null
STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY
TAMARY ĆAPETA
přednesené dne 22. února 2024(1)
Věc C‑603/22
M. S.,
J. W.,
M. P.,
za účasti:
Prokurator Rejonowy w Słupsku,
D. G., opatrovník ustanovený pro M. B. a B. B.
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Sąd Rejonowy w Słupsku (Okresní soud ve Słupsku, Polsko)]
„Řízení o předběžné otázce – Justiční spolupráce v trestních věcech – Směrnice (EU) 2016/800 – Procesní záruky pro děti, které jsou podezřelými nebo obviněnými osobami v trestním řízení – Článek 4 směrnice 2016/800 – Právo na informace – Článek 6 směrnice 2016/800 – Právo na přístup k obhájci – Přípustnost důkazů“
I. Úvod
1. V Evropské unii je trestní řízení převážně záležitostí členských států. S cílem posílit vzájemnou důvěru však Evropská unie přijala řadu směrnic o minimální harmonizaci, které některá práva v takovém řízení chrání(2).
2. Projednávaná věc Soudnímu dvoru dává příležitost některá z těchto práv, která se vztahují na děti, které jsou podezřelými nebo obviněnými osobami v trestním řízení, objasnit.
3. Okresní soud ve Słupsku (Sąd Rejonowy w Słupsku, Polsko) předložil Soudnímu dvoru předběžné otázky v rámci řízení ve věci založené na obviněních z trestného činu vznesených proti třem osobám, M. S., J. W. a M. P. V době zahájení trestního vyšetřování byli všichni nezletilí, ale (alespoň jeden z nich) během řízení dosáhl věku 18 let.
4. Předkládající soud žádá o výklad několika ustanovení směrnice (EU) 2016/800 (o právech dítěte v trestním řízení)(3) ve spojení se směrnicemi 2013/48/EU (o přístupu k obhájci)(4), směrnicí 2012/13/EU (o právu na informace)(5) a směrnicí (EU) 2016/343 (o presumpci neviny a právu být přítomen při soudním řízení)(6).
II. Skutkový stav, předběžné otázky a řízení před Soudním dvorem
5. Okresní státní zástupce ve Słupsku (Prokurator Rejonowy w Słupsku) podal k předkládajícímu soudu obvinění proti M. S. z důvodu opakovaného vloupání do rekreačního střediska v období od prosince 2021 do ledna 2022. Stejně tak byla pro stejný trestný čin vznesena obvinění proti J. W. a M. P., ale pouze na základě jedné události. Všem třem obviněným bylo v době spáchání trestných činů 17 let.
6. Policie M. S. neinformovala o jeho právu na přítomnost obhájce při výslechu ani o jeho právu nahlížet do spisu. Stejně tak policie nedovolila matce M. S., aby ho při výslechu doprovázela, a odepřela jí přístup k informacím o průběhu vyšetřování.
7. Při policejním výslechu, který nebyl zaznamenán formou audiovizuálního záznamu, M. S. uvedl řadu skutečností ve vlastní neprospěch a zároveň podrobně popsal události, které se v rekreačním středisku odehrály. Státní zastupitelství následně obvinění M. S. změnilo z jednoho případu vniknutí do rekreačního střediska na opakované případy vniknutí.
8. Na závěr výslechu policie předala M. S. dokument, v němž jsou popsána jeho obecná práva a povinnosti v trestním řízení. M. S. tento dokument podepsal, ale vzhledem k jeho délce a složitosti se s jeho obsahem neseznámil.
9. Obdobné úkony byly provedeny proti J. W. a M. P. Na rozdíl od případu M. S. rodičům těchto dvěma obviněných bylo dovoleno své děti v průběhu výslechu doprovázet. Kromě toho byl postup v obou případech velmi podobný postupu v případě M. S. s tím rozdílem, že u nich nebylo obvinění z vniknutí změněno.
10. V průběhu přípravného řízení nebylo provedeno individuální posouzení podezřelých osob.
11. Obžaloby proti obžalovaným byly podepsány státním zastupitelstvím dne 31. května 2022 a zaslány předkládajícímu soudu. Vzhledem k tomu, že obžalovaní neměli ustanovené obhájce, soud každému z nich ustanovil obhájce ex offo.
12. V případě každého z obžalovaných jeho příslušný obhájce žádal, aby se nepřihlíželo k vysvětlením obžalovaných podaným v přípravném řízení, a poukazoval na to, že tyto důkazy byly získány v rozporu se zákonem, tj. při výslechu bez účasti obhájce, jehož účast je povinná. Domnívali se, že takto získané důkazy nemohou být podkladem pro zjištění skutkového stavu.
13. V každém případě předkládající soud těmto žádostem vyhověl a zamítl návrhy státního zastupitelství na provedení důkazů vysvětleními obžalovaných podanými v přípravném řízení bez přítomnosti obhájce jako nepřípustné.
14. V srpnu 2022 – ve fázi soudního řízení – dosáhl M. P. věku 18 let. Jeho obhájce požádal, aby jej mohl nadále zastupovat, a předkládající soud této žádosti vyhověl. Nejsou k dispozici žádné konkrétní informace o tom, že by J. W. a M. S. v průběhu řízení před podáním žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce dosáhli věku 18 let.
15. Předkládající soud, který rozhodoval jako samosoudkyně, předložil Soudnímu dvoru otázky týkající se výkladu směrnice 2016/800 stran průběhu přípravného řízení a na základě událostí, které nastaly před původním řízením, předložil rovněž otázky týkající se nezávislosti soudnictví.
16. Jak je vysvětleno v předkládacím usnesení, v jiné věci tatáž soudkyně usnesením ze dne 29. listopadu 2021 vyhověla žádosti účastníka řízení o vyloučení jiného soudce z důvodu nedostatku důvěry v soud obsazený v rozporu s unijním právem a Evropskou úmluvou o lidských právech (EÚLP). Usnesení bylo vydáno z důvodu jmenování tohoto jiného soudce v řízení, které se týkalo Národní rady soudnictví (Krajowa Rada Sądownictwa, Polsko) zřízené po roce 2018.
17. V návaznosti na to okresní státní zástupce ve Słupsku oznámil rozhodnutí vydané soudkyní předkládajícího soudu krajské státní zástupkyni v Gdaňsku (Polsko), která následně informovala zástupce kárného komisaře soudců obecných soudů, jmenovaného do této funkce ministrem spravedlnosti, a tento zástupce informoval ministra spravedlnosti. Tento řetězec oznámení vedl k dočasnému uvolnění soudkyně předkládajícího soudu z funkce v období od 9. února do 8. března 2022, tedy před soudním řízením s M. S., J. W. a M. P.
18. S ohledem na tyto skutečnosti položil předkládající soud Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Musí být čl. 6 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a) a odst. 7 a článek 18 ve spojení s body 25, 26 a 27 odůvodnění [směrnice 2016/800] vykládány v tom smyslu, že jakmile je podezřelá osoba mladší 18 let obviněna, jsou orgány činné v trestním řízení povinny zajistit, aby byl dítěti nápomocen obhájce ex offo, pokud nemá zvoleného obhájce (z důvodu, že si dítě nebo osoba vykonávající rodičovskou odpovědnost takovou pomoc nezajistili sami), a aby byl obhájce přítomen při provádění úkonů přípravného řízení, jako je výslech nezletilého jako podezřelého, a že brání provedení úkonu výslechu nezletilého bez účasti obhájce[?]
2) Musí být čl. 6 odst. 6 a 8 ve spojení s body 16, 30, 31 a 32 odůvodnění [směrnice 2016/800] vykládány v tom smyslu, že odchýlení se od práva na pomoc obhájce bez zbytečného odkladu není v žádném případě přípustné ve věcech trestných činů, za které lze uložit trest odnětí svobody, a že dočasná odchylka od uplatňování práva na pomoc obhájce ve smyslu čl. 6 odst. 8 [této] směrnice je možná pouze v přípravném řízení a pouze za okolností striktně vyjmenovaných v čl. 6 odst. 8 písm. a) a b), které musí být výslovně uvedeny v rozhodnutí, které je v zásadě napadnutelné, přistoupit k výslechu v nepřítomnosti advokáta[?]
3) V případě kladné odpovědi alespoň na jednu z otázek uvedených v bodech 1 a 2 – je tedy třeba výše uvedená ustanovení [směrnice 2016/800] vykládat v tom smyslu, že brání takovým vnitrostátním ustanovením, jako jsou:
a) článek 301 druhá věta trestního řádu, podle níž se výslech podezřelého provádí za účasti ustanoveného obhájce pouze na žádost podezřelého, přičemž nedostavení se obhájce k výslechu podezřelého nebrání jeho výslechu;
b) článek 79 odst. 3 trestního řádu, podle něhož je v případě osoby mladší 18 let (čl. 79 odst. 1 bod 1 trestního řádu) účast obhájce povinná pouze při hlavním líčení a při těch jednáních, při nichž je účast obviněného povinná, tj. ve stadiu soudního řízení[?]
4) Musí být ustanovení uvedená v otázkách 1 a 2, jakož i zásada přednosti a zásada přímého účinku směrnic vykládány v tom smyslu, že opravňují (nebo zavazují) vnitrostátní soud, který projednává trestní věc spadající do působnosti [směrnice 2016/800] a všechny státní orgány, aby nepřihlížely k ustanovením vnitrostátního práva, která jsou neslučitelná se směrnicí, jako jsou ustanovení uvedená v otázce 3, a aby v důsledku toho – vzhledem k uplynutí lhůty pro provedení směrnice – nahradily výše uvedenou vnitrostátní normu přímo účinnými normami směrnice[?]
5) Musí být čl. 6 odst. 1, 2, 3 a 7 a článek 18 spolu s čl. 2 odst. 1 a [3] a body 11, 25 a 26 odůvodnění [směrnice 2016/800] ve spojení s článkem 13 a bodem 50 odůvodnění [směrnice 2013/48] vykládány v tom smyslu, že členský stát zaručuje právní pomoc z úřední povinnosti podezřelým nebo obviněným v trestním řízení, kteří byli v době zahájení řízení dětmi, ale následně dosáhli věku 18 let, a že tato pomoc je povinná až do pravomocného skončení řízení[?]
6) V případě kladné odpovědi na otázku 5 – musí být tedy výše uvedená ustanovení směrnice vykládána v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je čl. 79 odst. 1 bod 1 trestního řádu, podle kterého musí mít obviněný v trestním řízení obhájce pouze do dovršení 18 let[?]
7) Musí být ustanovení uvedená v otázce 5, jakož i zásada přednosti a zásada přímého účinku směrnic vykládány v tom smyslu, že opravňují (nebo zavazují) vnitrostátní soud, který projednává trestní věc spadající do působnosti [směrnice 2016/800], a všechny státní orgány, aby nepřihlížely k ustanovením vnitrostátního práva, která jsou neslučitelná se směrnicí, jako jsou ustanovení uvedená v otázce [6], a aby použily ustanovení vnitrostátního práva, jako je čl. 79 odst. 2 trestního řádu vykládaná v souladu se směrnicí (prounijní výklad), tj. ponechaly obhájce ex offo obviněnému, který v době obvinění nedosáhl věku 18 let, ale následně v průběhu řízení dosáhl věku 18 let, a vůči němuž trestní řízení probíhá, až do pravomocného skončení řízení, za předpokladu, že je to nezbytné s ohledem na okolnosti bránící obhajobě, nebo také, aby – vzhledem k uplynutí lhůty pro provedení směrnice – nahradily výše uvedenou vnitrostátní normu přímo účinnými normami směrnice[?]
8) Musí být čl. 4 odst. 1 až 3 ve spojení s body 18, 19 a 22 odůvodnění [směrnice 2016/800] a čl. 3 odst. 2 ve spojení s body 19 a 26 odůvodnění [směrnice 2012/13] vykládány v tom smyslu, že by příslušné orgány (státní zastupitelství, policie) měly nejpozději před prvním úředním výslechem podezřelého policií nebo jiným příslušným orgánem neprodleně informovat jak podezřelého, tak osobu vykonávající rodičovskou odpovědnost, o těch právech, která jsou nezbytná pro zajištění řádného řízení, a o procesních úkonech v řízení, včetně zejména povinnosti ustanovit nezletilému podezřelému obhájce, a o důsledcích neustanovení zvoleného obhájce nezletilému obviněnému (ustanovení obhájce ex offo), a pokud jde o děti, které jsou podezřelými, měly by být tyto informace podány jednoduchým a přístupným jazykem odpovídajícím věku nezletilého[?]
9) Musí čl. 7 odst. 1 a 2 ve spojení s bodem 31 odůvodnění [směrnice 2016/343] a čl. 3 odst. 1 písm. e) a odst. 2 [směrnice 2012/13] vykládány v tom smyslu, že orgány členského státu, které vedou trestní řízení s podezřelým nebo obviněným dítětem, jsou povinny poučit podezřelé dítě o právu odepřít výpověď a o právu nevypovídat ve vlastní neprospěch, a to způsobem, který je srozumitelný a přiměřený věku podezřelého[?]
10) Musí být čl. 4 odst. 1 až 3 ve spojení s body 18, 19 a 22 odůvodnění [směrnice 2016/800] a čl. 3 odst. 2 ve spojení s body 19 a 26 odůvodnění [směrnice 2012/13] vykládány v tom smyslu, že požadavky stanovené ve výše uvedených ustanoveních nejsou splněny předáním obecného poučení krátce před výslechem nezletilého podezřelého bez zohlednění zvláštních práv vyplývajících z působnosti směrnice 2016/800, a navíc předáním tohoto poučení pouze podezřelému jednajícímu bez obhájce, aniž by toto poučení bylo předáno subjektu rodičovské odpovědnosti, a v situaci, kdy je toto poučení formulováno v jazyce nepřiměřeném věku podezřelého[?]
11) Musí být články 18 a 19 ve spojení s bodem 26 odůvodnění [směrnice 2016/800] a čl. 12 odst. 2 ve spojení s bodem 50 odůvodnění [směrnice 2013/48] spolu s čl. 7 odst. 1 a 2 ve spojení s čl. 10 odst. 2 a bodem 44 odůvodnění [směrnice 2016/343], jakož i zásada řádného soudního řízení vykládány v tom smyslu, že – pokud jde o vysvětlení podezřelého podaná během policejního výslechu provedeného bez přístupu k obhájci, aniž je podezřelý řádně informován o svých právech a subjekt rodičovské odpovědnosti o právech a obecných aspektech průběhu řízení, na což má dítě nárok podle článku 4 směrnice 2016/800 – zavazují (nebo opravňují) vnitrostátní soud, který projednává trestní věc spadající do působnosti výše uvedených směrnic, a všechny státní orgány k tomu, aby zajistily účinek spočívající v tom, že se podezřelí nebo obvinění budou nacházet ve stejné situaci, v jaké by se nacházeli, kdyby k dotyčným porušením nedošlo, a tedy se k takovým důkazům nepřihlíželo, zejména pokud by informace získané při takovém výslechu v neprospěch takových osob měly být použity k jejich odsouzení[?]
12) Musí být tedy ustanovení uvedená v otázce 11, jakož i zásada přednosti a zásada přímého účinku vykládány v tom smyslu, že vyžadují, aby vnitrostátní soud, který projednává trestní věc spadající do působnosti výše uvedených směrnic, a jakýkoli jiný státní orgán nepřihlížely k ustanovením vnitrostátního práva, která jsou s uvedenými směrnicemi neslučitelná, jako je článek 168a trestního řádu, podle něhož nelze prohlásit důkaz za nepřípustný pouze z toho důvodu, že byl získán v rozporu s procesními předpisy nebo trestným činem uvedeným v čl. 1 odst. 1 [trestního zákona], ledaže byl důkaz získán v souvislosti s výkonem úředních povinností veřejného činitele v důsledku: vraždy, úmyslného ublížení na zdraví nebo zbavení svobody[?]
13) Musí být čl. 2 odst. 1 [směrnice 2016/800] ve spojení s čl. 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU a zásadou efektivity v unijním právu vykládán v tom smyslu, že státní zástupce jakožto orgán podílející se na výkonu spravedlnosti, který dohlíží na dodržování zásad právního státu a zároveň zajišťuje přípravné řízení, má povinnost zajistit v přípravném řízení účinnou právní ochranu v rozsahu působnosti výše uvedené směrnice a že při účinném uplatňování unijního práva musí zaručit svou nezávislost a nestrannost[?]
14) V případě kladné odpovědi na některou z otázek uvedených v bodech [1 až 12], a zejména v případě kladné odpovědi na otázku 13 – musí být čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU (zásada účinné právní ochrany) ve spojení s článkem 2 SEU, zejména v souvislosti se zásadou dodržování zásad právního státu, jak je vykládána v judikatuře Soudního dvora (rozsudek ze dne 21. prosince 2021, [Euro Box Promotion a další], C‑357/19, C‑379/19, C‑547/19, C‑811/19 a C‑840/19, EU:C:2021:1034), a zásada nezávislosti soudů stanovená v čl. 19 odst. 1 druhém pododstavci SEU a článku 47 Listiny základních práv, jak je vykládána v judikatuře Soudního dvora (rozsudek ze dne 27. února 2018, Associação Sindical dos Juízes Portugueses, C‑64/16, EU:C:2018:117), vykládány v tom smyslu, že tyto zásady z důvodu možnosti nepřímého nátlaku na soudce a možnosti nejvyššího státního zástupce dávat v tomto ohledu závazné pokyny státním zástupcům nižšího stupně brání vnitrostátní právní úpravě, která vyjadřuje závislost státního zastupitelství na výkonném orgánu, jako je ministr spravedlnosti, a brání rovněž existenci vnitrostátní právní úpravy, která omezuje nezávislost soudu a nezávislost státního zástupce při uplatňování unijního práva, zejména:
a) článek 130 odst. 1 zákona ze dne 27. července 2001 o organizaci obecných soudů [Ustawa z dnia 27 lipca 2001 r. – Prawo o ustroju sądów powszechnych], který umožňuje ministru spravedlnosti – v souvislosti s povinností státního zástupce oznámit situaci, v níž soud rozhoduje s použitím unijního práva – nařídit okamžité pozastavení výkonu funkce soudce až do vydání rozhodnutí kárného soudu, a to na dobu nejdéle jednoho měsíce, pokud se ministr spravedlnosti domnívá, že to vzhledem k povaze skutku, kterého se soudce dopustil a který je konkretizován přímým použitím unijního práva, vyžaduje vážnost soudu nebo důležitý zájem služby;
b) článek 1 odst. 2, čl. 3 odst. 1 body 1 a 3 a čl. 7 odst. 1 až 6 a 8, jakož i čl. 13 odst 1 a 2 zákona ze dne 28. srpna 2016 o státním zastupitelství [Ustawa z dnia 28 stycznia 2016 r. – Prawo o prokuraturze], z jejichž obsahu ve vzájemné souvislosti vyplývá, že ministr spravedlnosti, který je současně nejvyšším státním zástupcem a vedoucím orgánem státního zastupitelství, může vydávat příkazy závazné pro státní zástupce nižšího stupně i v rozsahu, v němž omezují nebo ztěžují přímé uplatňování unijního práva[?]“
19. Písemná vyjádření předložily okresní státní zastupitelství ve Słupsku, česká a polská vláda, jakož i Evropská komise.
20. Dne 15. listopadu 2023 se konalo jednání, na němž polská vláda a Komise přednesly ústní vyjádření.
III. Rozhodné právo
21. Článek 2 odst. 1 a 3 směrnice 2016/800 vymezuje oblast působnosti této směrnice takto:
„1. Tato směrnice se vztahuje na děti, které jsou podezřelými nebo obviněnými osobami v trestním řízení. Použije se až do okamžiku pravomocného rozhodnutí o tom, zda podezřelá nebo obviněná osoba uvedený trestný čin spáchala, včetně případného odsouzení a rozhodnutí o opravném prostředku.
[...]
3. S výjimkou těch ustanovení článku 5[(7)], čl. 8 odst. 3 bodu b)[(8)] a článku 15[(9)], která odkazují na osoby vykonávající rodičovskou odpovědnost, se tato směrnice nebo určitá její ustanovení vztahují na podezřelé nebo obviněné osoby, které jsou účastníky trestního řízení podle odstavce 1 tohoto článku, a na osoby, které jsou účastníky řízení týkajícího se evropského zatýkacího rozkazu podle odstavce 2 tohoto článku, pokud byly tyto osoby v době, kdy se staly účastníky tohoto řízení, dětmi, ale následně dosáhly věku 18 let, a pokud je použití této směrnice či jejích příslušných ustanovení vhodné s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, včetně vyspělosti a zranitelnosti dotčené osoby. Členské státy mohou rozhodnout, že se tato směrnice poté, co dotčená osoba dosáhne věku 21 let, již nepoužije.“(10)
22. Článek 4 směrnice 2016/800 stanoví právo na informace:
„1. Členské státy zajistí, aby poté, co je dětem sděleno, že jsou podezřelé nebo obviněné v trestním řízení, byly tyto děti neprodleně informovány o svých právech v souladu se směrnicí 2012/13/EU a o obecných aspektech průběhu řízení.
Členské státy rovněž zajistí, aby děti byly informovány o právech uvedených v této směrnici. Tyto informace jsou poskytnuty následovně:
a) neprodleně poté, co je dětem sděleno, že jsou podezřelými nebo obviněnými osobami, přičemž tyto informace se týkají:
i) práva na to, aby byla informována osoba vykonávající rodičovskou odpovědnost, jak je stanoveno v článku 5,
ii) práva na pomoc obhájce, stanoveného v článku 6,
iii) práva na ochranu soukromí, stanoveného v článku 14,
iv) práva na doprovod osobou vykonávající rodičovskou odpovědnost během některých stadií řízení jiných než soudní jednání, jak je stanoveno v čl. 15 odst. 4,
v) práva na právní pomoc, stanoveného v článku 18;
b) v co nejranějším vhodném stadiu řízení, přičemž tyto informace se týkají:
i) práva na individuální posouzení, stanoveného v článku 7,
ii) práva na lékařské vyšetření, včetně práva na lékařskou pomoc, stanoveného v článku 8,
iii) práva na omezení zbavení osobní svobody a využití alternativních opatření, včetně práva na pravidelný přezkum vazby, jak je stanoveno v článcích 10 a 11,
iv) práva na doprovod osobou vykonávající rodičovskou odpovědnost v průběhu soudního jednání, stanoveného v čl. 15 odst. 1,
v) práva být osobně přítomen při řízení před soudem, stanoveného v článku 16,
vi) práva na účinnou právní ochranu, stanoveného v článku 19;
c) po zbavení osobní svobody, přičemž tyto informace se týkají práva na zvláštní zacházení během zbavení osobní svobody, stanoveného v článku 12.
2. Členské státy zajistí, aby byly informace poskytované podle odstavce 1 podávány písemně nebo ústně či obojím způsobem, jednoduchým a srozumitelným jazykem a aby poskytované informace byly zaznamenány za použití postupu pro pořizování záznamů v souladu s vnitrostátním právem.
3. Je-li dětem předloženo písemné poučení o právech podle směrnice 2012/13/EU, členské státy zajistí, že [aby] toto poučení obsahuje [obsahovalo] rovněž poučení o právech podle této směrnice.“
23. Článek 6 směrnice 2016/800 upravuje právo na pomoc obhájce:
„1. Děti, které jsou podezřelými nebo obviněnými osobami v trestním řízení, mají v souladu se směrnicí 2013/48/EU právo na přístup k obhájci. Toto právo není dotčeno žádným ustanovením této směrnice, a zejména pak ustanoveními tohoto článku.
2. Členské státy zajistí, aby byl dětem v souladu s tímto článkem nápomocen obhájce, aby tak mohly využít svých práv na obhajobu účinným způsobem.
3. Členské státy zajistí, aby děti v trestním řízení získaly pomoc obhájce bez zbytečných průtahů, poté co jsou informovány o tom, že jsou podezřelými nebo obviněnými osobami. Obhájce je dětem nápomocen v každém případě od toho z následujících okamžiků, který nastane nejdříve:
a) před výslechem ze strany policejního nebo jiného orgánu činného v trestním řízení nebo soudního orgánu;
b) při provádění vyšetřovacího či jiného úkonu za účelem shromáždění důkazních prostředků podle odst. 4 písm. c) ze strany vyšetřovacího či jiného příslušného orgánu;
c) bez zbytečného prodlení po zbavení osobní svobody;
d) pokud byly předvolány k soudu příslušnému v trestních věcech, v přiměřené lhůtě před tím, než se k tomuto soudu dostaví.
4. Pomoc obhájce zahrnuje následující:
a) členské státy zajistí, aby děti měly právo scházet se v soukromí a komunikovat s obhájcem, který je zastupuje, a to i před výslechem ze strany policejního nebo jiného orgánu činného v trestním řízení nebo soudního orgánu;
b) členské státy zajistí, aby byl obhájce dětem nápomocen při výslechu a aby se obhájce mohl výslechu fakticky účastnit. Tato účast musí být provedena v souladu s postupy podle vnitrostátního práva, pokud tyto postupy nenarušují účinný výkon nebo samotnou podstatu dotčeného práva. Účastní-li se obhájce výslechu, je skutečnost, že k této účasti došlo, zaznamenána na základě postupu pro pořizování záznamů v souladu s vnitrostátním právem;
c) členské státy zajistí, aby byl obhájce dětem nápomocen minimálně během následujících vyšetřovacích úkonů nebo úkonů prováděných za účelem shromáždění důkazních prostředků, jsou-li tyto úkony stanoveny vnitrostátním právem a je-li účast podezřelé či obviněné osoby požadována či povolena při příslušných úkonech:
i) identifikace,
ii) konfrontace,
iii) rekonstrukce místa trestného činu.
5. Členské státy respektují důvěrnost komunikace mezi dětmi a jejich obhájcem v rámci výkonu práva na pomoc obhájce stanoveného podle této směrnice. Tato komunikace zahrnuje schůzky, korespondenci, telefonické hovory a jiné formy komunikace, které jsou přípustné podle vnitrostátního práva.
6. Pokud je to v souladu s právem na spravedlivý proces, mohou se členské státy od povinností uvedených v odstavci 3 odchýlit, není‑li pomoc obhájce vzhledem k okolnostem případu přiměřená s ohledem na závažnost trestného činu, složitost věci a opatření, jež by mohla být v souvislosti s údajným trestným činem přijata, přičemž prvořadý ohled je třeba vždy brát na nejlepší zájmy dítěte.
Členské státy za všech okolností zajistí, aby byl obhájce dětem nápomocen:
a) když jsou předvedeny před příslušný soud nebo příslušného soudce, aby bylo rozhodnuto o jejich vazbě v jakémkoli stadiu řízení v rámci působnosti této směrnice, a
b) během vazby.
Členské státy rovněž zajistí, aby zbavení osobní svobody bylo jako trestní sankce ukládáno, pouze pokud byl dítěti nápomocen obhájce, aby bylo dítěti umožněno vykonávat jeho práva na obhajobu účinným způsobem, a v každém případě pak v průběhu soudního jednání.
7. Má-li být dítěti poskytnuta pomoc obhájce během výslechu podle tohoto článku, avšak žádný obhájce není přítomen, příslušné orgány odloží výslech dítěte nebo jiných vyšetřovacích úkonů či úkonů prováděných za účelem shromáždění důkazních prostředků stanovených v odst. 4 písm. c) o přiměřenou dobu, aby mohly buď vyčkat příchodu obhájce, nebo obhájce dítěti zajistit, pokud tak dítě dosud neučinilo.
8. Ve výjimečných případech a pouze v přípravném řízení se mohou členské státy dočasně odchýlit od uplatňování práv stanovených v odstavci 3 v rozsahu, v němž je to s ohledem na zvláštní okolnosti případu opodstatněno jedním či několika z těchto závažných důvodů:
a) pokud existuje naléhavá potřeba zamezit závažným nepříznivým důsledkům pro život, svobodu nebo tělesnou nedotknutelnost určité osoby;
b) pokud vyšetřovací orgány musí nezbytně přijmout okamžité opatření umožňující zabránit závažnému ohrožení trestního řízení v souvislosti se závažným trestným činem.
Členské státy zajistí, aby příslušné orgány při uplatňování tohoto odstavce braly ohled na nejlepší zájmy dítěte.
Rozhodnutí přistoupit k výslechu v nepřítomnosti obhájce podle tohoto odstavce může přijmout pouze na individuální bázi soudní orgán nebo jiný příslušný orgán pod podmínkou, že toto rozhodnutí lze soudně přezkoumat.“
24. Článek 18 směrnice 2016/800 stanoví právo na právní pomoc:
„Členské státy zajistí, aby vnitrostátní právní předpisy upravující právní pomoc zaručovaly účinný výkon práva na pomoc obhájce, uvedeného v článku 6.“
25. Konečně článek 19 směrnice 2016/800 upravuje právní ochranu:
„Členské státy zajistí, aby děti, které jsou podezřelými nebo obviněnými osobami v trestním řízení, jakož i děti, které jsou vyžádanými osobami, měly podle vnitrostátního práva účinnou právní ochranu v případech porušení svých práv podle této směrnice.“
IV. Analýza
A. Předběžné poznámky
26. Evropská unie nemá jednotné společné právní předpisy v oblasti trestního řízení. Právě naopak, trestní řízení je stále záležitostí členských států, což nutně vede k rozdílům v právní úpravě.
27. Ačkoliv se trestní řízení liší, jednotlivci se v Evropské unii mohou spolehnout na předpoklad, že záruky základních práv jsou stejné(11).
28. Hlavním důvodem je EÚLP, jejímiž smluvními stranami jsou všechny členské státy. Evropský soud pro lidská práva (ESLP) svým výkladem práv obsažených v EÚLP, zejména práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 6 EÚLP, harmonizoval práva trestního řízení na celém evropském kontinentu.
29. Podle čl. 52 odst. 3 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) představují práva chráněná EÚLP minimální úroveň ochrany, která musí být přiznána jednotlivcům v situacích spadajících do působnosti unijního práva.
30. Unijní normotvůrce se však domníval, že členství každého členského státu v EÚLP samo o sobě ne vždy zaručuje dostatečnou úroveň důvěry v systémy trestního soudnictví jiných členských států(12). Tato důvěra je však nezbytným předpokladem vzájemného uznávání v trestních věcech, a tedy základem spolupráce v oblasti trestního práva, jak je budována na základě SFEU(13).
31. S cílem posílit vzájemnou důvěru proto unijní normotvůrce přijal řadu směrnic o minimální harmonizaci upravujících trestní řízení v členských státech(14).
32. Mezi tyto směrnice patří směrnice 2016/800, která zaujímá zvláštní místo. Děti si jako zranitelné osoby(15) zaslouží dodatečnou péči a zvýšenou ochranu(16). To vyplývá mimo jiné z článku 24 Listiny, který stanoví povinnost všech veřejných orgánů a soukromých institucí zajistit, aby prvořadým hlediskem byl nejvlastnější zájem dítěte(17).
33. Směrnice 2016/800 by proto měla být chápána jako lex specialis(18), který podezřelým nebo obviněným osobám ve srovnání s jinými směrnicemi o minimální harmonizaci upravujícími práva v trestním řízení poskytuje přinejmenším stejnou, ne-li silnější ochranu.
34. Na rozdíl od těchto jiných směrnic, které upravují zvláštní procesní práva, se směrnice 2016/800 spíše zaměřuje na kategorii podezřelých nebo obviněných osob a zahrnuje více práv.
35. Soudní dvůr se dosud směrnicí 2016/800 zabýval pouze ve věci Piotrowski(19), ve které článek 17 této směrnice vyložil v kontextu evropského zatýkacího rozkazu, kdy hledaná osoba byla nezletilá. Toto ustanovení není v projednávané věci relevantní, a proto projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce představuje první příležitost, aby Soudní dvůr vyložit několik procesních práv dětí, které jsou podezřelými nebo obviněnými osobami v trestním řízení.
B. Reorganizace otázek položených předkládajícím soudem a struktura stanoviska
36. Většina otázek položených předkládajícím soudem se týká výkladu práv dětí v rámci trestního řízení, jak jsou zaručena směrnicemi o minimální harmonizaci, zejména směrnicí 2016/800.
37. Před věcnou analýzou těchto otázek se budu zabývat námitkami nepřípustnosti vznesenými především polskou vládou (část C).
38. V tomto ohledu se třináctá otázka a čtrnáctá otázka celkově netýkají výkladu směrnic o zárukách v trestním řízení, ale mají obecnější povahu. Předkládající soud žádá o výklad článků 2 a 19 odst. 1 SEU, článku 47 Listiny a zásady nezávislosti soudnictví. Jak vysvětlím, tyto otázky jsou v rámci projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce nepřípustné, a jejich obsahem se tedy nebudu zabývat.
39. Pokud jde o meritum věci, nabídnu výklad rozsahu práva dětí na přístup k obhájci (část D), které předkládající soud požaduje v první a druhé otázce. Ten bude zahrnovat i diskusi odchylek od tohoto práva, které směrnice 2016/800 povoluje.
40. Následně vysvětlím, zda právo na přístup k obhájci platí i poté, co dítě v průběhu trestního řízení dosáhne věku 18 let, a zda příslušné ustanovení ponechává členským státům možnost volby, jakým způsobem jej provádět (část E). To se týká páté otázky předkládajícího soudu.
41. Budu pokračovat odpovědí na osmou, devátou a desátou otázku, které se týkají rozsahu práva dětí a osob vykonávajících rodičovskou zodpovědnost na informace o jejich procesních právech (část F). To bude zahrnovat zodpovězení otázky, zda tato povinnost platí i pro orgány činné v trestním řízení, které se účastní přípravného řízení.
42. Dále vysvětlím, do jaké míry se unijní právo dotýká pravidel týkajících se (ne)přípustnosti důkazů shromážděných v rozporu s jedním nebo více právy (část G), která příslušné směrnice přiznávají dětem, čímž odpovím na jedenáctou otázku.
43. Konečně stručně zopakuji důsledky, které pro vnitrostátní soudy vyplývají z přímého účinku a přednosti unijního práva (část H). V odpovědi na část obav vznesených předkládajícím soudem, k níž se vztahuje třináctá otázka, rovněž vysvětlím, že přímý účinek je pojem, který je určen nejen soudům, ale rovněž všem orgánům členských států, včetně státních zástupců.
44. Čtenář si jistě povšiml, že jsem do této struktury nezahrnula třetí, šestou a dvanáctou otázku předkládajícího soudu. Tyto otázky citují konkrétní ustanovení polského práva a žádají Soudní dvůr, aby potvrdil, zda unijní právo brání jejich použití. Nicméně jak je známo, Soudní dvůr má na základě čl. 19 odst. 1 SEU a čl. 267 prvního pododstavce SFEU pravomoc vykládat pouze unijní právo, zatímco výlučnou pravomoc vykládat vnitrostátní právo mají vnitrostátní soudy(20).
45. Podle této striktní dělby práce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy nemá Soudní dvůr pravomoc rozhodovat o slučitelnosti vnitrostátního práva s unijním právem(21). Přísluší předkládajícímu soudu, aby poté, co obdrží odpověď Soudního dvora, vyvodil důsledky pro použitelné vnitrostátní právo(22). V tomto ohledu bude moci předkládající soud vyřešit otázku ohledně ustanovení vnitrostátního práva citovaných v těchto třech otázkách na základě odpovědí na zbývající otázky.
C. K přípustnosti
46. Polská vláda zpochybnila přípustnost žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce z důvodu, že předkládající soud již tím, že vyloučil důkazy shromážděné bez přítomnosti obhájce v přípravném řízení a ustanovil obhájce nezletilým obviněným, včetně jeho prodloužení v době, kdy jeden z obviněných dosáhl věku 18 let, napravil případná porušení směrnice 2016/800. Jinými slovy, žádost o rozhodnutí o předběžné otázce není nezbytná k tomu, aby předkládající soud rozhodl ve věci, která mu byla předložena.
47. Z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že na otázky položené předkládajícím soudem se „v právním a skutkovém rámci, který tento soud vymezí na vlastní odpovědnost a jehož správnost nepřísluší Soudnímu dvoru ověřovat, vztahuje domněnka relevance“(23). Má-li však Soudní dvůr za to, že odpověď na položené otázky není nezbytná k tomu, aby předkládající soud mohl ve věci, která mu byla předložena, rozhodnout, prohlásí se za nepříslušný(24).
48. Tak by tomu mohlo být v případě, že předkládající soud o otázkách, o jejichž výklad Soudní dvůr žádá, již rozhodl. V takovém případě by odpověď, kterou Soudní dvůr poskytne, již nemusela být nezbytná. Pokud by však ve věci, která mu byla předložena, měl předkládající soud ještě možnost své rozhodnutí o konkrétní otázce změnit před tím, než bude ve věci s konečnou platností rozhodnuto, mohla by být odpověď na položené otázky pro toto konkrétní řízení považována za užitečnou(25).
49. I když se jeví, že předkládající soud již rozhodl o vyloučení důkazů shromážděných bez přítomnosti obhájce a že zastoupení obhájcem jednoho z obžalovaných, který dosáhl věku 18 let, prodloužil, nebyl Soudnímu dvoru předložen žádný důkaz o tom, že předkládající soud nemůže své rozhodnutí před ukončením věci změnit.
50. Domnívám se tedy, že k tomu, aby předkládající soud mohl spor v původním řízení rozhodnout, je užitečný výklad rozsahu dotčených procesních práv.
51. Domnívám se nicméně, že otázka 13 a otázka 14 v jejím celku nastolují otázky přípustnosti.
52. Otázku 13 lze rozdělit na dvě části. Jedna část klade otázku, zda přímý účinek práv přiznaných dětem (na obhájce a informace) zavazuje i státního zástupce, který by tak byl povinen přiznat tato práva a upustit od použití jakýchkoli vnitrostátních norem, které jsou s nimi v rozporu. Odpověď na tuto otázku umožní předkládajícímu soudu dospět k závěru, zda státní zástupce porušil práva dětí v přípravné fázi trestního řízení, a je tedy přípustná.
53. Druhá část této otázky se však týká obecnější otázky týkající se požadavku nezávislosti státního zástupce. Toto podle mého názoru nemá pro trestní řízení probíhající před předkládajícím soudem přímý význam. Bez ohledu na nezávislost státního zástupce na výkonné moci má státní zástupce povinnost zajistit dětem v trestním řízení práva, která jim náleží, na základě unijního práva.
54. Konečně v otázce 14 se předkládající soud táže, zda článek 2 SEU, čl. 19 odst. 1 SEU, zásada právního státu, zásada nezávislosti soudnictví a článek 47 Listiny brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví možnost ministra spravedlnosti nařídit okamžité pozastavení výkonu funkce soudce. Obavy předkládajícího soudu vyplývají z osobní zkušenosti soudkyně, které byl v dřívější věci dočasně pozastaven výkon funkce. V projednávané věci vyplývá obava z opětovného pozastavení funkce z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Soudnímu dvoru, kterou je zpochybněna platnost vnitrostátního práva.
55. Soudní dvůr již ve dvou řízeních o nesplnění povinnosti proti Polské republice vysvětlil, že vnitrostátní právo, které brání soudcům předkládat Soudnímu dvoru otázky týkající se výkladu unijního práva pod hrozbou disciplinárních sankcí, je z hlediska unijního práva nepřijatelné(26).
56. Ačkoliv je takové ohrožení nezávislosti soudců nepřijatelné, v projednávané věci se jeví pouze jako hypotetické. Dřívější pozastavení výkonu funkce soudce předkládajícího soudu nemá žádnou souvislost s projednávanou věcí, v jejímž rámci byly Soudnímu dvoru položeny předběžné otázky.
57. Jak tedy Soudní dvůr vysvětlil v rozsudku Miasto Łowicz a Prokurator Generalny(27) odpověď na položenou otázku není pro vyřešení sporu před předkládajícím soudem nezbytná, čímž činí otázku nepřípustnou(28).
58. Projednávaná situace se tedy liší od situace ve věci, v níž byl vydán rozsudek YP a další (Zbavení soudce jeho imunity a dočasné zproštění výkonu jeho funkce), v níž Soudní dvůr rozhodl, že otázky, jejichž cílem je in limine litis vyřešit takové procesní obtíže, jako jsou obtíže týkající se příslušnosti předkládajícího soudu k rozhodnutí ve věci, mohou být v rámci řízení o předběžné otázce zodpovězeny(29). Předkládající soud v této věci měl pochyby o své vlastní příslušnosti k projednání věci, která mu byla postoupena pouze z toho důvodu, že soudci, který věc původně projednával, byl pozastaven výkon funkce z důvodu podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru.
59. Na závěr tedy navrhuji, aby Soudní dvůr považoval část otázky 13 a celou otázku 14 za nepřípustné. Soudnímu dvoru nicméně nic nebrání v tom, aby odpověděl na zbývající otázky.
D. Právo na pomoc obhájce (první a druhá otázka)
60. První a druhá otázka předkládajícího soudu se týkají rozsahu práva na přístup k obhájci podle článku 6 směrnice 2016/800. Konkrétně se předkládající soud táže, zda orgány v přípravné části trestního řízení musí zajistit, aby dítěti byl nápomocen obhájce (1), a zda z tohoto práva existují výjimky (2).
1. Rozsah
61. Podezřelá osoba mladší 18 let je obviněna: vzniká automaticky povinnost orgánů zajistit, aby byl dítěti nápomocen obhájce, aby tento obhájce se účastnil přípravného řízení a dítě nemohlo být bez účasti tohoto obhájce vyslechnuto?
62. Jak jsem vysvětlil v oddíle A, podle čl. 52 odst. 3 Listiny představuje EÚLP minimální úroveň ochrany. To znamená, že jakýkoli výklad směrnice 2016/800 musí zajistit ochranu alespoň na úrovni EÚLP. Naopak ochrana poskytovaná Unií může být vyšší než ochrana poskytovaná EÚLP. EÚLP je tedy pro určení rozsahu práva dětí na přístup k obhájci v trestním řízení užitečným výchozím bodem.
63. Víme, že podle ESLP je právo na obhájce základním rysem spravedlivého procesu(30). Přístup k obhájci musí být účinný a praktický, aby mohl ovlivnit vývoj trestního řízení(31).
64. V rozsudku Salduz v. Türkiye(32) ESLP konstatoval, že právo na spravedlivý proces vyžaduje, aby byl přístup k obhájci zajištěn od prvního policejního výslechu, ledaže existují závažné důvody, které výjimečně odůvodňují odepření takového přístupu; právo na spravedlivý proces je však nenapravitelně porušeno, pokud v přípravném řízení neexistovalo právo na přístup k obhájci a byla učiněna prohlášení ve vlastní neprospěch, na jejichž základě došlo k odsouzení.
65. Tato rozhodnutí, jakož i rozsáhlá judikatura ESLP týkající se práva na obhajobu, byla do směrnice 2013/48 začleněna(33).
66. Podle čl. 6 odst. 1 směrnice 2016/800 je rozsah práva dítěte na obhájce stejný jako rozsah práva jakékoli jiné podezřelé nebo obviněné osoby podle směrnice 2013/48.
67. Podle mého názoru článek 6 směrnice 2016/800 vyžaduje následující. Děti by měly mít přístup k obhájci bez zbytečného odkladu, což by mělo v zásadě znamenat, že by měly mít přístup před tím, než budou vyslechnuty ze strany policejního nebo jiného orgánu činného v trestním řízení nebo soudního orgánu podle čl. 6 odst. 3 písm. a) této směrnice.
68. To znamená, že orgány zapojené do přípravné fáze trestního řízení, jako jsou státní zástupci a policie, nemohou dítě jako podezřelou nebo obviněnou osobu vyslechnout bez přítomnosti obhájce.
69. Ze znění článku 6 ve spojení s článkem 18 směrnice 2016/800 dále vyplývá, že pokud dítě nemá obhájce, mají orgány povinnost tomuto dítěti před zahájením jejich výslechu poskytnout obhájce ex offo(34).
70. Na rozdíl od článku 9 směrnice 2013/48 neobsahuje směrnice 2016/800 ustanovení, podle kterého by se děti mohly svého práva na přístup k obhájci vzdát. To mě vede k závěru, že právo na právní pomoc pro dospělé se mění v povinnost poskytnout právní zastoupení v trestním řízení dětem.
71. Závěrem lze říci, že rozsah práva na přístup k obhájci v případě dětí, které jsou podezřelými nebo obviněnými osobami v trestním řízení, se jeví být velmi široký: orgány veřejné moci mají povinnost zajistit, aby děti byly před prvním výslechem zastoupeny obhájcem, a to v případě potřeby přidělením obhájce ex offo.
2. Odchylky
72. Několik dalších odstavců článku 6 směrnice 2016/800, zejména odstavce 6 a 8, nicméně z práva na pomoc obhájce v přípravném řízení stanoví možné odchylky. V této souvislosti se předkládající soud táže, zda některá z těchto odchylek v přípravném řízení policejní výslech nezletilých podezřelých osob bez přítomnosti obhájce umožňuje.
73. Jak jsem již uvedla, čl. 6 odst. 1 směrnice 2016/800 stanoví, že žádným ustanovením této směrnice není dotčeno právo na přístup k obhájci podle směrnice 2013/48. To znamená, že žádná odchylka, kterou ostatní odstavce článku 6 směrnice 2016/800 připouští, nemůže být vykládána tak, že omezuje práva nezletilých osob ve vztahu k obecným právům stanoveným směrnicí 2013/48. Nejprve se tedy budu zabývat případnými odchylkami podle posledně uvedené směrnice.
74. Soudní dvůr směrnici 2013/48 vyložil ve věci VW (Právo na přístup k obhájci v případě nedostavení se k soudnímu jednání), kde konstatoval, že čl. 3 odst. 5 a odst. 6 směrnice 2013/48 upravují omezení práva na přístup k obhájci taxativně. To znamená, že takové právo nesmí být omezeno v žádné jiné situaci(35).
75. Podle čl. 8 odst. 2 směrnice 2013/48 musí být navíc každé rozhodnutí, kterým se odchyluje od práva na přístup k obhájci, řádně odůvodněno a přijato pro každý jednotlivý případ justičním orgánem nebo jiným příslušným orgánem pod podmínkou, že je toto rozhodnutí možné soudně přezkoumat.
76. Článek 3 odst. 6 směrnice 2013/48, který rozsudek VW (Právo na přístup k obhájci v případě nedostavení se k soudnímu jednání) zmiňuje jako na jednu ze dvou možných odchylek z práva na obhájce, odpovídá čl. 6 odst. 8 směrnice 2016/800. Toto ustanovení výjimečně umožňuje dočasně se odchýlit od práva na pomoc obhájce, pokud existuje naléhavá potřeba zamezit závažným důsledkům pro život, svobodu nebo tělesnou nedotknutelnost určité osoby nebo pokud musí být nezbytně přijato okamžité opatření umožňující zabránit závažnému ohrožení trestního řízení.
77. Jak však tvrdí Komise, čl. 6 odst. 8 směrnice (EU) 2016/800 se týká jiné situace, než je situace v původním řízení, a proto není použitelný. Neexistovala totiž žádná naléhavá potřeba zamezit závažným důsledkům pro život, svobodu nebo tělesnou nedotknutelnost určité osoby, ani ze skutkových okolností případu nevyplývá, že by za účelem zabránění závažného ohrožení trestního řízení bylo nezbytné, aby vyšetřující orgány jednaly okamžitě.
78. Další odchylka z práva na obhájce podle čl. 3 odst. 5 směrnice 2013/48 stanoví: „Ve výjimečných případech a pouze v přípravném řízení se mohou členské státy dočasně odchýlit od uplatňování odst. 2 písm. c), pokud zeměpisná vzdálenost podezřelé nebo obviněné osoby neumožňuje zajistit právo na přístup k obhájci bez zbytečného prodlení po zbavení osobní svobody.“ Jak upřesňuje bod 30 odůvodnění směrnice 2013/48: „Během takové dočasné odchylky by příslušné orgány neměly provádět výslech dotčené osoby nebo jakékoli vyšetřovací úkony nebo úkony za účelem shromáždění důkazních prostředků stanovené v této směrnici.“
79. Směrnice 2016/800 žádnou podobnou odchylku nestanoví. V rámci legislativního postupu, kterým byla přijata tato směrnice, Rada vyhověla žádosti Evropského parlamentu, aby tato odchylka „zeměpisné vzdálenosti“ nebyla do směrnice 2016/800 převedena(36). V každém případě se nejeví, že by okolnosti projednávaného případu její použití vyžadovaly.
80. Zbývá nám tedy čl. 6 odst. 6 směrnice (EU) 2016/800.
81. Článek 6 odst. 6 směrnice 2016/800 zavádí další možnou odchylku z práva na pomoc obhájce, která svým zněním neodpovídá žádné odchylce přípustné podle směrnice 2013/48. Bez ohledu na to, jak vykládáme toto ustanovení, čl. 6 odst. 1 stanoví, že tuto odchylku nelze vykládat tak, že zužuje právo na obhájce, pokud se jedná o nezletilé osoby, ve srovnání s rozsahem téhož práva podle směrnice 2013/48. Proto je připuštění dalších odchylek z práva na pomoc obhájce v případě dětí obtížné obhájit.
82. Během legislativního postupu vedoucího ke směrnici 2016/800 se článek 6 ukázal jako „nejkontroverznější článek celé směrnice“(37). Původní návrh stanovil povinné zastoupení obhájcem. V průběhu legislativního postupu však některé členské státy trvaly na tom, že u drobných a méně závažných trestných činů není třeba, aby byl dítěti nápomocen obhájce(38). Jak se uvádí v dokumentu Rady připravujícím osmý trialog v rámci tohoto legislativního postupu, Parlament takovým požadavkem na další omezení povinnosti vyslýchat dítě za přítomnosti obhájce „nebyl pobaven“(39).
83. Konečné znění článku 6 je tedy zmírněnou verzí, podle níž může analýza proporcionality vést k omezení přístupu k obhájci v přípravném řízení(40).
84. Článek 6 odst. 6 směrnice 2016/800 svým zněním patrně přidává další omezení práva na přístup k obhájci, které je založeno na testu proporcionality(41).
85. Je tomu tak navzdory dvěma pojistkám, které v tomto ustanovení zůstávají: požadavek na dodržení práva na spravedlivý proces a na to, aby byl prvořadý ohled brán na nejlepší zájmy dítěte.
86. V přípravné fázi proto znění čl. 6 odst. 6 prvního pododstavce směrnice 2016/800 naznačuje, že se členské státy mohou od povinnosti, aby dítěti byl nápomocen obhájce, odchýlit. V případě nepřítomnosti obhájce stanoví třetí pododstavec tohoto ustanovení, že nelze uložit trest odnětí svobody.
87. Lze tedy uzavřít, že povinný přístup k obhájci bez jakýchkoli možných odchylek se vztahuje pouze na vazbu a případy, kdy trestní řízení vede ke zbavení osobní svobody(42).
88. V daném případě by použití tohoto ustanovení vedlo k zákazu odsoudit obviněného k trestu zbavení osobní svobody. I tato podmínka je však podmíněná a umožňuje nedostatek přístupu k obhájci napravit, pouze pokud je dítěti nápomocen obhájce takovým způsobem, který mu umožňuje účinně uplatňovat právo na obhajobu, a to v každém případě v průběhu soudního řízení.
89. Nemohu než konstatovat, že čl. 6 odst. 6 směrnice 2016/800 na základě svého znění vyloučení práva na obhájce, které by podle směrnice 2013/48 nebylo přípustné, umožňuje. Ustanovení čl. 6 odst. 6 směrnice 2016/800 je proto v rozporu s jejím čl. 6 odst. 1.
90. Přišla jsem pouze na jediný způsob, jak sladit čl. 6 odst. 6 směrnice 2016/800 s čl. 6 odst. 1 této směrnice – a nakonec i se směrnicí 2013/48 jako takovou.
91. Pokud by výslech dítěte bez přítomnosti obhájce byl v nejlepším zájmu tohoto dítěte, nebyla by taková možnost odchýlit se od povinné přítomnosti obhájce v rozporu s požadavkem, aby práva dětí byla chráněna alespoň v takové míře jako u jiných podezřelých nebo obviněných osob. Ustanovení čl. 6 odst. 6 směrnice (EU) 2016/800 by proto mohlo být vykládáno tak, že se vztahuje pouze na situaci, kdy je výslech dítěte bez přítomnosti obhájce pro něj lepší než výslech za přítomnosti obhájce. Že by taková situace nastala, si dovedu jen těžko představit. Takový výklad by nicméně umožnil soulad čl. 6 odst. 6 se zbytkem systematiky směrnice 2016/800.
92. Závěrem se domnívám, že článek 6 směrnice 2016/800 obsahuje přímo účinné právo dítěte na pomoc obhájce, v případě potřeby obhájce ex offo, a to od okamžiku výslechu v přípravném řízení. Orgán odpovědný za výslech může rozhodnout o provedení výslechu bez obhájce pouze v přípravném řízení; po provedení posouzení každého jednotlivého případu s přihlédnutím k okolnostem podle článku 6 prvního pododstavce, a pouze pokud je to v nejlepším zájmu dítěte a zaručuje to jeho práva podle článků 47 a 48 Listiny. Rozhodnutí jednat bez přítomnosti obhájce musí být řádně odůvodněno a musí splňovat podmínky stanovené v čl. 8 odst. 2 směrnice 2013/48.
E. Dovršení 18 let v průběhu řízení (pátá otázka)
93. Článek 3 odst. 1 směrnice 2016/800 stanoví, že „dítětem“ se rozumí „osoba mladší 18 let“(43).
94. V tomto případě nejméně jeden z obviněných, M. P., v průběhu řízení dosáhl věku 18 let. Předkládající soud se tedy ptá, zda práva přiznaná dětem podle směrnice 2016/800 platí až do pravomocného skončení řízení bez ohledu na to, že obviněný již není dítětem ve smyslu této směrnice.
95. Pokud se podíváme na legislativní historii čl. 2 odst. 3 směrnice 2016/800, původní návrh Komise stanovil automatické uplatňování směrnice na všechny podezřelé nebo obviněné osoby, které v průběhu trestního řízení dosáhnou věku 18 let. Tento návrh se však během legislativního postupu setkal s odporem(44).
96. Kompromis, který je nyní obsažen v konečném znění čl. 2 odst. 3 směrnice 2016/800, nezakládá automatické prodloužení práv nezletilých osob. Přiznává spíše právo orgánu, který se řízení účastní, rozhodnout, zda je takové prodloužení práv, a jakých práv, vhodné, a to s ohledem na všechny okolnosti případu.
97. Mohly by členské státy toto ustanovení provést tím, že by se rozhodly možnost jejího prodlouženého uplatňování poté, co podezřelá nebo obviněná osoba dosáhne věku 18 let, vyloučit?
98. Podle mého názoru nikoli.
99. V tomto ohledu souhlasím s Komisí. Ustanovení čl. 2 odst. 3 směrnice 2016/800 členským státům ukládá „výslovnou a bezpodmínečnou“ povinnost ve svých právních předpisech umožnit, aby příslušný vnitrostátní orgán mohl rozhodnout, že prodloužené uplatňování směrnice nebo některých jejích ustanovení je vzhledem k okolnostem případu vhodné.
100. Komise proto tvrdí, že toto ustanovení splňuje požadavky přímého účinku. S tímto hodnocením souhlasím. Ustanovení čl. 2 odst. 3 směrnice 2016/800 přiznává příslušnému orgánu veřejné moci právo posoudit, zda podezřelé nebo obviněné osoby, které v průběhu trestního řízení dosáhnou věku 18 let, mají potřebu dalšího právního zastoupení.
101. Tento orgán je povinen posoudit nezbytnost toho, aby bylo s touto osobou nadále zacházeno jako s dítětem, s ohledem na okolnosti daného případu. Při provádění této směrnice nesmí členské státy omezit právo podezřelé nebo obviněné osoby na to, aby její situaci příslušný orgán posoudil individuálně.
102. Proto – abych odpověděla na pátou otázku předkládajícího soudu – čl. 2 odst. 3 směrnice 2016/800 má přímý účinek. Dítěti, které v průběhu trestního řízení dovršilo 18 let, přiznává právo, aby nezbytnost dalšího zacházení s ním jako s dítětem příslušný orgán posoudil individuálně. To zahrnuje posouzení, zda se má prodloužit právo na přístup k obhájci, které mají děti. Členské státy takové právo nemohou vyloučit.
F. Právo na informace v trestním řízení (osmá, devátá a desátá otázka)
103. Podstatou těchto třech otázek předkládajícího soudu je, zda článek 4 směrnice (EU) 2016/800 vyžaduje, aby příslušné orgány nejpozději před prvním úředním výslechem podezřelé osoby neprodleně informovaly jak podezřelé dítě, tak současně osobu vykonávající rodičovskou odpovědnost o právech, která jsou nezbytná pro zajištění spravedlivého řízení, a o procesních úkonech v tomto řízení.
104. Dále se tento soud ptá, zda jsou příslušné orgány povinny poučit podezřelé dítě o právu nevypovídat a o právu neobviňovat samo sebe, a to způsobem srozumitelným a přiměřeným věku podezřelého.
105. Nakonec se předkládající soud ptá, jakým způsobem mají být tyto informace dítěti poskytnuty: brání článek 4 směrnice 2016/800 poskytnutí obecných pokynů krátce před výslechem; bez ohledu na zvláštní práva vyplývající z působnosti této směrnice; a poskytnutí těchto pokynů pouze podezřelému, který jedná bez obhájce; bez účasti osoby vykonávající rodičovskou odpovědnost; a v situaci, kdy jsou tyto pokyny formulovány nepřiměřeně věku podezřelého.
106. Článek 4 odst. 1 první pododstavec směrnice 2016/800 výslovně odkazuje na úroveň ochrany podle směrnice 2012/13 jako na měřítko, pokud jde o právo na informace v trestním řízení.
107. V souladu s tím je vhodné připomenout, že čl. 3 odst. 2 směrnice 2012/13 stanoví, že „[č]lenské státy zajistí, aby byly informace uvedené v odstavci 1 poskytovány ústně nebo písemně a vyjádřeny srozumitelně a přístupně, s ohledem na jakékoli zvláštní potřeby zranitelných podezřelých či zranitelných obviněných.“
108. Článek 5 odst. 1 směrnice (EU) 2016/800 stanoví, že „[č]lenské státy zajistí, aby osobě vykonávající rodičovskou odpovědnost byly co nejdříve poskytnuty informace, které jsou poskytovány dítěti podle článku 4.“
109. Různé další nástroje zdůrazňují jak nutnost náležitě informovat o jejich právech děti, tak nutnost o nich informovat osoby, které vykonávají rodičovskou odpovědnost.
110. Tak například pokyny Výboru ministrů Rady Evropy o justici vstřícné k dětem stanoví, že „[od] prvního kontaktu s justičním systémem nebo jinými příslušnými orgány (jako je policie, imigrační, vzdělávací, sociální nebo zdravotní služby) a v průběhu celého řízení by děti a jejich rodiče měli být včas a odpovídajícím způsobem informováni“ o svých právech a o nástrojích, které jsou pro nápravu případného porušení jejich práv k dispozici(45).
111. Agentura Evropské unie pro základní práva ve svém posouzení provádění směrnice 2016/800 zdůrazňuje, že vzhledem ke zranitelnosti dětí, zejména v počátečních fázích trestního řízení, by členské státy měly věnovat zvláštní péči poskytování přiměřených a včasných informací dětem, které jsou podezřelými nebo obviněnými osobami(46).
112. ESLP ve věci Panovits v. Kypr uvedl, že „neposkytnutí dostatečných informací o právu stěžovatele poradit se s obhájcem před jeho výslechem ze strany policie, zejména jelikož byl v té době nezletilý a během výslechu mu nebyl nápomocen jeho opatrovník, představovalo porušení práva stěžovatele na obhajobu“(47).
113. Je zřejmé, že čl. 4 odst. 1 druhý pododstavec směrnice 2016/800 vyžaduje, aby příslušné orgány v hlavním řízení děti informovaly o jejich právu na přístup k obhájci, o jejich právu, aby byla informována osoba vykonávající rodičovskou odpovědnost, a o ostatních nezbytných informacích uvedených v tomto ustanovení(48).
114. Kromě toho čl. 4 odst. 2 směrnice (EU) 2016/800 vyžaduje, aby byly informace poskytovány jednoduchým a srozumitelným jazykem a aby poskytované informace byly zaznamenány.
115. Závěrem lze říci, že články 4 a 5 směrnice (EU) 2016/800 přiznávají nezletilým právo, aby byli oni i osoby vykonávající rodičovskou odpovědnost informováni o procesních právech v trestním řízení. Tato ustanovení jsou dostatečně přesná a bezpodmínečná a nezletilí se jich mohou dovolávat u vnitrostátních soudů. Stejně tak je zřejmé, že povinnost informovat děti a osoby vykonávající rodičovskou odpovědnost o jejich procesních právech se vztahuje na orgán příslušný k vedení příslušné části trestního řízení. V přípravné fázi trestního řízení mají tuto povinnost dotčené dítě informovat policie a státní zástupce. Toto právo zajišťuje ochranu práv dětí na obhajobu v průběhu celého trestního řízení.
G. Důsledky možného porušení práv dětí v trestním řízení: nepřípustnost důkazů?
116. Trestní řízení je oblastí, kde je pravomoc Evropské unie omezena na minimální harmonizaci podle čl. 82 odst. 2 SFEU. Ačkoli je Evropská unie podle čl. 82 odst. 2 písm. a) SFEU oprávněna zavést minimální harmonizaci vzájemné přípustnosti důkazů, dosud se tak nestalo.
117. Všechny směrnice, které harmonizují práva v trestním řízení, členským státům ukládají výslovnou povinnost poskytnout účinné prostředky právní ochrany osobám, jejichž práva podle těchto směrnic byla porušena(49). Tyto směrnice však vhodné prostředky právní ochrany nespecifikují, ale ponechávají místo toho tuto volbu na členských státech, a požadují pouze, aby byl zvolený prostředek právní ochrany účinný(50).
118. Svými otázkami ohledně přípustnosti důkazů shromážděných v souvislosti s možným porušením příslušných směrnic se předkládající soud připojil ke stále rostoucímu počtu případů, kdy vnitrostátní soudy kladou otázky v tomto smyslu(51).
119. Jak jsem již zdůraznila v jiném stanovisku(52), v současné době v unijním právu neexistuje ustanovení, které by upravovalo přípustnost důkazů ve vnitrostátních trestních řízeních. Otázka přípustnosti důkazů je prozatím věcí vnitrostátního práva.
120. Pokud se však unijní právo použije, nesmí příslušné vnitrostátní předpisy porušovat články 47 a 48 Listiny(53) a rozhodně musí být vždy prvořadým hlediskem nejvlastnější zájem dítěte podle čl. 24 odst. 2 Listiny.
121. Podobný přístup zastává i ESLP, který uvádí, že EÚLP přípustnost důkazů neupravuje(54), přičemž vnitrostátní soudy by měly posoudit, zda není dotčena celková spravedlivost procesu(55).
122. Celkovou spravedlivost řízení jako relevantní kritérium nedávno s přímým odkazem na judikaturu ESLP převzal Soudní dvůr(56).
123. Na jednání byla Komise tázána na status unijního práva, pokud jde o přípustnost důkazů, a na to, jak by k této otázce měly přistupovat vnitrostátní soudy, pokud se setkají s porušením některé ze směrnic o minimální harmonizaci. Komise ve své odpovědi potvrdila, že unijní právo, pokud jde o pravidla přípustnosti důkazů, skutečně žádné požadavky nestanoví; zároveň však uvedla, že z hlediska unijního práva je nezbytné, aby vnitrostátním soudům nebylo bráněno v tom, aby takové zjištění učinily v rámci svého svobodného posouzení.
124. S tímto názorem souhlasím. Respektování základních práv zakotvených v článcích 47 a 48 Listiny totiž vyžaduje, aby ve fázi soudního řízení měly vnitrostátní soudy flexibilitu nezbytnou pro posouzení celkové spravedlivosti řízení. Pokud se domnívají, že by určitý důkaz měl být vyloučen, protože byl shromážděn v rozporu s procesními právy, což představuje porušení práva na obhajobu, měly by mít možnost jej vyloučit.
125. Jinými slovy, unijní právo neupravuje přípustnost důkazů, ale brání tomu, aby vnitrostátní právo omezovalo pravomoci soudců v soudním řízení volně hodnotit důkazy a vyvozovat z tohoto hodnocení důsledky, které považují za nezbytné(57).
126. Pokud je trestní řízení vedeno proti dětem, je soudce, který ve věci rozhoduje, povinen na základě čl. 24 odst. 2 Listiny dbát zejména na nejvlastnější zájem dítěte a vyvážit jej ve vztahu k ostatním zájmům trestního stíhání.
127. Závěrem je třeba konstatovat, že předkládajícímu soudu přísluší zajistit plný účinek práv zakotvených v dovolávaných směrnicích, jak je vykládá Soudní dvůr. Toho lze dosáhnout vyloučením důkazů shromážděných v rozporu s těmito nástroji, pokud se předkládající soud domnívá, že by jinak byla porušena práva podle čl. 24 odst. 2, článku 47 a článku 48 Listiny.
H. Přímý účinek a přednost unijního práva (čtvrtá, sedmá a jedenáctá otázka)
128. Předkládající soud se v mnoha svých otázkách, zejména ve čtvrté, sedmé a jedenácté otázce táže na důsledky, které je třeba vyvodit z přímého účinku příslušných ustanovení dotčených směrnic. Vzhledem k tomu, že Soudní dvůr již tuto otázku ve své judikatuře mnohokrát vysvětlil, omezím se pouze na zopakování nejdůležitějších důsledků, které se týkají tohoto případu.
129. Podle zásady přímého účinku se jednotlivci mohou domáhat svých práv založených na unijním právu tím, že se ustanovení unijního práva dovolávají přímo u vnitrostátních soudů(58).
130. Pokud jsou tato práva v rozporu s tím, co je stanoveno ve vnitrostátním právu, unijní právo opravňuje vnitrostátní soudy taková ustanovení vnitrostátního práva, která jsou s ním v rozporu, neuplatnit. Toto zmocnění vyplývá z kombinace unijních ústavních zásad přímého účinku a přednosti unijního práva(59).
131. Další možností, kterou má vnitrostátní soud k dispozici, je vykládat vnitrostátní právo způsobem, který by pro držitele unijního práva vedl ke stejnému výsledku, jako kdyby bylo unijní právo použito přímo. Tato cesta vnitrostátním soudům umožňuje vyhnout se jakémukoliv konfliktu mezi unijním a vnitrostátním právem(60).
132. Nezletilí, o jejichž trestní odpovědnosti předkládající soud rozhoduje, se mohou dovolávat práv přiznaných v uplatněných směrnicích. Mezi ně patří právo na přístup k obhájci, právo na informace o jejich procesních právech a posouzení potřeby dalšího uplatňování směrnice 2016/800 po dosažení věku 18 let, o jejíž výklad předkládající soud Soudní dvůr požádal. Zahrnují také další práva vyplývající z těchto směrnic, jakož i práva na spravedlivý proces a účinnou obhajobu, jak vyplývají z Listiny.
133. Předkládající soud by se měl všechny možné překážky uznání těchto práv pokusit odstranit konformním výkladem příslušných ustanovení vnitrostátního práva. Pokud se ukáže, že konformní výklad není možný, musí předkládající soud rozporné vnitrostátní předpisy neuplatnit a poskytnout ochranu právům podle unijního práva.
134. A konečně ustanovení unijního práva mají plně uplatňovat nejen vnitrostátní soudy, ale také vnitrostátní správní orgány(61) a všechny ostatní státní orgány(62). Přímý účinek, konformní výklad a přednost unijního práva jsou tedy závazné pro všechny státní orgány, které jsou rovněž povinny práva vyplývající z unijního práva uznávat.
135. To znamená, že státní zástupce a policie musí práva dětí a s nimi související povinnosti v přípravné fázi trestního řízení uznávat přímo na základě příslušných směrnic. Vnitrostátní právo musí vykládat v souladu s výsledky vyžadovanými těmito směrnicemi. Případně jsou povinny pravidla vnitrostátního práva neuplatnit, aby umožnily ochranu dětí vyžadovanou uvedenými směrnicemi. Pokud tak neučiní, musí soud, před nímž trestní řízení probíhá, konstatovat, že tyto státní orgány své povinnosti vyplývající z unijního práva porušily.
V. Závěry
136. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky Okresního soudu ve Słupsku (Sąd Rejonowy w Słupsku, Polsko) takto:
„1) Třináctá otázka – pokud jde o nezávislost státního zástupce – a čtrnáctá otázka jsou nepřípustné.
2) V odpověď na první a druhou otázku předkládajícího soudu – článek 6 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/800 ze dne 11. května 2016 o procesních zárukách pro děti, které jsou podezřelými nebo obviněnými osobami v trestním řízení, obsahuje přímo účinné právo dítěte na pomoc obhájce, pokud je to nezbytné obhájce ex offo, od okamžiku výslechu v přípravném řízení. Orgán odpovědný za výslech může rozhodnout o provedení výslechu bez obhájce pouze v přípravném řízení; po provedení posouzení každého jednotlivého případu s přihlédnutím k okolnostem podle čl. 6 odst. 6 prvního pododstavce této směrnice, a pouze pokud je to v nejlepším zájmu dítěte a zaručuje to jeho práva podle článků 47 a 48 Listiny základních práv Evropské unie. Rozhodnutí jednat bez přítomnosti obhájce musí být řádně odůvodněno a musí splňovat podmínky článku 8 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/48/EU ze dne 22. října 2013 o právu na přístup k obhájci v trestním řízení a řízení týkajícím se evropského zatýkacího rozkazu a o právu na informování třetí strany a právu na komunikaci s třetími osobami a konzulárními úřady v případě zbavení osobní svobody.
3) V odpověď na pátou otázku předkládajícího soudu – čl. 2 odst. 3 směrnice (EU) 2016/800 má přímý účinek. Dítěti, které v průběhu trestního řízení dovršilo 18 let věku, přiznává právo, aby potřebu dalšího zacházení s ním jako s dítětem příslušný orgán posoudil individuálně. To zahrnuje posouzení zachování práva na přístup k obhájci. Členské státy takové právo nemohou vyloučit.
4) V odpověď na osmou, devátou a desátou otázku předkládajícího soudu – články 4 a 5 směrnice (EU) 2016/800 přiznávají nezletilým právo, aby byli oni i osoby vykonávající rodičovskou odpovědnost informováni o procesních právech v trestním řízení. Tato ustanovení jsou dostatečně přesná a bezpodmínečná a nezletilí se jich mohou dovolávat u vnitrostátních soudů. Stejně tak je zřejmé, že povinnost informovat děti a osoby vykonávající rodičovskou odpovědnost o jejich procesních právech se vztahuje na orgán příslušný k příslušné části trestního řízení. V přípravné fázi trestního řízení mají tuto povinnost policie a státní zástupce. Právo na informace zajišťuje ochranu práv dětí na obhajobu v průběhu celého trestního řízení.
5) V odpověď na jedenáctou otázku předkládajícího soudu – unijní právo neupravuje přípustnost důkazů, ale brání tomu, aby vnitrostátní právo omezovalo pravomoci soudců v soudním řízení volně hodnotit důkazy a vyvozovat z tohoto hodnocení důsledky, které považují za nezbytné. Pokud je trestní řízení vedeno proti dětem, je soudce, který ve věci rozhoduje, povinen na základě čl. 24 odst. 2 Listiny dbát zejména na nejvlastnější zájem dítěte a vyvážit jej ve vztahu k ostatním zájmům trestního stíhání. Předkládajícímu soudu přísluší zajistit plný účinek práv zakotvených v dovolávaných směrnicích, jak je vykládá Soudní dvůr. Toho lze dosáhnout vyloučením důkazů shromážděných v rozporu s těmito nástroji, pokud se předkládající soud domnívá, že by jinak byla porušena práva podle čl. 24 odst. 2 a článků 47 a 48 Listiny.
6) Při zodpovídání čtvrté a sedmé otázky a první části třinácté otázky musí předkládající soud uznat práva náležející dětem, které jsou podezřelými nebo obviněnými osobami, přímo na základě příslušných unijních směrnic. Předkládající soud by měl odstranit všechny možné překážky pro uznání práv přiznaných těmito směrnicemi tím, že vnitrostátní právo vyloží v souladu s nimi. Pokud to není možné, měl by předkládající soud rozporná pravidla vnitrostátního práva na základě přímého účinku a přednosti unijního práva neuplatnit.
Přímý účinek, konformní výklad a přednost unijního práva jsou tedy závazné pro všechny státní orgány, které jsou rovněž povinny práva vyplývající z unijního práva uznávat. To znamená, že státní zástupce a policie mají povinnost uznat práva dětí a s nimi související povinnosti v přípravné fázi trestního řízení přímo na základě příslušných směrnic. Pokud tak neučiní, musí soud, před nímž trestní řízení probíhá, konstatovat, že tyto státní orgány své povinnosti vyplývající z unijního práva porušily.“