ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (třetího senátu)
12. ledna 2023(*)
„Kasační opravný prostředek – Hospodářská soutěž – Zneužití dominantního postavení – Trh nákladní železniční přepravy – Rozhodnutí, kterým se konstatuje porušení článku 102 SFEU – Přístup třetích podniků k infrastrukturám provozovaným litevskou státní železniční společností – Demontáž úseku železniční trati – Pojem ‚zneužití‘ – Skutečné nebo pravděpodobné vyloučení konkurenta – Výkon pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci ze strany Tribunálu – Snížení pokuty“
Ve věci C‑42/21 P,
jejímž předmětem je kasační opravný prostředek na základě článku 56 statutu Soudního dvora Evropské unie, podaný dne 27. ledna 2021,
Lietuvos geležinkeliai AB, se sídlem ve Vilniusu (Litva), zastoupená K. Apel, W. Deselaersem a P. Kirstem, Rechtsanwälte,
účastnice řízení podávající kasační opravný prostředek (navrhovatelka),
přičemž dalšími účastnicemi řízení jsou:
Evropská komise, zastoupená A. Cleenewerck de Crayencour, A. Dawesem, H. Leupoldem a G. Meessenem, jako zmocněnci,
žalovaná v řízení v prvním stupni,
Orlen Lietuva AB, se sídlem v Mažeikiai (Litva), zastoupená C. Conte, avvocato, a C. Thomasem, avocat,
vedlejší účastnice v řízení v prvním stupni,
SOUDNÍ DVŮR (třetí senát),
ve složení K. Jürimäe (zpravodajka), předsedkyně senátu, M. Safjan, N. Piçarra, N. Jääskinen a M. Gavalec, soudci,
generální advokát: A. Rantos,
vedoucí soudní kanceláře: M. Longar, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 27. dubna 2022,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 7. července 2022,
vydává tento
Rozsudek
1 Kasačním opravným prostředkem se společnost Lietuvos geležinkeliai AB (dále jen „LG“) domáhá zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 18. listopadu 2020, Lietuvos geležinkeliai v. Komise (T‑814/17, dále jen „napadený rozsudek“, EU:T:2020:545), kterým Tribunál zamítl její žalobu v rozsahu, v němž směřovala ke zrušení rozhodnutí Komise C(2017) 6544 final ze dne 2. října 2017 v řízení podle článku 102 SFEU (Věc AT.39813 – Baltic Rail) (dále jen „sporné rozhodnutí“), a stanovil výši pokuty uložené tímto rozhodnutím společnosti LG na 20 068 650 eur.
Právní rámec
Nařízení (ES) č. 1/2003
2 Článek 23 odst. 2 první pododstavec písm. a) a odstavec 3 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích [101 a 102 SFEU] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205), stanoví:
„2. Komise může rozhodnutím uložit podnikům a sdružením podniků pokuty, pokud úmyslně nebo z nedbalosti:
a) se dopouštějí jednání v rozporu s články [101] nebo [102 SFEU] […]
[…]
3. Při stanovování výše pokuty se přihlíží k závažnosti a k délce trvání protiprávního jednání.“
3 Článek 31 tohoto nařízení stanoví:
„Soudní dvůr má neomezenou příslušnost přezkoumávat rozhodnutí, kterými Komise stanovila pokutu nebo penále. Může uloženou pokutu nebo penále zrušit, snížit nebo zvýšit.“
Směrnice 2001/14/ES
4 Bod 5 odůvodnění směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 26. února 2001 o přidělování kapacity železniční infrastruktury, zpoplatnění železniční infrastruktury a o vydávání osvědčení o bezpečnosti (Úř. věst. 2001, L 75, s. 29; Zvl. vyd. 07/05, s. 404) zní takto:
„K zajištění transparentnosti a nediskriminačního přístupu k železniční infrastruktuře pro všechny železniční podniky by se měly veškeré informace nezbytné k uplatnění práva přístupu zveřejňovat ve zprávě o síti.“
5 Článek 5 odst. 1 této směrnice stanoví:
„Železniční podniky mají na nediskriminačním základě nárok na minimální přístupový balík a přístup k dopravní infrastruktuře po železnici podle přílohy II. Služby uvedené v příloze II bodu 2 jsou poskytovány nediskriminačním způsobem a požadavky železničních podniků lze odmítnout, pouze pokud existují v rámci tržních podmínek přijatelné alternativy. Nejsou-li služby nabízeny jediným provozovatelem infrastruktury, vynaloží provozovatel infrastruktury s nejdelší dopravní trasou veškeré přijatelné úsilí k usnadnění poskytování těchto služeb.“
6 Článek 29 odst. 1 uvedené směrnice stanoví:
„V případě narušení provozu vlaků následkem technického selhání nebo nehody musí provozovatel infrastruktury učinit veškeré nezbytné kroky k obnovení běžného stavu. K tomu vypracuje provozovatel infrastruktury havarijní plán se seznamem různých veřejnoprávních subjektů, které je třeba uvědomit v případě vážných nehod nebo vážného narušení provozu vlaků.“
Skutečnosti předcházející sporu a sporné rozhodnutí
7 Skutečnosti předcházející sporu, jakož i obsah sporného rozhodnutí jsou uvedeny v bodech 1 až 48 napadeného rozsudku. Pro účely projednávaného kasačního opravného prostředku je lze shrnout následovně.
Skutkový rámec
8 LG je litevská státní železniční společnost se sídlem ve Vilniusu (Litva). LG je veřejný podnik, jehož jediným akcionářem je litevský stát. Společnost LG je jakožto vertikálně integrovaný podnik jak provozovatelem železniční infrastruktury, která však zůstává ve vlastnictví litevského státu, tak poskytovatelem služeb železniční dopravy, nákladní i osobní, v Litvě.
9 Společnost Orlen Lietuva AB (dále jen „Orlen“) je podnik se sídlem v Juodeikiai v okrese Mažeikiai (Litva), specializovaný na rafinaci surové ropy a distribuci rafinovaných ropných produktů. Společnost Orlen je 100% dceřinou společností polského podniku PKN Orlen SA.
10 V rámci svých činností provozuje společnost Orlen různá zařízení v Litvě, mezi nimi velkou rafinérii (dále jen „rafinérie“) nacházející se v Bugeniai v okrese Mažeikiai na severozápadě Litvy, v blízkosti hranice s Lotyšskem. Koncem prvního desetiletí 21. století bylo 90 % rafinovaných ropných produktů pocházejících z této rafinérie přepravováno po železnici, čímž se společnost Orlen stala jedním z nejvýznamnějších zákazníků společnosti LG.
11 V této době Orlen produkovala v rámci rafinérie přibližně 8 milionů tun rafinovaných ropných produktů ročně. Tři čtvrtiny této produkce byly určeny na vývoz, především po moři. Množství 4,5 až 5,5 milionu tun rafinovaných ropných produktů bylo přepravováno přes Litvu vlakem do námořního terminálu v Klaipėda (Litva).
12 Zbytek vyvážené produkce, tedy přibližně 1 až 1,5 milionu tun, byl dopravován rovněž vlakem do Lotyšska nebo přes Lotyšsko a byl určen především ke spotřebě na estonských a lotyšských vnitrostátních trzích. Přibližně 60 % této produkce přepravované vlakem do Lotyšska nebo přes Lotyšsko využívalo železniční trať „Bugeniai–Mažeikiai–Rengė“, trasu vedoucí od rafinérie, jež se nachází v blízkosti železničního uzlu Mažeikiai, do města Rengė v Lotyšsku, z níž se 34 km nacházelo na litevském území (dále jen „krátká trasa do Lotyšska“). Zbytek této produkce přepravovaný vlakem do Lotyšska nebo přes Lotyšsko využíval železniční trať „Bugeniai–Kužiai–Joniškis–Meitene“, delší trasu, z níž se 152 km nacházelo na litevském území.
13 Za účelem přepravy svých produktů na krátké trase do Lotyšska využívala společnost Orlen služby společnosti LG pro litevskou část trasy, a sice od rafinérie na lotyšskou hranici. LG uzavřela subdodavatelskou smlouvu s Latvijas dzelzceļš, lotyšskou státní železniční společností (dále jen „LDZ“), na přepravu na této litevské části trasy. Vzhledem k tomu, že LDZ neměla regulační povolení nezbytná k samostatnému výkonu činnosti na litevském území, jednala jako subdodavatel společnosti LG. Po překročení hranice pokračovala LDZ v přepravě produktů společnosti Orlen na lotyšském území.
14 Obchodní vztahy mezi společnostmi Orlen a LG týkající se jejích přepravních služeb na litevské železniční síti, včetně přepravních služeb na krátké trase do Lotyšska, se řídily smlouvou podepsanou v roce 1999 (dále jen „smlouva z roku 1999“).
15 Kromě toho, že smlouva z roku 1999 upravila sazby uplatňované společností LG za dopravní služby, obsahovala zejména zvláštní závazek společnosti LG přepravovat náklad společnosti Orlen na krátké trase do Lotyšska po celou dobu trvání smlouvy, tedy do roku 2024.
16 Na začátku roku 2008 došlo mezi společnostmi LG a Orlen k obchodnímu sporu ohledně sazeb placených společností Orlen za přepravu jejích ropných produktů.
17 Z důvodu tohoto obchodního sporu zvažovala společnost Orlen možnost uzavřít smlouvu o službách železniční přepravy jejího nákladu na krátké trase do Lotyšska přímo s LDZ a přesunout činnost v oblasti vývozu po moři z Klaipėdy v Litvě na námořní terminály v Rize a Ventspilsu v Lotyšsku.
18 Dne 12. června 2008 se konala schůzka mezi společností LG a společností Orlen, na níž byl zmíněn tento plán přesunu vývozních činností společnosti Orlen. Dále jelikož se společnost Orlen jednostranně rozhodla od jara 2008 uplatňovat nižší sazbu, než jakou požadovala LG, a neuhradit rozdíl, zahájila LG dne 17. července 2008 proti společnosti Orlen rozhodčí řízení.
19 Dne 28. července 2008 společnost LG informovala společnost Orlen o vypovězení smlouvy z roku 1999 s účinností od 1. září 2008.
20 Dne 2. září 2008 společnost LG v návaznosti na zjištění deformace železniční tratě v délce několika desítek metrů (dále jen „deformace“) přerušila provoz na úseku krátké trasy do Lotyšska v délce 19 km mezi Mažeikiai a hranicí s Lotyšskem (dále jen „železniční trať“), přičemž se dovolávala zejména bezpečnostních důvodů.
21 Dne 3. září 2008 jmenovala LG inspekční komisi složenou z vedoucích pracovníků své místní dceřiné společnosti, aby prošetřila důvody deformace. Dne 5. září 2008 předložila inspekční komise zprávu o šetření a technickou zprávu. Podle této zprávy o šetření byla deformace způsobena fyzickým zhoršením řady prvků tvořících strukturu železniční trati. Z uvedené zprávy o šetření rovněž vyplývá, že provoz musí zůstat přerušen, „dokud nebudou ukončeny všechny restaurační a opravářské práce“. Připomínky obsažené v této zprávě o šetření byly potvrzeny zjištěními technické zprávy.
22 LDZ předložila společnosti Orlen po jednání, které se konalo dne 22. září 2008, dne 29. září 2008 nabídku na přepravu jejích ropných produktů. Podle společnosti Orlen byla tato nabídka „konkrétní a atraktivní“.
23 Od 3. října 2008 zahájila LG úplnou demontáž železniční trati. Na konci října 2008 byla železniční trať zcela demontována.
24 Dne 17. října 2008 zaslala společnost Orlen společnosti LDZ dopis, kterým potvrdila svůj záměr přepravit přibližně 4,5 milionu tun ropných produktů z rafinérie do lotyšských námořních terminálů, poté se dne 20. února 2009 konala schůzka a na jaře roku 2009 proběhly pokročilejší diskuse.
25 Mezitím byla v lednu 2009 mezi společností LG a společností Orlen uzavřena nová obecná smlouva o přepravě na dobu patnácti let do 1. ledna 2024. Tato smlouva nahradila prozatímní smlouvu podepsanou dne 1. října 2008.
26 Jednání mezi společnostmi Orlen a LDZ pokračovala až do konce června 2009, kdy LDZ podala žádost o licenci k provozování litevské části krátké trasy do Lotyšska.
27 Dne 10. listopadu 2009 rozhodčí soud prohlásil, že jednostranné vypovězení smlouvy z roku 1999 společností LG je protiprávní a tato smlouva musí být považována za platnou do 1. října 2008.
28 Podle společnosti Orlen byla jednání s LDZ přerušena v polovině roku 2010, kdy společnost Orlen nakonec dospěla k závěru, že LG nemá v úmyslu v krátké době opravit železniční trať. V tomto okamžiku vzala LDZ zpět svou žádost o licenci k provozování litevské části krátké trasy do Lotyšska.
Správní řízení
29 Dne 14. července 2010 podala společnost Orlen Komisi formální stížnost na základě článku 7 nařízení (ES) č. 1/2003.
30 Ve dnech 8. až 10. března 2011 provedla Komise ve spolupráci s vnitrostátními orgány pro hospodářskou soutěž Lotyšské republiky a Litevské republiky na základě článku 20 nařízení č. 1/2003 kontroly v prostorách společnosti LG ve Vilniusu a v prostorách společnosti LDZ v Rize.
31 Dne 6. března 2013 rozhodla Komise zahájit vůči společnosti LG řízení podle článku 102 SFEU.
32 Komise poté, co zaslala společnosti LG oznámení námitek a následně dopis popisující skutkové okolnosti, ke kterému účastníci řízení předložili svá vyjádření, přijala dne 2. října 2017 sporné rozhodnutí.
Sporné rozhodnutí
Vymezení relevantních trhů a dominantní postavení společnosti LG na nich
33 Ve sporném rozhodnutí Komise identifikovala dva trhy dotčené zneužitím dominantního postavení, které je vytýkáno společnosti LG, a sice předcházející trh provozování železniční infrastruktury a navazující trh poskytování služeb železniční dopravy ropných produktů.
34 Za relevantní zeměpisný trh pro provozování železniční infrastruktury se považuje litevský vnitrostátní trh. Pokud jde o relevantní zeměpisný trh pro železniční přepravu ropných produktů, Komise na základě přístupu „místo původu – místo určení“, nazývaného „přístup O & D“, měla za to, že se jedná o trh nákladní železniční přepravy z rafinérie do tří námořních terminálů Klaipėda, Riga a Ventspils.
35 Komise konstatovala, že podle litevských právních předpisů má LG zákonný monopol na předcházejícím trhu provozování železniční infrastruktury v Litvě. Podle těchto právních předpisů náleží veřejná železniční infrastruktura litevskému státu a byla svěřena společnosti LG, aby ji provozovala.
36 Komise rovněž konstatovala, že LG byla, s výjimkou nepatrného množství přepravovaného LDZ, jediným podnikem působícím na navazujícím trhu poskytování služeb železniční přepravy ropných produktů, což jí tedy propůjčuje dominantní postavení na tomto trhu.
Zneužívající jednání
37 Komise měla v napadeném rozhodnutí za to, že společnost LG zneužila svého dominantního postavení jakožto provozovatel železniční infrastruktury v Litvě tím, že odstranila železniční trať, což mohlo vyvolat protisoutěžní účinky vyloučení hospodářské soutěže na trhu poskytování služeb železniční přepravy ropných produktů mezi rafinérií a sousedními námořními terminály tím, že vytvořila překážky vstupu na trh, aniž existovalo objektivní odůvodnění.
38 Konkrétně měla Komise v bodech 182 až 201 odůvodnění sporného rozhodnutí za to, že společnost LG tím, že železniční trať úplně odstranila, použila jiné metody, než jsou metody běžné hospodářské soutěže.
39 V tomto ohledu Komise uvedla, že zaprvé LG věděla o plánu společnosti Orlen přejít na námořní terminály Lotyšska s využitím služeb LDZ, zadruhé LG spěšně odstranila celou trať, aniž si zajistila nezbytné financování a přijala běžná přípravná opatření pro její rekonstrukci, zatřetí odstranění trati bylo v rozporu s běžnou praxí daného odvětví, začtvrté společnost LG si byla vědoma rizika ztráty veškeré činnosti přepravy produktů společnosti Orlen v případě rekonstrukce železniční tratě a zapáté se LG snažila přesvědčit litevskou vládu, aby železniční trať nerekonstruovala.
40 Komise poznamenala, že železniční trať umožňovala využít nejkratší a nejlevnější trasu pro spojení rafinérie s lotyšským námořním terminálem. Podle názoru Komise tato trasa z důvodu blízkosti k Lotyšsku a logistické základně LDZ rovněž nabízela LDZ velmi příznivou možnost vstoupit na litevský trh.
41 Pokud jde o protisoutěžní účinky vyplývající z jednání společnosti LG, Komise měla v návaznosti na analýzu provedenou v bodech 202 až 324 odůvodnění sporného rozhodnutí za to, že odstranění železniční tratě mohlo zabránit společnosti LDZ ve vstupu na litevský trh železniční nákladní dopravy, nebo přinejmenším výrazně ztížilo její vstup na tento trh, a to i přesto, že podle názoru Komise měla LDZ před odstraněním železniční trati věrohodnou příležitost přepravovat ropné produkty určené k vývozu po moři z rafinérie do lotyšských námořních terminálů prostřednictvím krátké trasy do Lotyšska.
42 Podle Komise musela v důsledku odstranění železniční trati každá železniční přeprava z rafinérie do lotyšského námořního terminálu využívat mnohem delší trasu na území Litvy. Komise měla zejména za to, že po odstranění železniční trati bylo jedinou možností, jak konkurovat společnosti LG, kterou měla LDZ, aby se pokusila být činná na trase do Klaipėdy nebo na delší trase do Lotyšska zmíněné v bodě 12 tohoto rozsudku. Z tohoto důvodu by byla LDZ nucena vykonávat činnost daleko od své logistické základny v Lotyšsku a byla by závislá na službách provozování infrastruktury svého konkurenta, společnosti LG. Za těchto okolností měla Komise za to, že z pohledu ex ante byla LDZ vystavena značnému obchodnímu riziku, a bylo málo pravděpodobné, že jej podstoupí.
43 Komise měla v bodech 325 až 357 odůvodnění sporného rozhodnutí dále za to, že společnost LG neposkytla žádné objektivní odůvodnění ohledně odstranění železniční trati, jelikož předložená vysvětlení se vzájemně neshodují, někdy si protiřečí a jsou málo přesvědčivá.
Pokuta a příkaz
44 Komise na základě pokynů pro výpočet pokut uložených podle čl. 23 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1/2003 (Úř. věst. 2006, C 210, s. 2) uložila společnosti LG s ohledem na závažnost a délku trvání protiprávního jednání pokutu ve výši 27 873 000 eur.
45 Komise rovněž společnosti LG nařídila, aby ukončila protiprávní jednání a předložila jí ve lhůtě tří měsíců od oznámení sporného rozhodnutí návrh opatření za tímto účelem.
Výrok sporného rozhodnutí
46 Články 1 a 2 sporného rozhodnutí znějí takto:
„Článek 1
[LG] porušila článek 102 SFEU tím, že odstranila železniční trať mezi Mažeikiai v Litvě a lotyšskou hranicí. Protiprávní jednání začalo dne 3. října 2008 a pokračuje k datu přijetí tohoto rozhodnutí.
Článek 2
Za protiprávní jednání uvedené v článku 1 se [LG] ukládá pokuta ve výši 27 873 000 eur.
[…]“
Řízení před Tribunálem a napadený rozsudek
47 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 14. prosince 2017 podala LG žalobu znějící primárně na zrušení sporného rozhodnutí a podpůrně na snížení pokuty uložené jí tímto rozhodnutím.
48 Usnesením předsedy třetího senátu Tribunálu ze dne 13. července 2018 bylo povoleno vedlejší účastenství společnosti Orlen na podporu návrhových žádání Komise. S některými informacemi obsaženými v procesních písemnostech hlavních účastnic řízení bylo ve vztahu ke společnosti Orlen zacházeno důvěrně.
49 Na podporu svého návrhu na zrušení sporného rozhodnutí se společnost LG dovolávala pěti žalobních důvodů. Tyto žalobní důvody v podstatě vycházely: první ze zjevně nesprávného posouzení skutkového stavu a nesprávného právního posouzení při použití článku 102 SFEU, pokud jde o zneužívající povahu jednání společnosti LG, druhý z nesprávného posouzení skutkového stavu a nesprávného právního posouzení při použití článku 102 SFEU, pokud jde o posouzení dotčené praktiky, třetí z porušení článku 296 SFEU a článku 2 nařízení č. 1/2003 z důvodu nedostatečného prokázání a nedostatku odůvodnění, čtvrtý, pouze v první části, z pochybení při stanovení výše pokuty a pátý z pochybení při uložení nápravného opatření.
50 V rámci návrhu znějícího na snížení výše pokuty společnost LG tvrdila několika výtkami a druhou částí čtvrtého žalobního důvodu, že tato částka je nepřiměřená a v podstatě zpochybnila zaprvé procentní podíl hodnoty tržeb stanovený Komisí na základě faktoru závažnosti, zadruhé délku trvání protiprávního jednání a zatřetí rozhodnutí zahrnout do základní částky dodatečnou částku za účelem odrazení.
51 Napadeným rozsudkem Tribunál zamítl všechny žalobní důvody a argumenty, které společnost LG předložila jak na podporu svého návrhu na zrušení sporného rozhodnutí, tak na podporu svého návrhu na snížení výše pokuty.
52 Tribunál nicméně v rámci výkonu své pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci snížil výši pokuty a stanovil ji na 20 068 650 eur.
53 Ve zbývající části žalobu zamítl.
Řízení před Soudním dvorem a návrhová žádání účastnic řízení
54 Kasačním opravným prostředkem společnost LG navrhuje, aby Soudní dvůr:
– zrušil napadený rozsudek v plném rozsahu nebo částečně v rozsahu, v němž jím byla zamítnuta její žaloba na neplatnost sporného rozhodnutí;
– zrušil sporné rozhodnutí v plném rozsahu nebo částečně;
– podpůrně zrušil nebo dále snížil pokutu, která jí byla uložena, a
– uložil Komisi náhradu všech nákladů tohoto řízení a řízení před Tribunálem.
55 Komise a společnost Orlen navrhují, aby Soudní dvůr:
– zamítl kasační opravný prostředek a
– uložil společnosti LG náhradu nákladů řízení.
Ke kasačnímu opravnému prostředku
56 Na podporu svého kasačního opravného prostředku uplatňuje LG čtyři důvody, z nichž první tři v podstatě zpochybňují posouzení Tribunálu ohledně existence zneužití dominantního postavení a čtvrtý se týká posouzení Tribunálu ohledně pokuty, která jí byla uložena.
K přípustnosti některých argumentů
57 Úvodem je třeba poznamenat, že účastnice řízení uvádějí před svými argumenty úvahy týkající se skutkového rámce projednávané věci.
58 LG tak uvádí popis skutkového stavu, které považuje za relevantní. Komise poukazuje na to, že tento popis je zavádějící a nesprávný, zatímco společnost Orlen tvrdí, že uvedeným popisem se společnost LG snaží zpochybnit skutkový stav zjištěný Tribunálem.
59 Komise kromě toho ve svých úvodních poznámkách odkazuje na tiskovou zprávu generálního ředitele společnosti LG ze dne 30. prosince 2019, jejíž přípustnost a relevanci pro účely projednávaného kasačního opravného prostředku společnost LG zpochybňuje.
60 V tomto ohledu stačí připomenout, že v souladu s čl. 256 odst. 1 SFEU a článkem 58 prvním pododstavcem statutu Soudního dvora Evropské unie se kasační opravný prostředek omezuje na právní otázky. Pouze Tribunál je příslušný ke zjištění a posouzení relevantních skutkových okolností, jakož i k posouzení důkazů. Posouzení tohoto skutkového stavu a těchto důkazů tedy nepředstavuje, s výhradou případu, kdy by došlo k jejich zkreslení, právní otázku, která jako taková podléhá přezkumu Soudního dvora v rámci řízení o kasačním opravném prostředku (rozsudek ze dne 24. září 2020, Prysmian a Prysmian Cavi e Sistemi v. Komise, C‑601/18 P, EU:C:2020:751, bod 126 a citovaná judikatura).
61 Z toho vyplývá, že různá skutková tvrzení a zpochybnění musí být prohlášena za nepřípustná.
K prvnímu důvodu kasačního opravného prostředku
Argumentace účastnic řízení
62 Svým prvním důvodem společnost LG Tribunálu vytýká, že se v bodech 90 až 99 napadeného rozsudku dopustil nesprávného právního posouzení, když neprávem odmítl použít test stanovený v bodě 41 rozsudku ze dne 26. listopadu 1998, Bronner (C‑7/97, EU:C:1998:569), k určení existence tvrzeného zneužívajícího jednání.
63 Tento test je podle uvedené společnosti použitelný v projednávané věci, v níž vyvstává právní otázka, zda článek 102 SFEU ukládal společnosti LG zákonnou povinnost poskytnout společnosti LDZ přístup k železniční trati. Kritéria tohoto testu nejsou přitom v projednávaném případě splněna.
64 Konkrétně se Tribunál dopustil čtyř nesprávných právních posouzení, když v bodech 90 až 99 napadeného rozsudku rozhodl, že tento test není v projednávaném případě použitelný.
65 Zaprvé na rozdíl od toho, co Tribunál uvedl v bodě 90 napadeného rozsudku, neexistuje v judikatuře Soudního dvora ani ve stanovisku generálního advokáta F. G. Jacobse ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 26. listopadu 1998, Bronner (C‑7/97, EU:C:1998:569), na které Tribunál odkazuje, žádné pravidlo, podle něhož se kritéria vycházející z uvedeného rozsudku použijí pouze v případě nutnosti chránit motivaci podniku v dominantním postavení investovat do výstavby základní infrastruktury.
66 Zadruhé na rozdíl od toho, co Tribunál rozhodl v bodech 91 a 92 napadeného rozsudku, podle společnosti LG neexistuje ani pravidlo, podle kterého se tato kritéria nepoužijí, pokud platný právní rámec již ukládá povinnost poskytovat dotčené služby.
67 Předně by nepoužití uvedených kritérií totiž v takovém případě znamenalo, že vnitrostátní právo nebo unijní sekundární právo vymezuje působnost unijního primárního práva, což je neslučitelné s předností unijního práva a s požadavkem jednotného uplatňování práva hospodářské soutěže Unie. Dále kontrola ex post na základě článku 102 SFEU a právní úprava ex ante dotčeného odvětví sledují odlišné cíle. Bylo by v rozporu se zásadou právní jistoty, kdyby se na podniky v regulovaných odvětvích vztahovala různá právní kritéria na základě článku 102 SFEU. Konečně v projednávané věci neměla společnost LG v době odstranění železniční trati žádnou povinnost poskytnout společnosti LDZ přístup k železniční trati, protože společnost LDZ nepožádala o licenci k provozování činnosti v Litvě, ani ji nezískala. Tato okolnost umožňuje odlišit projednávanou věc od věcí, v nichž byl vydán rozsudek ze dne 13. prosince 2018, Slovak Telekom v. Komise (T‑851/14, EU:T:2018:929), a poté rozsudky ze dne 25. března 2021, Deutsche Telekom v. Komise (C‑152/19 P, EU:C:2021:238), a ze dne 25. března 2021, Slovak Telekom v. Komise (C‑165/19 P, EU:C:2021:239).
68 V posledně uvedených rozsudcích Soudní dvůr rozlišoval mezi přístupem k infrastruktuře a podmínkami takového přístupu. V projednávané věci se zneužití zjištěné Tribunálem týká skutečného odepření přístupu z důvodu odstranění železniční trati. LG upřesňuje, že toto odepření přístupu se netýkalo celé litevské železniční sítě, ale pouze železniční trati. Odstranění této trati nelze oddělovat od podmínek tohoto odstranění.
69 Zatřetí žádné z ustanovení, která uvádí Tribunál v bodech 96 a 97 napadeného rozsudku, neukládá takovému provozovateli infrastruktury, jako je společnost LG, „absolutní právní povinnost“ poskytnout přístup ke každému úseku trati jeho sítě, zejména pokud jsou k dispozici alternativní trasy. Žádné z nich neukládá ani „absolutní povinnost“ obnovit zchátralou železniční trať pomocí řešení, které provozovatel infrastruktury považuje za neúčinné a hospodářsky nepřiměřené. V tomto smyslu odkazuje LG konkrétně na článek 5 směrnice 2001/14 ve spojení s bodem 5 jejího odůvodnění, jakož i na čl. 29 odst. 1 této směrnice.
70 Začtvrté na rozdíl od toho, co Tribunál rozhodl v bodech 91 a 93 napadeného rozsudku, neexistuje žádné právní pravidlo, které by stanovilo, že kritéria vycházející z rozsudku ze dne 26. listopadu 1998, Bronner (C‑7/97, EU:C:1998:569), nejsou použitelná, pokud dominantní postavení vyplývá ze státního monopolu. Podle bodu 23 rozsudku ze dne 27. března 2012, Post Danmark (C‑209/10, EU:C:2012:172), citovaného Tribunálem, skutečnost, že takové postavení má původ v dřívějším zákonném monopolu, je třeba pouze zohlednit.
71 V projednávané věci se přitom nejedná o určení, zda byla společnost LG povinna poskytnout přístup k funkční síti vybudované v minulosti z veřejných prostředků, ale o to, zda byla podle článku 102 SFEU povinna investovat své vlastní prostředky do opravy a náhrady zchátralého zařízení, aby učinila přístup na relevantní trh pro určitého navazujícího konkurenta snazším a výhodnějším. Poměření zájmů obou těchto společností je jádrem testu stanoveného v rozsudku ze dne 26. listopadu 1998, Bronner (C‑7/97, EU:C:1998:569).
72 Komise a společnost Orlen navrhují, aby byl první důvod kasačního opravného prostředku zamítnut jako neopodstatněný.
Závěry Soudního dvora
73 Svým prvním důvodem kasačního opravného prostředku kritizuje společnost LG konkrétně body 90 až 99 napadeného rozsudku z toho důvodu, že Tribunál tím, že odmítl uplatnit na projednávanou věc kritéria stanovená v bodě 41 rozsudku ze dne 26. listopadu 1998, Bronner (C‑7/97, EU:C:1998:569), použil při posouzení existence zneužití dominantního postavení nesprávné právní kritérium.
74 V bodě 99 napadeného rozsudku Tribunál konstatoval, že se Komise nedopustila pochybení, když neposoudila, zda sporné jednání, které spočívalo v odstranění železniční trati jako takové, jak vyplývá z bodu 84 tohoto rozsudku, splňovalo podmínky týkající se nezbytnosti služby, k níž byl odepřen přístup, a vyloučení veškeré hospodářské soutěže, které jsou stanoveny v bodě 41 rozsudku ze dne 26. listopadu 1998, Bronner (C‑7/97, EU:C:1998:569), a že bylo dostačující, s výhradou případného objektivního odůvodnění, prokázat, že šlo o jednání, které může omezit hospodářskou soutěž, a zejména představovat překážku vstupu na trh.
75 V bodech 90 až 98 uvedeného rozsudku Tribunál odůvodnil tento závěr ve světle účelu výjimečných okolností uvedených v rozsudku ze dne 26. listopadu 1998, Bronner (C‑7/97, EU:C:1998:569), kterým je dbát na to, aby povinnost uložená podniku v dominantním postavení poskytnout přístup ke své infrastruktuře v konečném důsledku nenarušovala hospodářskou soutěž tím, že tomuto podniku sníží původní motivaci k vybudování takové infrastruktury a investování do infrastruktur. Tribunál z toho v podstatě dovodil, že judikaturu vycházející z rozsudku ze dne 26. listopadu 1998, Bronner (C‑7/97, EU:C:1998:569), nelze použít, jestliže, jako v projednávaném případě, použitelný právní rámec již ukládá podniku v dominantním postavení povinnost poskytovat služby nebo pokud dominantní postavení vyplývá z dřívějšího zákonného monopolu, a to tím spíše když dotčená infrastruktura patří státu a byla vybudována a rozvinuta z veřejných prostředků.
76 Za účelem posouzení, zda jsou tyto úvahy stiženy nesprávným právním posouzením, jak tvrdí společnost LG, je třeba připomenout, že článek 102 SFEU zakazuje, aby jeden nebo více podniků zneužívaly dominantního postavení na vnitřním trhu nebo jeho podstatné části, pokud to může ovlivnit obchod mezi členskými státy. Podnik v dominantním postavení má totiž odpovědnost za to, že jeho chování nebude na újmu účinné a nenarušené hospodářské soutěži na vnitřním trhu (rozsudek ze dne 25. března 2021, Deutsche Telekom v. Komise, C‑152/19 P, EU:C:2021:238, bod 40 a citovaná judikatura).
77 Podle ustálené judikatury Soudního dvora je pojem „zneužití dominantního postavení“ ve smyslu 102 SFEU pojmem objektivním, jenž se vztahuje na jednání podniku v dominantním postavení, které má na trhu, na němž je stupeň hospodářské soutěže již oslabený právě v důsledku přítomnosti takového podniku, za následek bránění za použití prostředků odlišných od těch, které jsou používány při běžné soutěži výrobků nebo služeb na základě plnění hospodářských subjektů, zachování stupně hospodářské soutěže, který ještě na trhu existuje, nebo rozvoji této hospodářské soutěže (rozsudek ze dne 25. března 2021, Deutsche Telekom v. Komise, C‑152/19 P, EU:C:2021:238, bod 41 a citovaná judikatura).
78 Přezkum zneužívající povahy praktiky dominantního podniku podle článku 102 SFEU musí být proveden s přihlédnutím ke všem specifickým okolnostem věci (rozsudek ze dne 25. března 2021, Deutsche Telekom v. Komise, C‑152/19 P, EU:C:2021:238, bod 42 a citovaná judikatura).
79 Pokud jde o praktiky spočívající v odepření přístupu k infrastruktuře, kterou vytvořil dominantní podnik pro potřeby vlastní činnost a kterou vlastní, z judikatury Soudního dvora vyplývá, že takové odepření může představovat zneužití dominantního postavení nejen za podmínky, že toto odepření mohlo vyloučit veškerou hospodářskou soutěž na relevantním trhu ze strany žadatele o přístup a nemohlo být objektivně odůvodněno, ale rovněž pokud infrastruktura sama o sobě byla nezbytná pro výkon činnosti žadatele o přístup v tom smyslu, že neexistuje žádná skutečná nebo potenciální náhrada této infrastruktury (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 26. listopadu 1998, Bronner, C‑7/97, EU:C:1998:569, bod 41, jakož i ze dne 25. března 2021, Deutsche Telekom v. Komise, C‑152/19 P, EU:C:2021:238, body 43 a 44).
80 Uložení těchto podmínek v bodě 41 rozsudku ze dne 26. listopadu 1998, Bronner (C‑7/97, EU:C:1998:569) bylo odůvodněno zvláštními okolnostmi věci, v níž byl uvedený rozsudek vydán, které spočívaly v tom, že podnik v dominantním postavení odmítl poskytnout soutěžiteli přístup k infrastruktuře, kterou vytvořil pro potřeby vlastní činnosti, a nešlo o žádné jiné jednání (rozsudek ze dne 25. března 2021, Deutsche Telekom v. Komise, C‑152/19 P, EU:C:2021:238, bod 45).
81 Zaprvé, jak uvedl generální advokát v bodech 78 až 82 svého stanoviska, případ zničení infrastruktury ze strany dominantního podniku je přitom třeba odlišovat od případu odepření přístupu ve smyslu judikatury vycházející z rozsudku ze dne 26. listopadu 1998, Bronner (C‑7/97, EU:C:1998:569).
82 Z výše uvedených připomenutí totiž vyplývá, že tato judikatura se v podstatě týká případu odepření přístupu k infrastruktuře, kterým si dominantní podnik v konečném důsledku vyhrazuje infrastrukturu, kterou vytvořil, pro vlastní použití (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. března 2021, Deutsche Telekom v. Komise, C‑152/19 P, EU:C:2021:238, bod 47). Citovaná judikatura tedy předpokládá, jak zdůraznil generální advokát zejména v bodě 80 svého stanoviska, zachování infrastruktury, jejíž užívání si vyhrazuje dominantní podnik ve snaze o bezprostřední zisk.
83 Je zjevné, že zničení infrastruktury naopak znamená ztrátu na majetku, případně prostřednictvím nákladů spojených s tímto zničením. V důsledku zničení je infrastruktura nevyhnutelně nepoužitelná nejen ze strany konkurentů, ale i samotného podniku v dominantním postavení.
84 Na rozdíl od tvrzení společnosti LG tedy v projednávané věci nejde o „problém přístupu“ k infrastruktuře ve smyslu judikatury vycházející z rozsudku ze dne 26. listopadu 1998, Bronner (C‑7/97, EU:C:1998:569).
85 To platí tím spíše, že vytýkané jednání se týkalo pouze jediného úseku litevské železniční sítě a nebránilo potenciálnímu konkurentovi společnosti LG v případném přístupu k této síti jiným způsobem, jak ostatně uznává LG.
86 Zadruhé z judikatury Soudního dvora rovněž vyplývá, že kritéria stanovená v bodě 41 rozsudku ze dne 26. listopadu 1998, Bronner (C‑7/97, EU:C:1998:569), mají nastolit spravedlivou rovnováhu mezi požadavky nenarušené hospodářské soutěže na jedné straně a smluvní svobodou dominantního podniku a jeho právem na vlastnictví na straně druhé. V tomto smyslu se tato kritéria použijí v případě odepření přístupu k infrastruktuře, jejímž vlastníkem je dominantní podnik a kterou vyvinul pro potřeby své činnosti prostřednictvím svých investic (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 26. listopadu 1998, Bronner, C‑7/97, EU:C:1998:569, bod 37, a ze dne 25. března 2021, Deutsche Telekom v. Komise, C‑152/19 P, EU:C:2021:238, bod 47).
87 Tribunál se tedy nedopustil nesprávného právního posouzení, když v bodech 90, 93 a 94 napadeného rozsudku v podstatě rozhodl, že s ohledem na účel uvedených kritérií se tato kritéria nepoužijí, pokud v takové situaci, o jakou jde v projednávané věci, byla dotčená infrastruktura financována nikoli prostřednictvím vlastních investic dominantního podniku, ale z veřejných prostředků, a pokud tento podnik není vlastníkem této infrastruktury.
88 Zatřetí je třeba připomenout, že Soudní dvůr již rozhodl, že právní povinnost může být relevantní pro posouzení zneužívajícího jednání ve smyslu článku 102 SFEU. I když existence právní povinnosti podniku v dominantním postavení zpřístupnit dotčenou infrastrukturu nemůže zbavit Komisi povinnosti prokázat existenci „zneužití“ ve smyslu článku 102 SFEU, nic to nemění na tom, že uložení takové povinnosti má za následek, že dominantní podnik nemůže ve skutečnosti odepřít přístup k této infrastruktuře, aniž je případně dotčena jeho rozhodovací samostatnost, pokud jde o podmínky takového přístupu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. března 2021, Deutsche Telekom v. Komise, C‑152/19 P, EU:C:2021:238, body 57 a 58, jakož i citovaná judikatura).
89 Tribunál se tedy nedopustil nesprávného právního posouzení, ani když v bodech 91 a 92 napadeného rozsudku konstatoval, že kritéria stanovená v rozsudku ze dne 26. listopadu 1998, Bronner (C‑7/97, EU:C:1998:569), se nepoužijí, pokud dominantní podnik podléhá povinnosti zpřístupnit svou infrastrukturu.
90 Společnost LG přitom v projednávaném případě nezpochybňuje, že podléhá povinnosti poskytnout přístup k litevské železniční síti. Sporný je pouze rozsah této povinnosti.
91 Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že na rozdíl od argumentů uplatňovaných společností LG nelze odstranění železniční trati posuzovat jako odepření přístupu ve smyslu judikatury vycházející z rozsudku ze dne 26. listopadu 1998, Bronner (C‑7/97, EU:C:1998:569), nýbrž je třeba jej případně posuzovat jako samostatnou formu zneužití (obdobně viz rozsudky ze dne 17. února 2011, TeliaSonera Sverige, C‑52/09, EU:C:2011:83, body 55 až 58, a ze dne 10. července 2014, Telefónica a Telefónica de España v. Komise, C‑295/12 P, EU:C:2014:2062, bod 75). Kritéria stanovená v bodě 41 rozsudku ze dne 26. listopadu 1998, Bronner (C‑7/97, EU:C:1998:569), tedy nejsou použitelná k posouzení dotčeného jednání.
92 Z toho vyplývá, že Tribunál v bodě 99 napadeného rozsudku právem konstatoval, že se Komise nedopustila pochybení, když neposoudila, zda dotčené jednání tato kritéria splňuje.
93 S ohledem na všechny výše uvedené důvody je třeba první důvod uplatněný na podporu kasačního opravného prostředku zamítnout jako neopodstatněný.
K druhému důvodu kasačního opravného prostředku
Argumentace účastnic řízení
94 V rámci druhého důvodu kasačního opravného prostředku společnost LG tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že Komise právně dostačujícím způsobem prokázala, že za okolností projednávané věci představuje odstranění železniční tratě „zneužití“ ve smyslu článku 102 SFEU, a sám tak kvalifikoval toto odstranění jako „zneužívající jednání“.
95 Podle společnosti LG založil Tribunál, stejně jako Komise, tuto kvalifikaci v bodech 168, 170, 177, 197, 204 a 231 napadeného rozsudku na dvou kumulativních skutečnostech, a to na okolnosti, že k tomuto odstranění došlo „spěšně“, a na okolnosti, že k uvedenému odstranění došlo, „aniž [společnost LG] předtím získala nezbytné finanční prostředky“. Ani jedna z těchto dvou skutečností přitom takovou kvalifikaci neumožňuje.
96 Zaprvé s odkazem na body 148, 164 a 168 napadeného rozsudku společnost LG zdůrazňuje, že Tribunál uznal, že se mohla rozhodnout pro odstranění železniční trati namísto provedení částečných oprav, které by vedly k jejímu pozdějšímu nahrazení. Zneužití, které je jí vytýkáno, tedy spočívá pouze v době tohoto odstranění, tedy od 3. října 2008. Protože však načasování uvedeného odstranění nemělo žádný vliv na její náklady, bylo rozhodnutí o okamžitém odstranění rozumným manažerským rozhodnutím. Navíc Tribunál v bodech 197, 204 a 209 tohoto rozsudku konstatoval, že společnost LG nesledovala žádný protisoutěžní úmysl.
97 Zadruhé LG tvrdí, že očekávala, že získá finanční prostředky na rekonstrukci železniční trati, které měly být k dispozici v době dokončení většiny prací. S odkazem na body 152, 153, 160, 171, 174 až 176 a 196 uvedeného rozsudku uvedená společnost tvrdí, že dne 2. října 2008, před zahájením prací na odstranění železniční trati, požádala o financování, že v té době i později byly k dispozici evropské fondy a nejednala s protisoutěžním úmyslem.
98 Tvrdí, že okolnosti uvedené Tribunálem za účelem konstatování zneužití, které jí je vytýkáno, nastaly hlavně po 3. říjnu 2008. V této souvislosti se podle ní Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když jí v bodech 164, 165, 170 a 178 téhož rozsudku uložil povinnost prokázat nebo odůvodnit okamžik odstranění železniční trati, zatímco je na Komisi, aby prokázala zneužití.
99 Kromě toho Tribunál v bodech 152 a 170 napadeného rozsudku neprovedl konkrétní analýzu jejího argumentu týkajícího se uskladnění znovu použitelných částí železniční trati a jejich opětovného využití pro jiné tratě v rámci sítě. V každém případě není k tomu, aby bylo možné zahájit přípravné fáze projektu, nutné předtím získat nezbytné finanční prostředky na celý projekt.
100 Společnost LG ve své replice upřesňuje, že tento důvod kasačního opravného prostředku založila pouze na dvou skutečnostech, které Tribunál systematicky zmiňuje a které souvisejí se tím, že k odstranění železniční trati došlo „spěšně“ a LG předtím nezískala nezbytné finanční prostředky. Každopádně, i kdyby měly být zahrnuty všechny čtyři nebo pět skutečností uvedených v bodech 42 a 194 napadeného rozsudku, konstatování zneužití by nebylo prokázáno. Dodatečné skutečnosti, které jsou vedlejší nebo nejsou relevantní, totiž nemohou takové zneužití prokázat.
101 LG kromě toho na jednání předložila argumenty směřující ke zpochybnění každé z těchto pěti skutečností.
102 Komise se domnívá, že tento důvod kasačního opravného prostředku je neopodstatněný.
103 Společnost Orlen tvrdí, že tento důvod je neúčinný a v každém případě nepřípustný v rozsahu, v němž zpochybňuje posouzení skutkového stavu a důkazů provedená Tribunálem.
Závěry Soudního dvora
104 V rámci druhého důvodu kasačního opravného prostředku společnost LG vytýká Tribunálu, že se dopustil nesprávného právního posouzení, když potvrdil, že Komise správně kvalifikovala odstranění železniční trati jako „zneužití dominantního postavení“ ve smyslu článku 102 SFEU. Podle LG je tato kvalifikace v bodech 168, 170, 177, 197, 204 a 231 napadeného rozsudku založena na dvou kumulativních skutečnostech, a to na okolnosti, že k tomuto odstranění došlo „spěšně“, a na okolnosti, že k uvedenému odstranění došlo, „aniž [společnost LG] předtím získala nezbytné finanční prostředky“.
105 V rozsahu, v němž je tato argumentace založena na předpokladu, že kvalifikace odstranění železniční trati jako „zneužití dominantního postavení“ spočívá výlučně na těchto dvou skutečnostech, je třeba konstatovat, že je založena na zjevně nesprávném výkladu napadeného rozsudku.
106 Ze znění napadeného rozsudku jako celku, a zejména z jeho bodů 42, 83, 193, 194, 196 a 224 totiž jednoznačně vyplývá, že Tribunál zdůraznil, že Komise dospěla ve sporném rozhodnutí k závěru, že odstranění železniční trati představuje „zneužití dominantního postavení“ ve smyslu článku 102 SFEU s přihlédnutím ke všem skutkovým a právním okolnostem, které provázely toto odstranění.
107 Tyto okolnosti, popsané v bodě 39 tohoto rozsudku, souvisejí s tím, že společnost LG věděla o plánu společnosti Orlen přejít na námořní terminály Lotyšska s využitím služeb LDZ, že spěšně odstranila celou trať, aniž si zajistila nezbytné financování a přijala běžná přípravná opatření pro její rekonstrukci, že odstranění trati bylo v rozporu s běžnou praxí daného odvětví, že společnost LG si byla vědoma rizika ztráty veškeré činnosti přepravy produktů společnosti Orlen v případě rekonstrukce železniční tratě, a že se snažila přesvědčit litevskou vládu, aby železniční trať nerekonstruovala.
108 Tribunál potvrdil opodstatněnost posouzení Komise teprve poté, co odmítl všechny argumenty vznesené společností LG s cílem zpochybnit tato posouzení.
109 Okolnost, že Tribunál zmínil v bodech 168, 170, 177, 197, 204 a 231 napadeného rozsudku, které zpochybňuje společnost LG, pouze dvě ze skutečností uvedených v bodech 39 a 107 tohoto rozsudku, a sice to že k odstranění železniční trati došlo spěšně a bez záruky nezbytných finančních prostředků, nemůže vyvrátit tento výklad napadeného rozsudku. Tribunál totiž v těchto bodech posuzoval jen specifické argumenty související s těmito okolnostmi, které předložila LG s cílem zpochybnit konstatování „zneužití dominantního postavení“ ve smyslu článku 102 SFEU.
110 Z toho vyplývá, že tento důvod kasačního opravného prostředku musí být zamítnut jako neopodstatněný, aniž je třeba zkoumat argumenty týkající se konkrétně těchto dvou skutečností.
111 V každém případě je třeba uvést, podobně jako to učinil generální advokát v bodech 99 až 102 svého stanoviska, že těmito argumenty, stejně jako argumenty opožděně vznesenými v replice a na jednání za účelem zpochybnění ostatních okolností, které odůvodňovaly konstatování zneužití dominantního postavení, se společnost LG ve skutečnosti snaží dosáhnout nového posouzení skutkového stavu.
112 Vzhledem k tomu, že není namítáno žádné zkreslení, jsou tedy uvedené argumenty v souladu s judikaturou citovanou v bodě 60 tohoto rozsudku nepřípustné.
113 S ohledem na všechny výše uvedené důvody musí být druhý důvod vznesený na podporu kasačního opravného prostředku zamítnut v plném rozsahu.
K třetímu důvodu kasačního opravného prostředku
Argumentace účastnic řízení
114 V rámci třetího důvodu kasačního opravného prostředku společnost LG tvrdí, že se Tribunál v bodech 219 až 233 napadeného rozsudku dopustil nesprávného právního posouzení, když odstranění železniční trati jako takové a bez ohledu na předchozí přerušení dopravy na této trati kvalifikoval jako „jednání, které může omezit hospodářskou soutěž“.
115 Zaprvé je podle společnosti LG tento přístup Tribunálu založen na nesprávném předpokladu, který vyplývá z bodů 223, 225 a 227 napadeného rozsudku. Podle tohoto předpokladu Tribunálu varianta, která by spočívala ve vstupních cílených opravách, po kterých by ve lhůtě pěti let následovala úplná rekonstrukce celé železniční tratě, a kterou LG označuje za „variantu 1“, představuje relevantní a hospodářsky rozumnou alternativu k variantě spočívající v úplné a okamžité rekonstrukci železniční tratě, kterou LG označuje za „variantu 2“. Tribunál přitom neodmítl stanovisko společnosti LG, shrnuté v bodech 150, 151 a 167 uvedeného rozsudku, že varianta 2 byla jedinou relevantní a hospodářsky rozumnou variantou, ale v bodě 168 ponechal tuto otázku bez odpovědi. Za těchto podmínek se LG domnívá, že pro účely projednávaného kasačního opravného prostředku je třeba mít za to, že „varianta 2“ byla jedinou relevantní a hospodářsky rozumnou variantou. Společnost LG z toho vyvozuje, že body 223, 225 a 227 uvedeného rozsudku jsou v rozporu a neslučitelné s volbou zmíněné varianty.
116 Kromě toho body 223, 225 a 227 napadeného rozsudku vycházejí z nesprávného předpokladu, že železniční trať mohla být znovu uvedena do provozu „v krátké době“ díky vstupním opravám v rámci „varianty 1“. Tak tomu však není, neboť, jak uvedla LG před Tribunálem, tyto opravy by vyžadovaly stejný postup, zejména pro účely získání finančních prostředků od Litevské republiky nebo Unie, jako v případě „varianty 2“. Tribunál tuto skutečnost nezohlednil, čímž si protiřečí.
117 Zadruhé si Tribunál protiřečí, když v bodě 225 napadeného rozsudku konstatoval, že první etapa „varianty 1“ zahrnuje „místní opravy“, ačkoliv tato etapa znamenala významné opravy po celé délce železniční trati, jak uznal v bodě 164 uvedeného rozsudku.
118 Zatřetí na rozdíl od toho, co Tribunál uvedl v bodech 221 až 223 napadeného rozsudku, je LG toho názoru, že nemá absolutní právní povinnost obnovit běžný stav trati provedením vstupních oprav v rámci „varianty 1“ a mohla legitimně zvolit „variantu 2“. Ta by umožnila obnovení běžného stavu s tím, že okamžik odstranění trati, při realizaci „varianty 2“ nevyhnutelného, je irelevantní.
119 Začtvrté tvrzení v bodě 225 napadeného rozsudku, že vylučující účinek vyplývá ze skutečnosti, že když měla společnost Orlen za to, že společnost LG nemá v úmyslu opravit v krátké době železniční trať, vzala LDZ zpět svou žádost o licenci na provoz litevské části krátké trasy do Lotyšska, je v rozporu se zjištěními uvedenými v bodech 24 a 25 uvedeného rozsudku. V těchto bodech 24 a 25 konstatoval Tribunál, že LDZ podala žádost o takovou licenci na „konci června 2009“, tedy po odstranění železniční trati. Toto odstranění tedy nemělo žádný vliv na rozhodnutí o stažení žádosti o licenci, které bylo ve skutečnosti způsobeno tím, že společnost Orlen v polovině roku 2010 dospěla k závěru, že společnost LG nemá v úmyslu železniční trať v krátké době opravit, jak vyplývá z bodu 26 napadeného rozsudku.
120 Zapáté společnost LG ve své replice dodává, že rychlé odstranění železniční trati nezhoršilo stav existující po předchozím přerušení dopravy. V době rozhodné z hlediska skutkového stavu, tedy dne 3. října 2008, totiž v případě, že by nedošlo k odstranění, neexistovala „žádná možnost, že by železniční trať mohla být znovu v krátké době uvedena do provozu“.
121 Komise a společnost Orlen navrhují, aby byly všechny tyto argumenty odmítnuty jako v zásadě neopodstatněné.
Závěry Soudního dvora
122 V rámci třetího důvodu kasačního opravného prostředku společnost LG Tribunálu vytýká, že se v bodech 219 až 233 napadeného rozsudku dopustil nesprávných právních posouzení.
123 V těchto bodech Tribunál zkoumal a odmítl argumenty společnosti LG, jejichž cílem bylo zpochybnit závěr Komise, že odstranění železniční tratě jako takové, nezávisle na předchozím přerušení dopravy na této trati, mělo protisoutěžní účinky vyloučení hospodářské soutěže.
124 Zaprvé argumentace vycházející z rozporu mezi bodem 168 napadeného rozsudku a jeho body 223, 225 a 227 vychází z nesprávného výkladu prvního z těchto bodů.
125 V bodě 168 napadeného rozsudku totiž Tribunál vůbec neoznačil „variantu 2“, která znamenala úplnou a okamžitou rekonstrukci železniční trati, za jedinou relevantní a hospodářsky rozumnou možnost. Naopak formulace „za předpokladu, jak tvrdí [LG], že by varianta 2 byla jedinou relevantní a hospodářsky rozumnou možností“, obsaženou v tomto bodě, jasně ukazuje, jak ostatně LG připouští, že se Tribunál nezabýval otázkou, zda tato varianta byla, či nebyla jedinou relevantní a hospodářsky rozumnou možností, s případným vyloučením „varianty 1“. Z toho vyplývá, že na rozdíl od stanoviska zastávaného společností LG zjevně nelze tvrdit, že pro účely projednávaného kasačního opravného prostředku je třeba mít za to, že „varianta 2“ byla jedinou relevantní a hospodářsky rozumnou možností.
126 Argumentace založená na takovém předpokladu a vycházející z rozpornosti odůvodnění musí být tudíž odmítnuta jako neopodstatněná.
127 Kromě toho v rozsahu, v němž společnost LG zpochybňuje úvahu uvedenou v bodech 223, 225 a 227 napadeného rozsudku, že železniční trať mohla být znovu uvedena do provozu „v krátké době“ prostřednictvím vstupních oprav, stačí konstatovat, že společnost LG se tím ve skutečnosti a pod záminkou údajného rozporu snaží zpochybnit posouzení skutkového stavu provedené Tribunálem. Vzhledem k tomu, že LG nepoukazuje na žádné zkreslení těchto skutečností ze strany Tribunálu, je v souladu s judikaturou připomenutou v bodě 60 tohoto rozsudku její argumentace nepřípustná.
128 Zadruhé, pokud jde o údajný rozpor mezi body 164 a 225 napadeného rozsudku, je třeba poznamenat, že v bodě 164 uvedeného rozsudku Tribunál uvedl, že z dopisu, který dne 18. září 2008 zaslalo ředitelství železniční infrastruktury LG radě pro strategické plánování této společnosti, vyplývá, že je třeba okamžitě rekonstruovat pouze 1,6 km železniční tratě a nedostatky zjištěné na 19 km železniční trati znamenají, že tato trať musí být „plně opravena ve lhůtě pěti let“. Tribunál měl za to, že problémy týkající se 1,6 km z 19 km železniční trati nemohou odůvodnit její úplné a okamžité odstranění. Konstatoval rovněž, že tento dopis ani neuváděl, že by úplná oprava ve lhůtě pěti let měla zahrnovat takové úplné a okamžité odstranění.
129 Pokud jde o bod 225 napadeného rozsudku, Tribunál v něm uvedl, že první etapa „varianty 1“ spočívala v „místních opravách na částech železniční trati, které neumožňovaly bezpečnou železniční dopravu“.
130 Toto konstatování se přitom nejeví být v rozporu s nezbytností okamžitých oprav na části železniční trati ani s nezbytností úplné opravy v delší lhůtě pěti let.
131 Argumentace vycházející z rozporu mezi body 164 a 225 napadeného rozsudku tedy musí být odmítnuta jako neopodstatněná.
132 Zatřetí, pokud jde o argumenty směřující ke zpochybnění bodů 221 až 223 napadeného rozsudku, je třeba konstatovat, že vycházejí z izolovaného a nesprávného výkladu těchto bodů.
133 V bodech 221 a 222 tohoto rozsudku Tribunál konstatoval, že LG jakožto provozovatel železniční infrastruktury má vedle právní povinnosti zajistit bezpečnost přepravy i právní povinnost minimalizovat narušení a zlepšovat výkon železniční sítě. V bodě 223 uvedeného rozsudku Tribunál uvedl, že LG má jakožto podnik v dominantním postavení na relevantním trhu rovněž zvláštní odpovědnost nezasahovat svým chováním do účinné a nenarušené hospodářské soutěže. Podle Tribunálu měla LG tuto zodpovědnost zohlednit a zabránit tomu, aby byla vyloučena jakákoli možnost vrátit železniční trať v krátké době do provozu prostřednictvím postupné rekonstrukce. V bodě 224 napadeného rozsudku z toho Tribunál dovodil, že společnost LG tím, že za okolností projednávaného případu odstranila celou železniční trať, nezohlednila tuto zvláštní odpovědnost, která pro ni vyplývá z článku 102 SFEU.
134 Kromě toho z bodů 225 a 229 napadeného rozsudku vyplývá, že konstatování, že toto odstranění železniční tratě mohlo vyvolat protisoutěžní účinky spočívající ve vyloučení z trhu, je založeno jednak na okolnosti, že tímto odstraněním LG zhoršila situaci, která panovala po přerušení dopravy na této trati, a jednak na způsobu provedení „varianty 2“, nikoli na samotné volbě této varianty namísto „varianty 1“.
135 Z těchto skutečností vyplývá, že na rozdíl od toho, co tvrdí LG, jí Tribunál neuložil „absolutní právní povinnost“ obnovit běžný stav železniční tratě provedením vstupních oprav podle „varianty 1“. Naopak konstatování protisoutěžních účinků bylo odůvodněno konkrétními podmínkami provedení „varianty 2“ a účinky odstranění železniční trati.
136 Tuto argumentaci je tudíž třeba odmítnout jako neopodstatněnou.
137 Začtvrté, jak ukazuje použití výrazu „ostatně“ ve struktuře poslední věty bodu 225 napadeného rozsudku, odkaz na zpětvzetí žádosti společnosti LDZ o licenci na provoz litevské části krátké trasy do Lotyšska na tomto místě představuje úvahu uvedenou jen pro úplnost.
138 Z toho vyplývá, že argumentace společnosti LG vycházející z rozporu mezi tímto bodem a body 24 a 25 napadeného rozsudku musí být odmítnuta jako neúčinná.
139 Zapáté v rozsahu, v němž LG poprvé až v replice tvrdí, že rychlé odstranění železniční trati nezhoršilo situaci existující po přerušení dopravy na této trati, je její argumentace nepřípustná z důvodu jeho opožděnosti. Kromě toho je jejím cílem zpochybnit posouzení skutkového stavu, na které se v souladu s judikaturou uvedenou v bodě 60 tohoto rozsudku nevztahuje pravomoc Soudního dvora ve stadiu řízení o kasačním opravném prostředku.
140 S ohledem na všechny výše uvedené důvody je třeba třetí důvod vznesený na podporu kasačního opravného prostředku zamítnout v plném rozsahu.
Ke čtvrtému důvodu kasačního opravného prostředku
Argumentace účastnic řízení
141 V rámci čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku společnost LG Tribunálu vytýká, že se dopustil nesprávného právního posouzení při posuzování pokuty, která jí byla uložena.
142 V tomto ohledu společnost LG zdůrazňuje, že z bodů 98, 196, 204 a 209 napadeného rozsudku vyplývá, že podle Tribunálu nebylo sporné rozhodnutí a posouzení Komise založeno na zjištění protisoutěžního úmyslu společnosti LG.
143 Ve fázi přezkumu pokuty přitom Tribunál v rámci přezkumu argumentů vycházejících z novosti právní teorie použité ve sporném rozhodnutí a závažnosti protiprávního jednání vytýkaného společnosti LG takový úmysl zmínil. Svědčí o tom formulace v bodech 339, 368 a 374 napadeného rozsudku, podle kterých vytýkané jednání mělo za „cíl udržet soutěžitele mimo trh“ nebo bylo vedeno „s cílem udržet soutěžitele mimo trh“.
144 Tribunál si tedy podle společnosti LG protiřečí. Tento rozpor v odůvodnění podle ní měl dopad na posouzení Tribunálu týkající se nezbytnosti uložit pokutu, a případně její přiměřené výše, jakož i závažnosti protiprávního jednání. Bez tohoto rozporu by Tribunál musel uznat novost právní teorie, která je základem sporného rozhodnutí, a mohl by použít jiný přístup ohledně závažnosti protiprávního jednání při neexistenci protisoutěžního úmyslu, a tedy pokud jde o výkon jeho pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci.
145 V replice společnost LG k posledně uvedenému bodu dodala, že jelikož konstatování takového úmyslu je nesprávné, může být posouzení provedené Tribunálem změněno bez ohledu na ostatní faktory, které případně zohlednil. Každopádně nelze vyloučit, že výše pokuty stanovená Tribunálem by byla nižší, kdyby Tribunál nevycházel z rozporného odůvodnění a z údajného úmyslu společnosti LG udržet soutěžitele mimo trh.
146 Společnost LG na jednání ještě dodala, že ve fázi výpočtu pokuty Tribunál v bodě 399 napadeného rozsudku zohlednil závažnost protiprávního jednání, která je založena na protisoutěžním úmyslu. Tribunál tím, že odkázal na protisoutěžní úmysl jako prvek posouzení závažnosti, změnil skutečnosti zakládající protiprávní jednání zjištěné Komisí, a překročil tak své pravomoci.
147 Komise tvrdí, že tento důvod kasačního opravného prostředku je neúčinný.
Závěry Soudního dvora
148 V rámci čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku vytýká společnost LG Tribunálu rozporné odůvodnění. Tribunál tak podle ní na jedné straně v bodech 169, 204 a 209 napadeného rozsudku výslovně vyloučil existenci protisoutěžního úmyslu při přezkumu konstatování zneužití dominantního postavení. Na druhé straně však podle ní odkázal na takový úmysl v bodech 339, 368 a 374 uvedeného rozsudku a zohlednil jej při výpočtu výše pokuty v bodech 397 až 406 uvedeného rozsudku. Tento rozpor a zohlednění protisoutěžního úmyslu ve fázi výpočtu pokuty měly údajně vliv na výkon pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci Tribunálem a v důsledku toho na výši pokuty, která jí byla uložena.
149 Tento důvod kasačního opravného prostředku je neúčinný. I kdyby si totiž Tribunál protiřečil, jak tvrdí LG, takový rozpor by nemohl odůvodnit zrušení napadeného rozsudku, ani vést k přehodnocení výše pokuty Soudním dvorem.
150 Tribunál totiž poté, co zamítl všechny důvody týkající se legality směřující ke zrušení sporného rozhodnutí a všechny výtky vznesené společností LG na podporu jejího návrhu na snížení výše pokuty, v bodech 389 až 406 napadeného rozsudku přehodnotil výši pokuty. Na základě tohoto přehodnocení Tribunál stanovil tuto pokutu na 20 068 650 eur, což je částka výrazně nižší než částka stanovená Komisí, přičemž nijak nezmínil protisoutěžní úmysl.
151 V tomto ohledu je třeba připomenout, že v souladu s článkem 261 SFEU a článkem 31 nařízení č. 1/2003 je ohledně pokut stanovených Komisí Tribunál nadán pravomocí soudního přezkumu v plné jurisdikci.
152 Tribunál je proto oprávněn, nad rámec pouhého přezkumu legality těchto pokut, nahradit posouzení Komise svým vlastním, a uložené pokuty nebo penále tedy zrušit, snížit nebo zvýšit (rozsudky ze dne 22. listopadu 2012, E.ON Energie v. Komise, C‑89/11 P, EU:C:2012:738, bod 124 a citovaná judikatura, jakož i 18. března 2021, Pometon v. Komise, C‑440/19 P, EU:C:2021:214, bod 136).
153 Soudnímu dvoru naopak nepřísluší, když rozhoduje o právních otázkách v řízení o kasačním opravném prostředku, aby z důvodů ekvity nahradil svým vlastním posouzením posouzení Tribunálu učiněné při rozhodování – v rámci výkonu jeho pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci – o výši pokut ukládaných podnikům pro porušení unijního práva. Nesprávné právní posouzení Tribunálem z důvodu nepřiměřené výše pokuty lze tedy konstatovat pouze v případě, že by Soudní dvůr měl za to, že výše pokuty je nejen nevhodná, ale také nadměrná, a to natolik, že je nepřiměřená (rozsudky ze dne 22. listopadu 2012, E.ON Energie v. Komise, C‑89/11 P, EU:C:2012:738, body 125 a 126, jakož i citovaná judikatura, a ze dne 18. března 2021, Pometon v. Komise, C‑440/19 P, EU:C:2021:214, bod 137).
154 Mimoto podle ustálené judikatury je Tribunál při výkonu své pravomoci v plné jurisdikci vázán určitými povinnostmi, mezi něž patří povinnost uvést odůvodnění, která mu přísluší v souladu s článkem 36 statutu Soudního dvora Evropské unie, který je použitelný na Tribunál na základě prvního pododstavce článku 53 tohoto statutu, jakož i zásada rovného zacházení (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 18. prosince 2014, Komise v. Parker Hannifin Manufacturing a Parker-Hannifin, C‑434/13 P, EU:C:2014:2456, bod 77, jakož i citovaná judikatura, a ze dne 18. března 2021, Pometon v. Komise, C‑440/19 P, EU:C:2021:214, bod 138).
155 V projednávané věci se v souladu čl. 23 odst. 3 nařízení č. 1/2003 Tribunál při posouzení výše pokuty řídil, jak vyplývá z bodů 394, 395, 397 a 404 napadeného rozsudku, zohledněním závažnosti spáchaného protiprávního jednání a délky jeho trvání. V bodech 399 až 402 napadeného rozsudku Tribunál v rámci závažnosti dotčeného protiprávního jednání zohlednil povahu tohoto protiprávního jednání, postavení společnosti LG na relevantních trzích a zeměpisný rozsah uvedeného protiprávního jednání..
156 Z odůvodnění obsaženého v bodech 398 až 406 napadeného rozsudku jednoznačně vyplývá, jak konstatoval i generální advokát v bodech 151 a 153 až 155 svého stanoviska, že přehodnocení výše pokuty není nijak založeno na zohlednění jakéhokoliv protisoutěžního úmyslu.
157 Z toho vyplývá, že i za předpokladu, že by si Tribunál při posouzení argumentů uplatněných společností LG na podporu jejích návrhů na zrušení sporného rozhodnutí a snížení výše pokuty protiřečil, pokud jde o existenci protisoutěžního úmyslu, takový rozpor neměl každopádně vliv na přehodnocení výše pokuty Tribunálem.
158 Argumenty LG vycházející z rozporného odůvodnění napadeného rozsudku jsou tudíž v každém případě neúčinné.
159 Kromě toho pokud chce společnost LG od Soudního dvora, aby přezkoumal, jak Tribunál vykonal svou pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci, stačí konstatovat s ohledem na judikaturu připomenutou v bodě 153 tohoto rozsudku, že společnost LG nepředložila skutečnosti, které by mohly ukázat, že výše pokuty, jak ji snížil Tribunál, je nejen nevhodná, ale také nadměrná, a to natolik, že je nepřiměřená.
160 S ohledem na všechny výše uvedené důvody musí být čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku zamítnut v plném rozsahu.
161 Vzhledem k tomu, že žádnému z důvodů uplatněných na podporu projednávaného kasačního opravného prostředku nebylo vyhověno, je třeba zamítnout kasační opravný prostředek v plném rozsahu.
K nákladům řízení
162 Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora, který se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě jeho čl. 184 odst. 1, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.
163 Vzhledem k tomu, že Komise a společnost Orlen požadovaly náhradu nákladů řízení a společnost LG neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit, že ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Komisí a společností Orlen.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto:
1) Kasační opravný prostředek se zamítá.
2) Společnost Lietuvos geležinkeliai AB ponese vlastní náklady řízení a ukládá se jí náhrada nákladů řízení vynaložených Evropskou komisí a společností Orlen Lietuva AB.
Podpisy.