ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (šestého senátu)
22. února 2024(*)
„Řízení o předběžné otázce – Článek 63 SFEU – Volný pohyb kapitálu – Směrnice č. 2008/7/ES – Družstevní záložny, jejichž čisté jmění přesahuje určitou prahovou hodnotu – Vnitrostátní právní předpisy ukládající těmto bankám povinnost zaplatit částku odpovídající 20 % tohoto čistého jmění za účelem vložení jejich divize bankovní činnosti do akciové společnosti výměnou za její cenné papíry – Článek 94 písm. c) jednacího řádu Soudního dvora – Požadavek na uvedení důvodů, proč je nezbytná odpověď Soudního dvora – Zcela vnitrostátní situace – Nepřípustnost“
Ve věci C‑660/22,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná na základě článku 267 SFEU rozhodnutím Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud, Itálie) ze dne 11. října 2022, došlým Soudnímu dvoru dne 20. října 2022, v řízení
Ente Cambiano società cooperativa per azioni
proti
Agenzia delle Entrate,
SOUDNÍ DVŮR (šestý senát),
ve složení: T. von Danwitz (zpravodaj), předseda senátu, P. G. Xuereb a I. Ziemele, soudci,
generální advokát: A. M. Collins,
za soudní kancelář: A. Calot Escobar, vedoucí,
s přihlédnutím k písemné části řízení,
s ohledem na vyjádření, která předložili:
– za Ente Cambiano società cooperativa per azioni: A. Cevese, A. Dal Ferro, M. Miccinesi a F. Pistolesi, avvocati,
– za italskou vládu: G. Palmieri, jako zmocněnkyně, ve spolupráci s M. Cherubinim a G. M. De Socio, avvocati dello Stato,
– za Evropskou komisi: A. Armenia, M. Mataija a P. Messina, jako zmocněnci,
s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 63 SFEU, jakož i článků 101, 102, 120 a 173 SFEU.
2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností Ente Cambiano società cooperativa per azioni a Agenzia delle Entrate (daňová správa, Itálie) ve věci vrácení částky 20 % jejího čistého jmění k 31. prosinci 2015, která byla uhrazena této správě za účelem zachování právní formy družstevní společnosti podmíněného převodem její bankovní činnosti na akciovou společnost výměnou za cenné papíry uvedené společnosti.
Právní rámec
Unijní právo
3 Směrnicí Rady 2008/7/ES ze dne 12. února 2008 o nepřímých daních z kapitálových vkladů (Úř. věst. 2008, L 46, s. 11) byla v souladu s jejím článkem 16 zrušena a nahrazena s účinkem od 1. ledna 2009 směrnice Rady 69/335/EHS ze dne 17. července 1969 o nepřímých daních z kapitálových vkladů (Úř. věst. 1969, L 249, s. 25; Zvl. vyd. 09/01, s. 11).
4 V článku 1 směrnice 2008/7, nadepsaném „Předmět“, je stanoveno:
„Tato směrnice upravuje ukládání nepřímých daní na:
a) kapitálové vklady v kapitálových společnostech;
b) restrukturalizační operace, které se týkají kapitálových společností;
c) vydávání některých cenných papírů a obligací.“
5 Článek 2 této směrnice, nadepsaný „Kapitálová společnost“ zní:
„1. Kapitálovou společností se pro účely této směrnice rozumějí:
a) jakákoli společnost, která má jednu z forem uvedených v příloze I;
b) jakákoli společnost, sdružení nebo právnická osoba, jsou-li podíly na jejím základním kapitálu obchodovatelné na burze;
c) jakákoli společnost, sdružení nebo právnická osoba založená za účelem zisku, jejíž společníci mají právo převést své podíly bez předchozího schválení na třetí osoby a odpovídají za závazky společnosti, sdružení nebo právnické osoby jen do výše svého členského podílu.
2. Pro účely této směrnice se za kapitálovou společnost považuje každá další společnost, sdružení nebo právnická osoba založená za účelem zisku.“
6 V článku 3 uvedené směrnice, nadepsaném „Kapitálové vklady“, je stanoveno:
„Pro účely této směrnice a s výhradou článku 4 se ‚kapitálovými vklady‘ rozumějí tyto operace:
a) založení kapitálové společnosti;
b) přeměna společnosti, sdružení nebo právnické osoby, která není kapitálovou společností, na kapitálovou společnost;
c) zvýšení základního kapitálu kapitálové společnosti vkladem majetku jakéhokoli druhu;
[…]“
7 V článku 4 téže směrnice, nadepsaném „Restrukturalizační operace“, je v odstavci 1 stanoveno:
„Pro účely této směrnice se za kapitálové vklady nepovažují tyto ‚restrukturalizační operace‘:
a) vklad veškerého svého obchodního majetku nebo jedné či více oblastí činnosti jednou nebo více kapitálovými společnostmi do jedné nebo více kapitálových společností, které jsou zakládány nebo již existují, jestliže je protihodnotou vkladu alespoň část cenných papírů představujících základní kapitál nástupnické společnosti;
[…]“
8 V článku 5 směrnice 2008/7, nadepsaném „Operace, které nejsou předmětem nepřímé daně“, je v odstavci 1 stanoveno:
„Členské státy neukládají kapitálovým společnostem žádnou nepřímou daň jakékoli formy na:
[…]
d) změnu zakládací listiny či stanov společnosti, zejména:
[…]
iii) změnu předmětu činnosti kapitálové společnosti,
[…]
e) restrukturalizační operace uvedené v článku 4.“
9 V článku 6 této směrnice, nadepsaném „Daně, poplatky a daň z přidané hodnoty“, je v odstavci 1 stanoveno:
„Aniž je dotčen článek 5, mohou členské státy ukládat tyto daně a poplatky:
a) daně z převodu cenných papírů, paušální či nikoli;
b) daně z převodu nemovitostí a podniků, které se nacházejí na jejich území, včetně poplatků za zápis do katastru nemovitostí, při jejich vkladu do kapitálové společnosti, sdružení nebo právnické osoby;
c) daně z převodu jakéhokoli majetku při jeho vkladu do kapitálové společnosti, jsou-li protihodnotou tohoto vkladu jiné hodnoty než podíly na společnosti;
d) poplatky z vytvoření, zapsání a zrušení hypoték a přednostních věřitelských práv;
e) poplatky uhrazovacího charakteru;
f) daň z přidané hodnoty.“
Italské právo
10 V článku 2, odstavcích 3a až 3c decreto-legge n. 18 – Misure urgenti concernenti la riforma delle banche di credito cooperativo, la garanzia sulla cartolarizzazione delle sofferenze, il regime fiscale relativo alle procedure di crisi e la gestione collettiva del risparmio (nařízení s mocí zákona č. 18 o naléhavých opatřeních týkajících se reformy družstevních záložen, záruky za sekuritizaci dluhových nástrojů, u kterých došlo k selhání, daňového režimu týkajícího se krizových postupů a kolektivní správy úspor), ze dne 14. února 2016 (GURI č. 37 ze dne 15. února 2016), přeměněného na zákon prostřednictvím změn obsažených v legge n. 49 (zákon č. 49) ze dne 8. dubna 2016 (GURI č. 87 ze dne 14. dubna 2016), ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „nařízení s mocí zákona č. 18/2016“), je stanoveno:
„3a. Odchylně od čl. 150a odst. 5 [decreto legislativo n. 385 – Testo unico delle leggi in materia bancaria e creditizia (legislativní nařízení č. 385 o konsolidovaném znění zákonů v oblasti bankovnictví a úvěrů) ze dne 1. září 1993 (GURI č. 230 ze dne 30. září 1993, běžný doplněk č. 92], k převodu nedochází v případě družstevních záložen, které ve lhůtě 60 dnů ode dne nabytí účinnosti zákona o přeměně stanoveného tímto nařízením předloží [Banca d’Italia (Italská banka)] v souladu s článkem 58 [tohoto legislativního nařízení č. 385 ze dne 1. září 1993] individuální nebo společnou žádost o povolení k převodu svých divizí bankovní činnosti na tutéž stávající nebo nově založenou akciovou společnost, jež je oprávněna vykonávat bankovní činnost, za podmínky, že čisté jmění žádající banky nebo v případě společné žádosti alespoň jedné ze žádajících bank, jak je vykázáno ke dni 31. prosince 2015 v rozvaze, k níž účetní auditor nevznesl výhradu, je vyšší než 200 milionů eur.
3b. Při vkladu družstevní záložna poskytující vklad uhradí do státního rozpočtu částku rovnající se 20 % jejího čistého jmění, jak je vykázáno k 31. prosinci 2015 v rozvaze, k níž účetní auditor nevznesl výhrady.
3c. V návaznosti na tento vklad změní družstevní záložna poskytující vklad, která si ponechá nedělitelné rezervy po odečtení platby stanovené v odstavci 3b, předmět činnosti tak, aby vyloučila bankovní činnost, a zavazuje se zachovat doložky vzájemnosti stanovené v článku 2514 občanského zákoníku, jakož i zajistit, aby jejím členům byly poskytovány služby, které jim umožní zachovat si vztah s akciovou společností, která je příjemkyní vkladu, vzdělávání a informovanost o problematice spoření, jakož i služby pro podporu programů pomoci. […] V případě porušení povinností stanovených v tomto odstavci a v odstavcích 3a a 3b se jmění vkladatele nebo případně družstevní záložny převede v souladu s článkem 17 zákona č. 388 ze dne 23. prosince 2000. […]“
Spor v původním řízení a předběžná otázka
11 Společnost Ente Cambiano, dříve Banca di Credito Cooperativo di Cambiano società cooperativa per azioni, družstevní záložna, jejíž čisté jmění bylo ke dni 31. prosince 2015 vyšší než 200 milionů eur, uhradila Italské státní pokladně částku 54 208 740 eur, která k uvedenému datu představovala 20 % tohoto čistého jmění, a uplatnila možnost tzv. „odchodu“, jež je stanovena v čl. 2 odst. 3a nařízení vlády s mocí zákona č. 18/2016.
12 Ente Cambiano následně požádala o vrácení této částky, neboť měla za to, že povinnost uhradit uvedenou částku je v rozporu jak s italskou ústavou, tak s unijním právem. Vzhledem k tomu, že žádost o vrácení této částky podaná společností Ente Cambiano byla předmětem implicitního zamítavého rozhodnutí, podala uvedená společnost proti uvedenému rozhodnutí žalobu ke Commissione tributaria provinciale di Firenze (Provinciální finanční soud ve Florencii, Itálie). Vzhledem k tomu, že tento soud uvedenou žalobu zamítl, podala společnost Ente Cambiano odvolání ke Commissione tributaria regionale della Toscana (Finanční soud regionu Toskánsko, Itálie), který uvedené odvolání zamítl rozsudkem ze dne 15. listopadu 2018.
13 Proti posledně uvedenému rozsudku podala společnost Ente Cambiano kasační opravný prostředek k předkládajícímu soudu, Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud, Itálie), přičemž se uvedená společnost dovolává jak protiústavnosti vnitrostátní právní úpravy dotčené v původním řízení, tak její neslučitelnosti s unijním právem.
14 Předkládající soud nejprve uvádí, že se obrátil na Corte Costituzionale (Ústavní soud, Itálie) s otázkami o ústavnosti čl. 2 odst. 3b a 3c nařízení s mocí zákona č. 18/2016, který tyto otázky prohlásil za neopodstatněné rozsudkem č. 149/2021 ze dne 9. července 2021.
15 Předkládající soud následně upřesňuje, že uvedená ustanovení spadají do rámce reformy družstevních záložen, jež má za cíl vyřešit strukturální nedostatky vyplývající z jejich ekonomického modelu a formy řízení, jakož i z malé velikosti většiny z nich, a to posílením jejich jmění tak, aby odolalo případným krizím. Za tímto účelem stanovil italský zákonodárce vzorový způsob řešení spočívající ve vstupu těchto bank do družstevní bankovní skupiny, v jejímž čele stojí hlavní holdingová společnost skupiny, která je založena ve formě akciové společnosti s výší kapitálu alespoň jedné miliardy eur, jejímž většinovým vlastníkem jsou uvedené banky, vůči nimž vykonává uvedená hlavní holdingová společnost řídicí a koordinační pravomoci. Tímto vstupem není dotčeno jejich jmění. Pouze družstevní záložny s čistým jměním převyšujícím stanovenou minimální hodnotu nemusí do takové skupiny vstoupit, podřídí-li se povinnostem stanoveným v čl. 2 odst. 3a až 3c nařízení s mocí zákona č. 18/2016, a pokud uvedené povinnosti nesplní, jejich jmění se převede do vzájemných fondů na podporu a rozvoj družstevnictví.
16 Předkládající soud dále uvádí, že důvody kasačního opravného prostředku, jež vycházejí z porušení unijního práva, se týkají zejména zásad volné hospodářské soutěže a zachování trhu, které jsou zakotveny v článcích 101, 102, 120 a 173 SFEU, jakož i zásady volného pohybu kapitálu, jak je uvedena v článku 63 SFEU a upřesněna směrnicí 2008/7.
17 Předkládající soud dále uvádí, že společnost Ente Cambiano tvrdí, že dotčená úhradová povinnost je v rozporu s touto směrnicí, protože uvedená směrnice zakotvuje daňovou neutralitu kapitálových vkladů, s výjimkou případů stanovených v jejím článku 6, které se v projednávané věci neuplatní.
18 V této souvislosti si uvedený soud klade otázku ohledně souladu čl. 2 odst. 3b a 3c nařízení s mocí zákona č. 18/2016 s unijním právem, přičemž upřesňuje, že sdílí pochybnosti společnosti Ente Cambiano o slučitelnosti tohoto ustanovení se zásadami volného pohybu kapitálu, volné hospodářské soutěže a zachování trhu uznávanými unijním právem a že uvedené ustanovení podle všeho nelze vykládat konformně s unijním právem.
19 Za těchto podmínek se Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Brání články 63 a následující a články 101, 102, 120 a 173 SFEU takové vnitrostátní právní úpravě, která stejně jako čl. 2 odst. 3b a 3c [nařízení vlády s mocí zákona č. 18/2016] podmiňuje možnost družstevních záložen, které měly ke dni 31. prosince 2015 čisté jmění vyšší než 200 milionů eur, místo vstupu do skupiny vložit divizi jejich bankovní činnosti do akciové společnosti, i nově založené, oprávněné k výkonu bankovních činností, s úpravou stanov tak, aby vyloučily výkon bankovních činností a zároveň zachovaly doložky vzájemnosti ve smyslu článku 2514 občanského zákoníku a zajistily, aby byly členům poskytovány služby účelné pro zachování vztahu s přijímající akciovou společností, vzdělávání a informovanost o problematice spoření, jakož i služby pro podporu programů pomoci, zaplacením částky ve výši 20 % čistého jmění vykázaného ke dni 31. prosince 2015?“
K předběžné otázce
20 Podle ustálené judikatury Soudního dvora je postup zavedený článkem 267 SFEU nástrojem spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy, díky němuž Soudní dvůr poskytuje vnitrostátním soudům výklad unijního práva, jenž je pro ně nezbytný k vyřešení sporů, které mají tyto soudy rozhodnout (rozsudek ze dne 26. března 2020, Miasto Łowicz a Prokurator Generalny, C‑558/18 a C‑563/18, EU:C:2020:234, bod 44, jakož i citovaná judikatura).
21 Vzhledem k tomu, že předkládací rozhodnutí slouží jako základ pro toto řízení, je nezbytné, aby vnitrostátní soud přímo v předkládacím rozhodnutí vysvětlil skutkový a právní rámec sporu v původním řízení a podal minimální vysvětlení k důvodům volby ustanovení unijního práva, o jejichž výklad žádá, jakož i ke vztahu, který spatřuje mezi těmito ustanoveními a vnitrostátními právními předpisy použitelnými ve sporu, který mu byl předložen [v tomto smyslu viz zejména rozsudek ze dne 4. června 2020, C. F. (Daňová kontrola), C‑430/19, EU:C:2020:429, bod 23 a citovaná judikatura].
22 V tomto ohledu je třeba rovněž zdůraznit, že informace obsažené v předkládacích rozhodnutích mají Soudnímu dvoru nejen umožnit, aby podal užitečné odpovědi na otázky položené vnitrostátním soudem, ale mají také poskytnout vládám členských států, jakož i ostatním zúčastněným možnost předložit vyjádření v souladu s článkem 23 statutu Soudního dvora Evropské unie. Je na Soudním dvoru, aby zajistil zachování této možnosti s ohledem na to, že na základě tohoto ustanovení jsou zúčastněným oznamována pouze předkládací rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. září 2021, Irish Ferries, C‑570/19, EU:C:2021:664, bod 134 a citovaná judikatura).
23 Tyto kumulativní požadavky týkající se obsahu předkládacího rozhodnutí jsou výslovně uvedeny v článku 94 jednacího řádu Soudního dvora, který má předkládající soud v rámci spolupráce zavedené článkem 267 SFEU znát a který je povinen náležitě dodržovat (usnesení ze dne 3. července 2014, Talasca, C‑19/14, EU:C:2014:2049, bod 21; rozsudek ze dne 9. září 2021, Toplofikatsia Sofia a další, C‑208/20 a C‑256/20, EU:C:2021:719, bod 20 a citovaná judikatura). Uvedené požadavky jsou připomenuty rovněž v bodech 13, 15 a 16 Doporučení Soudního dvora Evropské unie pro vnitrostátní soudy o zahájení řízení o předběžné otázce (Úř. věst. 2019, C 380, s. 1).
24 V projednávané věci se předkládající soud svou otázkou v podstatě táže, zda články 63, 101, 102, 120 a 173 SFEU brání vnitrostátní právní úpravě, v níž je stanoveno, že možnost družstevních záložen, jejichž čisté jmění bylo k určitému datu vyšší než 200 milionů eur, namísto vstupu do družstevní bankovní skupiny vložit svou divizi bankovních činností do akciové společnosti výměnou za její akcie, je podmíněna uhrazením částky představující 20 % jejich čistého jmění k tomuto datu. Ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce rovněž vyplývá, že se společnost Ente Cambiano v rámci sporu v původním řízení v souvislosti s volným pohybem kapitálu, jímž se zabývá předkládající soud, dovolává směrnice 2008/7, která zrušila a nahradila směrnici 69/335.
25 Pokud jde o články 101, 102, 120 a 173 SFEU, předkládající soud v rozporu s požadavky čl. 94 písm. c) jednacího řádu Soudního dvora nevysvětluje důvody, proč žádá o výklad těchto ustanovení, ani vztah, který spatřuje mezi uvedenými ustanoveními a vnitrostátními právními předpisy použitelnými na spor, který mu byl předložen. Předběžná otázka je tedy v rozsahu, v němž se týká těchto ustanovení Smlouvy o FEU, nepřípustná.
26 Pokud jde o článek 63 SFEU, jak uvedla Evropská komise v písemném vyjádření, z informací uvedených v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že všechny prvky sporu v původním řízení mezi společností usazenou v Itálii a italskou daňovou správou se omezují na tento členský stát.
27 Podle ustálené judikatury Soudního dvora se přitom ustanovení Smlouvy o FEU v oblasti volného pohybu kapitálu nepoužijí na situaci, jejíž všechny prvky se nacházejí pouze uvnitř jednoho členského státu. V takové situaci je na předkládajícím soudu, aby Soudnímu dvoru v souladu s tím, co vyžaduje článek 94 jednacího řádu, sdělil, jakou souvislost – kvůli níž je požadovaný výklad v rámci řízení o předběžné otázce nezbytný pro řešení tohoto sporu, který je před ním veden – má tento spor i přes svou čistě vnitrostátní povahu s ustanoveními unijního práva týkajícími se základních svobod (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. listopadu 2016, Ullens de Schooten, C‑268/15, EU:C:2016:874, body 47 a 55, jakož i citovaná judikatura).
28 Z těchto požadavků konkrétně vyplývá, že aby bylo možné mít za to, že taková vazba existuje, musí z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývat konkrétní skutečnosti, to znamená nikoli hypotetické, nýbrž skutečné indicie, které umožňují pozitivně prokázat její existenci, přičemž se předkládající soud nemůže omezit na to, že předloží Soudnímu dvoru skutečnosti, jež umožňují nevyloučit existenci takovéto vazby, nebo – posuzováno abstraktně – by mohly představovat indicie v tomto směru, ale musí naopak poskytnout objektivní a shodující se důkazy, které Soudnímu dvoru umožní ověřit existenci uvedené vazby (rozsudek ze dne 2. března 2023, Bursa Română de Mărfuri, C‑394/21, EU:C:2023:146, body 51 a 52 a citovaná judikatura).
29 Předkládající soud v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce pouze shrnuje argumentaci společnosti Ente Cambiano, podle níž povinnost družstevních záložen, jejichž čisté jmění ke dni 31. prosince 2015 převyšuje prahovou hodnotu 200 milionů eur, uhradit k tomuto datu částku představující 20 % jejich čistého jmění, znevýhodňuje nejsilnější družstevní záložny, které by mohly přilákat investory z jiných členských států. Předkládající soud nicméně neuvádí žádnou konkrétní skutečnost, která by umožnila potvrdit zájem státních příslušníků jiných členských států využít v situaci ve věci v původním řízení volného pohybu kapitálu (obdobně viz rozsudek ze dne 20. září 2018, Fremoluc, C‑343/17, EU:C:2018:754, bod 30). Vzhledem k tomu, že tato žádost nesplňuje požadavky formulované judikaturou citovanou v bodech 27 a 28 tohoto rozsudku, je předběžná otázka rovněž nepřípustná v rozsahu, v němž se týká článku 63 SFEU.
30 Pokud jde o směrnici 2008/7, jíž se v rámci sporu v původním řízení dovolává společnost Ente Cambiano, z informací uvedených v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce očividně podle čl. 2 odst. 3a až 3c nařízení s mocí zákona č. 18/2016 vyplývá, že k úhradě do státní pokladny, jež je stanovena tímto nařízením s mocí zákona, kterou společnost Ente Cambiano zpochybňuje včetně její sazby a základu, který neodpovídá jejímu zisku ani příjmu, nýbrž jejímu čistému jmění, které bylo vykázáno v její rozvaze ke dni 31. prosince 2015, dochází v okamžiku vložení divize bankovní činnosti do akciové společnosti výměnou za její akcie. Událostí zakládající tuto povinnost úhrady je tedy uskutečnění této konkrétní operace, a nikoli výkon určité činnosti, kdežto její závaznost vyplývá ze sankce spojené s jejím nedodržením, jež je rovněž zakotvena v tomto ustanovení.
31 Třebaže tyto skutečnosti by umožňovaly konstatovat použitelnost směrnice 2008/7 na spor v původním řízení ratione materiae, takže by bylo třeba zkoumat, zda musí být uvedený odvod kvalifikován jakožto „nepřímá daň“ ve smyslu této směrnice, která je uložena na restrukturalizační operaci, jíž se týká ustanovení čl. 4 odst. 1 písm. a) uvedené směrnice, na který odkazuje její čl. 5 odst. 1 písm. e), pokud by byl vklad dotčené divize bankovní činnosti proveden kapitálovou společností, uvedené informace neumožňují dospět k závěru, že se uvedená směrnice na tento spor použije ratione personae. Předkládající soud se totiž nezabýval otázkou, zda takové družstevní záložny, jako byla žalobkyně v původním řízení před svou restrukturalizací a změnou svých stanov, poté, co využily možnosti stanovené v čl. 2 odst. 3a nařízení s mocí zákona č. 18/2016, spadají pod pojem „kapitálová společnost“ ve smyslu směrnice 2008/7, jak je definována v jejím článku 2.
32 Předkládající soud v uvedené žádosti neposkytl ani informace o tom, zda lze v projednávané věci použít výjimky stanovené v článku 5 této směrnice, jež vyplývají z jejího článku 6.
33 Vzhledem k těmto nejasnostem ohledně použitelnosti směrnice 2008/7 na spor v původním řízení, jakož i vzhledem k neexistenci jakéhokoli upřesnění ohledně případné kvalifikace „nepřímé daně“ ve smyslu této směrnice, je třeba konstatovat, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce neobsahuje takové informace, aby bylo možné mít za to, že tuto směrnici lze na tento spor použít, takže Soudní dvůr nemůže posoudit, do jaké míry je odpověď na položenou otázku nezbytná k tomu, aby mohl vnitrostátní soud vydat rozhodnutí.
34 Z toho vyplývá, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je rovněž nepřípustná v rozsahu, v němž se týká uvedené směrnice.
35 Je však třeba připomenout, že předkládající soud má nadále možnost podat novou žádost o rozhodnutí o předběžné otázce s tím, že poskytne Soudnímu dvoru veškeré informace, které mu umožní rozhodnout (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. září 2019, Călin, C‑676/17, EU:C:2019:700, bod 41 a citovaná judikatura).
36 Za těchto podmínek musí být žádost o rozhodnutí o předběžné otázce prohlášena za nepřípustnou.
K nákladům řízení
37 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (šestý senát) rozhodl takto:
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná rozhodnutím Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud, Itálie) ze dne 11. října 2022 je nepřípustná.
Podpisy