Věc C‑378/15

Mercedes Benz Italia SpA

v.

Agenzia delle Entrate Direzione Provinciale Roma 3

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Commissione tributaria regionale di Roma)

„Řízení o předběžné otázce – Daně – Daň z přidané hodnoty – Směrnice 77/388/EHS – Článek 17 odst. 5 třetí pododstavec písm. d) – Působnost – Použití odpočitatelného podílu daně z přidané hodnoty, které podléhá pořízení veškerého zboží a služeb používaných osobou povinnou k dani – Příležitostná plnění – Použití obratu jako indicie“

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 14. prosince 2016

Harmonizace daňových právních předpisů – Společný systém daně z přidané hodnoty – Odpočet daně zaplacené na vstupu – Zboží a služby použité zároveň pro plnění, jež zakládají i nezakládají nárok na odpočet – Poměrný odpočet daně – Výpočet – Vnitrostátní právní úprava a vnitrostátní praxe, které ukládají osobě povinné k dani uplatnit u veškerého zboží a služeb, které pořídila, odpočitatelný podíl založený na obratu – Určení plnění kvalifikovatelných jako „příležitostná“ – Použití obratu jako indicie – Přípustnost – Podmínky

(Směrnice Rady 77/388, čl. 17 odst. 5, a článek 19)

Článek 17 odst. 5 třetí pododstavec písm. d) a článek 19 šesté směrnice 77/388/EHS o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě a vnitrostátní praxi, které osobě povinné k dani ukládají uplatnit u veškerého zboží a služeb, které pořídila, odpočitatelný podíl založený na obratu, aniž by stanovily metodu výpočtu založenou na povaze a skutečném určení každého z pořízených zboží a služeb, která by objektivně odrážela skutečný podíl vzniklých výdajů na každou ze zdanitelných a nezdanitelných činností.

Z čl. 17 odst. 5 třetího pododstavce písm. d) směrnice 77/388, vykládaného ve spojení s čl. 17 odst. 5 prvním a druhým pododstavcem, jakož i s čl. 19 odst. 1 této směrnice, totiž vyplývá, že metoda výpočtu nároku na odpočet daně z přidané hodnoty (DPH) v zásadě předpokládá použití podílu založeného na obratu.

Pokud jde dále o povinnost, aby osoba povinná k dani uplatnila u veškerého zboží a služeb, které pořídila, odpočitatelný podíl založený na obratu, článek 17 odst. 5 první pododstavec šesté směrnice, který je výslovně zmíněn v čl. 17 odst. 5 třetím pododstavci písm. d) této směrnice, odkazuje jak na plnění zakládající nárok na odpočet, tak na plnění, která tento nárok nezakládají. Výraz „všech plnění tam uvedených“ uvedený ve zmíněném čl. 17 odst. 5 třetím pododstavci písm. d) je tedy třeba chápat tak, že se týká obou druhů plnění zmíněných v čl. 17 odst. 5 prvním pododstavci uvedené směrnice. Na rozdíl od prvního pododstavce čl. 17 odst. 5 šesté směrnice přitom třetí pododstavec písm. d) téhož čl. 17 odst. 5 nepoužívá výraz „jak [...] tak“, aby odkázal na oba tyto druhy plnění. Při neexistenci takového upřesnění musí být čl. 17 odst. 5 třetí pododstavec písm. d) šesté směrnice chápán tak, že odkazuje na veškeré zboží a služby, které dotyčná osoba povinná k dani používá k uskutečnění jak plnění zakládajících nárok na odpočet, tak plnění, která tento nárok nezakládají, aniž je třeba, aby toto zboží a tyto služby sloužily k uskutečňování obou těchto druhů plnění zároveň. Vykládat čl. 17 odst. 5 třetí pododstavec písm. d) šesté směrnice tak, že se použije jen ve vztahu ke zboží a službám používaným k uskutečnění „jak“ plnění zakládajících nárok na odpočet, „tak“ plnění, která tento nárok nezakládají, by ostatně vedlo k tomu, že by se tomuto ustanovení přiznal stejný význam, jako je rozsah článku 17 odst. 5 prvního pododstavce této směrnice, od kterého se však toto ustanovení má odchylovat. Tyto závěry jsou nadto podpořeny jedním z cílů sledovaných šestou směrnicí, který je, jak vyplývá z jejího sedmnáctého bodu odůvodnění, umožnit zavedení relativně jednoduchých prováděcích pravidel. Při použití pravidla výpočtu stanoveného v čl. 17 odst. 5 třetím pododstavci písm. d) šesté směrnice totiž osoby povinné k dani nemají povinnost přiřadit zboží a služby, které pořizují, buď k plněním zakládajícím nárok na odpočet, nebo k plněním, která tento nárok nezakládají, nebo k oběma těmto druhům plnění, a tudíž vnitrostátní daňové správy nemusejí ověřovat, zda toto přiřazení bylo správně provedeno.

Mimoto čl. 17 odst. 5 třetí pododstavec písm. d) a článek 19 šesté směrnice nebrání vnitrostátní právní úpravě a vnitrostátní praxi, které osobě povinné k dani ukládají vycházet ze složení svého obratu za účelem určení plnění kvalifikovatelných jako „příležitostná“, pokud posouzení provedené za tímto účelem zohledňuje i poměr těchto plnění ke zdanitelným činnostem této osoby povinné k dani a případně použití zboží a služeb, které podléhají DPH, jež obnášejí.

V této souvislosti, i když složení obratu osoby povinné k dani představuje relevantní prvek pro určení, zda některá plnění musí být považována za „příležitostná“ ve smyslu čl. 19 odst. 2 druhé věty šesté směrnice, nemůže skutečnost, že takovými operacemi je dosažen vyšší příjem, než je příjem, který je dosažen činností, o které dotčený podnik uvádí, že je jeho hlavní činností, sama o sobě vyloučit možnost kvalifikovat je jako „příležitostná plnění“ ve smyslu tohoto ustanovení.

(viz body 32, 36–38, 40, 43, 44, 47, 49, 50 a výrok)