ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (velkého senátu)
11. června 2024(*)
„Řízení o předběžné otázce – Prostor svobody, bezpečnosti a práva – Společná azylová politika – Směrnice 2011/95/EU – Podmínky pro přiznání postavení uprchlíka – Článek 2 písm. d) a e) – Důvody pronásledování – Článek 10 odst. 1 písm. d) a odst. 2 – ‚Příslušnost k určité společenské vrstvě [sociální skupině]‘ – Článek 4 – Individuální posuzování skutečností a okolností – Směrnice 2013/32/EU – Článek 10 odst. 3 – Požadavky na posuzování žádostí o mezinárodní ochranu – Článek 24 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie – Nejlepší zájem dítěte – Určení – Nezletilé státní příslušnice třetí země, které se z důvodu svého pobytu v členském státě ztotožňují se základní hodnotou rovnosti žen a mužů“
Ve věci C‑646/21,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná na základě článku 267 SFEU rozhodnutím rechtbank Den Haag, zittingsplaats ’s‑Hertogenbosch (soud prvního stupně v Haagu, zasedající v ’s-Hertogenboschi, Nizozemsko) ze dne 22. října 2021, došlým Soudnímu dvoru dne 25. října 2021, v řízení
K,
L
proti
Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid
SOUDNÍ DVŮR (velký senát),
ve složení: K. Lenaerts, předseda, L. Bay Larsen, místopředseda, A. Arabadžev, C. Lycourgos, E. Regan, F. Biltgen a N. Piçarra (zpravodaj), předsedové senátů, P. G. Xuereb, L. S. Rossi, I. Jarukaitis, A. Kumin, N. Jääskinen, N. Wahl, I. Ziemele a J. Passer, soudci,
generální advokát: A. M. Collins,
za soudní kancelář: A. Lamote, radová,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 18. dubna 2023,
s ohledem na vyjádření, která předložili:
– za K a L: B. W. M. Toemen a Y. E. Verkouter, advocaten, ve spolupráci s: S. Rafi, experte,
– za nizozemskou vládu: M. K. Bulterman, A. Hanje a A. M. de Ree, jako zmocněnci,
– za českou vládu: L. Halajová, M. Smolek a J. Vláčil, jako zmocněnci,
– za řeckou vládu: M. Michelogiannaki a T. Papadopoulou, jako zmocněnkyně,
– za španělskou vládu: A. Gavela Llopis a A. Pérez-Zurita Gutiérrez, jako zmocněnkyně,
– za francouzskou vládu: A.-L. Desjonquères a J. Illouz, jako zmocněnci,
– za maďarskou vládu: Zs. Biró-Tóth a M. Z. Fehér, jako zmocněnci,
– za Evropskou komisi: A. Azéma a F. Wilman, jako zmocněnci,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 13. července 2023,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 24 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) a čl. 10 odst. 1 písm. d) a odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (Úř. věst. 2011, L 337, s. 9).
2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi K a L na jedné straně a Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid (státní tajemník pro spravedlnost a bezpečnost, Nizozemsko) na straně druhé, který vyvstal ve věci zamítnutí jejich následných žádostí o mezinárodní ochranu ze strany tohoto úřadu.
Právní rámec
Mezinárodní právo
Ženevská úmluva
3 Článek 1 písm. A odst. 2 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, která byla podepsána v Ženevě dne 28. července 1951 [Sbírka smluv Organizace spojených národů, sv. 189, s. 150, č. 2545 (1954)], vstoupila v platnost dne 22. dubna 1954 a byla doplněna Protokolem týkajícím se právního postavení uprchlíků uzavřeným v New Yorku dne 31. ledna 1967, který vstoupil v platnost dne 4. října 1967 (dále jen „Ženevská úmluva“), stanoví, že „[p]ro účely této úmluvy [se] pojem ‚uprchlík‘ […] vztahuje na kteroukoliv osobu, jež […] se nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů, je neschopna přijmout nebo, vzhledem ke shora uvedeným obavám, odmítá ochranu své vlasti; […]“
CEDAW
4 Článek 1 Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen (dále jen „CEDAW“), která byla přijata Valným shromážděním Organizace spojených národů dne 18. prosince 1979 a vstoupila v platnost dne 3. září 1981 (Sbírka smluv Organizace spojených národů, sv. 1249, č. I‑20378, s. 13), jejímiž smluvními stranami jsou všechny členské státy, stanoví, že „[p]ro účely této úmluvy bude výraz ‚diskriminace žen‘ označovat jakékoli činění rozdílu, vyloučení nebo omezení provedené na základě pohlaví, jehož důsledkem nebo cílem je narušit nebo zrušit uznání, požívání nebo uplatnění ze strany žen, bez ohledu na jejich rodinný stav, na základě rovnoprávnosti mužů a žen, lidských práv a základních svobod v politické, hospodářské, sociální, kulturní, občanské nebo jiné oblasti“.
5 Článek 3 této úmluvy stanoví, že státy, smluvní strany, budou ve všech oblastech, zvláště v politické, sociální, hospodářské a kulturní oblasti, přijímat veškerá příslušná opatření, včetně opatření legislativních, k zajištění plného rozvoje a povznesení žen, s cílem zaručit jim uplatňování a využívání lidských práv a základních svobod na základě rovnoprávnosti s muži.
6 Podle článku 5 uvedené úmluvy přijmou státy, smluvní strany, veškerá příslušná opatření mimo jiné ke změně společenských a kulturních zvyklostí, pokud jde o chování mužů a žen, s cílem dosáhnout odstranění předsudků a zvyků a všech jiných praktik založených na myšlence podřazenosti nebo nadřazenosti některého z pohlaví nebo na stereotypních úlohách mužů a žen.
7 Podle článků 7, 10 a 16 téže úmluvy přijmou státy, smluvní strany, veškerá příslušná opatření k odstranění diskriminace žen v politickém a veřejném životě země v oblasti vzdělání, jakož i ve všech věcech týkajících se manželství a rodinných vztahů.
Istanbulská úmluva
8 V souladu s jejím článkem 1 je cílem Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí, uzavřené v Istanbulu dne 11. května 2011, podepsané Evropskou unií dne 13. června 2017 a schválené jejím jménem rozhodnutím Rady (EU) 2023/1076 ze dne 1. června 2023 (Úř. věst. 2023, L 143 I, s. 4) (dále jen „Istanbulská úmluva“), která vstoupila v platnost, pokud jde o Unii, dne 1. října 2023, mimo jiné chránit ženy proti všem formám násilí a předcházet, stíhat a odstraňovat násilí na ženách a domácí násilí, jakož i přispět k odstranění všech forem diskriminace žen a prosazovat skutečnou rovnost mezi ženami a muži, včetně posílení postavení žen.
9 Článek 3 této úmluvy stanoví, že pro účely této úmluvy se ‚násilím na ženách‘ rozumí porušení lidských práv a forma diskriminace žen a znamená všechny násilné činy založené na pohlaví, které vedou nebo pravděpodobně povedou k fyzické, sexuální, psychické nebo ekonomické újmě nebo utrpení žen, včetně hrozeb takovým činem, donucování či svévolného zbavení svobody, ať na veřejnosti nebo v soukromí.
10 Článek 4 odst. 2 uvedené úmluvy stanoví:
„Smluvní strany odsuzují všechny formy diskriminace žen a bezodkladně přijmou legislativní a jiná opatření nezbytná k jejímu zabránění, zejména tím, že:
– zakotví do svých národních ústav nebo jiných příslušných právních předpisů zásadu rovnosti žen a mužů a zajistí praktické uskutečnění této zásady;
– zakážou diskriminaci žen, včetně použití sankcí tam, kde jich bude třeba;
– zruší zákony a postupy, které jsou vůči ženám diskriminační.“
11 Článek 60 Istanbulské úmluvy zní následovně:
„1. Smluvní strany přijmou nezbytná legislativní nebo jiná opatření, která zajistí, aby násilí založené na pohlaví páchané na ženách mohlo být uznáno jako forma pronásledování ve smyslu článku 1, písmene A. odstavce 2 [Ženevské úmluvy] a jako forma závažné újmy, která zakládá potřebu doplňkové/dodatečné ochrany.
2. Smluvní strany zajistí, aby každý z důvodů pronásledování uvedených v [Ženevské úmluvě] byl vykládán genderově citlivě, a tam, kde bude zjištěno, že obavy z pronásledování obsahují jeden nebo více těchto důvodů, bude žadateli přiznán status uprchlíka v souladu s příslušnými souvisejícími dokumenty.
[…]“
Unijní právo
Směrnice 2011/95
12 Body 4, 16, 18 a 30 odůvodnění směrnice 2011/95 uvádí:
„(4) Ženevská úmluva a protokol jsou základem mezinárodního právního režimu na ochranu uprchlíků.
[…]
(16) Tato směrnice ctí základní práva a dodržuje zásady uznané zejména [Listinou]. Tato směrnice zejména usiluje o zajištění plného dodržování lidské důstojnosti a práva na azyl u žadatelů o azyl a jejich rodinných příslušníků, kteří je doprovázejí, a o podporu používání článků 1, 7, 11, 14, 15, 16, 18, 21, 24, 34 a 35 [Listiny], a je třeba ji proto odpovídajícím způsobem provést.
[…]
(18) Při provádění této směrnice by se členské státy měly v souladu s Úmluvou Organizace spojených národů o právech dítěte z roku 1989 řídit především zásadou „nejlepších zájmů dítěte“. Při posuzování nejlepších zájmů dítěte by členské státy měly zejména náležitě zohledňovat zásadu celistvosti rodiny, blaho a sociální vývoj nezletilé osoby, otázky bezpečnosti a ochrany a přání nezletilé osoby s přihlédnutím k jejímu věku a vyspělosti.
[…]
(30) Je rovněž nezbytné zavést společný přístup k pronásledování z důvodu ‚příslušnosti k určitým společenským vrstvám [sociálním skupinám]‘. Pro účely vymezení určité společenské vrstvy [sociální skupiny] je třeba náležitě zvážit skutečnosti plynoucí z pohlaví žadatele, včetně jeho genderové identity a sexuální orientace, které se mohou týkat určitých právních tradic a zvyklostí, v jejichž důsledku dochází například k mrzačení pohlavních orgánů, nuceným sterilizacím či nuceným potratům, pokud mají souvislost s žadatelovou odůvodněnou obavou z pronásledování.“
13 Článek 2 této směrnice, nadepsaný „Definice“, zní následovně:
„Pro účely této směrnice se rozumí
a) ‚mezinárodní ochranou‘ postavení uprchlíka nebo status doplňkové ochrany ve smyslu písmen e) a g);
[…]
d) ‚uprchlíkem‘ státní příslušník třetí země, který se v důsledku oprávněných obav před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám [sociálním skupinám] nebo i zastávání určitých politických názorů nachází mimo zemi své státní příslušnosti a je neschopen přijmout, nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám odmítá ochranu dotyčné země, nebo osoba bez státní příslušnosti, která se ze stejných shora uvedených důvodů nachází mimo zemi svého dosavadního pobytu, která vzhledem ke shora uvedeným obavám se tam nechce nebo nemůže vrátit a na kterou se nevztahuje článek 12;
e) ‚postavením uprchlíka‘ uznání státního příslušníka třetí země nebo osoby bez státní příslušnosti členským státem za uprchlíka;
[…]
i) ‚žadatelem‘ státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, kteří podali žádost o mezinárodní ochranu, o níž dosud nebylo pravomocně rozhodnuto;
[…]
k) ‚nezletilou osobou‘ státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti mladší osmnácti let;
[…]
n) ‚zemí původu‘ jedna nebo více zemí, jejichž státní příslušnost žadatel má, nebo v případě osoby bez státní příslušnosti jedna nebo více zemí dosavadního pobytu žadatele.“
14 Článek 4 uvedené směrnice, nadepsaný „Posuzování skutečností a okolností“, který je obsažen v kapitole II této směrnice týkající se „[p]osuzování žádostí o mezinárodní ochranu“, stanoví:
„1. Členské státy mohou pokládat za povinnost žadatele předložit co nejdříve všechny náležitosti potřebné k doložení žádosti o mezinárodní ochranu. Povinností členského státu je posoudit významné náležitosti žádosti ve spolupráci se žadatelem.
2. Náležitosti uvedené v odstavci 1 zahrnují prohlášení žadatele a všechny dokumenty, jež má žadatel k dispozici a které uvádějí jeho věk, jeho původ, jeho vztahy včetně dotčených příbuzných, jeho totožnost, státní příslušnost nebo příslušnosti, zemi nebo země a místo nebo místa jeho předchozího pobytu, předchozí žádosti o azyl, cestovní trasy, cestovní doklady a důvody podání žádosti o mezinárodní ochranu.
3. Posouzení žádosti o mezinárodní ochranu se provádí jednotlivě a jsou při něm zohledněny
a) všechny významné skutečnosti týkající se země původu v době rozhodování o žádosti, včetně právních předpisů země původu a způsobu jejich uplatňování;
[…]
c) konkrétní postavení a osobní situace žadatele, včetně takových faktorů jako jsou původ, pohlaví a věk, aby na základě osobní situace žadatele bylo možno posoudit, zda by jednání, kterým žadatel byl nebo mohl být vystaven, mohla být považována za pronásledování nebo vážnou újmu;
…
5. Uplatňují-li členské státy zásadu, podle které je povinností žadatele, aby žádost o mezinárodní ochranu zdůvodnil, a nejsou-li jednotlivá prohlášení žadatele doložena písemnými nebo jinými doklady, nevyžadují tato prohlášení důkazy při splnění těchto podmínek:
[…]
c) prohlášení žadatele byla shledána souvislými a hodnověrnými […]
[…]
e) byla zjištěna celková hodnověrnost žadatele.“
15 Článek 9 této směrnice, nadepsaný „Pronásledování“, v odstavcích 1 a 2 stanoví:
„1. Aby bylo jednání považováno za pronásledování ve smyslu čl. 1 odst. [písm.] A Ženevské úmluvy, musí být
a) svou povahou nebo opakováním dostatečně závažné, aby představovalo vážné porušení základních lidských práv, zejména práv, od nichž se podle čl. 15 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod [podepsané dne 4. listopadu 1950 v Římě] nelze odchýlit, nebo
b) souběhem různých opatření, včetně porušování lidských práv, který je dostatečně závažný k tomu, aby postihl jednotlivce způsobem podobným uvedenému v písmenu a).
2. Za pronásledování ve smyslu odstavce 1 mohou být mimo jiné považována tato jednání:
[…]
f) jednání namířená proti osobám určitého pohlaví nebo proti dětem.“
16 Článek 10 směrnice 2011/95, nadepsaný „Důvody pronásledování“, stanoví:
„1. Při posuzování důvodů pronásledování přihlíží členský stát k těmto hlediskům:
[…]
d) skupina tvoří určitou společenskou vrstvu [sociální skupinu], zejména jestliže
– příslušníci této skupiny sdílejí vrozený charakteristický rys nebo společnou minulost, kterou nelze změnit, nebo sdílejí charakteristiku nebo přesvědčení, které jsou natolik zásadní pro totožnost [identitu] nebo svědomí, že daná osoba nemá být nucena, aby se jí zřekla, a dále
– tato skupina má v dotyčné zemi odlišnou totožnost [identitu], protože ji okolní společnost vnímá jako odlišnou.
[…] Pro účely určení příslušnosti k určité společenské vrstvě [sociální skupině] nebo vymezení rysu takové skupiny musí být náležitě uvážena hlediska spojená s pohlavím, včetně genderové identity;
[…]
2. Při posuzování otázky, zda má žadatel odůvodněnou obavu z pronásledování, není důležité, zda žadatel skutečně má […] sociální […] charakteristické rysy, které vedou k pronásledování, jestliže původce pronásledování tyto rysy žadateli připisuje.“
17 Článek 20 této směrnice, obsažený v její kapitole VII, která upravuje „[o]bsah mezinárodní ochrany“, v odstavcích 3 a 5 stanoví:
„3. Při provádění této kapitoly členské státy zohlední zvláštní situaci zranitelných osob, například nezletilých osob, nezletilých osob bez doprovodu […], osamělých rodičů s nezletilými dětmi […]
[…]
5. Při provádění ustanovení této kapitoly týkajících se nezletilých osob se členské státy řídí především nejlepšími zájmy dítěte.“
Směrnice 2013/32/EU
18 Článek 2 písm. q) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (Úř. věst. 2013, L 180, s. 60) definuje „následnou žádost“ jako „další žádost o mezinárodní ochranu, která byla učiněna po přijetí pravomocného rozhodnutí o předchozí žádosti […]“
19 Článek 10 této směrnice, nadepsaný „Požadavky na posuzování žádostí“, v odstavci 3 stanoví:
„Členské státy zajistí, aby rozhodující orgán rozhodl o žádostech o mezinárodní ochranu po přiměřeném posouzení. Za tímto účelem členské státy zajistí, aby:
a) byly žádosti posuzovány jednotlivě, objektivně a nestranně, a aby o nich bylo stejným způsobem rozhodováno;
b) byly získávány přesné a aktuální informace z různých zdrojů, například od [Evropského podpůrného úřadu pro otázky azylu] a [Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR)] a od příslušných mezinárodních organizací pro lidská práva, týkající se obecné situace v zemích původu žadatelů […], a aby tyto informace měli k dispozici pracovníci odpovědní za posuzování žádostí a rozhodování o nich;
[…]
d) pracovníci, kteří posuzují žádosti a rozhodují o nich, měli v případě potřeby možnost konzultovat s odborníky konkrétní záležitosti, jako například otázky týkající se zdraví, kultury, náboženství, dětí nebo pohlavní identity.“
20 Podle čl. 14 odst. 1 čtvrtého pododstavce uvedené směrnice „[č]lenské státy mohou ve vnitrostátních právních předpisech stanovit případy, kdy se příležitost k osobnímu pohovoru poskytuje nezletilé osobě“.
21 Článek 15 odst. 3 téže směrnice stanoví:
„Členské státy přijmou vhodná opatření pro zajištění toho, aby se osobní pohovory uskutečňovaly za podmínek umožňujících žadatelům předložit v úplnosti důvody své žádosti. Za tímto účelem členské státy:
[…]
e) zajistí, aby pohovory s nezletilými osobami byly vedeny způsobem, který je přiměřený potřebám dítěte.“
22 Článek 40 směrnice 2013/32, nadepsaný „Následné žádosti“, stanoví v odstavci 2:
„Pro účely rozhodnutí o přípustnosti žádosti o mezinárodní ochranu podle čl. 33 odst. 2 písm. d) podléhá následná žádost o mezinárodní ochranu nejprve předběžnému posouzení, zda se objevily nebo byly žadatelem předloženy nové skutečnosti nebo zjištění týkající se posouzení, zda lze žadatele uznat za osobu požívající mezinárodní ochrany podle směrnice [2011/95].“
Spor v původním řízení a předběžné otázky
23 K a L, žalobkyně v původním řízení, jsou dvě sestry irácké státní příslušnosti, z nichž první se narodila v roce 2003 a druhá v roce 2005. Do Nizozemska přicestovaly v roce 2015 společně se svými rodiči a tetou. Od té doby zde nepřetržitě pobývají. Dne 7. listopadu 2015 podali jejich rodiče svým jménem a jménem K a L žádosti o azyl, které byly dne 17. února 2017 zamítnuty. Tato zamítavá rozhodnutí nabyla právní moci v roce 2018.
24 Dne 4. dubna 2019 podaly K a L následné žádosti ve smyslu čl. 2 písm. q) směrnice 2013/32, které byly rozhodnutími státního tajemníka pro spravedlnost a bezpečnost ze dne 21. prosince 2020 zamítnuty jako zjevně neopodstatněné. Za účelem zpochybnění těchto zamítavých rozhodnutí K a L u rechtbank Den Haag, zittingsplaats ’s-Hertogenbosch (soud prvního stupně v Haagu, zasedající v ’s-Hertogenboschi, Nizozemsko), který je předkládajícím soudem, tvrdí, že z důvodu svého dlouhodobého pobytu v Nizozemsku převzaly normy, hodnoty a vzorce chování mladých lidí svého věku, a že tedy „přijaly západní způsob života“. V důsledku toho mají za to, že jakožto mladé ženy mají možnost se samy rozhodovat o svém životě a své budoucnosti, zejména pokud jde o jejich vztahy s osobami mužského pohlaví, manželství, studium, práci, jakož i vzdělání a vyjadřování politických a náboženských názorů. V případě návratu do Iráku se obávají pronásledování z důvodu identity, kterou si utvořily v Nizozemsku a která se vyznačuje osvojením si norem, hodnot a chování, jež se liší od norem, hodnot a chování v zemi jejich původu, a které se staly natolik zásadními pro jejich identitu a svědomí, že se jich nemohou zříci. Tvrdí tedy, že patří do „určité společenské vrstvy [sociální skupiny]“ ve smyslu čl. 10 odst. 1 písm. d) směrnice 2011/95.
25 K a L rovněž tvrdí, že z důvodu dlouhodobého pobytu v Nizozemsku jsou v této zemi již pevně zakotveny a jejich vývoj by utrpěl újmu, kdyby musely tuto zemi opustit. K této újmě by se ještě přidala újma utrpěná v důsledku dlouhého období nejistoty ohledně získání povolení k pobytu v tomto členském státě.
26 V této souvislosti se předkládající soud nejprve táže, jak má být vykládán pojem „příslušnost k určité společenské vrstvě [sociální skupině]“ ve smyslu čl. 10 odst. 1 písm. d) směrnice 2011/95. Má za to, že pojmem „přijetí západního způsobu života“ se rozumí rovnost žen a mužů, a zejména právo žen na ochranu před jakýmkoli násilím na základě pohlaví, právo nebýt nuceny uzavřít manželství, jakož i právo vyznávat či nevyznávat víru, mít vlastní politické názory a možnost je vyjadřovat.
27 Tento soud připomíná, že podle judikatury Raad van State (Státní rada, Nizozemsko) představují „ženy, které přijaly západní způsob života“, skupinu, která je příliš různorodá na to, aby mohly být považovány za součást „určité společenské vrstvy [sociální skupiny]“ ve smyslu čl. 10 odst. 1 písm. d) směrnice 2011/95, a že podle vnitrostátní právní praxe je případné „přijetí západního způsobu života“ posuzováno jako důvod pronásledování buď na základě náboženství, nebo politických názorů.
28 Uvedený soud si zadruhé klade otázku, jak má být v řízení o posuzování žádostí o mezinárodní ochranu zohledněn [nejvlastnější] nejlepší zájem dítěte zaručený čl. 24 odst. 2 Listiny. V unijním právu nenachází žádný údaj o tom, jak má být tento zájem zjištěn.
29 V tomto ohledu předkládající soud připomíná, že podle rozsudku ze dne 14. ledna 2021, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid (Navrácení nezletilé osoby bez doprovodu) (C‑441/19, EU:C:2021:9, bod 45), musí být při všech úkonech týkajících se dětí, ať už je činí orgány veřejné moci, nebo soukromé instituce, prvořadým hlediskem nejlepší zájem dítěte v souladu s čl. 24 odst. 2 Listiny, avšak klade si otázku, zda je s unijním právem slučitelná vnitrostátní právní praxe, podle níž nejprve příslušný orgán rozhodne o žádosti o mezinárodní ochranu tak, že obecně posoudí nejlepší zájem dítěte, přičemž žadatel může takto přijaté rozhodnutí napadnout až poté, tím, že konkrétně prokáže, že tento zájem vyžaduje odlišné rozhodnutí.
30 Zatřetí se předkládající soud, který poukazuje na to, že údajná újma, kterou K a L utrpěly v důsledku nejistoty vyplývající z jejich situace v Nizozemsku, nesouvisí s důvody pronásledování v zemi jejich původu, zamýšlí nad tím, zda nejlepší zájem dítěte přesto nevyžaduje, aby byla při posuzování žádosti o mezinárodní ochranu tato újma zohledněna, a pokud ano, jakým způsobem.
31 Začtvrté a v poslední řadě se uvedený soud táže, zda je s unijním právem slučitelná vnitrostátní právní praxe, podle níž orgán, který rozhoduje o „následné žádosti“ ve smyslu čl. 2 písm. q) směrnice 2013/32, není povinen zkoumat z moci úřední právo pobytu žadatele z „řádných důvodů“.
32 Za těchto podmínek se rechtbank Den Haag, zittingsplaats ’s-Hertogenbosch (soud prvního stupně v Haagu, pobočka v ’s-Hertogenboschi), rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Musí být čl. 10 odst. 1 písm. d) směrnice [2011/95] vykládán v tom smyslu, že je třeba západní normy, hodnoty a chování, které si státní příslušníci třetí země osvojí během pobytu na území některého členského státu tím, že se plně zapojují do společenského života během významné části své životní etapy, ve které se utváří jejich identita, považovat za společnou minulost, kterou nelze změnit, resp. za rysy identity, které jsou natolik zásadní, že od dotčených osob nelze požadovat, aby se jich zřekly?
2) Je-li odpověď na první otázku kladná, musí být státní příslušníci třetí země, kteří si – z jakýchkoli důvodů – díky faktickému pobytu na území některého členského státu během části své životní etapy, ve které se utváří jejich identita, osvojili obdobné západní normy a hodnoty, považováni za ‚příslušníky určité společenské vrstvy [sociální skupiny]‘ ve smyslu čl. 10 odst. 1 písm. d) směrnice [2011/95]? Musí být v této souvislosti otázka, zda se jedná o určitou společenskou vrstvu [sociální skupinu], která ‚má v dotyčné zemi odlišnou identitu‘, posuzována z pohledu členského státu, nebo musí být tato podmínka ve spojení s čl. 10 odst. 2 směrnice [2011/95] vykládána v tom smyslu, že je rozhodující, že cizí státní příslušník může prokázat, že je v zemi původu považován za součást určité společenské vrstvy [sociální skupiny], resp. že jsou mu tam přinejmenším připisovány příslušné charakteristické rysy? Je požadavek, podle kterého může přijetí západního způsobu života odůvodnit přiznání postavení uprchlíka pouze v případě, že se toto přijetí západního způsobu života zakládá na náboženských nebo politických důvodech, slučitelný s článkem 10 směrnice [2011/95] ve spojení se zásadou nenavracení a právem na azyl?
3) Je vnitrostátní právní praxe, podle které orgán, který má vydat rozhodnutí, v rámci posouzení žádostí o mezinárodní ochranu zvažuje nejlepší zájem dítěte, aniž ho nejprve (v každém řízení) přesně zjistí, slučitelná s unijním právem, zejména s čl. 24 odst. 2 [Listiny] ve spojení s čl. 51 odst. 1 Listiny? Je odpověď na tuto otázku odlišná, jestliže členský stát musí posoudit žádost o povolení k pobytu z pohledu řádných důvodů a při rozhodování o této žádosti je třeba zohlednit nejlepší zájem dítěte?
4) Jakým způsobem a v jaké fázi posuzování žádosti o mezinárodní ochranu musí být ve světle čl. 24 odst. 2 Listiny zohledněn a zvážen nejlepší zájem dítěte, zejména újma, kterou nezletilý utrpěl v důsledku dlouhodobého faktického pobytu v členském státě? Je v této souvislosti relevantní, zda byl tento faktický pobyt oprávněný? Je při zvážení nejlepšího zájmu dítěte v rámci tohoto posouzení relevantní, zda členský stát rozhodl o žádosti o mezinárodní ochranu ve lhůtách pro rozhodnutí stanovených unijním právem, zda nebyla splněna dříve uložená povinnost návratu a zda daný členský stát poté, co bylo vydáno rozhodnutí o navrácení, upustil od vyhoštění, v důsledku čehož mohl pokračovat faktický pobyt nezletilého v tomto členském státě?
5) Je vnitrostátní právní praxe, podle které je mezi prvními a následnými žádostmi o mezinárodní ochranu rozlišováno v tom smyslu, že u následných žádostí o mezinárodní ochranu se nezohledňují řádné důvody, ve světle článku 7 Listiny ve spojení s čl. 24 odst. 2 Listiny slučitelná s unijním právem?“
K předběžným otázkám
K první a druhé otázce
33 Úvodem je třeba poznamenat, že předkládající soud sice odkazuje zejména v první otázce na „skutečné západní normy, hodnoty a chování, které si státní příslušníci třetích zemí osvojí během svého pobytu na území členského státu tím, že se po významnou část životní etapy, v níž se utváří jejich identita, plně zapojují do společenského života“, avšak z předkládacího usnesení vyplývá, že se tato otázka týká v podstatě skutečného ztotožnění se těchto žen se základní hodnotou rovnosti žen a mužů, jakož i jejich záměru nadále požívat této rovnosti v každodenním životě.
34 Za těchto podmínek je třeba mít za to, že podstatou prvních dvou předběžných otázek tohoto soudu, které lze posoudit společně, je, zda čl. 10 odst. 1 písm. d) a odst. 2 směrnice 2011/95 musí být vykládán v tom smyslu, že v závislosti na podmínkách panujících v zemi původu mohou být ženy, které jsou státními příslušnicemi této země, včetně těch nezletilých, které sdílejí jako společný charakteristický rys skutečné ztotožnění se se základní hodnotou rovnosti žen a mužů, zakotvenou mimo jiné v článku 2 SEU, k němuž došlo během jejich pobytu v členském státě, považovány za příslušnice „určité společenské vrstvy [sociální skupiny]“, což představuje „důvod pronásledování“, který může vést k přiznání postavení uprchlíka.
35 V první řadě v čl. 2 písm. d) směrnice 2011/95 je „uprchlík“ definován jako státní příslušník třetí země, který se v důsledku oprávněných obav před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám [sociální skupině] nebo i zastávání určitých politických názorů nachází mimo zemi své státní příslušnosti a je neschopen přijmout, nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám odmítá ochranu dotyčné země. Tato definice přebírá definici obsaženou v článku 1 písm. A odst. 2 Ženevské úmluvy, která jak uvádí bod 4 odůvodnění této směrnice, je „základem mezinárodního právního režimu na ochranu uprchlíků“.
36 Výklad ustanovení směrnice 2011/95 tedy musí být podán nejen ve světle obecné systematiky a účelu této směrnice, ale rovněž s ohledem na Ženevskou úmluvu a ostatní příslušné smlouvy uvedené v čl. 78 odst. 1 SFEU. Mezi tyto smlouvy patří zejména Istanbulská úmluva a CEDAW [rozsudek ze dne 16. ledna 2024, Intervjuirašt organ na DAB pri MS (Ženy, které se staly oběťmi domácího násilí), C‑621/21, EU:C:2024:47, body 37 a 44 až 47].
37 Jak potvrzují články 1 a 3, jakož i čl. 4 odst. 2 Istanbulské úmluvy, rovnost žen a mužů znamená mimo jiné právo každé ženy na ochranu před násilím souvisejícím s pohlavím, právo nebýt nucena uzavřít manželství, jakož i právo vyznávat či nevyznávat víru, zastávat a vyjadřovat vlastní politické názory a právo svobodně činit životní rozhodnutí, zejména pokud jde o vzdělání, profesní kariéru nebo činnosti ve veřejné sféře. Totéž platí pro články 3, 5, 7, 10 a 16 CEDAW.
38 Kromě toho při výkladu ustanovení směrnice 2011/95 musí být, jak uvádí bod 16 jejího odůvodnění, rovněž respektována základní práva uznaná Listinou, o jejichž dodržování tato směrnice usiluje, a jejíž čl. 21 odst. 1 zakazuje jakoukoli diskriminaci mimo jiné na základě pohlaví [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 13. ledna 2021, Bundesrepublik Deutschland (Postavení uprchlíka v případě osoby bez státní příslušnosti palestinského původu), C‑507/19, EU:C:2021:3, bod 39, a ze dne 9. listopadu 2023, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid (Pojem „vážná újma“), C‑125/22, EU:C:2023:843, bod 60].
39 Ve druhé řadě čl. 10 odst. 1 směrnice 2011/95 uvádí u každého z pěti důvodů pronásledování, které mohou vést v souladu s čl. 2 písm. d) této směrnice k přiznání postavení uprchlíka, hlediska, která musí členské státy zohlednit.
40 Pokud jde konkrétně o důvod „příslušnosti k určité sociální skupině“, z tohoto čl. 10 odst. 1 písm. d) prvního pododstavce vyplývá, že skupina se považuje za „určitou sociální skupinu“, jsou-li splněny dvě kumulativní podmínky. Zaprvé osoby, které by do ní mohly patřit, musí sdílet alespoň jeden ze tří následujících identifikačních znaků, a sice „vrozený charakteristický rys“, „společnou minulost, kterou nelze změnit“, nebo „charakteristiku nebo přesvědčení, které jsou natolik zásadní pro identitu nebo svědomí, že daná osoba nemá být nucena, aby se jí zřekla“. Zadruhé tato skupina musí mít v zemi původu „odlišnou identitu“, „protože ji okolní společnost vnímá jako odlišnou“ [rozsudek ze dne 16. ledna 2024, Intervjuirašt organ na DAB pri MS (Ženy, které se staly oběťmi domácího násilí), C‑621/21, EU:C:2024:47, bod 40].
41 Kromě toho čl. 10 odst. 1 písm. d) druhý pododstavec mimo jiné blíže uvádí, že „[p]ro účely určení příslušnosti k určité sociální skupině nebo vymezení rysu takové skupiny musí být náležitě uvážena hlediska spojená s pohlavím, včetně genderové identity“. Toto ustanovení musí být vykládáno ve světle bodu 30 odůvodnění směrnice 2011/95, podle kterého může genderová identita souviset s určitými právními tradicemi a zvyklostmi [rozsudek ze dne 16. ledna 2024, Intervjuirašt organ na DAB pri MS (Ženy, které se staly oběťmi domácího násilí), C‑621/21, EU:C:2024:47, bod 41].
42 Pokud jde o první podmínku pro identifikaci „určité sociální skupiny“ ve smyslu čl. 10 odst. 1 písm. d) prvního pododstavce první odrážky směrnice 2011/95, a sice sdílet alespoň jeden ze tří identifikačních znaků uvedených v tomto ustanovení, Soudní dvůr již rozhodl, že skutečnost, že se jedná o ženu, představuje vrozený charakteristický rys, a je tudíž dostatečná ke splnění této podmínky [rozsudek ze dne 16. ledna 2024, Intervjuirašt organ na DAB pri MS (Ženy, které se staly oběťmi domácího násilí), C‑621/21, EU:C:2024:47, bod 49].
43 Kromě toho ženy sdílející další společný rys, jako je například jiný vrozený charakteristický rys, nebo společná minulost, kterou nelze změnit, jako je zvláštní rodinná situace, anebo charakteristika či přesvědčení, které jsou natolik zásadní pro identitu nebo svědomí, že tyto ženy nemají být nuceny, aby se jí zřekly, mohou z tohoto důvodu rovněž splňovat uvedenou podmínku [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. ledna 2024, Intervjuirašt organ na DAB pri MS (Ženy, které se staly oběťmi domácího násilí), C‑621/21, EU:C:2024:47, bod 50].
44 V tomto ohledu, jak zaprvé uvádí generální advokát v bodě 34 svého stanoviska, skutečné ztotožnění se ženy se základní hodnotou rovnosti žen a mužů v tom, že předpokládá vůli využívat této rovnosti v každodenním životě, znamená, že může svobodně činit vlastní životní rozhodnutí, zejména pokud jde o vzdělání a volbu povolání, rozsah a povahu aktivit ve veřejné sféře, možnost dosáhnout ekonomické nezávislosti prací mimo domov, rozhodování o tom, zda bude žít sama, nebo s rodinou, a volbu partnera, což jsou volby, které jsou zásadní pro její identitu. Za těchto podmínek může být skutečné ztotožnění se státní příslušnice třetí země se základní hodnotou rovnosti žen a mužů považována za „charakteristiku nebo přesvědčení, které jsou natolik zásadní pro identitu nebo svědomí, že daná osoba nemá být nucena, aby se jí zřekla“. V tomto ohledu je irelevantní okolnost, že se tato státní příslušnice nedomnívá, že tvoří určitou skupinu s ostatními státními příslušnicemi třetích zemí nebo se všemi ženami, které se ztotožňují s touto základní hodnotou.
45 Zadruhé okolnost, že mladé ženy, které jsou státními příslušnicemi třetí země, pobývaly v hostitelském členském státě v té etapě svého života, během níž se utváří identita člověka, a že se během tohoto pobytu skutečně ztotožnily se základní hodnotou rovnosti mužů a žen, může představovat „společnou minulost, kterou nelze změnit“ ve smyslu čl. 10 odst. 1 písm. d) prvního pododstavce první odrážky směrnice 2011/95.
46 Je tedy třeba konstatovat, že tyto ženy, včetně těch nezletilých, splňují první podmínku pro identifikaci „určité sociální skupiny“ ve smyslu čl. 10 odst. 1 písm. d) prvního pododstavce první odrážky směrnice 2011/95.
47 Podle čl. 10 odst. 2 této směrnice se příslušný vnitrostátní orgán musí ujistit, že charakteristický rys spojený s příslušností k určité sociální skupině je dotyčné osobě připisován v zemi jejího původu ve smyslu čl. 2 písm. n) uvedené směrnice, i když tato osoba takový rys ve skutečnosti nemá.
48 Pokud jde o druhou podmínku pro identifikaci „určité sociální skupiny“ stanovenou v čl. 10 odst. 1 písm. d) prvním pododstavci druhé odrážce této směrnice, která se týká „odlišné identity“ skupiny v zemi původu, je nutno konstatovat, že ženy mohou být okolní společností vnímány jako odlišné a v této společnosti jim může být přiznána odlišná identita zejména z důvodu společenských, morálních nebo právních norem platných v zemi jejich původu [rozsudek ze dne 16. ledna 2024, Intervjuirašt organ na DAB pri MS (Ženy, které se staly oběťmi domácího násilí), C‑621/21, EU:C:2024:47, bod 52].
49 Tuto druhou podmínku splňují rovněž ženy, které sdílejí další společný charakteristický rys, jako je skutečná identifikace se základní hodnotou rovnosti žen a mužů, pokud společenské, morální nebo právní normy platné v zemi jejich původu mají za následek, že tyto ženy jsou z důvodu tohoto společného charakteristického rysu okolní společností rovněž vnímány jako odlišné [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. ledna 2024, Intervjuirašt organ na DAB pri MS (Ženy, které se staly oběťmi domácího násilí), C‑621/21, EU:C:2024:47, bod 53].
50 V tomto kontextu je třeba upřesnit, že příslušné orgány dotyčného členského státu musí určit, která okolní společnost je relevantní pro posouzení existence této sociální skupiny. Tato společnost se může shodovat s celou třetí zemí původu žadatele o mezinárodní ochranu nebo být omezenější, například omezená na část území nebo obyvatelstva této třetí země [rozsudek ze dne 16. ledna 2024, Intervjuirašt organ na DAB pri MS (Ženy, které se staly oběťmi domácího násilí), C‑621/21, EU:C:2024:47, bod 54].
51 Z toho vyplývá, že ženy, včetně těch nezletilých, které sdílejí jako společný charakteristický rys skutečné ztotožnění se se základní hodnotou rovnosti žen a mužů, k němuž došlo během jejich pobytu v členském státě, mohou být v závislosti na podmínkách panujících v zemi původu považovány za příslušnice „určité sociální skupiny“ ve smyslu čl. 10 odst. 1 písm. d) směrnice 2011/95.
52 S ohledem na pochybnosti předkládajícího soudu je třeba ještě upřesnit, že se nevyžaduje, aby skutečné ztotožnění se těchto žen se základní hodnotou rovnosti žen a mužů mělo politickou nebo náboženskou povahu, aby mohla být v jejich případě uznána existence důvodu pronásledování ve smyslu tohoto ustanovení. To však nemění nic na tom, že takové ztotožnění se může být případně chápáno rovněž jako důvod pronásledování na základě náboženského vyznání nebo politických názorů.
53 Ve třetí řadě, pokud jde o posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, včetně „následné žádosti“, založené na důvodu pronásledování, který představuje příslušnost k určité sociální skupině, musí příslušné vnitrostátní orgány ověřit, jak ukládá čl. 2 písm. d) směrnice 2011/95, zda má osoba, která uplatňuje tento důvod pronásledování, z důvodu této příslušnosti v zemi svého původu „oprávněné obavy“ před pronásledováním ve smyslu čl. 9 odst. 1 a 2 této směrnice [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. ledna 2024, Intervjuirašt organ na DAB pri MS (Ženy, které se staly oběťmi domácího násilí), C‑621/21, EU:C:2024:47, bod 59].
54 Pro účely tohoto posouzení musí vzít příslušný vnitrostátní orgán zaprvé v úvahu, jak je upřesněno v čl. 9 odst. 2 písm. f) uvedené směrnice, že pronásledování ve smyslu článku 1 písmene A Ženevské úmluvy může mít zejména formu jednání namířeného „proti osobám určitého pohlaví“.
55 V tomto ohledu zaprvé čl. 60 odst. 1 Istanbulské úmluvy stanoví, že násilí založené na pohlaví páchané na ženách, které musí být v souladu s článkem 3 této úmluvy chápáno jako porušení lidských práv a forma diskriminace žen, musí být uznáno jako forma pronásledování ve smyslu čl. 1 písmene A odstavce 2 Ženevské úmluvy. Zadruhé tento čl. 60 odst. 2 ukládá smluvním stranám povinnost zajistit, aby byl každý z důvodů pronásledování uvedených v Ženevské úmluvě, tedy včetně důvodu pronásledování vycházejícího z příslušnosti k určité sociální skupině‘, vykládán genderově citlivě.
56 Zadruhé na základě čl. 4 odst. 1 směrnice 2011/95 mohou členské státy pokládat za povinnost žadatele předložit co nejdříve všechny náležitosti potřebné k doložení žádosti o mezinárodní ochranu. To však nemění nic na tom, že orgány členských států musí s tímto žadatelem v případě potřeby aktivně spolupracovat ve snaze zjistit a doplnit významné náležitosti jeho žádosti [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. března 2022, Secretary of State for the Home Department (Postavení uprchlíka v případě osoby bez státní příslušnosti palestinského původu), C‑349/20, EU:C:2022:151, bod 64]. Kromě toho, i když členské státy využijí možnosti, kterou jim toto ustanovení přiznává, tento čl. 4 odst. 5 ještě stanoví, že nejsou-li jednotlivá prohlášení žadatele doložena písemnými nebo jinými doklady, nevyžadují tato prohlášení důkazy, jsou-li splněny kumulativní podmínky stanovené v tomto odstavci 5. Mezi tyto podmínky patří souvislost a hodnověrnost prohlášení žadatele, jakož i jeho celková hodnověrnost [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. září 2023, Staatssecretaris van Veiligheid en Justitie (Politické názory zastávané v hostitelském členském státě), C‑151/22, EU:C:2023:688, bod 44].
57 Soudní dvůr v tomto ohledu upřesnil, že prohlášení žadatele o mezinárodní ochranu představují pouze výchozí bod procesu posuzování skutečností a okolností vedeného příslušnými orgány, které mají často lepší přístup k určitým druhům dokumentů než žadatel [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 22. listopadu 2012, M., C‑277/11, EU:C:2012:744, body 65 a 66; ze dne 19. listopadu 2020, Bundesamt für Migration und Flüchtlinge (Vojenská služba a azyl), C‑238/19, EU:C:2020:945, bod 52, a ze dne 9. listopadu 2023, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid (Pojem „vážná újma“), C‑125/22, EU:C:2023:843, bod 47].
58 Bylo by tedy v rozporu s článkem 4 směrnice 2011/95 mít za to, že pouze žadatel musí nutně předložit všechny náležitosti umožňující doložit důvody žádosti o mezinárodní ochranu, a zejména skutečnost, že by mohl být v zemi svého původu vnímán jako osoba příslušející k určité sociální skupině ve smyslu čl. 10 odst. 1 této směrnice a mohl by být z tohoto důvodu v této zemi pronásledován [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. listopadu 2020, Bundesamt für Migration und Flüchtlinge (Vojenská služba a azyl), C‑238/19, EU:C:2020:945, body 54 a 55].
59 Zatřetí podle čl. 4 odst. 3 směrnice 2011/95 musí příslušné vnitrostátní orgány posuzovat odůvodněnost obav žadatele z pronásledování individuálně a toto posouzení musí být prováděno v každém jednotlivém případě s ostražitostí a opatrností, a to pouze na základě konkrétního posouzení skutečností a okolností, aby bylo možné určit, zda zjištěné skutečnosti a okolnosti představují takovou hrozbu, že se dotyčná osoba může vzhledem ke své osobní situaci oprávněně obávat, že bude skutečně vystavena pronásledování, kdyby se měla vrátit do země svého původu [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 21. září 2023, Staatssecretaris van Veiligheid en Justitie (Politické názory zastávané v hostitelském členském státě), C‑151/22, EU:C:2023:688, bod 42, a ze dne 16. ledna 2024, Intervjuirašt organ na DAB pri MS (Ženy, které se staly oběťmi domácího násilí), C‑621/21, EU:C:2024:47, bod 60].
60 V této souvislosti čl. 10 odst. 3 písm. b) směrnice 2013/32 ukládá členským státům povinnost zajistit, aby rozhodnutí o žádostech o mezinárodní ochranu byla přijímána po přiměřeném posouzení, během něhož byly získány přesné a aktuální informace z různých zdrojů, například od Evropského podpůrného úřadu pro otázky azylu a Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) a od příslušných mezinárodních organizací pro lidská práva, týkající se obecné situace v zemích původu žadatelů, a aby tyto informace měli k dispozici pracovníci odpovědní za posuzování žádostí a rozhodování o nich.
61 Za tímto účelem, jak vyplývá z bodu 36 písm. x) pokynů UNHCR k mezinárodní ochraně č. 1 týkajících se pronásledování souvisejícího s pohlavím v rámci článku 1 písm. A bodu 2 Ženevské úmluvy, musí příslušné vnitrostátní orgány shromáždit informace o zemi původu, které jsou relevantní pro posouzení žádostí, jako je jejich postavení před zákonem, jejich politická, ekonomická a sociální práva, kulturní a sociální zvyklosti země a důsledky nedodržování těchto zvyklostí, četnost škodlivých tradičních praktik, výskyt a formy hlášeného násilí na ženách, ochrana, kterou mají k dispozici, tresty, které hrozí pachatelům takového násilí, a rizika, kterým je žena vystavena v případě návratu do země původu po podání takové žádosti [rozsudek ze dne 16. ledna 2024, Intervjuirašt organ na DAB pri MS (Ženy, které se staly oběťmi domácího násilí), C‑621/21, EU:C:2024:47, bod 61].
62 Začtvrté je třeba upřesnit, že skutečné ztotožnění se státní příslušnice třetí země se základní hodnotou rovnosti žen a mužů, k němuž došlo během jejího pobytu v členském státě, nemůže být kvalifikováno jako okolnost, kterou tato státní příslušnice sama vyvolala po opuštění země původu ve smyslu čl. 5 odst. 3 směrnice 2011/95, ani jako činnost, jejímž jediným nebo hlavním účelem bylo vytvoření nezbytných podmínek pro požádání o mezinárodní ochranu ve smyslu čl. 4 odst. 3 písm. d) této směrnice. Stačí totiž konstatovat, že pokud je takové ztotožnění se právně dostačujícím způsobem prokázáno, nemůže být v žádném případě postaveno na roveň zneužívajícím postupům a účelovému využití řízení, proti nimž jsou tato ustanovení namířena [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. února 2024, Bundesamt für Fremdenwesen und Asyl (Následná náboženská konverze), C‑222/22, EU:C:2024:192, body 32 a 34].
63 V projednávané věci musí předkládající soud zejména ověřit, zda se žalobkyně v původním řízení skutečně ztotožňují se základní hodnotou rovnosti žen a mužů v aspektech popsaných v bodech 37 a 44 tohoto rozsudku tím, že se jí snaží využívat v každodenním životě, takže tato hodnota představuje nedílnou součást jejich identity, a zda by z tohoto důvodu byly okolní společností v zemi původu vnímány jako odlišné. V této souvislosti nelze zohlednit okolnost, že by se mohly vyhnout skutečnému nebezpečí pronásledování v zemi svého původu z důvodu této identifikace tím, že by projevily zdrženlivost při jejím vyjadřování (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. listopadu 2013, X a další, C‑199/12 až C‑201/12, EU:C:2013:720, body 70, 71, 74 a 75).
64 S ohledem na výše uvedené je třeba na první dvě otázky odpovědět tak, že čl. 10 odst. 1 písm. d) a odst. 2 směrnice 2011/95 musí být vykládán v tom smyslu, že v závislosti na podmínkách panujících v zemi původu mohou být ženy, které jsou státními příslušnicemi této země, včetně těch nezletilých, které sdílejí jako společný charakteristický rys skutečné ztotožnění se se základní hodnotou rovnosti žen a mužů, k němuž došlo během jejich pobytu v členském státě, považovány za příslušnice „určité společenské vrstvy [sociální skupiny]“, což představuje „důvod pronásledování“, který může vést k přiznání postavení uprchlíka.
K třetí a čtvrté otázce
65 Úvodem je třeba připomenout, že podstatou druhé části třetí otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 24 odst. 2 Listiny ve spojení s jejím čl. 51 odst. 1 vykládán v tom smyslu, že brání „vnitrostátní právní praxi“, podle které příslušný orgán posuzuje, v rámci žádosti o povolení k pobytu „z řádných důvodů“, nejlepší zájem dítěte, aniž jej „nejprve konkrétně určí“.
66 Jak však uvedl generální advokát v bodě 67 svého stanoviska, z předkládacího usnesení ani ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, nevyplývá, že by taková žádost o povolení k pobytu byla „z řádných důvodů“ předmětem sporu v původním řízení.
67 I když se na předběžné otázky týkající se unijního práva vztahuje domněnka relevance, není důvodem existence žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vydávání konzultativních stanovisek k obecným nebo hypotetickým otázkám, ale potřeba skutečného vyřešení sporu (rozsudek ze dne 14. ledna 2021, The International Protection Appeals Tribunal a další, C‑322/19 a C‑385/19, EU:C:2021:11, bod 53).
68 Z výše uvedeného vyplývá, že cílem druhé části třetí otázky je ve skutečnosti získání konzultativního stanoviska Soudního dvora, takže je nepřípustná.
69 Podstatou první části třetí otázky a čtvrté otázky předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda čl. 24 odst. 2 Listiny musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby příslušný vnitrostátní orgán rozhodl o žádosti o mezinárodní ochranu podané nezletilou osobou, aniž konkrétně určil v rámci individuálního posouzení nejlepší zájem této nezletilé osoby.
70 V této souvislosti se předkládající soud rovněž táže, zda a případně jakým způsobem je třeba zohlednit existenci újmy, která nezletilé osobě údajně vznikla z důvodu dlouhodobého pobytu v členském státě a nejistoty ohledně její povinnosti návratu.
71 S ohledem na diskuse během ústní části řízení je třeba bez dalšího vyloučit veškeré pochybnosti o případné nepřípustnosti těchto předběžných otázek z důvodu, že K a L již nejsou nezletilými osobami ve smyslu čl. 2 písm. k) směrnice 2011/95. Z předkládacího rozhodnutí totiž vyplývá, že K a L byly v okamžiku podání následných žádostí, jejichž zamítnutí je předmětem sporu v původním řízení, tedy dne 4. dubna 2019, mladší 18 let.
72 Je však třeba připomenout, že článek 24 Listiny, který, jak uvádí bod 16 odůvodnění směrnice 2011/95, patří mezi články Listiny, jejichž uplatňování musí být touto směrnicí podporováno, v odstavci 2 stanoví, že „[p]ři všech činnostech týkajících se dětí, ať už uskutečňovaných veřejnými orgány nebo soukromými institucemi, musí být prvořadým hlediskem nejvlastnější [nejlepší] zájem dítěte“.
73 Z článku 24 odst. 2 Listiny, jakož i z čl. 3 odst. 1 Mezinárodní úmluvy o právech dítěte, přijaté Valným shromážděním Organizace spojených národů dne 20. listopadu 1989, na který výslovně odkazují vysvětlení k článku 24 Listiny, vyplývá, že nejlepší zájem dítěte musí být zohledňován nejen při věcném posuzování žádostí týkajících se dětí, ale musí mít rovněž, prostřednictvím zvláštních procesních záruk, vliv na rozhodovací proces, který vede k tomuto posouzení. Jak totiž uvedl Výbor OSN pro práva dítěte, výraz „nejlepší zájem dítěte“ ve smyslu tohoto čl. 3 odst. 1 odkazuje současně na hmotné právo, výkladovou zásadu a procesní pravidlo [viz všeobecný komentář č. 14 (2013) Výboru pro práva dítěte o právu dítěte na to, aby byl prvořadým hlediskem nejlepší zájem dítěte (čl. 3 odst. 1), CRC/C/GC/14, bod 6].
74 Kromě toho čl. 24 odst. 1 Listiny upřesňuje, že děti mohou svobodně vyjadřovat své názory a že v záležitostech, které se jich dotýkají, se k těmto názorům musí přihlížet s ohledem na jejich věk a vyspělost.
75 V první řadě, jak vyplývá z bodu 18 odůvodnění směrnice 2011/95, členské státy náležitě zohledňují při posuzování nejlepších zájmů dítěte v řízení o mezinárodní ochraně zejména zásadu celistvosti rodiny, blaho a sociální vývoj nezletilé osoby – což zahrnuje jeho zdraví, rodinnou situaci a vzdělání – a otázky bezpečnosti a ochrany dítěte.
76 V tomto ohledu čl. 4 odst. 3 písm. c) směrnice 2011/95 stanoví, že při individuálním posouzení žádosti o mezinárodní ochranu musí být zohledněn věk žadatele, aby na základě jeho osobní situace bylo možno určit, zda by jednání, kterým žadatel byl nebo mohl být vystaven, mohla být považována za pronásledování nebo vážnou újmu. V této souvislosti čl. 9 odst. 2 písm. f) této směrnice upřesňuje, že takové pronásledování může mít mimo jiné podobu jednání namířeného „proti dětem“.
77 Za posouzení důsledků, které je třeba vyvodit z věku žadatele, včetně zohlednění jeho nejlepšího zájmu, pokud je nezletilý, odpovídá výlučně příslušný vnitrostátní orgán (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. listopadu 2012, M., C‑277/11, EU:C:2012:744, body 69 a 70).
78 Z výše uvedených úvah vyplývá, že je-li žadatelem o mezinárodní ochranu nezletilá osoba, musí příslušný vnitrostátní orgán po individuálním posouzení nutně zohlednit při posuzování důvodnosti její žádosti o mezinárodní ochranu nejlepší zájem této nezletilé osoby.
79 Ve druhé řadě z bodu 18 odůvodnění směrnice 2011/95 vyplývá, že členské státy musí v rámci řízení o mezinárodní ochraně zohledňovat přání nezletilé osoby s přihlédnutím k jejímu věku a vyspělosti. Kromě toho podle čl. 14 odst. 1 čtvrtého pododstavce směrnice 2013/32 mohou členské státy ve vnitrostátních právních předpisech stanovit případy, kdy se nezletilé osobě poskytuje příležitost k osobnímu pohovoru. Pokud je nezletilé osobě taková příležitost poskytnuta, čl. 15 odst. 3 písm. e) této směrnice stanoví, že členské státy zajistí, aby byl tento pohovor veden způsobem, který je přiměřený potřebám dítěte. V této souvislosti musí členské státy v souladu s čl. 10 odst. 3 písm. d) uvedené směrnice zajistit, aby příslušné vnitrostátní orgány měly v případě potřeby možnost konzultovat s odborníky konkrétní záležitosti, jako například otázky týkající se mimo jiné dětí.
80 Vzhledem k tomu, že směrnice 2011/95 a směrnice 2013/32 neobsahují konkrétnější ustanovení, musí členský stát určit pravidla, podle nichž má být v rámci řízení o mezinárodní ochraně posuzován nejlepší zájem dítěte, zejména okamžik nebo doby, kdy musí být toto posouzení provedeno, a jeho forma, přičemž musí být dodržen článek 24 Listiny, jakož i ustanovení uvedená v bodech 75 až 79 tohoto rozsudku.
81 V tomto ohledu je nutno uvést, že podle čl. 51 odst. 1 Listiny musí členské státy dodržovat čl. 24 odst. 2 Listiny, pokud uplatňují unijní právo, a tedy i při posuzování „následné žádosti“ ve smyslu čl. 2 písm. q) směrnice 2013/32. Dále jelikož čl. 40 odst. 2 směrnice 2013/32 nijak nerozlišuje mezi první a následnou žádostí o mezinárodní ochranu z hlediska povahy skutečností nebo zjištění, které mohou prokázat, že žadatel splňuje podmínky umožňující ho uznat za osobu požívající mezinárodní ochrany podle směrnice 2011/95, musí posuzování skutečností a okolností uplatňovaných na podporu těchto žádostí v obou případech probíhat v souladu s článkem 4 směrnice 2011/95 [rozsudek ze dne 10. června 2021, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid (Nové skutečnosti nebo zjištění), C‑921/19, EU:C:2021:478, bod 40].
82 Pokud jde o otázku, zda a případně jakým způsobem je třeba zohlednit existenci újmy, kterou nezletilá osoba údajně utrpěla z důvodu dlouhodobého pobytu v členském státě a nejistoty týkající se její povinnosti návratu, které by mohly být přičítány členskému státu příslušnému k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu podané touto nezletilou osobou, je třeba uvést, podobně jako to učinil předkládající soud, že příslušné vnitrostátní orgány nemají posuzovat existenci takové újmy v rámci řízení, jehož cílem je určit, zda má dotyčná osoba z důvodu své „příslušnosti k určité sociální skupině“ ve smyslu čl. 10 odst. 1 písm. d) směrnice 2011/95 oprávněné obavy před pronásledováním v případě návratu do země původu.
83 Dlouhodobý pobyt v členském státě, zejména pokud se shoduje s dobou, během níž si nezletilý žadatel utvářel svou identitu, by však mohl být podle čl. 4 odst. 3 této směrnice ve spojení s čl. 24 odst. 2 Listiny zohledněn pro účely posouzení žádosti o mezinárodní ochranu založené na takovém důvodu pronásledování, jako je „příslušnost k určité sociální skupině“ ve smyslu čl. 10 odst. 1 písm. d) uvedené směrnice.
84 S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na první část třetí otázky a na čtvrtou otázku odpovědět tak, že čl. 24 odst. 2 Listiny musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby příslušný vnitrostátní orgán rozhodl o žádosti o mezinárodní ochranu podané nezletilou osobou, aniž konkrétně určil v rámci individuálního posouzení nejlepší zájem této nezletilé osoby.
K páté otázce
85 Podstatou páté otázky předkládajícího soudu je, zda článek 7 Listiny ve spojení s čl. 24 odst. 2 Listiny musí být vykládán v tom smyslu, že brání „vnitrostátní právní praxi“, která umožňuje zohlednit „řádné důvody“ při posuzování první žádosti o mezinárodní ochranu, avšak nikoli při posuzování „následné žádosti“ ve smyslu čl. 2 písm. q) směrnice 2013/32.
86 Z důvodů uvedených v bodech 66 až 68 tohoto rozsudku a jak v podstatě uvádí generální advokát v bodě 73 svého stanoviska, pátá otázka je nepřípustná, jelikož nemá souvislost se sporem v původním řízení.
K nákladům řízení
87 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto:
1) Článek 10 odst. 1 písm. d) a odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany
musí být vykládán v tom smyslu, že
v závislosti na podmínkách panujících v zemi původu mohou být ženy, které jsou státními příslušnicemi této země, včetně těch nezletilých, které sdílejí jako společný charakteristický rys skutečné ztotožnění se se základní hodnotou rovnosti žen a mužů, k němuž došlo během jejich pobytu v členském státě, považovány za příslušnice „určité společenské vrstvy [sociální skupiny]“, což představuje „důvod pronásledování“, který může vést k přiznání postavení uprchlíka.
2) Článek 24 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie
musí být vykládán v tom smyslu, že
brání tomu, aby příslušný vnitrostátní orgán rozhodl o žádosti o mezinárodní ochranu podané nezletilou osobou, aniž konkrétně určil v rámci individuálního posouzení nejlepší zájem této nezletilé osoby.
Podpisy