STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
YVESE BOTA
přednesené dne 21. listopadu 2017(1)
Věc C‑191/16
Romano Pisciotti
proti
Bundesrepublik Deutschland
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Landgericht Berlin (zemský soud v Berlíně, Německo)]
„Řízení o předběžné otázce – Občanství Unie – Články 18 a 21 SFEU – Dohoda o vydávání mezi EU a USA – Ústavněprávní ustanovení členského státu, které zakazuje vydávání vlastních státních příslušníků do třetích států – Rozdílné zacházení se státními příslušníky jiných členských států – Žaloba, na jejímž základě má být konstatováno, že vydání státního příslušníka jiného členského státu do Spojených států představuje zjevné porušení unijního práva, které zakládá odpovědnost dotčeného členského státu“
1. Soudní dvůr má na základě projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyložit články 18 a 21 SFEU v souvislosti s problematikou vydávání; má přitom příležitost upřesnit význam svého rozsudku ze dne 6. září 2016, Petruhhin(2).
2. Soudní dvůr bude muset rozhodnout, zda za takových okolností, jaké nastaly ve sporu v původním řízení, musí být články 18 a 21 SFEU vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby členský stát, kterému třetí stát předloží na základě dohody o vydávání mezi Evropskou unií a posledně uvedeným státem žádost o vydání týkající se občana Unie, který je státním příslušníkem jiného členského státu a přemístil se do dožádaného členského státu, této žádosti vyhověl. V následující argumentaci Soudnímu dvoru na základě závěrů plynoucích z rozsudku ze dne 6. září 2016, Petruhhin(3), navrhnu, aby na tuto otázku odpověděl záporně.
I. Právní rámec
A. Unijní právo
3. Dohoda o vydávání mezi Evropskou unií a Spojenými státy americkými ze dne 25. června 2003(4) v článku 10, nadepsaném „Žádosti o vydání nebo předání ze strany několika států“, stanoví:
„1. Obdrží-li dožádaný stát od dožadujícího státu a od jakéhokoli dalšího státu nebo států žádosti o vydání téže osoby buď pro týž trestný čin, nebo pro různé trestné činy, rozhodne výkonný orgán dožádaného státu, kterému státu, pokud vůbec, tuto osobu předá.
2. Obdrží-li dožádaný členský stát žádost o vydání od Spojených států amerických a žádost o předání na základě evropského příkazu k zatčení [evropského zatýkacího rozkazu] pro tutéž osobu buď pro týž trestný čin, nebo pro různé trestné činy, rozhodne výkonný orgán dožádaného státu, kterému státu, pokud vůbec, tuto osobu předá. K tomuto účelu je příslušným orgánem výkonný orgán dožádaného členského státu, pokud podle platné dvoustranné smlouvy o vydávání mezi Spojenými státy a členským státem rozhoduje o souběžných žádostech tento orgán; pokud tak dvoustranná smlouva o vydávání nestanoví, určí příslušný orgán dotčený členský stát podle článku 19.
3. Při rozhodování podle odstavců 1 a 2 zváží dožádaný stát všechny významné okolnosti, včetně mimo jiné okolnosti uvedené v platné smlouvě o vydávání nebo, a pokud v ní tyto skutečnosti uvedeny nejsou, včetně následujících okolností:
a) zda byly žádosti podány na základě smlouvy;
b) místa spáchání jednotlivých trestných činů;
c) příslušné zájmy dožadujících států;
d) závažnost trestných činů;
e) státní příslušnost oběti;
f) možnost dalšího vydávání mezi dožadujícími stranami a
g) časové pořadí obdržení žádostí od dožadujících států.“
4. Článek 17 této dohody, nadepsaný „Neuplatňování odchylek“, stanoví:
„1. Tato dohoda se použije, aniž je dotčeno uplatnění důvodů k zamítnutí dožádaným státem [ve] věcech, které tato dohoda neupravuje, ale které vyplývají z platné dvoustranné smlouvy o vydávání mezi příslušným členským státem a Spojenými státy americkými.
2. Mohou-li být ústavní zásady dožádaného státu nebo pravomocná soudní rozhodnutí pro něj závazná překážkou plnění jeho závazků při vydávání a neupravuje-li řešení této věci tato dohoda ani použitelná dvoustranná smlouva, zahájí dožádaný a dožadující stát konzultace.“
B. Německé právo
1. Základní zákon
5. Článek 16 odst. 2 Grundgesetz für die Bundesrepublik Deutschland (Základní zákon Spolkové republiky Německo) ze dne 23. května 1949(5), naposledy pozměněného článkem 1 zákona ze dne 23. prosince 2014(6), stanoví:
„Žádný Němec nesmí být vydán do zahraničí. Zákon může stanovit odchylnou právní úpravu vydání do členského státu Evropské unie nebo k mezinárodnímu soudu, jsou-li přitom zaručeny zásady právního státu.“
2. IRG
6. Gesetz über die internationale Rechtshilfe in Strafsachen (zákon o mezinárodní právní pomoci v trestních věcech) ze dne 23. prosince 1982(7) v § 12, nadepsaném „Povolení vydání“, stanoví:
„Vydání lze povolit pouze tehdy, pokud ho soud prohlásil za přípustné.“
7. V ustanovení § 13 odst. 1 IRG, nadepsaného „Věcná příslušnost“, je uvedeno:
„1. Soudní rozhodnutí vydává […] Oberlandesgericht (vrchní zemský soud). Proti rozhodnutím Oberlandesgericht (vrchní zemský soud) nelze podat opravný prostředek […]“
8. Podle § 23 IRG, nadepsaného „Rozhodnutí o námitkách stíhané osoby“, platí:
„Oberlandesgericht (vrchní zemský soud) rozhoduje o námitkách stíhané osoby proti zatýkacímu rozkazu za účelem vydání nebo proti jeho výkonu.“
9. V ustanovení § 74 odst. 1 IRG je uvedeno:
„Spolkové ministerstvo pro spravedlnost a ochranu spotřebitele rozhoduje o žádostech o právní pomoc ze zahraničí a o předložení žádostí o pomoc jiným státům se souhlasem ministerstva zahraničních věcí a dalších spolkových ministerstev, jejichž činnosti se týká předmětná právní pomoc.“
II. Spor v původním řízení a předběžné otázky
10. Italský státní příslušník Romano Pisciotti byl od roku 2007 podezřelý z účasti na protisoutěžní kartelové dohodě ve Spojených státech, a americké orgány proto podaly žádost o jeho vydání za účelem trestního stíhání.
11. Dne 26. srpna 2010 byl vůči němu vydán zatýkací rozkaz US District Court for the Southern District of Florida in Fort Lauderdale (federální soud Spojených států amerických pro jižní obvod státu Florida ve Fort Lauderdale) a obžaloba velké poroty téhož soudu. R. Pisciotti byl obžalován z toho, že byl členem pracovní skupiny obchodních zástupců společností vyrábějících námořní palivové hadice, které v období od roku 1999 do konce roku 2006 narušovaly hospodářskou soutěž, jelikož si na Floridě (Spojené státy) a v dalších oblastech rozdělovaly trh s těmito hadicemi.
12. Dne 17. června 2013 byl R. Pisciotti při přestupu na letišti ve Frankfurtu nad Mohanem (Německo) během letu z Nigérie do Itálie zadržen příslušníky německé spolkové policie.
13. Dne 18. června 2013 byl R. Pisciotti předveden před Amtsgericht Frankfurt am Main (okresní soud ve Frankfurtu nad Mohanem, Německo) za účelem rozhodnutí o americké žádosti o vydání. Uvedl, že nesouhlasí se zjednodušeným neformálním vydáním.
14. Na základě usnesení Oberlandesgericht Frankfurt am Main (vrchní zemský soud ve Frankfurtu nad Mohanem, Německo) ze dne 24. června 2013 byl R. Pisciotti vzat do vazby za účelem vydání. Dne 7. srpna 2013 zaslaly Spojené státy americké Spolkové republice Německo formální žádost o vydání.
15. Dne 16. srpna 2013 Oberlandesgericht Frankfurt am Main (vrchní zemský soud ve Frankfurtu nad Mohanem) rozhodl o prodloužení vazby za účelem vydání z důvodu formálního vzetí do extradiční vazby.
16. Usnesením ze dne 22. ledna 2014 Oberlandesgericht Frankfurt am Main (vrchní zemský soud ve Frankfurtu nad Mohanem) prohlásil, že je vydání R. Pisciottiho přípustné.
17. Dne 6. února 2014 podal R. Pisciotti u Bundesverfassungsgericht (Spolkový ústavní soud, Německo) návrh na vydání předběžného opatření, kterým by bylo zabráněno výkonu usnesení Oberlandesgericht Frankfurt am Main (vrchní zemský soud ve Frankfurtu nad Mohanem) ze dne 22. ledna 2014. Bundesverfassungsgericht (Spolkový ústavní soud) tento návrh zamítl usnesením ze dne 17. února 2014.
18. V dopise ze dne 26. února 2014 adresovaném Bundesministerium der Justiz (spolkové ministerstvo spravedlnosti, Německo) R. Pisciotti uvedl, že jeho vydání je v rozporu s unijním právem, jelikož doslovné uplatnění čl. 16 odst. 2 první věty Základního zákona pouze na německé státní příslušníky odporuje obecné zásadě zákazu diskriminace.
19. Dne 17. března 2014 německá vláda povolila vydání R. Pisciottiho, které bylo provedeno dne 3. dubna 2014.
20. Téhož 17. března podal R. Pisciotti u předkládajícího soudu Landgericht Berlin (zemský soud v Berlíně, Německo) žalobu, kterou se domáhal, aby tento soud konstatoval odpovědnost Spolkové republiky Německo za povolení jeho vydání do Spojených států amerických a uložil jí povinnost k náhradě škody.
21. V trestním řízení, které proti němu bylo zahájeno ve Spojených státech, přiznal R. Pisciotti vinu a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce dvou let, do nichž mu bylo započítáno období devíti měsíců a šestnácti dnů strávených ve vazbě v Německu, a k peněžitému trestu ve výši 50 000 USD (přibližně 42 671 eur). Trest odnětí svobody si R. Pisciotti až do propuštění dne 14. dubna 2015 odpykal ve Spojených státech.
22. Předkládající soud uvádí, že podle judikatury Bundesverfassungsgericht (Spolkový ústavní soud) má Spolková republika Německo na základě čl. 1 odst. 3 a čl. 20 odst. 3 Základního zákona povinnost sama přezkoumávat legalitu povolení vydání a dodržovat případné závazky plynoucí z mezinárodního práva. Dodává, že Bundesverfassungsgericht (Spolkový ústavní soud) mimo jiné i v případě R. Pisciottiho rozhodl, že zákaz diskriminace na základě státní příslušnosti upravený v článku 18 SFEU se neuplatní na styk se třetími státy v oblasti vydávání, jelikož tato problematika nespadá do působnosti unijního práva.
23. Předkládající soud uvádí, že je na rozdíl od Bundesverfassungsgericht (Spolkový ústavní soud) toho názoru, že se unijní právo v posuzované věci uplatní. Zdůrazňuje, že R. Pisciotti využil práva pohybu přiznaného čl. 21 odst. 1 SFEU, když během letu z Nigérie do Itálie přestupoval ve Frankfurtu nad Mohanem. Vydání do Spojených států nadto podle jeho názoru může spadat do působnosti unijního práva i z důvodu dohody mezi EU a USA.
24. Předkládající soud se táže, zda by ovšem bylo možné vykládat čl. 17 odst. 2 zmíněné dohody tak, že zavádí výjimku z uplatnění unijního práva, a může proto odůvodnit diskriminaci na základě státní příslušnosti. Je nicméně spíše toho názoru, že takové odůvodnění není na místě, a to s ohledem na primární právo.
25. Pro případ porušení unijního práva se tento soud táže, zda je toto porušení „dostatečně závažné“, a zakládá tak nárok na náhradu škody. S odkazem na rozsudek ze dne 4. července 2000, Haim(8), uvádí, že se přiklání ke kladné odpovědi, přičemž zdůrazňuje, že stát měl podle jeho názoru mimořádně omezený, ne-li žádný prostor pro uvážení. V tomto směru má ovšem pochybnosti, jelikož stát přijímá rozhodnutí o vydání v návaznosti na soudní přezkum přípustnosti vydání. Co se přitom týče odpovědnosti státu za pochybení, kterého se dopustil soud, z rozsudku ze dne 30. září 2003, Köbler(9), vyplývá, že musí dojít ke „zjevnému“ porušení. V době, kdy Spolková republika Německo přijala předmětné rozhodnutí, navíc k této otázce neexistovala judikatura Soudního dvora, a zmíněný stát tedy vycházel z rozhodnutí Oberlandesgericht Frankfurt am Main (vrchní zemský soud ve Frankfurtu nad Mohanem) a Bundesverfassungsgericht (Spolkový ústavní soud), podle nichž otázka vydání R. Pisciottiho nespadá do působnosti unijního práva.
26. Za těchto podmínek se Landgericht Berlin (zemský soud v Berlíně) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) a) Představuje styk členského státu se třetím státem v oblasti vydávání problematiku, která bez ohledu na konkrétní případ nikdy nespadá do věcné působnosti Smluv, takže v souvislosti s (doslovným) uplatněním normy ústavního práva (v projednávaném případě čl. 16 odst. 2 první věty Základního zákona), která zakazuje vydávání do třetích států pouze v případě vlastních státních příslušníků, není třeba vzít do úvahy zásadu zákazu diskriminace, která se uplatňuje v unijním právu a vyplývá z čl. 18 prvního pododstavce SFEU?
b) V případě kladné odpovědi: je třeba na první otázku odpovědět odlišně, jde-li o styk členského státu v oblasti vydávání se Spojenými státy americkými na základě dohody mezi [EU a USA]?
2) Není-li bez dalšího vyloučeno, že styk členských států v oblasti vydávání se Spojenými státy americkými spadá do působnosti Smluv:
Musí být čl. 18 první pododstavec SFEU a relevantní judikatura Soudního dvora týkající se této oblasti vykládány v tom smyslu, že členský stát neodůvodněně porušuje zásadu zákazu diskriminace vyplývající z čl. 18 prvního pododstavce SFEU, pokud na základě normy ústavního práva (v projednávaném případě čl. 16 odst. 2 první věty Základního zákona) v případě žádostí třetích států o vydání rozdílně zachází s vlastními státními příslušníky a státními příslušníky jiných členských států Unie, jelikož vydává pouze posledně uvedené státní příslušníky?
3) Pokud bude konstatováno, že ve výše uvedených případech dochází k porušení obecného zákazu diskriminace vyplývajícího z čl. 18 prvního pododstavce SFEU:
Má být judikatura Soudního dvora chápána v tom smyslu, že v takovém případě, o jaký se jedná v posuzované věci, kdy před tím, než příslušný orgán povolí vydání, musí dojít v rámci soudního řízení k přezkumu legality, jehož výsledek je však pro daný orgán závazný pouze tehdy, je-li vydání prohlášeno za nepřípustné, se může jednat o závažné porušení již v případě prostého porušení zásady zákazu diskriminace vyplývající z čl. 18 prvního pododstavce SFEU, anebo se vyžaduje zjevné porušení?
4) Pokud se zjevné porušení nevyžaduje:
Musí být judikatura Soudního dvora vykládána v tom smyslu, že dostatečně závažné porušení je v takovém případě, o jaký se jedná v posuzované věci, třeba vyloučit, jelikož v případě neexistence judikatury Soudního dvora týkající se konkrétní situace (v tomto případě věcné působnosti obecné zásady zákazu diskriminace podle čl. 18 prvního pododstavce SFEU při styku mezi členskými státy a Spojenými státy americkými v oblasti vydávání) může vnitrostátní orgán moci výkonné za účelem odůvodnění svého rozhodnutí odkázat na soulad s rozhodnutími vnitrostátních soudů, která byla dříve vydána v téže věci?“
III. Moje analýza
27. Je třeba uvést, že Spolková republika Německo již R. Pisciottiho do Spojených států amerických vydala, takže R. Pisciotti v rámci sporu v původním řízení vznáší otázku vzniku odpovědnosti tohoto členského státu v důsledku porušení unijního práva.
28. Podle ustálené judikatury platí, že zásada mimosmluvní odpovědnosti státu za škody způsobené jednotlivcům v důsledku porušení unijního práva, které lze státu přičíst, je vlastní unijnímu právnímu řádu. Soudní dvůr rozhodl, že poškození jednotlivci mají na základě této odpovědnosti nárok na náhradu škody, jsou-li splněny tři podmínky, a sice podmínka, že cílem porušené normy unijního práva je přiznat práva jednotlivcům, že porušení této normy je dostatečně závažné a že existuje přímá příčinná souvislost mezi tímto porušením a škodou způsobenou jednotlivcům(10).
29. Nutnou podmínkou pro vznik odpovědnosti členského státu je samozřejmě porušení unijního práva ze strany tohoto státu. V projednávaném případě je tudíž třeba zjistit, zda vydání R. Pisciottiho Spolkovou republikou Německo do Spojených států představuje takové porušení unijního práva.
30. R. Pisciotti v tomto ohledu tvrdí, že vnitrostátní pravidlo obsažené v čl. 16 odst. 2 Základního zákona, podle něhož Spolková republika Německo nevydává vlastní státní příslušníky, v důsledku zásady zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti brání tomu, aby jej uvedený členský stát vydal.
31. Je tudíž třeba posoudit, zda články 18 a 21 SFEU musí být vykládány v tom smyslu, že pravidlo, které zakazuje členskému státu vydávat vlastní státní příslušníky, se musí vztahovat i na státní příslušníky jiného členského státu než dožádaného členského státu.
32. Soudní dvůr již podle mého názoru na tuto otázku z velké části odpověděl v rozsudku ze dne 6. září 2016, Petruhhin(11), a to v souvislosti s uplatněním dohody o vydávání uzavřené mezi členským státem a třetím státem.
33. Tentokrát se žádost o rozhodnutí o předběžné otázce týká uplatnění dohody o vydávání uzavřené mezi Unií a třetím státem, a to Spojenými státy americkými.
34. Je třeba poznamenat, že dohoda mezi EU a USA neobsahuje normu, která by upravovala důvod k odmítnutí vydání proto, že se žádost o vydání týká státního příslušníka dožádaného státu, nebo by tento důvod naopak zapovídala. Jak správně uvedla Evropská komise ve vyjádření, tato dohoda v obecné rovině neobsahuje žádné pravidlo o vydávání tuzemských státních příslušníků nebo státních příslušníků jiných členských států z dožádaného členského státu do dožadujícího třetího státu. Článek 17 dohody mezi EU a USA ponechává státům, které jsou smluvními stranami této dohody, možnost uplatňovat důvody k zamítnutí vyplývající zejména z dvoustranné smlouvy o vydávání nebo z ústavních zásad dožádaného státu. Členské státy tedy nejsou v důsledku dohody mezi EU a USA v dané oblasti zcela zbaveny své pravomoci.
35. Pokud tedy takový členský stát, jako je Spolková republika Německo, stanoví pravidlo ústavního práva, podle něhož nevydává vlastní státní příslušníky, činí tak v rámci výkonu své pravomoci. Takové pravidlo je obsaženo i v článku 7 Auslieferungsvertrag zwischen der Bundesrepublik Deutschland und den Vereinigten Staaten von Amerika (Smlouva o vydávání mezi Spolkovou republikou Německo a Spojenými státy americkými) ze dne 20. června 1978(12).
36. Jak přitom Soudní dvůr připomněl v rozsudku ze dne 6. září 2016, Petruhhin(13), v situacích, na které se uplatní unijní právo, musí dotyčná vnitrostátní pravidla toto právo respektovat(14).
37. Konkrétně je třeba uvést, že jelikož článek 18 SFEU zakazuje „jakoukoli diskriminaci na základě státní příslušnosti“, vyžaduje, aby bylo s osobami nacházejícími se v situaci spadající do rámce použití Smluv zacházeno stejně(15).
38. Situace, která nastala ve sporu v původním řízení, do rámce použití Smluv ve smyslu článku 18 SFEU nepochybně spadá, a to ze dvou důvodů.
39. Zaprvé Spojené státy americké požádaly Spolkovou republiku Německo o vydání R. Pisciottiho na základě dohody o vydávání mezi EU a USA poté, co tato dohoda vstoupila v platnost. Tato žádost tudíž spadá do působnosti aktu, na který se vztahuje unijní právo.
40. Zadruhé Soudní dvůr v rozsudku ze dne 6. září 2016, Petruhhin(16), připomněl, že za situace, kdy pravidla v oblasti vydávání spadají do pravomoci členských států, za účelem posouzení rámce použití Smluv ve smyslu článku 18 SFEU je třeba tento článek vykládat ve spojení s ustanoveními Smlouvy o FEU týkajícími se občanství Unie. Situace spadající do tohoto rámce použití tudíž zahrnují zejména situace týkající se výkonu svobody pohybu a pobytu na území členských států přiznané článkem 21 SFEU(17).
41. Ve věci v původním řízení italský státní příslušník R. Pisciotti využil jako občan Unie práva volného pohybu v Unii tím, že se přemístil do Německa, takže situace dotčená ve věci v původním řízení spadá do rámce použití Smluv ve smyslu článku 18 SFEU, který upravuje zásadu zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti(18).
42. Z výše uvedeného vyplývá, že jelikož na situaci R. Pisciottiho dopadá unijní právo, dožádaný členský stát byl při vyřizování žádosti Spojených států amerických o vydání této osoby povinen respektovat zásadu zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti upravenou v článku 18 SFEU.
43. Obdobně jak Soudní dvůr rozhodl v rozsudku ze dne 6. září 2016, Petruhhin(19), je třeba v tomto ohledu uvést, že taková vnitrostátní pravidla pro vydávání, jako jsou pravidla dotčená ve věci v původním řízení, zavádějí rozdílné zacházení v závislosti na tom, zda je dotyčná osoba tuzemským státním příslušníkem nebo příslušníkem jiného členského státu, jelikož mají za následek neudělení ochrany před vydáním, které požívají tuzemští státní příslušníci, státním příslušníkům jiných členských států, jako je R. Pisciotti. Taková pravidla proto mohou ovlivnit svobodu pohybu státních příslušníků jiných členských států v rámci Unie(20).
44. Z toho podle Soudního dvora vyplývá, že v takové situaci, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení, vede nerovné zacházení spočívající v umožnění vydání občana Unie, který je státním příslušníkem jiného členského státu, jako je R. Pisciotti, k omezení svobody pohybu ve smyslu článku 21 SFEU(21). Takové omezení může být odůvodněno pouze tehdy, když se zakládá na objektivních hlediscích a je přiměřené cíli legitimně sledovanému vnitrostátním právem(22).
45. V rozsudku ze dne 6. září 2016, Petruhhin(23), vzal Soudní dvůr do úvahy odůvodnění, které spočívalo v zabránění nebezpečí beztrestnosti(24). V tomto ohledu připomenul, že podle čl. 3 odst. 2 SEU Unie poskytuje svým občanům prostor svobody, bezpečnosti a práva bez vnitřních hranic, ve kterém je zaručen volný pohyb osob ve spojení s vhodnými opatřeními týkajícími se ochrany vnějších hranic, jakož i předcházení a potírání zločinnosti(25). Cíl zabránit nebezpečí beztrestnosti osob, které spáchaly trestný čin, podle Soudního dvora zapadá do tohoto kontextu a musí na něj být nahlíženo tak, že má v unijním právu legitimní charakter(26).
46. Soudní dvůr ovšem v rozsudku ze dne 6. září 2016, Petruhhin(27), připomněl, že taková opatření omezující základní svobodu, jako je opatření stanovené v článku 21 SFEU, mohou být odůvodněna objektivními důvody pouze tehdy, když jsou nezbytná pro ochranu zájmů, které mají zaručit, a pouze v rozsahu, v němž těchto cílů nemůže být dosaženo méně omezujícími opatřeními(28).
47. Za takových okolností, jaké nastaly ve sporu v původním řízení, a s ohledem na informace, které byly Soudnímu dvoru předloženy, jsem toho názoru, že v době, kdy Spojené státy americké předložily Spolkové republice Německo žádost o vydání této osoby, ve vztahu k vydání neexistovalo žádné alternativní opatření, které by méně ohrožovalo výkon práv přiznaných článkem 21 SFEU a stejně účinně umožňovalo dosáhnout cíle spočívajícího v zabránění nebezpečí beztrestnosti takové osoby, jako je R. Pisciotti, která je podezřelá ze spáchání trestného činu.
48. Z vysvětlení, která podala německá vláda Soudnímu dvoru na jednání, totiž vyplývá, že na rozdíl od toho, co tvrdil zástupce R. Pisciottiho ve svém vyjádření, § 7 odst. 2 Strafgesetzbuch (trestní zákoník)(29) neumožňuje, aby bylo ve Spolkové republice Německo proti R. Pisciottimu zahájeno trestní stíhání v souvislosti s trestnými činy, které byly údajně spáchány ve třetím státě. Nebyla totiž splněna jedna z podmínek výkonu takové podpůrné trestní příslušnosti, které upravuje toto ustanovení, totiž že požadované vydání nelze provést. Je na předkládajícím soudu, aby ověřil, zda je výklad uvedeného ustanovení provedený německou vládou v rámci tohoto řízení správný.
49. V rozsudku ze dne 6. září 2016, Petruhhin(30), Soudní dvůr dále rozhodl, že články 18 a 21 SFEU musí být vykládány v tom smyslu, že pokud členský stát, do něhož se přemístil občan Unie, který je státním příslušníkem jiného členského státu, obdrží žádost o vydání od třetího státu, se kterým prvně uvedený členský stát uzavřel dohodu o vydávání, je povinen členský stát, jehož je uvedený občan státním příslušníkem, informovat a případně mu na jeho žádost tohoto občana předat v souladu s ustanoveními rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy(31), pokud je tento členský stát podle vnitrostátních právních předpisů příslušný ke stíhání této osoby za činy spáchané mimo jeho státní území(32).
50. Je třeba uvést, že takovou povinnost dožádaného členského státu informovat členský stát, jehož je občan Unie státním příslušníkem, vyvodil Soudní dvůr za situace, na niž výslovně poukázal(33) a ve které mezi Unií a třetím státem dotčeným v uvedené věci neexistovala dohoda o vydávání.
51. Rovněž chci podotknout, že více členských států, které v rámci tohoto řízení předložily vyjádření, poukázalo na to, že závěr, ke kterému Soudní dvůr dospěl v bodě 50 rozsudku ze dne 6. září 2016, Petruhhin(34), vede k právním i praktickým obtížím. Konkrétně poukázaly na to, že členský stát, jehož státním příslušníkem je občan Unie, kterého se týká žádost o vydání, ve většině případů pravděpodobně nebude mít k dispozici informace, na jejichž základě by mohl vydat evropský zatýkací rozkaz za účelem stíhání a následně předávanou osobu trestně stíhat. Podle jejich názoru tak dochází ke zpochybnění cíle spočívajícího v zabránění nebezpečí beztrestnosti. Článek 16 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584 a v projednávaném případě i čl. 10 odst. 2 a 3 dohody mezi EU a USA kromě toho odporují myšlence, že by evropský zatýkací rozkaz měl mít systematicky přednost před žádostí o vydání.
52. Pokud by chtěl Soudní dvůr povinnost dožádaného členského státu informovat členský stát, jehož je občan Unie státním příslušníkem, potvrdit i v souvislosti s uplatněním takové dohody o vydávání, jaká je uzavřena mezi Unií a Spojenými státy americkými, uvádím, že jak podotkla německá vláda v písemném vyjádření a na jednání, německé orgány Italskou republiku, jejímž je žalobce státním příslušníkem, průběžně informovaly. Ředitelství spolkové policie na letišti ve Frankfurtu nad Mohanem informovalo italský generální konzulát, že R. Pisciottiho zadrželo na místní policejní stanici. V zaslané zprávě byly uvedeny zejména informace o mezinárodním zatýkacím rozkazu, na jehož základě došlo k zadržení. Italský generální konzulát byl kromě toho informován i poté, co se R. Pisciotti dne 18. června 2013 dostavil k soudu. V návaznosti na tuto komunikaci rovněž proběhly konzultace mezi italským generálním konzulátem ve Frankfurtu nad Mohanem a ministerstvem spravedlnosti Hesenska. Ministerstvo spravedlnosti Hesenska italský generální konzulát informovalo, že v usnesení Oberlandesgericht Frankfurt am Main (vrchní zemský soud ve Frankfurtu nad Mohanem) ze dne 22. ledna 2014 byly námitky R. Pisciottiho komplexně posouzeny a následně zamítnuty a že Bundesverfassungsgericht (Spolkový ústavní soud) po posouzení námitek R. Pisciottiho zamítl návrh na vydání předběžného opatření.
53. Z těchto skutečností vyplývá, že Italská republika byla informována o žádosti amerických orgánů o vydání a v období od zadržení R. Pisciottiho do okamžiku jeho vydání do Spojených států evropský zatýkací rozkaz nevydala(35).
54. I kdyby tedy Spolková republika Německo byla povinna dodržet informační povinnost, kterou vyvodil Soudní dvůr v rozsudku ze dne 6. září 2016, Petruhhin(36), je nutno konstatovat, že tomuto členskému státu nelze vytýkat, že by porušil unijní právo, když rozhodl o vydání R. Pisciottiho do Spojených států. Uvedený členský stát tudíž nemůže být odpovědný za porušení unijního práva, a otázky předkládajícího soudu týkající se toho, zda došlo k dostatečně závažnému porušení, není třeba posuzovat.
55. Na základě výše uvedených úvah navrhuji, aby bylo předkládajícímu soudu odpovězeno tak, že za takových okolností, jaké nastaly ve sporu v původním řízení, musí být články 18 a 21 SFEU vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby členský stát, kterému třetí stát předloží na základě dohody o vydávání mezi Unií a posledně uvedeným státem žádost o vydání týkající se občana Unie, který je státním příslušníkem jiného členského státu a přemístil se do dožádaného členského státu, této žádosti vyhověl.
IV. Závěry
56. S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji odpovědět na předběžné otázky položené Landgericht Berlin (zemský soud v Berlíně, Německo) následovně:
„Za takových okolností, jaké nastaly ve sporu v původním řízení, musí být články 18 a 21 SFEU vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby členský stát, kterému třetí stát předloží na základě dohody o vydávání mezi Evropskou unií a posledně uvedeným státem žádost o vydání týkající se občana Evropské unie, který je státním příslušníkem jiného členského státu a přemístil se do dožádaného členského státu, této žádosti vyhověl.“