USNESENÍ TRIBUNÁLU (prvního senátu)
13. ledna 2017 (1)
„Řízení – Určení výše nákladů řízení“
Ve věci T‑88/09 DEP,
Idromacchine Srl, se sídlem v Porto Marghera (Itálie),
Alessandro Capuzzo, s bydlištěm v Mirano (Itálie),
Roberto Capuzzo, s bydlištěm ve Spinea (Itálie),
zastoupení W. Viscardini a G. Donà, advokáty,
žalobci,
proti
Evropské komisi, zastoupené É. Gippini Fournierem a D. Grespanem, jako zmocněnci,
žalované,
jejímž předmětem je návrh na určení výše nákladů řízení v návaznosti na rozsudek ze dne 8. listopadu 2011, Idromacchine a další v. Komise (T‑88/09, EU:T:2011:641),
TRIBUNÁL (první senát),
ve složení I. Pelikánová (zpravodajka), předsedkyně, V. Valančius a U. Öberg, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: E. Coulon,
vydává toto
Usnesení
Skutkový stav, řízení a návrhová žádání účastníků řízení
1 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 27. února 2009 podali žalobci, a sice společnost Idromacchine Srl a její společníci A. Capuzzo a R. Capuzzo, z nichž každý měl v uvedené společnosti 50% podíl, žalobu na náhradu škody, kterou se domáhali, aby Evropské komisi byla uložena povinnost nahradit majetkovou a nemajetkovou újmu, která jim údajně vznikla tím, že Komise ve svém rozhodnutí C(2004) 5426 final ze dne 30. prosince 2004, „Státní podpory – Itálie – Státní podpora N 586/2003, N 587/2003, N 589/2003 a C 48/2004 (ex N 595/2003) – Prodloužení tříleté dodací lhůty pro chemický tanker – Výzva k předložení připomínek podle čl. 88 odst. 2 [ES]“ (Úř. věst. 2005, C 42, s. 15), dospěla k závěru, že v důsledku toho, že společnost Idromacchine dodala zásobníky, jež nesplňovaly kvalitativní a bezpečnostní normy, došlo k prodlení při dodání lodí, na nichž měly být tyto zásobníky instalovány.
2 Rozsudkem ze dne 8. listopadu 2011, Idromacchine a další v. Komise (T‑88/09, EU:T:2011:641), Tribunál zamítl žalobu na náhradu škody v rozsahu, v němž se týkala veškeré údajné majetkové újmy, a vyhověl žalobě v rozsahu, v němž se týkala náhrady nemajetkové újmy, která vznikla společnosti Idromacchine. Tribunál rovněž rozhodl, že Komise ponese vlastní náklady řízení a nahradí dvě třetiny nákladů řízení žalobců, kteří ponesou zbývající jednu třetinu vlastních nákladů řízení.
3 Návrhem došlým kanceláři Soudního dvora dne 24. ledna 2012 podali žalobci kasační opravný prostředek proti rozsudku ze dne 8. listopadu 2011, Idromacchine a další v. Komise (T‑88/09, EU:T:2011:641), který byl zamítnut usnesením ze dne 3. září 2013, Idromacchine a další v. Komise (C‑34/12 P, nezveřejněné, EU:C:2013:552). Soudní dvůr rovněž žalobcům uložil náhradu nákladů řízení o kasačním opravném prostředku.
4 Elektronickou poštou ze dne 13. února 2014 žalobci Komisi sdělili, že částka, kterou jim má Komise uhradit z titulu „přiznatelné náhrady nákladů řízení“ v souvislosti s uvedenou věcí, činí 98 598,33 eura.
5 V návaznosti na korespondenci mezi stranami Komise dopisem ze dne 9. března 2015 navrhla, že uhradí částku 25 000 eur, a poté během telefonického rozhovoru uskutečněného dne 19. května 2015 s advokáty žalobců částku 29 000 eur.
6 Elektronickou poštou ze dne 9. června 2015 žalobci nabídku Komise odmítli.
7 Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 26. listopadu 2015 podali žalobci tento návrh na určení výše nákladů řízení, v němž navrhují, aby Tribunál:
– určil výši přiznatelné náhrady nákladů řízení ve věci T‑88/09, včetně tohoto řízení o určení výše náhrady nákladů řízení, na 102 264,99 eura;
– zvýšil uvedenou částku, nebo částku, již určí Tribunál, o úroky z prodlení od data vyhlášení usnesení, nebo alespoň od jeho doručení, do data skutečného zaplacení, vypočtené na základě sazby uplatňované Evropskou centrální bankou (ECB) pro hlavní refinanční operace v první den měsíce splatnosti, zvýšené o tři a půl procentního bodu, nebo podpůrně zvýšené o dva procentní body.
8 Ve vyjádření předloženém kanceláři Tribunálu dne 19. ledna 2016 Komise navrhuje, aby Tribunál:
– stanovil nutné náklady řízení žalobců ve věci T‑88/09 ve výši, jež celkově nepřesahuje 36 000 eur;
– uložil jí zaplatit dvě třetiny celkové výše přiznatelné náhrady nákladů řízení.
Právní otázky
9 Článek 170 odst. 3 jednacího řádu Tribunálu stanoví, že v případě sporu o přiznání náhrady nákladů řízení Tribunál rozhodne na návrh dotčeného účastníka řízení usnesením, proti kterému nelze podat opravný prostředek, poté co poskytl účastníkovi řízení, jehož se návrh týká, příležitost k vyjádření.
K otázce, zda lze přiznat náhradu nákladů řízení vynaložených žalobci
10 Podle čl. 140 písm. b) jednacího řádu lze přiznat náhradu nutných výdajů vynaložených účastníky řízení v souvislosti s řízením, zejména výdajů na cestu a pobyt a odměn zmocněnců, poradců nebo advokátů.
11 Podle ustálené judikatury týkající se čl. 91 písm. b) jednacího řádu Tribunálu ze dne 2. května 1991, jehož obsah je shodný s obsahem čl. 140 písm. b) jednacího řádu, z tohoto ustanovení vyplývá, že přiznatelná náhrada nákladů je omezena jednak na náklady vynaložené v souvislosti s řízením před Tribunálem a jednak na náklady, jež byly pro tento účel nutné (viz usnesení ze dne 25. března 2014, Marcuccio v. Komise, T‑126/11 P-DEP, nezveřejněné, EU:T:2014:171, bod 25 a citovaná judikatura).
12 Stanovením přiznatelné náhrady nákladů řízení Tribunál přihlíží ke všem okolnostem věci až do okamžiku podpisu usnesení o určení výše nákladů řízení, včetně nutných výdajů souvisejících s řízením o určení výše nákladů řízení (usnesení ze dne 25. března 2014, Marcuccio v. Komise, T‑126/11 P-DEP, nezveřejněné, EU:T:2014:171, bod 27).
13 V projednávaném případě uplatňují žalobci různé výdaje a odměny, a sice odměny advokátů účtované na základě hodinových i jiných než hodinových sazeb, náklady na telefonické hovory a telefonické konference, elektronickou poštu, faxy, dopisy a fotokopie, výdaje v souvislosti s posudkem technicko-účetního charakteru (dále jen „posudek“) a cestovní výdaje a náhrady v souvislosti s jednáním konaným dne 8. února 2011, jakož i paušální částku ve výši 5 % z odměn z titulu „úhrady režijních nákladů“.
14 Komise nesouhlasí s tím, že lze přiznat náhradu výdajů vynaložených v souvislosti s posudkem či náhradu odměn týkajících se komunikace a paušální částky režijních nákladů.
15 Pokud jde v první řadě o odměny advokátů, není popíráno, že odměny vztahující se k právnické práci v pravém slova smyslu jsou náklady, jejichž náhradu lze přiznat. V projednávaném případě se však žalobci domáhají i přiznání náhrady odměn advokátů vztahujících se ke specifickým jednotkově účtovaným plněním, a sice k telefonickým hovorům a konferencím, elektronické poště, faxům a dopisům.
16 V tomto ohledu je třeba mít za to, že v rozsahu, v němž se některá z těchto specifických plnění citovaných v bodě 15 výše vztahují k právnickým pracím v pravém slova smyslu, jsou s nimi související odměny již zahrnuty v částce odměn účtovaných v hodinové sazbě a nemohou být účtovány dodatečně, neboť jinak by došlo ke dvojímu účtování odměn, jak Komise správně tvrdí. Kromě toho v rozsahu, v němž se další plnění z těch, jež jsou uvedena v bodě 15 výše, týkají doplňkových administrativních prací, které tedy nemohou být předmětem odměny, představují související náklady režijní náklady, jejichž náhradu lze v zásadě přiznat. Jak však správně zdůrazňuje Komise, v rozsahu, v němž se žalobci domáhají i paušální náhrady režijních nákladů, je třeba zabránit tomu, aby byly tyto náklady předmětem dvojí náhrady.
17 Kromě toho je třeba připomenout, že soudu přísluší přihlédnout především k celkovému počtu hodin práce, jež se mohou jevit jako objektivně nutné v souvislosti s řízením před Tribunálem, bez ohledu na počet advokátů, mezi něž mohla být uskutečněná plnění rozvržena [usnesení ze dne 30. října 1998, Kaysersberg v. Komise, T‑290/94 (92), EU:T:1998:255, bod 20; ze dne 15. března 2000, Enso-Gutzeit v. Komise, T‑337/94 (92), EU:T:2000:76, bod 20, a ze dne 28. června 2004, Airtours v. Komise, T‑342/99 DEP, EU:T:2004:192, bod 30]. V tomto ohledu je třeba poukázat na to, že počet hodin účtovaných souběžně dvěma zástupci žalobců, mimo jiné za telefonické konference advokátní kanceláře s klientem, studium spisu, studium žalobní odpovědi a dupliky, studium zprávy k jednání, přípravu na jednání a účast na tomto jednání, je zjevně nepřiměřeně vysoký a nemůže být celkově kvalifikován jako nutné náklady v souvislosti s řízením před Tribunálem.
18 V druhé řadě, pokud jde o výdaje vztahující se k posudku, z judikatury vyplývá, že ve věcech zahrnujících posouzení převážně hospodářského rázu se může účast ekonomických poradců nebo znalců doplňující práci právních poradců někdy jevit nezbytnou a vést k nákladům, jejichž náhrada je přiznatelná na základě čl. 140 písm. b) jednacího řádu (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 19. prosince 2006, WestLB v. Komise, T‑228/99 DEP, nezveřejněné, EU:T:2006:405, bod 78 a citovaná judikatura).
19 Aby tomu tak bylo, musí být tato účast objektivně nutná pro účely řízení. Může tomu tak být zejména tehdy, jestliže se posudek ukáže jako rozhodující pro výsledek sporu, takže jeho předložení jedním z účastníků řízení ušetří Tribunálu nutnost nařídit posudek v rámci pravomocí provádět dokazování, jimiž je nadán na základě článku 25 statutu Soudního dvora Evropské unie a článku 91 jednacího řádu (usnesení ze dne 19. prosince 2006, WestLB v. Komise, T‑228/99 DEP, nezveřejněné, EU:T:2006:405, bod 79).
20 Tak tomu však v projednávané věci není. Posudek byl totiž podle žalobců vypracován proto, aby kvalifikovaná a nezávislá externí osoba vnesla více důvěryhodnosti do obchodních a ekonomických údajů, o něž se žalobci opírali při prokazování újmy a příčinné souvislosti s chováním vytýkaným Komisi. V tomto ohledu je třeba zaprvé poukázat na to, že posudek ve skutečnosti spočíval, jak naznačuje popis jeho předmětu samotným znalcem, auditorskou kanceláří, v pouhém ověření souladu čísel obsažených v oddílech 1, 2 a 3 „technicko-účetní“ zprávy o odvětví výroby parních kotlů, kterou vypracovali žalobci, s účetními podklady, účetní rozvahou, čísly a informacemi obsaženými v obchodní korespondenci a dalších zdrojích citovaných v uvedené zprávě. Ve skutečnosti se tedy jednalo o osvědčení správnosti, a nikoli o posudek.
21 Zadruhé se osvědčená zpráva týkala především detailů majetkové újmy, kterou žalobci uplatňovali před Tribunálem. Pokud jde naproti tomu o nemajetkovou újmu, omezovala se tato zpráva na návrh, aby byla vyčíslena v souladu s požadavky ekvity ve výši mezi 30 % a 50 % uplatňované majetkové újmy, jež byla vyčíslena na 5 459 641,28 eura, aniž uvedla, jakými úvahami by mělo být toto rozpětí odůvodněno. Vzhledem k tomu, že Tribunál na jedné straně zamítl veškerá tvrzení žalobců stran majetkové újmy jako neopodstatněná a na druhé straně výslovně odmítl způsob výpočtu částky nemajetkové újmy navržený žalobci, aby pak tuto částku stanovil na 20 000 eur (rozsudek ze dne 8. listopadu 2011, Idromacchine a další v. Komise, T‑88/09, EU:T:2011:641, body 74 a 76), je nutno dospět k závěru, že osvědčená zpráva nebyla ani nutná, ani užitečná pro účely řízení.
22 Skutečnost, že důkaz předložený před Tribunálem není nutný ani užitečný pro účely řízení, sice nelze dovozovat z pouhé okolnosti, že žalobce nebyl ve sporu v některém bodě úspěšný nebo že Tribunál nepřijal skutečnosti, jež měl tento důkaz prokázat, neboť jinak by byl účastník řízení penalizován za to, že se pokusil v plném rozsahu splnit svou povinnost prokázat skutečnosti, jichž se dovolává. V projednávaném případě však osvědčení „technicko-účetní“ zprávy, které předložili žalobci, neušetřilo Tribunálu, ve smyslu uvedeném v judikatuře citované v bodě 19 výše, nutnost nařídit posudek v rámci pravomocí provádět dokazování, jimiž je nadán na základě článku 25 statutu Soudního dvora Evropské unie a článku 91 jednacího řádu. Z bodů 104 až 115 rozsudku ze dne 8. listopadu 2011, Idromacchine a další v. Komise (T‑88/09, EU:T:2011:641), totiž vyplývá, že důvodem pro odmítnutí tvrzení žalobců Tribunálem stran majetkové újmy, jež má být údajně prokázána osvědčenou zprávou, bylo to, že žalobci neprokázali, že existuje příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním Komise a dovolávanou újmou. Tribunál by tudíž v případě, že by žalobci nepředložili osvědčení, neměl potřebu nařídit posudek, aby ověřil údaje předložené žalobci.
23 Nelze tudíž přiznat náhradu výdajů vynaložených v souvislosti s posudkem.
24 Pokud jde dále o argument žalobců, že samotný Tribunál, u něhož se domáhali přiznání náhrady nákladů na posudek z titulu náhrady vzniklé majetkové újmy, potvrdil, že takové výdaje vynaložené účastníky řízení v souvislosti se soudním řízením nemohou být považovány za újmu odlišnou od břemene nákladů řízení (rozsudek ze dne 8. listopadu 2011, Idromacchine a další v. Komise, T‑88/09, EU:T:2011:641, bod 98), postačí konstatovat, že Tribunál sice uvedl, že výdaje spojené s odborným posudkem patří k nákladům řízení, avšak v žádném případě nezaujal stanovisko k tomu, zda lze přiznat jejich náhradu ve smyslu čl. 140 písm. b) jednacího řádu.
25 V třetí řadě platí, že náhrada výdajů na komunikaci je v zásadě přiznatelná, s výjimkou výdajů spojených s interní komunikací mezi advokáty žalobců z kanceláří v Bruselu (Belgie) a v Padově (Itálie). Je totiž třeba připomenout, že výdaje na komunikaci mezi dvěma advokáty téhož účastníka řízení nemohou být odůvodněny jako nutné výdaje (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 20. listopadu 2012, Al Shanfari v. Rada a Komise, T‑121/09 DEP, nezveřejněné, EU:T:2012:607, bod 43 a citovaná judikatura). Pokud tato komunikace není identifikována v rámci veškeré komunikace, jíž se dovolávají žalobci, je třeba dát přednost tomu, aby byly výdaje na komunikaci nahrazeny paušálně jakožto režijní náklady.
26 Ve čtvrté řadě lze přiznat náhradu výdajů na fotokopie, jež žalobci v projednávané věci uplatňují, což Komise nezpochybňuje.
27 Pokud jde v páté řadě o výdaje spojené s jednáním, je třeba poukázat na to, že na jedné straně se „cestovní náhrady“ nejeví jako nutné, neboť odměna za účast na jednání je zohledněna v odměnách advokátů. Na druhé straně na rozdíl od názoru Komise se účast dvou advokátů na jednání vzhledem ke složitosti věci nejeví jako nepřiměřená, takže lze přiznat náhradu výdajů na cestu a pobyt spojených s jejich účastí na jednání.
28 V šesté řadě lze zajisté na základě čl. 140 písm. b) jednacího řádu přiznat náhradu režijních nákladů, avšak 5% podíl z odměn advokátů je v projednávaném případě nepřiměřený. Za okolností projednávané věci se sazba ve výši 2 % uvedených odměn jeví jako vhodná pro stanovení přiznatelné náhrady jiných režijních nákladů, než jsou výdaje na fotokopie.
K výši přiznatelné náhrady nákladů řízení
29 Co se týče výše přiznatelné náhrady nákladů řízení, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury v případě neexistence unijních ustanovení, která by měla povahu sazebníku, je Tribunál povinen volně posoudit okolnosti věci a přitom přihlédnout k předmětu a povaze sporu, jeho významu z hlediska unijního práva, jakož i k obtížnosti věci, rozsahu práce, kterou si soudní řízení mohlo vyžádat od zúčastněných zmocněnců nebo poradců, a k hospodářským zájmům, které účastníci řízení na sporu měli (viz usnesení ze dne 19. prosince 2006, WestLB v. Komise, T‑228/99 DEP, nezveřejněné, EU:T:2006:405, bod 61).
30 Pokud jde v první řadě o dotčené hospodářské zájmy, nelze jejich význam určovat celkovou částkou škody uplatňované žalobci v hlavním řízení v rámci žaloby na náhradu škody jako v projednávaném případě. Jak totiž zdůrazňuje Komise, takový přístup by mohl žalobce podněcovat k tomu, aby uplatňovali neúměrně vysoké požadavky. Vzhledem k okolnostem projednávané věci je třeba mít za to, že dotčené hospodářské zájmy měly jen omezený význam.
31 Pokud jde v druhé řadě o význam sporu z hlediska unijního práva, jakož i jeho obtížnost, je třeba poznamenat, že se spor týkal žaloby na náhradu škody, která byla údajně způsobena protiprávním jednáním Komise, a jedná se tedy o oblast, jež je předmětem hojné judikatury stran podmínek požadovaných pro založení mimosmluvní odpovědnosti Unie a vyčíslení újmy. Kromě toho je třeba poukázat na to, že jednání Komise nebylo ze skutkového hlediska zpochybněno, takže se spor omezoval na jeho právní kvalifikaci, prokázání příčinné souvislosti a vyčíslení újmy. Za těchto podmínek musí být význam a obtížnost sporu kvalifikovány jako střední.
32 Pokud jde v třetí řadě o rozsah vykonané práce, nemůže omezený význam dotčených hospodářských zájmů a střední úroveň právní významnosti a obtížnosti sporu odůvodnit 486 hodin práce, jež advokáti žalobců podle svých slov věnovali věci v hlavním řízení, a neumožňují Tribunálu považovat jimi vykázanou odměnu v celkové výši 118 700 eur účtovanou hodinovou sazbou za objektivně nutnou ve smyslu čl. 140 písm. b) jednacího řádu, zvláště když výdaje na koordinaci práce jednotlivých poradců žalobců nemohou být považovány za nutné výdaje, jež musí být zohledněny při výpočtu přiznatelné náhrady nákladů řízení (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 20. listopadu 2012, Al Shanfari v. Rada a Komise, T‑121/09 DEP, nezveřejněné, EU:T:2012:607, bod 30 a citovaná judikatura).
33 Zaprvé je totiž třeba uvést, že celkový počet 241 hodin práce pro studium věci v hlavním řízení a vyhotovení plné moci a žaloby se jeví jako nepřiměřený. Vzhledem k okolnostem uvedeným v bodech 30 a 31 výše lze za přiměřený odhad doby nezbytné pro advokáta zkušeného v dané oblasti považovat 85 hodin práce.
34 Zadruhé žalobci uplatňují čtyři hodiny práce pro vyhotovení návrhu na přezkum rozhodnutí Tribunálu o žádosti o anonymitu a vypuštění některých údajů při zveřejnění rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že tento návrh, který byl Tribunálem zamítnut, pouze přebíral skutečnosti a argumenty, které již byly obsaženy v původní žádosti o anonymitu, jež byla předložena v žalobě a zamítnuta Tribunálem, nelze hodiny práce, jež byly tomuto návrhu věnovány, považovat za nutné náklady v souvislosti s řízením před Tribunálem.
35 Zatřetí se počet 148 hodin práce, jež počítají žalobci pro studium žalobní odpovědi a vypracování repliky, jeví jako neúměrně vysoký. Vzhledem k okolnostem uvedeným v bodech 30 a 31 výše a vzhledem k času považovanému za přiměřený pro studium věci v hlavním řízení a pro vyhotovení plné moci a žaloby, jak je uveden v bodě 33 výše, lze za přiměřený odhad celkové doby nezbytné pro advokáta zkušeného v dané oblasti pro uskutečnění těchto úkonů považovat 35 hodin práce.
36 Začtvrté žalobci uplatňují 20 hodin práce pro studium dupliky, šest hodin práce pro diskusi s klienty, dvě hodiny práce pro vyhotovení návrhu na dodatečný čas pro přednes řeči, čtrnáct hodin práce pro studium zprávy k jednání a vypracování vyjádření k této zprávě a 47 hodin práce pro přípravu na jednání. Jak správně uvádí Komise, tato doba práce v celkové výši 89 hodin se jeví jako značně nadhodnocená. Především je totiž studium dupliky a zprávy k jednání nedílnou součástí přípravy na toto jednání, zpráva k jednání čítala pouze třináct stran a synteticky shrnovala důvody a argumenty účastníků řízení, jež už byly advokátům žalobců dobře známy, a samotné jednání bylo jednoduché a trvalo pouze dvě hodiny, aniž byl účastníkům řízení poskytnut dodatečný čas pro přednes řečí. Za těchto okolností lze za přiměřený odhad celkové doby nezbytné pro zkušeného advokáta pro uskutečnění těchto úkonů považovat 24 hodin práce. Stejně tak je třeba uznat za nezbytné čtyři hodiny práce spojené se samotnou účastí na jednání (dvě hodiny práce pro každého z obou advokátů žalobců).
37 Zapáté je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury není Tribunál oprávněn určit výši odměn, které mají účastníci řízení zaplatit svým vlastním advokátům, ale pouze určit, do jaké výše lze náhradu těchto odměn požadovat od účastníka řízení, kterému bylo uloženo nahradit náklady řízení. Tribunál tedy při rozhodování o návrhu na určení výše nákladů řízení není povinen vzít v úvahu vnitrostátní advokátní tarif ani případnou dohodu uzavřenou v tomto ohledu mezi dotčeným účastníkem řízení a jeho zmocněnci nebo poradci (usnesení ze dne 8. listopadu 1996, Stahlwerke Peine‑Salzgitter v. Komise, T‑120/89 (92), EU:T:1996:161, bod 27, a ze dne 10. ledna 2002, Starway v. Rada, T‑80/97 DEP, EU:T:2002:1, bod 26].).
38 V projednávaném případě se jeví, že odměny uplatňované advokáty žalobců odpovídají míře složitosti sporu. Sazba účtovaná W. Viscardini ve výši 300 eur za hodinu skutečně odpovídá sazbám odborníka se značnými zkušenostmi v dotčené oblasti. Účtování práce G. Donà ve výši 200 eur za hodinu rovněž odpovídá odměnám, jež jsou obecně účtovány spolupracujícími advokáty, kteří již však mají jistou zkušenost. S přihlédnutím k judikatuře citované v bodě 17 výše je tedy v projednávaném případě třeba uplatnit jednotnou hodinovou sazbu 250 eur za hodiny práce uznané za nutné v souvislosti s řízením před Tribunálem.
39 Z toho plyne, že výše nákladů řízení v souvislosti s odměnami advokátů, jejichž náhradu lze žalobcům vůči Komisi přiznat, činí celkově 37 000 eur, a sice 21 250 eur pro studium věci v hlavním řízení a vyhotovení plné moci a žaloby, 8 750 eur za studium žalobní odpovědi a vypracování repliky, 6 000 eur za přípravu na jednání a 1 000 eur za samotnou účast na jednání.
40 Ve čtvrté řadě se výdaje na fotokopie ve výši 411 eur nejeví jako nepřiměřeně vysoké a Komise je ostatně nezpochybňuje, takže je třeba je uznat za nutné náklady v souvislosti s řízením před Tribunálem.
41 Pokud jde v páté řadě o výdaje spojené s jednáním, jak uvádí Komise, vzhledem k tomu, že jiné režijní náklady než výdaje na fotokopie jsou předmětem paušální náhrady vypočtené na základě procentního podílu z odměn advokátů žalobců, není namístě přiznávat ještě náhradu „výdajů spojených s jednáním“, jak požadovali žalobci, aniž specifikovali povahu uvedených výdajů. S ohledem na tyto okolnosti je třeba stanovit výši přiznatelné náhrady výdajů spojených s jednáním na 1 082 eur, přičemž tato částka zahrnuje výdaje na cestu a pobyt obou advokátů žalobců.
42 Pokud jde v šesté řadě o jiné režijní náklady než o výdaje na fotokopie, je třeba je, jak bylo uvedeno v bodě 28 výše, nahradit paušálně až do výše 740 eur, tedy 2 % z odměn advokátů žalobců považovaných za nutné náklady v souvislosti s řízením před Tribunálem, jak bylo konstatováno v bodě 39 výše.
43 Pokud jde v sedmé řadě o výdaje vynaložené v souvislosti s tímto řízením o určení výše nákladů řízení, jež žalobci vyčíslují na 5 000 eur (20 hodin práce při hodinové sazbě 250 eur), postačí poukázat na to, že tyto výdaje nebyly náklady nutnými v souvislosti s řízením před Tribunálem, neboť Komise v předsoudní fázi řízení navrhovala, že uhradí vyšší částku, než jakou Tribunál považuje za nezbytnou (viz bod 5 výše).
44 Ve světle předchozích úvah budou zvláštní okolnosti projednávaného případu správně zohledněny stanovením celkové výše přiznatelné náhrady nákladů řízení žalobcům ve věci v hlavním řízení na 39 233 eur, a sice 37 000 eur z titulu odměn jejich advokátů ve věci v hlavním řízení, 411 eur z titulu výdajů na fotokopie, 1 082 eur z titulu výdajů spojených s jednáním a 740 eur z titulu jiných režijních nákladů než výdajů na fotokopie.
45 Z této celkové částky 39 233 eur uhradí Komise 26 155 eur, tedy dvě třetiny, jež má Komise uhradit v souladu s rozsudkem ze dne 8. listopadu 2011, Idromacchine a další v. Komise (T‑88/09, EU:T:2011:641).
K argumentu vycházejícímu z porušení práva na přístup ke spravedlnosti
46 Žalobci uvádějí, že pokud jim Tribunál nepřizná náhradu nákladů, o nichž žalobci tvrdí, že je skutečně vynaložili, bude to mít za následek porušení práva na přístup ke spravedlnosti chráněného článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie a článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podepsané dne 4. listopadu 1950 v Římě (dále jen „EÚLP“). Žalobci uvádějí, že bude-li v projednávaném případě částka 20 000 eur, kterou jim Tribunál přiznal jako náhradu jejich nemajetkové újmy, „neutralizována“ tím, že k jejich tíži zůstane částka nákladů řízení, bude to představovat odepření spravedlnosti.
47 Komise tyto argumenty odmítá.
48 Nejprve je třeba připomenout, že zásada účinné soudní ochrany představuje obecnou zásadu unijního práva, která je v současnosti vyjádřena v článku 47 Listiny základních práv, který ve svém prvním pododstavci stanoví, že každý, jehož práva a svobody zaručené právem Unie byly porušeny, má za podmínek stanovených tímto článkem právo na účinné prostředky nápravy před soudem, a ve svém druhém pododstavci, který odpovídá čl. 6 odst. 1 EÚLP, že každý má právo, aby jeho věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem předem zřízeným zákonem (rozsudek ze dne 28. února 2013, Přezkum Arango Jaramillo a další v. EIB, C‑334/12 RX-II, EU:C:2013:134, body 40 až 42).
49 Žalobci přitom v projednávané věci netvrdí, že výkon jejich práva na přístup ke spravedlnosti byl omezen, nýbrž v zásadě poukazují na to, že by toto právo bylo zbaveno své podstaty, kdyby část jimi vynaložených nákladů řízení ve věci T‑88/09, jež by zůstala k jejich tíži, překročila částku odškodnění, která jim byla v této věci Tribunálem přiznána, neboť by to mělo za následek, že by byli o toto odškodnění připraveni.
50 V tomto ohledu je třeba poukázat na to, že s výjimkou případu právní pomoci, který není v projednávané věci relevantní, musí každý, kdo podává návrh na zahájení řízení před soudem, jež vyžaduje zastoupení advokátem, vynaložit náklady na takové zastoupení a rovněž další náklady spojené s uplatňováním svých práv, jako například náklady na vypracování osvědčení či odborných posudků k prokázání opodstatněnosti svých tvrzení před soudem. Skutečnost, že v případě pouze částečného úspěchu žaloby může část těchto nákladů zůstat k tíži žalobce, je inherentní obecnému pravidlu přiznávání nákladů řízení, jež je konkretizováno zejména v čl. 87 odst. 3 jednacího řádu Tribunálu ze dne 2. května 1991, podle kterého mohou být v takových případech náklady řízení rozděleny. Stejně tak skutečnost, že nemusí být přiznána náhrada některých výdajů vynaložených účastníkem řízení, a tyto výdaje tak zůstanou k tíži tohoto účastníka řízení, je inherentní článku 170 jednacího řádu, podle kterého Tribunál rozhoduje o přiznání náhrady nákladů řízení v případě sporu mezi účastníky řízení. Použití těchto ustanovení nemůže představovat porušení práva na přístup ke spravedlnosti, a to ani v případech, kdy, jak tomu je v projednávané věci, částka nákladů řízení, jež zůstane k tíži žalobce, přesáhne částku, jež mu byla přiznána Tribunálem v hlavním řízení. Otázka výše nákladů řízení, jež zůstanou k tíži žalobce, je totiž odlišná od otázky, jak rozsáhlá je povinnost uložená žalované straně v hlavním řízení, a je na prvně uvedené otázce nezávislá.
51 Tento závěr nemůže být vyvrácen rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva, jehož se žalobci dovolávají, v němž bylo v zásadě konstatováno, že použití pravidel týkajících se nákladů soudního řízení, jejichž následkem je, že je žalobce připraven takřka o celé odškodnění, k jehož poskytnutí byl určitý stát odsouzen za jeho protiprávní předběžné zadržení, je porušením jeho práva na přístup ke spravedlnosti. V tomto směru postačí poukázat na to, že v uvedené věci šlo o náklady soudního řízení vyměřené státem, jemuž byla uložena povinnost zaplatit žalobci odškodnění, což mohlo navodit dojem, že stát obdržel zpět to, co poskytl k nápravě porušení EÚLP (ESLP, 12. července 2007, Stankov c. Bulharsko, CE:ECHR:2007:0712JUD006849001, § 51 až § 67). Avšak vzhledem k tomu, že řízení před unijními soudy je v zásadě bezplatné, musí žalobci v projednávané věci nést jen část odměn a nákladů na vlastní advokáty, což jsou částky, které se ze své povahy vymykají jakémukoli vlivu Komise.
52 Je tudíž třeba zamítnout argument vycházející z porušení práva na přístup ke spravedlnosti.
K návrhu týkajícímu se úroků z prodlení
53 Žalobci se domáhají, aby částka přiznatelné náhrady nákladů řízení byla navýšena o úroky z prodlení ode dne vyhlášení usnesení nebo alespoň ode dne jeho doručení do dne skutečného uhrazení uvedených nákladů řízení.
54 V této souvislosti je třeba poukázat na to, že konstatování případné povinnosti zaplatit úroky z prodlení a stanovení jejich sazby spadá do pravomoci Tribunálu na základě čl. 170 odst. 1 a 3 jednacího řádu (usnesení ze dne 23. května 2014, Marcuccio v. Komise, T‑286/11 P-DEP, nezveřejněné, EU:T:2014:312, bod 25).
55 Podle ustálené judikatury musí být návrhu na navýšení dlužné částky v rámci řízení o určení výše nákladů řízení o úroky z prodlení vyhověno pro období mezi datem doručení usnesení o určení výše nákladů řízení a datem skutečné náhrady nákladů řízení (viz usnesení ze dne 24. října 2011, Marcuccio v. Komise, T‑176/04 DEP II, nezveřejněné, EU:T:2011:616, bod 38 a citovaná judikatura).
56 Vzhledem k okolnostem projednávané věci považuje Tribunál za vhodné vypočítat použitelnou sazbu úroků na základě sazby uplatňované ECB pro hlavní refinanční operace platné první kalendářní den měsíce splatnosti úhrady zvýšené o 3,5 procentního bodu.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (první senát)
rozhodl takto:
1) Celková částka nákladů řízení, kterou je Evropská komise povinna uhradit společnosti Idromacchine Srl, Alessandru Capuzzovi a Robertu Capuzzovi, se stanoví na 26 155 eur.
2) Tato částka se navyšuje o úroky z prodlení od data doručení tohoto usnesení do data skutečné úhrady celkové dlužné částky vypočtené na základě sazby uplatňované Evropskou centrální bankou pro hlavní refinanční operace platné první kalendářní den měsíce splatnosti úhrady zvýšené o 3,5 procentního bodu.
V Lucemburku dne 13. ledna 2017.
Vedoucí soudní kanceláře | | Předsedkyně |