Věc C-427/07

Komise Evropských společenství

v.

Irsko

„Nesplnění povinnosti státem – Posuzování vlivů záměrů na životní prostředí – Směrnice 85/337/EHS – Přístup k právní ochraně – Směrnice 2003/35/ES“

Shrnutí rozsudku

1.        Životní prostředí – Posuzování vlivů některých záměrů na životní prostředí – Směrnice 85/337

[Směrnice Rady 85/337, ve znění směrnice 97/11, čl. 2 odst. 1 a čl. 4 odst. 2 a příloha II, bod 10 písm. e)]

2.        Akty orgánů – Směrnice – Provedení členskými státy

(Směrnice Rady 85/337, ve znění směrnice 2003/35, článek 10a, a směrnice 96/61, ve znění směrnice 2003/35, článek 15a)

3.        Žaloba pro nesplnění povinnosti – Prokázání nesplnění povinnosti – Důkazní břemeno Komise – Domněnky – Nepřípustnost – Nedodržení informační povinnosti uložené členským státům směrnicí – Důsledky

(Články 10 ES a 226 ES)

1.        Podle čl. 4 odst. 2 směrnice 85/337 o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí, ve znění směrnice 97/11, určí členské státy pro záměry uvedené v příloze II této pozměněné směrnice buď na základě přezkoumání každého jednotlivého případu, nebo prahových hodnot nebo kritérií, zda záměry podléhají posouzení jejich vlivu na životní prostředí. Podle téhož ustanovení se členské státy mohou také rozhodnout používat oba tyto postupy.

I když je členským státům přiznán prostor pro uvážení za účelem upřesnění určitých druhů záměrů, které budou podléhat posouzení, nebo stanovení použitelných kritérií nebo prahových hodnot, je tento prostor pro uvážení omezen povinností stanovenou v čl. 2 odst. 1 pozměněné směrnice 85/337 podrobit záměry, které mohou mít významný vliv na životní prostředí mimo jiné v důsledku své povahy, rozsahu nebo umístění, studii o vlivu na životní prostředí. Členský stát, který by stanovil kritéria nebo prahové hodnoty na takové úrovni, že by v praxi celá kategorie záměrů byla předem vyňata z povinnosti přezkumu vlivu, by překročil prostor pro uvážení, který má, ledaže by všechny vyloučené záměry mohly být považovány na základě celkového posouzení za záměry, které nemohou mít významný vliv na životní prostředí.

V tomto ohledu tím, že vnitrostátní právní úprava podrobila záměry výstavby soukromých silnic posouzení jejich vlivu na životní prostředí pouze v případě, kdy záměry jsou součástí jiných záměrů, na něž se vztahuje působnost uvedené směrnice, a jež podléhají povinnosti posouzení, má za účinek, že z posouzení vlivu na životní prostředí je vyloučen každý záměr výstavby soukromé silnice, který je prováděn samostatně, i kdyby uvedený záměr mohl mít významný vliv na životní prostředí.

(viz body 40–42, 44)

2.        K tomu, aby bylo vyhověno požadavku právní jistoty, která vyžaduje, aby v případě, že je cílem směrnice založit subjektivní práva, bylo oprávněným osobám umožněno seznámit se v plném rozsahu se svými právy, musí být ustanovení směrnice provedena s nezpochybnitelným závazným účinkem, jakož i s požadovanou specifičností, přesností a jasností.

V této souvislosti z článku 10a směrnice 85/337 o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí, ve znění směrnice 2003/35, a z článku 15a směrnice 96/61 o integrované prevenci a omezování znečištění, ve znění směrnice 2003/35, vyplývá, že řízení zahájená v rámci těchto ustanovení nesmějí být nepřiměřeně nákladná. Týká se to tedy pouze nákladů vzniklých účastí na takových řízeních. Takový předpis nezakazuje, aby soudy uložily náhradu nákladů řízení, pokud výše těchto nákladů splňuje tento požadavek. Vnitrostátní předpis, podle nějž mají soudy možnost upustit od toho, aby uložily náhradu nákladů řízení účastníkovi, který neměl ve věci úspěch, a mohou navíc uložit náhradu nákladů vynaložených tímto účastníkem řízení druhému účastníkovi, představuje jen soudní praxi. Takováto soudní praxe, která ze své povahy nemá určitý charakter, nemůže být považována za praxi představující platné provedení povinností vyplývajících z uvedených článků.

Krom toho uvedený čl. 10a šestý pododstavec směrnice 85/337 a uvedený čl. 15a šestý pododstavec směrnice 96/61 stanoví povinnost týkající se konkrétního výsledku, jehož dosažení musí členské státy zajistit, kterým je poskytnout veřejnosti praktické informace o přístupu k postupům správního a soudního přezkoumání. Pokud neexistují zvláštní právní a správní předpisy týkající se informací o právech takto přiznaných veřejnosti, nemohou být zpřístupnění pravidel týkajících se postupů správního a soudního přezkoumání pouze prostřednictvím zveřejnění nebo elektronickou cestou, jakož i přístup k soudním rozhodnutím považována za zpřístupnění zaručující dostatečně jasným a přesným způsobem, že dotčená veřejnost může být seznámena se svými právy na přístup k právní ochraně v oblasti životního prostředí.

(viz body 55, 92–94, 97–98)

3.        I když v rámci řízení o nesplnění povinnosti na základě článku 226 ES je věcí Komise, která má povinnost prokázat existenci údajného nesplnění povinnosti, předložit Soudnímu dvoru skutečnosti nezbytné k tomu, aby mohl ověřit existenci tohoto nesplnění povinnosti, aniž by mohla vycházet z jakékoli domněnky, stejně tak na základě článku 10 ES přísluší členským státům usnadnit jí plnění jejího poslání spočívajícího zejména podle článku 211 ES v tom, že dbá na provádění Smlouvy, jakož i aktů přijatých orgány Společenství na jejím základě. Ostatně právě pro tyto účely značný počet směrnic ukládá členským státům informační povinnost.

Informace, kterou jsou tak členské státy povinny Komisi poskytnout, musí být jasná a přesná. Musí uvádět jednoznačně, jaké jsou právní a správní předpisy, o nichž má členský stát za to, že jimi splnil jednotlivé povinnosti, které mu ukládá směrnice. Pokud taková informace chybí, nemůže Komise ověřit, zda členský stát skutečně a úplně směrnici provedl. Nesplnění této povinnosti členským státem, ať už tím, že informace zcela chybí, anebo je nedostatečně jasná a přesná, může samo o sobě odůvodnit zahájení řízení podle článku 226 ES směřující k určení tohoto nesplnění povinnosti. Krom toho, i když provedení směrnice může být zajištěno prostřednictvím již platných vnitrostátních pravidel, nejsou členské státy v tomto případě zbaveny formální povinnosti informovat Komisi o existenci těchto pravidel tak, aby mohla posoudit jejich soulad se směrnicí.

(viz body 105–108)