ROZSUDEK TRIBUNÁLU (šestého senátu)
20. září 2012 (*)
„Hospodářská soutěž – Zneužití dominantního postavení – Řecké trhy s dodávkami hnědého uhlí a řecký velkoobchodní trh s elektřinou – Rozhodnutí, kterým se konstatuje porušení čl. 86 odst. 1 ES ve spojení s článkem 82 ES – Poskytnutí nebo zachování platnosti práv na těžbu hnědého uhlí udělených Řeckou republikou ve prospěch veřejnoprávního podniku“
Ve věci T‑169/08,
Dimosia Epicheirisi Ilektrismou AE (DEI), se sídlem v Aténách (Řecko), zastoupená P. Anestisem, advokátem,
žalobkyně,
podporovaná
Řeckou republikou, zastoupenou K. Boskovitsem a P. Mylonopoulosem, jako zmocněnci, původně ve spolupráci s A. Komninosem a M. Marinosem, poté M. Marinosem, advokáty,
vedlejší účastnicí řízení,
proti
Evropské komisi, zastoupené T. Christoforouem, A. Bouquetem a A. Antoniadis, jako zmocněnci, ve spolupráci s A. Oikonomouem, advokátem,
žalované,
podporované
Energeiaki Thessalonikis AE, se sídlem v Echedoros (Řecko), zastoupenou P. Skourisem a E. Trova, advokáty,
jakož i
Elliniki Energeia kai Anaptyxi AE (HE & DSA), se sídlem v Kifissia (Řecko), zastoupenou P. Skourisem a E. Trova,
vedlejšími účastnicemi řízení,
jejímž předmětem je návrh na zrušení rozhodnutí Komise C(2008) 824 final ze dne 5. března 2008 o poskytnutí nebo zachování práv na těžbu hnědého uhlí pro společnost DEI Řeckou republikou,
TRIBUNÁL (šestý senát),
ve složení H. Kanninen (zpravodaj), předseda, N. Wahl a S. Soldevila Fragoso, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: S. Spyropoulos, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednáních konaných dne 6. dubna 2011 a dne 2. února 2012,
vydává tento
Rozsudek
Skutečnosti předcházející sporu
1 Žalobkyně, společnost Dimosia Epicheirisi Ilektrismou AE (DEI), byla založena řeckým zákonem č. 1468 ze dne 2./7. srpna 1950 (FEK A’ 169) ve formě veřejnoprávního podniku patřícího Řecké republice a majícího výlučné právo vyrábět, přepravovat a dodávat elektřinu v Řecku.
2 V roce 1996 řecký zákon č. 2414/1996 o modernizaci veřejnoprávních podniků (FEK A’ 135) umožnil přeměnu žalobkyně na akciovou společnost, jejímž jediným akcionářem však byl nadále stát.
3 Žalobkyně byla přeměněna na akciovou společnost dne 1. ledna 2001 v souladu s řeckým zákonem č. 2773/1999 o liberalizaci trhu s elektřinou (FEK A’ 286), kterým byla zejména provedena směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/92/ES ze dne 19. prosince 1996 o společných pravidlech pro vnitřní trh s elektřinou (Úř. věst. L 27, s. 20; Zvl. vyd. 12/02, s. 3), a rovněž v souladu s řeckým nařízením prezidenta č. 333/2000 (FEK A’ 278).
4 Řecká republika drží 51,12 % akcií žalobkyně. Podle čl. 43 odst. 3 zákona č. 2773/1999 nemůže být účast státu na základním kapitálu žalobkyně v žádném případě nižší než 51 % akcií s hlasovacím právem, a to ani po zvýšení základního kapitálu. Od 12. prosince 2001 jsou akcie společnosti DEI kótovány na Aténské burze (Řecko), jakož i na Londýnské burze (Spojené království).
5 Hnědé uhlí je uhelnou horninou. Toto tuhé palivo se používá zejména pro výrobu elektřiny.
6 Řecko je pátým největším světovým producentem hnědého uhlí a druhým největším producentem hnědého uhlí v Evropské unii, hned za Německem. Podle Institouto geologikon kai metallourgikon erevnon (Řecký institut geologického a důlního průzkumu) se všechny známé ložiskové zásoby hnědého uhlí v Řecku do 1. ledna 2005 odhadovaly na 4 415 milionů tun. Podle Komise Evropských společenství v Řecku existuje 4 590 milionů tun zásob hnědého uhlí.
7 Řecká republika poskytla žalobkyni práva na průzkum a těžbu hnědého uhlí pro doly, jejichž zásoby činí přibližně 2 200 milionů tun; 85 milionů tun zásob patří třetím soukromým osobám a přibližně 220 milionů tun zásob představují veřejná ložiska, ve kterých průzkum a těžbu provádějí třetí soukromé osoby, tato ložiska však částečně zásobují elektrárny žalobkyně. Pro přibližně 2 000 miliony tun zásob hnědého uhlí v Řecku zatím nebylo poskytnuto žádné právo na těžbu.
8 Všechny řecké elektrárny, které zpracovávají hnědé uhlí, patří žalobkyni.
9 Poté, co směrnice 96/92 vstoupila v platnost, mohla na řecký trh s elektřinou vstoupit konkurence.
10 Udělování licencí na výrobu elektřiny a výstavbu elektráren se řídí zákonem č. 2773/1999 v platném znění.
11 Řecký zákon č. 3175/2003 (FEK A’ 207) stanovil vytvoření povinného denního trhu pro všechny dodavatele a odběratele elektrické energie v rámci řecké propojené sítě, která zahrnuje pevninské Řecko a některé řecké ostrovy. K tomuto vytvoření došlo v květnu 2005.
12 Na povinném denním trhu výrobci a dovozci elektřiny každodenně dodávají a prodávají vlastní a dovážené produkty. Konkrétně v určitý den předloží nabídky (obsahující ceny a množství elektřiny), zatímco dodavatelé a zákazníci předloží odhady odběru. Se zohledněním těchto prvků, nabízených cen, množství a hodin provozu každé elektrárny, vypracuje subjekt spravující elektrickou přenosovou síť, s názvem Hellenic Transmission System Operator SA (HTSO) pro následující den hodinový rozvrh zátěže elektráren.
13 Pro vypracování takového rozvrhového plánu HTSO zohledňuje odhad určité povinná množství elektřiny (například povinné množství elektřiny poskytované elektrárnami vyrábějícími elektřinu z obnovitelných zdrojů energie, elektrárnami s kombinovaným systémem výroby tepla a elektřiny nebo hydroelektrárnami, jakož i dovoz a vývoz). Přednost je tedy dána těmto dodavatelům na velkoobchodním trhu s elektřinou; za nimi následují ostatní dodavatelé (všechny tepelné elektrárny, a to elektrárny na hnědé uhlí, plyn a ropu).
14 Pro určení tržní ceny se zohlední nejdražší z vybraných nabídek. Systém je takový: základní zásadou je, že hodinové sazby uplatňované výrobci se musí přinejmenším rovnat variabilním nákladům elektrárny; nabídky elektráren, které mají nejnižší variabilní náklady, jsou integrovány do přenosové soustavy jako první, s výjimkou elektráren zpracovávajících obnovitelné zdroje energie, které jsou integrovány přednostně; nákupní a prodejní cenu elektřiny určí vždy poslední elektrárna (nejdražší), která byla integrována do rozvrhu distribuce s cílem uspokojit dotyčnou poptávku – nazývaná Okrajová elektrárna soustavy (System Marginal Unit); v bodě rovnováhy, kdy nabídka odpovídá poptávce, představuje nabízená cena regulovanou tržní cenu, zvanou „cenový strop systému“.
15 V roce 2003 Komise obdržela stížnost jednotlivce, který požádal o utajení své totožnosti a oznámil Komisi skutečnost, že podle řeckého legislativního nařízení č. 4029/1959 ze dne 12. a 13. listopadu 1959 (FEK A’ 250) a řeckého zákona č. 134/1975 ze dne 23. a 29. srpna 1975 (FEK A’ 180) Řecká republika udělila žalobkyni výlučnou licenci na průzkum a těžbu hnědého uhlí v Řecku. Podle stížnosti byla tato státní opatření v rozporu s čl. 86 odst. 1 ES ve spojení s článkem 82 ES.
16 Komise přezkoumala skutkové okolnosti a požádala žalobkyni, jakož i Rythmistiki Archi Energias (RAE, energetický regulační úřad) o informace. Žalobkyně na tuto žádost odpověděla dopisy ze dne 23. a 30. května a 11. července 2003 a RAE odpověděla dopisem ze dne 25. června 2003.
17 Dne 1. dubna 2004 Komise zaslala Řecké republice výzvu dopisem, v níž ji seznámila s předběžnými výhradami, ke kterým dospěla. Komise především odkázala na opatření přijatá na základě legislativního nařízení č. 4029/1959 a zákona č. 134/1975, kterými byla žalobkyni udělena práva na průzkum a těžbu v ložiskách hnědého uhlí v Megalopolis, oblasti Ptolemaïs, uhelných pánvích Amynteon a Flórina; platnost těchto práv vyprší v letech 2026, 2024 a 2018 (v uvedeném pořadí). Komise rovněž poukázala na taková práva udělená pro ložiska v Dráma a Elassona. Dodala, že taková opatření byla přijata ve prospěch žalobkyně bez jakéhokoli peněžního protiplnění, zatímco jiné subjekty, kterým byla taková práva udělena, měly povinnost poskytnout takové protiplnění. Z důvodu těchto opatření, na základě kterých byl žalobkyni poskytnut přednostní přístup k nejatraktivnějšímu palivu na výrobu elektřiny, dospěla Komise k závěru, že Řecká republika v rozporu s článkem 86 ES ve spojení s článkem 82 ES umožnila žalobkyni, aby si udržela nebo rozšířila své dominantní postavení na trhu s dodávkami hnědého uhlí a velkoobchodním trhu s elektřinou. Komise na závěr uvedla, že k porušení uvedených ustanovení docházelo přinejmenším od února 2001, tedy ke dni, kdy Řecko liberalizovalo trh s elektřinou podle směrnice 96/92.
18 Dne 3. května 2004 zaslala Komise kopii tohoto dopisu žalobkyni, přičemž jí poskytla možnost, aby v této věci uvedla svá vyjádření. Řecká republika a žalobkyně odpověděly dopisy ze dne 2. července 2004. Ve svých odpovědích Řecká republika a žalobkyně poukázaly zejména na nedávný legislativní vývoj týkající se přijetí zákona č. 3175/2003, rozvoj trhu s elektřinou, s udělením licencí na výstavbu nových elektráren jiným subjektům nežli žalobkyni a tvrdily, že řecké právní předpisy nepřiznávají žalobkyni žádné výlučné právo ani v oblasti těžby hnědého uhlí, ani při výrobě elektřiny zpracováním tohoto paliva.
19 Dopisem ze dne 21. září 2005 požádala Komise Řeckou republiku o některé upřesňující informace, na což Řecká republika odpověděla dopisy ze dne 22. a 28. listopadu 2005 a 19. června 2006. Řecká republika v těchto dopisech uvádí řadu informací a nových skutkových okolností. Zmínila přijetí řeckého zákona č. 3426/2005 (FEK A’ 309) a poprvé sedm malých ložisek hnědého uhlí, pro která byla práva na průzkum a těžbu poskytnuta právnickým osobám soukromého práva a fyzickým osobám po roce 1985, poskytla seznam licencí na výstavbu nových elektráren, které byly uděleny nebo jejich udělení bylo zamítnuto, a uvedla svůj záměr zaprvé změnit a doplnit legislativní nařízení č. 4029/1959 a zákon č. 134/1975, zadruhé opětovně přidělit na základě vyhlášení veřejné zakázky ložiska ve Vevi, následně ve Vegora a zatřetí udělit práva na těžbu v ložiskách v Dráma a Elassona.
20 Komise zaslala Řecké republice dne 18. října 2006 doplňující výzvu dopisem, ve které jasně uvedla závěry, ke kterým dospěla na základě nových údajů, které jí byly oznámeny. Zvláště uvedla, že tyto nové skutečnosti nezměnily výhrady, na které poukázala ve své první výzvě z 1. dubna 2004. Komise tak zopakovala své stanovisko, podle kterého Řecká republika tím, že zachovává a uděluje téměř monopolní práva, na základě kterých má DEI přednostní přístup k hnědému uhlí, poskytla této společnosti možnost si udržet dominantní postavení na trhu výroby elektřiny ve formě podobající se monopolu a zároveň vyloučila nové vstupy na trh nebo jim bránila.
21 V dopise ze dne 19. ledna 2007 předložila žalobkyně Komisi svá vyjádření k doplňující výzvě dopisem a zároveň jí poskytla určité informace, zejména v souvislosti s právy na těžbu v některých ložiskách hnědého uhlí, výrobními náklady elektráren na hnědé uhlí nebo plyn, trhem s dodávkami hnědého uhlí přesahující vnitrostátní území a případným zrušením ustanovení legislativního nařízení č. 4029/1959 a zákona č. 134/1975. V tomto dopise rovněž vyjádřila své námitky, pokud jde o úvahy Komise, a popřela jakékoli porušení práva Unie. Dne 4. května 2007 zaslala žalobkyně Komisi nový dopis, ve kterém uvedla další skutečnosti týkající se zejména těžby a možného dovozu hnědého uhlí.
22 Řecká republika odpověděla na doplňující výzvu dopisem svým dopisem ze dne 24. ledna 2007. V tomto dopise poukázala na současnou situaci týkající se ložisek hnědého uhlí využívaných žalobkyní a dalšími subjekty. Ve věci samé Řecká republika odmítla právní rozbor Komise, pokud jde o uplatnění, v projednávaném případě, „teorie rozšíření dominantního postavení“.
23 Dne 8. února 2008 poskytla žalobkyně Komisi údaje týkající se řeckého trhu s elektřinou, aktualizované pro období let 2006–2007.
24 Dne 5. března 2008 Komise přijala rozhodnutí C(2008) 824 final o poskytnutí nebo zachování práv na těžbu hnědého uhlí pro žalobkyni Řeckou republikou (dále jen „napadené rozhodnutí“).
25 V tomto rozhodnutí Komise uvádí, že od přijetí směrnice 96/92, jejíž provedení bylo stanoveno nejpozději na 19. února 2001, Řecká republika věděla, že trh s elektřinou musí být liberalizován (body 61 a 150 odůvodnění).
26 Komise se domnívá, že Řecká republika přijala některá státní opatření týkající se dvou různých trhů s výrobky, přičemž prvním z nich je trh s dodávkami hnědého uhlí a druhým je velkoobchodní trh s elektřinou, který se týká výroby a dodávek elektřiny do elektráren a dovozu elektřiny prostřednictvím propojovacích zařízení. Komise uvádí, že do května 2005 – tedy okamžiku vytvoření povinného denního trhu – byl druhým z těchto trhů trh s dodávkami oprávněným odběratelům elektřiny vyrobené v tuzemsku nebo dovezené ze zahraničí a že analýza tohoto trhu týkající se období od května 2004 vedla ke stejným závěrům jako analýza, která byla vypracována v souvislosti s velkoobchodním trhem s elektřinou, který byl k tomuto datu potenciálním trhem. Proto a rovněž vzhledem k tomuto vývoji řeckého trhu, na který upozornila Řecká republika v dopise ze dne 24. ledna 2007, Komise zdůrazňuje, že ačkoli je vhodné považovat druhý trh za velkoobchodní trh s elektřinou, je nicméně třeba se zabývat argumenty Řecké republiky, které uvedla na základě původní definice trhu (bod 158 a následující odůvodnění). Pokud jde o relevantní zeměpisný trh, měl trh s dodávkami hnědého uhlí vnitrostátní rozměr, zatímco velkoobchodní trh s elektřinou zahrnoval „území propojené sítě“ (body 167 až 172 odůvodnění).
27 Komise dále uvádí, že žalobkyně má dominantní postavení na trhu s dodávkami hnědého uhlí. Mimoto podíl žalobkyně na celkovém množství hnědého uhlí vytěženého v Řecku byl od roku 2000 vždy vyšší než 97 %. Žalobkyně rovněž měla dominantní postavení na velkoobchodním trhu s elektřinou, protože její podíl na tomto trhu zůstával vyšší než 85 %. Neexistovaly žádné vyhlídky pro nový vstup na trh, který by mohl žalobkyni DEI odebrat významnou část velkoobchodního trhu s elektřinou, a dovoz, který představuje 7 % celkové spotřeby, neznamenal skutečnou konkurenční hrozbu na tomto trhu (bod 177 odůvodnění). Kromě toho velkoobchodní trh s elektřinou v řecké propojené síti představující více než 90 % celkové spotřeby elektřiny v Řecku představuje podstatnou část společného trhu (bod 179 odůvodnění).
28 Pokud jde o dotčená státní opatření, Komise poznamenává, že žalobkyni byla na základě legislativního nařízení č. 4029/1959 a zákona č. 134/1975 udělena práva na těžbu pro 91 % všech veřejných ložisek hnědého uhlí, pro něž byla poskytnuta práva. Komise uvádí, že tato opatření byla zachována, jelikož navzdory možnostem, které nabízí báňský zákoník, který byl v Řecku zaveden řeckým legislativním nařízením č. 210/1973 (FEK A’ 277), později změněný řeckým zákonem č. 274/1976 (FEK A’ 50), nebylo uděleno žádné právo k významnému ložisku. Mimoto uvádí, že žalobkyně získala bez zadávacího řízení práva na průzkum v těžitelných ložiskách, zejména v Dráma a Elassona, pro která zatím nebyla udělena žádná práva na těžbu. Komise konečně dodává, že elektrárny na hnědé uhlí, které jsou v Řecku nejméně nákladné, jsou nejpoužívanější, protože vyrábějí 60 % elektřiny umožňující zásobovat propojenou síť (body 185 až 187 odůvodnění).
29 V důsledku toho Řecká republika poskytnutím a zachováním téměř monopolních práv na těžbu hnědého uhlí ve prospěch žalobkyně, vytvořila nerovnost příležitostí mezi hospodářskými subjekty na velkoobchodním trhu s elektřinou, a tudíž narušila hospodářskou soutěž, a tím posílila dominantní postavení žalobkyně (bod 190 odůvodnění).
30 Komise dospěla k závěru, že Řecká republika tím, že zachovává a uděluje téměř monopolní práva veřejnoprávnímu podniku, jakým je žalobkyně, na těžbu hnědého uhlí, zajistila žalobkyni přednostní přístup k nejatraktivnějšímu palivu v Řecku pro účely výroby elektřiny. Řecká republika tak tomuto podniku poskytla možnost si ve formě podobající se monopolu udržet dominantní postavení na velkoobchodním trhu s elektřinou, čímž vyloučila všechny nové vstupy na trh nebo jim bránila. Řecká republika proto údajně žalobkyni umožnila, aby bránila své téměř monopolní postavení na trhu navzdory liberalizaci velkoobchodního trhu s elektřinou a zachovala si tak a posílila své dominantní postavení na trhu (bod 238 odůvodnění).
31 Konečně Komise konstatuje, že se Řecká republika nedovolávala ustanovení čl. 86 odst. 2 ES s cílem odůvodnit přijetí opatření, na jejichž základě byla žalobkyni DEI udělena práva na těžbu hnědého uhlí (body 239 a 240 odůvodnění). Komise se rovněž domnívá, že státní opatření mají vliv na obchod mezi státy, protože odrazují jakékoli potenciální konkurenty od investování do výroby a dodávek elektřiny v Řecku (body 241 až 244 odůvodnění).
32 Podle článku 1 tohoto rozhodnutí jsou čl. 22 odst. 1 legislativního nařízení č. 4029/1959, čl. 3 odst. 1 zákona č. 134/1975 a rozhodnutí řeckého ministra průmyslu, energetiky a technologií z let 1976 (FEK B’ 282), 1988 (FEK B’ 596) a 1994 (FEK B’ 633) v rozporu s čl. 86 odst. 1 ES ve spojení s článkem 82 ES v rozsahu, v němž přiznávají a ponechávají v platnosti přednostní práva na těžbu hnědého uhlí v Řecku ve prospěch žalobkyně, a tím vytvářejí stav nerovnosti příležitostí mezi hospodářskými subjekty v přístupu k primárním palivům na výrobu elektřiny a umožňují žalobkyni, aby si v Řecku udržela a posílila své dominantní postavení na velkoobchodním trhu s elektřinou se současným vyloučením jakéhokoli nového vstupu na trh nebo bránění mu.
33 Je třeba poznamenat, že článek 1 napadeného rozhodnutí obsahuje věcnou chybu, protože odkazuje na čl. 3 odst. 1 zákona č. 134/1975. Ze spisu totiž vyplývá, že ustanovením, ke kterému se vztahuje napadené rozhodnutí, je odstavec 3 uvedeného článku.
34 V článku 2 napadeného rozhodnutí Komise Řeckou republiku žádá, aby jí ve lhůtě dvou měsíců od oznámení tohoto rozhodnutí informovala o opatřeních, která hodlá přijmout k nápravě protisoutěžních účinků státních opatření uvedených v článku 1. Komise mimoto uvádí, že tato opatření budou přijata a provedena ve lhůtě osmi měsíců od přijetí tohoto rozhodnutí.
Řízení a návrhová žádání účastnic řízení
35 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 13. května 2008 podala žalobkyně projednávanou žalobu.
36 Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 5. září 2008 podala Řecká republika návrh na vstup do tohoto řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání žalobkyně.
37 Podáními došlými kanceláři Tribunálu dne 9. září 2008 podaly Elliniki Energeia kai Anaptyxi AE (HE & DSA) a Energeiaki Thessalonikis AE, akciové společnosti, které podnikají v oblasti výroby elektřiny v Řecku (dále jen „podniky, které jsou vedlejšími účastníky řízení“), návrh na vstup do tohoto řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání Komise. V souladu s čl. 116 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu byly tyto návrhy oznámeny účastníkům řízení. Komise předložila své vyjádření dne 23. října 2008. Podáními došlými kanceláři Tribunálu dne 7. listopadu a 10. listopadu 2008 vznesla žalobkyně námitky vůči těmto oběma návrhům na vstup vedlejšího účastníka do řízení.
38 Usnesením předsedy sedmého senátu Tribunálu ze dne 3. prosince 2008 byl Řecké republice povolen vstup do tohoto řízení na podporu návrhových žádání žalobkyně.
39 Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 19. prosince 2008 žalobkyně v rámci organizačních procesních opatření stanovených v článku 64 jednacího řádu požádala Tribunál, aby v případě, že Komise nebude souhlasit se změnou žalobní odpovědi z vlastního podnětu, nařídil nahrazení určité formulace nacházející se v tomto vyjádření.
40 Ve svých vyjádřeních došlých kanceláři Tribunálu dne 23. ledna 2009 k návrhu žalobkyně na přijetí organizačních procesních opatření souhlasila Komise se změnou určité formulace v žalobní odpovědi tak, jak navrhla žalobkyně.
41 Řecká republika předložila svůj spis vedlejšího účastníka kanceláři Tribunálu dne 18. února 2009. V tomto spise zejména uvedla, že čl. 3 odst. 3 zákona č. 134/1975 zpochybněný v článku 1 napadeného rozhodnutí, byl zrušen článkem 36 odst. 3 řeckého zákona č. 3734/2009 (FEK A’ 8).
42 Usneseními předsedy sedmého senátu Tribunálu ze dne 18. září 2009 byl dotčeným podnikům povolen vstup do tohoto řízení na podporu návrhových žádání Komise.
43 Podniky, které jsou vedlejšími účastníky řízení, předložily svůj spis vedlejšího účastníka kanceláři Tribunálu dne 13. listopadu 2009.
44 Komise v dopisech ze dne 23. října 2008, 19. února 2009 a 16. března 2009 a žalobkyně v dopisech ze dne 7. a 10. listopadu 2008, 8. ledna 2009, 23. června 2009 a 28. ledna 2010 požádaly, aby některé důvěrné skutečnosti obsažené v žalobě, žalobní odpovědi, replice, duplice, vyjádřeních ke spisům vedlejších účastníků, jak Řecké republiky, tak podniků, které jsou vedlejšími účastníky řízení, nebyly těmto podnikům sděleny. Podnikům, které jsou vedlejšími účastníky řízení, bylo poskytnuto pouze nedůvěrné znění uvedených procesních aktů, proti čemuž tyto podniky nevznesly námitky.
45 Žalobkyně podporovaná Řeckou republikou navrhuje, aby Tribunál:
– zrušil napadené rozhodnutí,
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
46 Komise, podporovaná podniky, které jsou vedlejšími účastníky řízení, navrhuje, aby Tribunál:
– zamítl žalobu,
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
47 Vzhledem k tomu, že se složení senátů Tribunálu změnilo, byl soudce zpravodaj přidělen jako předseda k šestému senátu, kterému byla v důsledku toho projednávaná věc přidělena.
48 Na základě zprávy soudce zpravodaje Tribunál (šestý senát) rozhodl zahájit ústní část řízení.
49 V rámci organizačního procesního opatření, o kterém bylo rozhodnuto v souladu s článkem 64 jednacího řádu, Tribunál v dopise ze dne 14. prosince 2010 vyzval hlavní účastníky řízení a Řeckou republiku, aby předložily statistiky a tabulky týkající se povinného denního trhu za období od roku 2005 do přijetí napadeného rozhodnutí. Žalobkyně a Řecká republika tomuto opatření vyhověly v dopisech došlých kanceláři Tribunálu dne 1. února 2011. Dopisem došlým kanceláři Tribunálu dne 7. března 2011 vyhověla Komise žádosti Tribunálu, přičemž zaslala dvě znění, jedno důvěrné znění určené žalobkyni a Řecké republice a druhé nedůvěrné znění určené podnikům, které jsou vedlejšími účastníky řízení. Účastníci řízení byli vyzváni, aby předložili svá vyjádření k obsahu těchto odpovědí na jednání.
50 Řeči účastníků řízení a odpovědi na otázky Tribunálu byly vyslechnuty na jednání konaném dne 6. dubna 2011.
51 Vzhledem k překážce na straně soudce zpravodaje předseda Tribunálu určil na základě čl. 32 odst. 3 jednacího řádu sám sebe v postavení soudce zpravodaje pro doplnění šestého senátu.
52 Usnesením ze dne 18. listopadu 2011 Tribunál (šestý senát) ve svém novém složení znovu otevřel ústní část řízení a účastnice řízení byly informovány, že budou vyslechnuty na novém jednání.
53 Následně předseda Tribunálu přidělil věc novému předsedovi šestého senátu a určil jej za soudce zpravodaje.
54 Účastnice řízení byly vyslechnuty na novém jednání dne 2. února 2012.
Právní otázky
55 Na podporu své žaloby žalobkyně uvádí čtyři žalobní důvody, vycházející zaprvé z nesprávného právního posouzení při uplatňování ustanovení čl. 86 odst. 1 ES ve spojení s ustanoveními článku 82 ES, jakož i zjevně nesprávného posouzení skutkového stavu, zadruhé z porušení povinnosti uvést odůvodnění stanovené v článku 253 ES, zatřetí na jedné straně z porušení zásad právní jistoty, ochrany legitimního očekávání a ochrany soukromého vlastnictví a na druhé straně z existence zneužití pravomoci a začtvrté z porušení zásady proporcionality.
56 První žalobní důvod se skládá z pěti částí, vycházejících zaprvé ze zjevně nesprávného posouzení při vymezení relevantních trhů, zadruhé z neexistence rozšíření dominantního postavení z trhu s dodávkami hnědého uhlí na velkoobchodní trh s elektřinou v souvislosti s výkladem podmínky týkající se existence výlučných nebo zvláštních práv pro porušení čl. 86 odst. 1 ES ve spojení s článkem 82 ES, zatřetí z neexistence stavu nerovnosti příležitostí na úkor nových konkurentů z důvodu řecké právní úpravy přiznávající žalobkyni práva na těžbu hnědého uhlí, začtvrté z neexistence rozšíření dominantního postavení z trhu s dodávkami hnědého uhlí na velkoobchodní trh s elektřinou v souvislosti s údajným přednostním přístupem k primárnímu palivu a zapáté ze zjevně nesprávného posouzení při zohledňování vývoje na řeckém trhu s elektřinou.
57 V napadeném rozhodnutí Komise dospěla k závěru, že se dotčená státní opatření týkala dvou trhů: primárního trhu, kterým je trh s dodávkami hnědého uhlí, s výjimkou ostatních paliv, a navazujícího trhu, kterým je velkoobchodní trh s elektřinou, totiž velkoobchodní trh výroby a dodávání elektřiny, s výjimkou trhů přenosu a distribuce elektřiny (body 158 až 166 odůvodnění). Pokud jde o relevantní zeměpisné trhy, trh s dodávkami hnědého uhlí má vnitrostátní rozměr a velkoobchodní trh s elektřinou se týká území řecké propojené sítě (body 167 až 171 odůvodnění).
58 Podle Komise opatření přijatá Řeckou republikou tím, že žalobkyni udělila práva na těžbu hnědého uhlí a vyloučila nebo byla překážkou jakémukoli novému vstupu konkurentů na tento trh, umožňují žalobkyni, aby si udržela a posílila své dominantní postavení na navazujícím trhu, totiž na velkoobchodním trhu s elektřinou.
59 Tribunál se domnívá, že je nejprve třeba zkoumat druhou a čtvrtou část prvního žalobního důvodu, aniž je třeba v této fázi rozhodnout o opodstatněnosti vymezení relevantních trhů použitého Komisí v napadeném rozhodnutí, a tudíž o premise, že uvedené vymezení, na rozdíl od tvrzení žalobkyně, není stiženo zjevně nesprávným posouzením.
Argumenty účastnic řízení
60 Žalobkyně v podstatě zpochybňuje závěr Komise, podle kterého výkon práv na těžbu hnědého uhlí, jejichž držitelem je žalobkyně, vedl k rozšíření jejího dominantního postavení z trhu s hnědým uhlím na velkoobchodní trh s elektřinou v rozporu s ustanoveními čl. 86 odst. 1 ES ve spojení s ustanoveními článku 82 ES.
61 Zaprvé žalobkyně tvrdí, že i když stran obecné působnosti čl. 86 odst. 1 ES stačí, aby podnik byl veřejnoprávním podnikem, je existence výlučných nebo zvláštních práv nezbytnou podmínkou k založení porušení ustanovení čl. 86 odst. 1 ES ve spojení s článkem 82 ES z důvodu rozšíření dominantního postavení veřejnoprávního podniku z jednoho trhu na jiný trh, sousední, ale odlišný. Ve všech rozsudcích, ve kterých Soudní dvůr určil kombinované porušení těchto ustanovení prostřednictvím rozšíření dominantního postavení, zakládal dotyčný podnik své jednání na zvláštním nebo výlučném právu, jehož existence byla určující.
62 Žalobkyně poznamenává, že není držitelkou ani výlučného práva, protože nemá výlučná oprávnění k těžbě hnědého uhlí, ani zvláštního práva, jelikož žádné státní rozhodnutí nestanoví počet oprávněných subjektů, i když tento počet nutně nemusí překročit počet ložisek nacházejících se na řeckém území.
63 Zadruhé žalobkyně uvádí, že nemá regulační pravomoc umožňující jí libovolně určovat činnost svých konkurentů a ukládat jim, aby na ní záviseli. Podle ní nejde ani o narušení hospodářské soutěže, jelikož žalobkyně například svým konkurentům neukládá vysoké náklady ani jim neposkytuje méně vhodnou surovinu pro jejich činnost. Komise tak neprávem neupřesnila povahu zneužívajícího jednání, ke kterému byla žalobkyně vedena tvrzenou nerovností příležitostí.
64 Zatřetí měla podle žalobkyně Komise vysvětlit nebo alespoň zkoumat, v jaké míře tvrzené porušení článku 82 ES škodilo zájmům spotřebitelů. Soudní dvůr v rozsudcích týkajících se porušení čl. 86 odst. 1 ES a článku 82 ES zkoumal, v jaké míře vnitrostátní právní rámec vedl k situaci poškozující zájmy spotřebitelů ve smyslu čl. 82 druhého pododstavce písm. b) ES. V projednávané věci není způsobena skutečná nebo potenciální újma zájmům spotřebitelů vzhledem ke skutečnosti, že maloobchodní ceny jsou stanoveny státem na nízké úrovni ze sociálních důvodů.
65 Začtvrté podle žalobkyně Komise definuje hnědé uhlí jako absolutně nezbytný výrobní faktor (essential facility), aniž prokazuje, že je hnědé uhlí absolutně nezbytné pro podnikání na velkoobchodním trhu s elektřinou.
66 Komise měla podle žalobkyně alespoň prokázat, že hnědé uhlí je mnohem lacinější než všechna jiná paliva, a to tak, že bez přístupu k hnědému uhlí by byla možnost přístupu na velkoobchodní trh s elektřinou vyloučena.
67 S odkazem na rozsudek Soudního dvora ze dne 23. dubna 1991, Höfner a Elser (C‑41/90, Recueil, s. I‑1979), a následnou judikaturu Řecká republika tvrdí, že Komise neuvedla žádný existující, nebo dokonce jen možný způsob zneužití dominantního postavení ze strany žalobkyně. V projednávaném sporu by však existence takového zneužití představovala nezbytnou a předcházející podmínku pro to, aby mohl být uplatněn čl. 86 odst. 1 ES ve spojení s článkem 82 ES. Podle žalobkyně nestačí, aby Komise prokázala, že státní opatření vytváří nerovnost příležitostí na trhu. Komise ani neprokázala existenci silné příčinné souvislosti mezi postavením žalobkyně na primárním trhu a údajným protiprávním jednáním na navazujícím trhu.
68 Komise popírá tvrzení předložená žalobkyní a Řeckou republikou.
69 Podle názoru Komise argument žalobkyně, podle kterého na jedné straně dominantní podnik musí požívat zvláštních a výlučných práv k tomu, aby mohlo být prokázáno porušení ustanovení čl. 86 odst. 1 ES ve spojení s článkem 82 ES, a na druhé straně jí v projednávané věci taková zvláštní a výlučná práva nebyla přiznána, je právně neopodstatněný. Zaprvé působnost těchto ustanovení není omezena na státní opatření, která přiznávají zvláštní a výlučná práva, a zadruhé taková výlučná práva byla žalobkyni přiznána v důsledku samotného poskytnutí licence na těžbu ložiska hnědého uhlí.
70 Komise dodává, že i když v rozsudcích citovaných žalobkyní poskytnutí zvláštních nebo výlučných práv hrálo roli při posouzení protiprávního jednání, nebrání to v tom, domnívat se, že v případě veřejnoprávního podniku, jedno nebo několik státních opatření porušují ustanovení čl. 86 odst. 1 ES a článku 82 ES, aniž je existence zvláštního nebo výlučného práva nezbytná. Soudní dvůr to ostatně prohlásil v rozsudku ze dne 22. května 2003, Connect Austria (C‑462/99, Recueil, s. I‑5197). Komise rovněž poznamenává, že charakteristiky případů uvedených žalobkyní nejsou stejné jako charakteristiky projednávané věci.
71 Komise opakuje, že práva na těžbu zásob hnědého uhlí, nabytá na základě právních předpisů a sporných ministerských vyhlášek, žalobkyni poskytují právo zásoby těžit výlučně. Ačkoli skutečnost poskytnutí výlučného práva na těžbu hnědého uhlí žalobkyni sama o sobě nepředstavuje porušení ustanovení čl. 86 odst. 1 ES a článku 82 ES, tato práva – posuzována v celku – přinášejí žalobkyni přednostní a výlučný přístup týkající se téměř všech veřejných vytěžitelných zásob hnědého uhlí v Řecku. Právě tento výsledek Komise v napadeném rozhodnutí označuje za „přednostní přístup“ a „téměř monopolní práva“, aby popsala situaci žalobkyně, která má na relevantním trhu dominantní postavení.
72 Na jednání dne 2. února 2012 Komise v odpověď na otázku Tribunálu tvrdila, že k použití čl. 86 odst. 1 ES došlo v projednávané věci na základě kritéria „veřejnoprávního podniku“.
73 S odkazem na výše uvedený rozsudek Connect Austria Komise tvrdila, že pro použití teorie rozšíření dominantního postavení není nezbytné, aby dominantní podnik vykonával regulační funkci na sousedním trhu.
74 Tvrzení žalobkyně, podle kterého Komise měla zkoumat případnou újmu způsobenou spotřebitelům porušením ustanovení čl. 86 odst. 1 ES a článku 82 ES je tedy neopodstatněné. Jednání, které má vliv na strukturu hospodářské soutěže na velkoobchodním trhu s elektřinou v Řecku, je podle Komise považováno za nepřímo poškozující zájmy spotřebitelů.
75 Komise připomíná, že svůj závěr konstatující porušení ustanovení čl. 86 odst. 1 ES ve spojení s článkem 82 ES založila na rozsudcích Soudního dvora ze dne 19. března 1991, Francie v. Komise (C‑202/88, Recueil, s. I‑1223); ze dne 13. prosince 1991, GB-Inno-BM (C‑18/88, Recueil, s. I‑5941); ze dne 12. února 1998, Raso a další (C‑163/96, Recueil, s. I‑533), a výše uvedený rozsudek Connect Austria. Tato judikatura údajně uznává existenci porušení čl. 86 odst. 1 ES ve spojení s článkem 82 ES, pokud státní opatření narušují hospodářskou soutěž tím, že vytvářejí nerovnost příležitostí mezi subjekty, aniž současně vyžadují definici konkrétního zneužití – skutečného nebo potenciálního. V důsledku toho Komise popírá tvrzení, podle kterého měla rovněž prokázat, kromě nerovnosti příležitostí, konkrétní zneužití ze strany žalobkyně.
76 Na rozdíl od argumentace Řecké republiky se Komise domnívá, že odkaz na výše uvedený rozsudek Connect Austria týkající se nerovnosti příležitostí a kritéria vypracovaná Soudním dvorem ve výše uvedeném rozsudku Höfner a Elser nejsou kumulativními podmínkami.
77 Komise popírá tvrzení žalobkyně, podle kterého považovala její téměř monopolní přístup k hnědému uhlí za formu „essential facility“, jelikož tento pojem nepoužila.
78 Pokud jde o údajnou neatraktivní povahu hnědého uhlí jako prostředku pro výrobu elektřiny, Komise zaprvé připomíná, že některé podniky předložily žádosti v rámci zadání veřejné zakázky týkající se práv na těžbu hnědouhelného dolu Vevi. Zadruhé podle Komise žalobkyně prokázala stálý zájem o výstavbu nových elektráren na hnědé uhlí nebo o nahrazení stávajících. To stačí k vyvrácení argumentů žalobkyně v této otázce.
Závěry Tribunálu
79 Podle čl. 86 odst. 1 ES členské státy, pokud jde o veřejnoprávní podniky a podniky, kterým přiznávají zvláštní nebo výlučná práva, nepřijmou ani neponechají v platnosti opatření odporující pravidlům Smlouvy o ES, zejména pravidlům v oblasti hospodářské soutěže, s výhradou čl. 86 odst. 2 ES. Tento článek se neuplatní nezávisle a použije se pouze ve spojení s jinými ustanoveními Smlouvy.
80 V projednávané věci Komise použila čl. 86 odst. 1 ES ve spojení s článkem 82 ES. Toto posledně uvedené ustanovení zakazuje zneužití dominantního postavení podnikem na společném trhu nebo jeho podstatné části, pokud to může ovlivnit obchod mezi členskými státy.
81 V článku 1 napadeného rozhodnutí se Komise domnívala, že dotčená státní opatření byla v rozporu s těmito kombinovanými ustanoveními v rozsahu, v němž přiznávají a ponechávají v platnosti přednostní práva na těžbu hnědého uhlí v Řecku ve prospěch žalobkyně. To podle ní vytváří stav nerovnosti příležitostí mezi hospodářskými subjekty stran přístupu k primárním palivům na výrobu elektřiny a umožňuje žalobkyni, aby si v Řecku udržela a posílila své dominantní postavení na velkoobchodním trhu s elektřinou, přičemž se vylučuje nebo brání jakémukoli novému vstupu na trh.
82 Žalobkyně v podstatě předkládá dva důvody proti tomuto závěru Komise.
83 V prvním důvodu žalobkyně uvádí, že ačkoli čl. 86 odst. 1 ES je v zásadě použitelný na veřejnoprávní podniky, kterým členské státy neposkytly zvláštní nebo výlučná práva, z judikatury vyplývá, že k prokázání porušení tohoto ustanovení použitého ve spojení s článkem 82 ES z důvodu rozšíření dominantního postavení, je nezbytné, aby dotyčný podnik měl výlučné nebo zvláštní právo ve smyslu čl. 86 odst. 1 ES. Práva na těžbu hnědého uhlí, která jí byla poskytnuta, však podle ní takové právo nepředstavují.
84 V druhém důvodu žalobkyně uvádí, že Komise v napadeném rozhodnutí neprokázala existenci skutečného nebo potenciálního zneužití dominantního postavení žalobkyně na dotyčných trzích, ačkoli měla povinnost tak učinit pro použití čl. 86 odst. 1 ES ve spojení s článkem 82 ES. Nejprve je třeba zkoumat tento důvod.
85 V tomto ohledu se spor v projednávané věci zaměřuje především na otázku, zda Komise měla zjistit skutečné nebo potenciální zneužití dominantního postavení žalobkyně, nebo zda stačilo, aby prokázala, že dotčená státní opatření narušila hospodářskou soutěž tím, že vytvořila nerovnost příležitostí mezi hospodářskými subjekty ve prospěch žalobkyně. Účastníci řízení v této souvislosti vyvozují z judikatury Soudního dvora, která vykládá čl. 86 odst. 1 ES uplatňovaný ve spojení s článkem 82 ES, rozdílné závěry.
86 Nejprve je třeba poznamenat, že zákazy stanovené v čl. 86 odst. 1 ES jsou určeny členským státům, zatímco článek 82 ES je určen podnikům a zakazuje jim zneužívání dominantního postavení. V případě kombinovaného použití těchto dvou ustanovení, lze porušení čl. 86 odst. 1 ES ze strany členského státu prokázat pouze tehdy, pokud je státní opatření v rozporu s článkem 82 ES. Vyvstává tedy otázka, v jakém rozsahu je třeba zjistit zneužití dominantního postavení podniku, byť jen potenciální, jelikož toto zneužití má spojitost se státním opatřením.
87 Pokud jde o trh s dodávkami hnědého uhlí, ze spisu vyplývá, že na základě článku 22 legislativního nařízení č. 4029/1959 a čl. 3 odst. 3 zákona č. 134/1975 z přibližně 4500 milionů tun celkových zásob hnědého uhlí v Řecku udělila Řecká republika žalobkyni práva na těžbu hnědého uhlí v dolech, jejichž zásoby činí přibližně 2200 milionů tun. Tato státní opatření, která byla přijata před liberalizací trhu s elektřinou, byla ponechána v platnosti a nadále ovlivňují trh s dodávkami hnědého uhlí.
88 Ze spisu rovněž vyplývá, že navzdory zájmu, který konkurenti žalobkyně projevili, žádný hospodářský subjekt nemohl od Řecké republiky získat práva na těžbu v ložiskách hnědého uhlí, i když má Řecko přibližně 2000 milionů tun hnědého uhlí, které ještě nebyly vytěženy.
89 Avšak nemožnost ostatních hospodářských subjektů mít přístup k ložiskům hnědého uhlí, která jsou ještě k dispozici, nemůže být přičítána žalobkyni. Jak žalobkyně správně uvedla na jednání dne 2. února 2012, neudělení licence na těžbu hnědého uhlí závisí výlučně na vůli Řecké republiky. Na trhu s dodávkami hnědého uhlí se úloha žalobkyně omezila na těžbu v ložiskách, na která má práva, a Komise netvrdila, že zneužila své dominantní postavení na tomto trhu, pokud jde o přístup k hnědému uhlí.
90 Podle Komise má nemožnost konkurentů žalobkyně vstoupit na trh s dodávkami hnědého uhlí vliv na velkoobchodní trh s elektřinou. Jelikož je hnědé uhlí nejatraktivnějším palivem v Řecku, umožňuje jeho těžba vyrábět elektřinu při nízkých variabilních nákladech, což podle Komise zaručuje, že takto vyrobená elektřina může vstoupit na povinný denní trh s výhodnějším ziskem než elektřina vyrobená z jiných paliv. To má podle Komise za následek, že si žalobkyně může udržet nebo posílit své dominantní postavení na velkoobchodním trhu s elektřinou vyloučením všech nových vstupů na trh nebo bráněním těmto vstupům.
91 V tomto ohledu je třeba připomenout, že po liberalizaci velkoobchodního trhu s elektřinou byl vytvořen povinný denní trh a že pravidla jeho fungování nejsou v napadeném rozhodnutí zpochybněna. Jak tedy vyplývá z bodů 11 až 14 výše prodejci na velkoobchodním trhu s elektřinou, žalobkyně a její konkurenti musí tento systém dodržovat. Kromě toho byla žalobkyně na tomto trhu přítomna před jeho liberalizací.
92 Komise však neprokázala, že přednostní přístup k hnědému uhlí mohl vytvořit situaci, ve které žalobkyně mohla pouhým výkonem svých práv na těžbu zneužít dominantní postavení na velkoobchodním trhu s elektřinou nebo být vedena ke spáchání takového zneužití na tomto trhu. Stejně tak Komise žalobkyni nevytýká, že bez objektivního odůvodnění rozšířila své dominantní postavení na trhu s dodávkami hnědého uhlí na velkoobchodní trh s elektřinou.
93 Pouhým konstatováním, že žalobkyně, bývalý monopolní podnik, si nadále udržuje dominantní postavení na velkoobchodním trhu s elektřinou díky výhodě, kterou jí dává přednostní přístup k hnědému uhlí, a že tato situace vytváří nerovnost příležitostí na tomto trhu mezi žalobkyní a ostatními podniky, Komise právně dostačujícím způsobem neidentifikovala ani neprokázala, k jakému zneužití ve smyslu článku 82 ES vedlo nebo mohlo žalobkyni vést dotčené státní opatření.
94 Je třeba dodat, že Komise v napadeném rozhodnutí nejprve uvedla, citujíc již uvedený rozsudek Raso a další (bod 27), judikaturu Soudního dvora, podle které členský stát porušuje zákazy stanovené v čl. 86 odst. 1 ES a článku 82 ES v případě, že je dotčený podnik veden ke zneužití svého dominantního postavení v důsledku pouhého výkonu výlučných práv, která mu byla přiznána, nebo mohou-li tato práva vytvářet situaci, ve které je tento podnik veden k takovému zneužití. Jde o ustálenou judikaturu, která je připomenuta zejména v rozsudcích Soudního dvora Höfner a Elser, uveden výše (bod 29); ze dne 10. prosince 1991, Merci convenzionali porto di Genova (C‑179/90, Recueil, s. I‑5889, bod 17); ze dne 11. prosince 1997, Job Centre (C‑55/96, Recueil, s. I‑7119, bod 31), a ze dne 1. července 2008, MOTOE (C‑49/07, Sb. rozh. s. I‑4863, body 50 a 51).
95 Z těchto rozsudků, které byly předmětem diskuze před Tribunálem, však vyplývá, že Soudní dvůr poté, co připomenul, že samotné vytvoření nebo posílení dominantního postavení na základě státního opatření ve smyslu čl. 86 odst. 1 ES, není samo o sobě neslučitelné s článkem 82 ES, v každém z těchto případů ověřil, zda uplatňováním zvláštního nebo výlučného práva poskytnutého státním opatřením mohl být dotčený podnik veden ke zneužívání svého dominantního postavení.
96 Je třeba uvést, že ve výše uvedeném rozsudku Raso a další Soudní dvůr uznal, že jelikož dotčené vnitrostátní ustanovení nejenže přístavní společnosti udělilo výlučné právo poskytovat pracovní sílu podnikům oprávněným vykonávat činnost v přístavu, ale rovněž jí umožnilo konkurovat těmto podnikům na trhu s přístavními službami, nacházela se tato přístavní společnost v situaci konfliktu zájmů. To mělo za následek, že dotčená společnost byla vedena ke zneužití svého výlučného práva tím, že svým konkurentům na trhu přístavních činností určovala při poskytování pracovní síly příliš vysoké ceny nebo jim poskytovala pracovní sílu, která byla na práci, kterou měly vykonat, méně vhodná (výše uvedený rozsudek Raso a další, body 28 a 30).
97 Ve výše uvedeném rozsudku MOTOE se jednalo o otázku, zda článek 82 ES a čl. 86 odst. 1 ES brání takové vnitrostátní právní úpravě, jaká právnické osobě, která může sama zajišťovat organizaci motocyklových závodů a jejich komerční využití, přiznává pravomoc vydávat souhlasné stanovisko k žádostem o povolení předloženým za účelem organizace těchto závodů, aniž tato pravomoc podléhá omezením, povinnostem a kontrole. Soudní dvůr uznal, že to, že tomuto subjektu byla na základě státního opatření udělena dotčená práva, de facto znamenalo přiznat jí pravomoc určovat osoby oprávněné organizovat uvedené závody, jakož i stanovit podmínky, za kterých jsou tyto závody organizovány, a tak této entitě přiznat zřejmé zvýhodnění oproti jejím konkurentům, což může tento subjekt vést k tomu, že zabrání přístupu ostatních subjektů na dotčený trh (výše uvedený rozsudek MOTOE, bod 51).
98 Ve výše uvedeném rozsudku Höfner a Elser měl Soudní dvůr ověřit, zda udržení si monopolu na zprostředkování zaměstnanců a vedoucích pracovníků podniků, spočívajícího především ve zprostředkování kontaktu uchazečů o zaměstnání se zaměstnavateli, což je činnost vykonávaná veřejným úřadem práce na základě výlučného práva, představovalo porušení ustanovení čl. 90 odst. 1 Smlouvy o ES (nyní čl. 86 odst. 1 ES) ve spojení s ustanovením článku 86 Smlouvy o ES (nyní článek 82 ES). Soudní dvůr uznal, že šlo o porušení čl. 86 odst. 1 ES, jestliže pouhý výkon výlučného práva, které mu bylo poskytnuto, vedl veřejný úřad ke zneužití jeho dominantního postavení, což byl případ, kdy veřejný úřad nebyl zjevně schopen uspokojit poptávku po tomto druhu činností na trhu a kdy byl skutečný výkon těchto činností prostřednictvím soukromých společností znemožněn tím, že bylo v platnosti zachováno zákonné ustanovení, které zakazovalo uvedené činnosti pod hrozbou neplatnosti příslušných smluv (výše uvedený rozsudek Höfner a Elser, body 30, 31 a 34).
99 V tomto rozsudku Soudní dvůr identifikoval státní opatření, které veřejný úřad vedlo ke zneužívajícímu jednání ve smyslu čl. 86 druhého pododstavce písm. b) Smlouvy o ES [nyní čl. 82 druhý pododstavec písm. b) ES], vzhledem k tomu, že činnost veřejného úřadu mohla spočívat v omezení nabízených služeb ke škodě žadatelů o dotčené služby.
100 Ve výše uvedeném rozsudku Job Centre Soudní dvůr rovněž konstatoval, že vnitrostátní opatření mohlo vytvořit stav, ve kterém bylo poskytování omezeno ve smyslu čl. 82 druhého pododstavce písm. b) ES. Podle Soudního dvora totiž členský stát tím, že pod hrozbou trestních a správních sankci zakáže jakoukoli zprostředkovatelskou činnost mezi poptávkou po zaměstnání a nabídkou zaměstnání, když ji nevykonávají veřejné úřady práce, vytváří stav, ve kterém je plnění ve smyslu čl. 82 druhého pododstavce písm. b) ES omezeno, pokud tyto úřady zjevně nejsou schopny uspokojit pro všechny druhy činností poptávku existující na pracovním trhu (výše uvedený rozsudek Job Centre, body 32 a 35).
101 Výše uvedený rozsudek Merci convenzionali porto di Genova se týká vnitrostátní právní úpravy, podle které měl podnik výlučné právo na přístavní činnosti, především nalodění, vylodění a obecný pohyb zboží v přístavu.
102 V tomto rozsudku Soudní dvůr rozhodl, že členský stát porušil čl. 86 odst. 1 ES, když vytvořil stav, ve kterém podnik, kterému byla udělena výlučná práva, byl z tohoto důvodu veden k tomu, že vyžadoval platbu za nevyžádané služby nebo fakturoval nepřiměřené ceny nebo zamítl používání moderní technologie nebo poskytl snížení ceny některým uživatelům, přičemž tato snížení souběžně kompenzoval tak, že zvýšil ceny fakturované ostatním uživatelům (body 19 a 20). V tomto ohledu však Soudní dvůr výslovně odkázal na čl. 86 druhý pododstavec písm. a) až c) Smlouvy o ES [nyní čl. 82 druhý pododstavec písm. a) až c) ES].
103 Z těchto rozsudků, připomenutých v bodech 96 až 102 výše, vyplývá, že zneužití dominantního postavení podniku, který požívá výlučné nebo zvláštní právo, může vyplývat z možnosti vykonávat toto právo zneužívajícím způsobem nebo být přímým důsledkem tohoto práva. Z této judikatury však nevyplývá, že pouhá skutečnost, že se dotčený podnik z důvodu státního opatření nachází ve výhodnější situaci v porovnání s jeho konkurenty, představuje sama o sobě zneužití dominantního postavení.
104 Komise, která se opírala zejména o výše uvedené rozsudky Francie v. Komise, GB-Inno-BM a Connect Austria, však tvrdí, že svůj závěr konstatující porušení ustanovení čl. 86 odst. 1 ES ve spojení s ustanovením článku 82 ES zakládá konkrétně na judikatuře, podle které systém nenarušené hospodářské soutěže, jaký je upraven ve Smlouvě, může být zaručen, pouze pokud je zabezpečena rovnost příležitostí mezi jednotlivými hospodářskými subjekty. Pokud je nerovnost příležitostí mezi hospodářskými subjekty, a tedy narušení hospodářské soutěže, důsledkem státního opatření, potom je takové opatření v rozporu s článkem 86 odst. 1 ES ve spojení s článkem 82 ES.
105 Z těchto rozsudků však nevyplývá, že k závěru, že došlo k porušení čl. 86 odst. 1 ES ve spojení s článkem 82 ES, stačí prokázat, že státní opatření narušuje hospodářskou soutěž tím, že vytváří nerovnost příležitostí mezi hospodářskými subjekty, aniž je třeba identifikovat zneužití dominantního postavení podniku.
106 Ve výše uvedeném rozsudku GB-Inno-BM totiž Régie des télégraphes et des téléphones (RTT) měla podle belgického zákona monopol na vytvoření a provozování veřejné telekomunikační sítě a rovněž podle zákona kumulovala pravomoci povolit nebo zamítnout připojení telefonických přístrojů k síti, určovat technické normy, které tato zařízení musejí splňovat, a kontrolovat, zda přístroje, které nebyly vyrobené jí, odpovídají specifikacím, které schválila. Soudní dvůr nejprve konstatoval, že pokud si podnik, který má monopol na trhu v oblasti vytvoření a provozování sítě, bez objektivní nutnosti vyhradí sousední, ale oddělený trh, v daném případě trh v oblasti dovozu, uvádění na trh, propojení, uvádění do provozu a údržby přístrojů připojovaných k této síti, přičemž odstraní jakoukoli hospodářskou soutěž ze strany ostatních podniků, jde o porušení článku 82 ES (výše uvedený rozsudek GB-Inno-BM, body 15 a 19).
107 Následně se Soudní dvůr po připomenutí, že se článek 82 ES týká pouze protisoutěžních jednání, kterých se podniky dopustily ze své vlastní iniciativy, a nikoli státních opatření domníval, že pokud státní opatření způsobuje rozšíření dominantního postavení veřejnoprávního podniku nebo podniku, kterému stát poskytl zvláštní nebo výlučná práva, představuje takové opatření porušení článku 90 Smlouvy o ES (nyní článek 86 ES) ve spojení s článkem 82 ES. Podle Soudního dvora totiž článek 86 ES členským státům zakazuje, aby na základě právních a správních opatření uváděly tyto podniky do stavu, do kterého by se tyto podniky samy nemohly dostat samostatným jednáním, aniž by porušily ustanovení článku 82 ES (bod 20).
108 Na jednání dne 2. února 2012 Komise tvrdila, že Soudní dvůr v bodě 24 uvedeného rozsudku, v odpověď na argument RTT, rozhodl, že nebylo nezbytné konstatovat zneužívající jednání podniku.
109 Soudní dvůr však zdůraznil, že pověření podniku, který uvádí na trh koncové přístroje, úlohou formalizovat specifikace, kterým budou muset koncové přístroje odpovídat, kontrolovat jejich uplatňování a schvalovat tyto přístroje, mu přiznává pravomoc svévolně určit, které koncové přístroje je možno k veřejné síti připojit, a poskytuje mu tak zjevnou výhodu oproti jeho konkurentům (bod 25). Soudní dvůr měl za to, že rozšíření monopolu na vytvoření a provozování telefonické sítě na trhu s telefonními přístroji bez objektivního odůvodnění je jako takové zakázáno v čl. 86 odst. 1 ES ve spojení s článkem 82 ES, pokud je toto rozšíření způsobeno státním opatřením (výše uvedený rozsudek GB-Inno-BM, body 23 až 25).
110 Ve výše uvedeném rozsudku Connect Austria byly veřejnoprávnímu podniku, který požívá výlučné právo provozovat analogové mobilní telekomunikační sítě, bezplatně přiděleny frekvence DCS 1800, což mu umožnilo být jediným operátorem, který mohl nabízet plnou škálu technicky dostupných mobilních telekomunikačních služeb, přičemž jednomu z jeho konkurentů, společnosti Connect Austria, byla udělena licence na poskytování mobilních telekomunikačních služeb ve frekvenčním pásmu DCS 1800 za poplatek (body 43 až 45).
111 Soudní dvůr konstatoval, že vnitrostátní právní úprava, na jejímž základě mohly být veřejnoprávnímu podniku v dominantním postavení přiděleny další frekvence ve frekvenčním pásmu rezervovaném normě DCS 1800, aniž mu byl uložen zvláštní poplatek, kdežto nový podnik, který vstoupil na relevantní trh, musel zaplatit poplatek za svou licenci DCS 1800, mohla vést veřejnoprávní podnik v dominantním postavení k porušení ustanovení článku 82 ES tím, že rozšiřuje nebo posiluje jeho dominantní postavení. Jelikož je v tomto případě narušení hospodářské soutěže způsobeno státním opatřením, které vytváří situaci, ve které není zajištěna rovnost příležitostí mezi různými dotčenými hospodářskými subjekty, mohlo toto opatření představovat porušení čl. 86 odst. 1 ES ve spojení s článkem 82 ES (výše uvedený rozsudek Connect Austria, bod 87). V tomto ohledu Soudní dvůr upřesnil, že se veřejnoprávní podnik může nacházet v situaci, ve které je zejména veden k nabízení snížených tarifů, zvláště potenciálním předplatitelům systému DCS 1800 a k vedení intenzivní reklamní kampaně za takových podmínek, že by Connect Austria měla problémy mu konkurovat (bod 86). Soudní dvůr tak rovněž zohlednil jednání veřejnoprávního podniku na trhu.
112 Stejně tak ve výše uvedeném rozsudku Francie v. Komise (bod 51) Soudní dvůr poté, co uvedl, že systém nenarušené hospodářské soutěže, jakým je ten, který stanoví Smlouva, může být zajištěn, pouze pokud je zajištěna rovnost příležitostí mezi různými hospodářskými subjekty, poznamenal, že pověření podniku, který uvádí na trh koncové přístroje, úlohou formalizovat specifikace, kterým budou muset koncové přístroje odpovídat, kontrolovat jejich uplatňování a schvalovat tyto přístroje, mu přiznává pravomoc svévolně určit, které koncové přístroje je možno k veřejné síti připojit, a poskytuje mu tak zjevnou výhodu oproti jeho konkurentům.
113 Ačkoli je tedy pravda, že Soudní dvůr použil formulace připomenuté v bodě 104 výše, kterých se dovolává Komise, nemůže se posledně uvedená opírat pouze o tyto formulace, které byly z rozsudků vyčleněny bez zohlednění jejich kontextu.
114 Na jednání dne 2. února 2012 Komise na podporu svého tvrzení rovněž poukázala na rozsudek Soudního dvora ze dne 25. června 1998, Dusseldorp a další (C‑203/96, Recueil, s. I‑4075).
115 Ve věci, ve které byl vydán uvedený rozsudek, nizozemské orgány určily společnost AVR Chemie CV za jediný konečný subjekt pro spalování nebezpečných odpadů ve vysoce výkonné rotační peci. Společnosti Chemische Afvalstoffen Dusseldorp BV byla v Německu zamítnuta žádost o povolení vyvážet své olejové filtry, tedy nebezpečný odpad, z důvodu, že podle vnitrostátních předpisů zpracování těchto odpadů zabezpečovala společnost AVR Chemie. Soudní dvůr konstatoval, že tím, že společnosti Chemische Afvalstoffen Dusseldorp bylo zakázáno vyvážet své olejové filtry, jí prakticky byla uložena povinnost svěřit své odpady určené ke zhodnocení vnitrostátnímu podniku, který měl výlučné právo spalovat nebezpečný odpad, ačkoli kvalita nabízeného zpracování v jiném členském státě byla srovnatelná s kvalitou zpracování nabízenou vnitrostátním podnikem.
116 Soudní dvůr rozhodl, že taková povinnost, která zvýhodňovala vnitrostátní podnik tím, že mu umožňovala zpracovávat odpad, který byl určen ke zpracování třetím podnikem, měla za následek omezení odbytu v rozporu s čl. 86 odst. 1 ES ve spojení s článkem 82 ES (výše uvedený rozsudek Dusseldorp a další, bod 63).
117 Je pravda, jak zdůrazňuje Komise, že omezení odbytu konstatované v této věci vyplývalo z toho, že na základě nizozemského zákona bylo podniku AVR Chemie poskytnuto výlučné právo na zpracování nebezpečných odpadů, což bránilo jakémukoli jinému způsobu zajišťujícímu zpracování dotčeného výrobku, a nikoli ze způsobu, jakým tento podnik vykonával své výlučné právo. Nic to nemění na tom, že Soudní dvůr identifikoval zneužití, ke kterému nizozemský zákon vedl podnik v dominantním postavení, totiž omezení odbytu na újmu spotřebitelů ve smyslu čl. 82 druhé věty písm. b) ES. Mimoto je třeba uvést, že Soudní dvůr v tomto rozsudku uvedl, že své úvahy založil na judikatuře, podle které členský stát porušuje zákazy uvedené v článku 86 ES ve spojení s článkem 82 ES, pokud přijme opatření, které podnik, kterému poskytl výlučná práva, vede ke zneužití jeho dominantního postavení (bod 61).
118 Nezdá se tedy, že judikatura, které se dovolává Komise, umožňuje nezohlednit judikaturu citovanou v bodě 94 výše a vycházet jen z otázky, zda je nerovnost příležitostí mezi hospodářskými subjekty, jelikož je tak narušena hospodářská soutěž, způsobena státním opatřením. Komise tak nemůže tvrdit, že nebyla povinna identifikovat a prokázat zneužití dominantního postavení, ke kterému dotčené státní opatření žalobkyni vedlo nebo mohlo vést. Jak však bylo konstatováno v bodech 87 až 93 výše, důkaz v tomto ohledu v napadeném rozhodnutí chybí.
119 Z toho vyplývá, že výtka uvedená v bodě 84 výše, vznesená žalobkyní v rámci druhé a čtvrté části prvního žalobního důvodu, je důvodná. Napadené rozhodnutí proto musí být zrušeno, aniž je třeba zkoumat ostatní předložené výtky, části a žalobní důvody.
K nákladům řízení
120 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala náhradu nákladů řízení a Komise neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit, že ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené žalobkyní.
121 Podle čl. 87 odst. 4 prvního pododstavce jednacího řádu členské státy, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení. Řecká republika a Spojené království tedy ponesou vlastní náklady řízení. Kromě toho je podle čl. 87 odst. 4 prvního pododstavce téhož jednacího řádu třeba uložit podnikům, které jsou vedlejšími účastníky řízení, aby nesly vlastní náklady řízení.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (šestý senát)
rozhodl takto:
1) Rozhodnutí Komise C(2008) 824 final ze dne 5. března 2008 o poskytnutí nebo zachování práv na těžbu hnědého uhlí pro společnost Dimosia Epicheirisi Ilektrismou AE (DEI) Řeckou republikou se zrušuje.
2) Evropská komise ponese vlastní náklady a nahradí náklady vynaložené společností DEI.
3) Řecká republika, Elliniki Energeia kai Anaptyxi AE (HE & DSA) a Energeiaki Thessalonikis AE ponesou vlastní náklady řízení.
Kanninen | Wahl | Soldevila Fragoso |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 20. září 2012.
Podpisy.