STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
EVGENIJE TANČEVA
přednesené dne 26. března 2020(1)
Věc C‑249/19
JE
proti
KF
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Tribunalul București (soud v Bukurešti, Rumunsko)]
„Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce – Nařízení (EU) č. 1259/2010 – Posílená spolupráce v oblasti rozhodného práva ve věcech rozvodu a rozluky – Určení rozhodného práva ve věcech rozvodu a rozluky – Článek 10 – Použití práva místa soudu – Výklad výrazu ‚neupravuje rozvod‘ – Hodnoticí kritéria – Restriktivní nebo extenzivní výklad“
1. Tribunalul Bucureşti (soud v Bukurešti, Rumunsko) ve své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce žádá o výklad článku 10 nařízení (EU) č. 1259/2010(2), ustanovení, které dosud nebylo Soudním dvorem vyloženo(3). Spor v původním řízení se týká žaloby JE proti KF o určení práva rozhodného pro jejich rozvodové řízení. Toto nařízení, v unijní historii první nástroj mezinárodního práva soukromého, který byl přijat v rámci postupu „posílené spolupráce“, je právními komentátory označováno za úspěch a představuje dle nich základní kámen budoucího unijního rodinného práva(4). Rumunsko je jedním ze 17 členských států, které se této posílené spolupráce účastní.
I. Právní rámec
A. Unijní právo
1. Nařízení (ES) č. 2201/2003
2. Článek 3 odst. 1 písm. b) nařízení č. 2201/2003(5) stanoví:
„Ve věcech týkajících se rozvodu, rozluky nebo prohlášení manželství za neplatné jsou příslušné soudy toho členského státu,
[…]
b) jehož státními příslušníky jsou oba manželé nebo, v případě Spojeného království a Irska, se jedná o zemi ‚domicilu‘ obou manželů.“
2. Nařízení (EU) č. 1259/2010
3. Článek 5 nařízení č. 1259/2010(6), nadepsaný „Volba rozhodného práva stranami“, stanoví:
„1. Manželé se mohou dohodnout, že si pro rozvod a rozluku zvolí rozhodné právo, jedná-li se o některé z následujících práv:
a) právo státu, v němž mají manželé v době uzavření dohody obvyklého bydliště, nebo
b) právo státu, v němž měli manželé poslední obvyklé bydliště, pokud zde v době uzavření dohody jeden z nich ještě bydlí, nebo
c) právo státu, jehož je jeden z manželů v době uzavření dohody státním příslušníkem, nebo
d) právo místa soudu.
2. Aniž je dotčen odstavec 3, dohodu určující rozhodné právo je možné uzavřít a změnit kdykoliv, nejpozději však do okamžiku zahájení řízení u soudu.
3. Pokud tak stanoví právo místa soudu, mohou manželé rovněž určit rozhodné právo před soudem v průběhu řízení. V tomto případě soud toto určení uvede do zápisu v souladu s právem místa soudu.“
4. Článek 8 tohoto nařízení, nazvaný „Rozhodné právo v případě, že je strany nezvolí“, stanoví:
„V případě, že nedojde k volbě podle článku 5, řídí se rozvod a rozluka právem státu:
a) v němž mají manželé obvyklé bydliště v okamžiku zahájení řízení u soudu, nebo popřípadě
b) v němž měli manželé poslední obvyklé bydliště, pokud k ukončení pobytu nedošlo dříve než rok před zahájením řízení u soudu a jeden z manželů v tomto státě pobývá ještě v okamžiku zahájení řízení u soudu, nebo popřípadě
c) jehož státní příslušnost mají oba manželé v okamžiku zahájení řízení u soudu, nebo popřípadě
d) u jehož soudu bylo zahájeno řízení.“
5. Článek 10 tohoto nařízení, nazvaný „Použití práva místa soudu“, stanoví:
„Jestliže rozhodné právo podle článků 5 nebo 8 neupravuje rozvod nebo jednomu z manželů nezajišťuje rovný přístup k rozvodu nebo rozluce z důvodu jeho pohlaví, použije se právo místa soudu.“
6. Článek 12 tohoto nařízení, nazvaný „Veřejný pořádek“, stanoví následující:
„Použití ustanovení práva určeného podle tohoto nařízení lze odmítnout pouze tehdy, je-li toto použití zjevně neslučitelné s veřejným pořádkem státu místa soudu.“
B. Rumunské právo
7. Podle čl. 2600 odst. 2 a 3 rumunského občanského zákoníku:
„(2) Pokud takto určené cizí právo neupravuje rozvod nebo jej upravuje za mimořádně omezujících podmínek, tak se rumunské právo použije v případě, že jeden z manželů je ke dni podání návrhu na rozvod rumunským státním příslušníkem nebo má obvyklé bydliště v Rumunsku.
(3) Ustanovení odstavce 2 se použijí také v případě, že se rozvod řídí právem zvoleným manželi“.
II. Skutkový základ sporu v původním řízení a otázka položená v řízení o předběžné otázce
8. JE a KF uzavřeli manželství v Jasech, Rumunsko, dne 2. září 2001, a z tohoto vztahu se narodilo dítě, které přišlo na svět dne 23. června 2005 ve Veroně, Itálii.
9. JE podala dne 13. října 2016 návrh k Judecătoria Iași (soud prvního stupně v Jasech, Rumunsko), kterým podala ve vztahu ke KF návrh na rozvod.
10. Občanskoprávním rozsudkem ze dne 31. května 2017 se tento soud prohlásil za nepříslušný k rozhodnutí sporu, přičemž za příslušný označil Judecătoria Sectorului 5 București (Obvodní soud pro Bukurešť 5, Rumunsko), do jehož rejstříku byl tento spor zapsán dne 9. srpna 2017.
11. Občanskoprávním rozsudkem ze dne 20. února 2018 výše uvedený soud určil v souladu s čl. 3 odst. 1 písm. b) nařízení č. 2201/2003 obecnou příslušnost rumunských soudů stran dotčeného rozvodového řízení. Kromě toho stanovil, že rozhodným právem pro spor je v souladu s čl. 8 písm. a) nařízení č. 1259/2010 italské právo, jelikož – ke dni podání návrhu na rozvod k soudu – bylo obvyklé bydliště účastníků řízení v Itálii (účastníci řízení žili v Itálii dlouhou dobu).
12. Judecătoria Sectorului 5 București (Obvodní soud pro Bukurešť 5) v tomto ohledu zdůraznil, že v souladu s italským právem lze návrh na rozvod, jako je ten, který podala JE, podat pouze v případě, že došlo k rozluce manželů stanovené nebo nařízené soudem a mezi podáním návrhu na rozvod k soudu a rozlukou musí uplynout nejméně tři roky.
13. Vzhledem k tomu, že nebyla prokázána existence rozhodnutí soudu, na jehož základě došlo mezi účastníky řízení k rozluce, a že řízení o rozluce není v rumunských právních předpisech upraveno, výše uvedený soud rozhodl, že toto řízení se musí uskutečnit u italských soudů, takže jakýkoli návrh podaný v tomto smyslu k rumunským soudům je nepřípustný.
14. JE podala proti tomuto rozsudku odvolání k předkládajícímu soudu, v němž uvedla, že soud prvního stupně měl uplatnit čl. 2600 odst. 2 rumunského občanského zákoníku, který „představuje provedení ustanovení článku 10 nařízení č. 1259/2010 do rumunské právní úpravy“.
15. JE se rovněž dovolávala ustanovení článku 12 nařízení č. 1259/2010 v tom smyslu, že použití italského práva by bylo zjevně neslučitelné s veřejným pořádkem státu místa soudu, což by vedlo k vyloučení použití cizího práva, jinak na rozvodové řízení použitelného, a namísto toho k použití rumunského práva.
16. Za těchto okolností se Tribunalul București (Soud v Bukurešti, Rumunsko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Co se týče správného výkladu článku 10 nařízení č. 1259/2010, podle něhož ‚[j]estliže rozhodné právo podle článků 5 nebo 8 neupravuje rozvod nebo jednomu z manželů nezajišťuje rovný přístup k rozvodu nebo rozluce z důvodu jeho pohlaví, použije se právo místa soudu‘, a to s cílem objasnit, zda výraz ‚rozhodné právo podle článků 5 nebo 8 neupravuje rozvod‘: (a) má být vykládán restriktivně, doslovně, tedy pouze ve vztahu k situaci, ve které použitelné cizí právo neupravuje žádnou formu rozvodu, anebo (b) má být vykládán extenzivně ve smyslu zahrnutí také situace, ve které použitelné cizí právo rozvod připouští, ale za mimořádně omezujících podmínek, které vyžadují povinné řízení předcházející rozvodu, jež se týká rozluky, což je řízení, pro které právo místa soudu neobsahuje rovnocenná procesní ustanovení?“
17. Písemná vyjádření Soudnímu dvoru předložily rumunská, německá a portugalská vláda, jakož i Evropská komise. Jednání nebylo nařízeno, protože o něj žádný z účastníků nepožádal.
III. Analýza
A. Odpověď na předběžnou otázku
18. Je důležité zdůraznit, že všichni účastníci, kteří vstoupili do tohoto řízení, tvrdí, že článek 10 nařízení č. 1259/2010 musí být vykládán restriktivně v tom smyslu, že výraz „[j]estliže rozhodné právo podle článků 5 nebo 8 neupravuje rozvod“, který je v něm obsažen, se týká pouze situací, ve kterých použitelné cizí právo neupravuje žádnou formu rozvodu, to znamená, že instituci rozvodu vůbec nezná.
19. V tomto stanovisku jsem dospěl k závěru, že tento výklad je zjevně správný.
20. Článek 10 nařízení č. 1259/2010 vylučuje použití práva stanoveného v souladu s článkem 5 nebo článkem 8 tohoto nařízení konkrétně v případech, kdy toto právo rozvod neupravuje (první alternativa uvedená v článku 10, dále též „dotčené ustanovení“). Tato alternativa není v praxi často využívána, protože se pokouší zajistit nápravu ve vzácném případě, kdy neexistuje vnitrostátní právní úprava rozvodu (posledním členským státem v rámci EU, který zavedl rozvodové právo, byla Malta, která tak učinila po referendu konaném v roce 2011(7)). Rozvodové zákony mají nyní prakticky všechny státy, s výjimkou Filipín a Vatikánu, kde je povoleno pouze prohlášení manželství za neplatné. Článek 10 zaručuje právo na rozvod a chtěl bych zdůraznit, že podobná ustanovení (která rovněž zaručují právo na rozvod jako určitý minimální standard) existují také ve vnitrostátních kolizních normách a uvedený článek jimi byl inspirován(8).
21. Otázka položená předkládajícím soudem vyplývá ze skutečnosti, že rozhodným právem ve věci v původním řízení je podle čl. 8 písm. a) nařízení č. 1259/2010 italské právo. Podle italského práva může být rozvod navržen pouze v případě, že došlo k rozluce stanovené nebo nařízené soudem, zatímco právo místa soudu (tj. rumunské právo) takové řízení neupravuje.
22. V návaznosti na tvrzení uvedené v bodě 14 tohoto stanoviska bych rád zdůraznil, že nařízení č. 1259/2010 je přímo použitelné a nevyžaduje provedení do vnitrostátního práva nebo existenci rovnocenných ustanovení. Rumunské soudy proto mohou pro určení rozhodného práva pro návrh na rozvod, jako je ten, který je předmětem sporu v původním řízení, použít pouze nařízení č. 1259/2010, a předkládající soud by se tedy v tomto ohledu neměl odkazovat na rumunský občanský zákoník(9), protože za daných okolností není relevantní.
23. Předkládající soud podotýká, že podle vnitrostátní judikatury za obdobných okolností, kdy je k rumunským soudům podán návrh na rozluku nebo rozvod, kterému nepředcházela rozluka stanovená nebo nařízená v souladu s italským právem, zamítají rumunské soudy takové žaloby jako: a) nepřípustné (protože rumunské právo neupravuje řízení o rozluce); b) předčasné (na základě toho, že k rumunským soudům byl podán přímo návrh na rozvod, aniž by byla italskými soudy předtím nařízena rozluka); nebo c) neopodstatněné, jako v projednávané věci (na základě kombinace těchto dvou důvodů(10)).
24. Jinými slovy, předkládající soud vysvětluje, že procesní překážky (vyplývající z absence právní úpravy řízení o rozluce v rumunském právu) vedou k rozhodnutím o procesních řešeních bez možnosti posoudit návrhy ve věci samé.
25. Jak vysvětlím dále, na otázku předkládajícího soudu je třeba odpovědět v tom smyslu, že první alternativu uvedenou v článku 10 nařízení č. 1259/2010 je třeba vykládat restriktivně.
1. Formulace a systematika dotčeného ustanovení
26. Znění první alternativy uvedené v článku 10 nařízení č. 1259/2010 je jasné. Právo místa soudu se použije „jestliže rozhodné právo podle článků 5 nebo 8 neupravuje rozvod“ (tj. jestliže manželský pár nemá možnost se rozvést). Nic nenasvědčuje tomu, že by tuto alternativu bylo možno použít i v případě, že použitelné cizí právo rozvod připouští, ale za splnění omezujících podmínek (jako je například nutnost předchozí rozluky).
27. Formulace „neupravuje rozvod“ proto nemůže znamenat, že rozhodné právo „upravuje rozvod za určitých (hmotněprávních nebo procesních) podmínek“.
28. Jak ovšem zdůraznila Komise, i když všechny členské státy mají svá vlastní pravidla týkající se rozvodu, podmínky se v jednotlivých členských státech liší a pouhá skutečnost, že rozhodné právo je restriktivnější (než právo místa soudu) zjevně neznamená, že „neupravuje rozvod“, jestliže manželství může být za splnění daných podmínek rozvedeno.
29. Z toho vyplývá, že znění první alternativy uvedené v článku 10 nařízení č. 1259/2010 je zaměřeno pouze na případy, kdy použitelné cizí právo neupravuje právní režim rozvodu(11).
30. Potvrzuje to bod 24 odůvodnění tohoto nařízení(12), který stanoví, že právo státu místa soudu, u něhož bylo řízení zahájeno, by se mělo použít pouze tehdy, pokud rozhodné právo „neupravuje rozvod“. Nic opět nenasvědčuje tomu, že by se s ohledem na tento bod odůvodnění článek 10 vztahoval rovněž na situace, kdy je rozvod umožněn, ale podléhá omezujícím podmínkám.
31. První alternativa uvedená v článku 10 nařízení č. 1259/2010 je důsledkem všeobecného uplatňování unijních kolizních norem dopadajících na rozvod a rozluku v souladu s článkem 4 téhož nařízení: „[p]rávo určené tímto nařízením se použije i v případě, že není právem zúčastněného členského státu“. Toto ustanovení postuluje „rozveditelnost“ jako obecný a pozitivní aspekt unijních kolizních norem dopadajících na rozvod a rozluku a in concreto mezinárodního rodinného práva. Favor divortii v nařízení č. 1259/2010 je posíleno zásadami autonomie stran a nejužšího spojení se stranami. Tato unijní pravidla vyžadují „účinné a nevyhnutelné základní právo na rozvod“(13).
32. Můj výklad článku 10 nařízení č. 1259/2010 je podpořen právním komentářem, podle něhož se toto ustanovení vztahuje na situaci, kdy rozhodné právo podle článků 5 nebo 8 uvedeného nařízení právní režim rozvodu vůbec neuznává a kdy by rozvod prostě nebyl možný. Ustanovení se proto nevztahuje na případ, kdy manželství nelze rozvést, protože nejsou splněny určité předpoklady, například pokud rozhodné právo stanoví takové omezující podmínky pro rozvod, jako je požadavek dlouhé/delší doby rozluky. Použití článku 10 bude rovněž vyloučeno, pokud právo státu stanoví nepřijatelně přísné podmínky pro rozvod(14).
33. Pokud rozhodné právo určené podle článků 5 nebo 8 nařízení č. 1259/2010 „neupravuje rozvod“, první alternativa uvedená v článku 10 tohoto nařízení napraví tuto mezeru tím, že určí lex fori. Pokud by se například na rozvodové řízení před předkládajícím soudem, na rozdíl od projednávané věci, použilo filipínské právo (které upravuje pouze rozluku, a nikoli rozvod), pak by tento soud mohl použít rumunské právo a o rozvodu rozhodnout(15).
34. Souhlasím se stanoviskem německé vlády, že výklad výše uvedených ustanovení ve spojení s dalšími ustanoveními nařízení č. 1259/2010 podporuje interpretaci, podle níž je první alternativa uvedená v článku 10 zmíněného nařízení neúčinná v případě, kdy použitelné cizí právo připouští rozvod pouze po předchozí povinné odluce.
35. Z článku 1 odst. 1 nařízení č. 1259/2010 vyplývá, že se toto nařízení vztahuje na rozvod a rozluku. Pokud se jednotlivá ustanovení tohoto nařízení použijí (také) na rozluku, je to v příslušných článcích výslovně uvedeno(16).
36. Nařízení č. 1259/2010 tedy neodsunuje rozluku na vedlejší kolej. Pokud by se první alternativa uvedená v článku 10 tohoto nařízení vztahovala také na situace, kdy je rozvod povolen, avšak pouze po předchozí rozluce, pak musíme předpokládat, že unijní zákonodárce by takové situace výslovně upravil zákonem.
37. V projednávané věci italské právo jako právo rozhodné rozvod nezakazuje, pouze jej podrobuje určitým požadavkům, které spadají do pravomoci italských zákonodárců v oblasti rodinného práva hmotného. V projednávané věci by proto rozhodné právo mělo být stanoveno v souladu s články 5 nebo 8 nařízení č. 1259/2010, a nikoli podle článku 10 tohoto nařízení.
2. Systematický neboli kontextový výklad dotčeného ustanovení
38. Mám za to (stejně jako portugalská vláda), že je vhodné poukázat rovněž na článek 13 a bod 26 odůvodnění nařízení č. 1259/2010. Tato ustanovení směřují proti výklad výrazu „neupravuje rozvod“ ve smyslu zahrnutí situace, kdy použitelné cizí právo podmiňuje rozvod splněním určitých podmínek, ale podporují výklad dotčeného ustanovení v tom smyslu, že rozhodné právo neupravuje žádnou možnost rozvodu.
39. Článek 13 nařízení č. 1259/2010 stanoví, že nic v tomto nařízení nezavazuje soudy zúčastněného členského státu, jehož právo neupravuje rozvod, manželství rozvést. Domnívám se (stejně jako Komise), že toto ustanovení má pouze deklaratorní, a nikoli normativní charakter. Jeho význam pro projednávanou věc spočívá v tom, že obsahuje výraz „neupravuje rozvod“, který přebírá ze znění článku 10.
40. Článek 13 je vysvětlen v bodě 26 odůvodnění nařízení č. 1259/2010. Tento bod odůvodnění stanoví, že „[p]okud toto nařízení odkazuje na skutečnost, že právo zúčastněného členského státu, u jehož soudu bylo zahájeno řízení, rozvod neupravuje, mělo by se to vykládat tak, že právo tohoto členského neobsahuje institut [instituci] rozvodu“.
41. Bod 26 odůvodnění poskytuje jasné vysvětlení, které jde při výkladu výrazu „neupravuje rozvod“ nad rámec specifického kontextu článku 13. Vysvětlení v tomto bodě odůvodnění se vztahuje také na článek 10, který používá stejný výraz.
42. Právní komentátoři ovšem tvrdí, že ačkoli se bod 26 odůvodnění týká článku 13 nařízení č. 1259/2010, výklad článku 10 je jasnějším, je-li toto ustanovení vykládáno ve spojení s uvedeným bodem odůvodnění. Z bodu 26 odůvodnění vyplývá, že pokud je rozvod v rozhodném právu známým pojmem, ale možnost rozvodu není k dispozici některým manželům s ohledem na zvláštní okolnosti jejich vztahu, pak se článek 10 nepoužije a tuto věc lze posuzovat pouze podle článku 12 uvedeného nařízení(17).
43. Článek 10 se proto nevztahuje na situace, kdy manželství nelze rozvést z důvodu nesplnění určitých požadavků, například proto, že nejsou splněny omezující předpoklady (jako je dlouhá/delší doba rozluky stanovená použitelným právem upravujícím rozvod). Článek 10 se dále nepoužije tam, kde právní předpisy státu stanoví nepřiměřeně přísné podmínky pro rozvod(18). Vzhledem k tomu, že v italském právu existuje instituce rozvodu, nelze na projednávanou věc použít článek 10.
3. Historický výklad dotčeného ustanovení
44. Dle historického výkladu by ustanovení mělo být vykládáno s ohledem na jeho historii s přihlédnutím k jednotlivým fázím, které vedly k jeho přijetí.
45. Původní návrh nařízení, kterým se mění nařízení č. 2201/2003(19), neobsahoval žádné ustanovení srovnatelné se stávajícím článkem 10 nařízení č. 1259/2010. Během následných jednání některé členské státy zastávaly názor, podle něhož je rozvod právem, které musí být zaručeno jejich vnitrostátním právním řádem(20). Vzhledem k tomu, že nebylo o tomto návrhu možné dosáhnout dohody, přijala Komise v roce 2010 návrh nařízení Rady, kterým se zavádí posílená spolupráce v oblasti rozhodného práva ve věcech rozvodu a rozluky(21).
46. Text, který se stal článkem 10, byl dříve uveden v návrhu Komise z roku 2010 jako návrh článku 5 a obsah tohoto článku zůstal během legislativním procesu nezměněn. V preambuli bylo jeho zařazení odůvodněno vyloučením diskriminace. Bod 20 odůvodnění návrhu byl totožný se stávajícím bodem 24 odůvodnění, neobsahoval však žádnou zmínku o ustanovení o veřejném pořádku(22).
47. Historický výklad rovněž potvrzuje restriktivní interpretaci dotčeného ustanovení, kterou v tomto stanovisku obhajuji. První alternativa uvedená v článku 10 byla skutečně zavedena především s ohledem na maltské právo (vzhledem k tomu, že Malta v době přípravy nařízení žádnou možnost rozvodu neupravovala(23)).
48. Jak zdůrazňuje portugalská vláda, dotčené ustanovení vyjadřuje zásadu favor divortii v tom smyslu, že zakazuje použití hmotného práva, které neumožňuje rozvod, i když toto právo bylo zvoleno na základě společné dohody manželů.
49. Kromě toho ani přípravné práce ani bod 24 odůvodnění uvedeného nařízení neobsahují nic, co by naznačovalo, že by se článek 10 měl použít také v případě, že cizí právo upravuje rozvod, avšak ve spojení s omezujícími podmínkami.
50. Jak bylo uvedeno v bodě 40 tohoto stanoviska a jak zdůraznila Komise, unijní zákonodárce v bodě 26 odůvodnění nařízení objasnil, že výraz „neupravuje rozvod“ použitý v článcích 13 a 10 by měl být vykládán spíše v kontextu článku 10 tak, že právo místa soudu se použije, pokud rozhodné právo neupravuje institut rozvodu.
4. Smysl a účel dotčeného ustanovení
51. Sdílím názor německé a rumunské vlády, že restriktivní výklad první alternativy uvedené v článku 10 nařízení č. 1259/2010 vychází zejména z odchylné povahy tohoto ustanovení (tj. odchylky od pravidel stanovených v článcích 5 a 8 tohoto nařízení), jakož i z bodů 24 a 26 odůvodnění tohoto nařízení.
52. Článek 10 proto příslušnému soudu neposkytuje žádný prostor pro uvážení a předkládá mu jednoduchou a objektivní alternativu: rozhodné právo institut rozvodu buď upravuje, anebo ne.
53. Takový výklad potvrzují cíle nařízení č. 1259/2010, které jsou jasně formulovány v bodech 9 a 29 odůvodnění tohoto nařízení.
54. Jejich smyslem je harmonizovat kolizní normy týkající se rozvodu a rozluky za účelem posílení právní jistoty (články 5 a 8 nařízení č. 1259/2010 jasně definují rozhodné právo pro rozvod nebo rozluku), předvídatelnosti a pružnosti a zároveň eliminovat riziko forum shopping (tj. volba nejvhodnějšího soudu v rámci členských států), a tudíž usnadnit volný pohyb osob uvnitř Unie. Předvídatelnost použitelných právních předpisů zúčastněných členských států může rovněž představovat prostředek ke snížení motivace pro forum shopping, který byl podpořen širokou škálou možností podle článku 3 nařízení č. 2201/2003.
55. Je důležité zdůraznit, jako to učinila Komise, že přijetím společných kolizních norem zúčastněné členské státy přijaly zásadu, podle níž jejich soudy mohou být povinny uplatňovat cizí právo, a to i přes rozdíly, které by takový postup mohl představovat vis-à-vis jejich vnitrostátnímu právu, a že jedinými výjimkami z této zásady jsou výjimky stanovené v článcích 10, 12 a 13 nařízení č. 1259/2010. Možnost uplatnit právo místa soudu, která je stanovena v článku 10 uvedeného nařízení, tedy představuje výjimku z této zásady, která musí být jako taková vykládána restriktivně(24).
56. Extenzivní výklad dotčeného ustanovení uvedený v předběžné otázce by naproti tomu narušil autonomii manželů ve vztahu k rozvodu a rozluce (předpokládanou v článku 5 tohoto nařízení) a rovněž by bránil použití práva (v souladu s článkem 8 nařízení v případě, že si strany použitelné právo nezvolí), s nímž mají strany nejužší spojení.
57. Extenzivní výklad by byl rovněž v rozporu s cílem tohoto nařízení poskytnout občanům právní jistotu a mohl by podporovat forum shopping, jelikož strana, která žádá o rozvod, by mohla podat žalobu u soudů toho členského státu, jehož právo stanoví méně omezující podmínky pro rozvod. Tento výklad by rovněž ohrozil nařízením zamýšlenou předvídatelnost, pokud by vyžadoval ad hoc analýzu podmínek, za nichž lze v souladu s rozhodným právem povolit rozvod, a subjektivní posouzení toho, v jakém rozsahu mohou být tyto podmínky považovány za omezující.
58. Kromě toho, jak konstatovala německá vláda, rozvod, který je povolen pouze za určitých podmínek, představuje v zásadě spíš pravidlo než výjimku, přičemž dle mého názoru nejsou v tomto případě podmínky stanovené italským právem omezující do té míry, že by v praxi rozvod znemožňovaly.
B. Důsledky odpovědi na předběžnou otázku
59. S ohledem na i) skutečnost, že předkládající soud v předběžné otázce poukazuje na obtíže, které tkví v tom, že rumunské právo neuznává institut rozluky, a neobsahuje tedy procesní ustanovení použitelná na taková řízení; ii) přístup rumunských soudů uvedený v bodě 23 tohoto stanoviska a iii) poskytnutí úplné a užitečné odpovědi předkládajícímu soudu, považuji za nezbytné, aby Soudní dvůr poskytl rovněž poučení týkající se důsledků navrhované odpovědi na předběžnou otázku.
60. Domnívám se, že „s cílem poskytnout vnitrostátnímu soudu vhodnou [a užitečnou] odpověď pro účely použití [unijního] práva ve sporu, který mu byl předložen“(25), je třeba zvážit otázku, do jaké míry je předkládající soud povinen použít italské právo týkající se rozvodu, pokud toto právo vyžaduje povinnou rozluku, což je řízení, pro které v rumunském právu neexistuje rovnocenné procesní ustanovení nebo opatření.
61. Soudnímu dvoru skutečně přísluší, aby vnitrostátnímu soudu poskytl „všechny prvky výkladu, které mohou být pro rozsouzení věci, jež mu byla předložena, užitečné, ať již na ně posledně uvedený ve svých otázkách odkázal, či nikoli“(26).
62. Především, pokud je k soudu členského státu podán návrh na rozvod podle oddílu 1 kapitoly II nařízení č. 2201/2003, nemůže se tento soud prohlásit za nepříslušný (na rozdíl od soudu, k němuž byl podán návrh ve věci rodičovské zodpovědnosti, který má podle článku 15 uvedeného nařízení pravomoc postoupit věc soudům jiného členského státu) a je povinen o této žádosti o rozvod rozhodnout.
63. Souhlasím s názorem německé vlády, podle něhož členské státy účastnící se posílené spolupráce provedené nařízením č. 1259/2010 musí zajistit, aby jejich soudy mohly povolit rozvod i rozluku. Namísto úvahy, že rozluka musí být nejprve stanovena nebo nařízena italskými soudy, by tedy podle mého názoru měly rumunské soudy řízení o rozluce umožnit a analogicky použít vnitrostátní procesní pravidla týkající se rozvodu, nebo dokonce přiměřeně použít cizí (italské) procesní normy týkající se rozluky (ve spojení s rumunskými vnitrostátními předpisy). V opačném případě by ustanovení nařízení č. 1259/2010 byla zčásti neúčinná.
64. Zaprvé rozluka představuje klíčový prvek nařízení č. 1259/2010 a zadruhé není nic neobvyklého na tom, pokud příslušný soud v souladu s rozhodným právem podle tohoto nařízení rozhodne o rozluce. Z uvedeného vyplývá, že předkládající soud nemůže odmítnout rozhodnout o žalobě v původním řízení na základě článku 12 výše uvedeného nařízení (které je vyhrazeno pro výjimečné případy(27)) z důvodu, že jeho vnitrostátní právo neupravuje rozluku nebo příslušná procesní pravidla.
65. Co se týče konkrétního řešení projednávané věci, Komise navrhla, aby soud, u něhož bylo zahájeno řízení, použil hmotněprávní podmínky stanovené rozhodným právem a upustil od použití procesních podmínek stanovených tímto právem za okolností, kdy procesní právo místa soudu neumožňuje tyto procesní podmínky splnit. Pokud jsou tedy v konkrétním případě splněny hmotněprávní podmínky pro rozluku, může příslušný soud zhojit skutečnost, že sám nemůže o rozluce rozhodnout, a to tím, že upustí od této procesní podmínky stanovené cizím právem.
66. Souhlasím. Podle mého názoru by takové řešení bylo vyvážené a odpovídalo by implicitnímu záměru unijního zákonodárce. Zaprvé, uvedené řešení příliš nepodporuje forum shopping, protože vyžaduje splnění hmotněprávních podmínek rozhodného práva. Navrhovatel by se těmto podmínkám nemohl vyhnout podáním žaloby u jiného soudu podle značně velkorysých pravidel nařízení č. 2201/2003 a žádostí o použití práva svého státu (strany se mohou těmto podmínkám poměrně snadno vyhnout, pokud se dohodnou na výběru práva místa soudu).
67. Zadruhé toto řešení je v souladu se základní zásadou v oblasti kolizního práva, podle níž procesní otázka spadá do oblasti působnosti práva místa soudu. Tato zásada se odráží v zásadě unijního práva, podle níž, pokud není uvedeno jinak, podléhají postupy soudů a orgánů rozhodujících ve věci zásadám rovnocennosti a efektivity(28).
68. Unijní zákonodárce skutečně byl v souvislosti s řadou nedávných právních nástrojů konfrontován s otázkou, jak nejlépe zaručit respektování podstaty rozhodného práva ve státě místa soudu, přestože právo tohoto státu neupravuje ekvivalentní (hmotněprávní) koncept. Tyto nástroje poskytují mechanismy pro adaptaci vnitrostátního hmotného a procesního práva s cílem zajistit správný výsledek podle rozhodného práva. Lze například odkázat na pravidla pro rozhodné právo obsažená v nařízení (EU) č. 650/2012(29), týkající se přizpůsobení věcných práv (článek 31), jmenování a pravomoci správce pozůstalosti v určitých situacích (článek 29), jakož i pravidla obsažená v nařízení (EU) č. 2016/1103(30) a nařízení (EU) č. 2016/1104(31), týkající se přizpůsobení věcných práv (článek 29).
69. Nařízení č. 1259/2010 však takové přizpůsobení výslovně nestanoví ani jej výslovně nezakazuje.
IV. Závěry
70. Z těchto důvodů navrhuji Soudnímu dvoru, aby zodpověděl otázku položenou v řízení o předběžné otázce Tribunalul Bucureşti (soud v Bukurešti, Rumunsko) takto:
„Co se týče správného výkladu článku 10 nařízení Rady (EU) č. 1259/2010 ze dne 20. prosince 2010, kterým se zavádí posílená spolupráce v oblasti rozhodného práva ve věcech rozvodu a rozluky, výraz ‚jestliže rozhodné právo podle článků 5 nebo 8 neupravuje rozvod‘ je použitelný pouze tehdy, pokud cizí rozhodné právo neupravuje žádnou formu rozvodu; jinými slovy, neuznává institut rozvodu.
Pokud však rozhodné právo stanoví podmínku, která vyplývá z jeho procesního práva – podmínku, kterou soud, u něhož bylo zahájeno řízení, nemůže použít z důvodu omezení uložených jeho vlastním procesním právem – může soud, u něhož bylo zahájeno řízení, od této podmínky upustit, pokud jsou pro věc, která je u tohoto soudu projednávána, splněny hmotněprávní podmínky stanovené lex causae.
Soud, u kterého bylo řízení zahájeno, není v projednávané věci povinen ve zvláštním řízení uznat rozluku stran po dobu tří let před podáním návrhu na rozvod. Ve svém rozhodnutí v rozvodovém řízení však musí potvrdit, že tato podmínka rozluky byla splněna. Za účelem získání důkazu o splnění této podmínky je soud, u kterého bylo řízení zahájeno, povinen v nezbytném rozsahu upravit procesní právo místa soudu.“