ROZSUDEK TRIBUNÁLU (čtvrtého rozšířeného senátu)

25. ledna 2017 (*)

„ Dumping – Dovoz některých hliníkových fólií pocházejících z Arménie, Brazílie a Číny – Konečné antidumpingové clo – Status podniku působícího v tržním hospodářství – Článek 2 odst. 7 písm. b) a c) druhá odrážka nařízení (ES) č. 384/96 – Souhrnné posouzení dovozu, jež je předmětem antidumpingových šetření – Článek 3 odst. 4 písm. a) a b) nařízení (ES) č. 384/96 – Nabídka závazku – Článek 8 odst. 3 nařízení č. 384/96“

Ve věci T‑512/09 RENV,

Rusal Armenal ZAO, se sídlem v Jerevanu (Arménie), zastoupená B. Evtimovem, E. Borovikovem, advokáty, a D. O’Keeffem, solicitor,

žalobkyně,

proti

Radě Evropské unie, původně zastoupené S. Boelaert a J.-P. Hixem, jako zmocněnci, poté J.-P. Hixem, ve spolupráci s B. O’Connorem, solicitor, a S. Gubelem, advokátem,

žalované,

podporované

Evropským parlamentem, zastoupeným D. Warinem a A. Auersperger Matićem, jako zmocněnci,

a

Evropskou komisí, zastoupenou J.-F. Brakelandem, M. Françou a A. Demeneix, jako zmocněnci,

vedlejšími účastníky řízení,

jejímž předmětem je návrh založený na článku 263 SFEU a směřující ke zrušení nařízení Rady (ES) č. 925/2009 ze dne 24. září 2009 o uložení konečného antidumpingového cla a o konečném výběru prozatímně uloženého cla na dovoz některých hliníkových fólií pocházejících z Arménie, Brazílie a Čínské lidové republiky (Úř. věst 2009. L 262, s. 1),

TRIBUNÁL (čtvrtý rozšířený senát),

ve složení M. Prek (zpravodaj), předseda, I. Labucka, J. Schwarcz, V. Tomljenović a V. Kreuschitz, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: C. Heeren, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 1. června 2016,

vydává tento

Rozsudek

 Skutečnosti předcházející sporu

1        Žalobkyně, Russal Armenal ZAO, je společností vyrábějící a vyvážející hliníkové produkty, která byla založena v roce 2000 v Arménii. Arménská republika přistoupila k Dohodě o zřízení Světové obchodní organizace (WTO) (Úř. věst. 1994, L 336, s. 3) dne 5. února 2003.

2        Na základě stížnosti podané dne 28. května 2008 ze strany Eurométaux Komise Evropských společenství zahájila antidumpingové řízení týkající se dovozu některých hliníkových fólií pocházejících z Arménie, Brazílie a Čínské lidové republiky (dále jen „ČLR“). Oznámení o zahájení tohoto řízení bylo zveřejněno dne 12. července 2008 v Úředním věstníku Evropské unie (Úř. věst. 2008, C 177, s. 13).

3        Dopisy ze dne 25. července a dne 1. září 2008 žalobkyně zpochybnila mimo jiné označení Arménie za zemi bez tržního hospodářství podle čl. 2 odst. 7 nařízení Rady (ES) č. 384/96 ze dne 22. prosince 1995 o ochraně před dumpingovými dovozy ze zemí, které nejsou členy Evropského společenství (Úř. věst. 1996, L 56, s. 1; Zvl. vyd. 11/10, s. 45, dále jen „základní nařízení“) v tehdy platném znění. V rámci analýzy týkající se cenového podbízení nebo referenčního cenového podbízení žalobkyně kromě toho zdůraznila nedostatky spojované s jejími produkty, což byla otázka, k níž poskytla doplňující informace v dopise datovaném ke dni 7. října 2008.

4        Mimoto žalobkyně požádala, aby jí byl přiznán status podniku působícího v tržním hospodářství nebo případně, pokud by to nebylo možné, aby s ní bylo zacházeno individuálně (dále jen „žádost o STH“). V tomto ohledu Komise dopisem ze dne 19. prosince 2008 zaslala žalobkyni úvahy, na základě kterých dospěla k závěru, že nebyla splněna kritéria týkající se účetnictví a výrobních nákladů uvedená v druhé a třetí odrážce čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení. V dopise ze dne 5. ledna 2009, žalobkyně zopakovala své výhrady směřující proti použití čl. 2 odst. 7 základního nařízení s ohledem na Arménii a zpochybnila posouzení Komise týkající se kritérií, která Komise pokládala za nesplněná. V dopise ze dne 13. března 2009 žalobkyně Komisi předložila doplňující důkazy týkající se její žádosti o STH.

5        Dne 7. dubna 2009 přijala Komise nařízení (ES) č. 287/2009, kterým se ukládá prozatímní antidumpingové clo z dovozu některých hliníkových fólií pocházejících z Arménie, Brazílie a [ČLR] (Úř. věst. 2009, L 94, s. 17, dále jen „prozatímní nařízení“). Dopisem ze dne 8. dubna 2009 Komise zaslala žalobkyni podle čl. 14 odst. 2 a čl. 20 odst. 1 základního nařízení prozatímní nařízení spolu s úvahami týkajícími se výpočtu dumpingového rozpětí a rozpětí újmy vztahujícího se na žalobkyni.

6        Turecko bylo určeno jako obdobná země pro účely výpočtu obvyklé hodnoty pro vyvážející výrobce, jimž nebyl přiznán status podniku působícího v tržním hospodářství. Turecký výrobce obdobných výrobků odpověděl na dotazník zaslaný Komisí (body 10, 12 a 52 odůvodnění prozatímního nařízení).

7        Podle bodu 13 odůvodnění prozatímního nařízení se šetření dumpingu a újmy týkalo období od 1. července 2007 do 30. června 2008 (dále jen „období šetření“). Zkoumání trendů užitečných pro posouzení újmy se týkalo období od 1. ledna 2005 do 30. června 2008 (dále jen „posuzované období“).

8        Podle bodu 19 odůvodnění prozatímního nařízení je dotčeným výrobkem hliníková fólie o tloušťce od 0,008 mm do 0,018 mm, nevytvrzená, válcovaná, avšak dále neopracovaná, dodávaná v rolích o šířce nepřesahující 650 mm a o hmotnosti vyšší než 10 kg, pocházející z Arménie, Brazílie a ČLR, kódu KN ex 7607 11 19. S ohledem na obdobný výrobek bod 20 odůvodnění prozatímního nařízení stanoví, že hliníková fólie vyráběná a prodávaná výrobním odvětvím Evropské unie v Unii, hliníková fólie vyráběná a prodávaná na domácím trhu v Arménii, Brazílii a ČLR a hliníková fólie dovážená do Unie z těchto zemí, jakož i fólie vyráběná a prodávaná v Turecku mají v zásadě stejné základní fyzické a technické vlastnosti a totožné základní konečné použití.

9        Pokud jde o přiznání statusu podniku působícího v tržním hospodářství, Komise nejprve dospěla k závěru, že Arménie nemůže být pokládána za tržní hospodářství, jelikož je zmíněna v poznámce pod čarou k čl. 2 odst. 7 písm. a) základního nařízení. Komise dále uvedla, že žalobkyně nesplnila kritéria týkající se účetnictví a výrobních nákladů uvedená v druhé a třetí odrážce čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení. V tomto ohledu Komise uvedla zaprvé, že auditor vyjádřil výhrady k účetnictví žalobkyně za rok 2006, přičemž žalobkyně neposkytla náležitě prověřené účetnictví za rok 2007, a zadruhé, že cena zaplacená Arménskému státu za získání akcií podniku provozujícího dřívější produkční místo odpovídala přibližně třetině jejich jmenovité hodnoty a žalobkyně navíc získala zdarma užívací práva k nemovitostem (body 24, 25 a 27 až 31 prozatímního nařízení).

10      S ohledem na výpočet dumpingového rozpětí Komise v příloze dopisu ze dne 8. dubna 2009 (viz výše bod 5) vysvětlila, že žalobkyně splnila podmínky pro přiznání individuálního zacházení. Kromě toho z porovnání vážených průměrů běžných hodnot každého dotčeného typu výrobku, který je vyvážen do Unie a pochází od tureckého výrobce, jenž odpověděl na příslušný dotazník, s odpovídajícími váženými průměry vývozních cen žalobkyně, vyplynulo dumpingové rozpětí ve výši 37 %. Tyto skutečnosti jsou zopakovány v bodech 42, 74 a 77 prozatímního nařízení.

11      Komise se mimoto domnívala, že je možné souhrnné posouzení vlivů dotčeného dovozu, jelikož podmínky takového posouzení stanovené v čl. 3 odst. 4 základního nařízení (body 91 až 94 odůvodnění prozatímního nařízení) jsou splněny.

12      Kromě toho podle Komise analýza týkající se spotřeby Unie, objemu a cen dovozů z dotyčných zemí a situace výrobního odvětví Unie ukázala, že odvětví Unie utrpělo značnou újmu ve smyslu čl. 3 odst. 5 základního nařízení (body 88 až 90 a 95 až 118 odůvodnění prozatímního nařízení). Navíc podle analýzy týkající se účinků dovozů, které jsou předmětem dumpingu, a účinků jiných faktorů Komise došla k závěru, že újma musí být přičtena zvýšení dumpingových dovozů z třetích zemí dotčených šetřením (body 119 až 138 odůvodnění prozatímního nařízení).

13      Vzhledem k tomu, že Komise nezjistila naléhavé důvody pro nezavedení prozatímních opatření, uložila prozatímní antidumpingové clo v úrovni odstraňující újmu s přihlédnutím k ceně, která nepůsobí újmu a kterou by mělo získat výrobní odvětví Unie. V souladu s tím bylo stanoveno prozatímní antidumpingové clo ve výši 20 % pro výrobky vyráběné žalobkyní (body 164 až 170 odůvodnění prozatímního nařízení).

14      Dopisem ze dne 15. července 2009 předala Komise žalobkyni podle čl. 20 odst. 2 až 4 základního nařízení dokument poskytující konečné informace o nejdůležitějších skutečnostech a úvahách, které byly základem návrhu na uložení konečných antidumpingových cel. Komise vyzvala žalobkyni, aby jí k dokumentu poskytujícímu konečné informace zaslala komentáře do 30. července 2009.

15      Dopisem ze dne 22. července 2009 žalobkyně k dokumentu poskytujícímu konečné informace předložila svá vyjádření a navrhla závazek ve smyslu čl. 8 odst. 1 základního nařízení, přičemž požádala rovněž o schůzku za účelem analýzy uvedeného závazku. Elektronickou zprávou ze dne 27. července 2009 Komise žalobkyni poslala závazkový formulář a navrhla, aby byla schůzka uspořádána dne 29. července, přičemž připomněla, že lhůta pro konečné předložení závazku vyprší dne 30. července. Dopisem ze dne 30. července 2009 žalobkyně předložila svůj závazek Komisi.

16      Dopisem ze dne 7. srpna 2009 Komise žalobkyni uvedla důvody, ze kterých se domnívala, že jí navržený závazek nemůže být přijat. Komise vyzvala žalobkyni, aby jí předložila v tomto ohledu svá vyjádření nejpozději dne 12. srpna 2009, což žalobkyně učinila elektronickou zprávou ze dne 10. srpna 2009.

17      Dne 24. září 2009 Rada Evropské unie přijala nařízení Rady (ES) č. 925/2009 o uložení konečného antidumpingového cla a konečném výběru prozatímně uloženého cla na dovoz některých hliníkových fólií pocházejících z Arménie, Brazílie a [ČLR] (Úř. věst. 2009, L 262, s. 1, dále jen „napadené nařízení“). Kromě toho Komise svým rozhodnutím ze dne 5. října 2009, kterým se přijímá závazek nabídnutý v souvislosti s antidumpingovým řízením týkajícím se dovozu některých hliníkových fólií pocházejících mimo jiné z Brazílie (Úř. věst. 2009, L 262, s. 50), přijala závazky navržené ze strany Companhia Brasileira de Aluminio (CBA), brazilského vyvážejícího výrobce.

18      S ohledem na žádost žalobkyně o STH Rada v bodech 18 až 26 a 32 odůvodnění napadeného nařízení potvrdila posouzení uvedená v prozatímním nařízení týkající se statusu Arménie, kritérií, o nichž se Komise domnívala, že je žalobkyně nesplnila, jakož i přiznání individuálního zacházení žalobkyni (viz body 9 a 10 výše). Za těchto podmínek bylo dumpingové rozpětí žalobkyně stanoveno na 33,4 % (bod 4.4 napadeného rozhodnutí). V bodech 55 a 56 odůvodnění napadeného nařízení Rada potvrdila posouzení obsažená v prozatímním nařízení týkající se souhrnného posouzení vlivů dotčeného dovozu (viz bod 11 výše). Konečně v bodech 44 až 48 a 59 až 109 odůvodnění napadeného nařízení Rada rovněž potvrdila posouzení obsažená v prozatímním nařízení a shrnutá v bodech 12 a 13 výše a stanovila úroveň pro odstranění újmy způsobené dovozem výrobků žalobkyně na 13,4 %.

19      Pokud jde o závazek navržený žalobkyní, Rada uvedla v bodě 114 odůvodnění napadeného nařízení, že tento nemůže být přijat z důvodů týkajících se v podstatě rizika křížové kompenzace v důsledku struktury skupiny, ke které patří žalobkyně a z toho vyplývající povahy obchodních vztahů mezi ní a jejími zákazníky v Unii. Podle bodu 115 odůvodnění napadeného nařízení byl tento závazek rovněž odmítnut na základě konstatování týkajících se účetnictví žalobkyně vyjádřených v bodech 21 a 22 odůvodnění téhož nařízení.

20      Za těchto okolností Rada podle čl. 1 odst. 2 napadeného nařízení uložila na dovoz výrobků žalobkyně konečné antidumpingové clo ve výši 13,4 %.

 Řízení před Tribunálem a Soudním dvorem

21      Žalobou došlou kanceláři Tribunálu dne 21. prosince 2009 se žalobkyně domáhala zrušení sporného nařízení.

22      Po podání návrhu v tomto smyslu bylo Komisi povoleno vstoupit do řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání Rady.

23      Žalobkyně navrhovala, aby Tribunál:

–        zrušil napadené nařízení v rozsahu, v němž se jí týká;

–        uložil Radě náhradu nákladů řízení.

24      Rada a Komise navrhovaly, aby Tribunál:

–        zamítl žalobu;

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

25      Na podporu své žaloby předložila žalobkyně pět žalobních důvodů vycházejících, první z námitky nepřípustnosti vůči čl. 2 odst. 7 základního nařízení, který je mimo jiné v rozporu s článkem 2.7. s Dohody o provádění článku VI Všeobecné dohody o clech a obchodu z roku 1994 (GATT) (Úř. věst. 1994, L 336, s. 103, dále jen „antidumpingová dohoda“), která je obsažena v příloze I A Dohody o zřízení WTO, druhý z porušení čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení, třetí z porušení čl. 3 odst. 4 základního nařízení a nedostatečného odůvodnění, čtvrtý z porušení zásady rovného zacházení a ze zjevně nesprávného posouzení a pátý z porušení zásady řádné správy.

26      Rozsudkem ze dne 5. listopadu 2013, Rusal Armenal v. Rada (T‑512/09, EU:T:2013:571), Tribunál přijal první žalobní důvod, a proto napadené nařízení zrušil v rozsahu, v němž se týkalo žalobkyně.

27      Návrhem došlým kanceláři Soudního dvora dne 16. ledna 2014 podala Komise kasační opravný prostředek, kterým se domáhala, aby Soudní dvůr zrušil rozsudek ze dne 5. listopadu 2013, Rusal Armenal v. Rada (T‑512/09, EU:T:2013:571).

28      Po podání návrhu v tomto smyslu bylo Evropskému parlamentu povoleno vstoupit do řízení jako vedlejší účastník na podporu návrhových žádání Komise.

29      Na podporu svého kasačního opravného prostředku Komise uvedla tři důvody, vycházející první z toho, že Tribunál rozhodl ultra petita, druhý z toho, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení tím, že rozhodl, že cílem čl. 2 odst. 7 základního nařízení je provádění specifických závazků přijatých v rámci WTO, a třetí z porušení obecné zásady institucionální rovnováhy.

30      Rozsudkem ze dne 16. července 2015, Komise v. Rusal Armenal (C‑21/14 P, dále jen „rozsudek o kasačním opravném prostředku“, EU:C:2015:494), Soudní dvůr vyhověl druhému důvodu a zrušil rozsudek ze dne 5. listopadu 2013, Rusal Armenal v. Rada (T‑512/09, EU:T:2013:571).

31      Úvodem Soudní dvůr připomněl, že se ustanovení mezinárodní dohody, jejíž stranou je Unie, lze dovolávat na podporu žaloby na neplatnost aktu unijního sekundárního práva nebo námitky vycházející z protiprávnosti takového aktu pouze za dvojí podmínky, že povaha a systematika této dohody tomu nebrání a že tato ustanovení jsou z hlediska svého obsahu bezpodmínečná a dostatečně přesná, a že takových ustanovení se lze dovolávat před unijním soudem jako kritéria k posouzení legality unijního aktu pouze tehdy, jsou-li obě tyto podmínky kumulativně splněny. Soudní dvůr rovněž zdůraznil, že dohody WTO s ohledem na svou povahu a strukturu v zásadě nepatří k normám, ve vztahu k nimž lze přezkoumávat legalitu aktů unijních orgánů (rozsudek o kasačním opravném prostředku, body 37 a 38).

32      Soudní dvůr však uvedl, že ve dvou výjimečných situacích, které vyplývají z úmyslu unijního normotvůrce omezit si svůj rozhodovací prostor při uplatňování pravidel WTO, připustil, že unijnímu soudu přísluší přezkoumat případně legalitu unijního aktu a aktů přijatých k jeho provedení z hlediska pravidel dohod WTO, totiž zaprvé v případě, kdy Unie zamýšlela splnit zvláštní závazek přijatý v rámci těchto dohod, a zadruhé v případě, kdy dotčený akt unijního práva výslovně odkazuje na konkrétní ustanovení těchto dohod (rozsudek o kasačním opravném prostředku, body 40 a 41).

33      Soudní dvůr následně konstatoval, že čl. 2 odst. 7 základního nařízení zavádí zvláštní režim stanovící podrobná pravidla pro výpočet běžné hodnoty v případě dovozů ze zemí WTO bez tržního hospodářství, mezi něž patří Arménie, a že vyjadřuje úmysl unijního normotvůrce zaujmout v této oblasti přístup vlastní unijnímu právnímu řádu (rozsudek o kasačním opravném prostředku, body 47 a 48). Vzhledem k tomu, že antidumpingová dohoda neobsahuje specifická pravidla týkající se dovozu z členských zemí WTO bez tržního hospodářství, nelze přiřadit pravidla, která jsou uvedena v čl. 2 odst. 7 základního nařízení a týkají se dovozů ze zemí bez tržního hospodářství, které jsou členy WTO, k pravidlům vymezeným v článku 2 antidumpingové dohody. Soudní dvůr na základě toho došel k závěru, že uvedené ustanovení základního nařízení nelze považovat za opatření, které má zajistit provedení zvláštní povinnosti převzaté v rámci WTO v unijním právním řádu (rozsudek o kasačním opravném prostředku, body 49 až 53).

34      Podle článku 61 statutu Soudního dvora Evropské unie Soudní dvůr zrušil rozsudek ze dne 5. listopadu 2013, Rusal Armenal v. Rada (T‑512/09, EU:T:2013:571), a vydal sám konečné rozhodnutí ve věci, pokud jde o první důvod žaloby podané žalobkyní, tím, že ho zamítl (rozsudek o kasačním opravném prostředku, body 57 až 60). Vrátil věc zpět Tribunálu, aby rozhodl o druhém až pátém žalobním důvodu.

35      Po vrácení byla věc přidělena čtvrtému rozšířenému senátu Tribunálu.

36      Účastníci řízení nevyužili možnosti stanovené článkem 217 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu, předložit písemná vyjádření.

37      Na základě zprávy soudce zpravodaje rozhodl Tribunál (čtvrtý rozšířený senát) o zahájení ústní části řízení.

38      Řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na otázky Tribunálu byly vyslechnuty na jednání konaném dne 1. června 2016. Při této příležitosti byli účastníci řízení vyzváni k předložení svých vyjádření k případným důsledkům rozsudku o kasačním opravném prostředku na druhý až pátý důvod žaloby, což bylo zaznamenáno v protokolu z jednání.

 Právní otázky

39      Po rozsudku o kasačním opravném prostředku zůstávají dotčeny čtyři žalobní důvody vycházející z porušení čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení (druhý žalobní důvod), z porušení čl. 3 odst. 4 základního nařízení a z nedostatku odůvodnění (třetí žalobní důvod), z porušení zásady rovného zacházení a ze zjevně nesprávného posouzení (čtvrtý žalobní důvod), jakož i z porušení zásady řádné správy (pátý žalobní důvod).

 K druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení

40      V rámci druhého žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že posouzení její žádosti o STH ze strany orgánů je stiženo zjevně nesprávnými posouzeními. Tento žalobní důvod je rozdělen na dvě části. V první části žalobkyně zpochybňuje opodstatněnost konstatování týkajícího se nedodržení čl. 2 odst. 7 písm. c) druhé odrážky základního nařízení. V druhé části žalobkyně zpochybňuje opodstatněnost konstatování týkajícího se nedodržení čl. 2 odst. 7 písm. c) třetí odrážky základního nařízení.

41      Rada podporovaná Komisí navrhuje zamítnutí tohoto žalobního důvodu.

42      Podle čl. 2 odst. 7 písm. c) druhé a třetí odrážky základního nařízení „žádost podle [ustanovení] písmene b) musí [...] být doložena dostačujícími důkazy o tom, že výrobce působí v podmínkách tržního hospodářství, totiž že jsou splněna tato kritéria: [...] společnosti disponují jednoznačným a jasným účetnictvím prověřeným nezávislými auditory v souladu s mezinárodními účetními standardy a používaným ve všech oblastech [druhá odrážka], výrobní náklady a finanční situace společností nepodléhají podstatnému zkreslení způsobenému bývalým systémem netržního hospodářství, zejména pokud jde o odpisy aktiv, jiné odpisy, výměnný obchod a zaplacení započtením [třetí odrážka]“.

43      Vzhledem k tomu, že na jedné straně podmínky vyjmenované v čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení vykazují kumulativní povahu (rozsudek ze dne 18. března 2009, Shanghai Excell M&E Enterprise a Shanghai Adeptech Precision v. Rada, T‑299/05, EU:T:2009:72, bod 76) a na druhé straně žalobkyně dvěma částmi svého žalobního důvodu zpochybňuje opodstatněnost konstatování týkajících se druhé a třetí odrážky uvedeného čl. 2 odst. 7 písm. c), je třeba uvést, že zamítnutí jedné z uvedených částí stačí k zamítnutí žalobního důvodu v jeho celku.

44      Za okolností projednávané věci je třeba nejprve zkoumat první část tohoto žalobního důvodu.

45      Je třeba připomenout, že Rada v bodech 21 a 22 odůvodnění napadeného nařízení měla za to, že skutečnosti předložené žalobkyní neodpovídají podmínkám vyjmenovaným v druhé odrážce čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení a potvrdila analýzu nacházející se v prozatímním nařízení.

46      Bod 22 odůvodnění napadeného nařízení zní takto: „[s]polečnost je povinna mít jedno jasné účetnictví, které je v souladu s mezinárodními účetními standardy[; n]edostatky zjištěné auditory v účetních obdobích 2006 a 2007 jasně ukazují, že účetnictví společnosti nebylo vedeno v souladu s mezinárodními účetními standardy, a společnost tudíž nemůže prokázat, že druhé kritérium pro tržní zacházení splňuje [; k]ritéria pro tržní zacházení na mezinárodní standardy odkazují a členství ve WTO zde nehraje žádnou roli [; č]lenství ve WTO jako takové navíc nezaručuje, že v hospodářské činnosti jedné společnosti převládají tržní podmínky“.

47      V bodě 27 odůvodnění prozatímního nařízení Komise uvedla, že auditoři vyjádřili výhrady k účetnictví žalobkyně za rok 2006 a žalobkyně neposkytla auditem prověřené účetnictví za rok 2007.

48      V bodech 28 a 29 odůvodnění téhož nařízení Komise zamítla argumentaci žalobkyně založenou zaprvé na dodržení postupů auditu, pokud jde o rok 2006, zadruhé na závazku dodat účetnictví prověřené auditem za rok 2007 v souladu s mezinárodními účetními standardy a zatřetí na relevantnosti výhrad vyjádřených auditorem, jelikož účetnictví bylo prověřeno v souladu s mezinárodními účetními standardy. Na jedné straně Komise připomněla, že jí nebylo dodáno auditované účetnictví za rok 2007, přestože o ně v tomto smyslu žádala. Na druhé straně uvedla, že čl. 2 odst. 7 bod b) základního nařízení, který počítá s udělením statusu podniku působícího v podmínkách tržního hospodářství (dále jen „STH“), představuje výjimku, a musí být proto předmětem striktního výkladu, a vyvodila z toho, že účetnictví musí být v souladu s mezinárodními účetními standardy nejen auditováno, ale i vedeno.

49      Argumentace žalobkyně předložená vůči této analýze může být rozdělena na dvě výhrady. První, hlavní výhrada, vychází z nesprávného právního posouzení při výkladu čl. 2 odst. 7 písm. c) druhé odrážky základního nařízení, jež se týká použití nesprávného právního kritéria. Druhou výhradou, která je uvedena podpůrně, žalobkyně tvrdí, že se Rada dopustila zjevně nesprávného posouzení při použití kritéria, které upřednostnila.

 K výhradě vycházející z použití nesprávného právního kritéria

50      Podle žalobkyně je třeba čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení vykládat tak, aby bylo vzato v úvahu členství v Arménské republiky ve WTO a nevzniklo nepřiměřené důkazní břemeno. Domnívá se, že Rada použila nesprávné právní kritérium přijetím širokého výkladu požadavku „[prověření] nezávislými auditory v souladu s mezinárodními účetními standardy“ obsaženého v čl. 2 odst. 7 písm. c) druhé odrážce základního nařízení. Důsledkem toho bylo, že jí bylo uloženo, aby byly její účetní záznamy připraveny v přísném souladu se všemi mezinárodními účetními standardy, byly bez vad a byly bez výhrad potvrzeny zprávou o auditu. Takový požadavek by překračoval znění čl. 2 odst. 7 písm. c) druhé odrážky, podle kterého musí být účetnictví pouze jasné a prověřené nezávislými auditory v souladu s mezinárodními účetními standardy a používané ve všech oblastech.

51      Rada tak nesprávně tvrdí, že výklad odkazu na „[prověření] nezávislými auditory v souladu s mezinárodními účetními standardy“ tak, že se týká pouze provádění auditů v souladu s mezinárodními účetními standardy, je v rozporu s logikou čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení.

52      Nejprve žalobkyně poznamenává, že provádění auditu zahrnuje nejen dodržování mezinárodních auditorských standardů, ale také zkoumání účetnictví v souladu s mezinárodními standardy finančního výkaznictví (International Financial Reporting Standards). Z toho v podstatě vyvozuje, že nemá povinnost připravit své účetnictví v souladu s mezinárodními standardy finančního výkaznictví, jelikož stačí provádění auditu. Žalobkyně v tomto ohledu zdůrazňuje, že zpráva o auditu provedeném za rok 2007 (dále jen „zpráva o auditu za rok 2007“), se týká prezentace finanční výkonnosti a jejích peněžních toků s odkazem na mezinárodní standardy finančního výkaznictví. Dále žalobkyně tvrdí, že pokud auditoři konstatují existenci významných pochybení, nemohou vydat osvědčení. Konečně se domnívá, že není logické zacházet s ní obdobně jako s podnikem, který neprovedl audit svého účetnictví nebo ho provedl pouze na základě místních norem, které nejsou uznány.

53      Žalobkyně v podstatě dodává, že v případě, že by ji byl přiznán status STH, mohly by každopádně orgány jistě upravit její náklady podle čl. 2 odst. 5 základního nařízení.

54      Rada navrhuje výhradu zamítnout.

55      Jde o to, jaký smysl má být připsán požadavku, podle kterého společnosti disponují „jednoznačným a jasným účetnictvím prověřeným nezávislými auditory v souladu s mezinárodními účetními standardy a používaným ve všech oblastech“, jak je stanoveno v čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení.

56      Pokud jde zaprvé o pravidla, kterými se má řídit zkoumání této výhrady, podle ustálené judikatury je pro výklad ustanovení unijního práva třeba vzít v úvahu nejen jeho znění, ale i jeho kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí (viz rozsudek ze dne 7. června 2005, VEMW a další, C‑17/03, EU:C:2005:362, bod 41 a citovaná judikatura).

57      Kromě toho v rozsahu, v němž jde o výklad jedné z podmínek přiznání statusu STH uvedeného v čl. 2 odst. 7 písm. b) základního nařízení, je rovněž třeba vzít v úvahu skutečnost, že metoda stanovení běžné hodnoty výrobku uvedená v tomto ustanovení je výjimkou ze zvláštní metody stanovené za tímto účelem v čl. 2 odst. 7 písm. a) nařízení, jelikož posledně uvedená metoda je v zásadě použitelná v případě dovozu ze zemí bez tržního hospodářství. Podle ustálené judikatury přitom všechna odchýlení se nebo výjimky z obecného pravidla musí být vykládány striktně [viz rozsudek ze dne 10. října 2012, Gem-Year a Jinn-Well Auto-Parts (Zhejiang) v. Rada, T‑172/09, nezveřejněný, EU:T:2012:532, bod 118 a citovaná judikatura]. Jelikož čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení stanoví podmínky, které musejí být dodrženy proto, aby výjimka byla uplatněna, musejí být uvedené podmínky vykládány striktně.

58      Rovnou je třeba uvést, že žalobkyně proti této zásadě restriktivního výkladu uvádí, že výklad podmínek pro přiznání statusu STH musí naopak vzít v úvahu členství Arménské republiky ve WTO.

59      Je pravda, že z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že texty unijního práva musejí být vykládány v nejvyšší možné míře ve světle mezinárodního práva, zejména týkají-li se takové texty právě provádění mezinárodní dohody uzavřené Unií (viz rozsudek ze dne 15. března 2012, SCF Consorzio Fonografici, C‑135/10, EU:C:2012:140, bod 51 a citovaná judikatura).

60      Je však třeba zdůraznit, že jeden ze základních postulátů rozsudku o kasačním opravném prostředku spočívá na zvláštnosti čl. 2 odst. 7 základního nařízení v rozsahu, v němž vyplývá z rozhodnutí zákonodárce Evropské unie stanovit zvláštní pravidla týkající se dovozu z členských zemí WTO bez tržního hospodářství, zatímco antidumpingová dohoda neobsahuje zvláštní pravidla pro dovoz z takových zemí (viz bod 33 výše).

61      Je třeba konstatovat, že toto zdůraznění ze strany Soudního dvora jak zvláštnosti přístupu Unie, tak neexistence odpovídajícího ustanovení v antidumpingové dohodě činí irelevantní okolnost, že Arménská republika je členem WTO, pokud jde o výklad podmínek uvedených v čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení.

62      Co se zadruhé týče výkladu čl. 2 odst. 7 písm. c) druhé odrážky základního nařízení, je třeba připomenout, že čl. 2 odst. 7 písm. b) téhož nařízení jako výjimku umožňuje podniku ze země bez tržního hospodářství, aby běžná hodnota jeho výrobku byla určena podle pravidel platných pro společnosti ze zemí s takovým hospodářstvím.

63      Účelem podmínek uvedených v čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení je uložit žadateli o status STH několik povinností s cílem umožnit orgánům ověřit, že působí v podmínkách tržního hospodářství. Z tohoto hlediska je třeba konstatovat, že je obzvláště důležité, aby účetnictví, které podnik používá, odráželo skutečné náklady na jeho výrobu, protože na jeho základě bude zjištěna běžná hodnota jeho výrobku.

64      Ve světle tohoto cíle lze odkaz na disponování „jednoznačným a jasným účetnictvím prověřeným nezávislými auditory v souladu s mezinárodními účetními standardy a používaným ve všech oblastech“ ve druhé odrážce čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení chápat pouze tak, že má za cíl umožnit orgánům ujistit se o pravdivosti účetnictví dotyčného podniku.

65      To znamená, že žalobkyně nesprávně v podstatě tvrdí, že taková podmínka může být splněna pouze na základě provedení postupu ověření v souladu s mezinárodními auditorskými standardy bez ohledu na závěry, které jsou tam uvedeny o slučitelnosti účetnictví dotyčného podniku s mezinárodními účetními standardy. Na jedné straně by takový přístup byl v rozporu s cílem čl. 2 odst. 7 písm. c) druhou odrážkou základního nařízení, protože by mohl vést k udělení statusu STH společnosti, jejíž účetnictví není dostatečně spolehlivé. Na druhé straně by takový přístup rovněž byl v rozporu se zásadou restriktivního výkladu čl. 2 odst. 7 písm. b) a c) základního nařízení, připomenuté výše v bodě 57.

66      Z toho vyplývá, že právní kritérium, které byla Rada povinna použít, spočívalo v ověření, zda důkazy předložené žalobkyní na základě čl. 2 odst. 7 písm. c) druhé odrážky základního nařízení umožnily ujistit se o pravdivosti jejího účetnictví. Rada proto měla povinnost zohlednit závěry ověření provedených, pokud jde o slučitelnost účetnictví s mezinárodními účetními standardy.

67      Rada se tedy tím, že v bodě 22 odůvodnění napadeného nařízení uvedla, že „[n]edostatky zjištěné auditory v účetních obdobích 2006 a 2007 jasně ukazují, že účetnictví společnosti nebylo vedeno v souladu s mezinárodními účetními standardy, a společnost tudíž nemůže prokázat, že druhé kritérium pro tržní zacházení splňuje“, nedopustila nesprávného právního posouzení tvrzeného žalobkyní.

68      Tento závěr nemůže být zpochybněn odkazem učiněným žalobkyní na čl. 2 odst. 5 základního nařízení. Ten umožňuje orgánům, pokud jde o podnik činný v zemi s tržním hospodářstvím, jehož náklady spojené s výrobou a prodejem výrobku, který je předmětem šetření, se rozumně neodrážejí v jeho záznamech, tyto náklady opravit nebo je určit na základě nákladů jiných výrobců nebo vývozců z téže země nebo, pokud tyto informace nejsou k dispozici nebo nemohou být použity, na jakémkoli jiném rozumném základě, včetně informací vyplývajících z jiných reprezentativních trhů.

69      Zdá se, že žalobkyně v podstatě tvrdí, že případné chyby v účetnictví nepředstavují překážku uznání statusu STH, jelikož by se nacházela v situaci rovnocenné situaci podniku ze země s tržním hospodářstvím, vůči níž se uplatňuje čl. 2 odst. 5 základního nařízení.

70      Taková argumentace není přesvědčivá.

71      Na jedné straně přímo odporuje zásadě restriktivního výkladu podmínek udělení statusu STH uvedeného v judikatuře citované v bodě 57 výše.

72      Zadruhé je třeba uvést, že čl. 2 odst. 5 základního nařízení je založen hlavně na zásadě opravy nebo určení nákladů dotyčného podniku na základě srovnání s náklady jiných výrobců nebo vývozců z téže země. Je však třeba konstatovat, že použití srovnání v rámci téže země je možné pouze, pokud jde o podnik v tržním hospodářství, a není možné ohledně žadatele o status STH, který pojmově spadá do země bez takového hospodářství. Proto v případě pochyb o reálnosti nákladů žadatele o status STH musí být uvedená žádost zamítnuta a běžná hodnota výrobku určena na základě srovnání s třetí zemí s tržním hospodářstvím, podle čl. 2 odst. 7 písm. a) základního nařízení.

73      První výhradu je tudíž třeba zamítnout.

 K výhradě vycházející ze zjevně nesprávného posouzení

74      Podpůrně žalobkyně tvrdí, že bod 22 odůvodnění napadeného nařízení je stižen zjevně nesprávným posouzením, jelikož Rada nadhodnotila důsledky výhrady připojené ke zprávě o auditu týkající se peněžních toků za rok 2007, která je příznivá.

75      Zaprvé žalobkyně tvrdí, že odkaz na „soulad“ s mezinárodními normami nebrání existenci jistých výhrad, které nemají vliv na pravdivost větší části auditovaného účetnictví.

76      Zadruhé žalobkyně připomíná, že předložila peněžní toky za rok 2007 dne 12. a 13. března 2009, tedy den po jejich sdělení nezávislými ověřovateli a tři týdny před přijetím prozatímního nařízení. Kromě výhrady týkající se hodnoty zásob ke dni 31. prosince 2006 auditoři vydali kladné stanovisko potvrzující soulad s mezinárodními normami, včetně účetních.

77      Zatřetí žalobkyně v podstatě tvrdí, že nebylo možné, aby auditoři ve své zprávě o auditu za rok 2007 vydali stanovisko bez výhrad, jelikož peněžní toky za rok 2007 jsou prováděny vzhledem k účetní závěrce za rok 2006, pro niž bylo vydáno záporné stanovisko. Žalobkyně tvrdí, že stanovisko s výhradou následující po nepříznivém stanovisku představuje uznání důležitého pokroku v předložení účetnictví a znamená, že výhrada se netýká většiny účetnictví a že je účetnictví v souladu s mezinárodními normami. Žalobkyně v tomto ohledu připomíná, že stanovisko s výhradou může být vydáno pouze tehdy, pokud výhrada není tak velká, že by zpochybnila zásadu kladného stanovisko, a netýká se značného počtu položek v peněžních tocích. Proto Rada zjevně pochybila, když měla za to, že výhrada týkající se valorizace zásob měla vliv náklady během období šetření, vliv, který by mimo jiné byl dostatečně velký, aby účetnictví bylo považováno za nesouladné s mezinárodními normami.

78      Začtvrté žalobkyně vytýká orgánům, že nezohlednily uzavření jejího závodu během téměř tří let od roku 2004 do roku 2006 za účelem nahrazení a modernizace, což ovlivnilo její účetnictví za rok 2006. Tvrdí, že se pokusila a dokázala poté kvantifikovat a opravit chyby odhalené za tento rok, což vysvětluje zpoždění v předložení zprávy o auditu za rok 2007. Uvádí, že by bylo nerozumné od ní požadovat, aby opravila všechny chyby týkající se roku 2006. V replice uvádí, že deformace týkající se posouzení a zprávy o stavu zásob byly již opraveny ve zprávě o auditu za rok 2007 a že výhrady nemohly být zopakovány ve zprávě o auditu za rok 2008.

79      Úvodem Tribunál uvádí, že tato výhrada se týká použití čl. 2 odst. 7 písm. c) druhé odrážky základního nařízení na okolnosti projednávané věci a že rozsah provedeného přezkumu musí vzít v úvahu široký prostor pro uvážení, který je přiznán orgánům v oblasti opatření na ochranu obchodu z důvodu složitosti hospodářských, politických a právních situací, které musí zkoumat (viz rozsudek ze dne 18. března 2009, Shanghai Excell M&E Enterprise a Shanghai Adeptech Precision v. Rada, T‑299/05, EU:T:2009:72, bod 79 a citovaná judikatura).

80      Z toho vyplývá, že přezkum takového posouzení ze strany orgánů prováděný unijním soudem se musí omezit na ověření dodržení procesních pravidel, věcné správnosti skutkových zjištění použitých k provedení zpochybňované volby, neexistence zjevně nesprávného posouzení tohoto skutkového stavu nebo zneužití pravomoci (viz rozsudek ze dne 18. března 2009, Shanghai Excell M&E Enterprise a Shanghai Adeptech Precision v. Rada, T‑299/05, EU:T:2009:72, bod 80 a citovaná judikatura).

81      Je však třeba připomenout, že ačkoliv Komise má v oblastech, ve kterých se provádí komplexní hospodářské posouzení, prostor pro uvážení v hospodářské oblasti, neznamená to, že unijní soud nesmí přezkoumávat výklad hospodářských údajů provedený Komisí. Unijní soud totiž musí ověřit nejen věcnou správnost uplatněných důkazů, jejich věrohodnost a soudržnost, ale musí rovněž přezkoumat, zda tyto důkazy představují veškeré relevantní údaje, jež se při posuzování komplexní situace musejí vzít v úvahu, a zda o ně lze opřít z nich vyvozené závěry (rozsudek ze dne 29. ledna 2014, Hubei Xinyegang Steel v. Rada, T‑528/09, EU:T:2014:35, bod 53).

82      Konečně je třeba zdůraznit, že důkazní břemeno nese vyvážející výrobce, který si přeje požívat status STH. Článek 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení totiž stanoví, že žádost „musí [...] být doložena dostačujícími důkazy“. Orgánům Společenství tudíž nepřísluší prokazovat, že vyvážející výrobce nesplňuje podmínky užívání uvedeného statutu. Naopak je věcí těchto unijních orgánů, aby posoudily, zda jsou důkazy předložené vyvážejícím výrobcem dostatečné k prokázání toho, že podmínky uvedené v čl. 2 odst. 7 písm. c) prvním pododstavci základního nařízení jsou splněny, a unijnímu soudu, aby ověřil, zda takovéto posouzení není zjevně nesprávné (viz rozsudek ze dne 18. března 2009, Shanghai Excell M&E Enterprise a Shanghai Adeptech Precision v. Rada, T‑299/05, EU:T:2009:72, bod 83 a citovaná judikatura).

83      Vzhledem k předcházejícím úvahám tato výhrada znamená ověřit, zda se Rada nedopustila zjevně nesprávného posouzení, když konstatovala v podstatě, že nedostatky odhalené auditory neumožňují ujistit se o pravdivosti účetnictví žalobkyně.

84      Zaprvé je třeba uvést, že období šetření trvalo od 1. července 2007 do 30. června 2008 a že žalobkyně byla pouze schopna předložit zprávu o auditu pro zlomek tohoto období, totiž za rok 2007.

85      Zadruhé ze spisu vyplývá, že zpráva o auditu z roku 2007 obsahovala výhradu odůvodněnou touto úvahou: „[s]polečnost zaregistrovala několik rozdílů mezi účetnictvím týkajícím se fyzické inventury a účetními knihami ke dni 31. prosince 2006, ale k tomuto dni nebyla schopna tyto rozdíly uspokojivě vyřešit[; n]emohli jsme se o těchto inventárních částkách přesvědčit jinými postupy ověření[; v] důsledku toho jsme nebyli schopni určit, zda je nutné opravit inventury ke dni 31. prosince 2006, jakož i náklady na prodej a čisté ztráty za finanční roky končící dne 31. prosince 2006 a 2007“. To vedlo k vyjádření následující výhrady v příznivém stanovisku poskytnutém auditory: „[p]odle našeho názoru, s výhradou účinků takových oprav na skutečné číselné údaje, jakož i na odpovídající číselné údaje, oprav, které případně mohly být považovány za nezbytné, kdyby bylo možno získat dostatečné průkazné a vhodné informace, popsané ve východisku pro stanovisko s výhradou, poskytují peněžní toky, ve všech důležitých aspektech, přesný obraz o finanční situaci společnosti ke dni 31. prosince 2007, jakož i jejích finančních výsledcích a peněžních tocích za účetní rok končící k tomuto datu v souladu s mezinárodními standardy účetního výkaznictví“.

86      Výhrada se týkala třech prvků: inventury zásob ke dni 31. prosince 2006, nákladů na prodej a čistých ztrát za roky 2006 a 2007.

87      Zatřetí žalobkyně zajisté správně poznamenává, že z oddílu (m) uvedené zprávy o auditu vyplývá, že během účetního roku 2007 bylo vynaloženo úsilí opravit chyby nalezené ve zprávě o auditu za rok 2006. Nicméně oddíl (m) zprávy o auditu nemůže být vykládán bez ohledu na výhradu auditorů. Z toho vyplývá, že spolehlivost těchto oprav zůstává nejistá, i když žalobkyně přehodnotila některé chybné údaje z roku 2006 (včetně hodnoty vybavení a zásob).

88      V tomto ohledu je třeba konstatovat, že žalobkyně ve svých písemnostech uznává neúplnost nového posouzení, které provedla, protože ve své replice tvrdí, že „[o]pravit v průběhu antidumpingového šetření úplně každou administrativní chybu obsaženou v účetnictví za rok končící dne 31. prosince 2006, zmíněnou auditory, by tak pro [j]ejí ředitelství představovalo nepřiměřenou zátěž“.

89      Začtvrté z předcházejících úvah vyplývá, že skutečnosti předložené žalobkyní, která nese důkazní břemeno splnění podmínek stanovených v čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení podle judikatury citované v bodě 82 výše, neumožnily orgánům ujistit se o správnosti účetnictví žalobkyně, pokud jde o tři prvky: inventuru zásob ke dni 31. prosince 2006, náklady na prodej a čisté ztráty za roky 2006 a 2007.

90      Na jedné straně nelze platně popřít, že se tyto prvky týkají nákladů žalobkyně, které mohou mít vliv na stanovení běžné hodnoty jejího výrobku.

91      Na druhé straně z toho nezbytně vyplývá, že účetnictví žalobkyně orgánům neumožňuje stanovit uvedenou běžnou hodnotu podle metody stanovené v čl. 2 odst. 7 písm. b) základního nařízení.

92      Rada se tedy nedopustila tvrzeného zjevně nesprávného posouzení, když se domnívala, že žalobkyně neprokázala, že byly splněny podmínky čl. 2 odst. 7 písm. c) druhé odrážky základního nařízení.

93      S ohledem na předcházející úvahy je třeba druhou výhradu zamítnout, a v důsledku toho zamítnout první část tohoto žalobního důvodu v plném rozsahu. Z důvodů uvedených v bodě 43 výše tento závěr stačí k zamítnutí tohoto žalobního důvodu, aniž je užitečné zkoumat jeho druhou část.

 K třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 3 odst. 4 základního nařízení a z nedostatečného odůvodnění

94      Tímto žalobním důvodem žalobkyně Radě vytýká, že porušila čl. 3 odst. 4 základního nařízení tím, že provedla souhrnné posouzení dovozu z Arménie s dovozem z Brazílie a ČLR.

95      Rada podporovaná Komisí navrhuje zamítnutí tohoto žalobního důvodu.

96      Podle čl. 3 odst. 4 základního nařízení, „[p]okud jsou výrobky dovezené z více než jedné země současně předmětem antidumpingového šetření, posuzují se účinky tohoto dovozu souhrnně pouze tehdy, je-li zjištěno, že a) dumpingová rozpětí stanovená v poměru k dovozu výrobků z každé jednotlivé země není nepatrná ve smyslu čl. 9 odst. 3 a objem dovezených výrobků z každé jednotlivé země není zanedbatelný; a b) souhrnné posouzení účinků dovozu je vhodné s ohledem na podmínky hospodářské soutěže mezi dováženými výrobky a na podmínky hospodářské soutěže mezi dováženými výrobky a obdobným výrobkem Společenství“.

97      V bodech 55 až 57 napadeného nařízení Rada zamítla argumentaci žalobkyně vycházející z toho, že dovoz z Arménie nemůže být souhrnně posuzován s dovozy z Brazílie a ČLR těmito slovy:

„(55)      Po zveřejnění předběžných zjištění arménský vyvážející výrobce uvedl, že by arménský dovoz měl být v rámci analýzy újmy posuzován odděleně vzhledem nízkému objemu dovozu, nízkému podílu na trhu, stabilní tendenci dovozu a rovněž údajně významným rozdílům v kvalitě výrobku vyváženého z Arménie a výrobků vyvážených z Brazílie a ČLR.

(56)      Toto tvrzení nemohlo být přijato, jelikož bylo zjištěno, že všechny podmínky pro souhrnné posouzení stanovené v čl. 3 odst. 4 základního nařízení byly splněny:

–      jak bylo předběžně zjištěno a jak potvrzuje 38. až 39. bod odůvodnění výše, bylo dumpingové rozpětí stanovené pro Arménii nad úrovní minimální hranice určené v čl. 9 odst. 3 základního nařízení,

–      objem dovozu z Arménie nebyl zanedbatelný ve smyslu čl. 5 odst. 7 základního nařízení, tj. jeho podíl na trhu dosahoval 5,26 %, jak uvádí 96. bod odůvodnění (tabulka 4) prozatímního nařízení [; b]ylo rovněž zjištěno, že dovoz z Arménie od roku 2006 do konce období šetření významně rostl, přestože během posuzovaného období začala znovu vyvážet ČLR a dovoz z Brazílie byl významný,

–      s ohledem na podmínky hospodářské soutěže pro výrobky dovážené z dotčených zemí a zejména s ohledem na argumenty předložené v souvislosti s významnými rozdíly v kvalitě mezi dováženými výrobky, jak uvádí 52. bod odůvodnění výše, bylo zjištěno, že výrobky z Arménie mají podobné fyzické a technické vlastnosti i základní využití bez ohledu na jejich specifickou kvalitu [; j]e rovněž třeba poznamenat, že tento vyvážející výrobce uvedl, že hodlá začít vyrábět ještě kvalitnější konvertované fólie, což naznačuje, že argument ohledně údajně špatné kvality vyrobených výrobků může být přehnaný.

(57)      Tvrzení v tomto ohledu předložená arménským vyvážejícím výrobcem byla proto zamítnuta.“

98      Kromě toho bod 52 odůvodnění napadeného nařízení, týkající se vyvrácení argumentů předložených brazilským vyvážejícím výrobcem, avšak na který bod 56 odůvodnění třetí odrážka odkazuje, zní takto: „[p]okud jde o první tvrzení, tj. rozdíl v normách kvality, šetření ukázalo, že navzdory rozdílům v kvalitě se trh s hliníkovými fóliemi řídí zejména cenou a rozdíly v kvalitě hrají při výběru dodavatele pouze malou roli[; t]ato zjištění byla potvrzena spolupracujícími dovozci a dotčenými uživateli[; n]edoložené tvrzení brazilského vyvážejícího výrobce, tj. že trh s hliníkovými fóliemi je v závislosti na rozdílech v kvalitě výrobku rozdělen na několik segmentů, nemohlo být tudíž během tohoto šetření potvrzeno, a dotyčné tvrzení bylo nutno zamítnout“.

99      Tribunál se domnívá, že argumentace předložená žalobkyní v rámci tohoto žalobního důvodu může být rozdělena na dvě části podle toho, zda je zpochybňováno posouzení podmínek obsažených na jedné straně v čl. 3 odst. 4 písm. a) základního nařízení, týkajících se nezanedbatelné povahy dovozů, které jsou předmětem souhrnného posouzení, a na druhé straně v čl. 3 odst. 4 písm. b) základního nařízení, týkajících se zkoumání podmínek hospodářské soutěže. V rámci této druhé části bude zejména zkoumáno zpochybnění nedostatečně odůvodněné povahy napadeného nařízení, pokud jde o použití uvedeného čl. 3 odst. 4 písm. b), ze strany žalobkyně.

 K první části, týkající se podmínky vztahující se k nezanedbatelné povaze dovozů, které jsou předmětem souhrnného posouzení

100    Žalobkyně předkládá v podstatě pět výhrad týkajících se posouzení nezanedbatelné povahy dovozů, které jsou předmětem souhrnného posouzení, ze strany Rady.

101    První výhrada se týká výkladu podmínky požadující, aby objem dovozu z každé země uvedený v čl. 3 odst. 4 písm. a) základního nařízení nebyl zanedbatelný. Žalobkyně Radě vytýká, že chybně zohlednila kritérium 1 % podílu na trhu uvedené v čl. 5 odst. 7 základního nařízení za účelem posouzení zanedbatelné povahy dovozů ve smyslu čl. 3 odst. 4 písm. a) téhož nařízení. Na jedné straně žalobkyně poznamenává, že čl. 3 odst. 4 základního nařízení nijak neodkazuje na čl. 5 odst. 7 téhož nařízení. Na druhé straně v podstatě tvrdí, že slabá úroveň dovozu nemá stejný účinek v těchto dvou ustanoveních. Zatímco by vedla k ukončení řízení v případě čl. 5 odst. 7 základního nařízení, neplatilo by to nutně při použití jeho čl. 3 odst. 4 písm. a). Žalobkyně mimoto poznamenává, že pokud jde o výklad základního nařízení, Rada nemůže uplatňovat žádný prostor pro uvážení.

102    Úvodem je třeba uvést, že Rada v bodě 56 druhé odrážce odůvodnění napadeného nařízení za účelem označení dovozů žalobkyně za „nezanedbatelné“ neprovedla skutečné posouzení šíře uvedených dovozů, nýbrž vycházela ze spojeného výkladu na jedné straně čl. 3 odst. 4 písm. a) základního nařízení a na druhé straně čl. 5 odst. 7 téhož nařízení.

103    Z judikatury vyplývá, že čl. 3 odst. 4 písm. a) základního nařízení byl vykládán tak, že umožňuje, aby byly vzaty do úvahy dovozy z určitého státu v rámci souhrnného posouzení pouze, pokud tyto dovozy pocházejí od vyvážejícího výrobce, u něhož byla zjištěna dumpingová praxe (rozsudek ze dne 28. října 2004, Shanghai Teraoka Electronic v. Rada, T‑35/01, EU:T:2004:317, bod 161). Z toho vyplývá, že předmětem tohoto ustanovení je zabránit tomu, aby souhrnné posouzení účinků dovozu nebylo provedeno se zahrnutím země, jejíž dovozy dotčeného vyvážejícího výrobce nezpůsobují dumping, buď protože je dumpingové rozpětí nižší než nepatrné, nebo protože je objem dovozu zanedbatelný.

104    Je třeba konstatovat, že čl. 5 odst. 7 základního nařízení je v rozsahu, v němž stanoví, že „řízení se nezahajuje proti zemím, dovoz, z nichž tvoří méně než 1 % podílu na trhu, pokud tyto země dohromady nepokrývají nejméně 3 % spotřeby Společenství“, určen přesně k jasné formulaci podmínek, za kterých je část dovozů do spotřeby Unie příliš slabá k tomu, aby tyto dovozy mohly být považovány za způsobující dumping.

105    Existuje tudíž vztah komplementarity mezi těmito dvěma ustanoveními, takže se Rada nedopustila nesprávného právního posouzení tvrzeného žalobkyní, když zohlednila horní hranici 1 % uvedenou v čl. 5 odst. 7 základního nařízení za účelem výkladu podmínky týkající se nezanedbatelné povahy dovozů obsažené v čl. 3 odst. 4 písm. a) základního nařízení.

106    První výhrada proto musí být zamítnuta.

107    Druhá výhrada spočívá na srovnání s kvalifikací dovozů z Ruska ze strany Rady. Radě je vytýkáno, že se domnívala, že dovozy z Arménie mají značný dopad na trh, kdežto dovozy z Ruska byly považovány za omezené a nemající negativní účinek na situaci výrobního odvětví Unie, ačkoli byly vyšší.

108    Je třeba konstatovat, že žalobkyně tuto výhradu právně nekvalifikuje.

109    V případě, že je projednávaná výhrada uplatněna za účelem prokázání toho, že se orgány chybně domnívaly, že dovozy žalobkyně jsou nezanedbatelné na základě čl. 3 odst. 4 písm. a) základního nařízení, musí být rovnou zamítnuta, jelikož v bodech 103 až 105 výše bylo konstatováno, že výklad pojmu „nezanedbatelný“ vzhledem k čl. 5 odst. 7 základního nařízení nevykazuje žádnou chybu.

110    V případě, že projednávaná výhrada má být chápána tak, že v podstatě tvrdí porušení zásady rovného zacházení ke škodě žalobkyně, nemůže rovněž obstát. Není nezbytné zkoumat, zda jsou ruské a arménské dovozy ve srovnatelných situacích, stačí jen připomenout, že dodržování zásady rovného zacházení musí být v souladu s dodržováním zásady legality, což znamená, že nikdo nemůže ve svůj prospěch uplatňovat protiprávnost, k níž došlo ve prospěch jiné osoby (viz rozsudek ze dne 14. dubna 2011, Visa Europe a Visa International Service v. Komise, T‑461/07, EU:T:2011:181, bod 219 a citovaná judikatura). Proto za předpokladu, že se Rada dopustila pochybení, když ruské dovozy označila za omezené, nemělo by takové pochybení dopad na opodstatněnost označení arménských dovozů za „nezanedbatelné“.

111    Druhá výhrada tedy musí být rovněž zamítnuta.

112    Třetí, čtvrtá a pátá výhrada se týkají výběru období zohledněného za účelem posouzení zanedbatelné či nezanedbatelné povahy dovozů žalobkyně.

113    Třetí výhradou je Radě vytýkáno, že určila objem dovozů žalobkyně na základě pouze období šetření (červenec 2007 až červen 2008), spíše než na základě posuzovaného období (leden 2005 až červen 2008). V podstatě je tvrzeno, že pouhé období šetření není vzhledem k žalobkyni reprezentativní, jelikož nebere v úvahu účinky úplného zastavení jejích činností v letech 2004 až 2006. Nezohledňuje tak absenci arménských dovozů až do konce roku 2006 a v podstatě vede ke zkreslené prezentaci dovozů. Zohlednění objemu vývozů během posuzovaného období by údajně stačilo k prokázání zanedbatelné povahy jejích dovozů. Žalobkyně dodává, že pouhé zohlednění dovozů během období šetření nestačí ke zjištění újmy ve smyslu čl. 3 odst. 2 základního nařízení. Žalobkyně rovněž v podstatě tvrdí, že analýza Rady je rozporuplná, jelikož nezohlednila účinky uzavření závodu žalobkyně při výpočtu průměrné hodnoty dovozů a naopak poukázala na zvýšení dovozů způsobené uvedeným obdobím uzavření.

114    Napadené nařízení ve svém třetím bodě odůvodnění rozlišuje mezi na jedné straně obdobím šetření ohledně dumpingu a újmy (od 1. července 2007 do 30. června 2008) a na druhé straně posuzovaným obdobím, které se týká zkoumání tendencí užitečných pro posouzení újmy (od 1. ledna 2005 do 30. června 2008).

115    V bodě 56 druhé odrážce odůvodnění napadeného nařízení Rada zohlednila objem dovozu z Arménie během období šetření (totiž 5,26 %) za účelem závěru, že nebyl zanedbatelný. Rada rovněž konstatovala, že dovoz z Arménie od roku 2006 do konce období šetření významně rostl, přestože během posuzovaného období začala znovu vyvážet ČLR a dovoz z Brazílie byl významný.

116    Proto Rada k podepření svého závěru, pokud jde o nezanedbatelnou povahu dovozů, vycházela na jedné straně z objemu dovozů žalobkyně během období šetření a na druhé straně z vývoje dovozů na delším časovém základě, tedy na základě posuzovaného období.

117    V rozsahu, v němž z bodů 104 a 105 výše vyplývá, že konstatování, uvedené v bodě 56 druhé odrážce odůvodnění napadeného nařízení, o existenci tržního podílu 5,26 % samo o sobě stačí k prokázání nezanedbatelné povahy dovozů žalobkyně, se Tribunál domnívá, že stačí ověřit, zda se Rada nedopustila zjevně nesprávného posouzení, když stanovila uvedený tržní podíl pouze na základě údajů týkajících se období šetření od 1. července 2007 do 30. června 2008.

118    Podle čl. 6 odst. 1 základního nařízení „[p]o zahájení řízení započne Komise ve spolupráci s členskými státy šetření na úrovni Společenství[; š]etření se týká dumpingu i újmy a je prováděno současně[; a]by bylo zjištění reprezentativní, zvolí se posuzované období, které v případě dumpingu zpravidla odpovídá období nejméně šesti měsíců bezprostředně před zahájením řízení“.

119    Z judikatury vyplývá, že je nezbytné provést šetření na základě co možná nejnovějších informací, aby bylo možné stanovit antidumpingová cla vhodná k ochraně určitého výrobního odvětví Unie proti dumpingovým praktikám (rozsudky ze dne 3. října 2000, Industrie des poudres sphériques v. Rada, C‑458/98 P, EU:C:2000:531, bod 92, a ze dne 28. ledna 2016, CM Eurologistik a GLS, C‑283/14 a C‑284/14, EU:C:2016:57, bod 66).

120    Z judikatury rovněž vyplývá, že Rada může zjistit újmu unijního odvětví pro delší období než je to, na které se vztahuje šetření existence dumpingových praktik (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. května 1991, Nakajima v. Rada, C‑69/89, EU:C:1991:186, bod 87), díky zkoumání trendů významných pro posouzení újmy v rámci posuzovaného období.

121    Právě v rámci tohoto delšího období měla být podle žalobkyně hodnocena nezanedbatelná povaha jejích dovozů.

122    V tomto ohledu stačí zdůraznit, že Rada právem odpověděla, že by to vedlo k podání nepřesného obrazu skutečného objemu vývozů v Unii, jelikož by tak bylo zohledněno období uzavření závodu žalobkyně, které nemůže být považováno za období odrážející realitu její výrobní a vývozní činnosti.

123    Proto se Rada nedopustila zjevně nesprávného posouzení tvrzeného žalobkyní, když určila nezanedbatelnou povahu dovozů žalobkyně na základě údajů týkajících se pouze období šetření spíše nežli posuzovaného období.

124    Tento závěr není vyvrácen argumentací žalobkyně, obsaženou v replice, vycházející z povinnosti orgánů provést objektivní zkoumání podle čl. 3 odst. 2 základního nařízení. Aniž je nezbytné zabývat se otázkou přípustnosti tohoto argumentu, zpochybněné Radou, stačí zdůraznit, že nezohlednění období, které neodráží běžnou činnost žalobkyně, odpovídá požadavku shromáždění co možná nejnovějších informací, a tudíž je v souladu s logikou objektivního zkoumání, na něž odkazuje čl. 3 odst. 2 základního nařízení.

125    Třetí výhradu je tedy třeba zamítnout.

126    V rámci čtvrté výhrady žalobkyně uvádí, že její dovozy byly analyzovány na základě období 18 měsíců, ačkoli dovozy z jiných dovážejících zemí byly analyzovány na základě období 42 měsíců, což vzhledem k ní zakládá diskriminační zacházení.

127    Je však třeba konstatovat, že je taková výhrada skutkově nepodložená. Z bodu 93 druhé odrážky odůvodnění prozatímního nařízení, na který bod 58 odůvodnění napadeného nařízení odkazuje, vyplývá, že objemy dovozů jak z Arménie, tak Brazílie a ČLR byly zjišťovány na stejném časovém základě, totiž období šetření.

128    Pátou výhradou žalobkyně Radě vytýká, že nezohlednila objemy dovozu po ukončení období šetření. Připomíná, že tržby, kterých dosáhla v roce 2008 v Unii, začaly ukazovat trend značného poklesu, který pokračoval po konci období šetření. Žalobkyně tvrdí, že zohlednění objemů dovozu po skončení období šetření odpovídá zájmu zohlednit co možná nejnovější informace, a že jelikož jejich pokles začal dva měsíce před zahájením správního řízení, nemohl být způsoben uvedeným zahájením.

129    Jak již Tribunál měl příležitost zdůraznit, období šetření a zákaz zohlednění skutečností, které nastaly po jeho skončení, mají za cíl zajistit, aby výsledky šetření byly reprezentativní a hodnověrné tím, že zajišťují, aby důkazy, na kterých je založeno stanovení dumpingu a újmy, nebyly ovlivněny jednáním dotčených výrobců následujícím po zahájení antidumpingového řízení, a tedy aby konečné clo uložené v řízení mohlo účinně nahradit újmu vyplývající z dumpingu (rozsudek ze dne 17. prosince 2008, HEG a Graphite India v. Rada, T‑462/04, EU:T:2008:586, bod 66 a citovaná judikatura).

130    Kromě toho čl. 6 odst. 1 základního nařízení tím, že používá výraz „zpravidla“, umožňuje výjimky ze zákazu zohlednění informací týkajících se období, jež následuje po období šetření. Pokud jde o okolnosti příznivé pro podniky dotčené šetřením, bylo rozhodnuto, že nelze ukládat unijním orgánům, aby zohledňovaly důkazy, které spadají do období následujícího po období šetření, ledaže by tyto důkazy odhalily nové skutečnosti, v jejichž důsledku by zamýšlené uložení antidumpingového cla bylo zjevně nepřiměřené. Pokud se naopak důkazy týkající se období následujícího po období šetření jeví – vzhledem ke skutečnosti, že odrážejí stávající jednání dotčených podniků – jako odůvodňující uložení nebo zvýšení antidumpingového cla, je nutné na základě výše uvedeného konstatovat, že orgány jsou oprávněny, dokonce i povinny, je zohlednit (viz rozsudek ze dne 17. prosince 2008, HEG a Graphite India v. Rada, T‑462/04, EU:T:2008:586, bod 67 a citovaná judikatura).

131    Ve svých komentářích ke zveřejnění prozatímních zjištění žalobkyně zdůraznila graf dovozových statistik pocházející ze Statistického úřadu Evropské unie (Eurostat), z něhož lze vidět pokles jejích dovozů mezi březnem a dubnem 2008, poté stabilizaci těchto dovozů do konce studovaného období, totiž ledna 2009.

132    Z tohoto dokumentu zajisté vyplývá, že k poklesu dovozů v podstatě došlo mezi dubnem a květnem 2008, před nejen zahájením antidumpingového řízení Komisí (dne 12. července 2008), ale i stížností samotného výrobního odvětví Unie (dne 28. května 2008), což by mohlo znamenat, že uvedený pokles nemá původ v zahájení antidumpingového šetření.

133    Je však třeba uvést, že judikatura zmíněná v bodě 130 výše předpokládá, pokud jde o okolnosti příznivé pro podniky dotčené šetřením, zohlednění skutečností, které se objevily v období následujícím po období šetření, pouze v případě, kdy by tyto nové skutečnosti učinily zamýšlené uložení antidumpingového cla zjevně nepřiměřeným.

134    Je třeba konstatovat, že pokles dovozů pouze nepatrně předcházel zahájení řízení, jelikož uvedený pokles ve skutečnosti doprovázel stížnost samotného výrobního odvětví Unie, a že tudíž nelze vyloučit, že existuje příčinná souvislost mezi těmito dvěma událostmi. Kromě toho existence tohoto řízení mohla ovlivnit chování žalobkyně, podněcujíc ji k udržení relativně nízké úrovně dovozu, až do ukončení antidumpingového řízení. Odůvodnění vycházející z možného chování žalobkyně z důvodu zahájení antidumpingového šetření tak není zjevně irelevantní.

135    Rada se tedy nedopustila zjevného pochybení, když implicitně odmítla zohlednit objemy dovozu po ukončení období šetření.

136    Pátou výhradu a první část žalobního důvodu jako celek je tedy třeba zamítnout.

 K druhé části, týkající se posouzení podmínek hospodářské soutěže

137    Argumentace uvedená v této části žalobního důvodu může být rozdělena do tří výhrad, podle kterých žalobkyně kritizuje zaprvé odůvodnění napadeného nařízení, pokud jde o použití čl. 3 odst. 4 písm. b) základního nařízení, zadruhé použití irelevantních kritérií a zatřetí zjevně nesprávné posouzení při uplatnění tohoto ustanovení na okolnosti projednávané věci.

138    Pokud jde o první výhradu, navrhovatelka kritizuje odůvodnění napadeného nařízení, pokud jde o vyvrácení důkazů, které předložila za účelem prokázání toho, že špatná jakost jejího výrobku ji řadí do soutěžních podmínek odlišných od podmínek na jedné straně dovozců z Brazílie a ČLR a na druhé straně unijních výrobců. V tomto ohledu poznamenává, že se Rada omezila na zdůraznění jejího záměru začít vyrábět ještě kvalitnější konvertované hliníkové fólie.

139    Z ustálené judikatury vyplývá, že z odůvodnění vyžadovaného článkem 296 SFEU musí jasně a jednoznačně vyplývat úvahy unijního orgánu, jenž sporný akt vydal, tak aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, za účelem obhajoby svých práv a unijní soud mohl vykonat svůj přezkum (viz rozsudek ze dne 11. července 2013, Hangzhou Duralamp Electronics v. Rada, T‑459/07, nezveřejněný, EU:T:2013:369, bod 86 a citovaná judikatura).

140    Není požadováno, aby odůvodnění upřesňovalo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož odůvodnění aktu musí být posuzováno s ohledem nejen na jeho znění, ale také s ohledem na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast. Postačí, aby Rada uvedla skutečnosti a úvahy, které mají základní význam v systematice jejího rozhodnutí (viz rozsudek ze dne 11. července 2013, Hangzhou Duralamp Electronics v. Rada, T‑459/07, nezveřejněný, EU:T:2013:369, bod 87 a citovaná judikatura).

141    Konkrétně orgány nejsou povinny vyjádřit se ke všem argumentům, jichž se před ní dovolávají zúčastněné strany, ale stačí, aby vyložily skutečnosti a právní úvahy, které mají zásadní význam pro logiku rozhodnutí (viz rozsudek ze dne 16. prosince 2015, VTZ a další v. Rada, T‑108/13, nezveřejněný, EU:T:2015:980, bod 157 a citovaná judikatura).

142    Zaprvé je třeba uvést, že ze znění bodu 52 odůvodnění ve spojení s bodem 56 třetí odrážkou odůvodnění napadeného nařízení jasně a jednoznačně vyplývají úvahy Rady, pokud jde o dodržení podmínky obsažené v čl. 3 odst. 4 písm. b) základního nařízení. Z toho vyplývají tři skutečnosti: nejprve důležitost ceny v hospodářské soutěži na trhu s hliníkovými fóliemi a slabá role, kterou hrají rozdíly v jakosti (bod 52 odůvodnění); dále konstatování, že výrobky žalobkyně měly podobné základní fyzické a technické vlastnosti a totožné základní využití bez ohledu na jejich specifickou kvalitu (bod 56 třetí odrážka odůvodnění), a konečně záměr uvedený žalobkyní začít vyrábět ještě kvalitnější konvertované hliníkové fólie, který naznačuje, že argument týkající se údajné nízké jakosti vyráběných výrobků může být přehnaný (bod 56 třetí odrážka odůvodnění). Tento aspekt odůvodnění napadeného nařízení je tudíž v souladu s požadavky vyjádřenými v bodě 139 výše.

143    Zadruhé je v důsledku třeba podle judikatury citované v bodech 140 a 141 výše mít za to, že toto odůvodnění, uvedené v bodě 52 odůvodnění a v bodě 56 třetí odrážce odůvodnění napadeného nařízení, týkající se dodržení podmínky obsažené v čl. 3 odst. 4 písm. b) základního nařízení, stačí ke splnění požadavků článku 296 SFEU, pokud jde o tento aspekt jejích úvah, aniž měla Rada povinnost se výslovně vyjádřit k různým důkazům předloženým žalobkyní v průběhu správního řízení.

144    První výhrada proto musí být zamítnuta.

145    V rámci druhé výhrady žalobkyně tvrdí, že napadené nařízení je stiženo zjevně nesprávným posouzením, jelikož její argumentace týkající se podmínek hospodářské soutěže byla zamítnuta na základě irelevantního odůvodnění. Konstatování obsažené v bodě 56 třetí odrážce napadeného nařízení – vycházející z toho, že výrobky z Arménie měly podobné základní fyzické a technické vlastnosti a totožné základní využití bez ohledu na jejich specifickou kvalitu – je relevantní, pouze pokud jde o určení obdobných a dotčených výrobků, podle čl. 1 odst. 4 základního nařízení, a nikoli za účelem posouzení podmínek hospodářské soutěže, na základě čl. 3 odst. 4 písm. b) téhož nařízení.

146    Je třeba připomenout, že v bodě 56 odůvodnění napadeného nařízení Rada konstatovala, „že výrobky z Arménie mají podobné fyzické a technické vlastnosti i základní využití bez ohledu na jejich specifickou kvalitu“. Žalobkyně se domnívá, že se jedná o kritéria relevantní v rámci čl. 1 odst. 4 základního nařízení týkajícího se určení obdobného výrobku, ale nikoli v rámci čl. 3 odst. 4 písm. b) tohoto nařízení.

147    Touto výhradou proto žalobkyně Radě vytýká, že použila irelevantní kritéria v souvislosti při posouzení podmínek hospodářské soutěže na základě čl. 3 odst. 4 písm. b) základního nařízení. Jde tedy o případné nesprávné právní posouzení Rady, a nikoli o existenci zjevně nesprávného posouzení, jak zjevně tvrdí žalobkyně.

148    V bodě 103 výše bylo připomenuto, že čl. 3 odst. 4 písm. a) základního nařízení byl vyložen Tribunálem tak, že znamená, že souhrnné posouzení účinků dovozu nemůže být provedeno se zahrnutím země, jejíž dovozy dotčeného vyvážejícího výrobce nezpůsobují dumping, protože je buď dumpingové rozpětí nižší než nepatrné, nebo objem dovozu zanedbatelný.

149    Je třeba konstatovat, že rovnocenný přístup musí být upřednostněn v rámci výkladu čl. 3 odst. 4 písm. b) základního nařízení. Proto odkaz na vhodnost souhrnného posouzení „účinků dovozu [...] s ohledem na podmínky hospodářské soutěže mezi dováženými výrobky“ musí být chápán tak, že má za cíl zabránit tomu, aby byly souhrnně posuzovány účinky dovozu výrobků, které vzájemně nejsou v dostatečné hospodářské soutěži, aby mohly způsobit stejnou újmu, kterou utrpělo výrobní odvětví Unie. Stejně tak zmínka o vhodnosti souhrnného posouzení „podmín[ek] hospodářské soutěže mezi dováženými výrobky a obdobným výrobkem Společenství“ musí být chápána tak, že je jejím cílem zabránit tomu, aby dovozy mající nedostatečný stupeň hospodářské soutěže s výrobkem pocházejícím z výrobního odvětví Unie, a tudíž ty, které pro toto odvětví nemohou být příčinou újmy, mohly být předmětem souhrnného posouzení s ostatními dovozy.

150    Rada se tedy nedopustila nesprávného právního posouzení, když použila kritéria rovnocenná s kritérii, která jsou relevantní pro určení obdobného výrobku na základě čl. 1 odst. 4 základního nařízení, jelikož se v podstatě týkají ujištění se o existenci dostatečného stupně hospodářské soutěže mezi dotčeným výrobkem a obdobným výrobkem.

151    Článek 1 odst. 4 základního nařízení totiž obdobný výrobek definuje jako „výrobek, který je shodný, tj. podobný ve všech ohledech s posuzovaným výrobkem nebo není-li takový výrobek k dispozici, jiný výrobek, který, ačkoliv není obdobný ve všech ohledech, má vlastnosti úzce se podobající vlastnostem posuzovaného výrobku“. Je ustálenou judikaturou, že definice dotčeného výrobku v rámci antidumpingového šetření má za cíl pomoci vypracování seznamu výrobků, které případně budou předmětem uložení antidumpingových cel. Pro účely této definice mohou orgány zohlednit několik faktorů, jako jsou zejména fyzikální, technické a chemické vlastnosti výrobků, jejich použití, jejich vzájemná zaměnitelnost, jejich vnímání spotřebitelem, distribuční kanály a výrobní proces, náklady na výrobu a kvalita [rozsudek ze dne 10. října 2012, Gem-Year a Jinn-Well Auto-Parts (Zhejiang) v. Rada, T‑172/09, nezveřejněný, EU:T:2012:532, bod 59 a citovaná judikatura].

152    Z předcházejících úvah vyplývá, že se Rada nedopustila nesprávného právního posouzení tvrzeného žalobkyní tím, že zohlednila okolnost, že výrobky z Arménie mají podobné fyzické a technické vlastnosti i základní využití bez ohledu na jejich specifickou kvalitu“.

153    Druhou výhradu je tedy třeba zamítnout.

154    V rámci třetí výhrady žalobkyně tvrdí, že Rada dostatečně nezohlednila špatnou jakost jejích výrobků v posouzení podmínek hospodářské soutěže, jakož i důkazy, které předložila za účelem prokázání uvedené špatné jakosti.

155    V rámci zkoumání této výhrady je třeba podle judikatury citované v bodě 79 výše zohlednit širokou posuzovací pravomoc přiznanou orgánům v oblasti obchodních ochranných opatření, a to z důvodu složitosti hospodářských, politických a právních situací, které musí zkoumat.

156    Žalobkyně tedy musí prokázat, že nízká jakost jejích dovozů tyto dovozy zařadila do situace hospodářské soutěže tak odlišné od situace jiných dovozů a dotčeného výrobku, že rozhodnutí Rady použít čl. 3 odst. 4 písm. b) základního nařízení vykazuje zjevně nesprávnou povahu.

157    Jak již bylo poznamenáno v bodě 142 výše, Rada v podstatě konstatovala tři skutečnosti pro závěr, že byla splněna podmínka čl. 3 odst. 4 písm. b) základního nařízení: převaha ceny v hospodářské soutěži na trhu s hliníkovými fóliemi a slabá role, kterou hrají rozdíly v jakosti; konstatování, že výrobky žalobkyně měly podobné základní fyzické a technické vlastnosti a totožné základní využití bez ohledu na jejich specifickou kvalitu, a záměr uvedený žalobkyní začít vyrábět ještě kvalitnější konvertované hliníkové fólie.

158    Zaprvé je třeba konstatovat, že důkazy předložené žalobkyní nezpochybňují soubor důkazů zohledněných Radou. Proto nevyvracejí existenci záměru žalobkyně zlepšit jakost svých výrobků, jejž mimoto ve svých písemnostech nezpochybňuje.

159    V tomto ohledu lze poznamenat, že Tribunál již měl příležitost zohlednit v rámci určení obdobného výrobku nejen zastupitelnost na úrovni poptávky, ale i zastupitelnost na úrovni nabídky, z hlediska možnosti přejít od výroby výrobků určité jakosti k výrobě výrobků jiné jakosti [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. října 2012, Gem-Year a Jinn-Well Auto-Parts (Zhejiang) v. Rada, T‑172/09, nezveřejněný, EU:T:2012:532, bod 75]. Z důvodů uvedených v bodech 149 až 151 výše jsou úvahy vyjádřené v rámci analýzy dotčeného výrobku na základě čl. 1 odst. 4 základního nařízení relevantní rovněž, pokud jde o určení podmínek hospodářské soutěže, ve smyslu čl. 3 odst. 4 písm. b) téhož nařízení.

160    Z toho nezbytně vyplývá, že možnost, nezpochybněná žalobkyní, přejít na výrobu lepší jakosti značně omezuje rozsah její argumentace vycházející z dopadu údajně nízké jakosti jejích výrobků na podmínky hospodářské soutěže.

161    Zadruhé a každopádně je rovněž třeba uvést, že Rada správně zdůraznila málo průkaznou hodnotu důkazů předložených žalobkyní.

162    Podle ustálené judikatury je zásadou, která se v unijním právu uplatňuje, zásada volného hodnocení důkazů, a jediným relevantním kritériem pro posouzení předložených důkazů je jejich hodnověrnost. Pro posouzení důkazní síly důkazu je tak třeba nejprve ověřit důvěryhodnost informací, jež jsou v něm obsaženy. Je tedy nutné zejména vzít v úvahu původ dokumentu, okolnosti jeho vyhotovení, komu je dokument určen a klást si otázku, zda se dokument vzhledem ke svému obsahu jeví jako rozumný a důvěryhodný (v tomto smyslu a obdobě viz rozsudek ze dne 29. června 2012, GDF Suez v. Komise, T‑370/09, EU:T:2012:333, bod 161 a citovaná judikatura).

163    Zaprvé, pokud jde o dopisy společností Timos, DLR, RONCORNI, SPHERE France, FRIO COMSET, Cogepack, je nejprve třeba konstatovat, že tyto dopisy byly sepsány na žádost žalobkyně po zahájení řízení, dále, že jejich formulace je velkou měrou obdobná, ne-li shodná, a konečně, že všechny žádají ukončení antidumpingového řízení zahájeného vůči žalobkyni. Za těchto podmínek se nelze domnívat, že uvedené dopisy mají za cíl poskytnout objektivní hodnocení jakosti výrobků žalobkyně. Pouze omezenou důkazní sílu lze tedy přiznat odstavci těchto dopisů týkajícímu se špatné kvality výrobků žalobkyně.

164    Zadruhé, pokud jde o dopis společnosti Achenbach, jeví se, že k němu došlo na žádost žalobkyně po zahájení řízení. V podstatě zdůrazňuje, že uvedení nových strojů poskytnutých uvedenou společností žalobkyni do provozu bylo provázeno určitými potížemi, jež měly vliv na náklady výroby hliníkových fólií. Takový dopis proto nemá skutečnou důkazní sílu, pokud jde o prokázání údajné špatné kvality výroby žalobkyně.

165    Proto je jediným důkazem důvěryhodně dosvědčujícím špatnou jakost jedné řady výrobků žalobkyně reklamační dopis společnosti LENZING ukončující její zásobování od žalobkyně. Jedná se tu však o spor o relativně malou částku (3 176 eur), která nemůže být rozumně považována za reprezentativní, pokud jde o celou výrobu žalobkyně nebo jejího velkého vzorku.

166    Vzhledem ke všem těmto skutečnostem je třeba dojít k závěru, že žalobkyně neprokázala zjevně nesprávnou povahu uplatnění čl. 3 odst. 4 písm. b) základního nařízení na její dovozy.

167    Třetí výhrada tedy musí být zamítnuta, a tudíž i třetí žalobní důvod v plném rozsahu.

 Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z toho, že zamítnutí nabídky závazku žalobkyně je stiženo porušením zásady rovného zacházení a zjevně nesprávnými posouzeními

168    Žalobkyně se domnívá, že její nabídka závazku byla zamítnuta v rozporu se zásadou rovného zacházení a na základě zjevně nesprávných úvah.

169    Rada podporovaná Komisí popírá opodstatněnost tohoto žalobního důvodu.

170    Podle č. 8 odst. 1 základního nařízení: „[p]okud byla předběžně zjištěna existence dumpingu a újmy, může Komise přijmout uspokojivé dobrovolné závazky, kterými se kterýkoli vývozce zaváže, že změní ceny svých výrobků nebo přestane výrobky vyvážet na dané území za dumpingové ceny, je-li Komise po zvláštní konzultaci s poradním výborem přesvědčena, že poškozující účinek dumpingu tím je odstraněn“.

171    Podle čl. 8 odst. 3 téhož nařízení „[n]abídnuté závazky nemusí být přijaty, pokud se jejich přijetí považuje za neproveditelné, například jestliže je počet skutečných nebo možných vývozců příliš velký nebo z jiných důvodů, včetně obecně politických[; d]otčenému vývozci mohou být sděleny důvody, proč je navrhováno nabídku závazku odmítnout, a poskytnuta příležitost, aby k tomu zaujal stanovisko[; d]ůvody odmítnutí budou uvedeny v konečném rozhodnutí“.

172    Body 113 až 115 odůvodnění napadeného nařízení znějí takto:

„(113)      V průběhu šetření nabídl jediný spolupracující vyvážející výrobce v Arménii a jediný spolupracující vyvážející výrobce v Brazílii cenové závazky v souladu s čl. 8 odst. 1 základního nařízení.

(114)      Obě nabídky byly přezkoumány. Nabídka brazilského vývozce odstraňuje poškozující účinek dumpingu a dostatečným způsobem omezuje riziko obcházení. Pokud jde o nabídku arménského vývozce, vzhledem ke složité struktuře této skupiny společností a jejím složitým prodejním cestám existuje při prodeji stejného výrobku, avšak různého původu, stejným odběratelům a rovněž při prodeji různých výrobků stejným odběratelům různými prodejními společnostmi téže skupiny vysoké riziko křížové kompenzace. Arménský vývozce předložil po uplynutí lhůty stanovené v čl. 8 odst. 2 základního nařízení výrazně pozměněnou nabídku závazků. Je nutno podotknout, že kromě skutečnosti, že tato pozměněná nabídka byla předložena až po uplynutí lhůty, nemůže být přijata z následujícího důvodu: přestože společnost nabídla, že bude zboží prodávat pouze přímo prvnímu nezávislému odběrateli v EU, tj. do prodejní cesty nebudou zahrnuty dvě společnosti, které s ní jsou ve spojení, z šetření vyplynulo, že společnost prodává stejným odběratelům v EU i jiné výrobky. Společnost navíc prohlásila, že hodlá vyrábět a do EU prodávat nový typ výrobku, konkrétně konvertované hliníkové fólie. Jelikož je možné, že tento nový typ výrobku by mohl být prodáván stejným odběratelům v EU, nemůže ani pozměněná nabídka riziko křížové kompenzace v přijatelné míře omezit.

(115)      Rozhodnutím 2009/736/ES […] přijala Komise nabídku závazků od společnosti [CBA]. Rada uznává, že uvedená nabídka závazků odstraňuje poškozující účinek dumpingu a dostatečným způsobem omezuje riziko obcházení. Nabídka společnosti Rusal Armenal se zamítá z důvodů uvedených v 114. bodě odůvodnění a rovněž kvůli problémům s účetnictvím této společnosti, jak je objasněno ve 21. a 22. bodě odůvodnění výše.“

173    V rámci tohoto žalobního důvodu žalobkyně zpochybňuje legalitu toho, co považuje za čtyři důvody zamítnutí své nabídky závazku, totiž předložení její nabídky závazku údajně po uplynutí lhůty, označení uvedené nabídky za „výrazně pozměněnou“, „vysoké riziko křížové kompenzace“, které by její přijetí přinášelo, a nedostatky mající vliv na její účetnictví.

174    Je však třeba konstatovat, že znění bodů 114 a 115 odůvodnění napadeného nařízení ukazuje přítomnost pouze dvou důvodů zamítnutí nabídky závazku předložené žalobkyní, na jedné straně konstatování, že pozměněná verze nabídky dostatečně neomezuje vysoké riziko křížové kompenzace „při prodeji stejného výrobku, avšak různého původu, stejným odběratelům a rovněž při prodeji různých výrobků stejným odběratelům různými prodejními společnostmi téže skupiny“ (bod 114 odůvodnění), na druhé straně nedostatky mající vliv na její účetnictví (bod 115 odůvodnění). Z bodu 114 odůvodnění napadeného nařízení totiž nevyplývá, že zbývající dvě skutečnosti identifikované žalobkyní představují odůvodnění, na jehož základě Rada zamítla uvedenou nabídku.

175    Pokud jde o legalitu odůvodnění založeného na nedostatcích v účetnictví žalobkyně, obsaženého v bodě 115 napadeného nařízení, je třeba poznamenat, že bylo žalobkyni Komisí podrobně vysvětleno v jejím dopise ze dne 7. srpna 2009, ve kterém bylo v podstatě zdůrazněno, že kontrola dodržování závazku zahrnuje možnost oprávnění ověřit účetnictví žalobkyně a že nedostatky pozorované ve vedení účtů žalobkyně při zkoumání její žádosti o STH zpochybňují možnost takového ověření.

176    Jak již Tribunál měl příležitost zdůraznit, z čl. 8 odst. 3 základního nařízení vyplývá, že unijní orgány mohou při posuzování nabídky závazku zohlednit jakékoli skutkové okolnosti (rozsudek ze dne 10. března 2009, Interpipe Niko Tube a Interpipe NTRP v. Rada, T‑249/06, EU:T:2009:62, bod 224). Kromě toho žádné ustanovení základního nařízení unijním orgánům neukládá povinnost přijmout nabídky závazků v oblasti ceny formulované hospodářskými subjekty, kterých se týká šetření předcházející stanovení antidumpingových cel. Z uvedeného nařízení naopak vyplývá, že přijatelnost takových závazků je definována orgány v rámci jejich posuzovací pravomoci (viz rozsudek ze dne 10. března 2009, Interpipe Niko Tube a Interpipe NTRP v. Rada, T‑249/06, EU:T:2009:62, bod 225 a citovaná judikatura).

177    Z toho logicky vyplývá, že Tribunál může provést pouze omezený přezkum opodstatněnosti odmítnutí nabídky závazku. V tomto ohledu lze uvést, že široká posuzovací pravomoc, kterou mají orgány, nevyplývá pouze ze složitosti hospodářských, politických a právních situací dotčených obchodními ochrannými opatřeními. Rovněž je důsledkem volby zákonodárce ponechat orgánům svobodu rozhodování, pokud jde o možnost přijmout či nepřijmout nabídku závazku.

178    Zaprvé je třeba uvést, že požadavek zajistit odpovídající kontrolu závazků je úvahou, kterou orgány mohly platně zohlednit při zkoumání nabídky závazku žalobkyně.

179    Zadruhé je v důsledku toho třeba ověřit, zda je napadené nařízení v rozsahu, v němž konstatuje, že nedostatky zjištěné v účetnictví žalobkyně mohly zpochybnit dohled nad dodržováním závazků žalobkyně, stiženo zjevně nesprávným posouzením.

180    Jak již bylo zdůrazněno v bodě 89 výše, z bodu 22 odůvodnění napadeného nařízení, na který odkazuje bod 115 odůvodnění téhož nařízení, vyplývá, že orgány disponovaly pouze auditními zprávami za rok 2006 a 2007, které zdůrazňovaly nedostatky týkající se třech skutečností: inventury zásob ke dni 31. prosince 2006, nákladů na prodej a čistých ztrát za roky 2006 a 2007.

181    Na jedné straně je třeba konstatovat, že takové nedostatky, vedle svých dopadů na výpočet běžné hodnoty výrobků žalobkyně, mohou způsobit legitimní podezření, pokud jde o důvěryhodnost účetnictví žalobkyně.

182    Tento závěr není vyvrácen okolností, uvedenou žalobkyní, že jí bylo poskytnuto individuální zacházení, jelikož čl. 9 odst. 5 základního nařízení neobsahuje žádnou podmínku týkající se účetnictví dotčeného podniku. Taková okolnost tedy není relevantní.

183    Na druhé straně Rada ve svých písemnostech správně tvrdí, že riziko křížové kompenzace, které měl řešit závazek žalobkyně, učinilo o to důležitějším dohled Komise nad výkazy žalobkyně týkajícími se účetnictví, nákupů, výroby a zásob. V případě, že by byl závazek žalobkyně přijat, by totiž Komisi příslušelo ujistit se o tom, že žalobkyně přímo nebo prostřednictvím společnosti skupiny, do níž náleží, svému zákazníku v Unii neprodává jiný výrobek se sníženou cenou, což by zrušilo nebo omezilo účinek zvýšení ceny výrobku žalobkyně, jehož se týká její závazek. Je třeba konstatovat, že možnost zajistit takové ověření je podmíněna důvěryhodností výkazů žalobkyně.

184    Vzhledem k předcházejícím úvahám se jeví, že bod 115 odůvodnění napadeného nařízení není stižen žádným zjevně nesprávným posouzením. Jelikož tento bod odůvodnění může právně dostačujícím způsobem odůvodnit odmítnutí, ze strany orgánů, přijmout nabídku závazku žalobkyně, není třeba zkoumat kritiku vůči bodu 114 odůvodnění téhož nařízení.

185    Čtvrtý žalobní důvod je tedy třeba zamítnout.

 K pátému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásady řádné správy

186    V rámci pátého žalobního důvodu žalobkyně odkazuje na článek, který vyšel v Sunday Times ve Spojeném království dne 12. října 2008, zdůrazňující existenci na jedné straně sociálních kontaktů mezi svým vlastníkem, panem D., a bývalým členem Komise odpovědným za generální ředitelství (GŘ) Komise pro obchod a na druhé straně antidumpingového šetření vedeného proti žalobkyni. V podstatě se domnívá, že tvrzení o upřednostňování vyplývají z tohoto článku, jakož i z jiných následných článků uvedených v parlamentní otázce. Rovněž poznamenává, že generální ředitel (GŘ) Komise pro obchod v dopise ze dne 16. října 2008, zveřejněném dne 19. října 2008, uvedl, že kdyby byl v případě žalobkyně zjištěn dumping, bylo by pravděpodobné, že by cla byla vybrána a že by žalobkyně, „daleka získání příznivého zacházení“, musela nakonec uhradit cla ze svých vývozů.

187    Žalobkyně v podstatě Komisi vytýká, že veřejně vycházela z probíhajícího řízení proti ní, aby se hájila proti tvrzením o upřednostňování. Žalobkyně rovněž tvrdí, že je pravděpodobné, že dopis ze dne 16. října 2008 byl zaměstnanci Komise chápán jako podnět k vedení šetření, tak aby přineslo nepříznivý výsledek pro žalobkyni, za účelem prokázání nezávislosti Komise. To představuje porušení zásady „řádné správy“, které může přivodit zrušení napadeného nařízení.

188    Rada, podporovaná Komisí, navrhuje zamítnutí tohoto žalobního důvodu.

189    Z ustálené judikatury vyplývá, že Komise a Rada jsou povinny dodržovat základní práva unie v průběhu správního řízení v oblasti ochrany před dumpingovým dovozem ze zemí, které nejsou členy Unie, mezi něž patří právo na řádnou správu zakotvené v článku 41 Listiny základních práv Evropské unie [viz rozsudek ze dne 12. prosince 2014, Crown Equipment (Suzhou) a Crown Gabelstapler v. Rada, T‑643/11, EU:T:2014:1076, bod 45 a citovaná judikatura]. Podle judikatury týkající se zásady řádné správy v případech, kdy jsou unijní orgány nadány posuzovací pravomocí, má dodržení záruk přiznaných právním řádem Unie ve správních řízeních o to větší význam. K těmto zárukám patří zejména povinnost příslušného orgánu přezkoumat s péčí a nestranností všechny rozhodné skutečnosti projednávaného případu (rozsudek Soudního dvora ze dne 21. listopadu 1991, Technische Universität München, C‑269/90, EU:C:1991:438, bod 14, a ze dne 10. října 2012, Ningbo Yonghong Fasteners v. Rada, T‑150/09, nezveřejněný, EU:T:2012:529, bod 77).

190    V projednávané věci je třeba konstatovat, že Komise pouze připomenula skutečnosti mající veřejnou povahu, aniž se odchýlila od své povinnosti nestrannosti.

191    Zaprvé v rozsahu, v němž žalobkyně tvrdí, že Komise je původcem informací zdůrazněných v článku Sunday Times, je třeba na jedné straně uvést, že existence šetření vedeného proti dovozům některých hliníkových fólií z Arménie má veřejnou povahu, jelikož uvedený článek byl vydán po zveřejnění oznámení o zahájení řízení v Úředním věstníku Evropské unie, dne 12. července 2008. Na druhé straně, pokud jde o okolnost, že pan D. je vlastníkem společnosti, která je předmětem uvedeného šetření, stačí zdůraznit, že tato informace mohla být snadno vyvozena ze všeobecně známých skutečností. Lze se totiž rozumně domnívat, že jak okolnost, že je žalobkyně jediným výrobcem hliníku v Arménii, tak skutečnost, že pan D. je jejím vlastníkem jsou veřejně dostupnými informacemi.

192    Zadruhé, pokud jde o dopis ze dne 16. října 2008, je třeba konstatovat, že se omezuje na připomenutí logiky základního nařízení, totiž toho, že vůči dovozům, které jsou předmětem dumpingu a způsobují újmu výrobnímu odvětví Unie, mohou být uložena antidumpingová cla.

193    Nelze tedy shledat žádné porušení zásady řádné správy.

194    Vzhledem k předcházejícím úvahám je třeba pátý žalobní důvod, a tudíž žalobu v plném rozsahu, zamítnout.

 K nákladům řízení

195    Podle článku 219 jednacího řádu Tribunál v rozhodnutích vydaných po zrušení jeho rozhodnutí a vrácení věci rozhoduje o nákladech souvisejících s řízeními zahájenými před ním a s řízením o kasačním opravném prostředku před Soudním dvorem. Vzhledem k tomu, že Soudní dvůr v rozsudku o kasačním opravném prostředku rozhodl, že o nákladech řízení bude rozhodnuto později, přísluší Tribunálu, aby v tomto rozsudku rozhodl i o nákladech řízení souvisejících s tímto řízením o kasačním opravném prostředku.

196    Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Rada požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit, že ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Radou.

197    Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu nesou orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, vlastní náklady řízení. Parlament a Komise tedy ponesou vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (čtvrtý rozšířený senát)

rozhodl takto:

1)      Žaloba se zamítá.

2)      Rusal Armenal ZAO ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Radou Evropské unie v řízeních před Tribunálem a Soudním dvorem.

3)      Evropský parlament a Evropská komise ponesou vlastní náklady řízení.

Prek Labucka Schwarcz

Tomljenović       Kreuschitz

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 25. ledna 2017.

Podpisy.

* Jednací jazyk: angličtina