null
STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
MANUELA CAMPOS SÁNCHEZ-BORDONY
přednesené dne 11. dubna 2024(1)
Věc C‑187/23 [Albausy](i)
E. V. G.-T.
za účasti:
P. T.,
F. T.,
G. T.
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Amtsgericht Lörrach (okresní soud v Lörrachu, Německo)]
„Řízení o předběžné otázce – Justiční spolupráce v občanských věcech – Nařízení (EU) č. 650/2012 – Vydání evropského dědického osvědčení – Námitky podané v postupu, v němž se vydává evropské dědické osvědčení“
1. Cílem nařízení (EU) č. 650/2012(2) je odstranit překážky volného pohybu osob, které chtějí uplatňovat svá práva v souvislosti s dědictvím, jež má přeshraniční dopady.
2. Za tímto účelem se nařízením č. 650/2012 vytváří evropské dědické osvědčení(3) pro vnitřní trh a podrobně se upravuje způsob jeho vydávání a jeho účinky. Prostřednictvím tohoto osvědčení mohou dědicové, odkazovníci, vykonavatelé dědictví či správci pozůstalosti snadno prokázat své postavení nebo práva a pravomoci v jiném členském státě.
3. Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce vychází ze skutečnosti, že manželka zesnulé osoby, která se považuje za jedinou dědičku ze závěti, požádala příslušný vnitrostátní orgán o vydání evropského dědického osvědčení. Před stejným orgánem a ve stejném řízení napadají syn a vnuci zesnulé osoby platnost předložené závěti. Jedná se o to, jak tato námitka ovlivňuje vydání osvědčení.
4. Soudní dvůr již odpověděl na jiné předběžné otázky týkající se tohoto typu osvědčení(4), ale u žádné z nich nevznikly pochybnosti, které jsou zde vzneseny a kterými se bude muset zabývat pouze v případě, že bude považovat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce za přípustnou.
I. Právní rámec. Unijní právo
A. Nařízení č. 650/2012
5. Článek 62 („Vytvoření evropského dědického osvědčení“) odst. 1 zní takto:
„1. Toto nařízení zavádí evropské dědické osvědčení (dále jen ‚osvědčení‘), které se vydá za účelem použití v jiném členském státě a vyvolá účinky uvedené v článku 69.“
6. Článek 63 („Účel osvědčení“) stanoví:
„1. Účelem osvědčení je jeho využití dědici, odkazovníky majícími přímá práva k dědictví a vykonavateli závětí nebo správci pozůstalosti, kteří v jiném členském státě potřebují prokázat svůj status nebo vykonávat buď svá práva jako dědicové či odkazovníci, nebo své pravomoci jako vykonavatelé závětí či správci pozůstalosti.
2. Osvědčení může být zejména použito k prokázání jednoho nebo více z těchto prvků:
a) statusu nebo práv jednotlivých dědiců, popřípadě jednotlivých odkazovníků uvedených v osvědčení a jejich příslušných podílů na pozůstalosti;
b) přidělení konkrétní položky nebo položek, které jsou součástí pozůstalosti, dědici (či dědicům), popřípadě odkazovníku (či odkazovníkům), uvedeným v osvědčení;
c) pravomoci osob uvedených v osvědčení vykonávat závěť či spravovat pozůstalost.“
7. Článek 64 („Pravomoc vydat osvědčení“) stanoví:
„Osvědčení se vydává v členském státě, jehož soudy jsou příslušné podle článků 4, 7, 10 nebo 11. Vydávajícím orgánem je:
a) soud ve smyslu čl. 3 odst. 2, nebo
b) jiný orgán, který má podle vnitrostátního práva pravomoc zabývat se dědickými věcmi“.
8. Článek 65 („Žádost o osvědčení“) odst. 3 písm. l) stanoví:
„Žádost musí obsahovat níže uvedené informace, pokud má žadatel takové informace k dispozici a jsou pro vydávající orgán nezbytné k tomu, aby mohl osvědčit prvky požadované žadatelem, přičemž, aniž je dotčen čl. 66 odst. 2, se spolu s žádostí předkládají veškeré relevantní dokumenty, a to v originále nebo kopii, jež splňují podmínky nezbytné pro ověření pravosti:
[...]
l) prohlášení o tom, že podle nejlepšího vědomí žadatele neprobíhá žádný spor ohledně prvků, o jejichž osvědčení žádá.“
9. Článek 66 („Přezkoumání žádosti“) stanoví:
„1. Vydávající orgán po obdržení žádosti ověří informace, prohlášení, listiny a další důkazy, které žadatel poskytl. Provede z vlastního podnětu šetření nezbytná pro ověření, pokud to stanoví nebo umožňuje jeho právní předpisy, nebo žadatele vyzve k poskytnutí jakéhokoli dalšího důkazu, který považuje za nezbytný.
[…]
4. Vydávající orgán podnikne veškeré kroky nezbytné k tomu, aby všechny oprávněné osoby byly informovány o žádosti o osvědčení. Je-li to nezbytné pro zjištění prvků, jež mají být osvědčeny, vyslechne zúčastněné osoby a případné vykonavatele nebo správce a zveřejní oznámení, jejichž cílem je umožnit dalším případným oprávněným osobám uplatnit jejich práva k dědictví.
[…]“.
10. Článek 67 („Vydávání osvědčení“) stanoví:
„1. Vydávající orgán vydá osvědčení neprodleně v souladu s postupem stanoveným v této kapitole, pokud prvky, které mají být osvědčeny, byly stanoveny podle práva rozhodného pro dědění nebo podle jiného práva rozhodného pro konkrétní prvek. Použije k tomu formulář stanovený poradním postupem podle čl. 81 odst. 2.
Vydávající orgán osvědčení nevydá, zejména pokud:
a) prvky, jež mají být osvědčeny, byly napadeny, nebo
b) by osvědčení nebylo v souladu s rozhodnutím, které se týká stejných prvků.
[…]“.
11. Článek 69 („Účinky osvědčení“) stanoví:
„1. Osvědčení vyvolává účinky ve všech členských státech, aniž by se vyžadoval jakýkoli zvláštní postup.
2. Předpokládá se, že osvědčení pravdivě dokládá prvky, které byly stanoveny podle práva rozhodného pro dědění nebo podle jiného práva rozhodného pro konkrétní prvky. Předpokládá se, že osoba uvedená v osvědčení jako dědic, odkazovník, vykonavatel závěti nebo správce pozůstalosti je v postavení uvedeném v osvědčení nebo disponuje tam uvedenými právy či pravomocemi, přičemž uvedená práva nebo pravomoci nejsou předmětem jiných podmínek nebo omezení, než stanoví samotné osvědčení.
3. U každé osoby, která na základě informací osvědčených v osvědčení vyplatí či předá majetek osobě uvedené v osvědčení jako osobě oprávněné k přijetí platby či majetku, se má za to, že uzavřela transakci s osobou oprávněnou k přijetí platby či majetku, ledaže jí bylo známo, že obsah osvědčení neodpovídá skutečnosti, nebo o tomto rozporu se skutečností nevěděla z důvodu hrubé nedbalosti.
4. Pokud určitá osoba uvedená v osvědčení jako osoba, jež smí nakládat s majetkem z pozůstalosti, s tímto majetkem nakládá ve prospěch jiné osoby, má se za to, že tato jiná osoba uzavřela transakci s osobou oprávněnou nakládat s dotčeným majetkem, pokud jednala na základě informací osvědčených v osvědčení, ledaže jí bylo známo, že obsah osvědčení neodpovídá skutečnosti, nebo o tomto rozporu se skutečností nevěděla z důvodu hrubé nedbalosti.
5. Osvědčení představuje platný dokument k zápisu majetku z pozůstalosti do příslušného rejstříku členského státu, aniž je dotčen čl. 1 odst. 2 písm. k) a l)“.
B. Prováděcí nařízení č. 1329/2014(5)
12. Článek 1 odst. 5 stanoví:
„Formulář, který má být použit pro evropské dědické osvědčení podle čl. 67 odst. 1 nařízení (EU) č. 650/2012, je formulář V stanovený v příloze 5“.
13. V závěrečné části formuláře V přílohy 5 se uvádí, že orgán potvrdí, „že v době vydání [osvědčení] nebyly oprávněnými osobami napadeny žádné prvky v něm obsažené“.
II. Skutkový stav, řízení a předběžné otázky
14. Pan P. T., francouzský státní příslušník, který měl poslední bydliště v Německu, zemřel dne 15. září 2021.
15. Dne 23. listopadu 2021 podala E. V. G.-T., manželka P. T. v době jeho smrti, u Amtsgericht Lörrach (okresní soud v Lörrachu, Německo) žádost o vydání evropského dědického osvědčení, podle kterého je jedinou dědičkou(6).
16. Za tímto účelem předložila závěť, kterou oba manželé podepsali ručně, s následujícím obsahem:
„Společná závěť
My, manželé E. G.-T., narozená dne [...] a P. T., narozený dne [...], oba bytem v [...], prohlašujeme:
1) Nejsme vázání dřívějšími pořízeními podle dědického práva a žádná taková pořízení jsme neučinili. Pro jistotu odvoláváme všechna námi dosud jednostranně nebo společně učiněná pořízení.
2) Ustanovujeme jeden druhého jediným dědicem. Toto ustanovení je vzájemné a závazné. V ostatním není déle žijící tímto ustanovením omezen. Své dědictví může uspořádat nezávisle a to již před úmrtím prvně zemřelého, ovšem pouze pro případ, že se stane déle žijícím.
3) Oba žijeme v Německu a přejeme si použití německého dědického práva, které v rámci volby práva v rozsahu, v němž je to přípustné, určujeme jako rozhodné právo. Toto ustanovení je vzájemné.
V R., dne 23. července 2020. E. G.-T. Toto je rovněž moje vůle. P. T.“
17. Je nesporné, že existovala starší závěť, vlastnoručně psaná a podepsaná zůstavitelem, v níž bylo uvedeno následující:
Já, P. M. J. narozený dne [...] v A., bytem v [...], Španělsko, odvolávám všechna dřívější pořízení pro případ smrti. Dostupný dědický podíl své pozůstalosti odkazuji svým dvěma vnoučatům, synům P., A. J. narozenému dne [...] a J. N. J. T., narozenému dne [...]. Rozdělí si jej stejným dílem. Ustanovuji svého syna P. a pouze jej, aby uspořádal smuteční obřad s gregoriánskou mší a mým pohřbem v [...] ve Španělsku. A., dne 31. května 2001. Toto je moje závěť. P. T.“
18. Paní E. V. G.-T. se považuje za jedinou dědičku P. T. na základě závěti ze dne 23. července 2020. Naopak syn a vnuci P. T. považují tuto závěť za neplatnou, neboť zůstavitel nebyl v době jejího sepsání schopen ji osvědčit a podpis není jeho vlastní.
19. Podle předkládajícího soudu byl zůstavitel stále schopen osvědčit závěť(7) a na předložené závěti je jeho podpis(8).
20. Amtsgericht Lörrach (okresní soud v Lörrachu) se v této souvislosti domnívá, že vydání osvědčení závisí na výkladu nařízení č. 650/2012, a proto řízení přerušil(9) a předložil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Musí být čl. 67 odst. 1 druhý pododstavec písm. a) nařízení č. 650/2012 vykládán v tom smyslu, že se vztahuje i na námitky, které byly podány v rámci samotného postupu, v němž se vydává evropské dědické osvědčení a které soud nemůže přezkoumat, a že se tedy nevztahuje pouze na námitky, které byly uplatněny v jiném řízení?
2) V případě kladné odpovědi na [první otázku]: Musí být čl. 67 odst. 1 druhý pododstavec písm. a) nařízení č. 650/2012 vykládán v tom smyslu, že evropské dědické osvědčení nemůže být vydáno ani tehdy, když byly v rámci postupu, v němž se vydává evropské dědické osvědčení, uplatněny námitky, které ale již byly posouzeny v rámci řízení o vydání dědického osvědčení podle německého práva?
3) V případě kladné odpovědi na [první otázku]: Musí být čl. 67 odst. 1 druhý pododstavec písm. a) nařízení č. 650/2012 vykládán v tom smyslu, že jsou jím myšleny jakékoliv námitky, i když nebyly opodstatněné a o této skutečnosti nemusí být provedeno formální dokazování?
4) V případě záporné odpovědi na [první otázku]: Jakou formou musí soud uvést důvody, které jej vedly k zamítnutí námitek a vydání evropského dědického osvědčení?“
III. Řízení před Soudním dvorem
21. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce došla Soudnímu dvoru dne 23. března 2023.
22. Písemná vyjádření předložily německá a španělská vláda, jakož i Evropská komise. Kromě E. V. G.-T. se všichni zúčastnili jednání konaného dne 31. ledna 2024.
IV. Analýza
23. Předkládající soud se táže na úlohu orgánu vydávajícího evropské dědické osvědčení a rozsah pravomocí tohoto orgánu v rámci článku 67 nařízení č. 650/2012.
A. Přípustnost žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce
24. Španělská vláda tvrdí, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce není přípustná, neboť vydání evropského dědického osvědčení nepředstavuje výkon soudní funkce, jak vyžaduje článek 267 SFEU(10).
25. Přípustnost žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce závisí na tom, zda je podána „soudem“ ve smyslu článku 267 SFEU, který jedná právě v rámci výkonu svých soudních pravomocí(11).
26. Za účelem určení, zda daný orgán splňuje tuto dvojí podmínku, Soudní dvůr kromě jiných skutečností zkoumá „konkrétní povahu funkcí, které vykonává ve specifickém normativním kontextu, v jehož rámci jedná, když žádá o rozhodnutí Soudního dvora, s cílem ověřit, zda před ním probíhá spor a zda uvedený orgán rozhoduje v rámci řízení, které má být ukončeno rozhodnutím, jež má charakter soudního rozhodnutí“(12).
27. Při nesplnění těchto podmínek nelze mít za to, že předkládající orgán, i když splňuje ostatní podmínky stanovené judikaturou Soudního dvora, vykonává soudní funkci(13).
28. Námitka nepřípustnosti by mohla být odůvodněna s ohledem na informace, které nařízení č. 650/2012 uvádí k evropskému dědickému osvědčení a k činnosti spojené s jeho vydáním. Z těchto informací vyplývá, z důvodů, které uvedu níže, že orgán vydávající osvědčení podle článku 67 nařízení č. 650/2012 nepřijímá, i když se jedná o soud, rozhodnutí v rámci řízení, jehož výsledkem je soudní rozhodnutí.
1. Účel a účinky evropského dědického osvědčení
29. Nařízení č. 650/2012 vytváří evropské dědické osvědčení, kterému přiznává jednotný a autonomní režim ve vztahu k obdobným vnitrostátním osvědčením. Tento režim se rovněž liší od režimu stanoveného samotným nařízením pro uznávání soudních rozhodnutí a úředních listin(14).
30. Evropské dědické osvědčení slouží těm, kteří se jako dědicové, odkazovníci, vykonavatelé dědictví či správci pozůstalosti potřebují v jiném členském státě dovolávat tohoto statusu nebo vykonávat práva či pravomoci z něj vyplývající(15). Jeho používání však není povinné(16).
31. Pro splnění této potřeby má osvědčení následující účinky, které jsou stejné v celé Unii(17):
– Slouží jako důkaz(18) o prvcích, které obsahuje(19). Po předložení osvědčení může držitel uplatnit svá práva nebo pravomoci v kterémkoli členském státě, aniž se od něj vyžaduje další důkaz. Předpokládá se, že postavení uvedené v osvědčení, jakož i vlastnictví práv nebo pravomocí v něm vyjádřených, jsou takové, jak jsou uvedeny v osvědčení(20).
– Chrání třetí osoby, které jednají s osobami uvedenými v osvědčení a které na základě informací v něm obsažených provádějí platby, předávají majetek, nabývají nebo přijímají dědictví, „ledaže [jim] bylo známo, že obsah osvědčení neodpovídá skutečnosti, nebo o tomto rozporu se skutečností nevěděl[i] z důvodu hrubé nedbalosti“(21).
– Platí pro zápis nabytí dědictví do rejstříku v mezích, které uvádí samotné nařízení č. 650/2012 a které vyložil Soudní dvůr(22).
32. Osvědčení samo o sobě nemá žádné další důsledky: zejména nemá závazný právní účinek soudního rozhodnutí(23). Bod 71 odůvodnění nařízení č. 650/2012 dále upřesňuje, že není vykonatelné.
33. Nedostatek závazného právního účinku se odráží také v režimu volného pohybu osvědčení v jiných členských státech, než je členský stát, který osvědčení vydal. Kapitola VI nařízení č. 650/2012 neuvádí, že může nebo musí být „uznáno“(24). Podle čl. 69 odst. 1 „vyvolává účinky“ bez jakéhokoli postupu(25). Doslova neexistuje žádný důvod námitek proti takovému volnému pohybu(26).
2. Činnost orgánu vydávajícího osvědčení podle článku 67 nařízení č. 650/2012.
34. Podle čl. 67 odst. 1 prvního pododstavce nařízení č. 650/2012 orgán osvědčení neprodleně vydá, „pokud prvky, které mají být osvědčeny, byly stanoveny [...]“. Vydání se uskuteční po přezkoumání (žádosti) stanoveném samotným nařízením v článku 66.
35. Podle posledně uvedeného ustanovení musí orgán ověřit informace a prohlášení, jakož i dokumenty a další důkazy předložené žadatelem o osvědčení(27).
36. Za tímto účelem samotný článek 66: i) odkazuje na pravomoci, kterými orgán disponuje a které jsou mu svěřeny jeho vlastními právními předpisy(28); ii) přiznává mu další pravomoci(29); a iii) přímo mu ukládá povinnost přijmout opatření, která zajistí reklamu (omezenou na konkrétní adresáty) žádosti o osvědčení(30).
37. V souvislosti s touto povinností orgán „vyslechne zúčastněné osoby a případné vykonavatele nebo správce a zveřejní oznámení, jejichž cílem je umožnit dalším případným oprávněným osobám uplatnit jejich práva k dědictví“, považuje-li to za nezbytné pro zjištění prvků, jež mají být osvědčeny(31).
38. Pokud je orgán po přezkoumání všech těchto prvků přesvědčen, že skutečnosti, které mají být uvedeny v osvědčení, jsou prokázány, vydá osvědčení „neprodleně“ v souladu s čl. 67 odst. 1 nařízení č. 650/2012.
39. Naopak pokud má vydávající orgán o těchto prvcích pochybnosti, nesmí osvědčení vydat. Jeho obsah nebude stanoven, a proto nebude způsobilé vyvolat účinky stanovené v článku 69 nařízení. K nevydání dojde rovněž v souladu s čl. 67 odst. 1 druhým pododstavcem písm. a) nařízení č. 650/2012, pokud jsou prvky, které mají být osvědčeny, napadeny(32).
40. Úloha vydávajícího orgánu není pouze pasivní: nespočívá v přijímání prohlášení o skutečnostech nebo projevů vůle pro mechanický převod na ad hoc formulář. Je povinen potvrdit pravdivost tvrzení žadatele na základě důkazů předložených žadatelem a případně dalších informací, které orgán sám shromáždí nebo které mu sdělí jiné osoby mající zájem na dědictví(33).
41. Na druhou stranu není úkolem orgánu, u něhož se o osvědčení žádá, rozhodovat nebo určovat práva a pravomoci žadatelů o dědictví nebo zúčastněných osob v dědickém řízení a řešit případné spory mezi nimi, pokud jde o hmotněprávní otázky.
42. Je tomu tak proto, že ustanovení kapitoly VI („Evropské dědické osvědčení“) nařízení č. 650/2012 takovou pravomoc(34) vnitrostátním orgánům vydávajícím osvědčení nepřiznávají. A nelze mít za to, že v kontextu článku 67 nařízení byla vnitrostátním právním řádům přiznána možnost, v rámci doplnění tohoto nařízení, svěřit těmto orgánům funkci rozhodování sporů. Toto přidělení, aniž by bylo doprovázeno procesními pravidly, by bylo v rozporu se záměrem vytvořit autonomní a jednotný režim pro vydávání osvědčení(35).
43. Pokud by vydávající orgán takovou pravomoc (k rozhodování sporů) měl, jeho činnost by vedla k „rozhodnutí“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. g) a kapitoly IV nařízení č. 650/2012. Na základě záměru unijního normotvůrce však osvědčení postrádá závazné právní důsledky, které jsou typické pro soudní rozhodnutí.
3. Srovnání s osvědčeními stanovenými v jiných nástrojích pro justiční spolupráci
44. Evropské dědické osvědčení není srovnatelné s osvědčeními stanovenými v jiných nástrojích justiční spolupráce v občanských nebo obchodních věcech, v souvislosti s nimiž byly podány jiné žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, o nichž bylo rozhodnuto Soudním dvorem, jakmile byly odstraněny pochybnosti o jejich přípustnosti.
45. Pokud jde o evropský exekuční titul(36), Soudní dvůr rozhodl, že „[ř]ízení o potvrzení soudního rozhodnutí jako evropského exekučního titulu se [...] jeví nikoliv jako řízení odlišné od předchozího soudního řízení, nýbrž jako jeho konečná fáze, která je nezbytná pro zajištění plné účinnost tohoto rozhodnutí tím, že věřiteli umožní přistoupit k vymáhání jeho pohledávky“(37).
46. Potvrzení soudního rozhodnutí jako evropského exekučního titulu představuje akt soudní povahy a v rámci jeho přijímání může vnitrostátní soud „předložit Soudnímu dvoru předběžnou otázku“(38).
47. Totéž platí pro osvědčení podle článku 53 nařízení (EU) č. 1215/2012(39), které zajišťuje volný pohyb rozhodnutí jednoho členského státu v ostatních členských státech. Úloha orgánu, který jej vydává, „navazuj[e] na předchozí soudní řízení tím, že zajistí jeho úplnou účinnost, neboť rozhodnutí se nemůže bez osvědčení volně pohybovat v evropském soudním prostoru“(40).
48. Řízení o vydání osvědčení podle článku 53 nařízení č. 1215/2012 má soudní povahu a vnitrostátní soud příslušný v rámci tohoto řízení je oprávněn předložit Soudnímu dvoru předběžnou otázku(41).
49. Naopak vydání evropského dědického osvědčení, jak jsem již vysvětlil, neznamená výkon soudní pravomoci a nemá za následek rozhodnutí této (soudní) povahy se závazným právním účinkem.
50. Situace není jiná, pokud osvědčení ve svých bodech přebírá obsah (předchozího) soudního rozhodnutí o meritu dědictví. Ani v takovém případě není osvědčení další fází soudního řízení, v němž bylo vydáno meritorní rozhodnutí.
51. Konečně, evropské dědické osvědčení není dokladem, v němž je rozhodnutí soudu členského státu předáváno jako pas pro volný pohyb v jiných členských státech za účelem uznání a případně výkonu. Za tímto účelem již unijní normotvůrce stanovil osvědčení podle čl. 46 odst. 3 písm. b) nařízení č. 650/2012, a to pomocí ad hoc formuláře (formulář I, uvedený v příloze 1 prováděcího nařízení č. 1329/2014)(42).
52. Stručně řečeno, osvědčení vyvolává účinky v jiných členských státech než ve vydávajícím členském státě bez nutnosti jakéhokoli postupu a bez možnosti námitky nebo přezkumu. Pokud by do něj bylo začleněno rozhodnutí vydané ve sporu, požívalo by toto rozhodnutí prostřednictvím osvědčení režimu uznávání, který je nejen odlišný od režimu stanoveného v kapitole IV, ale také privilegovaný, jehož paralelní existence není nikde uvedena ani odůvodněna(43).
4. Vliv vlastností evropského dědického osvědčení na přípustnost žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce
53. Orgán, který podle článku 67 nařízení č. 650/2012 vydává osvědčení, zaznamenává určité prvky o dědictví poté, co byl proveden přezkum podle článku 66 tohoto nařízení.
54. Orgán vydávající osvědčení se musí přesvědčit, že informace poskytnuté žadatelem jsou pravdivé a odpovídají právním předpisům, které se na dědictví vztahují. Tento orgán však, jak jsem již vysvětlil, není v této souvislosti nadán pravomocí rozhodovat spory vzniklé v souvislosti s meritem dědictví(44).
55. Pokud orgán vydávající osvědčení nemůže rozhodovat o právech nebo pravomocích v řízení, jehož výsledkem má být rozhodnutí se závazným právním účinkem, nevykonává v této věci soudní funkce(45).
56. Tím není dotčena skutečnost, že, jak je uvedeno v článku 64 nařízení č. 650/2012, orgánem vydávajícím osvědčení může být „soud“ ve smyslu čl. 3 odst. 2 a také jiný orgán, který má podle vnitrostátního práva pravomoc zabývat se dědickými věcmi(46).
57. Skutečnost, že orgánem vydávajícím evropské dědické osvědčení může být soud, mu při jeho vydávání nepřiznává soudní funkci. Soudní orgán členského státu může vedle svých výlučně soudních funkcí vykonávat i další funkce, které nemají soudní povahu. V rámci těchto funkcí, které nemají soudní povahu, není oprávněn podat k Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce(47).
58. Odkaz na tento „jiný“ orgán podle mého názoru naznačuje, že vydání evropského dědického osvědčení (podle článku 67 nařízení č. 650/2012) nezahrnuje výkon soudní pravomoci. Samostatný odkaz na takový orgán by byl jinak nadbytečný, neboť podle čl. 3 odst. 2 citovaného nařízení se již za soudy považují orgány formálně stojící mimo soudnictví, pokud vykonávají soudní funkce(48).
59. Nemělo by být zavádějící, že článek 64 („Pravomoc vydat osvědčení“) nařízení č. 650/2012 odkazuje na články 4, 7, 10 a 11 téhož nařízení. Odkaz na pravomoc nedefinuje povahu (soudní či nikoli) zásahu vydávajícího orgánu(49): pouze objasňuje, kde a od koho by mělo být osvědčení požadováno(50).
60. Konečně mě v tomto názoru utvrzuje rozsudek ze dne 16. listopadu 2023(51), v němž Soudní dvůr odmítl argument, že španělští notáři uplatňují výsady veřejné moci jako soudy, protože vydávají evropská dědická osvědčení(52).
61. S ohledem na výše uvedené mám za to, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce musí být prohlášena za nepřípustnou. Nicméně pro případ, že by Soudní dvůr tento názor nesdílel, navrhnu odpověď na otázky, které mu byly položeny.
B. K první předběžné otázce
62. Předkládající soud se táže na výklad čl. 67 odst. 1 písm. a) druhého pododstavce písm. a) nařízení č. 650/2012, aby bylo možné souhrnně určit, zda se vztahuje na námitky vznesené v jiném řízení, než je řízení o vydání osvědčení, nebo zda se vztahuje i na námitky, které v souvislosti se samotnou žádostí o vydání osvědčení vznesou osoby zúčastněné na dědictví. V posledně uvedeném případě se předkládající soud táže, zda je na vydávajícím orgánu, aby tyto námitky přezkoumal.
63. Tato předběžná otázka je položena pro případ, kdy, jak již bylo uvedeno, syn a vnuci zůstavitele formulují své námitky proti klíčovému prvku dědictví (platnost samotné závěti). Podle mého názoru tato námitka znamená, že se uplatní čl. 67 odst. 1 druhý pododstavec písm. a) nařízení č. 650/2012 a osvědčení nelze vydat.
64. Tuto nemožnost potvrzuje skutečnost, že ve formuláři, který má být použit pro evropské dědické osvědčení, musí vydávající orgán v souladu s prováděcím nařízením č. 1329/2014 uvést, že žádný z jeho prvků nebyl napaden.
65. Připouštím, že na první otázku nelze jednoznačně odpovědět pouze na základě znění textu, neboť v něm není uveden orgán, před nímž jsou aspekty, které mají být osvědčeny(53), namítány, a jazykové verze umožňují různé chápání:
– některé naznačují, že námitka (napadení) probíhá v době, kdy se o osvědčení žádá, což by naznačovalo, že k ní dochází v jiném řízení(54);
– jiné umožňují mít za to, že námitka je vznesena v návaznosti na žádost o osvědčení a ve stejném řízení(55).
66. Systematická analýza vnáší více světla. Z výkladu čl. 67 odst. 1 druhého pododstavce písm. a) ve spojení s čl. 65 odst. 3 písm. l) nařízení č. 650/2012 lze vyvodit, že první z těchto ustanovení se od počátku vztahuje na spory uvedené v článku 65, tj. na spory projednávané v jiném řízení(56).
67. Stejným směrem se ubírá i čl. 67 odst. 1 druhý pododstavec písm. b), který se týká rozhodnutí mimo řízení vedoucí k vydání osvědčení. Lze se důvodně domnívat, že mezi tato rozhodnutí lze zahrnout ta, která se týkají prvků vlastních následnému dědickému osvědčení.
68. S ohledem na čl. 67 odst. 1 první pododstavec nařízení č. 650/2012 se přikláním k názoru, že jeho druhý pododstavec písm. a) by měl zahrnovat rovněž námitky vznesené u vydávajícího orgánu, neboť jinak by tento orgán mohl v rozporu s požadavky uvedeného ustanovení vydat osvědčení obsahující prvky, „které nebyly stanoveny“(57).
69. Srovnání znění čl. 65 odst. 3 písm. l) nařízení č. 650/2012 (které odkazuje na to, že neprobíhá „žádný spor ohledně prvků, o jejichž osvědčení žádá“) se zněním čl. 67 odst. 1 druhého pododstavce písm. a), který obecně používá širší formulaci, se mi jeví jako další argument ve stejném smyslu(58).
70. Rovněž účel nařízení č. 650/2012 obecně a účel evropského dědického osvědčení konkrétně podporují výklad čl. 67 odst. 1 písm. a) druhého pododstavce písm. a), který zahrnuje námitky vyjádřené v průběhu řízení vedoucího k vydání osvědčení.
71. Osvědčení je vytvořeno za účelem podpory „[r]ychlé[ho], usnadněné[ho] a účinné[ho] vypořádání dědictví s přeshraničními dopady“(59). Přispívá tak k odstranění „překážek volného pohybu osobám, které se v současnosti potýkají s obtížemi při uplatňování svých práv v souvislosti s dědictvím, jež má přeshraniční dopady“(60).
72. K dosažení těchto cílů přiznává unijní normotvůrce osvědčení výše popsané právní účinky, které se uplatňují v jiných členských státech než ve vydávajícím členském státě, aniž by podléhaly jakémukoli postupu nebo přezkumu.
73. Podle mého názoru význam těchto účinků, které souvisejí nejen s usnadněním úkonů souvisejících s přeshraničním dědictvím pro přímo dotčené osoby, ale také s ochranou třetích osob a bezpečností právního styku v celé Unii, brání výkladu čl. 67 odst. 1 druhého pododstavce písm. a) nařízení č. 650/2012, který jej omezuje na spory probíhající mimo řízení zahájené za účelem vydání osvědčení.
74. Vzhledem k tomu již nejde o to, zda orgán povolaný k použití článku 67 nařízení č. 659/2012 může přezkoumat námitky vznesené jinými oprávněnými osobami z dědictví(61), ale spíše o to, jak postupovat, pokud jsou tyto námitky takové povahy, že skutečně zpochybňují podstatné prvky dědictví (jako v projednávané věci, kdy jiní potenciální dědici zpochybňují platnost holografní závěti, na níž je založena žádost o osvědčení).
75. Již jsem uvedl, že v takovém případě vnitrostátní orgán jednoduše nemůže osvědčení vydat(62). Na stejném řešení trvám i na základě obsahu formuláře V stanoveného v příloze 5 prováděcího nařízení č. 1329/2014, v němž vydávající orgán musí potvrdit, že žádný z prvků osvědčení nebyl napaden.
76. Článek 66 nařízení č. 650/2012 stanoví, že v rámci ověření před vydáním osvědčení orgán odpovědný za vydání osvědčení informuje určité osoby o žádosti a vyslechne je, pokud to považuje za nezbytné pro účely potvrzení toho, co je požadováno k osvědčení.
77. Pokud možnost vyslechnout tyto zúčastněné osoby povede k tomu, že odmítnou (jako je tomu v projednávané věci) platnost základního prvku osvědčení, vydávající orgán nebude moci osvědčení vydat. Logicky, a jak vysvětlím v rámci analýzy třetí předběžné otázky, musí mít toto odmítnutí určité opodstatnění pro to, aby vyvolalo vylučující účinek podle čl. 67 odst. 1 druhého pododstavce písm. a) nařízení č. 650/2012(63).
C. K druhé předběžné otázce
78. Předkládající soud se táže, zda může vydávající orgán vydat evropské dědické osvědčení, „pokud byly v rámci postupu, v němž se vydává evropské dědické osvědčení, uplatněny námitky, které ale již byly přezkoumány v rámci řízení o vydání dědického osvědčení podle německého práva“.
79. Podle mého názoru vyplývá odpověď z čl. 67 odst. 1 druhého pododstavce písm. b) nařízení č. 650/2012, který zakazuje vydat osvědčení, pokud „nebylo v souladu s rozhodnutím, které se týká stejných prvků [o jejichž osvědčení se žádá]“.
80. Na základě tohoto ustanovení příslušný orgán žádost o osvědčení zamítne, pokud by obsahovala prohlášení, která jsou neslučitelná s tím, co bylo rozhodnuto nebo prohlášeno předchozím rozhodnutím. A contrario, pokud taková neslučitelnost neexistuje, předchozí rozhodnutí nebrání vydání osvědčení(64).
81. Vzhledem k jasnému znění pravidla a jeho systematickému zařazení je „rozhodnutí“ uvedené v čl. 67 odst. 1 písm. b) druhém pododstavci nařízení č. 650/2012 aktem, jehož obsah je tomuto orgánu nutně uložen(65). Jinými slovy, vydávající orgán nemůže jít proti prvkům týkajícím se obsahu osvědčení, o nichž již bylo rozhodnuto v předchozím rozhodnutí týkajícím se stejných prvků.
82. Rozhodnutí uvedené v tomto ustanovení má proto přednost před posouzením vydávajícího orgánu, pokud jde o aspekty, které mají být uvedeny v osvědčení.
83. Německá vláda a Komise ve svých písemných vyjádřeních předložených Soudnímu dvoru zdůrazňují, že rozhodnutí uvedené v čl. 67 odst. 1 druhém pododstavci písm. b) nařízení č. 650/2012 musí být podle vnitrostátního práva konečné(66).
84. Nezbytnost konečné povahy není v tomto ustanovení výslovně uvedena. Zdá se mi však, že to lze odvodit z jiných údajů:
– písm. a) téhož článku, který zakazuje vydání osvědčení ohledně prvků, které byly napadeny; a
– požadavku stanoveného v čl. 65 odst. 3 písm. l) prohlásit při podání žádosti o osvědčení, že neprobíhá žádný spor ohledně prvků, o jejichž osvědčení se žádá.
85. Předkládajícímu soudu přísluší ověřit, zda v projednávané věci může být řízení o vydání vnitrostátního dědického osvědčení ukončeno „rozhodnutím“ ve smyslu čl. 67 odst. 1 písm. b) druhého pododstavce nařízení č. 650/2012(67).
D. K třetí předběžné otázce
86. V případě kladné odpovědi na první předběžnou otázku se předkládající soud táže Soudního dvora, zda jakákoli námitka, byť i neopodstatněná, odůvodňuje odmítnutí vydání osvědčení podle čl. 67 odst. 1 druhého pododstavce písm. a) nařízení č. 650/2012.
87. Toto posledně uvedené ustanovení totiž nezmiňuje podstatu těchto námitek. Z toho vyplývá, že vydávající orgán by v zásadě musel posoudit jakoukoli námitku zúčastněných osob nebo dědiců proti prvkům osvědčení.
88. Pokud však námitka není podložena žádnými závažnými důvody, a nemá tedy podle platného práva žádnou přesvědčivou sílu, stěží bude vydávajícímu orgánu bránit v tom, aby prvky, které mají být osvědčeny, považoval za stanovené ve smyslu čl. 67 odst. 1 nařízení č. 650/2012.
89. Odmítnutí vydat dokument z důvodu zpochybnění podstatného prvku osvědčení bez minimální argumentace by mohlo zmařit řízení bez skutečného důvodu a neoprávněně připravit dědice, odkazovníky, vykonavatele dědictví či správce pozůstalosti o účinný nástroj při vyřizování dědictví s přeshraničními dopady.
90. Na druhou stranu je možné, že námitka může tomuto orgánu naznačit, že je třeba provést další šetření v souladu s čl. 66 odst. 1 tohoto nařízení, aby se potvrdily informace a prohlášení žadatele. Zda je tomu tak, či nikoli, lze odpovědět pouze s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu.
E. Ke čtvrté předběžné otázce
91. Předkládající soud pokládá čtvrtou předběžnou otázku pro případ záporné odpovědi na první otázku. Pokud by Soudní dvůr v souladu s tím, co navrhuji, odpověděl na první otázku kladně, nemusel by o čtvrté otázce rozhodovat. V každém případě se budu zabývat analýzou posledně uvedené otázky.
92. Předkládající soud se táže, jakou formou musí uvést důvody, které jej vedly k zamítnutí námitek a vydání evropského dědického osvědčení.
93. Připomínám, že vydávající orgán musí povinně použít formulář V stanovený v příloze 5 prováděcího nařízení č. 1329/2014(68). Použití tohoto formuláře umožňuje, aby evropské dědické osvědčení vytvořené v jednom členském státě bylo okamžitě identifikováno jako takové v kterémkoli jiném členském státě.
94. Článek 68 nařízení č. 650/2012 stanoví informace, které musí být přeneseny do příslušných oddílů formuláře a uvedeny na samotném osvědčení. Jejich obsah se může lišit v závislosti na účelu, pro který se vydává(69).
95. Formulář V nestanoví uvedení odůvodnění, na jehož základě vydávající orgán považuje to, co osvědčuje, za prokázané. Unijní normotvůrce nepovažoval za nezbytné, aby pro splnění svého cíle bylo v osvědčení uvedeno toto odůvodnění(70).
96. Dědic, odkazovník, vykonavatel dědictví či správce pozůstalosti, který potvrzení využívá, nesmí (a ve skutečnosti ani nemůže)(71) k formuláři přikládat žádné další dokumenty(72).
97. Tento režim je v souladu s činností, která osvědčení předchází, a s účinky, které má v souvislosti se správou dědictví s přeshraničními důsledky. Podle článků 66 a 67 nařízení č. 650/2012 vydávající orgán nerozhoduje o meritu dědictví, ale přijme odůvodněné rozhodnutí, které zapracuje do evropského dědického osvědčení za účelem uznání v ostatních členských státech(73).
V. Závěry
98. S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr prohlásil žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podanou Amtsgericht Lörrach (okresní soud v Lörrachu, Německo) za nepřípustnou.
Podpůrně navrhuji odpovědět tomuto soudu následovně:
„Článek 67 odst. 1 druhý pododstavec písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 ze dne 4. července 2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení
musí být vykládán v tom smyslu, že:
Orgán, který má vydat evropské dědické osvědčení, musí posoudit námitky vznesené v řízení o vydání osvědčení osobami zúčastněnými na dědictví, aby stanovil prvky, které mají být osvědčeny.
Evropské dědické osvědčení nesmí být vydáno se zahrnutím prvků, které jsou v rozporu s předchozím pravomocným rozhodnutím.
Evropské dědické osvědčení nelze vydat, pokud byl v řízení vedoucím k jeho vydání napaden klíčový prvek samotného dědictví, jako je platnost závěti, pokud je toto napadení alespoň minimálně opodstatněné podle platného práva.
Vydávající orgán není povinen v evropském dědickém osvědčení uvádět důvody, které jej vedly k jeho vydání.“