Věc T-405/06

ArcelorMittal Luxembourg SA a další

v.

Komise Evropských společenství

„Hospodářská soutěž – Kartelové dohody – Trh Společenství s nosníky – Rozhodnutí, jímž se určuje, že byl porušen článek 65 UO po uplynutí doby platnosti smlouvy o ESUO na základě nařízení (ES) č. 1/2003 – Pravomoc Komise – Přičitatelnost protiprávního jednání – Promlčení – Právo na obhajobu“

Shrnutí rozsudku

1.      Hospodářská soutěž – Kartelové dohody – Kartelové dohody, které ratione materiae a ratione temporis spadají do působnosti Smlouvy o ESUO – Uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO (Článek 65 odst. 1 UO; článek 81 ES; nařízení Rady č. 1/2003, čl. 7 odst. 1 a čl. 23 odst. 2)

2.      Akty orgánů – Časová působnost – Procesní pravidla – Hmotněprávní normy – Rozlišení – Zpětná účinnost hmotněprávní normy – Podmínky

(Článek 65 odst. 1 UO; čl. 305 ES; nařízení Rady č. 1/2003, čl. 7 odst. 1 a čl. 23 odst. 2)

3.      Hospodářská soutěž – Předpisy Společenství – Porušení – Přičtení odpovědnosti – Mateřské a dceřiné společnosti – Hospodářská jednotka – Kritéria pro posouzení

(Články 81 ES a 82 ES)

4.      ESUO – Kartelové dohody – Zákaz – Protiprávní jednání – Přičtení odpovědnosti – Totožnost právních norem obsažených v článku 81 ES a článku 65 UO dopadajících na porušení práva

(Článek 65 odst. 1 UO; čl. 81 odst. 1 ES)

5.      Hospodářská soutěž – Předpisy Společenství – Porušení – Přičtení odpovědnosti – Kritérium tzv. „hospodářské kontinuity“ podniku

(Článek 65 odst. 1 UO; čl. 81 odst. 1 ES)

6.      Hospodářská soutěž – Správní řízení – Promlčení v oblasti stíhání – Přerušení – Účinky

(Nařízení Rady č. 1/2003, čl. 25 odst. 3 a 4; všeobecné rozhodnutí č. 715/78, čl. 2 odst. 1 a 2)

7.      Hospodářská soutěž – Správní řízení – Promlčení v záležitostech stíhání – Přerušení – Žádost o informace

8.      Hospodářská soutěž – Správní řízení – Promlčení v záležitostech stíhání – Pozastavení – Podání žaloby k soudu Společenství

(Nařízení Rady č. 1/2003; všeobecné rozhodnutí č. 715/78)

9.      Hospodářská soutěž – Správní řízení – Dodržování práv obhajoby – Nadměrná délka správního řízení

1.      I když nahrazení právního rámce Smlouvy o ESUO právním rámcem Smlouvy o ES přineslo ode dne 24. července 2002 změnu použitelných právních základů, postupů a hmotněprávních norem, zapadá tato změna do kontextu jednoty a kontinuity právního řádu Společenství a jeho cílů. V tomto ohledu platí, že zavedení a zachování režimu volné hospodářské soutěže, v rámci kterého jsou zajištěny obvyklé podmínky hospodářské soutěže a ze kterého zejména vychází pravidla v oblasti kartelových dohod mezi podniky, je jedním z hlavních cílů jak Smlouvy o ES, tak Smlouvy o ESUO. I když se pravidla Smlouvy o ESUO, jimiž se řídí oblast kartelových dohod mezi podniky, do určité míry liší od pravidel Smlouvy o ES, odpovídají v tomto kontextu pojmy „dohoda a jednání ve vzájemné shodě ve smyslu článku 65 odst. 1 UO“ pojmům „dohoda a jednání ve vzájemné shodě ve smyslu článku 81 ES“ a obě tato ustanovení byla vykládána soudem Společenství stejně. Naplňování cíle nenarušené hospodářské soutěže v odvětvích, která původně tvořila společný trh s uhlím a ocelí, není přerušeno z důvodu, že Smlouva o ESUO pozbyla platnosti, protože tento cíl je rovněž naplňován v rámci Smlouvy o ES týmž orgánem, a sice Komisí, která je správním orgánem příslušným k provádění a rozvoji politiky hospodářské soutěže v obecném zájmu Společenství.

Krom toho podle zásady, která je společná právním systémům členských států, je třeba v případě změny právní úpravy zajistit, nerozhodne-li se zákonodárce jinak, kontinuitu právních struktur. Kontinuita právního řádu Společenství a cílů, které určují jeho fungování tak vyžaduje, aby Evropské společenství, jakožto nástupce Evropského společenství uhlí a oceli, ve svém vlastním procesním rámci zaručilo s ohledem na situace, které vznikly za platnosti Smlouvy o ESUO, dodržování práv a povinností platných eo tempore jak pro členské státy, tak pro jednotlivce podle Smlouvy o ESUO a pravidel přijatých k jejímu provedení. Tento požadavek platí tím spíše v případě, kdy narušení hospodářské soutěže, které je výsledkem nedodržení pravidel v oblasti kartelových dohod, může mít dopady i v období po uplynutí platnosti Smlouvy o ESUO, tj. až za platnosti Smlouvy o ES.

Z toho vyplývá, že nařízení č. 1/2003 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 a 82 Smlouvy, konkrétně pak ustanovení jeho čl. 7 odst. 1 a čl. 23 odst. 2, musí vykládáno v tom smyslu, že Komisi umožňuje i po 23. červenci 2002 zjišťovat existenci kartelových dohod mezi podniky, které byly uskutečněny v odvětvích, které byly ratione materiae a ratione temporis v působnosti Smlouvy o ESUO a tyto kartelové dohody sankcionovat, a to i přes skutečnost, že uvedená ustanovení výslovně nezmiňují článek 65 UO.

(viz body 59–64)

2.      Ačkoliv jsou procesněprávní normy obecně považovány za použitelné na všechny spory projednávané v okamžiku jejich vstupu v platnost, neplatí to v případě hmotněprávních norem. Tyto normy totiž musejí být v zájmu zajištění dodržení zásady právní jistoty a ochrany legitimního očekávání považovány za normy vztahující se na situace, ke kterým došlo před jejich vstupem v platnost pouze tehdy, pokud z jejich znění, cíle a struktury jasně vyplývá, že jim musí být přiznán takový účinek.

Z tohoto pohledu kontinuita právního řádu Společenství a požadavky zásad právní jistoty a ochrany legitimního očekávání ukládají, aby se hmotněprávní ustanovení přijatá na základě Smlouvy o ESUO použila na skutkové okolnosti spadající do jejich působnosti ratione materiae a ratione temporis. Okolnost, že z důvodu uplynutí platnosti Smlouvy o ESUO není předmětný právní rámec v okamžiku, kdy dochází k posouzení skutkového stavu, již platný, nemá na tento závěr vliv, protože toto posouzení se týká právní situace, která již byla dovršena v době, kdy byla použitelná hmotněprávní ustanovení přijatá na základě Smlouvy o ESUO.

Pokud jde o rozhodnutí Komise přijaté po uplynutí platnosti Smlouvy o ESUO na základě čl. 7 odst. 1 a čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 a 82 Smlouvy, na základě řízení vedeného podle uvedeného nařízení, jsou ustanoveními týkajícími se právního základu a řízení vedeného až do přijetí rozhodnutí, která patří mezi procesněprávní normy, ustanovení obsažená v nařízení č. 1/2003. Dále pokud jde o homotněprávní normy platí, že pokud se rozhodnutí týká právní situace, která byla dovršena před uplynutím doby platnosti Smlouvy o ESUO, je při neexistenci jakéhokoli zpětného účinku hmotného práva hospodářské soutěže, které se použije od 24. července 2002, použitelnou hmotněprávní normou článek 65 odst.1 UO; budiž přitom připomněno, že právě z povahy Smlouvy o ES jakožto lex generalis ve vztahu ke Smlouvě o ESUO, zakotvené v článku 305 ES, vyplývá, že zvláštní režim vycházející ze Smlouvy o ESUO a pravidel přijatých k jejímu provedení je na základě zásady lex specialis derogat legi generali jako jediný použitelný na situace, které byly dovršeny před 24. červencem 2002.

(viz body 65–68)

3.      Komise je oprávněna k tomu, aby mateřské společnosti skupiny společností adresovala rozhodnutí, kterým jí uloží pokutu za porušení pravidel hospodářské soutěže některou z jejích dceřiných společností, a to nikoli z důvodu, že mateřská společnost podněcovala dceřinou společnost a tím spíše ani z důvodu účasti mateřské společnosti na uvedeném protiprávním jednání, ale z důvodu, že tvoří jednu hospodářskou jednotku, a tedy jediný podnik ve smyslu článku 81 ES a článku 82 ES, jestliže dotčené společnosti neurčují své jednání na trhu samostatně.

V konkrétním případě, kdy mateřská společnost stoprocentně kontroluje svou dceřinou společnost, která se dopustila protiprávního jednání, existuje vyvratitelná domněnka, podle které uvedená mateřská společnost vykonává rozhodující vliv na chování své dceřiné společnosti a že tedy spolu s ní tvoří jediný podnik ve smyslu článku 81 ES. Je tedy na mateřské společnosti napadající před soudem Společenství rozhodnutí Komise, kterým jí byla uložena pokuta za jednání její dceřiné společnosti, aby uvedenou domněnku vyvrátila předložením důkazů, které mohou prokázat nezávislost její dceřiné společnosti.

K potvrzení domněnky, že mateřská společnost vykonává rozhodující vliv na chování své dceřiné společnosti na trhu jinak řečeno postačuje, pokud Komise prokáže, že veškerý kapitál dceřiné společnosti je vlastněn její mateřskou společností. Komise následně může považovat mateřskou společnost za společně a nerozdílně odpovědnou za zaplacení pokuty uložené její dceřiné společnosti, třebaže je konstatováno, že se uvedená mateřská společnost kartelových dohod přímo neúčastnila, s výjimkou situace, kdy tato společnost prokáže, že se její dceřiná společnost na trhu chová nezávisle.

(viz body 88–89, 91)

4.      Zákaz obsažený v článku 65 odst. 1 UO je po vzoru čl. 81 odst. 1 ES adresován zejména „podnikům“. Pojem „podnik“ má v obou těchto ustanoveních tentýž smysl. Proto se tedy pravidla, jimiž se řídí určování odpovědnosti za porušení čl. 81 odst. 1 ES uplatní i na jednání, která porušují čl. 65 odst. 1 UO.

(viz bod 92)

5.      Společnosti, která byla založena jako stoprocentně vlastněná dceřiná společnost za účelem vykonávání jedné z hospodářských činností mateřské společnosti, může být jakožto hospodářské nástupkyni přičítána odpovědnost za protiprávní jednání mateřské společnosti, a tím i zprostředkovaně za protiprávní jednání jiné dceřiné společnosti této společnosti.

Toto přičtení odpovědnosti se jeví jako odůvodněné z hlediska kritéria hospodářské kontinuity, zejména pak v případech restrukturalizací a jiných změn v rámci skupiny podniků. V případě převodu veškeré hospodářské činnosti nebo její části z jedné právní entity na jinou může být totiž nový provozovatel podniku považován za odpovědného za protiprávní jednání, kterého se původní provozovatel podniku dopustil v rámci předmětné činnosti, pokud tento nový provozovatel podniku tvoří spolu s původním provozovatelem pro účely použití pravidel hospodářské soutěže tutéž hospodářskou jednotku, a to i tehdy, když původní provozovatel i nadále existuje jakožto právní entita. Takovéto uplatnění sankce je přípustné zvláště tehdy, pokud jsou tyto jednotky kontrolovány toutéž osobou a pokud vzhledem k úzkým hospodářským a organizačním vazbám, které je pojí, uplatňovaly v zásadě tutéž obchodní politiku. To se týká zejména případů restrukturalizací v rámci skupiny podniků, u nichž původní provozovatel nepřestane nutně právně existovat, ale nevyvíjí žádnou významnou hospodářskou činnost, dokonce ani na jiném trhu, než je trh dotčený kartelovou dohodou. Jestliže existuje mezi původním a novým provozovatelem podniku podílejícího se na kartelové dohodě strukturální vazba, mohly by se totiž v opačném případě dotčené osoby – ať již úmyslně nebo neúmyslně – vyhnout své odpovědnosti vyplývající z kartelového práva díky různým možnostem právního uspořádání.

Krom toho, vzhledem k základnímu konceptu hospodářské jednoty není nutné, aby Komise volila mezi tím, zda bude stíhat společnost, která byla činná v době protiprávního jednání, nebo její hospodářskou nástupkyni v tomto odvětví. Tím, že se právo hospodářské soutěže Společenství zaměřuje na činnosti podniků, totiž míří na hospodářské jednotky tvořené souhrnem materiálních a lidských složek, které mohou přispět ke spáchání protiprávního skutku, na který se vztahuje článek 81 odst. 1 ES a článek 65 odst. 1 UO. Podnik tedy může zahrnovat několik právních subjektů. Společnost může být prohlášena za solidárně odpovědnou s jinou společností za zaplacení pokuty uložené této jiné společnosti, která se dopustila úmyslného či nedbalostního protiprávního jednání, pod podmínkou, že Komise v témže aktu prokáže, že toto protiprávní jednání bylo možné konstatovat i na straně společnosti, která má nést solidární odpovědnost za pokutu. Solidarita se tak jeví jako obvyklý důsledek přičtení odpovědnosti jedné společnosti za jednání společnosti jiné, zvláště pak v případě, že obě tyto společnosti tvoří jeden podnik.

(viz body 107–115, 117)

6.      Podle čl. 2 odst. 1 a 2 všeobecného rozhodnutí č. 715/78 o promlčení v záležitostech stíhání a při výkonu práva podle Smlouvy o založení Evropského společenství uhlí a oceli a čl. 25 odst. 3 a 4 nařízení č. 1/2003 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 a 82 Smlouvy přerušuje promlčecí lhůtu každý úkon učiněný Komisí za účelem šetření nebo postupu souvisejícího s protiprávním jednáním oznámený nejméně jednomu podniku, který se podílel na protiprávním jednání, přičemž přerušení běhu promlčecí lhůty týká všech podniků, které se podílely na protiprávním jednání.

„Podnikem, který se podílel na protiprávním jednání“ je třeba rozumět každý podnik, který je za takový označen v rozhodnutí Komise, kterým je sankcionováno protiprávní jednání. V tomto ohledu platí, že okolnost, že určitý podnik nebyl označen za podnik, „který se podílel na protiprávním jednání,“ v počátečním oznámení námitek nebo obecněji vzato v průběhu správního řízení, v rámci něhož byl učiněn úkon, který přerušuje běh promlčecí lhůty, nemá vliv na situaci, kdy je tento podnik takto označen později.

Z těchto ustanovení vyplývá, že běh promlčecí lhůty se přeruší nejen v případě podniků, vůči nimž byl proveden vyšetřovací úkon nebo úkon s cílem postihnout jejich jednání, ale rovněž v případě podniků, které, ačkoli se podílely na protiprávním jednání, nejsou Komisi dosud známy, a nejsou proto adresáty žádného vyšetřovacího ani procesního úkonu.

Krom toho společnost, kterou lze činit odpovědnou za protiprávní jednání společnosti jiné, takže se na ni pohlíží tak, jako kdyby se tohoto jednání sama dopustila, se „podílí na protiprávním jednání“ ve smyslu těchto ustanovení.

(viz body 143–146)

7.      Písemná žádost Komise o informace, jejímž cílem je získat údaje o obratech podniků, proti nimž je vedeno řízení určené k prosazování pravidel hospodářské soutěže Společenství, může být považována za úkon nezbytný k postižení protiprávního jednání, který přerušuje běh promlčecí lhůty, neboť Komisi umožňuje ověřit, zda pokuty, které Komise hodlá těmto podnikům uložit, nepřekračují maximální výši pro případ porušení pravidel hospodářské soutěže Společenství.

(viz bod 147)

8.      Zatímco pokud jde o přerušení běhu promlčecí lhůty v záležitostech stíhání nařízení č. 1/2003 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 a 82 Smlouvy a všeobecné rozhodnutí č. 715/78 o promlčení v záležitostech stíhání a při výkonu práva podle Smlouvy o založení Evropského společenství uhlí a oceli výslovně stanoví, že takové přerušení má účinek erga omnes, pak pokud jde o zastavení běhu promlčecí lhůty, uvedené texty neřeší otázku, zda podání žaloby má relativní účinek, v kterémžto případě by se zastavení běhu promlčecí lhůty po dobu celého řízení týkalo pouze žalujícího podniku, nebo zda má účinek erga omnes, takže by se zastavení běhu promlčecí lhůty po dobu řízení týkalo všech podniků, které se podílely na protiprávním jednání bez ohledu na to, zda podaly žalobu, či nikoli.

Stejně jako přerušení běhu promlčecí lhůty musí být i zastavení běhu promlčecí lhůty, které je výjimkou ze zásady pětileté promlčecí lhůty, vykládáno restriktivně. Tato zásada brání tomu, aby neexistence výslovné právní úpravy byla vykládána ve prospěch účinku erga omnes. To platí tím spíše, že na rozdíl od přerušení běhu promlčecí lhůty, jehož smyslem je umožnit Komisi stíhat a účinně sankcionovat jednání, které porušuje pravidla hospodářské soutěže, se zastavení běhu promlčecí lhůty již pojmově týká případu, kdy Komise již rozhodnutí přijala. Obvykle v tomto stadiu již není nutné, aby s podáním návrhu na zahájení řízení u některého ze soudů Společenství některým ze sankcionovaných podniků byly spojeny účinky erga omnes. Naopak v takovémto případě účinek inter partes soudního řízení a důsledky, které soudy Společenství s tímto účinkem spojují, v zásadě brání tomu, aby žaloba podaná podnikem, který byl adresátem napadeného rozhodnutí, měla jakýkoli vliv na situaci ostatních adresátů..

Krom toho, i když platí, že pravidla hospodářské soutěže upravená ve Smlouvě jsou určená podnikům, nic to nemění na tom, že pro účely uplatnění a výkonu rozhodnutí Komise v této oblasti je nezbytné označit jako osobu, jíž je rozhodnutí určeno, entitu s právní subjektivitou, a že v oznámení námitek musí být jednoznačně uvedena právnická osoba, které bude možné uložit pokuty, a oznámení námitek jí musí být zasláno. Jedině tato právnická osoba má možnost napadnout žalobou rozhodnutí přijaté ve správním řízení, a tedy jedině vůči ní může být namítáno zastavení běhu promlčecí lhůty. Zastavení běhu promlčecí lhůty, které je výsledkem toho, že podnik podal návrh na zahájení řízení u soudu Společenství, se tedy týká právního subjektu, který je účastníkem řízení, s vyloučením všech ostatních právních subjektů, které jsou součástí téže hospodářské jednotky.

(viz body 151, 153–158)

9.      Vzhledem k tomu, že dodržování práva na obhajobu má zásadní význam ve správních řízeních v oblasti hospodářské soutěže, je důležité zabránit tomu, aby tato práva mohla být nenapravitelně narušena z důvodu nadměrné délky trvání vyšetřovací fáze a aby tato délka trvání mohla být na překážku provádění důkazů majících vyvrátit existenci jednání, která mohou zakládat odpovědnost dotčených podniků. Z tohoto důvodu nesmí být přezkum případné překážky výkonu práv obhajoby omezen na samotnou fázi, během níž tato práva působí plné účinky, a sice na druhou fázi správního řízení. Posouzení zdroje případného oslabení účinnosti práv obhajoby se musí vztahovat na toto řízení jako celek s ohledem na celou dobu jeho trvání. Dále platí, že důkazní břemeno ohledně případného porušení práva na obhajobu, které mohlo být způsobeno tím, že se podnik při své obhajobě proti tvrzením Komise potýkal s obtížemi, které byly důsledkem nadměrné délky správního řízení, nese žalobce.

(viz body 166–167)