ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA
25. července 2002 (*)
„Kasační opravný prostředek – Nařízení (ES) č.1638/98 – Společná organizace trhu s oleji a tuky – Žaloba na neplatnost – Osoba osobně dotčená – Účinná soudní ochrana – Přípustnost“
Ve věci C‑50/00 P,
Unión de Pequeños Agricultores, se sídlem v Madridu (Španělsko), zastoupená J. Ledesmou Bartretem a J. Jiménezem Laiglesiou y de Oñatem, Abogados, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,
účastnice řízení podávající kasační opravný prostředek (navrhovatelka),
jejímž předmětem je kasační opravný prostředek podaný proti usnesení Soudu prvního stupně Evropských společenství (třetího senátu) ze dne 23. listopadu 1999, Unión de Pequeños Agricultores v. Rada (T‑173/98, Recueil, s. II‑3357), směřující ke zrušení tohoto usnesení,
přičemž dalšími účastnicemi řízení jsou:
Rada Evropské unie, zastoupená I. Díezem Parrou, jako zmocněncem, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,
žalovaná v prvním stupni,
podporovaná:
Komisí Evropských společenství, zastoupenou J. Guerrou Fernándezem a M. Condou-Durande, jako zmocněnci, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,
vedlejší účastnice v řízení o kasačním opravném prostředku,
SOUDNÍ DVŮR,
ve složení G. C. Rodríguez Iglesias, předseda, P. Jann, F. Macken a N. Colneric, S. von Bahr, předsedové senátů, C. Gulmann (zpravodaj), D. A. O. Edward, A. La Pergola, J.-P. Puissochet, M. Wathelet, R. Schintgen, V. Skouris a J. N. Cunha Rodrigues, soudci,
generální advokát: F. G. Jacobs,
vedoucí soudní kanceláře: D. Louterman-Hubeau, vedoucí oddělení,
s přihlédnutím ke zprávě k jednání,
po vyslechnutí řečí účastníků řízení na jednání konaném dne 6. listopadu 2001, během kterého byla Unión de Pequeños Agricultores zastoupená J. Jiménezem Laiglesiou y de Oñatem, Rada I. Díezem Parrou a Komise J. Guerrou Fernándezem a M. Condou-Durande,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 21. března 2002,
vydává tento
Rozsudek
1 Návrhem došlým kanceláři Soudního dvora dne 16. února 2000 podala Unión de Pequeños Agricultores podle článku 49 statutu ES Soudního dvora kasační opravný prostředek proti usnesení Soudu prvního stupně ze dne 23. listopadu 1999, Unión de Pequeños Agricultores v. Rada (T‑173/98, Recueil, s. II‑3357, dále jen „napadené usnesení“), kterým Soud odmítl její žalobu, směřující k částečnému zrušení nařízení Rady (ES) č. 1638/98 ze dne 20. července 1998, kterým se mění nařízení č. 136/66/EHS o zřízení společné organizace trhu s oleji a tuky (Úř. věst. L 210, s. 32; Zvl. vyd. 03/23, s. 308, dále jen „napadené nařízení“).
Právní rámec
2 Dne 22. září 1966 přijala Rada nařízení č. 136/66/EHS o zřízení společné organizace trhu s oleji a tuky (Úř. věst. 1966, 172, s. 3025; Zvl. vyd. 03/01, s. 77). Toto nařízení zejména zavedlo společnou organizaci trhu s olivovým olejem koncipovanou na základě systému zaručených cen spolu s podporou produkce. Následně bylo provedeno několik změn mechanismů zavedených nařízením č. 136/66. Společná organizace trhu s olivovým olejem, ve znění těchto změn, upravovala režimy intervenčních cen, podpory produkce, podpory spotřeby, skladování, jakož i dovozu a vývozu.
3 Dne 20. července 1998 přijala Rada napadené nařízení, které reformuje zejména společnou organizaci trhu s olivovým olejem. Za tímto účelem byl předchozí intervenční režim zrušen a nahrazen režimem podpory smluv o soukromém skladování. Podpora spotřeby, jakož i zvláštní podpora malovýrobců byly zrušeny. Stabilizující mechanismus podpory produkce, založený na maximálním zaručeném množství pro Společenství jako celek, byl změněn rozdělením tohoto maximálního zaručeného množství mezi producentské členské státy ve formě národních zaručených množství. Konečně, olivové háje vysazené po 1. květnu 1998 byly až na výjimky vyloučeny z jakéhokoli budoucího režimu podpory.
Řízení před Soudem a napadené usnesení
4 Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 20. října 1998 podala Unión de Pequeños Agricultores, která je podnikatelským sdružením malých španělských zemědělských podniků zajišťujícím obranu jejich zájmů a která je podle španělského práva nadána právní subjektivitou, podle čl. 173 čtvrtého pododstavce Smlouvy o ES (nyní po změně čl. 230 čtvrtý pododstavec ES), žalobu směřující ke zrušení napadeného nařízení s výjimkou režimu podpor pro stolní olivy.
5 Samostatným podáním došlým kanceláři Soudu dne 23. prosince 1998 vznesla Rada na základě čl. 114 odst. 1 jednacího řádu Soudu námitku nepřípustnosti.
6 Napadeným usnesením Soud uvedené námitce nepřípustnosti vyhověl a žalobu odmítl jako zjevně nepřípustnou.
7 Soud nejprve poté, co v bodě 34 napadeného usnesení připomněl, že podle ustálené judikatury čl. 173 čtvrtý pododstavec Smlouvy jednotlivcům zakládá právo napadnout každé rozhodnutí, které, byť vydané ve formě nařízení, se jich bezprostředně a osobně dotýká, a že kritériem rozlišení mezi nařízením a rozhodnutím je obecná závaznost dotčeného aktu, v bodě 44 uvedeného usnesení dospěl k závěru, že napadené nařízení má v důsledku své povahy a svého dosahu normativní charakter a že nepředstavuje rozhodnutí ve smyslu článku 189 Smlouvy o ES (nyní článek 249 ES).
8 Dále poté, co v bodě 45 napadeného usnesení připomněl, že za určitých okolností se dokonce i normativní akt, který se vztahuje na všechny dotčené hospodářské subjekty, může některého z těchto subjektů dotýkat osobně, a že tudíž akt Společenství může mít normativní charakter a současně ve vztahu k některým dotčeným hospodářským subjektům mít povahu rozhodnutí, Soud uvedl:
– v bodě 46 napadeného usnesení, že „[v] tomto případě však musí být fyzická nebo právnická osoba schopna prokázat, že je dotčeným aktem zasažena z důvodu určitých vlastností, které jsou pro ni zvláštní, nebo faktické situace, která ji vymezuje ve vztahu ke všem ostatním osobám [...]“, a
– v bodě 47 téhož usnesení, že mimoto mohou být v tomto ohledu za přípustné považovány žaloby podané sdruženími, přinejmenším v situacích, kdy ustanovení právního předpisu výslovně podnikatelským sdružením přiznává soubor oprávnění procesní povahy, pokud sdružení zastupuje zájmy podniků, které by samy byly aktivně legitimovány k podání žaloby, a pokud je sdružení individualizováno z důvodu dopadu napadeného aktu na jeho vlastní zájmy jakožto sdružení, zejména jelikož aktem, který je předmětem návrhu na zrušení, byla dotčena jeho vyjednávací pozice.
9 V projednávané věci přitom Soud v bodě 48 napadeného usnesení dospěl k závěru, že se navrhovatelka nemůže dovolávat žádné z těchto tří situací, aby odůvodnila přípustnost své žaloby.
10 V tomto ohledu Soud v bodě 50 napadeného usnesení zejména uvedl, že „navrhovatelka neprokázala, že by její členové byli napadeným nařízením zasaženi z důvodu určitých vlastností, které jsou pro ně zvláštní, nebo faktické situace, která je vymezuje ve vztahu ke všem ostatním osobám. V tomto ohledu stačí připomenout, že skutečnost, že se napadené nařízení v okamžiku svého přijetí dotklo těch členů navrhovatelky, kteří byli tehdy činní na trhu s olivovým olejem, a popřípadě způsobilo ukončení činnosti některých z nich, je nemůže vymezit ve vztahu ke všem ostatním hospodářským subjektům ve Společenství, jelikož se nacházejí v objektivně vymezené situaci, která je srovnatelná se situací všech ostatních subjektů, které by v současnosti nebo v budoucnu mohly vstoupit na tento trh [...]. Napadené nařízení se členů navrhovatelky dotýká pouze z důvodu jejich objektivních vlastností jako hospodářských subjektů činných na uvedeném trhu stejně jako všech ostatních subjektů činných na tomto trhu“.
11 Soud mimoto v bodech 53 až 55 napadeného usnesení uvedl, že navrhovatelka nemůže přípustnost své žaloby odůvodnit ani tvrzením, že se napadené nařízení dotýká některých jejích zvláštních zájmů, a dospěl v bodě 58 tohoto usnesení k závěru, že navrhovatelka není individualizována na základě žádného z kritérií stanovených judikaturou týkajících se přípustnosti žaloby na neplatnost podané sdružením.
12 Konečně, Soud přezkoumal poslední argument, který navrhovatelka uplatnila, aby prokázala, že je osobně dotčena ustanoveními napadeného nařízení, totiž riziko, že jí nebude poskytnuta účinná soudní ochrana. V tomto ohledu rozhodl následovně:
„61 Pokud jde o argument vycházející z nedostatku účinné soudní ochrany, vytýká jím navrhovatelka nedostatek vnitrostátních procesních prostředků, které by případně umožňovaly přezkum platnosti napadeného nařízení prostřednictvím žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 177 Smlouvy [ES (nyní článek 234 ES)].
62 V této souvislosti je třeba zdůraznit, že zásada rovnosti všech jednotlivců, pokud jde o podmínky přístupu k soudu Společenství prostřednictvím žaloby na neplatnost, brání tomu, aby tyto podmínky závisely na zvláštních rysech soudního systému každého členského státu. V tomto ohledu je ostatně třeba uvést, že podle zásady loajální spolupráce zakotvené v článku 5 Smlouvy o ES (nyní článek 10 ES) jsou členské státy povinny zajistit provedení uceleného systému procesních prostředků a řízení zavedeného Smlouvou o ES, který soudu Společenství svěřuje přezkum legality aktů orgánů Společenství (viz v tomto ohledu rozsudek [ze dne 23. dubna 1986,] Les Verts v. Parlament, [294/83, Recueil, s. 1339], bod 23).
63 Tyto okolnosti však nemohou být odůvodněním pro to, aby se Soud odklonil od systému procesních prostředků zavedeného čl. 173 čtvrtým pododstavcem Smlouvy, jak byl vyložen v judikatuře, a překročil meze své pravomoci stanovené tímto ustanovením.
64 Navrhovatelka ani nemůže uplatňovat argument vycházející z případné délky řízení podle tohoto článku Smlouvy. Tato okolnost totiž nemůže odůvodnit změnu systému procesních prostředků a řízení zavedeného články 173, 177 a 178 Smlouvy o ES (nyní článek 235 ES), který Soudnímu dvoru svěřuje přezkum legality aktů orgánů. Takový argument v žádném případě neumožňuje prohlásit za přípustnou žalobu na neplatnost podanou fyzickou nebo právnickou osobou, která nesplňuje podmínky stanovené v čl. 173 čtvrtém pododstavci Smlouvy (usnesení Soudního dvora ze dne 24. dubna 1996, CNPAAP v. Rada, C‑87/95 P, Recueil, s. I‑2003, bod 38).“
13 Vzhledem k těmto úvahám Soud v bodě 65 napadeného usnesení shledal, že navrhovatelka nemůže být považována za osobně dotčenou napadeným nařízením a že vzhledem k tomu, že nesplňuje jednu z podmínek přípustnosti stanovených v čl. 173 čtvrtém pododstavci Smlouvy, není nutné přezkoumat otázku, zda je uvedeným nařízením dotčena bezprostředně.
Kasační opravný prostředek
14 Svým kasačním opravným prostředkem se navrhovatelka domáhá, aby Soudní dvůr:
– zrušil napadené usnesení;
– prohlásil její žalobu v prvním stupni za přípustnou a vrátil věc Soudu k novému rozhodnutí.
15 Rada navrhla, aby Soudní dvůr:
– prohlásil kasační opravný prostředek za zjevně nepřípustný nebo, podpůrně, za zjevně neopodstatněný;
– uložil navrhovatelce náhradu nákladů řízení.
16 Usnesením předsedy Soudního dvora ze dne 12. září 2000 bylo povoleno vedlejší účastenství Komise na podporu návrhových žádání Rady.
17 Na podporu svého kasačního opravného prostředku se navrhovatelka dovolává čtyř důvodů.
18 Zaprvé navrhovatelka tvrdí, že Soud v bodě 61 napadeného usnesení nesprávně vyložil její argument vycházející z nedostatku účinné soudní ochrany v případě nepřípustnosti žaloby. Tento argument totiž navrhovatelka neopírá o pouhý nedostatek vnitrostátních procesních prostředků, ale o skutečnost, že prohlášení nepřípustnosti v projednávané věci by nerespektovalo požadavek efektivity, který je spojen se základním právem, jehož se dovolává. Zadruhé navrhovatelka tvrdí, že odůvodnění napadeného usnesení je nedostatečné, neboť se nezabývá skutkovými a právními argumenty uplatněnými v její žalobě a v jejím vyjádření k námitce nepřípustnosti, ale omezuje se v bodě 63 téhož usnesení pouze na jeden z nich, který navíc reprodukuje nesprávným způsobem. Zatřetí navrhovatelka tvrdí, že bod 62 uvedeného usnesení je rozporný. V tomto ohledu argumentuje, že jakkoli zásada loajální spolupráce vyžaduje vytvoření vnitrostátního procesního prostředku případně umožňujícího předložení žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se platnosti aktu Společenství, je nutné konstatovat, že dodržování práva jednotlivce na účinnou soudní ochranu závisí na zvláštních rysech soudního systému každého členského státu. Začtvrté navrhovatelka tvrdí, že napadené usnesení tím, že v projednávané věci nepřezkoumalo, zda prohlášení žaloby za nepřípustnou nebude mít s ohledem na veškeré skutkové a právní okolnosti za důsledek porušení základního práva na účinnou soudní ochranu, porušilo základní právo, které tvoří nedílnou součást právního řádu Společenství.
K přípustnosti kasačního opravného prostředku
19 Rada stejně jako Komise uplatňuje zjevnou nepřípustnost kasačního opravného prostředku z důvodu neexistence právního zájmu navrhovatelky na podání kasačního opravného prostředku. Veškerá argumentace Soudu týkající se účinné soudní ochrany totiž představuje obiter dictum, jelikož skutečným důvodem nepřípustnosti žaloby je, jak se uvádí v bodě 65 napadeného usnesení, skutečnost, že navrhovatelka nesplňuje jednu z podmínek přípustnosti stanovených v čl. 173 čtvrtém pododstavci Smlouvy. I když vnitrostátní právo neposkytuje žádnou možnost podání procesního prostředku k soudu, musí soud Společenství i nadále uplatňovat uvedené ustanovení Smlouvy a ověřit, zda jsou, či nejsou splněny podmínky přípustnosti, které stanoví.
20 Aby mohlo být jejímu návrhu vyhověno, musela by tedy navrhovatelka opírat svůj kasační opravný prostředek o porušení čl. 173 čtvrtého pododstavce Smlouvy napadeným usnesením, a konkrétně by musela prokázat, že byla napadeným nařízením osobně dotčena, a nikoli jej opírat o případný nedostatek účinné soudní ochrany, který za současného stavu vývoje Společenství nemůže v žádném případě vést k přípustnosti uvedeného procesního prostředku.
21 V tomto ohledu je třeba připomenout, že existence právního zájmu navrhovatele na podání kasačního opravného prostředku předpokládá, že výsledek kasačního opravného prostředku může účastníku řízení, který jej podal, přinést prospěch (rozsudek ze dne 13. července 2000, Parlament v. Richard, C‑174/99 P, Recueil, s. I‑6189, bod 33).
22 Napadené usnesení přitom odmítlo žalobu navrhovatelky před Soudem jako nepřípustnou.
23 Jeví se tedy, že kdyby bylo kasačnímu opravnému prostředku vyhověno, přineslo by to navrhovatelce jednoznačně prospěch, jelikož by její žaloba mohla být meritorně přezkoumána. Otázka, zda uplatňované právo na účinnou soudní ochranu může za určitých okolností vést k přípustnosti žaloby na neplatnost nařízení podané fyzickou nebo právnickou osobou, se týká meritorní stránky kasačního opravného prostředku a každopádně nemůže být rozhodná pro posouzení existence právního zájmu navrhovatelky na podání kasačního opravného prostředku.
24 Za těchto podmínek je třeba prohlásit kasační opravný prostředek za přípustný.
K opodstatněnosti kasačního opravného prostředku
Argumenty účastníků řízení
25 Svými čtyřmi důvody kasačního opravného prostředku, které je třeba přezkoumat společně, navrhovatelka v podstatě tvrdí, že odmítnutí její žaloby jako nepřípustné porušuje v rozsahu, v němž se toto odmítnutí zakládá na úvahách uvedených v bodech 61 až 64 napadeného usnesení, její právo na účinnou soudní ochranu za účelem obrany jejích vlastních zájmů nebo zájmů jejích členů.
26 Podle navrhovatelky sporná ustanovení napadeného nařízení, kterými se zrušuje intervenční režim, podpora spotřeby, jakož i podpora malovýrobcům, nevyžadují žádnou prováděcí vnitrostátní právní úpravu a nezakládají potřebu přijetí právních aktů ze strany španělských orgánů. V důsledku toho nemá navrhovatelka v rámci španělského právního řádu možnost domáhat se zrušení vnitrostátního aktu, který by měl souvislost s uvedenými ustanoveními, takže je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se posouzení platnosti těchto ustanovení vyloučena. Krom toho navrhovatelka nebo její členové ani nemohou taková ustanovení porušit, aby následně mohli napadnout platnost sankce, která by jim byla případně uložena.
27 Napadené usnesení tím, že nepřezkoumalo, zda prohlášení žaloby směřující k částečnému zrušení napadeného nařízení za nepřípustnou nebude mít s ohledem na okolnosti projednávané věci za důsledek nerespektování požadavku efektivity žalobkynina práva na účinnou soudní ochranu, porušilo základní právo, které tvoří nedílnou součást právního řádu Společenství.
28 Navrhovatelka tvrdí, že právo na účinnou soudní ochranu vyžaduje konkrétní přezkum zvláštních okolností projednávané věci. Nelze posuzovat skutečnou efektivitu práva, aniž by byla jeho efektivita přezkoumána konkrétně. Takový přezkum ve skutečnosti nezbytně vyžaduje posouzení, zda v projednávané věci existuje jiný procesní prostředek. V tomto ohledu navrhovatelka odkazuje na body 32 a 33 rozsudku ze dne 2. dubna 1998, Greenpeace Council a další v. Komise (C‑321/95 P, Recueil, s. I‑1651), který podle ní potvrzuje, že pokud neexistuje vnitrostátní procesní prostředek, je třeba považovat žalobu na neplatnost podanou podle čl. 173 čtvrtého pododstavce Smlouvy za přípustnou.
29 Rada a Komise v podstatě tvrdí, že kasační prostředek je každopádně zjevně neopodstatněný, jelikož podle čl. 173 čtvrtého pododstavce Smlouvy skutečnost, že navrhovatelka podle vnitrostátního práva neměla možnost podat procesní prostředek k soudu, nepředstavuje kritérium nebo okolnost, která by mohla odůvodnit přípustnost přímé žaloby na neplatnost podané fyzickou nebo právnickou osobou proti obecně závaznému aktu Společenství. Jediným relevantním kritériem je, zda je tato osoba napadeným aktem bezprostředně a osobně dotčena. Kasační opravný prostředek přitom neobsahuje rozbor otázky, zda je navrhovatelka osobně a bezprostředně dotčena, ale odvolává se pouze na rozbor, který Soud provedl ve vztahu k uplatňovaným argumentům ohledně účinné soudní ochrany.
30 Rada a Komise mimoto připomínají, že Smlouva zavedla ucelený systém procesních prostředků, který Soudnímu dvoru svěřuje přezkum legality nebo platnosti aktů orgánů, a zejména obecně závazných aktů. Podle Komise sice členský stát, který činí předložení předběžné otázky nadměrně obtížným, nebo dokonce nemožným, porušuje základní právo na účinnou soudní ochranu, a neplní tak svou povinnost loajální spolupráce, která je stanovena v článku 5 Smlouvy. Ani v tomto případě se však nelze s takovým porušením vypořádat tím způsobem, že bude pozměněn smysl čl. 173 čtvrtého pododstavce Smlouvy, ale pouze zahájením řízení pro nesplnění povinnosti proti dotčenému členskému státu v souladu s článkem 226 ES.
31 Komise nadto uvádí, že nechápe, jak může navrhovatelka tvrdit, že španělské právo neposkytuje žádný prostředek soudní ochrany proti napadenému nařízení. Připomíná, že je toto nařízení závazným aktem, který přímo zakládá práva a povinnosti jednotlivcům, takže každé porušení jeho ustanovení může být uplatňováno před vnitrostátními soudy. Podle španělského práva přitom stejně jako nepochybně i v jiných právních řádech členských států jsou správní orgány povinny rozhodovat o žádostech podaných dotčenými osobami. Pokud po uplynutí určité lhůty příslušné orgány nepřijmou stanovisko k uvedeným žádostem, představuje takové mlčení zápornou odpověď nebo naopak v určitých případech kladnou odpověď, což umožňuje autorovi dotčené žádosti podat procesní prostředek, pokud není s podanou odpovědí spokojen. Jakmile je zahájeno řízení před soudem, nic nebrání uvedenému jednotlivci, aby uplatnil veškeré předpisy práva Společenství a aby se případně domáhal podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu nebo platnosti napadeného aktu na základě článku 234 ES.
Závěry Soudního dvora
32 Úvodem je třeba uvést, že navrhovatelka nezpochybnila zjištění Soudu v bodě 44 napadeného usnesení, podle něhož je napadené nařízení obecně závazné. Nezpochybnila ani zjištění v bodě 56 uvedeného usnesení, podle něhož nebyly napadeným nařízením dotčeny vlastní zájmy navrhovatelky, ani zjištění v bodě 50 tohoto usnesení, podle něhož nejsou napadeným nařízením zasaženi její členové z důvodu určitých vlastností, které jsou pro ně zvláštní, nebo faktické situace, která je vymezuje ve vztahu ke všem ostatním osobám.
33 Za těchto podmínek je třeba přezkoumat, zda navrhovatelka jakožto zástupce zájmů svých členů přesto může být v souladu s čl. 173 čtvrtým pododstavcem Smlouvy aktivně legitimována k podání žaloby na neplatnost napadeného nařízení z pouhého důvodu, že to vzhledem k údajné neexistenci jakýchkoli procesních prostředků před vnitrostátním soudem vyžaduje právo na účinnou soudní ochranu.
34 Je třeba připomenout, že podle čl. 173 druhého a třetího pododstavce Smlouvy má Soudní dvůr pravomoc rozhodovat o žalobách podaných členským státem, Radou nebo Komisí pro nedostatek příslušnosti, pro porušení podstatných formálních náležitostí, pro porušení Smlouvy nebo jakéhokoli právního předpisu týkajícího se jejího provádění anebo pro zneužití pravomoci, nebo také o žalobách podaných Evropským parlamentem, Účetním dvorem a Evropskou centrální bankou, pokud směřují k ochraně jejich práv. Podle znění čtvrtého pododstavce uvedeného ustanovení „[k]aždá fyzická nebo právnická osoba může za stejných podmínek podat žalobu proti rozhodnutím, která jsou jí určena, jakož i proti rozhodnutím, která, byť vydána ve formě nařízení nebo rozhodnutí určeného jiné osobě, se jí bezprostředně a osobně dotýkají“.
35 Proto v rámci článku 173 Smlouvy nemůže být nařízení jakožto obecně závazný akt napadeno jinými subjekty než orgány, Evropskou centrální bankou a členskými státy (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 6. března 1979, Simmenthal v. Komise, 92/78, Recueil, s. 777, bod 40).
36 Obecně závazný akt, jako je nařízení, se nicméně může za určitých okolností osobně dotýkat některých fyzických nebo právnických osob, takže vůči nim má povahu rozhodnutí (viz zejména rozsudky ze dne 16. května 1991, Extramet Industrie v. Rada, C‑358/89, Recueil, s. I‑2501, bod 13; ze dne 18. května 1994, Codorniu v. Rada, C‑309/89, Recueil, s. I‑1853, bod 19, a ze dne 31. května 2001, Sadam Zuccherifici a další v. Rada, C‑41/99 P, Recueil, s. I‑4239, bod 27). Tak je tomu v případě, že dotčený akt zasahuje fyzickou nebo právnickou osobu z důvodu určitých vlastností, které jsou pro ni zvláštní, nebo faktické situace, která ji vymezuje ve vztahu ke všem ostatním osobám, a tím ji individualizuje způsobem obdobným tomu, jakým by byl individualizován adresát (viz zejména rozsudky ze dne 15. července 1963, Plaumann v. Komise, 25/62, Recueil, s. 197, 223, a ze dne 22. listopadu 2001, Nederlandse Antillen v. Rada, C‑452/98, Recueil, s. I‑8973, bod 60).
37 Pokud tato podmínka není splněna, není každopádně žádná fyzická nebo právnická osoba aktivně legitimována k podání žaloby na neplatnost proti nařízení (viz v tomto ohledu výše uvedené usnesení CNPAAP v. Rada, bod 38).
38 Je však třeba připomenout, že Evropské společenství je společenstvím práva, v jehož rámci jeho orgány podléhají přezkumu, zda jsou jejich akty v souladu se Smlouvou a s obecnými právními zásadami, jejichž součástí jsou základní práva.
39 Jednotlivci tudíž musí mít nárok na účinnou soudní ochranu práv, která jim přiznává právní řád Společenství, jelikož právo na takovou ochranu je součástí obecných právních zásad vyplývajících z ústavních tradic společných členským státům. Toto právo bylo rovněž zakotveno v článcích 6 a 13 Evropské úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod (viz zejména rozsudky ze dne 15. května 1986, Johnston, 222/84, Recueil, s. 1651, bod 18, a ze dne 27. listopadu 2001, Komise v. Rakousko, C‑424/99, Recueil, s. I‑9285, bod 45).
40 Smlouva přitom jednak ve svých článcích 173 a 184 (nyní článek 241 ES), a jednak ve svém článku 177 zavedla ucelený systém procesních prostředků a řízení určený k zajištění přezkumu legality aktů orgánů a svěřila tento přezkum soudu Společenství (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 23. dubna 1986, Les Verts v. Parlament, 294/83, Recueil, s. 1339, bod 23). Jelikož fyzické a právnické osoby nemohou v tomto systému z důvodu podmínek přípustnosti uvedených v čl. 173 čtvrtém pododstavci Smlouvy přímo napadnout obecně závazné akty Společenství, mají v závislosti na okolnostech případu možnost uplatnit neplatnost takových aktů buď u soudu Společenství prostřednictvím procesní námitky na základě článku 184 Smlouvy, nebo u vnitrostátních soudů a přimět tyto vnitrostátní soudy, které samy nemají pravomoc prohlásit uvedené akty za neplatné (viz rozsudek ze dne 22. října 1987, Foto-Frost, 314/85, Recueil, s. 4199, bod 20), aby v tomto ohledu Soudnímu dvoru položily předběžnou otázku.
41 Členským státům tak přísluší, aby stanovily systém procesních prostředků a řízení zajišťující dodržování práva na účinnou soudní ochranu.
42 V tomto rámci jsou vnitrostátní soudy v souladu se zásadou loajální spolupráce zakotvenou v článku 5 Smlouvy povinny v co největším možném rozsahu vykládat a uplatňovat vnitrostátní procesní předpisy, kterými se řídí podání procesního prostředku, způsobem, který umožní fyzickým a právnickým osobám zpochybnit před soudem legalitu jakéhokoli rozhodnutí nebo jiného vnitrostátního opatření týkajícího se použití obecně závazného aktu Společenství ve vztahu k nim tím, že budou namítat jeho neplatnost.
43 V tomto ohledu je třeba shledat, jak uvedl generální advokát v bodech 50 až 53 svého stanoviska, že není přípustný takový výklad systému procesních prostředků, jaký zastává navrhovatelka a podle něhož je přímá žaloba na neplatnost před soudem Společenství přípustná v rozsahu, v němž by mohlo být v návaznosti na konkrétní přezkum vnitrostátních procesních předpisů tímto soudem prokázáno, že uvedené předpisy nedovolují jednotlivci podat procesní prostředek, který by mu umožnil zpochybnit platnost napadeného aktu Společenství. Takový režim by totiž v každém konkrétním případě vyžadoval, aby soud Společenství přezkoumal vnitrostátní procesní právo a podal jeho výklad, čímž by byla překročena jeho pravomoc v rámci přezkumu legality aktů Společenství.
44 Konečně je třeba dodat, že podle systému přezkumu legality zavedeného Smlouvou může fyzická nebo právnická osoba podat žalobu proti nařízení pouze v případě, že je dotčena nikoliv jen bezprostředně, ale rovněž osobně. I když tato poslední podmínka sice musí být vykládána ve světle zásady účinné soudní ochrany s přihlédnutím k rozličným okolnostem, které mohou žalobce individualizovat (viz například rozsudek ze dne 2. února 1988, Van der Kooy v. Komise, 67/85, 68/85 a 70/85, Recueil, s. 219, bod 14, a výše uvedené rozsudky Extramet Industrie v. Rada, bod 13, a Codorniu v. Rada, bod 19), nemůže takový výklad vést k neuplatnění dotčené podmínky, která je výslovně stanovena Smlouvou, aniž by byly překročeny pravomoci soudů Společenství, které jim Smlouva přiznává.
45 I když je sice možné uvažovat o jiném systému přezkumu legality obecně závazných aktů Společenství, než je systém zavedený původní Smlouvou, který nebyl nikdy v hlavních zásadách pozměněn, je případně věcí členských států, aby v souladu s článkem 48 EU stávající systém reformovaly.
46 Vzhledem k tomu, co bylo výše uvedeno, je třeba shledat, že se Soud nedopustil nesprávného právního posouzení, když prohlásil žalobu podanou navrhovatelkou za nepřípustnou, aniž by přezkoumal, zda v projednávaném případě existoval procesní prostředek před vnitrostátním soudem, který by umožnil přezkum platnosti napadeného nařízení.
47 Kasační opravný prostředek je tudíž třeba zamítnout.
K nákladům řízení
48 Podle čl. 69 odst. 2 jednacího řádu použitelného na řízení o kasačním opravném prostředku podle článku 118 se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Rada požadovala náhradu nákladů řízení a navrhovatelka neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.
49 Podle čl. 69 odst. 4 prvního pododstavce jednacího řádu, rovněž použitelného na řízení o kasačním opravném prostředku podle uvedeného článku 118, ponesou orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, vlastní náklady řízení. V souladu s tímto ustanovením je třeba rozhodnout, že Komise ponese vlastní náklady řízení.
Z těchto důvodů
SOUDNÍ DVŮR
rozhodl takto:
1) Kasační opravný prostředek se zamítá.
2) Unión de Pequeños Agricultores se ukládá náhrada nákladů řízení.
3) Komise Evropských společenství ponese vlastní náklady řízení.
Rodríguez Iglesias Jann Macken
Colneric von Bahr Gulmann
Edward La Pergola Puissochet
Wathelet Schintgen Skouris
Cunha Rodrigues
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 25. července 2002.
Vedoucí soudní kanceláře Předseda
R. Grass G. C. Rodríguez Iglesias