Věc C‑429/15

Evelyn Danqua

proti

Minister for Justice and Equality a dalším

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Court of Appeal)

„Řízení o předběžné otázce – Směrnice 2004/83/ES – Minimální normy týkající se podmínek přiznávání postavení uprchlíka nebo statusu doplňkové ochrany – Vnitrostátní procesní norma, která pro podání žádosti o udělení doplňkové ochrany stanoví lhůtu patnácti pracovních dní od oznámení zamítnutí žádosti o azyl – Procesní autonomie členských států – Zásada rovnocennosti – Zásada efektivity – Řádný průběh řízení o posouzení žádosti o udělení doplňkové ochrany – Řádný průběh řízení o navrácení – Neslučitelnost“

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 20. října 2016

1.        Právo Evropské unie – Práva přiznaná jednotlivcům – Vnitrostátní procesní podmínky – Podmínky použití – Dodržování zásady rovnocennosti a zásady efektivity – Vnitrostátní procesní norma, která pro podání žádosti o udělení doplňkové ochrany stanoví lhůtu patnácti pracovních dní od oznámení zamítnutí žádosti o azyl – Irelevantní uplatňování zásady rovnocennosti

(Směrnice Rady 2004/83 a 2005/85)

2.        Předběžné otázky – Pravomoc Soudního dvora – Určení relevantních prvků unijního práva – Přeformulování otázek

(Článek 267 SFEU)

3.        Kontroly na hranicích, azyl a přistěhovalectví – Azylová politika – Postavení uprchlíka nebo status doplňkové ochrany – Směrnice 2004/83 – Vnitrostátní procesní norma, která pro podání žádosti o udělení doplňkové ochrany stanoví lhůtu patnácti pracovních dní od oznámení zamítnutí žádosti o azyl – Nepřípustnost – Nesoulad se zásadou efektivity

(Směrnice Rady 2004/83)

1.      V rámci řízení o předběžné otázce týkajícího se toho, zda zásada rovnocennosti musí být vykládána v tom smyslu, že brání vnitrostátní procesní normě, která pro podání žádosti o přiznání statusu doplňkové ochrany stanoví promlčecí lhůtu patnácti pracovních dní ode dne, kdy příslušný orgán oznámí neúspěšnému žadateli o azyl, že má možnost takovou žádost podat, je uplatňování zásady rovnocennosti irelevantní.

Dodržení zásady rovnocennosti totiž vyžaduje shodné uplatňování vnitrostátní normy na řízení založená na unijním právu a řízení založená na vnitrostátním právu.

Situace, která je základem předběžné otázky, se přitom týká dvou žádostí podaných na základě unijního práva, a sice žádosti o přiznání postavení uprchlíka a žádosti o přiznání statusu doplňkové ochrany.

(viz body 24, 30, 32, 35)

2.      Viz znění rozhodnutí.

(viz body 36, 37)

3.      Zásada efektivity musí být vykládána v tom smyslu, že brání vnitrostátní procesní normě, která pro podání žádosti o přiznání statusu doplňkové ochrany stanoví promlčecí lhůtu patnácti pracovních dní ode dne, kdy příslušný orgán oznámí neúspěšnému žadateli o azyl, že má možnost takovou žádost podat.

Na základě zásady efektivity totiž musí taková vnitrostátní procesní norma umožnit účinný přístup osob, které žádají o doplňkovou ochranu, k právům, která jim přiznává směrnice 2004/83 o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany. Řízení o posouzení žádostí o udělení doplňkové ochrany má v tomto ohledu zvláštní význam, neboť umožňuje zajistit žadatelům o mezinárodní ochranu dodržení jejich nejzákladnějších práv udělením takové ochrany.

S ohledem na obtíže, jimž mohou takoví žadatelé čelit zejména z důvodu lidsky a materiálně obtížné situace, v níž se takoví žadatelé mohou nacházet, je v tomto kontextu taková promlčecí lhůta obzvláště krátká a v praxi všem těmto žadatelům nezajišťuje skutečnou možnost, aby podali žádost o udělení doplňkové ochrany, a případně jim byl přiznán status této ochrany. Taková lhůta nemůže být tedy přiměřené odůvodněna za účelem zajištění řádného průběhu řízení o posouzení žádosti o přiznání tohoto statusu.

Dotčená vnitrostátní procesní norma tudíž může ohrozit účinný přístup žadatelů o udělení doplňkové ochrany k právům, která jim přiznává směrnice 2004/83.

(viz body 39, 45, 46, 48, 49 a výrok)