ROZSUDEK SOUDU (třetího senátu)

7. února 2007

Spojené věci T-118/04 a T-134/04

Giuseppe Caló

v.

Komise Evropských společenství

„Úředníci – Přeřazení ředitele jako hlavního poradce – Služební zájem – Rovnocennost pracovních míst – Reorganizace Eurostatu – Jmenování na pracovní místo ředitele – Oznámení o volném pracovním místě – Povinnost uvést odůvodnění – Hodnocení zásluh žadatelů o pracovní místo – Žaloba na neplatnost – Žaloba na náhradu škody“

Předmět: Žaloba, jejímž předmětem je jednak návrh na zrušení rozhodnutí Komise ze dne 9. července 2003 o přeřazení žalobce z pracovního místa ředitele na pracovní místo hlavního poradce, rozhodnutí Komise ze dne 1. října 2003 o reorganizaci Eurostatu v rozsahu, v němž potvrzuje přeřazení žalobce, a návrh na náhradu nemajetkové újmy, která údajně vznikla žalobci, a jednak návrh na zrušení rozhodnutí Komise ze dne 30. března 2004 o jmenování pana N. na místo ředitele ředitelství „Statistiky týkající se zemědělství, rybolovu, strukturálních fondů a životního prostředí“ v Eurostatu, a o zamítnutí žádosti žalobce o toto pracovní místo.

Rozhodnutí: Ve věci T-118/04 se Komisi ukládá povinnost uhradit žalobci částku 1 euro jako náhradu škody za nesprávný služební postup. Ve věci T-134/04 se Komisi ukládá povinnost uhradit žalobci částku 5 000 eur jako náhradu škody za nesprávný služební postup. Ve zbývající části se žaloby zamítají. Ve věci T-118/04 ponese Komise vlastní náklady řízení, včetně nákladů souvisejících s řízením o předběžném opatření před Soudem, a pětinu nákladů řízení vynaložených žalobcem, včetně nákladů souvisejících s řízením o předběžném opatření před Soudem. Ve věci T-118/04 ponese žalobce čtyři pětiny vlastních nákladů řízení, včetně nákladů souvisejících s řízením o předběžném opatření před Soudem. Ve věci T-134/04 ponese Komise veškeré náklady řízení včetně nákladů souvisejících s řízením o předběžném opatření před Soudem.

Shrnutí

1.      Úředníci – Přeložení – Přeřazení – Rozlišovací kritérium

(Služební řád, článek 4, čl. 7 odst. 1 a článek 29)

2.      Úředníci – Orgán oprávněný ke jmenování – Výkon pravomoci

(Služební řád, čl. 2 odst. 1)

3.      Úředníci – Organizační struktura – Přidělení zaměstnanců

(Služební řád, čl. 7 odst. 1)

4.      Úředníci – Organizační struktura – Přidělení zaměstnanců

(Služební řád, čl. 7 odst. 1)

5.      Úředníci – Organizační struktura – Přidělení zaměstnanců

(Služební řád, čl. 7 odst. 1)

6.      Úředníci – Mimosmluvní odpovědnost orgánů – Nesprávný služební postup

7.      Úředníci – Oznámení o volném pracovním místě – Předmět

(Služební řád, čl. 29 odst. 1)

8.      Úředníci – Volné pracovní místo – Srovnávací přezkum zásluh žadatelů o pracovní místo

(Služební řád, čl. 29 odst. 1)

9.      Úředníci – Přijímání – Pracovní místo, které v oblasti jmenování spadá do pravomoci kolegia členů Komise

(Služební řád, článek 14)

10.    Úředníci – Rozhodnutí nepříznivě zasahující do právního postavení – Zamítnutí žádosti o pracovní místo

(Služební řád, čl. 90 odst. 2 a čl. 91 odst. 2 a 4)

1.      Z uspořádání služebního řádu vyplývá, že ke jmenování ve vlastním slova smyslu dochází pouze v případě převedení úředníka na volné pracovní místo. Z toho vyplývá, že jakékoli přeložení ve vlastním slova smyslu podléhá formalitám stanoveným v článcích 4 a 29 služebního řádu. Naproti tomu se tyto formality nepoužijí v případě přeřazení úředníka z důvodu, že takové převedení nezakládá volné pracovní místo.

Rozhodnutí o přeřazení však podléhají, stejně jako přeložení, pokud jde o ochranu práv a legitimních zájmů dotčených úředníků, pravidlům čl. 7 odst. 1 služebního řádu, zejména v tom smyslu, že přeřazení úředníků lze provést pouze ve služebním zájmu a v souladu se zásadou rovnocennosti pracovních míst.

(viz body 49, 53 a 99)

Odkazy: Soudní dvůr, 24. února 1981, Carbognani a Coda Zabetta v. Komise, 161/80 a 162/80, Recueil, s. 543, bod 21; Soudní dvůr, 23. března 1988, Hecq v. Komise, 19/87, Recueil, s. 1681, bod 6; Soudní dvůr, 7. března 1990, Hecq v. Komise, C‑116/88 a C‑149/88, Recueil, s. I‑599, bod 11; Soudní dvůr, 9. srpna 1994, Rasmussen v. Komise, C‑398/93 P, Recueil, s. I‑4043, bod 11; Soud, 22. ledna 1998, Costacurta v. Komise, T‑98/96, Recueil FP, s. I‑A‑21 a II‑49, bod 36; Soud, 15. září 1998, De Persio v. Komise, T‑23/96, Recueil FP, s. I‑A‑483 a II‑1413, bod 79; Soud, 6. března 2001, Campoli v. Komise, T‑100/00, Recueil FP, s. I‑A‑71 a II‑347, bod 29; Soud, 26. listopadu 2002, Cwik v. Komise, Recueil FP, s. I‑A‑229 a II‑1137, bod 30

2.      Další přenesení pravomoci nebo výjimka z kriterií rozdělení pravomocí, které služební řád svěřuje orgánu oprávněnému ke jmenování, může způsobit neplatnost aktu provedeného správou pouze tehdy, kdy takové další přenesení pravomoci nebo výjimka mohly mít vliv na některou ze záruk, které úředníkům přiznává služební řád, nebo na pravidla řádné správy v oblasti řízení zaměstnanců.

Proto okolnost, že ve zvláštním kontextu údajných závažných pochybení v rámci orgánu, bylo rozhodnutí o přeřazení úředníka přijato kolegiem členů Komise, zatímco tento orgán delegoval tuto pravomoc na generálního ředitele dotčené osoby na základě článku 2 služebního řádu, nemůže způsobit neplatnost tohoto rozhodnutí. Na jeho přijetí delegujícím orgánem, který původně měl tuto pravomoc, je totiž třeba v takovém kontextu nahlížet tak, že poskytuje zvýšenou ochranu zájmům přeřazeného úředníka. Kromě toho je v souladu se zásadou řádné správy, že jeden a tentýž orgán přijímá jak nezbytná správní opatření v reakci na závažnost situace, tak i podle něj potřebná rozhodnutí v oblasti řízení zaměstnanců. Konečně zvláštní okolnosti, jako je situace údajných pochybení při správě, plně odůvodňují výjimečnou odchylku od cíle řádné správy a racionálního užívání lidských zdrojů, který je sledován prostřednictvím přenesení pravomocí podle článku 2 služebního řádu, jež spočívá v upřednostnění přibližování se k úrovním odpovědností, kterých se bezprostředněji týká řízení potřeb.

(viz body 66 až 68, 70 a 71)

Odkazy: Soudní dvůr, 30. května 1973, De Greef v. Komise, 46/72, Recueil, s. 543, body 18 a 21; Soudní dvůr, 30. května 1973, Drescig v. Komise, 49/72, Recueil, s. 565, body 10 a 13; výše uvedený De Persio v. Komise, body 110 až 112

3.      Pokud se ukáže, že k pochybením došlo v rámci generálního ředitelství, správa se nedopouští zjevně nesprávného posouzení tím, že má za to, že služební zájem odůvodňuje skutečnost, že jsou všichni ředitelé zbaveni svých manažerských funkcí, které zastávali, a jejich přeřazení na pracovní místa hlavních poradců za účelem zajištění nerušeného výkonu a řádného průběhu vyšetřování týkajících se těchto pochybení, a zejména vyšetřování zaměřených na posouzení jejich případné úlohy v těchto pochybeních. V tomto ohledu je s ohledem na takový cíl, který nesměřuje k potrestání ředitelů nebo k zamezení toho, aby pochybení pokračovala, bezvýznamná okolnost, že vyšetřování prokázala, že řediteli nelze přičíst žádné pochybení, přičemž ředitel tuto skutečnost v každém případě nemůže užitečně uplatnit proti rozhodnutí o přeřazení, jež je třeba posoudit v závislosti na skutkových a právních okolnostech existujících v okamžiku jeho přijetí.

Toto posouzení nemůže být zpochybněno údajnou existencí vlastního zájmu Komise, a konkrétněji některých jejích členů, kteří byli odpovědni za včasné nepřijetí opatření, jež bylo třeba přijmout poté, co byli informováni o závažných podezřeních ohledně pochybení týkajících se řízení dotčeného generálního ředitelství, neboť pokud nebylo rozhodnuto, že rozhodnutí je v rozporu se služebním zájmem, nemůže se jednat o zneužití pravomoci.

(viz body 108, 110, 111, 114 a 115)

Odkazy: Soud, 10. července 1992, Eppe v. Komise, T‑59/91 a T‑79/91, Recueil, s. II‑2061, bod 57; Soud, 19. června 1997, Forcat Icardo v. Komise, T‑73/96, Recueil FP, s. I‑A‑159 a II‑485, bod 39; výše uvedený Campoli v. Komise, bod 63; Soud, 4. června 2003, Del Vaglio v. Komise, T‑124/01 a T‑320/01, Recueil FP, s. I‑A‑157 a II‑767, bod 77

4.      Legalita rozhodnutí o přeřazení přijatého v souladu se služebním zájmem nemůže sama o sobě být dotčena skutečností, že jeho zveřejnění správou mohlo mylně vzbudit představu, že přeřazený úředník mohl být odpovědný za pochybení, nebo přinejmenším mohl být podezříván z toho, že se těchto pochybení účastnil. Tato okolnost může nicméně představovat relevantní skutečnost při přezkumu návrhu na náhradu škody podaného dotyčným.

(viz body 120 a 121)

5.      Jelikož pouhé vnitřní organizační opatření, přijaté ve služebním zájmu, jako je rozhodnutí o přeřazení, na služební postavení úředníka ani na zásadu souladu mezi platovou třídou a pracovním místem vliv nemá, není potřeba, aby mu předcházelo slyšení dotyčného ani není potřeba, aby bylo odůvodněno.

(viz body 122, 126 a 142)

Odkazy: Soudní dvůr, 7. března 1990, výše uvedený Hecq v. Komise, bod 14; výše uvedený Cwik v. Komise, bod 62

6.      Správa se dopouští nesprávného služebního postupu, který může založit její odpovědnost, pokud její tisková zpráva, která je volně přístupná veřejnosti, vyvolává dojem, že úředník, jež je přeřazen ve služebním zájmu, byl zapleten do určitých pochybení, a to i pokud rozhodnutí o přeřazení není samo o sobě protiprávní. Takové pochybení uvedenému úředníkovi způsobuje nemajetkovou újmu, jelikož se nachází v situaci, kdy se musí soustavně ospravedlňovat jak vůči svým kolegům, tak i osobám, které u útvaru nepracují.

(viz body 155 až 157)

7.      Ačkoli oznámení o volném pracovním místě musí dotyčné co nejpřesněji informovat o povaze podmínek požadovaných za účelem obsazení dotčeného pracovního místa, oznámení o volném pracovním místě týkající se pracovního místa se zařazením do platové třídy A2 může při stanovení těchto podmínek orgánu oprávněnému ke jmenování ponechat určitý prostor pro uvážení, s ohledem na význam funkce, která má být obsazena. Z toho vyplývá, že pokud v oznámení o volném pracovním místě na místo ředitele v platové třídě A2 jsou dostatečně přesně uvedeny požadavky umožňující orgánu oprávněnému ke jmenování provést srovnávací přezkum zásluh různých žadatelů o pracovní místo, skutečnost, že bylo vyhotoveno ve stejném znění jako jiná oznámení zveřejněná téhož dne v souvislosti s jinými pracovními místy v téže platové skupině, avšak s odlišnými pravomocemi, není prvkem, jež by mohl způsobit jeho protiprávnost.

(viz body 180, 181 a 183)

Odkazy: Soud, 18. března 1997, Picciolo a Caló v. Výbor regionů, T‑178/95 a T‑179/95, Recueil FP, s. I‑A‑51 a II‑155, bod 87; Soud, 20. září 2001, Coget a další v. Účetní dvůr, T‑95/01, Recueil FP, s. I‑A‑191 a II‑879, bod 67

8.      Pokud jde o posouzení případného pochybení při výběru úředníka na pracovní místo v platové třídě A2, které s sebou nese velkou odpovědnost, musí být takové pochybení zjevné a musí překročit širokou posuzovací pravomoc, kterou orgán oprávněný ke jmenování disponuje při porovnávání zásluh žadatelů o pracovní místo a při hodnocení služebního zájmu. Přezkum Soudu se omezuje na otázku, zda se tento orgán s ohledem na skutečnosti, z nichž při svém posouzení vycházel, držel v přiměřených mezích a nepoužil svoji pravomoc způsobem zjevně nesprávným nebo k jiným cílům, než k nimž mu byla svěřena. Soud tedy posouzení zásluh a kvalifikace žadatelů o pracovní místo provedené orgánem oprávněným ke jmenování nemůže nahradit svým posouzením, pokud žádná skutečnost vyplývající ze spisu neumožňuje tvrzení, že se uvedený orgán dopustil zjevného pochybení při posouzení zásluh a kvalifikace žadatelů o pracovní místo.

Tyto zásady se použijí zejména, pokud má Soud přezkoumat, zda žadatel o pracovní místo vybraný k obsazení volného pracovního místa skutečně splňuje podmínky požadované v oznámení o volném pracovním místě, a zejména má odbornou zkušenost odpovídající úrovni požadované v oznámení o volném pracovním místě. V tomto ohledu skutečnost, že žalobce splňoval tyto podmínky, sama o sobě neprokazuje, že orgán oprávněný ke jmenování se dopustil zjevně nesprávného posouzení tím, že na dotčené volné místo jmenoval jiného žadatele o pracovní místo. Takovým důkazem není ani skutečnost, že odborná zkušenost žalobce byla větší než odborná zkušenost přijatého žadatele o pracovní místo.

Orgán oprávněný ke jmenování konkrétně nepřekračuje svou širokou posuzovací pravomoc, když má za to, že žadatel o pracovní místo, jež byl vedoucím kabinetu člena Komise, z důvodu této zkušenosti a s ohledem na to, že kabinet je správním útvarem zahrnujícím zhruba deset osob, splňuje podmínku týkající se uznané schopnosti vést velký správní útvar, přičemž tato podmínka se netýká skutečného vedení takového útvaru, ale uznané schopnosti jej vést, jež může vyplývat ze zkušeností a údajů, které nesestávají nezbytně z vedení velkého počtu zaměstnanců.

(viz body 205, 209, 212 a 213)

Odkazy: výše uvedený Picciolo a Caló v. Výbor regionů, bod 85; Soud, 29. května 1997, Contargyris v. Rada, T‑6/96, Recueil FP, s. I‑A‑119 a II‑357, bod 120; výše uvedený Coget a další v. Účetní dvůr, body 92 a 124; Soud, 9. července 2002, Tilgenkamp v. Komise, T‑158/01, Recueil FP, s. I‑A‑111 a II‑595, bod 59; Soud, 5. listopadu 2003, Cougnon v. Soudní dvůr, T‑240/01, Recueil FP, s. I‑A‑263 a II‑1283, bod 97

9.      Jednání vedoucího kabinetu člena Komise, který se, jako žadatel o pracovní místo, jehož jmenování přísluší kolegiu členů tohoto orgánu, zdrží účasti na jednání skupiny vedoucích kabinetů, která má připravit přijetí tohoto rozhodnutí, a je na něm zastoupen jiným členem téhož kabinetu, nepředstavuje porušení článku 14 služebního řádu. Článek 14 služebního řádu ani žádné jiné právní pravidlo totiž nestanoví, že jestliže se úředník zdrží vyjádření v záležitosti, na které nebo na výsledku které má osobní zájem, se rovněž zdrží všichni jemu podřízení úředníci. Navíc pouhá okolnost, že tento úředník byl součástí orgánu, jež se účastnil přípravy rozhodnutí o jmenování, je nerelevantní, a neumožňuje mít za to, že byl ve smyslu článku 14 služebního řádu „vyzván“ rozhodnout ve věci přijetí tohoto rozhodnutí, jelikož se neúčastnil jeho přípravy, a v každém případě bylo přijato s konečnou platností kolegiem Komise.

(viz body 246 až 248)

10.    V případě žaloby podané na základě čl. 91 odst. 4 služebního řádu proti rozhodnutí o nepřijetí žádosti o pracovní místo, které není odůvodněno, může orgán oprávněný ke jmenování, za účelem nápravy tohoto pochybení, odůvodnit rozhodnutí po podání žaloby, dokud je řízení o zmíněné žalobě přerušeno až do výslovného nebo mlčky vydaného rozhodnutí o zamítnutí stížnosti. Naproti tomu, po uplynutí lhůty čtyř měsíců od podání stížnosti uvedené v čl. 90 odst. 2 služebního řádu, která znamená implicitní přijetí rozhodnutí o zamítnutí stížnosti, a tedy pokračování v řízení před soudem Společenství, chybějící odůvodnění již nelze zhojit vysvětleními poskytnutými orgánem oprávněným ke jmenování.

Žalobce se tak totiž ve skutečnosti po uplynutí zmíněné lhůty nachází v situaci totožné se situací, ve které by se nacházel, pokud by, bez využití možnosti stanovené v čl. 91 odst. 4, napadl totéž implicitní rozhodnutí o zamítnutí na základě čl. 91 odst. 2 služebního řádu, v okamžiku, kdy bylo přijato, což je situace, kdy by odpověď na stížnost poskytnutá po podání žaloby nemohla zhojit chybějící odůvodnění. Při výkladu, podle kterého, pokud jde o žalobu podanou na základě čl. 91 odst. 4 služebního řádu, by orgán oprávněný ke jmenování mohl odůvodnit své rozhodnutí nejen po podání žaloby, ale ještě po uplynutí lhůty čtyř měsíců po podání stížnosti, by se správa nacházela ve výhodnější situaci než v případě žaloby podané na základě čl. 91 odst. 2. Kromě toho, že čl. 91 odst. 4 nijak tuto možnost nestanoví, přitom žádná objektivní skutečnost nemůže odůvodnit takový rozdíl. Naopak, pokud je orgán oprávněný ke jmenování informován o tom, že úředník využil možnosti stanovené v čl. 91 odst. 4, a řízení tak probíhá u soudu Společenství, je třeba obzvláště striktně vyžadovat, aby včas odůvodnil napadené rozhodnutí.

(viz body 272 až 274)

Odkazy: Soudní dvůr, 26. listopadu 1981, Michel v. Parlament, 195/80, Recueil, s. 2861, bod 22; Soudní dvůr, 9. prosince 1993, Parlament v. Volger, C‑115/92 P, Recueil, s. I‑6549, bod 23; Soudní dvůr, 23. září 2004, Hectors v. Parlament, C‑150/03 P, Recueil, s. I‑8691, bod 50; Soud, 3. března 1993, Vela Palacios v. HSV, T‑25/92, Recueil, s. II‑201, bod 25; Soud, 20. července 2001, Brumter v. Komise, T‑351/99, Recueil FP, s. I‑A‑165 a II‑757, bod 33; Soud, 20. února 2002, Roman Parra v. Komise, T‑117/01, Recueil FP, s. I‑A‑27 a II‑121, bod 26; Soud, 6. července 2004, Huygens v. Komise, T‑281/01, Sb. VS s. I‑A‑203 a II‑903, bod 108