USNESENÍ TRIBUNÁLU (čtvrtého senátu)
6. července 2011 ?(1)
„Žaloba na neplatnost – Rozhodnutí Komise nezahájit řízení pro nesplnění povinnosti – Žaloba pro nečinnost – Zjevná nepřípustnost“
Ve věci T‑190/11,
Zdeněk Altner, s bydlištěm v Praze (Česká republika), zastoupený J. Čapkem, advokátem,
žalobce,
proti
Evropské komisi,
žalované,
jejímž předmětem je návrh na zrušení rozhodnutí Komise ze dne 25. listopadu 2010, kterým Komise odmítla zahájit proti České republice řízení pro nesplnění povinnosti na základě článku 258 SFEU, a dále návrh na určení, že Komise protiprávně opomněla jednat,
TRIBUNÁL (čtvrtý senát),
ve složení I. Pelikánová (zpravodajka), předsedkyně, K. Jürimäe a M. van der Woude, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: E. Coulon,
vydává toto
Usnesení
Řízení a návrhová žádání žalobce
1 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 28. března 2011 podal žalobce projednávanou žalobu.
2 Žalobce navrhuje, aby Tribunál:
– zrušil rozhodnutí Komise ze dne 25. listopadu 2010, kterým Komise odmítla zahájit proti České republice řízení pro nesplnění povinnosti;
– určil, že Komise jednala protiprávně, když proti České republice takové řízení nezahájila.
Právní otázky
3 Článek 111 jednacího řádu stanoví, že je-li návrh zjevně nepřípustný, může Tribunál rozhodnout usnesením obsahujícím odůvodnění, aniž by pokračoval v řízení.
4 Tribunál pokládá na základě písemností ve spise projednávanou věc za dostatečně objasněnou a podle uvedeného článku rozhodne, aniž by pokračoval v řízení.
5 V projednávané věci se žalobce domáhá zaprvé zrušení rozhodnutí Komise ze dne 25. listopadu 2010, kterým Komise odmítla zahájit proti České republice řízení pro nesplnění povinnosti, a zadruhé určení, že Komise jednala protiprávně, když neprošetřila stížnost, na jejímž základě mělo být určeno, že Česká republika v souvislosti se soudní ochranou volebního práva porušila právo Unie.
6 Podle ustálené judikatury platí, že jednotlivci nejsou oprávněni napadnout rozhodnutí Komise nezahájit řízení pro nesplnění povinnosti proti členskému státu (usnesení Soudního dvora ze dne 12. června 1992, Asia Motor France v. Komise, C‑29/92, Recueil, s. I‑3935, bod 21; usnesení Tribunálu ze dne 13. listopadu 1995, Dumez v. Komise, T‑126/95, Recueil, s. II‑2863, bod 33, a rozsudek Tribunálu ze dne 22. května 1996, AITEC v. Komise, T‑277/94, Recueil, s. II‑351, bod 55).
7 Jestliže se jedná o negativní rozhodnutí Komise, stejně jako je tomu v projednávané věci, musí být totiž toto rozhodnutí posuzováno v závislosti na povaze návrhu, na který reaguje (rozsudek Soudního dvora ze dne 8. března 1972, Nordgetreide v. Komise, 42/71, Recueil, s. 105, bod 5; výše uvedené usnesení Dumez v. Komise, bod 34, a rozsudek Tribunálu ze dne 22. října 1996, Salt Union v. Komise, T‑330/94, Recueil, s. II‑1475, bod 32).
8 Je třeba připomenout, že podle čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU může každá fyzická nebo právnická osoba za podmínek uvedených v prvním a druhém pododstavci tohoto ustanovení podat žalobu na neplatnost proti aktům, které jsou jí určeny nebo které se jí bezprostředně a osobně dotýkají, jakož i proti právním aktům s obecnou působností, které se jí bezprostředně dotýkají a nevyžadují přijetí prováděcích opatření.
9 V rámci řízení pro nesplnění povinnosti upraveného článkem 258 SFEU však může Komise přijmout pouze akty, které jsou určeny členským státům (usnesení Tribunálu ze dne 29. listopadu 1994, Bernardi v. Komise, T‑479/93 a T‑559/93, Recueil, s. II‑1115, bod 31, a ze dne 19. února 1997, Intertronic v. Komise, T‑117/96, Recueil, s. II‑141, bod 32).
10 Z toho vyplývá, že žalobcův návrh na zrušení rozhodnutí Komise ze dne 25. listopadu 2010, kterým Komise odmítla zahájit proti České republice řízení pro nesplnění povinnosti, musí být odmítnut jako zjevně nepřípustný.
11 Ze stejných důvodů musí být pro zjevnou nepřípustnost odmítnut také žalobcův návrh na určení, že Komise protiprávně opomněla jednat. Fyzické nebo právnické osoby se totiž mohou dovolávat čl. 265 třetího pododstavce SFEU pouze k tomu, aby bylo určeno, že orgán, instituce nebo jiný subjekt Unie v rozporu se Smlouvou nepřijal akty jiné než doporučení nebo stanoviska, jichž jsou uvedené osoby potenciálními adresáty nebo které by se jich dotýkaly buď bezprostředně, nebo případně bezprostředně a osobně (viz obdobně rozsudek Soudního dvora ze dne 26. listopadu 1996, T. Port, C‑68/95, Recueil, s. I‑6065, body 58 a 59).
12 Z toho vyplývá, že žalobcův návrh na určení, že Komise v rozporu se Smlouvou opomněla rozhodnout, když proti členskému státu nezahájila řízení pro nesplnění povinnosti, musí být také odmítnut jako zjevně nepřípustný.
13 Z toho vyplývá, že žaloba musí být odmítnuta jako zjevně nepřípustná, aniž je nutné ji doručovat Komisi.
K nákladům řízení
14 Vzhledem k tomu, že k přijetí tohoto usnesení došlo před oznámením žaloby Komisi a před tím, než posledně uvedené mohly vzniknout náklady řízení, postačí v souladu s čl. 87 odst. 1 jednacího řádu rozhodnout, že žalobce ponese vlastní náklady řízení.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (čtvrtý senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba se odmítá.
2) Žalobce ponese vlastní náklady řízení.
V Lucemburku dne 6. července 2011.
Vedoucí soudní kanceláře | | Předsedkyně |