Věc C‑382/21 P
Úřad Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO)
v.
The KaiKai Company Jaeger Wichmann GbR
Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 27. února 2024
„Kasační opravný prostředek – Duševní vlastnictví – (Průmyslové) vzory Společenství – Smlouva o patentové spolupráci (Smlouva PCT) – Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví – Pařížská úmluva na ochranu průmyslového vlastnictví – Článek 4 – Nařízení (ES) č. 6/2002 – Článek 41 – Přihláška (průmyslového) vzoru – Právo přednosti – Uplatnění práva přednosti na základě mezinárodní přihlášky podané na základě Smlouvy PCT – Lhůta – Výklad v souladu s článkem 4 této úmluvy – Meze“
1. Mezinárodní dohody – Pařížská úmluva na ochranu průmyslového vlastnictví – Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (TRIPS) – Přímý účinek – Neexistence – Konformní výklad – Meze
(Dohoda TRIPS, čl. 2 odst. 1)
(viz body 59–64, 68, 70, 74)
2. (Průmyslové) vzory Společenství – Přihláška k zápisu – Právo přednosti – Nemožnost hospodářského subjektu dovolávat se přímo Pařížské úmluvy
(Nařízení Rady č. 6/2002, čl. 41 odst. 1)
(viz bod 69)
3. (Průmyslové) vzory Společenství – Přihláška k zápisu – Právo přednosti – Jasné znění a taxativní povaha ustanovení unijního sekundárního práva, které se týká práva přednosti
(Nařízení Rady č. 6/2002, čl. 41 odst. 1)
(viz body 74–77)
4. (Průmyslové) vzory Společenství – Přihláška k zápisu – Právo přednosti – Uplatnění práva přednosti založeného na přihlášce podané na základě smlouvy o patentové spolupráci – Lhůta přednosti – Možnost uplatňovat právo přednosti dřívější mezinárodní patentové přihlášky při podání pozdější přihlášky (průmyslového) vzoru ve lhůtě dvanácti měsíců – Vyloučení
[Smlouva o patentové spolupráci, čl. 2 body i), ii), vii); nařízení Rady č. 6/2002, čl. 41 odst. 1]
(viz body 78–85)
Shrnutí
Velký senát Soudního dvora tím, že vyhověl kasačnímu opravnému prostředku podanému Úřadem Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO) proti rozsudku Tribunálu ve věci The KaiKai Company Jaeger Wichmann v. EUIPO (Tělocvičné nebo sportovní přístroje a zařízení)(1), upřesnil vymezení mezi přímým účinkem mezinárodních dohod a výkladem aktů sekundárního práva v souladu s těmito dohodami a vyjádřil se k mezím takového konformního výkladu.
Dne 24. října 2018 podala žalobkyně, společnost The KaiKai Company Jaeger Wichmann GbR, u EUIPO přihlášku k zápisu dvanácti (průmyslových) vzorů Společenství, přičemž uplatnila právo přednosti založené na mezinárodní patentové přihlášce podané dne 26. října 2017 na základě Smlouvy o patentové spolupráci (Smlouva PCT)(2).
EUIPO vyhověl přihlášce, ale právo přednosti zamítl z důvodu, že den, kdy byla podána dřívější mezinárodní přihláška, předcházel o více než šest měsíců dni, kdy byla podána přihláška k zápisu. Článek 41 odst. 1 nařízení č. 6/2002(3) totiž stanoví, že osoba, která řádně podala dřívější přihlášku (průmyslového) vzoru nebo užitného vzoru, požívá pro účely podání pozdější přihlášky (průmyslového) vzoru Společenství právo přednosti po dobu šesti měsíců ode dne podání první přihlášky. EUIPO měl přitom za to, že i když mezinárodní přihláška podaná na základě Smlouvy PCT může v zásadě založit právo přednosti podle uvedeného čl. 41 odst. 1, jelikož široká definice pojmu „patent“ uvedená v článku 2 Smlouvy PCT zahrnuje rovněž užitné vzory uvedené v tomto čl. 41 odst. 1, uplatnění takového práva přednosti rovněž podléhá lhůtě šesti měsíců, která v projednávané věci nebyla dodržena.
Rozsudkem ze dne 14. dubna 2021 Tribunál rozhodnutí EUIPO zrušil. Rozhodl, že čl. 41 odst. 1 nařízení č. 6/2002 obsahuje mezeru, jelikož nestanoví lhůtu pro uplatnění práva přednosti „mezinárodní patentové přihlášky“ v rámci pozdější přihlášky (průmyslového) vzoru. Tribunál měl za to, že cílem tohoto ustanovení je uvést toto nařízení do souladu se závazky vyplývajícími z článku 4 Pařížské úmluvy(4), a že je tudíž třeba vyplnit tuto mezeru použitím uvedeného článku 4. Tribunál v podstatě konstatoval, že podle uvedeného článku 4 určuje délku takové lhůty přednosti povaha staršího práva, takže tato lhůta činila dvanáct měsíců. Tribunál tedy z toho dovodil, že se EUIPO dopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že lhůta použitelná na uplatnění dotčeného práva přednosti je šest měsíců.
EUIPO podal dne 23. června 2021 proti tomuto rozsudku kasační opravný prostředek, přičemž předložil jediný důvod kasačního opravného prostředku vycházející z porušení čl. 41 odst. 1 nařízení č. 6/2002. V rámci tohoto důvodu kasačního opravného prostředku EUIPO Tribunálu v podstatě vytýká, že přímo použil článek 4 Pařížské úmluvy, když vyloučil použití jasného a taxativního ustanovení uvedeného čl. 41 odst. 1, aby jej nahradil nesprávným výkladem tohoto článku 4.
Podáním došlým téhož dne EUIPO požádal, aby byl jeho kasační opravný prostředek uznán přijatelným v souladu s čl. 58a třetím pododstavcem statutu. Usnesením ze dne 10. prosince 2021(5) Soudní dvůr uznal kasační opravný prostředek přijatelným.
Závěry Soudního dvora
Pokud jde v první řadě o účinky Pařížské úmluvy v unijním právním řádu, Soudní dvůr nejprve připomněl, že ačkoli Unie tuto úmluvu neuzavřela, pravidla stanovená některými články této úmluvy, včetně jejího článku 4, jsou začleněna do Dohody TRIPS(6), která byla uzavřena Unií. Je tedy třeba mít za to, že tato pravidla mají stejné účinky jako Dohoda TRIPS.
Soudní dvůr následně upřesnil, že ustanovení Dohody TRIPS postrádají vzhledem ke své povaze a struktuře přímý účinek. Kromě toho článek 4 Pařížské úmluvy nespadá ani do dvou výjimečných situací, kdy se jednotlivci mohou před unijním soudem přímo dovolávat ustanovení dohod WTO. Článek 41 nařízení č. 6/2002 totiž výslovně neodkazuje na uvedený článek 4. Kromě toho není účelem tohoto článku 41 provést do unijního právního řádu konkrétní povinnost vyplývající z dohod WTO. Toto nařízení je naopak výrazem vůle unijního normotvůrce zaujmout pro jedno z práv průmyslového vlastnictví, na která se vztahuje Pařížská úmluva, přístup vlastní unijnímu právnímu řádu tím, že zavádí zvláštní režim jednotné a nedělitelné ochrany (průmyslových) vzorů Společenství na území Unie, jehož nedílnou součástí je právo přednosti stanovené v uvedeném článku 41.
Soudní dvůr z toho vyvodil, že pravidla stanovená v článku 4 Pařížské úmluvy nemají přímý účinek, a tedy nemají takovou povahu, aby založila jednotlivcům práva, jichž by se mohli dovolávat přímo na základě unijního práva. Právo přednosti pro podání přihlášky (průmyslového) vzoru Společenství je tudíž upraveno článkem 41 nařízení č. 6/2002, aniž se hospodářské subjekty mohou přímo dovolávat uvedeného článku 4.
Konečně Soudní dvůr zdůraznil, že jelikož Dohoda TRIPS je pro Unii závazná, a má tudíž přednost před akty unijního sekundárního práva, musí být tyto akty vykládány v co největším možném rozsahu v souladu s ustanoveními této Dohody. Z toho vyplývá, že nařízení č. 6/2002 musí být vykládáno v co největším možném rozsahu v souladu s pravidly stanovenými články Pařížské úmluvy, včetně zejména jejího článku 4, jež jsou začleněna do Dohody TRIPS.
Ve druhé řadě Soudní dvůr konstatoval, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení tím, že zjevně překročil meze konformního výkladu čl. 41 odst. 1 nařízení č. 6/2002 a ve skutečnosti přímo použil článek 4 Pařížské úmluvy, jak byl vyložen tímto soudem, na úkor jasného znění tohoto čl. 41 odst. 1 a při nerespektování taxativní povahy posledně zmíněného ustanovení.
Z jasného znění a taxativní povahy uvedeného čl. 41 odst. 1 totiž jednoznačně vyplývá, že mezinárodní přihláška podaná na základě Smlouvy PCT může založit právo přednosti podle tohoto ustanovení pouze tehdy, pokud je předmětem dotčené mezinárodní přihlášky užitný vzor, a dále že lhůta pro uplatnění tohoto práva přednosti na základě takové přihlášky je lhůta šesti měsíců, výslovně stanovená v uvedeném ustanovení.
Pokud jde ve třetí řadě o výklad článku 4 Pařížské úmluvy provedený Tribunálem, podle kterého toto ustanovení umožňuje uplatnit právo přednosti dřívější „mezinárodní patentové přihlášky“ při podání pozdější přihlášky (průmyslového) vzoru ve lhůtě dvanácti měsíců, Soudní dvůr uvedl, že tento výklad je rovněž stižen nesprávným právním posouzením.
Z oddílů A, C a E uvedeného článku 4, vykládaných ve vzájemném spojení, totiž vyplývá, že tento článek neumožňuje takovéto uplatnění práva přednosti, a tedy a fortiori nestanoví pravidla týkající se lhůty k tomu stanovené přihlašovateli. Pouze mezinárodní přihláška podaná na základě Smlouvy PCT týkající se užitného vzoru tak může založit právo přednosti pro přihlášku (průmyslového) vzoru na základě uvedeného článku 4, a to ve lhůtě šesti měsíců uvedené v jeho oddílu E odst. 1.
S ohledem na všechny tyto skutečnosti Soudní dvůr vyhověl jedinému důvodu kasačního opravného prostředku, zrušil rozsudek Tribunálu a rozhodl o žalobě v prvním stupni tak, že ji zamítl.