Věc C‑333/13
Elisabeta Dano
a
Florin Dano
v.
Jobcenter Leipzig
(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Sozialgericht Leipzig)
„Řízení o předběžné otázce – Volný pohyb osob – Občanství Unie – Rovné zacházení – Státní příslušníci členského státu, kteří nejsou hospodářsky činní a pobývají na území jiného členského státu – Vyloučení těchto osob z pobírání zvláštních nepříspěvkových peněžitých dávek na základě nařízení (ES) č. 883/2004 – Směrnice 2004/38/ES – Právo pobytu nad tři měsíce – Článek 7 odst. 1 písm. b) a článek 24 – Podmínka týkající se dostatečných prostředků“
Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 11. listopadu 2014
1. Sociální zabezpečení – Migrující pracovníci – Rovné zacházení ve smyslu článku 4 nařízení č. 883/2004 – Oblast působnosti – Zvláštní nepříspěvkové peněžité dávky – Zahrnutí
(Nařízení Evropského parlamentu a Rady 883/2004, čl. 3 odst. 3 a články 4 a 70; nařízení Rady č. 1247/92, body 3 a 7 odůvodnění)
2. Sociální zabezpečení – Migrující pracovníci – Směrnice 2004/38 – Sociální pomoc – Pojem – Zvláštní nepříspěvkové peněžité dávky uvedené v čl. 70 odst. 2 nařízení č. 883/2004 – Zahrnutí
(Nařízení Evropského parlamentu a Rady 883/2004, čl. 70 odst. 2; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38, čl. 24 odst. 2)
3. Občanství Unie – Právo volného pohybu a pobytu na území členských států – Směrnice 2004/38 – Zásada rovného zacházení – Povinnost hostitelského členského státu přiznat nárok na sociální dávky hospodářsky nečinným státním příslušníkům ostatních členských států – Podmínky – Pobyt na území hostitelského členského státu splňující podmínky stanovené směrnicí – Povinnost hospodářsky nečinného občana Unie mít pro sebe a své rodinné příslušníky dostatečné prostředky
[Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 883/2004, články 4 a 70; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38, bod 10 odůvodnění, čl. 7 odst. 1 písm. b) a čl. 24 odst. 1]
4. Předběžné otázky – Pravomoc Soudního dvora – Meze – Žádost o výklad Listiny základních práv Unie – Předmět vnitrostátního sporu nevykazující žádnou vazbu na unijní právo – Nedostatek pravomoci Soudního dvora
(Článek 6 odst. 1, SEU; článek 267 SFEU; Listina základních práv Evropské unie, čl. 51 odst. 1; nařízení Evropského parlamentu a Rady 883/2004, článek 70; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38)
1. Nařízení č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, ve znění nařízení č. 1244/2010, musí být vykládáno v tom smyslu, že „zvláštní nepříspěvkové peněžité dávky“ ve smyslu čl. 3 odst. 3 a článku 70 tohoto nařízení spadají do působnosti článku 4 uvedeného nařízení.
Zaprvé totiž ze znění článku 3 nařízení č. 883/2004 jasně vyplývá, že se toto nařízení vztahuje na zvláštní nepříspěvkové peněžité dávky. Zadruhé je sice pravda, že se podle čl. 70 odst. 3 uvedeného nařízení některá ustanovení tohoto nařízení výjimečně na uvedené dávky nepoužijí, avšak jeho článek 4 mezi tato ustanovení nepatří. Z bodů 3 a 7 odůvodnění nařízení č. 1247/92 konečně vyplývá, že zvláštní ustanovení, které bylo tímto nařízením doplněno do nařízení č. 1408/71, se vyznačuje nepřenositelností zvláštních nepříspěvkových peněžitých dávek do zahraničí, jejíž protiváhou je rovné zacházení ve státě bydliště.
(viz body 49, 51–55, výrok 1)
2. „Zvláštní nepříspěvkové peněžité dávky“ uvedené v čl. 70 odst. 2 nařízení č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, ve znění nařízení č. 1244/2010, spadají pod pojem „sociální pomoc“ ve smyslu čl. 24 odst. 2 směrnice 2004/38 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států. Tento pojem totiž odkazuje na všechny systémy pomoci zavedené orgány veřejné správy, ať již na celostátní, regionální nebo místní úrovni, k nimž se může uchýlit osoba, která nemá dostatečné prostředky na pokrytí základních potřeb ani svých, ani svých rodinných příslušníků, a která se proto může během svého pobytu stát zátěží pro veřejné finance hostitelského členského státu, což by mohlo mít důsledky pro celkovou úroveň podpory, kterou tento stát může poskytnout.
(viz bod 63)
3. Článek 24 odst. 1 směrnice 2004/38 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států ve spojení s jejím čl. 7 odst. 1 písm. b) a článek 4 nařízení č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, ve znění nařízení č. 1244/2010, musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání právní úpravě členského státu, podle které jsou státní příslušníci jiných členských států vyloučeni z pobírání některých „zvláštních nepříspěvkových peněžitých dávek“ ve smyslu čl. 70 odst. 2 nařízení č. 883/2004, zatímco státním příslušníkům hostitelského členského státu, kteří se nacházejí ve stejné situaci, jsou tyto dávky zaručeny, pokud těmto státním příslušníkům jiných členských států nenáleží v hostitelském členském státě právo pobytu na základě směrnice 2004/38.
Podle čl. 24 odst. 1 směrnice 2004/38 totiž požívají všichni občané Unie, kteří pobývají na základě této směrnice na území hostitelského členského státu, v oblasti působnosti Smlouvy stejného zacházení jako státní příslušníci tohoto členského státu. Z toho plyne, že v souvislosti s přístupem k výše uvedeným sociálním dávkám se občan Unie může domáhat stejného zacházení jako státní příslušníci hostitelského členského státu, pouze pokud jeho pobyt na území hostitelského členského státu splňuje podmínky stanovené směrnicí 2004/38. Kdyby se připustilo, že osoby, kterým nenáleží právo pobytu na základě směrnice 2004/38, mohou uplatňovat nárok na sociální dávky za stejných podmínek, jaké platí pro státní příslušníky hostitelského členského státu, bylo by to v rozporu s cílem uvedené směrnice vyjádřeným v bodě 10 jejího odůvodnění, tj. aby se občané Unie, kteří jsou státními příslušníky jiných členských států, nestali nepřiměřenou zátěží pro systém sociální pomoci hostitelského členského státu.
V případě hospodářsky nečinných občanů Unie, jejichž délka pobytu v hostitelském členském státě byla delší než tři měsíce, avšak kratší než pět let, je tedy třeba zkoumat, zda pobyt uvedených občanů splňuje podmínky stanovené v čl. 7 odst. 1 písm. b) směrnice 2004/38, mezi které patří povinnost hospodářsky nečinného občana Unie mít pro sebe a své rodinné příslušníky dostatečné prostředky, přičemž smyslem této povinnosti je zabránit hospodářsky nečinným občanům Unie ve využívání systému sociální ochrany hostitelského členského státu k financování svého živobytí. Na základě tohoto ustanovení musí mít členský stát možnost odepřít přiznání sociálních dávek hospodářsky nečinným občanům Unie, kteří využívají svobody pohybu pouze s cílem získat nárok na sociální podporu od jiného členského státu, ačkoli nemají dostatečné prostředky na to, aby se mohli dožadovat práva pobytu. V tomto ohledu je nutné provést konkrétní analýzu hospodářské situace každé takové osoby bez přihlédnutí k požadovaným sociálním dávkám.
Tentýž závěr platí pro výklad článku 4 nařízení č. 883/2004, neboť „zvláštní nepříspěvkové peněžité dávky“ ve smyslu čl. 70 odst. 2 uvedeného nařízení, se na základě odstavce 4 téhož článku poskytují výlučně v členském státě, v němž dotyčné osoby bydlí, v souladu s jeho právními předpisy.
(viz body 68, 69, 74, 76, 78, 80, 83, 84, výrok 2)
4. Cílem článku 70 nařízení č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, ve znění nařízení č. 1244/2010, který vymezuje pojem „zvláštní nepříspěvkové peněžité dávky“, není určit hmotněprávní podmínky pro existenci nároku na uvedené dávky. Je tedy věcí zákonodárce každého členského státu, aby tyto podmínky určil. Vzhledem k tomu, že uvedené podmínky nevyplývají ani z nařízení č. 883/2004, ani ze směrnice 2004/38 či z jiných aktů sekundárního unijního práva, a že tedy mají členské státy pravomoc upravit podmínky pro poskytování takovýchto dávek, mají též pravomoc vymezit rozsah sociálních rizik krytých takovými dávkami.
Při stanovování podmínek pro poskytování zvláštních nepříspěvkových peněžitých dávek a rozsahu, v jakém mají být poskytovány, tedy členské státy neuplatňují právo Unie.
Soudní dvůr tudíž nemá pravomoc odpovědět na otázku, zda musí být články 1, 20 a 51 Listiny základních práv Evropské unie vykládány v tom smyslu, že stanoví členským státům povinnost poskytnout občanům Unie nepříspěvkové peněžité dávky základního zabezpečení, které mohou umožnit trvalý pobyt, nebo že se tyto státy mohou omezit na poskytnutí prostředků potřebných pro návrat do státu původu.
(viz body 87–92)