ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU (prvního senátu)
28. dubna 2009 (*)
„Veřejná služba – Úředníci – Vnitřní vyšetřování prováděné OLAF – Rozhodnutí o předání informací ze strany OLAF vnitrostátním soudním orgánům – Akt nepříznivě zasahující do právního postavení – Přípustnost – Právo na obhajobu“
Ve spojených věcech F‑5/05 a F‑7/05,
jejichž předmětem je žaloba podaná na základě článků 236 ES a 152 AE,
Antonello Violetti, s bydlištěm v Cittiglio (Itálie), a dvanáct dalších úředníků Komise Evropských společenství, jejichž jména jsou uvedena v příloze k tomuto rozsudku, zastoupení É. Boigelotem, avocat,
žalobci ve věci F‑5/05,
Nadine Schmit, bývalá úřednice Komise Evropských společenství, s bydlištěm v Ispře (Itálie), zastoupená É. Boigelotem, S.-S. Van Gehuchtenem a S. Reyniersem, avocats,
žalobkyně ve věci F‑7/05,
proti
Komisi Evropských společenství, zastoupené J. Currallem a C. Ladenburgerem, jako zmocněnci,
žalované,
podporované
Radou Evropské unie, zastoupené M. Bauerem a A. Vitrem jako zmocněnci,
vedlejší účastnicí,
SOUD (první senát),
ve složení H. Kreppel (zpravodaj), předseda, H. Tagaras a S. Gervasoni, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: S. Boni, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 3. července 2007,
vydává tento
Rozsudek
1 Podstatou žalob podaných kanceláři Soudu prvního stupně Evropských společenství dne 11. ledna 2005 a 17. února 2005, je zaprvé zrušení rozhodnutí, kterým Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) rozhodl o zahájení vnitřního vyšetřování, zrušení vyšetřovacích aktů přijatých v rámci tohoto interního vyšetřování, zrušení rozhodnutí OLAF o předání informací týkající se žalobců italským soudním orgánům, zrušení závěrečné zprávy z vyšetřování, a zadruhé návrh, aby bylo Komisi Evropských společenství uloženo uhradit žalobcům náhradu škody.
Právní rámec
2 OLAF, zřízený rozhodnutím Komise 1999/352/ES, ESUO, Euratom ze dne 28. dubna 1999 (Úř. věst. L 136, s. 20; Zvl. vyd. 01/03, s. 110), je pověřen zejména prováděním vnitřních správních vyšetřování za účelem zjištění závažných činů souvisejících s výkonem profesní činnosti, které mohou představovat ze strany úředníků a zaměstnanců Společenství porušení jejich povinností a mohou vést k disciplinárnímu a popřípadě i trestnímu řízení.
3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1073/1999 ze dne 25. května 1999 o vyšetřování prováděném OLAF (Úř. věst. L 136, s. 1; Zvl. vyd. 01/03, s. 91) upravuje inspekce, kontroly a opatření prováděné zaměstnanci OLAF při výkonu jejich funkcí. Vyšetřování prováděná OLAF sestávají z vyšetřování „vnějších“, vedených mimo orgány, instituce a útvary Společenství, a vyšetřování „vnitřních“, vedených uvnitř těchto orgánů, institucí a útvarů.
4 V souladu s čl. 5 druhým pododstavcem nařízení č. 1073/1999 jsou vnitřní vyšetřování zahajována rozhodnutím ředitele OLAF, který jedná z vlastního podnětu nebo na žádost orgánu, instituce nebo útvaru, v nichž má být vyšetřování provedeno.
5 Článek 9 nařízení č. 1073/1999 stanoví, že po skončení vyšetřování prováděného OLAF tento vypracuje pod vedením ředitele zprávu, která obsahuje především závěry vyšetřování, včetně doporučení ředitele ohledně přijetí návazných opatření. V souladu s odstavcem 4 tohoto článku jsou zpráva vypracovaná po skončení vnitřního vyšetřování a dokumenty s ní související předány dotčenému orgánu, instituci nebo útvaru, který případně vyvodí z vyšetřování disciplinární nebo právní důsledky, které si výsledky vyšetřování žádají.
6 Znění odstavce 2 článku 10 nařízení č. 1073/1999, nazvaného „Předávání informací [ze strany OLAF]“, je následující:
„Aniž jsou dotčeny články 8, 9 a 11 tohoto nařízení, předá ředitel [OLAF] soudním orgánům dotčeného členského státu informace získané [OLAF] při vnitřním vyšetřování skutečností, které by mohly být předmětem trestního stíhání. S výhradou potřeb vyšetřování informuje ředitel současně dotyčný členský stát.“
7 V souladu s článkem 14 nařízení č. 1073/1999 může každý úředník nebo jiný zaměstnanec Evropských společenství podat řediteli OLAF stížnost na činnost, která mu způsobila újmu a které se dopustil úřad při vnitřním vyšetřování podle postupů stanovených v čl. 90 odst. 2 služebního řádu úředníků Evropských společenství (dále jen „služební řád“).
8 Nařízením Rady (ES, Euratom) č. 723/2004 ze dne 22. března 2004 (Úř. věst. L 124, s. 1; Zvl. vyd. 01/02, s. 130) byl do služebního řádu vložen článek 90a, který zní:
„Každá osoba, na kterou se tento služební řád vztahuje, může předložit řediteli OLAF […] ve smyslu čl. 90 odst. 1 žádost o vydání rozhodnutí v její věci v souvislosti s vyšetřováním, které OLAF provádí. […] může se také obrátit na ředitele OLAF […] ve smyslu čl. 90 odst. 2 se stížností na opatření, které se jí nepříznivě dotýká v souvislosti s vyšetřováním, které OLAF provádí.“
9 Článek 4 rozhodnutí Komise 1999/396/ES, ESUO, Euratom ze dne 2. června 1999 o podmínkách a postupech vnitřního vyšetřování pro boj [vnitřního vyšetřování v oblasti boje] proti podvodům, úplatkářství a jiné nedovolené činnosti poškozující zájmy Společenství (Úř. věst. L 149, s. 57; Zvl. vyd. 01/03, s. 118), nazvaný „Vyrozumění vyšetřované osoby“ stanoví:
„Vyvstanou-li možné osobní důsledky pro člena, úředníka či zaměstnance Komise, je dotyčná osoba urychleně vyrozuměna, pokud to nenarušuje vyšetřování. V žádném případě nesmějí být z vyšetřování vyvozeny závěry, které jmenovitě poukazují na [se jmenovitě týkají] některého člena, úředníka či zaměstnance Komise, aniž by byla dotyčné osobě dána možnost vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se jí týkají.
V případech, které vyžadují zachování naprostého utajení pro účely vyšetřování a při kterých je žádoucí použití vyšetřovacích postupů spadajících do pravomoci vnitrostátního justičního [soudního] orgánu, může být člen, úředník či zaměstnanec Komise se souhlasem předsedy Komise nebo případně jejího generálního tajemníka vyzván k vyjádření později.“
Vylíčení skutkového stavu
10 V průběhu roku 2002 zpracoval útvar interního auditu generálního ředitelství (GŘ) „Společné výzkumné středisko“ (dále jen „SVS“) zprávu o uplatňování článku 73 služebního řádu vůči zaměstnancům tohoto generálního ředitelství přiděleným k výkonu práce do Ispry (Itálie) (dále jen „zpráva interního auditu SVS“). V této zprávě byly zejména popsány následující skutečnosti:
„– 230 zaměstnanců SVS v Ispře (20 % celkového počtu pracovníků v Ispře) bylo částečně trvale invalidních.
– 5,7 milionů eur bylo vyplaceno na dávkách částečného trvalého invalidního důchodu pracovníkům SVS v Ispře mezi lety 1996 a 2002.
– Každý příjemce obdržel v průměru 25 000 eur.
– 46 zaměstnanců obdrželo v souhrnu téměř 3 miliony eur, přičemž každý obdržel více než 35 000 eur.
– 23 zaměstnanců obdrželo v souhrnu o něco málo více než 2 miliony eur, přičemž každý obdržel více než 50 000 eur.
– 8 zaměstnanců obdrželo v souhrnu více než 1 milion eur, přičemž každý obdržel více než 80 000 eur.
– 1 osoba či možná 2 osoby, obdržely přibližně 300 000 eur.
– 76 zaměstnanců již stižených částečnou trvalou invaliditou utrpělo druhý úraz, jehož důsledkem byla další částečná trvalá invalidita.
– 30 % příjemců obdrželo více než jednu platbu z titulu částečné trvalé invalidity.
– 10 % příjemců obdrželo 3 nebo více (až 11) plateb z titulu částečné trvalé invalidity.“
11 Zpráva interního auditu SVS zdůrazňovala, že pracovní podmínky na pracovišti v Ispře nemohou odůvodňovat takový počet nehod a že existují podezření ohledně pravdivosti prohlášení o nehodách, přičemž došla k závěru, že je nezbytné informovat o těchto skutečnostech OLAF, a bylo navrženo, aby bylo provedeno porovnání mezi frekvencí hlášení o úrazech pocházejících od pracovníků SVS přidělených k výkonu práce do Ispry a frekvencí hlášení zbývajících zaměstnanců Komise.
12 Dne 14. října 2002 ředitel OLAF na základě zprávy interního auditu SVS zahájil na základě čl. 5 druhého pododstavce nařízení č. 1073/1999, vnitřní vyšetřování z důvodu „podezření z podvodu k újmě rozpočtu Společenství při správě prostředků nemocenského pojištění v [SVS] v Ispře“ (dále jen „rozhodnutí o zahájení vnitřního vyšetřování“).
13 Dne 13. ledna 2003 byl zaměstnanci OLAF pověřenými vnitřním vyšetřováním vyslechnut bývalý ředitel Institut pro životní prostředí a udržitelný rozvoj (dále jen „IES“), který je součástí SVS. V průběhu rozhovoru uvedl, že sám obdržel odškodnění v souvislosti s několika úrazy, které utrpěl v soukromí mezi lety 1997 a 2001, a že byl „překvapen určitou lehkostí, s jakou Komise přiznávala odškodnění v případě úrazu“, přičemž dokonce upřesnil, že v rámci jednoho z úrazů, který utrpěl, obdržel návrh na odškodnění, ačkoliv nepředložil zprávu lékaře příslušného k posuzování úrazů a přestože „doznívající bolesti [kterými trpěl v důsledku tohoto úrazu] nebyly dostatečně silné pro [odůvodnění] odškodnění“. Bývalý ředitel IES uvedl rovněž následující:
„Měl jsem pocit, že mechanismus [zjišťování existence částečné trvalé invalidity v důsledku úrazu a jejího stupně] je velmi povrchní v porovnání s úrazem, [který by se stal] v členském státě Evropské unie. Příslušný lékař, který míru invalidity navrhuje, je na svém místě vlastně již několik let […]. Podle mého názoru nebylo posouzení lékaře příslušného k posuzování úrazů důkladně přezkoumáváno revizním lékařem. Bylo by snadné tento problém vyřešit nahrazením revizního lékaře lékařem pocházejícím z jiného regionu. Toto riziko je vysoké, protože oba lékaři jsou přibližně stejného věku (okolo šedesáti let), bydlí ve stejné oblasti a pravděpodobně se musí znát.“
14 Na žádost zaměstnanců OLAF pověřených vedením vyšetřování přistoupilo oddělení C OLAF k analýze dat GŘ „Personál a administrativa“ v elektronické podobě, týkajících se počtu a částek úhrad provedených na základě článku 73 služebního řádu, a porovnala uvedená data s daty obsaženými v databázi účetního systému Komise, který byl používán před rokem 1998. Na základě takovéto analýzy OLAF zjistil, že 42 úředníků SVS v Ispře nahlásilo nejméně 9 úrazů na osobu v období mezi lednem 1986 a červencem 2003 a že tyto případy, které se mohou zdát na první pohled jako podezřelé, musí být předmětem důkladného zkoumání.
15 Přípisem datovaným 5. srpna 2003 (dále jen „přípis ze dne 5. srpna 2003“) předal generální ředitel OLAF v souladu s čl. 10 odst. 2 první větou nařízení č. 1073/1999 státnímu zástupci ve Varese (Itálie) informace získané v průběhu vnitřního vyšetřování ohledně činů, které podle OLAF mohou být předmětem trestního stíhání (dále jen „rozhodnutí o předání informací italským soudním orgánům“). K tomuto přípisu bylo přiloženo „oznámení“, datované 23. července 2003, zpracované zaměstnanci pověřenými vnitřním vyšetřováním (dále jen „oznámení ze dne 23. července 2003“), ve kterém bylo upozorněno na 42 úředníků SVS v Ispře zmíněných v předešlém bodě. K přípisu ze dne 5. srpna 2003 byl rovněž přiložen protokol z výslechu bývalého ředitele IES.
16 V návaznosti na informace předané od OLAF v přípise ze dne 5. března 2003 zahájil státní zástupce ve Varese vyšetřování ohledně případných trestných činů.
17 Dne 7. dubna 2004 zaslal OLAF žalobcům, kteří patřili mezi 42 úředníků, na něž se vztahovalo oznámení ze dne 23. července 2003, dopis následujícího znění:
„Dne 14. října 2002 zahájil OLAF vnitřní vyšetřování týkající se uplatňování režimu úrazového pojištění upraveného článkem 73 služebního řádu v Ispře. Vyšetřování bylo zaměřeno na úředníky, kteří nahlásili více než [devět] úrazů v období od ledna 1986 do července 2003. Bylo zjištěno, že patříte mezi tyto osoby. Dne 5. srpna 2003 postoupil OLAF zprávu státnímu zástupci ve Varese (Itálie) s cílem informovat tento orgán o možných činech, které by mohly být předmětem trestního stíhání, byla-li by jejich existence potvrzena. […]“
18 V rozmezí 11. až 30. června 2004 podal každý z žalobců ve věci F‑5/05 na základě článku 90a služebního řádu řediteli OLAF stížnost proti rozhodnutí o předání informací italským soudním orgánům. Rovněž v rozmezí 11. až 30. června 2004 každý z nich podal na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu orgánu oprávněnému ke jmenování (dále jen „OOJ“) stížnost proti výše uvedenému rozhodnutí, přičemž si stěžoval na to, že toto rozhodnutí nebylo odůvodněno, pokud jde o formální stránku, ani není opodstatněné, pokud jde o materiální stránku věci, a že ohrozilo jeho čest, a rovněž každý z nich podal žádost o to, aby mu Komise poskytla pomoc podle článku 24 služebního řádu.
19 Dopisem datovaným 9. července 2004, došlým Komisi dne 16. července 2004, podala rovněž žalobkyně ve věci F‑7/05 stížnost proti rozhodnutí o předání informací italským soudním orgánům a požadovala od Komise jako náhradu způsobené újmy uhrazení částky 500 000 eur.
20 Podáním prostřednictvím elektronické pošty ze dne 16. července 2004 požádal A. Violetti, jeden ze žalobců ve věci F‑5/05, SVS v Ispře o přístup ke své zdravotní dokumentaci a zejména k dokumentům týkajícím se použití článku 73 služebního řádu ve vztahu k jeho osobě. Tato žádost byla oddělením pro zdravotní záležitosti zamítnuta z důvodu, že tyto dokumenty byly zapečetěny ze strany OLAF a nejsou přístupné. Žádosti podané za stejným účelem ostatními žalobci ve věcech F‑5/05 a F‑7/05 byly rovněž zamítnuty.
21 Dne 20. srpna 2004 požádal státní zástupce ve Varese Komisi o zbavení povinnosti mlčenlivosti pro některé úředníky uvedené v oznámení ze dne 23. července 2003 a rovněž o to, aby byli zbaveni imunity. Komise této žádosti vyhověla dne 28. září 2004.
22 Vzhledem k tomu, že OLAF neodpověděl ve lhůtě čtyř měsíců stanovené čl. 90 odst. 2 služebního řádu na stížnosti podané žalobci, byly tyto stížnosti považovány za odmítnuté.
23 Rozhodnutími ze dne 15., 21. a 28. října 2004 zamítl OOJ stížnosti podané žalobci ve věci F‑5/05 z důvodu, že „Komisi nepřísluší vyjadřovat se k opatřením, k nimž přistoupil OLAF při plnění svých funkcí“. Stejně tak byly zamítnuty žádosti o to, aby jim Komise poskytla pomoc stanovenou článkem 24 služebního řádu, neboť OOJ měl za to, že zúčastněné osoby nebyly předmětem žádného vyhrožování, urážky, zranění, pomluvy nebo útoku z důvodů svého postavení a služebních povinností a že vyšetřování zahájené OLAF bylo vedeno v souladu s platnou právní úpravou.
24 Dne 25. listopadu 2004 OLAF vydal v souvislosti se závěrem vnitřního vyšetřování na základě čl. 9 odst. 1 nařízení č. 1073/1999 zprávu uvádějící zjištěné skutečnosti, finanční újmu způsobenou Společenstvím a závěry vyšetřování, včetně doporučení ředitele ohledně opatření, která je třeba v návaznosti na toto vyšetřování přijmout (dále jen „závěrečná zpráva z vyšetřování“). Uvedená zpráva byla zaslána generálnímu tajemníkovi Komise, generálním ředitelům GŘ „Personál a administrativa“ a SVS, jakož i řediteli Úřadu pro správu a vyplácení individuálních nároků.
25 V závěrečné zprávě z vyšetřování bylo uvedeno, že zaměstnanci SVS v Ispře nahlašovali třikrát až čtyřikrát více úrazů než zbytek zaměstnanců Komise přidělený k práci do jiných míst a že pravděpodobnost, jakou tato hlášení vedla ke konstatování částečné trvalé invalidity byla dvakrát až třikrát vyšší v SVS v Ispře než ve zbytku Komise. Bylo rovněž zdůrazněno, že 42 úředníkům, na něž se vztahuje oznámení ze dne 23. července 2003, bylo umožněno si nechat vyplatit značné částky v návaznosti na nahlášení několika úrazů, jejichž závažnost však byla nízká. V závěrečné zprávě z vyšetřování se nicméně uvádí, že šetření provedená v rámci vnitřního vyšetřování, ačkoliv prokázala selhání, pokud jde o úkony lékaře určeného Komisí k posuzování míry trvalé invalidity, neumožnila z důvodu čistě správní povahy tohoto vyšetřování konstatovat existenci podvodných hlášení úrazů, a že za těchto podmínek přísluší odpověď na otázku, zda 42 úředníků, kteří jsou vyšetřováni, spáchalo skutečně trestné činy, italským soudním orgánům. Mimoto závěrečná zpráva z vyšetřování neobsahovala návrh na zahájení disciplinárních řízení s uvedenými úředníky.
26 Dne 21. února 2005 OLAF výslovně zamítl stížnosti žalobců ve věci F‑5/05.
27 Státní zástupce ve Varese nařídil zhotovit zdravotně-právní znalecký posudek veškerých úrazů, které byly nahlášeny oněmi 42 úředníky, na něž se vztahuje oznámení ze dne 23. července 2003 (dále jen „zdravotně-právní znalecký posudek“). Na žádost státního zástupce předal OLAF dne 15. dubna 2005 kopie dokumentů nezbytných ke zhotovení tohoto znaleckého posudku.
28 Dne 15. června 2005 bylo ve zdravotně-právním znaleckém posudku uveden závěr, že skutečnosti zdravotní povahy nejsou dostatečné k prokázání existence podvodných hlášení o úrazech. V důsledku toho Soud ve Varese příslušný k vyšetřování rozhodl dne 12. července 2005 na základě návrhu státního zástupce ve Varese o odložení věci.
29 Oznámeními ze dne 9. října 2006 informoval OLAF žalobce o odložení věci.
Řízení a návrhová žádání účastníků řízení
30 Žaloba F‑5/05 byla původně dne 11. ledna 2005 zapsána do rejstříku kanceláře Soudu prvního stupně pod číslem T‑22/05.
31 Žalobci navrhují, aby Soud:
– nařídil, aby žalobcům byly poskytnuty veškeré spisy, jež se jich týkají a byly OLAF zapečetěny;
– nařídil předložení závěrečné zprávy z vyšetřování;
– zrušil vyšetřování vedené proti žalobcům;
– zrušil oznámení OLAF obsahující „oznámení o vyšetřování a informování italských soudních orgánů“;
– zrušil zprávu o vyšetřování předanou italským soudním orgánům;
– zrušil „veškeré akty navazující na tato rozhodnutí nebo se jich týkající, které by byly přijaty po podání této žaloby“;
– uložil OLAF a Komisi uhradit náhradu škody, vyčíslenou ex aequo et bono na 30 000 eur každému žalobci, s výhradou jejího zvýšení nebo snížení v průběhu řízení;
– uložil v každém případě Komisi náhradu nákladů řízení včetně výloh a odměny advokáta, s nímž žalobci podání této žaloby konzultovali.
32 Samostatným podáním, došlým kanceláři Soudu prvního stupně dne 27. dubna 2005, vznesla Komise námitku nepřípustnosti proti žalobě T‑22/05, na základě čl. 114 odst. 1 jednacího řádu Soudu prvního stupně použitelného mutatis mutandis na základě čl. 3 odst. 4 rozhodnutí Rady 2004/752/ES, Euratom ze dne 2. listopadu 2004 o zřízení Soudu pro veřejnou službu Evropské unie (Úř. věst. L 333, s. 7) na Soud do doby, než vstoupí v platnost jeho jednací řád.
33 Komise navrhuje, aby Soud:
– odmítl žalobu jako nepřípustnou;
– rozhodl o nákladech řízení podle práva.
34 Žaloba F‑7/05 byla původně dne 17. února 2005 zapsána do rejstříku kanceláře Soudu prvního stupně pod číslem T‑84/05.
35 Žalobkyně navrhuje, aby Soud:
– nařídil, aby byly žalobkyni poskytnuty veškeré spisy, jež se jí týkají a byly OLAF zapečetěny;
– nařídil předložení závěrečné zprávy z vyšetřování;
– zrušil vyšetřování vedené proti žalobkyni;
– zrušil oznámení OLAF obsahující „oznámení o vyšetřování a informování italských soudních orgánů“;
– zrušil zprávu o vyšetřování předanou italským soudním orgánům;
– zrušil „veškeré akty navazující na tato rozhodnutí nebo se jich týkající, které by byly přijaty po podání této žaloby“;
– uložil OLAF a Komisi uhradit náhradu škody, vyčíslenou ex aequo et bono na 30 000 eur, s výhradou jejího zvýšení nebo snížení v průběhu řízení;
– uložil v každém případě Komisi náhradu nákladů řízení včetně výloh a odměny advokáta, s nímž žalobkyně podání této žaloby konzultovala.
36 Samostatným podáním, došlým kanceláři Soudu prvního stupně dne 27. dubna 2005, vznesla Komise námitku nepřípustnosti proti žalobě T‑84/05 na základě čl. 114 odst. 1 jednacího řádu Soudu prvního stupně. Komise navrhuje, aby Soud:
– odmítl žalobu jako nepřípustnou;
– rozhodl o nákladech řízení podle práva.
37 Usnesením předsedy čtvrtého senátu Soudu prvního stupně ze dne 3. května 2005 byly věci T‑22/05 a T‑84/05 spojeny pro účely písemné části řízení, ústní části řízení a rozsudku, na základě článku 50 jednacího řádu uvedeného Soudu.
38 Podáními datovanými 31. května 2005 a došlými kanceláři Soudu prvního stupně tentýž den faxem (prvopisy podány dne 2. června 2005) podala Rada Evropské unie návrh na vstup do řízení ve věcech T‑22/05 a T‑84/05 jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání Komise.
39 Podáním došlým kanceláři Soudu prvního stupně dne 21. června 2005, předložili žalobci svá vyjádření k námitkám nepřípustnosti vzneseným Komisí.
40 Usnesením předsedy čtvrtého senátu Soudu prvního stupně ze dne 13. července 2005 bylo povoleno vedlejší účastenství Rady ve spojených věcech T‑22/05 a T‑84/05 na podporu návrhových žádání Komise.
41 Ve svém vyjádření vedlejší účastnice řízení, týkajícím se výhradně přípustnosti spojených žalob T‑22/05 a T‑84/05, došlým kanceláři Soudu prvního stupně faxem dne 30. září 2005 (prvopisy dodány dne 4. října 2005), Rada navrhuje, aby Soud:
– odmítl žaloby jako nepřípustné;
– rozhodl o nákladech řízení podle práva.
42 Usnesením ze dne 15. prosince 2005 Soud prvního stupně postoupil na základě čl. 3 odst. 3 rozhodnutí 2004/752 věci T‑22/05 a T‑84/05 Soudu. Žaloby byly zapsány do rejstříku kanceláře tohoto soudu pod čísly F‑5/05 a F‑7/05.
43 Podáním došlým kanceláři Soudu dne 20. prosince 2005 předložili žalobci svá vyjádření k vyjádření vedlejší účastnice řízení předloženého Radou ve věcech F‑5/05 a F‑7/05.
44 Usnesením prvního senátu Soudu ze dne 21. března 2006 byly námitky nepřípustnosti vznesené ve věcech F‑5/05 a F‑7/05 spojeny s projednáním věci samé.
45 V žalobní odpovědi došlé kanceláři Soudu faxem dne 20. června 2006 (prvopis dodán tentýž den) Komise setrvala na veškerých návrhových žádáních souvisejících s nepřípustností žalob a navrhla, aby Soud:
– prohlásil žaloby za neopodstatněné;
– uložil žalobcům náhradu nákladů řízení.
46 Ve svém vyjádření vedlejší účastnice řízení, došlém kanceláři Soudu faxem dne 20. června 2006 (prvopis dodán dne 22. června 2006), Rada setrvala na návrhových žádáních týkající se nepřípustnosti žalob jako celku a podpůrně navrhla, aby Soud:
– prohlásil žaloby za neopodstatněné;
– rozhodl o nákladech podle práva.
47 Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 30. června 2006 podal L. Verheyden, bývalý úředník, žalobu zapsanou do rejstříku kanceláře Soudu pod číslem F‑72/06, kterou se domáhal zejména zrušení rozhodnutí o zahájení vnitřního vyšetřování, jakož i zrušení rozhodnutí o předání informací italským soudním orgánům.
48 Podáním došlým kanceláři Soudu dne 10. července 2006 předložili žalobci svá vyjádření k vyjádření vedlejší účastnice řízení předloženému Radou k věci samé.
49 V souladu s čl. 64 odst. 3 písm. a) a d) jednacího řádu Soudu prvního stupně položil Soud hlavním účastníkům řízení otázky a vyzval Komisi k předložení zdravotních a administrativních spisů týkajících se úrazů, jež utrpěli žalobci mezi lednem 1986 a červencem 2003, k předložení závěrečné zprávy z vyšetřování a veškerých dokumentů Komise, zejména pak dokumentů OLAF týkajících se vyšetřování. Žalobci a Komise Soudu vyhověli.
50 Usnesením předsedy prvního senátu Soudu ze dne 13. června 2007 byly spojené věci F‑5/05 a F‑7/05 pro účely ústní části řízení spojeny s věcí F‑72/06, a to v souladu s čl. 50 odst. 1 jednacího řádu Soudu prvního stupně.
51 V průběhu jednání, které se konalo 3. července 2007 žalobci uvedli, že jejich návrhy na to, aby byla předložena závěrečná zpráva z vyšetřování, jakož i jejich zdravotní spisy, se staly bezpředmětnými.
52 Usneseními prvního senátu Soudu ze dne 2. srpna 2007 byla znovuotevřena ústní část řízení ve spojených věcech F‑5/05 a F‑7/05, jakož i ústní část řízení ve věci F‑72/06.
53 V souladu s čl. 64 odst. 3 písm. c) a d) jednacího řádu Soudu prvního stupně vyzval Soud Komisi a Radu k předložení důvodové zprávy k článku 90a služebního řádu a k tomu, aby uvedly, které akty OLAF jsou podle jejich názoru způsobilé se žalobců nepříznivě dotknout a být předmětem stížnosti na základě článku 90a služebního řádu. Komise a Rada výzvě vyhověly.
54 Žalobci předložili svá vyjádření k odpovědím Komise a Rady ohledně organizačních procesních opatření uvedených v předchozím bodě.
Právní otázky
K rozsahu sporu
55 Pokud jde o žalobce, je třeba mít za to, že podstatou jejich žaloby je:
– zrušení rozhodnutí o zahájení vnitřního vyšetřování;
– zrušení vyšetřovacích aktů přijatých v průběhu vnitřního vyšetřování (dále jen „vyšetřovací akty OLAF“);
– zrušení rozhodnutí o předání informací italským soudním orgánům;
– zrušení závěrečné zprávy z vyšetřování;
– zrušení „veškerých aktů navazujících na tato rozhodnutí nebo se jich týkajících, které by byly přijaty po podání této žaloby“;
– toho, aby byla Komisi uložena povinnost uhradit jim náhradu škody.
K návrhovým žádáním znějícím na zrušení rozhodnutí o zahájení vnitřního vyšetřování, vyšetřovacích aktů OLAF a závěrečné zprávy z vyšetřování
56 Z ustanovení čl. 91 odst. 2 služebního řádu vyplývá, že žaloba je přípustná pouze tehdy, byla-li předem úřadu podána stížnost ve smyslu čl. 90 odst. 2, a to ve lhůtě v něm stanovené, a byla-li tato stížnost předmětem výslovného nebo implicitního zamítavého rozhodnutí.
57 V projednávané věci z dokumentů založených ve spisu vyplývá, že jediným žalobci zpochybňovaným aktem, který byl předmětem stížnosti podané řediteli OLAF, bylo rozhodnutí o předání informací italským soudním orgánům. Z toho vyplývá, že návrhová žádání znějící na zrušení rozhodnutí o zahájení vnitřního vyšetřování, vyšetřovacích aktů OLAF a závěrečné zprávy z vyšetřování, jimž nepředcházela žádná stížnost, musí být odmítnuty jako nepřípustné, a to i pokud by, jak tvrdí žalobci, tyto akty představovaly opatření, která se jich nepříznivě dotýkají ve smyslu čl. 90 a služebního řádu.
K návrhovému žádání znějícímu na zrušení „veškerých aktů navazujících na tato rozhodnutí nebo se jich týkajících, které by byly přijaty po podání této žaloby“
58 Je třeba připomenout, že podle čl. 44 odst. 1 písm. c) a d) jednacího řádu Soudu prvního stupně musí každá žaloba obsahovat předmět sporu a stručný popis žalobních důvodů, jakož i návrhová žádání žalobce. Tato informace musí být dostatečně jasná a přesná, aby umožnila žalovanému připravit si svou obranu a Soudu rozhodnout o žalobě, a to případně i bez dalších doplňujících informací.
59 V projednávaném případě výše uvedené návrhové žádání neumožňuje jasně určit dotčený akt nebo akty, jejichž zrušení je navrhováno, a musí být z tohoto důvodu odmítnuto jako nepřípustné.
K návrhovému žádání znějícímu na zrušení rozhodnutí o předání informací italským soudním orgánům
K přípustnosti
– Argumenty účastníků řízení
60 Komise a Rada navrhují, aby Soud výše uvedené návrhové žádání odmítl jako nepřípustné, a to z důvodu, že rozhodnutí o předání informací vnitrostátním soudním orgánům na základě čl. 10 odst. 2 první věty nařízení č. 1073/1999 (dále jen „rozhodnutí přijaté na základě čl. 10 odst. 2 první věty nařízení č. 1073/1999“) nepředstavuje, jak již bylo rozhodnuto soudy Společenství, akt nepříznivě zasahující do právního postavení. Zdůrazňují, že rozhodnutí této povahy je pouze přípravným opatřením pro rozhodnutí konečné, které mohou přijmout vnitrostátní soudní nebo správní orgány, přičemž tyto orgány mohou svobodně rozhodnout o opatřeních, která přijmou v návaznosti na tento akt, a jsou jedinými orgány oprávněnými k přijímání rozhodnutí, kterými by bylo dotčeno právní postavení osob předmětným aktem [usnesení předsedy Soudního dvora ze dne 19. dubna 2005, Tillack v. Komise, C‑521/04 P(R), Sb. rozh. s. I‑3103; usnesení Soudu prvního stupně ze dne 18. prosince 2003, Gómez Reino v. Komise, T‑215/02, Recueil FP, s. I‑A‑345 a II‑1685, a ze dne 13. července 2004, Comunidad Autónoma de Andalucía v. Komise, T‑29/03, Sb. rozh. s. II‑2923; usnesení předsedy Soudu prvního stupně ze dne 15. října 2004, Tillack v. Komise, T‑193/04 R, Sb. rozh. s. II‑3575; rozsudky Soudu prvního stupně ze dne 6. dubna 2006, Camós Grau v. Komise, T‑309/03, Sb. rozh. s. II‑1173, a ze dne 4. října 2006, Tillack v. Komise, T‑193/04, Sb. rozh. s. II‑3995].
61 Žalobci tezi Komise a Rady zpochybňují. Připomínají, že čl. 90a služebního řádu byl přijat s tím, aby umožnil soudu Společenství zajišťovat přezkum aktů, které OLAF přijímá v rámci svých vyšetřování, a poukazují na to, že v projednávaném případě rozhodnutí o předání informací italským soudním orgánům zasáhlo nepřiměřeným způsobem do několika z jejich základních práv, jako jsou právo na obhajobu, právo na vyšetřování vedené ve prospěch i neprospěch osoby, ohledně níž se vede, ochrana soukromí, a změnilo tak podstatným způsobem jejich právní postavení. Toto rozhodnutí je tak opatřením, které se jich nepříznivě dotýká ve smyslu článku 90a služebního řádu.
62 Pokud jde o judikaturu uvedenou Komisí a Radou, žalobci dodávají, že není pro projednávaný případ relevantní, jelikož byla vydána ve věcech projednávaných před tím, než byl do služebního řádu vložen článek 90a. V každém případě by tato judikatura, pokud by měla být potvrzena v projednávaném případě, vedla k porušení zásady účinné soudní ochrany, zakotvené v článcích 6 a 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
63 Komise a Rada odmítají argument vycházející z toho, že jimi citovaná judikatura není relevantní. Zdůrazňují, že ještě před přijetím článku 90a služebního řádu existovalo ustanovení, které bylo téměř totožné, a to článek 14 nařízení č. 1073/1999, který úředníkům umožňoval napadnout prostřednictvím žaloby na neplatnost akty OLAF, které jim způsobily újmu. Přes toto ustanovení však judikatura Společenství ustáleně odmítala považovat rozhodnutí přijaté na základě čl. 10 odst. 2 první věty nařízení č. 1073/1999 za rozhodnutí nepříznivě zasahující do právního postavení.
64 Co se týče argumentu vycházejícího z údajného porušení zásady účinné soudní ochrany, ke kterému by došlo, pokud by byla rozhodnutí o předání informací italským soudním orgánům odepřena povaha rozhodnutí nepříznivě se dotýkajícího určité osoby, nemůže podle názoru Komise ani tento argument být přijat. Osoby dotčené rozhodnutím přijatým na základě čl. 10 odst. 2 první věty nařízení č. 1073/1999 totiž podle jejího názoru nadále disponují možností navrhnout u vnitrostátního soudu, aby se tento soud dotázal Soudního dvora Evropských společenství na platnost tohoto rozhodnutí. Stejně tak mají tyto osoby nadále možnost podat u soudu Společenství žalobu na náhradu škody, směřující k napravení újmy případně způsobené aktem, kterým byly informace předány.
65 Žalobci nezpochybňují skutečnost, že článek 90a služebního řádu převzal obsah ustanovení článku 14 nařízení č. 1073/1999, ale odmítají argumentaci Komise a Rady, podle níž by aktem způsobilým nepříznivě se dotknout určité osoby bylo pouze konečné rozhodnutí, přijaté OOJ nebo vnitrostátním soudem příslušným pro trestní věci na základě výsledků vnitřního vyšetřování.
66 Komise a Rada v rámci organizačních procesních opatření na výzvu, aby uvedly, které akty OLAF mohou podle jejich názoru být předmětem stížnosti na základě článku 90a služebního řádu a následné žaloby, uvedly, že se jedná o akty přijaté OLAF v rámci vnitřního vyšetřování, které mají závazné právní následky vůči takovému úředníkovi nebo zaměstnanci, jehož se netýkají tvrzení, která jsou předmětem vyšetřování. Jednalo by se zvláště o prohlídku osobních předmětů v rámci prohlídky kanceláře úředníka či zaměstnance, kteří jsou ve vztahu k vnitřnímu vyšetřování třetími osobami, zabavení takových osobních předmětů, výslech nezúčastněného úředníka nebo zaměstnance, při kterém OLAF použil nezákonné postupy, nebo nezákonný odposlech telefonu nezúčastněného úředníka či zaměstnance. Taková opatření by totiž nemohla být, pokud jde o třetí osoby, považována za přípravná opatření k přijetí konečného rozhodnutí úřadu, jež může být napadeno žalobou na neplatnost, protože následně zpracovaná zpráva z vyšetřování by se netýkala nezúčastněného úředníka či zaměstnance. Ten by tak nedisponoval žádnou pozdější možností napadnout opatření OLAF přijatá vůči jeho osobě prostřednictvím námitek a muselo by mu být umožněno tato opatření napadnout přímo k tomu, aby využil zejména soudní ochrany svých subjektivních práv.
67 Pokud jde naproti tomu o otázku, zda opatření takové povahy, jako jsou popsána výše, avšak uplatněná vůči úředníku či zaměstnanci, proti němuž míří tvrzení, která jsou předmětem vyšetřování, mohou být považována za opatření nepříznivě se ho dotýkající, Komise upřesňuje, že by za taková opatření mohla být uvedená opatření výjimečně považována za podmínky jejich důsledného oddělení od veškerých ostatních opatření v rámci vyšetřování, která směřují pouze k přípravě závěrů OLAF a vůči nimž by bylo přiměřenou obranou napadnout je prostřednictvím námitek. Avšak podle názoru Komise je nutno konstatovat, že žádný z těchto výjimečných předpokladů není v projednávaném případě splněn vzhledem k tomu, že žalobci netvrdí, že by byli předmětem opatření, které by svojí povahou patřilo mezi opatření, jež je třeba považovat za opatření, která se nepříznivě dotýkají určité osoby.
68 Žalobci uvádí, že nemohou souhlasit s přístupem Komise a Rady, který spočívá ve výhodnějším zacházení s nezúčastněnými úředníky a zaměstnanci oproti úředníkům a zaměstnancům, o nichž je vnitřní vyšetřování vedeno. Nejenže je podle nich takovýto přístup diskriminační, ale je nesprávný i vzhledem k samotnému účelu článku 90a služebního řádu, který je nutno vykládat ve světle bodu 10 odůvodnění nařízení č. 1073/1999, který výslovně stanoví, že vyšetřování musí být prováděna při plném dodržování lidských práv a základních svobod, zejména práva dotčených osob vyjádřit se ke skutečnostem, které se jich týkají, a práva na to, aby závěry vyšetřování bylo možné založit pouze na skutečnostech s důkazní hodnotou
– Závěry Soudu
69 Úvodem je třeba připomenout, že v návaznosti na založení OLAF rozhodnutím 1999/352 zákonodárce Společenství za účelem podrobení činností tohoto úřadu účinnému soudnímu přezkumu v článku 14 nařízení č. 1073/1999 stanovil, že „[a]ž do změny [služebního] řád[u] může každý úředník nebo jiný zaměstnanec Evropských společenství podat řediteli úřadu stížnost podle tohoto článku na činnost, která mu způsobila újmu a které se dopustí úřad při vnitřním vyšetřování podle čl. 90 odst. 2 [služebního] řád[u]“ a že „[č]lánek 91 [služebního] řád[u] se vztahuje na rozhodnutí přijatá s ohledem na tyto stížnosti [o těchto stížnostech]“. Nařízení č. 723/2004 následně zakotvilo právo úředníků a jiných zaměstnanců navrhovat zrušení některých aktů OLAF u soudů Společenství, a to tím, že byl do služebního řádu vložen článek 90a, jehož druhá věta stanoví, že každá osoba, na kterou se služební řád vztahuje, se může „obrátit na ředitele OLAF[…] ve smyslu čl. 90 odst. 2 se stížností na opatření, které se jí nepříznivě dotýká v souvislosti s vyšetřováním, které [OLAF] provádí“.
70 Je tedy otázkou, která dosud nebyla předmětem judikatury Společenství, zda rozhodnutí přijaté na základě čl. 10 odst. 2 první věty nařízení č. 1073/1999, je opatřením, která se nepříznivě dotýká určité osoby, ve smyslu článku 90 služebního řádu.
71 V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že ustanovení článku 90a služebního řádu byla přijata zákonodárcem Společenství v roce 2004 za účelem zajištění soudní ochrany osob, na něž se vztahuje služební řád. Vzhledem k takto výslovnému a nedávnému zmocnění ve služebním řádu nemůže Soud v oblasti, která spadá do jeho pravomoci, přehlížet odpovědnost, která mu byla zákonodárcem svěřena.
72 Dále jsou tato ustanovení důsledkem nových pravomocí svěřených OLAF zákonodárcem po přijetí nařízení č. 723/2004, ať se jedná o pravomoc v oblasti podvodů, svěřenou článkem 22a služebního řádu, nebo v oblasti disciplinárního řízení, svěřenou ustanoveními přílohy IX služebního řádu. Článek 90a služebního řádu je tak odrazem snahy zákonodárce Společenství upravit v souvislosti s posílením role OLAF odpovídající soudní záruky.
73 Mimoto, jak vyplývá z ustálené judikatury Soudního dvora, zásada účinné soudní ochrany je obecnou zásadou práva Společenství, která vyplývá z ústavních tradic společných členským státům a která byla zakotvena články 6 a 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (rozsudek Soudního dvora ze 3. září 2008, Kadi a Al Barakaat International Foundation v. Rada a Komise, C‑402/05 P a C‑415/05 P, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 335). Ve věci, v níž byl vydán tento rozsudek, Soudní dvůr v souvislosti s tím, že se žalobci dovolávali práva na obhajobu, zvláště práva být slyšen, zejména rozhodl, že účinnost soudního přezkumu, který se musí vztahovat zejména na legalitu důvodů pro přijetí aktu zasahujícího do právního postavení, implikuje, že příslušný orgán Společenství má povinnost sdělit tyto důvody osobám dotčeným tímto aktem, v nejširším možném rozsahu, a to buď v okamžiku, kdy je akt přijat, nebo při nejmenším tak rychle po jeho přijetí, aby těmto adresátům bylo umožněno využít v příslušných lhůtách jejich práva na opravný prostředek (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Kadi a Al Barakaat International Foundation v. Rada a Komise, bod 336).
74 Vzhledem k tomu, že jde právě o dodržení práva být slyšen, jehož se žalobci v tomto sporu dovolávají na podporu své argumentace týkající se záruky účinné soudní ochrany, je třeba zdůraznit, že by úředník takovou zárukou nedisponoval, kdyby před jeho obžalobou před vnitrostátním soudem v trestní věci na základě čl. 10 odst. 2 první věty nařízení č. 1073/1999, neměl soud Společenství pravomoc ověřit, zda byl předem vyslyšen či zda byla dodržena ze strany OLAF ustanovení článku 4 rozhodnutí 1999/396, který stanoví, že tato povinnost může být odložena. Takovýto přezkum rozhodnutí přijatého na základě čl. 10 odst. 2 první věty nařízení č. 1073/1999 soudem Společenství je o to důležitější, že v tomto stadiu řízení je OLAF oprávněn, pokud to generální tajemník Komise povolí, odložit splnění povinnosti získat vyjádření zúčastněných osob, a to případně i o delší dobu.
75 Je mimoto třeba zdůraznit, že rozhodnutí přijaté na základě čl. 10 odst. 2 první věty nařízení č. 1073/1999 může mít značné důsledky pro služební postup dotčených osob. Podle článku 43 služebního řádu totiž „[z]působilost, výkonnost a chování každého úředníka ve službě, podléhají pravidelným posudkům vypracovaným [vypracovávaným] nejméně jednou za dva roky“. Avšak pokud má OLAF za to, že činy spáchané zaměstnancem mohou být předmětem trestního stíhání, a přistoupí z tohoto důvodu k předání informací vnitrostátním soudním orgánům, je tato okolnost - nejčastěji oznamovaná OOJ samotným OLAF nebo dotčeným zaměstnancem, pokud například je slyšen jako svědek před vnitrostátním soudem - takové povahy, že může ovlivnit posouzení zaměstnance, které administrativa musí učinit v rámci hodnocení, a to zejména posouzení jeho chování na pracovišti.
76 Povaha soudní ochrany zaručené osobám, jichž se týká vyšetřování zahájené OLAF doznává navíc změny, přijme-li ředitel OLAF rozhodnutí na základě čl. 10 odst. 2 první věty nařízení č. 1073/1999. Pokud totiž před přijetím takového rozhodnutí tyto osoby disponují ohledně případných zásahů do jejich práv případnou možností soudní ochrany zaručenou soudy Společenství, je tato ochrana v návaznosti na přijetí tohoto rozhodnutí vykonávána vnitrostátními soudními orgány, které obdrží od OLAF informace shromážděné v rámci vnitřního vyšetřování.
77 Přitom vzhledem k důsledkům, jež mohou přivodit, je těžko představitelné, že by bylo rozhodnutím přijatým na základě čl. 10 odst. 2 první věty nařízení č. 1073/1999 možné upřít povahu opatření, které se určité osoby nepříznivě dotýká ve smyslu čl. 90a služebního řádu, jestliže samotný zákonodárce Společenství upravil požadavek stanovit pro vnitřní vyšetřování OLAF přísné procesní záruky, zejména pak podřídit nejvýznamnější akty, které OLAF v rámci takových vyšetřování přijímá – mezi které nutně s ohledem na jejich dosah patří rozhodnutí přijatá na základě čl. 10 odst. 2 první věty nařízení č. 1073/1999 – povinnosti dodržovat základní zásady práva na obhajobu. Nařízení č. 1073/1999 totiž poté, co v bodě 10 svého odůvodnění uvádí, že vyšetřování ze strany OLAF musí být vedena „při plném dodržování lidských práv a základních svobod, zejména zásady ekvity, práva osob vyjádřit se ke skutečnostem, které se jich týkají, a zásady, že závěry vyšetřování mohou být založeny pouze na skutečnostech s důkazní hodnotou“, v čl. 4 odst. 6 písm. b) stanovil, že každý orgán, instituce nebo úřad založený smlouvami nebo na jejich základě přijme pravidla týkající se „zaručení [záruk] práv osob, kterých se vnitřní vyšetřování týká“.
78 Kdyby Soud nevykonával přezkum legality rozhodnutí přijatého na základě čl. 10 odst. 2 první věty nařízení č. 1073/1999 – ačkoliv je jediným orgánem, který je k němu oprávněn v době, kdy lze přezkum užitečně provést, jedná-li se o osobu, na níž se vztahuje služební řád – nebyly by z případného porušení ustanovení nařízení č. 1073/1999, jehož cílem je ochrana práva na obhajobu, vyvozeny žádné důsledky. Vnitrostátní soud by se totiž stále zabýval informacemi, které mu byly předány ze strany OLAF, ačkoliv rozhodnutí o nezákonnosti takového předání si vzhledem k nedodržení práva na obhajobu přijaté soudem Společenství žádá, aby vnitrostátní soud nemohl z takových informací vycházet. Soudní dvůr mimoto již rozhodl, že takové nedodržení práva na obhajobu ze strany OLAF je porušením podstatných náležitostí vyšetřovacího řízení [usnesení předsedy Soudního dvora ze dne 8. dubna 2003, Gómez-Reino v. Komise, C‑471/02 P(R), Recueil, s. I‑3207, bod 64].
79 Mimoto v případě, kdy nebylo OLAF uděleno žádné povolení ze strany generálního tajemníka Komise, což vyplývá ze skutkových okolností projednávaného případu, ani nebylo o toto povolení požádáno, a to v rozporu s článkem 4 rozhodnutí 1999/396, byl by úředník – nemohl-li by o nezákonnosti tohoto postupu rozhodnout soud Společenství – nezákonně a bez svého vědomí po několik měsíců předmětem řízení, která se přímo dotýkají jeho osoby. Okolnost, že povinnost vyslyšet zúčastněnou osobu je možné odložit a že tak tato osoba může být zbavena možnosti uplatnit svá práva před soudem, ať se jedná o soud Společenství nebo soud vnitrostátní, tím spíše odůvodňuje přípustnost žaloby na neplatnost namířené přímo proti rozhodnutí přijatému na základě čl. 10 odst. 2 první věty nařízení č. 1073/1999. V tomto kontextu totiž až do okamžiku, než se dotčený úředník dozví o trestním stíhání vedeném proti jeho osobě, nemohou být použity procesní záruky existující před vnitrostátním soudem. Navíc pouze soudní přezkum provedený ve stadiu přijímání rozhodnutí na základě čl. 10 odst. 2 první věty nařízení č. 1073/1999 je takové povahy, že může včas zajistit dodržení výsady generálního tajemníka Komise jakožto jediného vnějšího orgánu ve vztahu k OLAF, jenž má pravomoc vykonávat určitý dohled nad vedením vyšetřování za účelem rozhodnutí o zachování důvěrnosti vyšetřování před OLAF, dokud není věc předložena vnitrostátním soudním orgánům.
80 Krom toho k tomu, aby mohl být soudní přezkum takového aktu, jakým je rozhodnutí přijaté na základě čl. 10 odst. 2 první věty nařízení č. 1073/1999, účinný, nelze tento přezkum provádět výhradně v rámci žaloby o náhradu škody. Tato žaloba zajisté umožňuje úředníkovi dosáhnout odškodnění za újmy, která mu byla způsobena v souvislosti s vyšetřováním OLAF (viz výše uvedený rozsudek Camós Grau v. Komise). Avšak taková žaloba na náhradu škody pro úředníka Společenství na jedné straně znamená nutnost dvoufázového postupu před zahájením soudního řízení, k jehož výsledku se v kontradiktorním řízení dospěje po poměrně dlouhé době, a na druhé straně neumožňuje zajištění dodržení práva na obhajobu v době, kdy hrozí jeho porušování.
81 Soud považuje v tomto ohledu za důležité zdůraznit, že z ustálené judikatury vyplývá, že účinná soudní ochrana předpokládá, že jednotlivci, jejichž zájmy jsou poškozeny aktem, který zasahuje do právního postavení, mohou v příslušném řízení soudu navrhnout nařízení předběžných opatření. Přitom návrh na odklad vykonatelnosti takového aktu je přípustný na základě čl. 102 odst. 1 jednacího řádu pouze tehdy, napadl-li navrhovatel tento akt žalobou před Soudem. Přiznání práva na přímou žalobu proti rozhodnutí přijatému na základě čl. 10 odst. 2 první věty nařízení č. 1073/1999 by tak umožnilo dotčenému úředníkovi dosáhnout, je-li obeznámen se závěry vyšetřování a v případě, splňuje-li podmínky naléhavosti a újmy k tomu vyžadované, odkladu vykonatelnosti uvedeného rozhodnutí.
82 Konečně je třeba uvést, že účinný přezkum legality takového aktu, jakým je rozhodnutí na základě čl. 10 odst. 2 první věty nařízení č. 1073/1999, přispívá v souladu s vůlí zákonodárce k plnému dodržování legality vyšetřování a základních práv osob, jichž se vyšetřování týkají, ze strany OLAF. Soud poznamenává, že v projednávaném sporu OLAF odpověděl na stížnosti, které mu předložili žalobci ve věci F‑5/05 na základě článku 90a služebního řádu, až dne 21. února 2005, tedy po podání žalob, a že na stížnosti, které jí byly adresovány, výslovně odpověděla pouze Komise, která předmětný akt nevydala. Takováto situace, v níž původce napadeného rozhodnutí nezaujme stanovisko k námitkám, které jsou proti tomuto rozhodnutí vzneseny, je neslučitelná se zásadou řádné správy a svědčí o nevýhodách, které může přinést neexistence jasně stanoveného a účinného soudního přezkumu. Rozbor žaloby v tomto sporu po meritorní stránce není s to tento závěr vyvrátit.
83 Souhrn výše uvedených úvah tedy odůvodňuje závěr přiznat rozhodnutím přijatým na základě čl. 10 odst. 2 první věty nařízení č. 1073/1999 povahu opatření, které se nepříznivě dotýká určité osoby ve smyslu článku 90a služebního řádu.
84 Takovýto závěr nemůže být zpochybněn žádným z argumentů uplatňovaných Komisí.
85 V první řadě Komise a Rada poukazovaly na to, že rozhodnutí přijaté ředitelem OLAF na základě čl. 10 odst. 2 první věty nařízení č. 1073/1999 je pouze přípravným aktem pro přijetí konečného rozhodnutí, pro jehož přijetí jsou příslušné vnitrostátní soudní nebo správní orgány.
86 V tomto ohledu je pravdou, že podle ustálené judikatury platí, že v případě, kdy se jedná o akty nebo rozhodnutí, jejichž vypracování se uskutečňuje v několika krocích, zejména na závěr vnitřního řízení, jsou v zásadě napadnutelnými akty pouze ta opatření, jimiž je na konci tohoto řízení zaujato s konečnou platností stanovisko orgánu, a nikoliv přechodná opatření, jejichž účelem je příprava konečného rozhodnutí. Přípravné akty nezasahují do právního postavení, takže žalobce může namítat vady aktů, které konečnému rozhodnutí předcházely a jsou s ním úzce spjaty, pouze v rámci žaloby, kterou je napadáno rozhodnutí, které je výsledkem řízení (usnesení Soudu prvního stupně ze dne 11. února 2003, Pflugradt v. ECB, T‑83/02, Recueil FP, s. I‑A‑47 a II‑281, bod 34).
87 Je nicméně záhodno zdůraznit, že v případě, kdy ředitel OLAF přijímá rozhodnutí na základě čl. 10 odst. 2 první věty nařízení č. 1073/1999, zaujímá stanovisko s ohledem na prozatímní či konečné výsledky vyšetřování prováděného odděleními svého úřadu týkající se existence činů, které by mohly být trestně stíhány, a má za to, že osoba nebo osoby, jichž se vyšetřování týká, by mohly být trestně stíhány. Jedná se o rozhodnutí přijaté nezávislým orgánem Společenství, který je přijímá na svou vlastní odpovědnost v rámci zvláštního řízení odlišného od vnitrostátního soudního řízení. Po přijetí tohoto rozhodnutí nenásleduje přijetí žádného jiného aktu, který by se nepříznivě dotkl určité osoby a který by byl přijímán z pravomoci ředitele OLAF, takže jeho autor tímto rozhodnutím zaujímá své konečné stanovisko. Nemůže být v tomto přirovnáváno k aktu, kterým OOJ zahajuje disciplinární řízení s úředníkem, jehož předmětem je příprava pozdějšího a konečného rozhodnutí téhož orgánu.
88 Pokud by rozhodnutí přijaté na základě čl. 10 odst. 2 první věty nařízení č. 1073/1999 mělo být posuzováno jako přípravné opatření pro vnitrostátní soudní vyšetřování a rozhodnutí, která mohou být následně přijata OOJ, bylo by a fortiori třeba uznat, že všechny akty OLAF, které se vztahují k vyšetřování provedenému tímto úřadem, které nejčastěji předcházejí rozhodnutí o předání, jsou rovněž pouze přípravnými akty. Avšak takovýto rozbor by byl jednak v rozporu s jednoznačným zněním článku 90a služebního řádu a úmyslem jeho autorů, kteří tím, že přiznali všem osobám, na něž se služební řád vztahuje, právo podat stížnost proti „opatření [OLAF], které se j[ich] nepříznivě dotýká“, existenci takových aktů předpokládali, a jednak by učinil bezpředmětným a zbavil veškerého smyslu článek 90a služebního řádu, na což žalobci správně poukazují.
89 Mimoto příklady opatření, která se nepříznivě dotýkají určité osoby, vůči nimž lze podat stížnost podle článku 90a služebního řádu, které uvedly Komise a Rada v odpovědi na písemnou otázku Soudu, jako jsou prohlídka nebo zabavení osobních předmětů, v rámci přístupu do kanceláře úředníka nebo zaměstnance, jehož se vyšetřování netýká, či výslech za použití nezákonných postupů nebo nezákonný odposlech telefonu úředníka či zaměstnance, jehož se vyšetřování netýká, nepředstavují na rozdíl od rozhodnutí přijatého na základě čl. 10 odst. 2 první věty nařízení č. 1073/1999, v pravém slova smyslu skutečná správní rozhodnutí. Ačkoliv je pravda, že tyto akty nevyžadují nutně přijetí dalších následných rozhodnutí, nezasahují do zájmů a právního postavení tohoto úředníka nebo zaměstnance, který není předmětem vyšetřování, ve vyšší míře, než zasahuje sporné rozhodnutí o předání do zájmů a právního postavení osob, jež jsou předmětem vyšetřování OLAF. Konkrétně pak tyto akty nemají a priori samy o sobě dopad na postavení úředníků v rámci úřadu a služební postup těchto nezúčastněných úředníků nebo zaměstnanců, zatímco takové rozhodnutí o předání, jako je sporné rozhodnutí, má bezprostřední nepříznivý dopad na zájmy, služební postup a pověst dotčených osob.
90 Rozhodnutí přijaté na základě čl. 10 odst. 2 první věty nařízení č. 1073/1999 může tedy být považováno za rozhodnutí pouze přechodné nebo přípravné jedině v případě, že by byl zcela zbaven významu článek 90a služebního řádu. Toto rozhodnutí představuje akt, kterým se ředitel OLAF, nadán k tomu zvláštní a výhradní pravomocí v rámci Společenství, vyjadřuje k existenci činů, které by mohly být předmětem trestního stíhání, a rozhoduje o tom, zda učiní podání k vnitrostátním soudním orgánům k tomu, aby o těchto činech proběhlo odpovídající trestní řízení.
91 Ostatně je třeba uvést, že pokud jde o disciplinární řád úředníků, měl Soudní dvůr v případě, v němž bylo napadeno stanovisko disciplinární komise, za to, že takovéto stanovisko představuje akt, kterým bylo zasaženo do právního postavení a jež je možno napadnout žalobou vzhledem k tomu, že toto stanovisko, ačkoliv bylo vydáno poradním orgánem, bylo formulováno na závěr vyšetřování, které měla disciplinární komise vést zcela nezávisle a v rámci zvláštního a samostatného řízení, které mělo kontradiktorní povahu a podléhalo dodržování základních zásad práva na obhajobu (rozsudek Soudního dvora ze dne 29. ledna 1985, F v. Komise, 228/83, Recueil, s. 275, bod 16). Tato argumentace musí být a fortiori použita obdobně v případě rozhodnutí přijímaných na základě čl. 10 odst. 2 první věty nařízení č. 1073/1999, jelikož tato rozhodnutí kromě toho, že jejich předmětem není příprava pozdějšího a konečného rozhodnutí ředitele OLAF, jsou vydávána nezávislým orgánem Společenství a rovněž jsou přijímána v rámci vyšetřování nebo na jeho závěr, přičemž toto vyšetřování musí být vedeno „při plném dodržování […] práva [dotčených] osob na vyjádření se ke skutečnostem, které se jich týkají“.
92 Dále se Komise a Rada dovolávají s cílem popřít skutečnost, že rozhodnutí přijatá na základě čl. 10 odst. 2 první věty nařízení č. 1073/1999 mají povahu aktu, který se nepříznivě dotýká určité osoby, soudních precedentů.
93 V tomto ohledu je pravda, že ve věcech, v nichž bylo vydáno výše uvedené usnesení předsedy Soudního dvora Tillack v. Komise (bod 34), výše uvedené usnesení předsedy Soudu prvního stupně Tillack v. Komise (bod 46) a výše uvedený rozsudek Soudu prvního stupně Tillack v. Komise (body 68 až 70), měly soudy Společenství za to, že rozhodnutí přijatá na základě čl. 10 odst. 2 první věty nařízení č. 1073/1999 neovlivnila podstatným způsobem právní postavení osoby, jíž se uvedené informace týkaly.
94 Nicméně tato judikatura byla vydána ohledně osoby, která neměla postavení úředníka Společenství, ve věcech, o nichž bylo rozhodováno na základě článku 230 ES, a nikoliv článku 236 ES. Soudní dvůr, stejně jako Soud prvního stupně, kterým nebyla předložena otázka týkající se rozsahu působnosti článku 90a služebního řádu, rozhodly, že žalobce disponoval dostatečnými procesními zárukami před vnitrostátním soudem a že akt, kterým byly ze strany OLAF předány informace týkající se jeho osoby, byl pouhým aktem přípravným. Tento předpoklad však není splněn v projednávaném případě. Jedná-li se totiž vzhledem ke Společenstvím o třetí osobu, jejíž služební postup a majetková situace přímo nezávisí na opatřeních přijatých orgány Společenství, nedisponuje soud Společenství zvláštním oprávněním, které by mu dovolovalo, aby namísto vnitrostátního soudu zaručil dodržování základních práv a požadavků spravedlivého procesu.
95 Co se týče rozhodnutí vydaných Soudem prvního stupně ve věcech, v nichž bylo vydáno výše uvedené usnesení Comunidad Autónoma de Andalucía v. Komise, jakož i výše uvedený rozsudek Camós Grau v. Komise, je třeba uvést, že se v těchto rozhodnutích Soud prvního stupně vyjadřoval k právní povaze zprávy, jíž OLAF uzavírá vyšetřování, a nikoliv k tomu, zda je aktem nepříznivě se dotýkajícím určité osoby takové rozhodnutí, jako je rozhodnutí napadené v projednávaném případě.
96 Na závěr je třeba zdůraznit, že Soudní dvůr, stejně jako Soud prvního stupně již rozhodly, že přezkum legality aktů OLAF, které se nepříznivě dotýkají určité osoby, může být vykonáván soudem Společenství prostřednictvím žaloby na neplatnost (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 30. března 2004, Rothley a další v. Parlament, C‑167/02 P, Recueil, s. I‑3149, bod 50; usnesení předsedy Soudu prvního stupně ze dne 2. května 2000, Rothley a další v. Parlament, T‑17/00 R, Recueil, s. II‑2085, bod 107; rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 26. února 2002, Rothley a další v. Parlament, T‑17/00, Recueil, s. II‑579, bod 73).
97 Z toho vyplývá, že návrhová žádání žalobců znějící na zrušení rozhodnutí o předání informací italským soudním orgánům jsou přípustná.
K věci samé
98 Na podporu svých návrhových žádání znějících na zrušení rozhodnutí žalobci uvádějí v podstatě pět žalobních důvodů, vycházejících zaprvé z toho, že rozhodnutí o předání informací italským soudním orgánům bylo přijato bez náležitého právního základu, zadruhé z porušení základní zásady dodržování práva na obhajobu, zatřetí z porušení čl. 26 sedmého pododstavce služebního řádu, začtvrté z čl. 25 druhého pododstavce uvedeného řádu, týkajícího se povinnosti odůvodnit rozhodnutí, která se nepříznivě dotýkají osoby, na niž se služební řád vztahuje, a zapáté nezákonnosti nařízení č. 1073/1999 a rozhodnutí 1999/396.
99 Je třeba přezkoumat druhý žalobní důvod, vycházející z porušení základní zásady dodržování práva na obhajobu.
– Argumenty účastníků řízení
100 Žalobci tvrdí, že OLAF porušil základní zásadu dodržování práva na obhajobu, zaručenou v projednávaném případě článkem 4 rozhodnutí 1999/396, tím, že jim nebylo před tím, než OLAF rozhodl o předání informací týkajících se jejich osob italským soudním orgánům, umožněno se vyjádřit ke skutečnostem, které byly předmětem tohoto předání. Zúčastněné osoby upřesňují, že žádná zvláštní okolnost související s vyšetřováním neodůvodňovala to, aby byl OLAF zproštěn dodržování této zásady, a že v každém případě generální tajemník Komise nedal v tomto smyslu žádný souhlas.
101 Komise na svou obranu úvodem poukazuje na to, že pravidla, jež musí OLAF dodržovat při provádění svých vnitřních vyšetřování v oblasti práva na obhajobu jsou pouze ta pravidla, která stanoví jednak první věta, a jednak druhá věta článku 4 prvního pododstavce rozhodnutí 1999/396 (viz v tomto smyslu výše uvedené usnesení Soudu prvního stupně Gómez-Reino v. Komise, bod 65).
102 Avšak pokud jde o první větu článku 4 prvního pododstavce rozhodnutí 1999/396, která stanoví, že může-li být úředník dotčen vyšetřováním OLAF, musí o tom být urychleně vyrozuměn, pokud to nenarušuje vyšetřování, Komise tvrdí, že tato ustanovení nebyla v projednávaném případě porušena, jelikož by informování žalobců, pokud by k němu bývalo došlo, ovlivnilo účinnost vyšetřování ze strany italských soudních orgánů s ohledem na riziko zničení určitých dokumentů. Co se týče druhé věty článku 4 prvního pododstavce rozhodnutí 1999/396, ta se na rozhodnutí přijaté na základě čl. 10 odst. 2 první věty nařízení č. 1073/1999 nepoužije, jelikož k předání informací italským soudním orgánům došlo v průběhu vnitřního vyšetřování, a nikoliv na jeho závěru.
103 Komise uvádí, že žalobci by v každém případě byli v příhodném okamžiku informováni o všech skutečnostech, jež se jich dotýkají, neboť by v rámci italského soudního řízení obdrželi sdělení s přílohami přípisu ze dne 5. srpna 2003, tedy oznámení ze dne 23. července 2003, jakož i zápis z výslechu bývalého ředitele IES.
– Závěry Soudu
104 Úvodem je třeba připomenout, že čl. 4 první pododstavec první věta rozhodnutí 1999/396 stanoví, že „[v]yvstanou-li možné osobní důsledky pro člena, úředníka či zaměstnance Komise, je dotyčná osoba urychleně vyrozuměna, pokud to nenarušuje vyšetřování“. Co se týče čl. 4 prvního pododstavce druhé věty uvedeného rozhodnutí, ten stanoví, že „[v] žádném případě nesmějí být z vyšetřování vyvozeny závěry, které jmenovitě poukazují na [se jmenovitě týkají] některého člena, úředníka či zaměstnance Komise, aniž by byla dotyčné osobě dána možnost vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se jí týkají“.
105 Jak rozhodl Soud prvního stupně ve svém rozsudku ze dne 8. července 2008, Franchet a Byk v. Komise (T-48/05, Sb. rozh. s. II-1585, body 133 a 145), z výše uvedených ustanovení čl. 4 prvního pododstavce první věty rozhodnutí 1999/396 vyplývá, že jestliže má ředitel OLAF v úmyslu přijmout rozhodnutí na základě čl. 10 odst. 2 první věty nařízení č. 1073/1999, je mu uložena povinnost pro případ, že by se tyto informace týkaly jmenovitě člena, úředníka nebo zaměstnance Komise, dát jim ještě před tím, než bude přistoupeno k předání informací vnitrostátním soudním orgánům, možnost vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se ho dotýkají.
106 V projednávaném případě vyplývá z dokumentů ze spisu, že v oznámení z 23. července 2003 přiloženém k přípisu ze dne 5. srpna 2003, OLAF jmenovitě uváděl žalobce jako osoby, které se mohly dopustit spáchání trestných činů. Přípis z 5. srpna 2003 tak obsahoval informace, „které jmenovitě poukazují na“ žalobce.
107 V důsledku toho měli být žalobci v zásadě informováni o skutečnostech, které se jich týkaly, a měli mít možnost se k nim vyjádřit před předáním přípisu ze dne 5. srpna 2003 italským soudním orgánům.
108 Článek 4 druhý pododstavec rozhodnutí 1999/396 samozřejmě stanoví výjimku týkající se případů vyžadujících za účelem vyšetřování zachování absolutního tajemství a vyžadujících použití vyšetřovacích prostředků, které spadají do pravomoci vnitrostátního soudního orgánu. V takových případech může být povinnost vyzvat úředníka k tomu, aby se vyjádřil ke skutečnostem, které se ho týkají, se souhlasem generálního tajemníka Komise odložena.
109 Žalobci však poukazují na to, a Komise tuto skutečnost nepopírá, že generální tajemník Komise souhlas s takovýmto odložením splnění povinnosti vyzvat žalobce, aby se vyjádřili, neudělil, a ani o udělení takového souhlasu nebyl požádán.
110 Je třeba uvést, že povinnost požádat generálního tajemníka Komise o souhlas a získat jej není pouhou formalitou, kterou by bylo případně možné splnit v pozdějším stadiu. Jak bylo totiž rozhodnuto ve výše uvedeném rozsudku Franchet a Byk v. Komise (bod 151), požadavek získat takovýto souhlas by totiž ztratil svůj smysl, kterým je zaručit, že bude zachováno právo dotčených úředníků na obhajobu, že jejich vyrozumění může být odloženo pouze ve skutečně výjimečných případech a že k posouzení této výjimečnosti není příslušný OLAF samotný, ale vyžaduje se rovněž posouzení generálního tajemníka Komise.
111 Za těchto podmínek je třeba konstatovat, že OLAF porušil ustanovení čl. 4 rozhodnutí 1999/396 a právo žalobců na obhajobu.
112 Pro úplnost je nutné připomenout, že podle ustálené judikatury je dodržování práva na obhajobu v každém řízení, které je zahájeno proti určité osobě a je způsobilé vést k přijetí aktu, který zasáhne do právního postavení této osoby, základní zásadou práva Společenství a musí být zajištěno i při úplné absenci právní úpravy dotčeného řízení (viz rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 23. dubna 2002, Campolargo v. Komise, T‑372/00, Recueil FP, s. I‑A‑49 a II‑223, bod 30 a citovaná judikatura). Tato zásada, která obvykle vyžaduje, aby dotčená osoba byla příslušným orgánem vyslechnuta předtím, než je přijat akt, který zasahuje do jejího právního postavení, se použije jak v oblasti disciplinárního řízení, tak ve všech ostatních oblastech týkajících se veřejné služby Společenství (viz výše uvedený rozsudek Campolargo v. Komise, bod 31 a citovaná judikatura).
113 Z toho vyplývá, že i za předpokladu, jak tvrdí Komise, že by se čl. 4 první pododstavec druhá věta rozhodnutí 1999/396 nevztahoval na rozhodnutí přijaté na základě čl. 10 odst. 2 první věty nařízení č. 1073/1999 v případě, kdy předání informací vnitrostátním soudním orgánům dochází v průběhu vyšetřování, nebyl by OLAF v zásadě o nic méně povinen, v souladu se základní zásadou dodržování práva na obhajobu, vyzvat žalobce před předáním informací k tomu, aby předložili jakékoli své vyjádření, které uznají za vhodné, k informacím, které se jich týkají. Je však nesporné, že k tomu nedošlo, aniž by zde byla dána jakákoliv zvláštní okolnost, která by tento nedostatek mohla odůvodnit.
114 Konečně jestliže Komise uvádí, že žalobci by bývali byli v příhodném okamžiku informováni o souhrnu skutečností, jež se jich týkají, vzhledem k tomu, že by v rámci italského trestního řízení bývali obdrželi sdělení spolu s přípisem ze dne 5. srpna 2003, jakož i jeho přílohami, nelze na tuto okolnost, která by následovala po předání informací italským soudním orgánům, nahlížet tak, že zhojuje skutečnost, že OLAF porušil ustanovení čl. 4 rozhodnutí 1999/396.
115 Z toho, aniž by bylo třeba přezkoumávat ostatní žalobní důvody, vyplývá, že rozhodnutí o předání informací italským soudním orgánům, musí být zrušeno.
K návrhovým žádáním znějícím na náhradu škody
Argumenty účastníků řízení
116 Podstatou návrhových žádání žalobců je náhrada nemajetkové újmy způsobené zaprvé rozhodnutím o zahájení vnitřního vyšetřování a vyšetřovacími akty OLAF, zadruhé tím, že OLAF bez platného důvodu a za porušení práva na obhajobu předal informace, které se jich týkají, italským soudním orgánům, zatřetí tím, že závěrečná zpráva z vyšetřování obsahuje závěry, které se nezakládají na žádné dostatečně prokázané skutečnosti, začtvrté způsobené tím, že OLAF nijak nereagoval na stížnosti, které žalobci podali s cílem být informováni o skutečnostech týkajících se vyšetřování. Žalobci zvláště upřesňují, že rozhodnutí o předání informací italským soudním orgánům mělo za důsledek zahájení trestního vyšetřování státním zástupcem ve Varese a že toto vyšetřování mimo to, že žalobcům přineslo znepokojení ohledně možného trestního stíhání, rovněž ohrozilo jejich čest a profesní pověst.
117 Komise na svou obranu navrhuje, aby byla výše uvedená návrhová žádání prohlášena za nepřípustná z důvodu, že v rozporu s ustanoveními čl. 44 odst. 1 písm. c) jednacího řádu Soudu prvního stupně neuvádějí žádné skutečnosti, které by umožňovaly určit jednání, které jí žalobci vytýkají. V každém případě, i pokud by výše uvedená návrhová žádání splňovala požadavky čl. 44 odst. 1 písm. c) jednacího řádu Soudu prvního stupně, poukazuje Komise na to, že by ani tak nebyly přípustné, jelikož jsou „zcela vázána“ na návrhová žádání týkající se neplatnosti, která Komise navrhuje odmítnout jako nepřípustná.
118 Co se týče věci samé Komise tvrdí, že jedinou příčinou morální újmy, jež se žalobci dovolávají, je samostatné rozhodnutí italských soudních orgánů o zahájení trestního řízení, a že z tohoto důvodu neexistuje příčinná souvislost mezi pochybeními, na něž je poukazováno, a újmou, jíž se žalobci dovolávají.
119 V replice žalobci navrhují prohlásit návrhová žádání znějící na náhradu škody za přípustná a zpochybňují zejména tvrzení Komise, podle něhož mají újmy, jejichž nahrazení se dovolávají, údajně svou příčinu přímo v samostatném rozhodnutí italských soudních orgánů o zahájení trestního řízení. Zdůrazňují v tomto ohledu, že bylo nemyslitelné, aby státní zástupce ve Varese, jemuž došel přípis od OLAF, který uváděl činy posuzované jako podvod, účast na podvodu a padělání listin, odmítl zahájit trestní řízení.
Závěry Soudu
– K přípustnosti
120 V systému opravných prostředků zavedeném článkem 90a služebního řádu je žaloba směřující k náhradě škody za újmu způsobenou ze strany OLAF přípustná pouze tehdy, předcházel-li jí postup před zahájením soudního řízení v souladu s ustanoveními služebního řádu. Tento postup se liší v závislosti na tom, zda újma, jejíž náhrada je požadována, byla důsledkem aktu, jež se nepříznivě dotýká určité osoby, ve smyslu článku 90a služebního řádu, nebo jednání OLAF, které nemá povahu rozhodnutí. V prvním případě je třeba, aby dotčená osoba předložila ve stanovené lhůtě proti dotyčnému aktu stížnost řediteli OLAF. Naproti tomu v druhém případě musí být správní řízení zahájeno návrhem ve smyslu čl. 90 odst. 1 služebního řádu, jímž je požadováno odškodnění, a případně je v něm třeba pokračovat stížností proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti (viz obdobně rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 28. června 1996, Y v. Soudní dvůr, T‑500/93, Recueil FP, s. I‑A‑335 a II‑977, bod 64). Nicméně, existuje-li přímý vztah mezi žalobou na neplatnost a žalobou na náhradu škody, je posledně zmíněná žaloba přípustná jako akcesorická k žalobě na neplatnost, aniž by bylo nezbytné, aby jí předcházela žádost adresovaná úřadu o náhradu údajně způsobené újmy, a stížnost zpochybňující opodstatněnost implicitního či výslovného zamítnutí žádosti (viz obdobně výše uvedený rozsudek Y v. Soudní dvůr, bod 66).
121 Co se týče v projednávaném případě návrhu na náhradu škody týkající se újmy údajně způsobené rozhodnutím o zahájení vnitřního vyšetřování, vyšetřovacími akty OLAF, obsahem závěrečné zprávy z vyšetřování a tím, že OLAF nereagoval na stížnosti podané žalobci, musí být tento návrh odmítnut jako nepřípustný vzhledem k tomu, že žalobci nesplnili požadavky na postup před zahájením soudního řízení. Pokud by totiž opatření namítaná žalobci představovala akty, které se nepříznivě dotýkají určité osoby ve smyslu článku 90a služebního řádu, měla být předmětem stížností, což nebylo splněno. Stejně tak v případě, že by se na tato jednání mělo nahlížet tak, že nemají povahu rozhodnutí, měli by žalobci povinnost podat žádost o náhradu škody ve smyslu čl. 90 odst. 1 služebního řádu a v návaznosti na ni stížnost, což neučinili.
122 Naproti tomu, pokud jde o návrh znějící na náhradu škody za újmu údajně způsobenou rozhodnutím o předání informací italským soudním orgánům, tento návrh, který na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, byl od okamžiku podání žaloby dostatečně odůvodněn, je v přímém vztahu s návrhovými žádáními znějícími na zrušení rozhodnutí o předání, a musí být tedy považován za přípustný jako akcesorický k uvedeným návrhovým žádáním.
123 Opodstatněnost bude tedy přezkoumána pouze u návrhu na náhradu újmy způsobené rozhodnutím o předání informací italským soudním orgánům.
– K věci samé
124 Jak bylo řečeno výše, při přijetí rozhodnutí o předání informací italským soudním orgánům byla porušena ustanovení článku 4 rozhodnutí 1999/396 týkající se dodržování práva na obhajobu a toto rozhodnutí tedy samotným porušením těchto podstatných náležitostí způsobilo žalobcům nemajetkovou újmu. Takováto újma je v projednávaném případě o to závažnější, že bylo v návaznosti na toto rozhodnutí italskými soudními orgány zahájeno trestní vyšetřování.
125 Naproti tomu, pokud jde o újmu způsobenou žalobcům vzhledem k jejich stavu znepokojení a ohrožení jejich cti a profesní pověsti vyplývajících z italského trestního vyšetřování, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury vznik odpovědnosti Společenství předpokládá splnění souboru podmínek týkajících se protiprávnosti jednání, jež je orgánům vytýkáno, skutečné existence škody a existence příčinné souvislosti mezi jednáním a uplatňovanou škodou (rozsudek Soudního dvora ze dne 16. prosince 1987, Delauche v. Komise, 111/86, Recueil, s. 5345, bod 30; rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 17. října 2002, Cocchi a Hainz v. Komise, T‑330/00 a T‑114/01, Recueil FP, s. I‑A‑193 a II‑987, bod 97). Krom toho je k tomu, aby byla taková příčinná souvislost uznána, v zásadě třeba, aby byl prokázán přímý a jistý vztah příčiny a následku mezi pochybením, jehož se dopustil dotyčný orgán Společenství, a uplatňovanou škodou (rozsudky Soudu prvního stupně ze dne 5. října 2004, Sanders a další v. Komise, T‑45/01, Sb. rozh. s. II‑3315, bod 149; ze dne 5. října 2004, Eagle a další v. Komise, T‑144/02, Sb. rozh. s. II‑3381, bod 148, a ze dne 12. září 2007, Combescot v. Komise, T‑250/04, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 95).
126 Ačkoliv byly v projednávané věci italské soudní orgány povinny v souladu se zásadou loajální spolupráce pozorně přezkoumat informace předané OLAF a vyvodit z nich náležité důsledky za účelem zajištění dodržování práva Společenství, mohly uvedené orgány v rámci svých vlastních pravomocí volně posoudit obsah a rozsah uvedených informací, a tudíž i kroky, které bylo případně třeba v návaznosti na ně přijmout. V důsledku toho je jediným jednáním, které je přímou příčinou údajné nemajetkové újmy, jednání italských soudních orgánů, které rozhodly zahájit trestní řízení a provádět vyšetřovací úkony (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Tillack v. Komise, bod 122). Za těchto podmínek žalobci neprokázali přímý vztah příčiny a následku mezi rozhodnutím o předání informací italským soudním orgánům na jedné straně a morální újmou projevující se jejich stavem znepokojení a ohrožením jejich cti a profesní pověsti na straně druhé.
127 Z toho vyplývá, že návrhovým žádáním ohledně náhrady škody je třeba vyhovět pouze v tom rozsahu, v němž směřují k nápravě újmy vyplývající z porušení ustanovení článku 4 rozhodnutí 1999/396 týkajících se dodržování práva na obhajobu.
128 Co se týče nápravy této škody, jakkoliv z ustálené judikatury vyplývá, že zrušení napadeného aktu může samo o sobě představovat odpovídající a v zásadě – tedy pokud v uvedeném aktu není žádné výslovně záporné hodnocení schopností žalobce, které by bylo způsobilé mu ublížit – dostatečnou nápravu jakékoliv nemajetkové újmy, kterou mohl žalobce utrpět (rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 8. července 2004, Schochaert v. Rada, T‑136/03, Sb. VS s. I‑A‑215 a II‑957, bod 34), není tuto judikaturu možno použít na projednávaný případ.
129 S ohledem na povahu a závažnost újmy, kterou žalobci utrpěli v souvislosti s porušením ustanovení článku 4 rozhodnutí 1999/396 týkajících se dodržování práva na obhajobu, totiž zrušení rozhodnutí o předání informací italským soudním orgánům nepředstavuje odpovídající a dostatečnou nápravu újmy způsobené jeho nezákonností. Za těchto podmínek bude jako spravedlivá náhrada této újmy uloženo Komisi, aby uhradila každému z žalobců částku 3 000 eur.
K nákladům řízení
130 Na základě článku 122 jednacího řádu se ustanovení kapitoly 8 hlavy II uvedeného řádu týkající se nákladů řízení a soudních výdajů použijí pouze na věci zahájené před Soudem po vstupu tohoto řádu v platnost, tedy po 1. listopadu 2007. Na věci projednávané před Soudem před tímto datem se i nadále použijí obdobně příslušná ustanovení jednacího řádu Soudu prvního stupně Evropských společenství.
131 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu Soudu prvního stupně se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise neměla úspěch ve většině žalobních důvodů, je třeba jí uložit náhradu nákladů řízení.
132 Na základě čl. 87 odst. 4 prvního pododstavce jednacího řádu Soudu prvního stupně Rada jakožto vedlejší účastnice řízení ponese vlastní náklady řízení.
Z těchto důvodů
SOUD (první senát)
rozhodl takto:
1) Rozhodnutí ze dne 5. srpna 2003, kterým Evropský úřad pro boj proti podvodům předal italským soudním orgánům informace týkající se A. Violettiho, N. Schmit, jakož i dvanácti dalších úředníků Komise Evropských společenství, jejichž jména jsou uvedena v příloze této žaloby, se zrušuje.
2) Komisi Evropských společenství se ukládá uhradit A. Violettimu, N. Schmit, jakož i každému z dvanácti dalších úředníků Komise Evropských společenství, jejichž jména jsou uvedena v příloze této žaloby, částku 3 000 eur.
3) Ve zbývající části se návrhová žádání obou žalob zamítají.
4) Komise Evropských společenství ponese vlastní náklady řízení, jakož i náklady řízení vynaložené žalobci.
5) Rada Evropské unie ponese vlastní náklady řízení.
Kreppel | Tagaras | Gervasoni |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 28. dubna 2009.
Vedoucí soudní kanceláře | | Předseda |
W. Hakenberg | | S. Gervasoni |
Text tohoto rozhodnutí, jakož i text rozhodnutí soudů Společenství v něm uvedených a dosud nezveřejněných ve Sbírce rozhodnutí jsou k dispozici na internetové stránce Soudního dvora http://curia.europa.eu.
PŘÍLOHA
Anna Bassi Perucchini, s bydlištěm v Reno di Leggiuno (Itálie),
Marco Basso, s bydlištěm ve Varano Borghi (Itálie),
Ernesto Brognieri, s bydlištěm v Barasso (Itálie),
Sergio Brusorio, s bydlištěm v Sesto Calende (Itálie),
Natale Cao, s bydlištěm v Ispra (Itálie),
Renato Cazzaniga, s bydlištěm v Ispra (Itálie),
Elvidio Flammini, s bydlištěm v Varèse (Itálie),
Luigi Magistri, s bydlištěm v Ispra (Itálie),
Reginella Molinari Canale, s bydlištěm v Ispra (Itálie),
Giuseppe Morelli, s bydlištěm v Besozzo (Itálie),
Nadia Valentini, s bydlištěm v Varèse (Itálie),
Giuseppe Zara, s bydlištěm v Ispra (Itálie).