STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY
LAILY MEDINA
přednesené dne 28. dubna 2022(1)
Věc C‑344/20
LF
proti
SCRL
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Tribunal du travail francophone de Bruxelles (Frankofonní pracovněprávní soud v Bruselu, Belgie)]
„Řízení o předběžné otázce – Sociální politika – Směrnice 2000/78/ES – Rovné zacházení v zaměstnání a povolání – Diskriminace na základě náboženského vyznání nebo přesvědčení – Interní pravidlo neutrality v soukromém podniku – Zákaz nošení jakýchkoli viditelných politických, filozofických nebo náboženských symbolů na pracovišti – Povinnost nosit náboženský oděv – Článek 8 – Příznivější ustanovení vnitrostátních právních předpisů pro ochranu zásady rovného zacházení – Prostor členských států pro uvážení – Náboženské vyznání a náboženské přesvědčení jako samostatný důvod diskriminace“
I. Úvod
1. Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce přímo navazuje na rozsudky Soudního dvora vydané ve věcech G4S Secure Solution(2), Bougnaoui a ADDH(3) a WABE(4), které se týkají diskriminace na základě náboženského vyznání nebo přesvědčení ve smyslu směrnice 2000/78(5). Projednávaná věc vyplývá ze sporu mezi LF a společností SCRL, v němž nebyla zohledněna žádost o absolvování stáže podaná z vlastní iniciativy uchazečky, a to z důvodu jejího odmítnutí dodržovat interní pravidlo neutrality zavazující zaměstnance podniku. Uvedené pravidlo zakazovalo projevovat na pracovišti jakékoliv náboženské, filozofické či politické přesvědčení, zejména prostřednictvím oděvů(6).
2. Projednávaná věc vybízí Soudní dvůr k tomu, aby se opětovně zabýval otázkou, zda může být zaměstnancům soukromého podniku, včetně stážistů, zakázáno nosit na pracovišti určitý oděv vycházející z náboženských předpisů. Vyžaduje rovněž přezkum prostoru pro uvážení přiznaného členským státům na základě článku 8 směrnice 2000/78 k přijetí ustanovení, která jsou příznivější pro ochranu zásady rovného zacházení než ustanovení stanovená v uvedené směrnici zejména v tom, že považují náboženské vyznání a náboženské přesvědčení za samostatné důvody diskriminace. V souladu s žádostí Soudního dvora se toto stanovisko omezí na posledně uvedenou otázku.
II. Právní rámec
A. Unijní právo
3. Směrnice 2000/78 stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání. Jejím cílem je bojovat s diskriminací na základě „náboženského vyznání či víry, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace v zaměstnání a povolání, s cílem zavést v členských státech zásadu rovného zacházení“(7).
4. Pro účely směrnice 2000/78 se „zásadou rovného zacházení“ rozumí neexistence jakékoli přímé nebo nepřímé diskriminace na jakémkoli základě uvedeném v článku 1 této směrnici(8).
5. Přímou diskriminací se konkrétně rozumí, pokud se s jednou osobou zachází méně příznivě, než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci na základě kteréhokoliv z uvedených důvodů(9). Nepřímou diskriminací se naproti tomu rozumí, pokud by v důsledku zdánlivě neutrálního ustanovení, kritéria nebo zvyklosti byla osoba určitého náboženského vyznání nebo víry, určitého zdravotního postižení, určitého věku nebo určité sexuální orientace v porovnání s jinými osobami znevýhodněna(10), ledaže takové ustanovení, kritérium nebo praxe jsou objektivně odůvodněny legitimním cílem a prostředky k dosažení uvedeného cíle jsou přiměřené a nezbytné(11).
6. Směrnice 2000/78 se nedotýká opatření stanovených vnitrostátními právními předpisy, která jsou v demokratické společnosti nutná pro veřejnou bezpečnost, udržování veřejného pořádku a předcházení trestním činům, pro ochranu zdraví a ochranu práv a svobod ostatních lidí(12).
7. Členské státy mohou rovněž stanovit, že rozdíl v zacházení na základě vlastností souvisejících s kterýmkoliv z důvodů uvedených ve směrnici 2000/78 nepředstavuje diskriminaci, pokud z povahy dotyčné pracovní činnosti nebo z podmínek jejího výkonu vyplývá, že tyto vlastnosti představují podstatný a určující profesní požadavek, je-li cíl legitimní a požadavek přiměřený(13).
8. Konečně je pro účely projednávané věci důležité mít na paměti, že bod 28 odůvodnění směrnice 2000/78 uvádí, že směrnice stanoví pouze minimální požadavky, čímž dává členským státům možnost volby zavedení nebo ponechání příznivější ustanovení. Provádění směrnice 2000/78 nemá sloužit k ospravedlnění jakéhokoli zhoršení ve vztahu k situaci, která již v členském státě existuje. Kromě toho článek 8 odst. 1 směrnice 2000/78, který je nadepsán „Minimální požadavky“, stanoví, že členské státy mohou přijmout nebo zachovat ustanovení, která jsou příznivější pro ochranu zásady rovného zacházení než ustanovení uvedené směrnice. Článek 8 odst. 2 směrnice 2000/78 rovněž stanoví, že provádění této směrnice nesmí být v žádném případě důvodem pro snížení úrovně ochrany proti diskriminaci, kterou členské státy již poskytují v oblastech upravených touto směrnicí.
B. Belgické právo
9. Loi du 10 mai 2007 tendant à lutter contre certaines formes de discrimination (zákon ze dne 10. května 2007 o boji proti některým formám diskriminace; dále jen „obecný antidiskriminační zákon“)(14) provádí směrnici 2000/78 do belgického práva(15). Jeho účelem je vytvořit obecný rámec pro boj proti diskriminaci v oblasti zaměstnání a povolání(16). Vztahuje se na pracovněprávní vztahy(17), které zahrnují mimo jiné vztahy, které vznikají v rámci neplacené práce, práce vykonávané na základě stáže či učňovské přípravy nebo vyplývající ze smluv o pracovní praxi(18).
10. Kritéria chráněná před diskriminací jsou uvedena v čl. 4 odst. 4 obecného antidiskriminačního zákona jako „věk, sexuální orientace, rodinný stav, narození, majetek, náboženské nebo filozofické přesvědčení, politické přesvědčení, odborové přesvědčení, jazyk, současný nebo budoucí zdravotní stav, zdravotní postižení, fyzická nebo genetická vlastnost nebo společenský původ“.
11. Podle článku 7 obecného antidiskriminačního zákona jakékoli přímé rozlišování na základě některého z chráněných kritérií uvedených výše představuje přímou diskriminaci, není-li takové přímé rozlišování objektivně odůvodněno legitimním cílem a nejsou-li prostředky k dosažení uvedeného cíle přiměřené a nezbytné. Článek 8 odst. 1 téhož zákona však stanoví, že přímé rozlišování na základě mimo jiné náboženského nebo filozofického přesvědčení lze odůvodnit pouze podstatnými a určujícími profesními požadavky.
III. Skutkové okolnosti, řízení a předběžné otázky
12. LF, žalobkyně v původním řízení, je muslimského náboženského vyznání a nosí muslimský šátek. Společnost SCRL, žalovaný podnik, se zabývá především pronájmem a provozováním sociálního bydlení určeného pro osoby s omezeným přístupem na trh se soukromým nájemním bydlením.
13. V březnu roku 2018 podala LF žádost o absolvování neplacené šestitýdenní stáže ve společnosti SCRL v rámci svého odborného studia v oboru automatizace v kancelářské administrativě. O týden později byla pozvána na pohovor, během něhož byla dotázána, zda souhlasí s dodržováním pravidla neutrality prosazovaného v rámci podniku. Podle tohoto pravidla stanoveného v pracovním řádu společnosti SCRL se „pracovníci […] zavazují dodržovat politiku přísné neutrality, která platí v rámci podniku. Budou tedy dbát na to, aby žádným způsobem, slovy, způsobem oblékání, ani jiným způsobem neprojevovali své náboženské, filozofické nebo politické přesvědčení, ať je jakékoli“. LF na dotaz k tomuto bodu odpověděla, že by si odmítla sejmout šátek, aby toto pravidlo dodržela.
14. Vzhledem k tomu, že její nebylo žádosti vyhověno, LF v dubnu roku 2018 zopakovala svou žádost o absolvování stáže u společnosti SCRL, přičemž navrhla, že bude nosit jiný typ pokrývky hlavy. V reakci na toto sdělení jí však společnost SCRL informovala, že jí nemůže být nabídnuta stáž, neboť v jejích prostorách není dovoleno nosit žádnou pokrývku hlavy, ať už se jedná o kšiltovku, čepici nebo šátek.
15. LF podala k předkládajícímu soudu žalobu na zdržení se jednání, v níž napadla akt, jímž jí nebyla nabídnuta stáž a který byl podle jejího názoru založen přímo či nepřímo na jejím náboženském přesvědčení, a tedy na porušování ustanovení obecného antidiskriminačního zákona(19).
16. Předkládající soud je toho názoru, že žádost LF o absolvování stáže u společnosti SCRL představuje pracovněprávní vztah, který spadá do působnosti směrnice 2000/78 a obecného antidiskriminačního zákona. Má nicméně za to, že výklad pojmu „přímá diskriminace na základě náboženského vyznání nebo přesvědčení“ ve smyslu čl. 2 odst. 2 písm. a) směrnice 2000/78 si vyžaduje další objasnění ze strany Soudního dvora. K otázkám vzneseným předkládajícím soudem patří i otázka, zda může soud využít prostoru pro uvážení při posuzování srovnatelnosti situací, které podle rozsudku ve věci G4S Secure Solutions musí provést vnitrostátní soudy a z něhož lze vyvodit, že došlo k přímé diskriminaci.
17. Předkládající soud se rovněž táže, zda Soudní dvůr v rozsudku ve věci G4S Secure Solutions zamýšlel sloučit náboženské, filozofické a politické přesvědčení do jednoho chráněného kritéria, takže již není třeba mezi těmito důvody diskriminace činit rozdíl. Z toho by vyplývalo, že článek 1 směrnice 2000/78 musí být vykládán v tom smyslu, že náboženské vyznání a přesvědčení jsou dvě stránky téhož chráněného kritéria. Podle názoru předkládajícího soudu je odpověď na tuto otázku zásadní, neboť v případě, že by náboženské vyznání a náboženské přesvědčení měly být klasifikovány společně s jinými druhy přesvědčení (jinými než náboženskými), významně by to ovlivnilo srovnání, které je třeba provést pro účely posouzení existence přímé diskriminace.
18. Předkládající soud má konečně za to, že výše uvedená otázka vyvolává další otázku, a sice zda lze ustanovení vnitrostátního právního předpisu, které přiznává samostatnou ochranu náboženskému, filozofickému a politickému přesvědčení, považovat za příznivější ustanovení pro ochranu zásady rovného zacházení ve smyslu článku 8 směrnice 2000/78.
19. Za těchto podmínek se Tribunal du travail francophone de Bruxelles (Frankofonní pracovněprávní soud v Bruselu, Belgie) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru mimo jiné následující předběžnou otázku:
„[…]
(2) V případě, že článek 1 [směrnice Rady 2000/78] má být vykládán v tom smyslu, že náboženské vyznání a přesvědčení jsou dvěma aspekty téhož chráněného kritéria, bránilo by to tomu, aby vnitrostátní soud na základě článku 8 téže směrnice a za účelem prevence snížení úrovně ochrany proti diskriminaci nadále vykládal takovou vnitrostátní právní normu, jako je čl. 4 odst. 4 [obecného antidiskriminačního zákona], v tom smyslu, že náboženské, filosofické a politické přesvědčení představují odlišná chráněná kritéria?
[…]“
20. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla kanceláři Soudního dvora podána dne 27. července 2020. Písemná vyjádření předložili Belgické království, Polská republika, Evropská komise a účastníci původního řízení.
IV. Analýza
21. V souladu s žádostí Soudního dvora se toto stanovisko zabývá pouze otázkou, jejíž podstatou je, zda lze ustanovení vnitrostátního právního předpisu, jako je čl. 4 odst. 4 obecného antidiskriminačního zákona, považovat za ustanovení příznivější pro ochranu zásady rovného zacházení ve smyslu článku 8 směrnice 2000/78 a vykládat jej tak, že náboženské, filozofické a politické přesvědčení představují odlišné důvody diskriminace.
22. Na úvod musím podotknout, že v rozsudku ve věci WABE, který byl vydán po podání této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, Soudní dvůr konstatoval, že „pro účely použití směrnice 2000/78 se výrazy ‚náboženské vyznání‘ a ‚přesvědčení‘ považují za dvě strany jednoho a téhož důvodu diskriminace“. Soudní dvůr konkrétně uvedl, že „důvod diskriminace na základě náboženského vyznání nebo přesvědčení je třeba odlišit od důvodu vycházejícího z ‚politických názorů či jakýchkoli jiných názorů‘, a zahrnuje tedy jak náboženské přesvědčení, tak filozofické či duchovní přesvědčení“(20).
23. Předběžná otázka položená v projednávané věci tedy vyžaduje posouzení skutečnosti, zda bez ohledu na uvedený výklad Soudního dvora podaný v rozsudku ve věci WABE článek 8 směrnice 2000/78 poskytuje členským státům prostor pro uvážení, pokud jde o přijetí vnitrostátního právního předpisu a jeho výklad v tom smyslu, že poskytuje ochranu náboženskému vyznání a náboženskému přesvědčení na jedné straně a filozofickému nebo duchovnímu přesvědčení na druhé straně jako samostatným důvodům diskriminace.
24. V tomto stanovisku se budu nejprve zabývat normativním obsahem článku 8 směrnice 2000/78, jakož i prostorem pro uvážení, který Soudní dvůr přiznává členským státům za účelem přijetí ustanovení, která jsou příznivější pro ochranu zásady rovného zacházení. Poté objasním logiku, o niž se opírá předběžná otázka, a stanovisko, jež zaujal Soudní dvůr v rozsudcích ve věci G4S Secure Solutions a ve věci WABE ohledně posouzení diskriminace v souvislosti s interním pravidlem neutrality v soukromém podniku. Kromě toho budu zkoumat, zda by členské státy měly mít prostor, v němž by mohly zvážit ochranu náboženského vyznání a náboženského přesvědčení jakožto samostatný důvod diskriminace. Nakonec budu analyzovat, zda lze ustanovení vnitrostátního právního předpisu, jako je čl. 4 odst. 4 obecného antidiskriminačního zákona, vykládat v tom smyslu, že stanoví příznivější ochranu, pokud jde o rovné zacházení na pracovišti z hlediska náboženského vyznání a náboženského přesvědčení.
A. Článek 8 směrnice 2000/78
1. Příznivější ustanovení
25. Podle článku 1 směrnice 2000/78 je jejím účelem stanovit obecný rámec pro boj s diskriminací na základě náboženského vyznání či víry, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace v zaměstnání a povolání s cílem zavést v členských státech zásadu rovného zacházení.
26. Bod 28 odůvodnění směrnice 2000/78 uvádí, že směrnice stanoví pouze minimální požadavky, čímž dává členským státům možnost volby zavedení nebo ponechání příznivějších ustanovení. Podle téhož bodu odůvodnění by provádění směrnice 2000/78 nemělo sloužit k ospravedlnění jakéhokoli zhoršení ve vztahu k situaci, která již v členském státě existuje.
27. Prohlášení obsažené v bodě 28 odůvodnění směrnice 2000/78 je konkretizováno v jejím článku 8, který je nadepsán „Minimální požadavky“. Článek 8 odst. 1 konkrétně stanoví, že členské státy mohou přijmout nebo zachovat ustanovení, která jsou příznivější pro ochranu zásady rovného zacházení než ustanovení uvedené směrnice. Směrnice 2000/78 tak obsahuje ustanovení, které umožňuje členským státům přijmout právní úpravu stanovující vyšší úroveň ochrany, než jakou zaručuje směrnice(21). Článek 8 odst. 2 směrnice 2000/78 dále stanoví, že provádění této směrnice nesmí být v žádném případě důvodem pro snížení úrovně ochrany proti diskriminaci, kterou členské státy již poskytují v oblastech upravených směrnicí.
28. Soudní dvůr před vydáním rozsudku ve věci WABE již několikrát vyložil článek 8 směrnice 2000/78, i když pouze v souvislosti s dodržováním procesních pravidel(22). Ve věci Bulicke Soudní dvůr například konstatoval, že článek 8 směrnice 2000/78 nebrání vnitrostátní procesní normě přijaté za účelem provedení směrnice, která má za následek změnu předchozí právní úpravy zakotvující lhůtu k požadování náhrady škody v případě diskriminace na základě pohlaví(23). Soudní dvůr v nedávné době ve věci Associazione Avvocatura per i diritti LGBTI konstatoval, že článek 8 směrnice 2000/78 nebrání vnitrostátní právní úpravě, podle níž má sdružení advokátů, které má podle svých stanov za cíl zastupovat před soudem osoby, jež mají určitou sexuální orientaci, automaticky aktivní legitimaci k podání návrhu na zahájení soudního řízení určeného pro vymáhání plnění povinností vyplývajících z této směrnice a případně získání náhrady škody(24).
29. V rozsudku ve věci WABE se musel Soudní dvůr naopak z věcného hlediska zabývat otázkou, zda mohly být vnitrostátní ústavní předpisy na ochranu svobody náboženského vyznání a svědomí zohledněny jako příznivější ustanovení ve smyslu čl. 8 odst. 1 směrnice 2000/78 v rámci přezkumu přiměřenosti rozdílného zacházení nepřímo založeného na náboženském vyznání nebo přesvědčení podle čl. 2 odst. 2 písm. b) bodu i) téže směrnice. Položená otázka v podstatě směřovala k objasnění rozsudku ve věci G4S Secure Solutions, pokud jde o váhu, kterou je třeba přiznat svobodě náboženského vyznání a svědomí v rámci vyvažování této svobody s jinými legitimními cíli, jichž se lze dovolávat za účelem odůvodnění nepřímé diskriminace na základě náboženského vyznání nebo přesvědčení.
30. V rámci přístupu, který připomíná systematiku odůvodnění ve věci Melloni(25), Soudní dvůr dospěl k závěru, že směrnice 2000/78 dokládá, že unijní normotvůrce sám neprovedl nezbytné sladění mezi svobodou myšlení, přesvědčení a náboženského vyznání na jedné straně a legitimními cíli, kterých se lze dovolávat jako odůvodnění rozdílného zacházení, na straně druhé. Podle Soudního dvora je na členských státech a jejich soudech, aby dosáhly tohoto souladu(26) s přihlédnutím ke specifickému kontextu vlastnímu každému členského státu(27). Soudní dvůr rovněž uznal, že směrnice 2000/78 přiznává členským státům prostor pro uvážení v rámci nezbytného sladění jednotlivých dotčených práv a zájmů za účelem zajištění spravedlivé rovnováhy mezi nimi(28), který umožňuje zavést například přísnější požadavky při zkoumání odůvodnění rozdílného zacházení nepřímo založeného na náboženském vyznání nebo přesvědčení(29).
2. Částečná harmonizace
31. Otázka položená v případě, který vedl k vydání rozsudku ve věci WABE, se týkala použití čl. 8 odst. 1 směrnice 2000/78 v souvislosti s nepřímou diskriminací a jejím odůvodněním na základě čl. 2 odst. 2 písm. b) bodu i) této směrnice. Z tohoto důvodu uvedený rozsudek neřeší otázku, která je předmětem projednávané věci, a sice zda lze ustanovení vnitrostátního právního předpisu považovat za příznivější pro ochranu před nerovným zacházením ve smyslu čl. 8 odst. 1 směrnice 2000/78, když má dopad na srovnání, které je třeba provést pro účely posouzení existence přímé diskriminace podle čl. 2 odst. 2 písm. a) směrnice 2000/78.
32. Odpověď na výše uvedenou otázku závisí především na míře harmonizace provedené směrnicí 2000/78, což je problematika rovněž dotčená v rozsudku ve věci WABE. V tomto ohledu Soudní dvůr uvedl, že směrnice 2000/78 ponechává členským státům prostor pro uvážení vzhledem k rozdílnosti jejich přístupů k tomu, jaký význam přiznávají v jejich vnitrostátních systémech náboženskému vyznání nebo přesvědčení(30).
33. Z důvodů, které není třeba dále rozvádět s ohledem na jasné stanovisko Soudního dvora ve věci WABE(31), je podle všeho akceptováno, že směrnice 2000/78 v důsledku toho, že stanoví minimální požadavky, byla přijata pouze s cílem zavést částečnou harmonizaci příslušných pravidel rovného zacházení v oblasti zaměstnání a povolání. Ponechává tedy prostor pro odlišné přístupy na vnitrostátní úrovni ohledně konkurujících si názorů na otázku, jak správně a legitimně řešit diskriminaci(32). Pokud jde o náboženské vyznání a přesvědčení, taková rozhodnutí může zcela jistě ovlivňovat míra jednotnosti či rozmanitosti preferovaná v konkrétních členských státech, jak vysvětlím níže v tomto stanovisku.
B. Posouzení diskriminace na základě náboženského vyznání nebo přesvědčení
34. Otázku, zda prostor pro uvážení přiznaný členským státům na základě článku 8 směrnice 2000/78, jak jej uznal Soudní dvůr, umožňuje ochranu náboženského vyznání a náboženského přesvědčení jakožto samostatného důvodu diskriminace ve vnitrostátním právu, je třeba posuzovat s důkladným uvážením vlivu tohoto přístupu na srovnání, které musí být provedeno v každém konkrétním případě, a na míru ochrany, kterou takové srovnání zahrnuje. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že nehledě na jejich zdánlivou objektivitu, si jak typ srovnání využívaný pro posouzení existence diskriminace, tak referenční okruh vymezený za tímto účelem žádají rozsáhlé zkoumání žádoucí úrovně rovnosti ve společnosti(33).
1. Srovnávání mezi skupinami v. srovnávání v rámci skupiny
35. Pro pochopení logiky, na níž stojí předběžná otázka, musím připomenout, že směrnice 2000/78 pro konstatování diskriminace v oblasti zaměstnání a povolání vyžaduje, aby došlo k rozdílnému zacházení nebo znevýhodnění mimo jiné ve vztahu k „náboženskému vyznání nebo přesvědčení“. O přímou diskriminaci se podle čl. 2 odst. 2 písm. a) směrnice 2000/78 jedná tehdy, pokud se s jednou osobou určitého náboženského vyznání nebo přesvědčení zachází méně příznivě, než se zachází s jinou osobou ve srovnatelné situaci. To v podstatě vyžaduje zjištění, zda existuje neoddělitelná vazba mezi posuzovaným nerovným zacházením a důvodem spočívajícím v náboženském vyznání nebo přesvědčení(34). Diskriminace je naproti tomu nepřímá podle čl. 2 odst. 2 písm. b) směrnice 2000/78, pokud zdánlivě neutrální pravidlo nebo zvyklost ve skutečnosti vede k tomu, že jsou osoby určitého náboženského vyznání nebo víry v porovnání s jinými osobami zvláště znevýhodněny(35).
36. V obou případech hraje pro posouzení existence rozdílného zacházení zásadní roli způsob, jakým je toto srovnání provedeno, neboť může mít vliv na typ diskriminace, k níž dochází v konkrétním případě. Výše uvedené by nemělo význam nebýt skutečnosti, že se odůvodnění v případě každého jednotlivého typu diskriminace značně liší, a proto se u každého z nich liší úroveň kontroly, jež se má uplatnit(36).
37. Podotýkám, že směrnice 2000/78 byla tradičně vykládána v tom smyslu, že zakazuje diskriminaci mezi jednotlivci uvnitř skupiny a vně skupiny, což v podstatě obnášelo porovnávání jednotlivců, kteří sdíleli zvláštní chráněný znak (tedy byli uvnitř skupiny) s těmi, kteří tento chráněný znak neměli (a byli vně skupiny)(37).
38. Rozsudky Soudního dvora z nedávné doby však ukazují posun směrem k přístupu zaměřenému nikoli na diskriminaci mezi skupinami, ale spíše na diskriminaci v rámci skupiny. Konkrétně ve věci VL(38), která se týkala diskriminace na základě zdravotního postižení, Soudní dvůr výslovně uvedl, že směrnice 2000/78 neobsahuje žádné upřesnění ohledně osoby nebo skupiny osob, které mohou sloužit jako srovnávací hledisko pro posouzení, zda došlo k diskriminaci z takového důvodu. Soudní dvůr měl tedy za to, že zákaz diskriminace se nemůže omezovat pouze na rozdíly v zacházení s osobami se zdravotním postižením ve srovnání se zdravými osobami, ale měl by se naopak soustředit i na existenci rozdílného zacházení mezi osobami dotčenými tímto společným důvodem.
39. Srovnání v rámci skupiny vyžaduje posouzení existence diskriminace uvnitř skupiny tvořené jednotlivci, kteří sdílí tentýž chráněný znak. Jeho cílem je podle Soudního dvora zabránit snížení ochrany přiznané směrnicí 2000/78(39) tím, že bude zaměřeno na zjištění relativní zátěže, která tíží určité osoby patřící do skupiny, kterou charakterizuje stejný chráněný znak, spíše než na hledání podobností a rozdílů mezi dvěma skupinami, které tento společný znak nepojí(40). Srovnávání v rámci skupiny z tohoto hlediska rozšiřuje dosah směrnice 2000/78 se zvýšenou citlivostí k méně zjevným znevýhodněním(41) a také rozšiřuje ochranu rovnosti na méně zvýhodněné osoby v rámci určité skupiny. Níže v tomto stanovisku se budu zabývat tím, jak Soudní dvůr v rozsudku ve věci WABE vycházel ze srovnání v rámci skupiny pro účely posouzení existence diskriminace na základě náboženského vyznání nebo přesvědčení.
2. Vymezení referenčního okruhu pro účely srovnání
40. Účinnější ochrana rovnosti vyplývající ze srovnávání v rámci skupiny je nicméně do značné míry závislá na okruhu osob vymezeném pro účely provedení tohoto srovnání. Jak uvedl generální advokát M. Bobek ve svém stanovisku ve věci Cresco Investigation(42), vymezení srovnávacího okruhu – ať už široce nebo úzce – může formovat definice přímé či nepřímé diskriminace na základě směrnice 2000/78 a může vést k rozdílným výsledkům i při konfrontaci s podobným souborem skutečností.
41. V podstatě platí, že pokud jsou náboženské vyznání a náboženské přesvědčení chráněny společně s filozofickým a duchovním přesvědčením, pak se institut referenční osoby pro účely srovnání zužuje z důvodu rozšíření okruhu osob tvořících srovnávací skupinu, na kterou se vztahuje chráněný důvod. V souvislosti s interním pravidlem neutrality na pracovišti by zaměstnanec, který tvrdí, že je diskriminován z důvodu svého náboženského vyznání nebo náboženského přesvědčení, byl považován za člena skupiny zahrnující osoby, které vyznávají filozofické nebo duchovní přesvědčení. V zásadě nelze konstatovat žádnou přímou diskriminaci, pokud se interní pravidlo neutrality vztahuje stejným způsobem na všechny členy této skupiny, protože přímá příčinná souvislost mezi tímto pravidlem a chráněným kritériem bude méně zjevná. Tak by tomu bylo i ve vztahu k zaměstnancům podniku, kterých se týkají povinnosti nosit náboženský oděv.
42. Pokud je naproti tomu náboženské vyznání a náboženské přesvědčení chráněno jako samostatný důvod diskriminace, srovnávají se jednotlivci dotčení z důvodu jejich náboženského vyznání a náboženského přesvědčení, přičemž budou ponecháni stranou jednotlivci dotčení z důvodu jejich filozofického nebo duchovního přesvědčení. Srovnání v rámci skupiny – ve vztahu ke spornému internímu pravidlu neutrality – by pak obnášelo posouzení situace zaměstnanců, kteří dodržují povinnosti nosit náboženský oděv, se situací zaměstnanců, kteří těmito povinnostmi vázáni nejsou. Je pravda, že nerovné zacházení vyplývající z pravidla, které zakazuje nosit na pracovišti oděv předepsaný náboženstvím, bude spíše považováno za neoddělitelně spjaté s kritériem ochrany, jestliže se uplatní v případě zaměstnanců dotčených povinnostmi nosit náboženský oděv, neboť tito zaměstnanci by nebyli schopni splnit požadavky tohoto pravidla, pokud by se nezřekli dodržování povinností předepsaných jejich vírou.
43. Z toho vyplývá, že rozšíření okruhu osob pro účely srovnávání v rámci skupiny podporuje jednotnost uvnitř této skupiny tím, že zmírňuje odlišující prvky, které individualizují její členy, zatímco zúžení tohoto okruhu osob podporuje rozmanitost tím, že zviditelňuje odlišující prvky, které potřebují ochranu.
44. Není třeba podrobněji rozvádět, jaký má vymezení srovnávací skupiny ve skutečnosti vliv na závěr, zda interní pravidlo neutrality může vést k přímé či nepřímé diskriminaci ve smyslu směrnice 2000/78. Omezím se jen na poznámku, že étos směrnice 2000/78, pokud jde o diskriminaci založené na náboženském vyznání nebo náboženském přesvědčení, se projevuje rozdílně v závislosti na tom, zda jsou zaměstnanci dotčení povinnostmi nosit náboženský oděv považováni za přímo či nepřímo diskriminované interním pravidlem neutrality. Zatímco se totiž konstatování přímé diskriminace opírá o přístup, jenž v zásadě zakazuje praktiky, které tyto zaměstnance diskriminují, a podléhá pouze taxativnímu systému odůvodnění, konstatování nepřímé diskriminace umožňuje vážit protichůdná práva a svobody v rámci jejich odůvodnění, a nahlíží proto na diskriminaci více z konsekvenciálního hlediska.
45. Je důležité mít na zřeteli, že při rozhodování o tom, zda interní pravidlo neutrality představuje přímou či nepřímou diskriminaci ve vztahu k zaměstnancům, kteří musí dodržovat povinnosti nosit náboženský oděv, je volba mezi oběma přístupy nevyhnutelná. V tomto ohledu je klíčové, zda se rozdíly vyplývající z náboženského vyznání nebo náboženského přesvědčení, konkrétně co se týče povinností nosit určitý oděv, mají řešit podporou jednotnosti na pracovišti prostřednictvím všeobecného zákazu těchto rozdílů zakotveného v pracovním řádu podniku, nebo případně podporou rozmanitosti prostřednictvím normalizace těchto rozdílů.
3. Rozsudky ve věci G4S Secure Solutions a ve věci WABE
46. Velký senát Soudního dvora zaujal nejprve v rozsudku ve věci G4S Secure Solutions a následně v rozsudku ve věci WABE jasné stanovisko k otázce, jakým způsobem konstruovat posouzení diskriminace na základě náboženského vyznání nebo přesvědčení, pokud jde o zaměstnance dotčené povinnostmi nosit náboženský oděv, v souvislosti s uplatněním interního pravidla neutrality.
47. Soudní dvůr zejména konstatoval, že interní pravidlo neutrality zakazující nošení jakéhokoliv viditelného symbolu politického, filozofického nebo náboženského přesvědčení na pracovišti nezakládá přímou diskriminaci, pokud se vztahuje bez rozdílu na jakýkoli projev takovéhoto přesvědčení a se všemi pracovníky podniku zachází stejným způsobem, když jim ukládá povinnost nosit neutrální oděv(43). Soudní dvůr má za to, že pokud je se všemi zaměstnanci podniku, na které je nahlíženo jednotně, zacházeno stejně, pak nelze mít za to, že při uplatňování takového pravidla dochází k přímé diskriminaci, a to i s ohledem na zaměstnance, kteří jsou vázáni povinnostmi nosit náboženský oděv(44).
48. Zaprvé je třeba uvést, že Soudní dvůr pro účely předchozího závěru v rozsudku ve věci WABE konstatoval, že posouzení diskriminace na základě náboženského vyznání nebo přesvědčení v případě, který se týká interního pravidla neutrality, musí vycházet ze srovnání v rámci skupiny. S odkazem na rozsudek ve věci VL(45) Soudní dvůr výslovně uvedl, že znění, kontext a účel směrnice 2000/78 vyžadují, aby okruh osob, ve vztahu k nimž lze provést srovnání, nebyl omezen na osoby, které se nehlásí k určitému náboženskému vyznání nebo přesvědčení(46). Soudní dvůr konstatoval, že vzhledem k tomu, že účelem směrnice 2000/78 je stanovit obecný rámec pro boj s diskriminací na základě mimo jiné náboženského vyznání a přesvědčení, musí tato směrnice každé osobě poskytovat účinnou ochranu proti diskriminaci mimo jiné na základě tohoto důvodu(47).
49. Zadruhé, pokud jde o vymezení referenčního okruhu pro účely srovnání, Soudní dvůr jej vymezil tak, že nezahrnuje jen zaměstnance hlásící se k náboženskému vyznání nebo náboženskému přesvědčení, a zohlednil rovněž zaměstnance, kteří projevují filozofické nebo duchovní přesvědčení. Jak již bylo uvedeno, jedná se o důsledek výkladu pojmů „náboženské vyznání nebo přesvědčení“ v článku 1 směrnice 2000/78 pro účely této směrnice v tom smyslu, že zahrnují oba druhy přesvědčení(48). Soudní dvůr mimoto ve svém odůvodnění vycházel z toho, že „každá osoba může mít náboženské vyznání nebo přesvědčení“. Výše uvedené vede v praxi k tomu, že jsou do referenční srovnávací skupiny zahrnuti všichni zaměstnanci podniku, a v důsledku toho dále k závěru, že interní pravidlo neutrality, je-li uplatňováno obecně a bez rozdílu, nezavádí rozdílné zacházení na základě kritéria neoddělitelně spjatého s náboženským vyznáním nebo přesvědčením(49).
50. Musím připustit, že Soudní dvůr v rozsudku ve věci WABE podle mého názoru vyložil institut skupiny pro účely srovnání tak, že zmírnil odkazy na rozdílné zacházení týkající se zaměstnanců, kteří nejen že projevují své náboženské vyznání nebo náboženské přesvědčení, ale dodržují je tím, že nosí zvláštní oděv. Z tohoto hlediska se uvedený přístup, i když byl citován opakovaně, podle všeho odklání od rozsudku ve věci VL(50), v němž Soudní dvůr zdůraznil relativní znevýhodnění, kterému jsou vystaveni někteří jednotlivci v rámci skupiny dotčené stejným chráněným znakem. V důsledku rozsudku ve věci WABE jsou naopak zaměstnanci dodržující povinnost nosit náboženský oděv postaveni před dilema v pravém slova smyslu(51), a sice zda si mají udržet zaměstnání v podniku, či zda mají dodržovat povinnosti, které jim předepisuje jejich víra. Vymezený okruh rovněž slouží jako podklad pro výrok Soudního dvora, podle něhož může uplatnění interního pravidla neutrality způsobit zaměstnancům vázaným povinnostmi nosit náboženský oděv pouze obzvláštní nepříjemnosti(52).
51. Rozsudky ve věci G4S Secure Solutions a ve věci WABE nicméně svědčí o ustáleném přístupu Soudního dvora k posuzování existence diskriminace na základě náboženského vyznání nebo přesvědčení při zkoumání interního pravidla neutrality. Uvedený přístup vylučuje přímou diskriminaci také v případě pracovníků, kterým jejich náboženské vyznání nebo náboženské přesvědčení ukládá povinnost nosit náboženský oděv. Pouze výslovný zákaz nošení nápadných rozměrných symbolů náboženského přesvědčení uvedený v rámci interního pravidla neutrality může vést ke konstatování přímé diskriminace(53). Soudní dvůr nicméně ponechává na posouzení vnitrostátních soudů otázku, zda může být uplatňování interního pravidla neutrality považováno za nepřímou diskriminaci, která může být objektivně odůvodněna, pokud jsou příslušníci určitého náboženského vyznání či přesvědčení zvláště znevýhodněni(54). V této souvislosti nabývá na významu rovnováha mezi svobodou podnikání zakotvenou v článku 16 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“)(55) na jedné straně a svobodou myšlení, náboženského vyznání a svědomí zaručenou v článku 10 Listiny na druhé straně(56).
C. Prostor pro uvážení ochrany náboženského vyznání a náboženského přesvědčení jakožto samostatného důvodu
1. Neexistence pojmové totožnosti
52. Pro účely určení, zda prostor pro uvážení, který členským státům přiznává článek 8 směrnice 2000/78 a který uznal Soudní dvůr, umožňuje samostatnou ochranu náboženského vyznání a náboženského přesvědčení podle vnitrostátního práva, bych chtěla na úvod zdůraznit, že jediná argumentace, která podporuje tezi, že náboženské vyznání a náboženské přesvědčení na jedné straně a filozofické a duchovní přesvědčení na straně druhé se považují za dvě strany jednoho a téhož důvodu diskriminace, vyplývá z bodu 47 rozsudku ve věci WABE.
53. Podle odůvodnění Soudního dvora vychází tento výklad ze znění článku 1 směrnice 2000/78, který odkazuje na „náboženské vyznání nebo přesvědčení“ současně a odděluje je pouze spojkou „nebo“, stejně jako to činí článek 19 SFEU, podle něhož může unijní normotvůrce přijmout vhodná opatření k boji proti diskriminaci mimo jiné na základě „náboženského vyznání nebo přesvědčení“, a článek 21 Listiny, který mezi jednotlivými důvody diskriminace, které jmenuje, uvádí „náboženské vyznání nebo přesvědčení“.
54. Je tedy zřejmé, že Soudní dvůr nekonstatoval totožnost mezi náboženským vyznáním a náboženským přesvědčením na jedné straně a filozofickým a duchovním přesvědčením na straně druhé, která by mohla členským státům z pojmového hlediska bránit v tom, aby pro každý z těchto prvků stanovily samostatnou a odlišnou ochranu. Z rozsudku ve věci WABE naopak podle všeho vyplývá, že se vnitrostátní právní předpisy provádějící směrnici 2000/78 mohou jít cestou uznání samostatné ochrany prostřednictvím formulace – budeme-li vycházet z odůvodnění Soudního dvora – jako je „náboženské vyznání a náboženské přesvědčení, filozofické přesvědčení“, ve výčtu důvodů diskriminace.
2. Legitimní rozhodnutí členských států
55. Jestliže má být dále článek 8 směrnice 2000/78 v souladu s rozsudkem ve věci WABE chápán tak, že poskytuje členským státům určitý prostor pro uvážení z důvodu postavení, které je v jejich systémech přiznáváno náboženskému vyznání a přesvědčení, musí se tento prostor nezbytně vztahovat na jakýkoli prvek posouzení existence diskriminace, který by mohl mít vliv na takové postavení, jakož i na smysl a význam náboženského vyznání a náboženského přesvědčení v dotčeném členském státě. S ohledem na skutečnost, že rozhodnutí chránit náboženské vyznání a náboženské přesvědčení jakožto samostatný důvod diskriminace může mít vliv, jak již bylo vysvětleno, na konstatování přímé nebo nepřímé diskriminace v konkrétním případě, a tedy i na úroveň ochrany poskytované tomuto důvodu v členském státě, spadá podle mého názoru vnitrostátní ustanovení, které zvolí takovou samostatnou ochranu, do působnosti článku 8 směrnice 2000/78.
56. V této souvislosti je důležité si uvědomit, že pokud by se prostor pro uvážení přiznaný článkem 8 směrnice 2000/78 omezoval pouze na fázi odůvodnění nepřímé diskriminace, jak již Soudní dvůr uznal v rozsudku ve věci WABE, a nevztahoval by se na další prvky, které by mohly mít vliv na vymezení referenčního okruhu osob pro účely srovnání, mohlo by být členským státům zamezeno rozhodovat o citlivých a legitimních aspektech týkajících se náboženského vyznání a náboženského přesvědčení, které v konečném důsledku určují míru jednotnosti nebo rozmanitosti, kterou by chtěly zavést – nebo zachovat – ve svých společnostech. Nedomnívám se, že smyslem směrnice 2000/78 stanovící minimální požadavky na příslušná pravidla rovného zacházení v oblasti zaměstnání a povolání je bránit členským státům činit taková rozhodnutí.
a) Étos, z něhož vychází zákaz diskriminace na základě náboženského vyznání a náboženského přesvědčení
57. V tomto stanovisku jsem vysvětlila, jak může samostatná ochrana náboženského vyznání a náboženského přesvědčení teoreticky vést k tomu, že lze interní pravidlo neutrality v rámci srovnání uvnitř skupiny považovat za neoddělitelně spjaté s tímto kritériem ochrany, pokud je uplatňováno na zaměstnance, jichž se týkají povinnosti nosit náboženský oděv(57). Uvedené pravidlo by pak mohlo být považováno za pravidlo, které má za následek nerovné zacházení s těmito zaměstnanci zakázané jako přímá diskriminace, neboť tito zaměstnanci by nemohli splnit požadavky vyplývající z tohoto pravidla, pokud by se nezřekli dodržování povinností předepsaných jim jejich vírou.
58. Rovněž jsem zdůraznila, že kromě technických právních aspektů vyplývajících z konstatování přímé nebo nepřímé diskriminace, pokud jde o interní pravidlo neutrality, přímá diskriminace odpovídá přístupu, který v zásadě zakazuje nerovné zacházení, a podléhá pouze taxativnímu systému odůvodnění zahrnujícímu například veřejnou bezpečnost a předcházení trestným činům, profesní požadavky a pozitivní opatření. Naproti tomu nepřímá diskriminace odpovídá více konsekvenciálnímu přístupu, protože umožňuje odůvodnění na základě vyvážení protichůdných práv a svobod, a sice práva na podnikání a svobody náboženského vyznání, svědomí a myšlení. Pak zde budou existovat případy, kdy právo na podnikání bude mít přednost před svobodou náboženského vyznání, svědomí a myšlení.
59. Ráda bych nyní dodala, že konstatování, podle něhož vede interní pravidlo neutrality k přímé diskriminaci, nebo případně k nepřímé diskriminaci, se rovněž opírá o dva protichůdné názory na to, jak řešit předsudky vůči odlišnostem vyplývajícím z náboženského vyznání nebo náboženského přesvědčení ve společnosti. Přístup „založený na přímé diskriminaci“ v podstatě předpokládá normalizaci těchto odlišností na pracovišti prostřednictvím přísnější kontroly předsudků. Vychází z domněnky, že je vhodnější řešit odlišnosti vyplývající z náboženského vyznání a náboženského přesvědčení prostřednictvím podpory tolerance a respektu, což následně vede k akceptaci větší míry rozmanitosti. Přístup „založený na nepřímé diskriminaci“ naopak předpokládá nutnost tolerovat určitou míru předsudků veřejnosti vůči náboženským rozdílům(58), pokud je prokázáno, že dotčený podnik by jinak mohl být vystaven závažným nepříznivým hospodářským důsledkům(59). Rozdíly vyvstávající z náboženského vyznání a náboženského přesvědčení jsou v této souvislosti považovány za lépe řešitelné na pracovišti, a to podporou jednotnosti prostřednictvím obecného zákazu vyplývajícího z interního pravidla neutrality.
60. Není mým cílem v tomto stanovisku polemizovat o tom, který způsob je nejvhodnější pro vyjádření – jak bylo již uvedeno v bodě 44 tohoto stanoviska – étosu, z něhož vychází antidiskriminační právní úprava, pokud jde o náboženské vyznání nebo přesvědčení. Předchozí úvahy však ukazují, že ochrana náboženského vyznání a náboženského přesvědčení jakožto samostatného důvodu diskriminace má vliv na postavení, které je náboženskému vyznání a náboženskému přesvědčení přiznáváno v členských státech, především pokud jde stejnorodost nebo rozmanitost. Článek 8 směrnice 2000/78 tedy musí být podle mého názoru vykládán v tom smyslu, že členským státům umožňuje, aby přijaly takovou samostatnou ochranu jako prostředek, s jehož pomocí se lze legitimně rozhodnout, zaprvé zda by zaměstnanci, kterých se týká povinnost nosit náboženský oděv, v zásadě neměli být stavěni do situace, kdy si musí vybrat mezi dodržováním povinností vyplývajících z jejich víry nebo udržením svého zaměstnání. Za druhé musí být i nadále oprávněny určit způsob, jakým hodlají čelit předsudkům vůči odlišnostem vyplývajícím z náboženského vyznání nebo náboženského přesvědčení na pracovišti.
b) Náboženské vyznání a náboženské přesvědčení jakožto „neoddělitelný znak“
61. Dalším legitimním aspektem, k němuž by členské státy měly mít možnost zaujmout stanovisko a který úzce souvisí s předchozím aspektem, je otázka, zda mají být náboženské vyznání a náboženské přesvědčení považovány za „neoddělitelný znak“ osob.
62. Nelze totiž vyloučit, že náboženské vyznání a povinnosti s ním spojené mohou být v některých členských státech vnímány jako natolik úzce spjaté s osobou, že si zaslouží ochranu jako neoddělitelný znak její existence. V této souvislosti by ochrana zaměstnance, kterému interní pravidlo neutrality přikazuje zříci se povinností nosit náboženský oděv předepsaných jeho vírou, aby si udržel své pracovní místo, mohla být považována za lépe řešenou přístupem, který by takové pravidlo pokládal za neoddělitelně spjaté s důvodem náboženského vyznání posuzovaným samostatně, a tedy za nerovné zacházení zakázané jako přímá diskriminace. V tomto ohledu je třeba věnovat zvláštní pozornost skutečnosti, že podle judikatury Soudního dvora je zvláštní obsah náboženských povinností, včetně povinností týkajících se odívání a jejich závazná povaha, založen na posouzení, které musí provést pouze vnitrostátní soud(60).
63. Zdůrazňuji, že Soudní dvůr na základě směrnice 2000/78 uznal takovou přímou ochranu před diskriminací v případech, kdy se dotyčná osoba nemohla zříci neoddělitelného znaku své existence, jako je věk(61) či sexuální orientace(62). Soudní dvůr například ve věci Hay konstatoval, že rozdílné zacházení na základě manželského stavu zaměstnanců, přestože se nezakládá výslovně na jejich sexuální orientaci, je stále přímo diskriminační, neboť homosexuální zaměstnanci nemohli z důvodu, že manželství mohly uzavřít v členském státě dotčeném v projednávané věci pouze osoby různého pohlaví, splnit podmínku pro získání nároku na požadovanou výhodu(63).
64. Vzhledem k tomu, že náboženské vyznání a náboženské přesvědčení mohou být považovány za znak, který je neoddělitelný od lidské bytosti, mám za to, je legitimní, aby členské státy na základě článku 8 směrnice 2000/78 prosazovaly přístup podobný tomu, který schválil Soudní dvůr ve věci Hay, a poskytovaly přímou ochranu zaměstnancům dotčeným povinností nosit náboženský oděv tak, že budou chránit náboženské vyznání a náboženské přesvědčení jako samostatný důvod diskriminace. I kdyby rozsudek ve věci WABE dospěl k odlišnému závěru v souvislosti s výkladem minimálních požadavků, které stanoví směrnice 2000/78 (zejména článek 1 a čl. 2 odst. 2 uvedené směrnice), dovolila bych si Soudnímu dvoru navrhnout, aby vzal v úvahu, že se jedná o aspekt, k němuž lze přistupovat z různých a velmi citlivých úhlů pohledu, jež v konečném důsledku závisí na konkrétním významu náboženského vyznání a náboženského přesvědčení pro jednotlivce v každém členském státě. Nenalézám žádný argument na podporu názoru, že unijní normotvůrce chtěl při přijímání směrnice 2000/78, zejména jejího článku 8, zabránit členským státům, aby rozhodovaly o tomto aspektu.
c) K pojetí výrazu „obzvláštní nepříjemnosti“
65. V souvislosti s předchozími úvahami také konečně platí, že členské státy musí být i nadále oprávněny odchýlit se od pojetí, kdy zaměstnanci dotčení povinnostmi nosit náboženský oděv čelí, abychom použili výslovnou formulaci uvedenou v rozsudku ve věci WABE, obzvláštní nepříjemnosti, když se na ně vztahuje interní pravidlo neutrality. Takové pojetí zátěže, kterou s sebou nese interní pravidlo neutrality, by totiž nemuselo být sdíleno v některých případech, kdy by jej členské státy mohly naopak chápat jako překážku přístupu na trh práce, a tedy jako příležitost k dalšímu vyloučení zaměstnanců, kteří jsou povinni takové závazky dodržovat. Dovolte mi v této souvislosti zdůraznit, že zaměstnání, povolání a odborné vzdělávání, na které se vztahuje směrnice 2000/78, jsou vstupní branou pro nároky, jež překračují rámec materiálního znevýhodnění a zahrnují nesnáze vztahující se k účasti na společenském životě a uznání rozmanitosti a odlišnosti(64).
66. Jestliže například zaměstnavatelé zavedou interní pravidla neutrality jako obecnou politiku, muslimské ženy mohou ve skutečnosti čelit nejen obzvláštním nepříjemnostem, ale také významnému znevýhodnění, když se chtějí stát zaměstnankyněmi. To může posléze vést k jejich vyčlenění z trhu práce – jakožto zdroje osobního rozvoje a sociální integrace – což má pak za následek diskriminaci, která přesahuje náboženské vyznání a vztahuje se i na pohlaví(65). Ačkoliv je na vnitrostátních soudech, aby učinily zjištění nezbytná pro určení, zda skutkové okolnosti potvrzují tyto potenciální problémy(66), považuji za důležité zdůraznit, že zde existuje reálná možnost dvojí diskriminace, kterou mohou členské státy legitimně řešit posílením úrovně ochrany náboženského vyznání a náboženského přesvědčení jakožto samostatných důvodů diskriminace na základě článku 8 směrnice 2000/78.
3. Samostatná ochrana náboženského vyznání a náboženského přesvědčení jako příznivější ustanovení
67. S ohledem na výše uvedené jsem nucena dospět k závěru, že vnitrostátní právní úpravu je třeba považovat za příznivější pro ochranu zásady rovného zacházení ve smyslu článku 8 směrnice 2000/78, pokud se týká nejen analýzy odůvodnění použitelného na nepřímou diskriminaci, ale také posouzení existence diskriminace, a tedy konstatování přímé nebo nepřímé diskriminace v konkrétním případě. To zahrnuje vnitrostátní právní úpravu, která po provedení směrnice 2000/78 stanoví samostatnou ochranu náboženského vyznání a náboženského přesvědčení jakožto jednoho důvodu diskriminace. Takový přístup neohrožuje podstatu směrnice 2000/78, kterou je třeba chápat, jak Soudní dvůr uznal, jako nástroj umožňující členským státům činit legitimní rozhodnutí ohledně postavení, jež je v jejich systémech přisuzováno náboženskému vyznání a náboženskému přesvědčení. Rozsudky ve věcech G4S Secure Solutions a WABE ani zásada přednosti unijního práva nejsou nikterak zpochybňovány, neboť oba rozsudky odkazují na výklad článku 1 a čl. 2 odst. 2 směrnice 2000/78 – které stanoví minimální požadavky pro boj proti diskriminaci v zaměstnání a povolání – a nevylučují tak možnost poskytovat na základě článku 8 téže směrnice větší míru ochrany před nerovným zacházením.
D. Obecný antidiskriminační zákon
68. S ohledem na mé předchozí úvahy musí být článek 8 směrnice 2000/78 vykládán v tom smyslu, že umožňuje členským státům provést uvedenou směrnici tak, že náboženské vyznání a náboženské přesvědčení budou chráněny jako samostatný důvod diskriminace. V tuto chvíli musím dodat, že aby tomu tak bylo, musí se vnitrostátní zákonodárce zabývat takovým rozlišováním při přijímání – nebo následné změně – právních předpisů provádějících směrnici 2000/78 v členském státě.
69. V projednávané věci je tedy nutné zkoumat, zda byla směrnice 2000/78 provedena do belgického práva tak, že náboženské vyznání a náboženské přesvědčení stanovuje samostatně jako odlišný důvod od důvodu spočívajícím ve filozofickém a duchovním přesvědčení.
70. V tomto směru je třeba připomenout, že směrnici 2000/78 provádí do belgického práva obecný antidiskriminační zákon. Jeho cílem je vytvořit obecný rámec pro boj proti diskriminaci v oblasti zaměstnání a povolání(67).
71. Chráněná kritéria jsou stanovena v čl. 4 odst. 4 obecného antidiskriminačního zákona(68), který uvádí věk, sexuální orientaci, rodinný stav, narození, finanční situaci, náboženské nebo filozofické přesvědčení, politické přesvědčení, odborové přesvědčení, jazyk, současný nebo budoucí zdravotní stav, zdravotní postižení, fyzické nebo genetické vlastnosti nebo společenský původ.
72. Na jedné straně podotýkám, že čl. 4 odst. 4 obecného antidiskriminačního zákona používá formulaci, která je téměř totožná s formulací v článku 1 směrnice 2000/78, pokud jde o důvod diskriminace spočívající v náboženském a filozofickém přesvědčení. Obě přesvědčení jsou ve výčtu chráněných kritérií uvedena společně a jsou oddělena pouze spojkou „nebo“. Článek 8 obecného antidiskriminačního zákona přejímá tutéž formulaci, když stanoví, že přímé rozlišování založené mimo jiné na „náboženském nebo filozofickém přesvědčení“ lze odůvodnit pouze podstatnými a určujícími profesními požadavky.
73. Znění obecného antidiskriminačního zákona na druhé straně ukazuje, že belgický zákonodárce odlišil politické přesvědčení a následně odborové přesvědčení(69) jako samostatné důvody diskriminace ve výčtu uvedeném v čl. 4 odst. 4 obecného antidiskriminačního zákona. Z tohoto hlediska se jeví, že zatímco se belgický zákonodárce rozhodl odlišit politické a odborové přesvědčení od jiných druhů přesvědčení, není tomu tak v případě náboženského a filozofického přesvědčení.
74. Je tedy obtížné dospět na základě informací uvedených v předkládacím rozhodnutí k závěru, že oproti článku 1 směrnice 2000/78, jak jej vyložil Soudní dvůr v rozsudku ve věci WABE, belgický zákonodárce pojal náboženské vyznání a náboženské přesvědčení na jedné straně a filozofické přesvědčení na straně druhé jako samostatné důvody diskriminace. Pro účely obecného antidiskriminačního zákona se s ohledem na odůvodnění rozsudku ve věci WABE naopak jeví, že oba druhy přesvědčení jsou dvěma aspekty jednoho a téhož důvodu diskriminace.
75. Z výše uvedených úvah vyplývá, že v případě, že není činěn rozdíl mezi náboženským a filozofickým přesvědčením, nelze ustanovení ve vnitrostátním právním předpisu provádějícím směrnici 2000/78, které odkazuje na „náboženské nebo filozofické přesvědčení“ ve výčtu důvodů diskriminace, vykládat v tom smyslu, že tato přesvědčení představují oddělená chráněná kritéria. Opačný výklad by totiž odporoval obiter dictum Soudního dvora uvedenému v rozsudku ve věci WABE(70), které se, jak již bylo zmíněno, věnovalo výkladu těchto výrazů, jak je stanoví článek 1 směrnice 2000/78. Z téhož důvodu nelze článek 8 směrnice 2000/78 považovat za dostatečný podklad pro konstatování, že takové vnitrostátní ustanovení je příznivější pro ochranu zásady rovného zacházení. Vnitrostátní soudy jej tak nemohou vykládat v tom smyslu, že náboženské a filozofické přesvědčení představují oddělené důvody diskriminace podle vnitrostátního práva.
V. Závěry
76. Na základě výše uvedené analýzy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na otázku položenou Tribunal du travail francophone de Bruxelles (Frankofonní pracovněprávní soud v Bruselu, Belgie) takto:
„Článek 8 směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání, musí být vykládán v tom smyslu, že umožňuje členským státům provést uvedenou směrnici tak, že náboženské vyznání a náboženské přesvědčení budou chráněny jako samostatný důvod diskriminace.
Článek 8 směrnice 2000/78 však brání takovému výkladu ustanovení ve vnitrostátním právním předpise provádějícím uvedenou směrnici, které odkazuje na ‚náboženské nebo filozofické přesvědčení‘ ve výčtu důvodů diskriminace, podle něhož je takové ustanovení příznivější pro ochranu zásady rovného zacházení, a to konkrétně v tom smyslu, že náboženské a filozofické přesvědčení představují oddělené důvody ochrany.“