STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
ANTHONY COLLINSE
přednesené dne 16. prosince 2021(1)
Věc C‑279/20
Bundesrepublik Deutschland (Sloučení rodiny dítěte, které dosáhlo zletilosti)
proti
XC,
za účasti:
Landkreis Cloppenburg
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud, Německo)]
„Řízení o předběžné otázce – Právo na sloučení rodiny – Směrnice 2003/86/ES – Článek 4 odst. 1 první pododstavec písm. c) – Právo uprchlíka na sloučení rodiny se svými nezletilými dětmi – Dítě, které v době podání žádosti rodiče o azyl nedosáhlo zletilosti, ale dosáhlo zletilosti, když byl rodiči udělen azyl a vydáno povolení k dočasnému pobytu jako uprchlík – Rozhodný okamžik pro posouzení postavení dotyčného jako ‚nezletilé osoby‘ – Článek 16 odst. 1 písm. b) – Sankce a opravné prostředky – Pojem skutečné ‚rodinné vztahy‘ “
I. Úvod
1. V jakém okamžiku je třeba pro účely výkonu práva na sloučení rodiny podle směrnice Rady 2003/86/ES ze dne 22. září 2003 o právu na sloučení rodiny(2) určit postavení nezletilého dítěte uprchlíka? Jaké požadavky lze uložit za účelem zjištění skutečného rodinného vztahu podle čl. 16 odst. 1 písm. b) uvedené směrnice v případě, že nezletilé dítě, které se snaží připojit k osobě usilující o sloučení rodiny, žilo ve třetím státě a dosáhlo zletilosti? Svou žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce ze dne 23. dubna 2020, došlou kanceláři Soudního dvora dne 26. června 2020, žádá Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud, Německo) o odpověď na tyto otázky.
II. Právní rámec
A. Unijní právo
1. Směrnice 2003/86
2. Článek 3 odst. 2 směrnice 2003/86 stanoví:
„Tato směrnice se nepoužije, pokud je osoba usilující o sloučení rodiny
a) žadatelem o přiznání právního postavení uprchlíka a o její žádosti dosud nebylo pravomocně rozhodnuto;
[…]“
3. Článek 4 směrnice 2003/86 stanoví:
„1. Členské státy povolí vstup a pobyt níže uvedených rodinných příslušníků podle této směrnice a s výhradou dodržení podmínek uvedených v kapitole IV, jakož i v článku 16:
[…]
c) nezletilých dětí osoby usilující o sloučení rodiny včetně dětí osvojených, pokud má osoba usilující o sloučení rodiny děti v opatrování a děti jsou na ní závislé. Členské státy mohou povolit sloučení s dětmi, které jsou zároveň v opatrování jiného opatrovníka, za předpokladu, že druhý opatrovník k tomu poskytne souhlas;
[…]“
4. Článek 16 směrnice 2003/86 stanoví:
„1. Členské státy mohou zamítnout žádost o vstup a pobyt za účelem sloučení rodiny nebo popřípadě odejmout povolení k pobytu rodinným příslušníkům či zamítnout prodloužení jeho doby platnosti za těchto okolností:
[…]
b) pokud osoba usilující o sloučení rodiny a její rodinní příslušníci nežijí nebo již nežijí ve skutečném manželském nebo rodinném vztahu;
[…]“
B. Německé právo
5. Podle předkládajícího soudu jsou podle německého práva podmínky práva na sloučení rodiny ověřovány při podání žádosti o udělení vnitrostátního víza za účelem sloučení rodiny, kterou podal rodinný příslušník na zahraničním zastupitelském úřadu třetího státu, ve kterém pobývá.
6. Ustanovení § 6 Gesetz über den Aufenthalt, die Erwerbstätigkeit und die Integration von Ausländern im Bundesgebiet (zákon o pobytu, výdělečné činnosti a integraci cizinců na spolkovém území) ze dne 25. února 2008(3), naposledy pozměněné článkem 4b zákona ze dne 17. února 2020(4) (dále jen „AufenthG“), nadepsané „Víza“, stanoví:
„[…]
(3) Pro dlouhodobé pobyty je nutné vízum pro území Spolkové republiky Německo (vnitrostátní vízum), které se uděluje před vstupem. Udělení se řídí předpisy platnými pro povolení k pobytu, modrou kartu EU, kartu ICT, povolení k trvalému pobytu a povolení k trvalému pobytu v EU. […]“
7. Ustanovení § 32 AufenthG, nadepsané „Sloučení rodiny s dítětem“, stanoví:
„(1) Nezletilému svobodnému dítěti cizince se udělí povolení k přechodnému pobytu, pokud oba rodiče nebo jeden z rodičů, kterému je dítě svěřeno do péče, je držitelem jednoho z následujících povolení k pobytu:
[…]
2. Povolení k přechodnému pobytu podle § 25 odst. 1 nebo odst. 2 první věty první alternativy
[…]“
8. Ustanovení § 25 AufenthG, nadepsané „Pobyt z humanitárních důvodů“, stanoví:
„[…]
(2) Cizinci se udělí povolení k přechodnému pobytu, pokud mu Spolkový úřad pro migraci a uprchlíky přiznal postavení uprchlíka ve smyslu § 3 odst. 1 Asylgesetz [německý azylový zákon] nebo doplňkovou ochranu ve smyslu § 4 odst. 1 německého azylového zákona. […]“
III. Skutkový stav v původním řízení a předběžné otázky
9. XC (dále jen „žalobkyně“) je syrská státní příslušnice narozená dne 1. ledna 1999. Již několik let žije v Turecku.
10. Její matka zemřela. Její otec vstoupil na území Německa v roce 2015 a v dubnu 2016 formálně podal žádost o azyl. Bundesamt für Migration und Flüchtlinge (Spolkový úřad pro migraci a uprchlíky, Německo) mu přiznal v červenci 2017 postavení uprchlíka. Landkreis Cloppenburg (okres Cloppenburg, Německo) otci žalobkyně poté v září 2017 udělil podle § 25 odst. 2 AufenthG povolení k pobytu platné na dobu tří let.
11. Dne 10. srpna 2017 požádala žalobkyně na Generálním konzulátu Spolkové republiky Německo v Istanbulu, Turecko (dále jen „generální konzulát“) o udělení vnitrostátního víza za účelem sloučení rodiny se svým otcem žijícím na území Spolkové republiky Německo. Rozhodnutím ze dne 11. prosince 2017 generální konzulát zamítl její žádost i odvolání proti tomuto zamítavému rozhodnutí. Generální konzulát měl za to, že podmínky § 32 AufenthG nebyly splněny, jelikož žalobkyně byla zletilá. Kromě toho v okamžiku, kdy nabyla zletilosti, její otec ještě nedisponoval povolením k pobytu jako uprchlík. Podle generálního konzulátu sice může být sloučení rodiny zletilých dětí z důvodu obtížné životní situace usnadněno diskrečním rozhodnutím podle § 36 odst. 2 AufenthG, o takový případ se nejednalo, neboť se nezdálo, že by žalobkyně nemohla v Turecku vést samostatný život.
12. Rozsudkem ze dne 12. března 2019 uložil Verwaltungsgericht (správní soud, Německo) Spolkové republice Německo (dále jen „žalovaná“), aby žalobkyni udělila vízum za účelem sloučení rodiny.
13. Verwaltungsgericht (správní soud) měl za to, že podle výkladu v souladu s unijním právem musí být žalobkyně považována za nezletilé dítě ve smyslu § 32 odst. 1 AufenthG. Podle uvedeného soudu není pro posouzení postavení nezletilého rozhodující okamžik podání žádosti žalobkyně o udělení víza za účelem sloučení rodiny, ale okamžik podání žádosti jejího otce o azyl. Uvedený soud měl za to, že rozsudek Soudního dvora ze dne 12. dubna 2018, A a S(5) se použil na opačnou skutkovou situaci, než která nastala v původním řízení, tedy na sloučení dítěte s rodičem, který je uprchlíkem. Ve světle uvedeného rozsudku vyložil Verwaltungsgericht (správní soud) čl. 4 odst. 1 první pododstavec písm. b) směrnice 2003/86/ES v tom smyslu, že dítě osoby usilující o sloučení rodiny musí být považováno za nezletilé, pokud bylo nezletilé v okamžiku podání žádosti o azyl osobou usilující o sloučení rodiny. Dále uvedl, že přiznání postavení uprchlíka je deklaratorním aktem. Pokud by v případě čl. 4 odst. 1 prvního pododstavce písm. b) směrnice 2003/86/ES byl rozhodným okamžikem pro posouzení nezletilosti okamžik podání žádosti o udělení víza, byl by zpochybněn užitečný účinek práva na sloučení rodiny a byly by porušeny zásady právní jistoty a rovného zacházení. Verwaltungsgericht (správní soud) rovněž uvedl, že žalobkyně podala svou žádost o udělení víza ve lhůtě tří měsíců od přiznání postavení uprchlíka osobě usilující o sloučení rodiny, jak Soudní dvůr požadoval v rozsudku A a S.
14. Žalovaná ve svém opravném prostředku „Revision“ podaném k předkládajícímu soudu tvrdí, že Verwaltungsgericht (správní soud) nesprávně vyložil okamžik, ke kterému je třeba zjišťovat nezletilost ve smyslu § 32 odst. 1 AufenthG. Podle vnitrostátní judikatury je rozhodným okamžikem okamžik podání žádosti o udělení víza za účelem sloučení rodiny. Podle žalované byl rozsudek A a S založen na jiných okolnostech a na jiném právním základě směrnice 2003/86. Žalovaná dále uvádí, že analýza čl. 2 písm. f) směrnice 2003/86 obsažená v rozsudku A a S se nepoužije na čl. 4 odst. 1 první pododstavec písm. b) této směrnice, neboť posledně uvedené ustanovení odkazuje výslovně na právo členských států.
15. Podle Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud) nemá žalobkyně podle vnitrostátního práva právo na udělení víza za účelem sloučení rodiny(6). K získání takového víza musí prokázat, že se může přímo dovolávat čl. 4 odst. 1 prvního pododstavce písm. c) směrnice 2003/86. Předkládající soud se tedy táže, zda čl. 4 odst. 1 směrnice 2003/86 musí být vykládán ve světle rozsudku A a S, který byl založen na čl. 2 písm. f) směrnice 2003/86 ve spojení s čl. 10 odst. 3 písm. a) uvedené směrnice. Předkládající soud se zejména táže, zda ve světle uvedeného rozsudku jde o nezletilé dítě, pokud toto dítě bylo při sloučení rodiny s osobou uznanou za uprchlíka v okamžiku, kdy tento uprchlík podal žádost o mezinárodní ochranu, ještě nezletilé. Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud) si klade otázku, zda rozhodující skutečností v rozsudku A a S byla zvláštní ochrana poskytovaná nezletilým dětem bez doprovodu(7), nebo přednostní zacházení se všemi uprchlíky v souladu s bodem 8 odůvodnění směrnice 2003/86, a zda se tudíž závěry uvedeného rozsudku vztahují na sloučení dětí se zletilým uprchlíkem.
16. Pokud jde o druhou otázku, předkládající soud žádá o vyjasnění toho, co představuje skutečný rodinný vztah pro účely čl. 16 odst. 1 písm. b) směrnice 2003/86. Čistě formální manželské nebo rodinné vztahy nemusí samy o sobě postačovat ke vzniku práva na sloučení rodiny, jelikož cílem žádosti o sloučení rodiny je založení skutečného manželského, nebo v projednávané věci rodinného života v členském státě, ve kterém se nachází osoba usilující o sloučení rodiny. Předkládající soud konkrétně žádá o upřesnění intenzity, s jakou musí být záměr vytvořit skutečné rodinné vztahy v požadovaném rozsahu ověřen před prvním rozhodnutím o sloučení rodiny a zda je relevantní okolnost, že dítě je v okamžiku tohoto rozhodnutí zletilé. Předkládající soud uvádí, že v případě sloučení rodiny nezletilého dítěte se slučovaným rodičem bez dalších informací nebo zjištění by se mělo vycházet z předpokladu, že cílem je obnova skutečného rodinného života v členském státě. Vztahuje se takový „automatický postup“ i na děti, které jsou v okamžiku vydání rozhodnutí o žádosti o sloučení rodiny zletilé, ale na něž se z důvodu přenesení okamžiku rozhodného pro posouzení nezletilosti ještě vztahuje čl. 4 odst. 1 první pododstavec písm. b) až d) směrnice 2003/86/ES?
17. Za těchto okolností se Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„(1) Musí být [čl. 4 odst. 1 první pododstavec písm. c) směrnice 2003/86] vykládán v tom smyslu, že dítě osoby usilující o sloučení rodiny, která byla uznána za uprchlíka, je nezletilé ve smyslu tohoto ustanovení i tehdy, pokud bylo nezletilým v okamžiku podání žádosti o azyl osobou usilující o sloučení rodiny, ale dosáhlo plnoletosti předtím, než byla osoba usilující o sloučení rodiny uznána za uprchlíka a před podáním žádosti o sloučení rodiny?
(2) V případě kladné odpovědi na první otázku:
Jaké jsou v takovém případě požadavky na skutečné rodinné vztahy ve smyslu čl. 16 odst. 1 písm. b) [směrnice 2003/86]?
a) Postačuje v tomto ohledu právní vztah rodiče a dítěte nebo je nezbytný skutečný rodinný život?
b) V případě, že je rovněž nezbytný skutečný rodinný život: Jaká intenzita je k tomu nezbytná? Postačují například příležitostné nebo pravidelné návštěvy, je zapotřebí soužití ve společné domácnosti nebo je k tomu navíc zapotřebí takový způsob soužití, v němž jsou jeho členové na sebe navzájem odkázáni?
c) Vyžaduje sloučení dítěte, které dosáhlo mezitím plnoletosti a které se ještě nachází ve třetím státě a podalo žádost o sloučení rodiny s rodičem, který byl uznán za uprchlíka, předpoklad, že rodinný život bude po vstupu na území obnoven v členském státě způsobem popsaným v otázce 2b)?“
IV. Řízení před Soudním dvorem
18. Písemná vyjádření předložily italská vláda a Evropská komise.
19. Na základě rozhodnutí předsedy Soudního dvora ze dne 3. srpna 2020 byl předkládající soud dotázán na to, zda si přeje setrvat na své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce s ohledem na rozsudek ze dne 16. července 2020, État belge (Sloučení rodiny – nezletilé dítě)(8). Usnesením ze dne 8. září 2020 předkládající soud potvrdil, že trvá na své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, jelikož má za to, že výše uvedený rozsudek dostatečně neodpovídá na otázky vznesené v projednávané věci.
20. Předkládající soud má za to, že i když v rozsudku État belge bylo zejména uvedeno, že čl. 4 odst. 1 první pododstavec písm. c) směrnice 2003/86 musí být vykládán v tom smyslu, že datem, které je třeba vzít v úvahu za účelem určení, zda je svobodný státní příslušník třetí země nebo svobodná osoba bez státní příslušnosti nezletilým dítětem, je datum podání žádosti o vstup a pobyt za účelem sloučení rodiny pro nezletilé děti, a nikoli datum, kdy příslušné orgány tohoto členského státu rozhodnou o této žádosti, že uvedený rozsudek neuvedl, zda bylo podle Soudního dvora možné použít dřívější datum, tedy datum podání žádosti o azyl, jelikož tato otázka nebyla pro výsledek v uvedené věci rozhodující. Ve svém dřívějším rozsudku A a S Soudní dvůr uvedl, že rozhodným okamžikem pro určení postavení nezletilého pro účely sloučení rodiny byl den podání žádosti o azyl nezletilou osobou bez doprovodu, a nikoli datum podání žádosti o vstup a pobyt. Kromě toho Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud) uvedl, že rozsudek État belge nezodpověděl druhou otázku, kterou Bundesverwaltungsgericht položil v rámci projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.
21. Na základě čl. 61 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora Evropské unie Soudní dvůr rozhodnutím ze dne 11. května 2021 požádal německou vládu, aby se písemně vyjádřila k významu rozsudku A a S pro účely zodpovězení první položené předběžné otázky. Německá vláda na tuto otázku odpověděla podáním došlým kanceláři Soudního dvora dne 21. června 2021.
22. Podle německé vlády z ustálené judikatury předkládajícího soudu vyplývá, že rozhodným datem pro posouzení nezletilosti dítěte je datum podání žádosti o udělení víza. Řešení přijaté Soudním dvorem v rozsudku État belge je tedy stejné jako řešení podle německého práva. Taková nezletilost musí kromě toho existovat v okamžiku, kdy rodič získá povolení k pobytu zakládající právo na sloučení rodiny. Německá vláda však poznamenává, že Soudní dvůr v rozsudku A a S rozhodl, že nezletilost dítěte musela být určena v okamžiku podání žádosti o azyl. Skutečnost, že děti dosáhly zletilosti později – a to i před podáním žádosti o vízum – byla v zásadě irelevantní. Německá vláda tak sdílí názor předkládajícího soudu, podle něhož je ve světle rozsudků A a S a État belge odpověď na první otázku nejistá.
V. K předběžným otázkám
A. K první předběžné otázce
23. Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 4 odst. 1 první pododstavec písm. c) směrnice 2003/86(9) musí být vykládán v tom smyslu, že okamžikem určujícím, zda je dítě osoby usilující o sloučení rodiny, která byla uznána za uprchlíka, nezletilým dítětem ve smyslu tohoto ustanovení, je okamžik, kdy osoba usilující o sloučení rodiny(10) podala žádost o azyl(11), bez ohledu na to, zda toto dítě dosáhlo plnoletosti předtím, než byla osoba usilující o sloučení rodiny uznána za uprchlíka a před podáním žádosti o sloučení rodiny.
1. Úvodní poznámky
24. Článek 1 směrnice 2003/86 popisuje cíl uvedené směrnice, kterým je stanovit podmínky pro uplatňování práva na sloučení rodiny státními příslušníky třetích zemí, kteří oprávněně pobývají na území členských států.
25. Z bodu 2 odůvodnění směrnice 2003/86 vyplývá, že opatření týkající se sloučení rodiny by měla být přijata ve shodě se závazkem chránit rodinu a respektovat rodinný život obsaženým v mnoha nástrojích mezinárodního práva. Kromě toho z ustálené judikatury vyplývá, že směrnice 2003/86 musí být vykládána a uplatňována ve světle článku 7 a čl. 24 odst. 2 a 3 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“). To rovněž vyplývá ze znění bodu 2 odůvodnění a čl. 5 odst. 5 uvedené směrnice, které ukládají členským státům povinnost posuzovat dotčené žádosti o sloučení rodiny v zájmu dotyčných dětí a s cílem upřednostnit rodinný život. Soudní dvůr zdůraznil, že čl. 24 odst. 2 Listiny vyžaduje, aby ve všech aktech týkajících se dětí, zejména aktech, které členské státy provádějí při uplatňování směrnice 2003/86, byl prvořadým hlediskem nejlepší zájem dítěte(12).
26. Podle ustálené judikatury rovněž platí, že čl. 4 odst. 1 směrnice 2003/86 ukládá členským státům přesně vymezené pozitivní povinnosti, kterým odpovídají jasně definovaná subjektivní práva, jelikož uvedený článek jim v případech určených touto směrnicí ukládá povinnost toto sloučení některým rodinným příslušníkům osoby usilující o sloučení rodiny povolit, aniž by mohly uplatnit svůj prostor pro uvážení(13).
27. Článek 4 odst. 1 první pododstavec písm. c) směrnice 2003/86, jehož se projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce týká, tak zejména stanoví, že členské státy povolí vstup a pobyt nezletilých dětí osoby usilující o sloučení rodiny, pokud má osoba usilující o sloučení rodiny děti v opatrování a děti jsou na ní závislé, s výhradou dodržení kapitoly IV směrnice 2003/86, která stanoví řadu podmínek pro výkon práva na sloučení rodiny(14), jakož i článku 16 uvedené směrnice. Podle čl. 4 odst. 1 druhého pododstavce směrnice 2003/86 musí být nezletilé děti pod věkovou hranicí zletilosti stanovenou právem dotyčného členského státu a musí být svobodné.
28. V rozsudku État belge Soudní dvůr rozhodl, že čl. 4 odst. 1 druhý pododstavec směrnice 2003/86 neupřesňuje okamžik, k němuž má být posuzována podmínka nezletilosti dětí, ani neodkazuje na právo členských států. Článek 4 odst. 1 první pododstavec písm. c) směrnice 2003/86 tak musí být vykládán autonomním a jednotným způsobem v celé Evropské unii. Členské státy nemohou stanovit okamžik, ke kterému je třeba posoudit věk žadatele pro účely tohoto ustanovení(15).
29. Ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že i když podle německého práva nemusí být dítě v době přijetí rozhodnutí o žádosti o sloučení rodiny nezletilé, musí být nezletilé v době podání žádosti o vízum za účelem sloučení rodiny a v okamžiku, kdy rodič získá povolení k pobytu zakládající právo na sloučení rodiny.
30. Podle německého práva tak musela být XC nezletilá dne 10. srpna 2017, kdy požádala generální konzulát o vízum, a v září 2017, kdy její otec získal povolení k pobytu podle § 25 odst. 2 AufenthG. Vzhledem k tomu, že XC se narodila dne 1. ledna 1999, nebyla ani v jednom z uvedených okamžiků nezletilá. XC však byla nezletilá, když její otec formálně podal žádost o azyl v dubnu 2016. XC může být v řízení před předkládajícím soudem úspěšná pouze v případě, pokud se může dovolávat čl. 4 odst. 1 prvního pododstavce písm. c) směrnice 2003/86 v tom smyslu, že její nezletilost musí být určena ke dni, kdy její otec podal žádost o azyl.
31. Uvedené řízení tak vyvolává otázku, zda se postavení nezletilého dítěte žadatele o azyl, kterému bylo později přiznáno postavení uprchlíka, musí určit na základě čl. 4 odst. 1 prvního pododstavce písm. c) směrnice 2003/86.
32. Za účelem odpovědi na tuto otázku je třeba přezkoumat relevantní zjištění obsažená v rozsudcích A a S a État belge, na něž předkládající soud ve značné míře odkazuje. Písemná vyjádření a odpovědi na otázky předložené Soudnímu dvoru ukazují, že uvedené věci jsou přinejmenším založeny na odlišných skutkových okolnostech nebo právních ustanoveních, což vede k odlišným nebo přinejmenším nesoudržným právním výsledkům.
2. Rozsudek A a S
33. Dcera rodičů A a S přicestovala jako nezletilá osoba bez doprovodu do Nizozemska, kde podala žádost o azyl. Do doby, než jí bylo uděleno povolení k pobytu na základě azylu, dosáhla zletilosti. Do dvou měsíců od udělení azylu podala žádost o povolení k dočasnému pobytu pro její rodiče, jakož i pro její tři nezletilé bratry za účelem sloučení rodiny. Nizozemské úřady její žádost o sloučení rodiny zamítly z důvodu, že k datu podání této žádosti byla plnoletá.
34. Předkládající soud v uvedené věci žádal o výklad čl. 2 návětí a písm. f) směrnice 2003/86(16), který definuje pojem „nezletilá osoba bez doprovodu“ použitý v čl. 10 odst. 3 písm. a) této směrnice. Článek 10 odst. 3 písm. a) směrnice 2003/86 v podstatě stanoví, že je-li uprchlíkem „nezletilé dítě bez doprovodu“, členské státy povolí vstup a pobyt za účelem sloučení rodiny jeho nejbližším příbuzným v přímé vzestupné linii, aniž se použijí podmínky stanovené v čl. 4 odst. 2 písm. a) této směrnice. Podstatou otázky předkládajícího soudu bylo, zda čl. 2 návětí a písm. f) směrnice 2003/86 musí být vykládán v tom smyslu, že jako „nezletilá osoba“ ve smyslu tohoto ustanovení musí být kvalifikován státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, jež byla mladší 18 let v okamžiku vstupu na území členského státu a podání žádosti o azyl v tomto státě, která však v průběhu azylového řízení dosáhla plnoletosti a následně jí byl udělen azyl se zpětným účinkem ke dni podání žádosti.
35. Soudní dvůr na tuto otázku odpověděl kladně.
36. Poté, co Soudní dvůr uvedl, že čl. 2 návětí a písm. f) směrnice 2003/86 ani její čl. 10 odst. 3 písm. a) neobsahují odkaz na vnitrostátní právo a že tedy musí být vykládány autonomním a jednotným způsobem v celé Unii, rozhodl, že čl. 10 odst. 3 písm. a) směrnice 2003/86 ukládá členským státům konkrétní pozitivní povinnost, které odpovídá jasně vymezené právo. V případě určeném tímto ustanovením jim ukládá povinnost, aby povolily sloučení rodiny nejbližších příbuzných v přímé vzestupné linii osoby usilující o sloučení rodiny, aniž mají prostor pro uvážení(17). Soudní dvůr kromě toho uvedl, že směrnice 2003/86 sleduje nejen pouze obecně cíl usnadnit sloučení rodiny a poskytnout ochranu státním příslušníkům třetích zemí, zejména nezletilým osobám, ale cílem jejího čl. 10 odst. 3 písm. a) je specificky zaručit zvýšenou ochranu těm uprchlíkům, kteří mají postavení nezletilé osoby bez doprovodu(18). I když směrnice 2003/86 neurčuje výslovně, do jakého okamžiku musí být uprchlík nezletilou osobou, aby mu mohlo být přiznáno právo na sloučení rodiny uvedené v jejím čl. 10 odst. 3 písm. a), Soudní dvůr uvedl, že z účelu tohoto ustanovení a z neexistence jakéhokoliv odkazu na vnitrostátní právo vyplývá, že určení tohoto okamžiku nelze ponechat na posouzení každého členského státu(19).
37. Poté, co Soudní dvůr uznal, že možnost žadatele o azyl podat žádost o sloučení rodiny na základě směrnice 2003/86 podléhá podle čl. 3 odst. 2 písm. a) této směrnice podmínce, že o jeho žádosti o azyl již bylo kladně pravomocně rozhodnuto(20), uvedl, že přiznání postavení uprchlíka je deklaratorním aktem(21) a každý státní příslušník třetí země nebo každá osoba bez státní příslušnosti, která podala žádost o mezinárodní ochranu a která splňuje hmotněprávní podmínky stanovené v kapitole III směrnice 2011/95, má subjektivní právo na to, aby jí toto postavení bylo přiznáno, a to před přijetím formálního rozhodnutí. Soudní dvůr měl zejména za to, že pokud by právo na sloučení rodiny stanovené v čl. 10 odst. 3 písm. a) směrnice 2003/86 záviselo na okamžiku, kdy příslušný vnitrostátní orgán formálně přijme rozhodnutí o uznání postavení uprchlíka dotčené osobě, a tedy na tom, jak rychle tento orgán vyřídí žádost o mezinárodní ochranu, byl by zpochybněn užitečný účinek tohoto ustanovení. Bylo by to v rozporu nejen s cílem této směrnice, jímž je usnadnit sloučení rodiny, a poskytnout v tomto ohledu uprchlíkům, zejména nezletilým osobám bez doprovodu, zvláštní ochranu, ale také se zásadami rovného zacházení a právní jistoty(22).
38. Naproti tomu uplatnění dne podání žádosti dcery A a S o mezinárodní ochranu jakožto dne, na který je třeba odkázat pro posouzení věku uprchlíka pro účely použití čl. 10 odst. 3 písm. a) směrnice 2003/86, podle Soudního dvora umožní zaručit totožné a předvídatelné zacházení se všemi žadateli, kteří se z časového hlediska nacházejí ve stejné situaci, přičemž se zajistí, že úspěšné vyřízení žádosti o sloučení rodiny závisí hlavně na okolnostech přičitatelných žadateli, a nikoli správnímu orgánu, jako je délka vyřízení uvedených žádostí(23). Soudní dvůr tak rozhodl, že žádost o sloučení rodiny formulovaná na základě čl. 10 odst. 3 písm. a) uvedené směrnice musí být v takové situaci podána v zásadě ve lhůtě tří měsíců ode dne, kdy bylo dotčené nezletilé osobě přiznáno postavení uprchlíka(24).
3. Rozsudek État belge
39. V bodě 47 rozsudku État belge, který se týkal nezletilých dětí uprchlíka, vyložil Soudní dvůr zejména čl. 4 odst. 1 první pododstavec písm. c) směrnice 2003/86, což je ustanovení, kterého se týká první otázka předkládajícího soudu.
40. V uvedené věci Soudní dvůr rozhodl, že datem, které je třeba vzít v úvahu za účelem určení, zda je svobodný státní příslušník třetí země nebo svobodná osoba bez státní příslušnosti nezletilým dítětem, je datum podání žádosti o vstup a pobyt za účelem sloučení rodiny pro nezletilé děti, a nikoli datum, kdy je o této žádosti rozhodnuto. Podle Soudního dvora by nebylo v souladu ani s cíli sledovanými směrnicí 2003/86, ani s požadavky plynoucími z článku 7 a čl. 24 odst. 2 Listiny zvolit datum, kdy příslušný orgán dotyčného členského státu rozhodne o žádosti o vstup a pobyt na území tohoto státu za účelem sloučení rodiny, jako datum, které je třeba vzít v úvahu za účelem posouzení věku žadatele pro účely použití čl. 4 odst. 1 prvního pododstavce písm. c) směrnice 2003/86. Pokud by tomu tak nebylo, příslušné vnitrostátní správní a soudní orgány by nebyly vedeny k tomu, aby dostatečně rychle vyřizovaly žádosti nezletilých tak, aby byla zohledněna jejich zranitelnost, což by mohlo ohrožovat práva těchto nezletilých na sloučení rodiny(25).
41. Z toho vyplývá, že Soudní dvůr nepřipustil, že by právo na sloučení rodiny v případě nezletilých dětí státních příslušníků třetích zemí nebo uprchlíků mohlo být popřeno či porušeno z důvodu doby, která uplynula mezi podáním žádosti o sloučení rodiny a rozhodnutím příslušných vnitrostátních správních a soudních orgánů o této žádosti(26).
4. Analýza a použití judikatury na skutkové okolnosti sporu v původním řízení
42. Z rozsudků A a S a État belge vyplývá, že Soudní dvůr jednotným způsobem zajistil, že právo na sloučení rodiny týkající se nezletilých dětí nemůže být narušeno uplynutím doby nezbytné k vydání rozhodnutí o žádostech o mezinárodní ochranu nebo o sloučení rodiny. Kromě toho Soudní dvůr v rozsudku A a S zdůraznil deklaratorní povahu rozhodnutí o přiznání postavení uprchlíka a navzdory znění čl. 3 odst. 2 písm. a) směrnice 2003/86 zaručil zachování práva na sloučení rodiny žadatelů o azyl, kterým bylo později přiznáno postavení uprchlíka.
43. Dotčené rozsudky nicméně uvádějí dva různé okamžiky, k nimž lze určovat nezletilost. V rozsudku A a S se nezletilost posuzovala k datu podání žádosti osoby usilující o sloučení rodiny o azyl, zatímco v rozsudku État belge bylo považováno za vhodné datum podání žádosti o sloučení rodiny.
44. Italská vláda se ve svém písemném vyjádření snaží odlišit skutkové okolnosti, které vedly k vydání rozsudku A a S, a skutkové okolnosti věci v původním řízení. Italská vláda klade značný důraz na skutečnost, že věc A a S se týkala uprchlíka, který měl postavení nezletilé osoby bez doprovodu a příznivějšího zacházení s těmito osobami podle čl. 10 odst. 3 písm. a) směrnice 2003/86. Italská vláda má tedy za to, že rozsudek A a S se na skutkové okolnosti věci v původním řízení neuplatní, avšak rozsudek État belge ano. Předkládající soud a německá vláda zastávají poněkud odlišný přístup a žádají Soudní dvůr o objasnění této otázky.
45. Komise má naproti tomu za to, že řešení přijaté Soudním dvorem v rozsudku A a S se na skutkový stav v původním řízení použije, jelikož dítě žadatele o azyl nemůže podat žádost o sloučení rodiny na základě čl. 4 odst. 1 prvního pododstavce písm. c) směrnice 2003/86, dokud o žádosti žadatele o azyl o přiznání postavení uprchlíka nebylo vydáno konečné kladné rozhodnutí(27). V takové věci, jako je věc v původním řízení, by podle Komise nebylo vhodné vycházet z data podání žádosti o sloučení rodiny, neboť by to bylo neslučitelné s cíli směrnice 2003/86, požadavky článku 7 a čl. 24 odst. 2 Listiny, jakož i se zásadami rovného zacházení a právní jistoty.
46. Souhlasím s Komisí.
47. Zaprvé vzhledem k tomu, že přiznání postavení uprchlíka je deklaratorním aktem a že uprchlík má subjektivní právo na to, aby mu bylo přiznáno postavení uprchlíka ode dne podání jeho žádosti o toto postavení, mám za to, že pokud by posouzení postavení nezletilého dítěte a práva na sloučení rodiny podle čl. 4 odst. 1 prvního pododstavce písm. c) směrnice 2003/86 záviselo zejména na okamžiku, kdy příslušný vnitrostátní orgán přizná osobě usilující o sloučení rodiny postavení uprchlíka, ohrozilo by to užitečný účinek tohoto ustanovení, cíle směrnice 2003/86, požadavky plynoucí z článku 7 a čl. 24 odst. 2 Listiny a zásady rovného zacházení a právní jistoty.
48. Zadruhé, i když jsou vyjádření italské vlády týkající se příznivých podmínek pro nezletilé osoby bez doprovodu(28) dané článkem 10 odst. 3 písm. a) směrnice 2003/86, jak jej vyložil Soudní dvůr v rozsudku A a S, bezpochyby správné, opomíjí skutečnost, že uvedená směrnice přiznává jiným uprchlíkům příznivější podmínky, pokud jde o výkon práva na sloučení rodiny za účelem zohlednění situace zranitelnosti, v níž se tito uprchlíci nacházejí.
49. Tomuto účelu je totiž věnována celá kapitola směrnice 2003/86, a sice její kapitola V, nadepsaná „Sloučení rodiny uprchlíků“(29). Za účelem usnadnění sloučení rodiny uprchlíků tak ustanovení kapitoly V směrnice 2003/86 stanoví několik významných výjimek z některých jinak použitelných požadavků. V tomto ohledu dodávám, že samotný čl. 10 odst. 3 písm. a) směrnice 2003/86 je obsažen v kapitole V této směrnice.
50. Příznivé podmínky stanovené v kapitole V směrnice 2003/86 se vztahují zejména na členy rodiny uvedené v čl. 4 odst. 1 směrnice 2003/86, a tedy zejména na nezletilé děti uprchlíků(30). Článek 12 odst. 1 směrnice 2003/86 například stanoví, že členské státy nemohou po uprchlíkovi nebo jeho rodinných příslušnících požadovat, aby ohledně žádostí týkajících se zejména manžela nebo manželky uprchlíka nebo nezletilých dětí uvedených v čl. 4 odst. 1 uvedené směrnice, předložili důkaz, že uprchlík splňuje požadavky stanovené v jejím čl. 7 odst. 1 týkající se ubytování, zdravotního pojištění a stálých a pravidelných finančních příjmů(31). Kromě toho čl. 12 odst. 2 směrnice 2003/86 uvádí, že odchylně od článku 8 členské státy nepožadují po uprchlíkovi, aby pobýval na jejich území po určitou dobu před spojením se svými rodinnými příslušníky.
51. Zdá se tedy, že nic v rámci směrnice 2003/86, a zejména její kapitoly V neumožňuje omezit použití odůvodnění rozsudku A a S na nezletilé uprchlíky bez doprovodu.
52. Zatřetí bez ohledu na skutečnost, že v rámci výkladu a použití směrnice 2003/86 vyžaduje rozsudek État belge procesní rovnost a spravedlnost, aby bylo zaručeno respektování rodinného života podle článku 7 Listiny, jakož i práv dítěte podle čl. 24 odst. 2 Listiny, musí být řešení přijaté v uvedené věci vykládáno ve světle skutečností, které má předkládající soud k dispozici, a úvah použitých k tomuto řešení.
53. V tomto ohledu zdůrazňuji, že rozsudek État belge pouze uvádí, že otec dotčených nezletilých dětí byl uprchlíkem. Uvedený rozsudek neuvádí okamžik, kdy požádal o přiznání postavení uprchlíka nebo kdy toto postavení získal. Kromě toho se odůvodnění Soudního dvora a výrok tohoto rozsudku uplatní rovněž na děti příslušníků třetích zemí a uprchlíků. Uvedený rozsudek Soudního dvora tedy nevykládá ani se neopírá o žádné z četných ustanovení směrnice 2003/86, která uprchlíkům přiznávají příznivější podmínky. Uvedený rozsudek se ani nezabývá zvláštní situací nebo „právním vakuem“ uprchlíků, kteří usilují o sloučení rodiny(32) během rozhodování o jejich žádostech o azyl.
54. Z toho vyplývá, že rozhodným okamžikem podle čl. 4 odst. 1 prvního pododstavce písm. c) směrnice 2003/86 pro posouzení, zda je dítě uprchlíka nezletilé ve smyslu tohoto ustanovení, je okamžik podání žádosti osoby usilující o sloučení rodiny o azyl(33).
55. Použitím tohoto přístupu na skutkové okolnosti věci v původním řízení by XC a její otec měli právo na sloučení rodiny podle čl. 4 odst. 1 prvního pododstavce písm. c) směrnice 2003/86 v dubnu 2016, kdy její otec požádal o azyl, a to s ohledem na věk XC v tomto okamžiku a deklaratorní povahu přiznání postavení uprchlíka. Ve světle rozsudku A a S by bylo protiprávní posuzovat její postavení nezletilé osoby v okamžiku přiznání postavení uprchlíka jejímu otci, na rozdíl od okamžiku, kdy nabyla zletilosti. Pokud by tomu bylo jinak, právo na sloučení rodiny by mohlo záviset na nahodilých a nepředvídatelných okolnostech, které jsou zcela přičitatelné příslušným vnitrostátním správním a soudním orgánům dotyčného členského státu a mohlo by vést k významným rozdílům při vyřizování žádostí o sloučení rodiny mezi členskými státy i v rámci jediného členského státu(34). Takový přístup by byl v rozporu s článkem 7 a čl. 24 odst. 2 Listiny.
56. Lze rovněž poznamenat, že XC požádala o sloučení rodiny se svým otcem jeden měsíc poté, co mu bylo přiznáno postavení uprchlíka, a tedy ve lhůtě tří měsíců, kterou Soudní dvůr uvedl v bodě 61 rozsudku A a S.
57. S ohledem na výše uvedené mám za to, že na první otázku je třeba odpovědět tak, že čl. 4 odst. 1 první pododstavec písm. c) směrnice 2003/86 musí být vykládán v tom smyslu, že dítě osoby usilující o sloučení rodiny, která byla uznána za uprchlíka, je nezletilé ve smyslu tohoto ustanovení, pokud bylo nezletilým v okamžiku podání žádosti o azyl osobou usilující o sloučení rodiny, avšak dosáhlo plnoletosti předtím, než byla osoba usilující o sloučení rodiny uznána za uprchlíka, za podmínky, že žádost o sloučení rodiny byla podána ve lhůtě tří měsíců od okamžiku, kdy bylo osobě usilující o sloučení rodiny přiznáno postavení uprchlíka.
B. Ke druhé předběžné otázce
58. Svou druhou otázkou se předkládající soud táže na obsah pojmu „skutečn[ý][…] rodinn[ý] vztah[…]“, který je obsažen v čl. 16 odst. 1 písm. b) směrnice 2003/86.
59. Směrnice 2003/86 tento pojem nedefinuje. Článek 16 odst. 1 písm. b) směrnice 2003/86 neodkazuje ani na právo členských států za účelem určení jeho smyslu a dosahu. V souladu s požadavky jak jednotného použití unijního práva, tak zásady rovnosti musí být čl. 16 odst. 1 písm. b) směrnice 2003/86 vykládán autonomním a jednotným způsobem v celé Evropské unii. Takový výklad je třeba provést s přihlédnutím zejména ke kontextu tohoto ustanovení a k cíli sledovanému dotčenou právní úpravou(35).
60. Členské státy mohou(36) požadovat více než existenci vztahů mezi rodiči a dětmi. V opačném případě by byl čl. 16 odst. 1 písm. b) směrnice 2003/86 nadbytečný, neboť by postačovalo znění čl. 4 odst. 1 této směrnice, které odkazuje na „nezletilé děti“ osoby usilující o sloučení rodiny. Kromě toho vzhledem k tomu, že čl. 16 odst. 1 písm. b) směrnice 2003/86 odkazuje na skutečné manželské nebo rodinné vztahy, není působnost tohoto ustanovení omezena na otázku účelových manželství specificky upravených v čl. 16 odst. 2 a 4 směrnice 2003/86(37).
61. Obdobně jako čl. 16 odst. 2 písm. b) směrnice 2003/86 se jeví, že členské státy mohou zamítnout žádost o sloučení rodiny na základě čl. 4 odst. 1 prvního pododstavce písm. c) směrnice 2003/86, pokud je jejím „jediným cílem“ umožnit dotyčnému dítěti vstoupit na území členského státu nebo na něm pobývat a pokud není úmyslem usilovat o skutečné rodinné vztahy(38). Cílem čl. 16 odst. 2 písm. b) směrnice 2003/86 je tedy podle mého názoru zabránit přiznání práv podle této směrnice v případech zneužití nebo podvodu(39).
62. Článek 17 směrnice 2003/86 stanoví, že pokud členský stát zamítne žádost o sloučení rodiny, musí individuálně přezkoumat situaci dotčených rodinných příslušníků, při níž vyváženým a odpovídajícím způsobem posoudí všechny skutečnosti, které mohou být v této souvislosti vzaty v úvahu. Jak vyplývá z bodu 2 odůvodnění směrnice 2003/86, opatření týkající se sloučení rodiny, včetně opatření stanovených v jejím článku 16, musí být v souladu se základními právy, zejména s právem na respektování soukromého a rodinného života, jenž je zakotveno v článku 7 a čl. 24 odst. 2 a 3 Listiny(40). Článek 18 směrnice 2003/86 rovněž stanoví, že osoba usilující o sloučení rodiny a její rodinní příslušníci mají právo obrátit se na soud, pokud je žádost o sloučení rodiny zamítnuta.
63. Kromě skutečnosti, že v souladu s bodem 8 odůvodnění směrnice 2003/86 je třeba věnovat zvláštní pozornost situaci uprchlíků, a tedy skutečnosti, že XC a jejímu otci bylo po dlouhou dobu bráněno vést „normální“ rodinný život, mám za to, že by bylo nevhodné a nepřiměřené(41) za účelem práva na sloučení rodiny vyžadovat, aby tyto osoby společně žily v jedné domácnosti nebo žili ve stejné budově. Navíc není možné požadovat, aby jeden druhého navzájem finančně podporovali, jelikož k tomu nemusí mít prostředky. I když sloučení rodiny „je nezbytné k umožnění rodinného života“(42), směrnice 2003/86 nestanoví žádný vzor nebo normu, pokud jde o uspořádání tohoto rodinného života, ale pouze vyžaduje, aby byl „skutečný“. Podle mého názoru je třeba se vyhnout příliš subjektivnímu posuzování toho, co je „skutečný“ rodinný vztah nebo „normální“ rodinný život, a zaměřit se spíše na cíl čl. 16 odst. 1 písm. b) směrnice 2003/86, kterým je zabránit tomu, aby tato směrnice byla použita k usnadnění zneužívání nebo podvodů.
64. V každém případě je zcela „běžné“, že mladí dospělí žijí odděleně od svých rodičů a ostatních rodinných příslušníků. V tomto ohledu mám za to, že vzhledem k tomu, že XC a její otec žili odděleně, mohly být příležitostné návštěvy a pravidelné kontakty jakékoli povahy(43) dostatečné k tomu, aby jim umožnily (znovu)vybudovat nebo (znovu)založit jejich rodinné vztahy. Tyto návštěvy nebo kontakty musí být takové intenzity, že „napomohou vytvořit sociálně kulturní stabilitu usnadňující integraci státních příslušníků třetích zemí v členských státech“(44).
65. S ohledem na výše uvedené se domnívám, že na druhou otázku je třeba odpovědět tak, že samotný právní vztah mezi rodičem a dítětem nepostačuje k vytvoření skutečného rodinného vztahu podle čl. 16 odst. 1 písm. b) směrnice 2003/86. Pokud o sloučení rodiny žádá nezletilé dítě, které později dosáhlo zletilosti, nevyžaduje se, aby osoba usilující o sloučení rodiny a její dítě žili společně v jedné domácnosti nebo žili ve stejné budově. Postačí příležitostné návštěvy a pravidelné kontakty všeho druhu, které jim umožní (znovu)vybudovat nebo (znovu)založit jejich rodinné vztahy.
VI. Závěry
66. S ohledem na výše uvedené navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžné otázky položené Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud, Německo) odpověděl následovně:
„(1) Článek 4 odst. 1 první pododstavec písm. c) směrnice Rady 2003/86/ES ze dne 22. září 2003 o právu na sloučení rodiny musí být vykládán v tom smyslu, že dítě osoby usilující o sloučení rodiny, která byla uznána za uprchlíka, je nezletilé ve smyslu tohoto ustanovení, pokud bylo nezletilým v okamžiku podání žádosti o azyl osobou usilující o sloučení rodiny, ale dosáhlo plnoletosti předtím, než byla osoba usilující o sloučené rodiny uznána za uprchlíka, za podmínky, že žádost o sloučení rodiny byla podána ve lhůtě tří měsíců od okamžiku, kdy bylo osobě usilující o sloučení rodiny přiznáno postavení uprchlíka.
(2) Samotný právní vztah mezi rodičem a dítětem nepostačuje k vytvoření skutečného rodinného vztahu podle čl. 16 odst. 1 písm. b) směrnice 2003/86. Pokud o sloučení rodiny žádá nezletilé dítě, které později dosáhlo zletilosti, nevyžaduje se, aby osoba usilující o sloučení rodiny a její dítě žili společně v jedné domácnosti nebo žili ve stejné budově. Postačí příležitostné návštěvy a pravidelné kontakty všeho druhu, které jim umožní (znovu)vybudovat nebo (znovu)založit jejich rodinné vztahy.“