Věc T‑126/14
Nizozemské království
v.
Evropská komise
„EZOZF – Záruční sekce – EZZF a EZFRV – Finanční oprava uplatněná z důvodu nevykázání úroků – Povinnost odůvodnění – Povinnost účtovat úroky – Článek 32 odst. 5 nařízení (ES) č. 1290/2005 – Zásada rovnocennosti – Povinnost řádné péče“
Shrnutí – rozsudek Tribunálu (druhého senátu) ze dne 24. listopadu 2015
1. Zemědělství – Společná zemědělská politika – Financování z EZZF – Postup schválení účetní závěrky – Částka k vrácení členským státem – Nevrácení členským státem ve stanovené lhůtě částek dlužných v důsledku nesrovnalostí nebo nedbalosti – Finanční důsledky – Vážení zájmů – Podmínka – Povinnost účtovat úroky
(Nařízení Rady č. 1290/2005, čl. 32 odst. 1 a 5)
2. Zemědělství – Společná zemědělská politika – Financování z EZZF – Postup schválení účetní závěrky – Částka k vrácení členským státem – Povinnost členského státu požadovat na základě čl. 32 odst. 1 a 5 nařízení č. 1290/2005 úroky z dlužných částek – Neexistence
(Nařízení Rady č. 729/70, ve znění nařízení č. 1287/95, čl. 8 odst. 2 druhý pododstavec, a č. 1290/2005, čl. 32 odst. 1 a 5)
3. Zemědělství – Společná zemědělská politika – Financování z EZZF – Postup schválení účetní závěrky – Částka k vrácení členským státem – Uplatnění zásady rovnocennosti pro odůvodnění povinnosti požadovat úroky při navrácení částek – Přípustnost – Podmínka – Srovnatelnost pohledávek Unie s vnitrostátními pohledávkami stejného druhu – Srovnání pohledávek Unie týkajících se doplňkových dávek v odvětví mléka a vývozních náhrad s vnitrostátními fiskálními pohledávkami – Neexistence srovnatelnosti
(Článek 325 odst. 2 SFEU; nařízení Rady č. 1290/2005, čl. 32 odst. 1 a 5)
4. Žaloba na neplatnost – Pravomoc unijního soudu – Rozsah – Pravomoc Tribunálu nahradit odůvodnění autora napadeného aktu svým vlastním odůvodněním – Vyloučení
(Články 263 SFEU a 264 SFEU)
5. Žaloba na neplatnost – Lhůty – Kogentní charakter
(Článek 263 šestý pododstavec SFEU)
1. Článek 32 nařízení č. 1290/2005 o financování společné zemědělské politiky se týká povinností členských států, pokud jde o získání nazpět částek od příjemců, kteří se dopustili nesrovnalostí nebo nedbalosti. Konkrétně podle odst. 1 uvedeného článku částky získané zpět v důsledku nesrovnalostí nebo nedbalosti a související úroky se převádějí na akreditované platební agentury, jež je zaúčtují jako účelově vázaný příjem Evropského zemědělského záručního fondu (EZZF) v měsíci, kdy byly skutečně inkasovány. Dále čl. 32 odst. 5 upravuje zvláštní situace, kdy členský stát nezískal částky nazpět během stanovené lhůty. V takových situacích tedy podle uvedeného ustanovení finanční důsledky toho, že částky nebyly získány zpět, nese z 50 % dotyčný členský stát a z 50 % rozpočet Unie. Toto rozdělení finanční odpovědnosti se vztahuje na všechny důsledky finanční povahy spojené s tím, že nedošlo k získání nazpět neoprávněně vyplacených částek, tedy zejména hlavních částek, jakož i úroků, které se s nimi pojí a které měly být zaplaceny na základě čl. 32 odst. 1 téhož nařízení.
Z toho plyne, že Komise je v zásadě oprávněna zahrnout do částek splatných na základě čl. 32 odst. 5 nařízení č. 1290/2005 úroky z pohledávek, které nebyly zaplaceny ve lhůtě stanovené uvedeným ustanovením. Avšak toto zahrnutí úroků je nezbytně podřízeno existenci, v projednávané věci, povinnosti členského státu v daném případě vyžadovat zaplacení úroků z dotčených částek.
(viz body 72, 73, 75–78)
2. Článek 32 odst. 1 a 5 nařízení č. 1290/2005 o financování společné zemědělské politiky neobsahuje žádnou povinnost členských států požadovat úroky z pohledávek, které mají získat zpět. Zaprvé čl. 32 odst. 1 nařízení č. 1290/2005, podobně jako čl. 8 odst. 2 druhého pododstavce nařízení č. 729/70, ve znění nařízení č. 1287/95, obsahuje pouze prosté pravidlo o rozpočtovém určení částek získaných zpět v důsledku nesrovnalostí nebo nedbalosti, aniž stanoví povinnost členských států požadovat z takovýchto nazpět získávaných částek úroky. Dále, čl. 32 odst. 5 uvedeného nařízení ani takovou povinnost nezavádí, jelikož toto ustanovení obsahuje pouze pravidlo o rozdělení finanční odpovědnosti, pokud jde o důsledky nezískání nazpět dotčených částek po uplynutí lhůt stanovených uvedeným ustanovením.
Ačkoli je v tomto ohledu pravda, že vynětí úroků z částky, která má být vrácena, a tedy snížení částky k tíži dotyčného členského státu, na základě čl. 32 odst. 5 nařízení č. 1290/2005, by bylo neslučitelné s ochranou finančních zájmů rozpočtu Unie, který by tak nesl většinu finančních důsledků toho, že nebyly v přiměřené lhůtě vráceny částky splatné v důsledku nesrovnalostí, nelze vyvodit obecnou zásadu, podle které mají členské státy povinnost při vymáhání částek v důsledku nesrovnalostí požadovat úroky.
(viz body 80–82, 85, 86)
3. Vzhledem k tomu, že v oblasti vymáhání zemědělských pohledávek v odvětvových nařízeních ani v nařízení č. 1290/2005 o financování společné zemědělské politiky není stanovena žádná povinnost požadovat úroky z takových pohledávek, může být taková povinnost případně založena na zásadě rovnocennosti, pokud vnitrostátní právo dotčeného členského státu stanoví výběr úroků v rámci vymáhání stejného typu výhod neoprávněně získaných z jejich vnitrostátních rozpočtů. Stejně je tomu v případě poplatků, které jsou správní orgány členských států povinny vybírat na účet Unie.
Pro účely zásady rovnocennosti nelze za rovnocenné považovat pohledávky týkající se doplňkových dávek v odvětví mléka a vývozních náhrad na jedné straně a vnitrostátní fiskální pohledávky na straně druhé. Doplňkové dávky v odvětví mléka totiž generují příjmy unijního rozpočtu a vyznačují se tím, že regulují zemědělské trhy, zatímco vnitrostátní daně mají přednostně, ne-li výhradně, funkci spočívající v generování příjmů státního rozpočtu. Navíc jsou zemědělské dávky vybírány od striktně vymezené kategorie povinných osob, nikoli od veškerého obyvatelstva, a příjmy z doplňkových dávek jsou určeny na financování odvětví mléka, konkrétně pak pro odbyt produkce dosažené producenty při překročení jejich kvót.
Mimoto účelem režimu vývozních náhrad je umožnit vývoz evropských produktů, které by jinak nebyly pro hospodářský subjekt nadále rentabilní. Vývozní náhrady, které představují výhodu poskytnutou zemědělcům, se tak svojí povahou liší od vnitrostátních daní. Zatímco vývozní náhrady jsou financovány z rozpočtu Unie, vnitrostátní daně generují příjmy vnitrostátního rozpočtu. Ačkoli je pravda, že částky týkající se neoprávněně vyplacených a nazpět získaných vývozních náhrad jsou vedeny jako příjmy unijního rozpočtu, nic to nemění na tom, že na rozdíl od výběru vnitrostátních daní se získáním nazpět neoprávněně vyplacených vývozních náhrad nenaplňuje unijní rozpočet, ale navrací do něj částky, které z něj nikdy neměly být vyplaceny.
(viz body 91, 92, 97–100, 104, 106, 110, 111)
4. Viz znění rozhodnutí.
(viz bod 121)
5. Viz znění rozhodnutí.
(viz body 142, 149)