ROZSUDEK SOUDU (prvního senátu)

18. března 2009 (*)

„Dumping – Dovoz některých elektronických vah pocházejících z Číny – Status podniku působícího v tržním hospodářství – Článek 2 odst. 7 písm. a) a c) a odst. 10 a čl. 11 odst. 9 nařízení (ES) č. 384/96“

Ve věci T‑299/05,

Shanghai Excell M&E Enterprise Co. Ltd, se sídlem v Šanghaji (Čína),

Shanghai Adeptech Precision Co. Ltd, se sídlem v Huaxin Town (Čína),

zastoupené R. MacLeanem, solicitor, a E. Gybelsem, advokátem,

žalobkyně,

proti

Radě Evropské unie, zastoupené J.‑P. Hixem, jako zmocněncem, ve spolupráci s G. Berrischem, advokátem,

žalované,

podporované

Komisí Evropských společenství, původně zastoupenou K. Talabér‑Ritz a E. Righini, dále H. van Vlietem a K. Talabér‑Ritz, jako zmocněnci,

vedlejším účastníkem,

jejímž předmětem je návrh na zrušení článků 1 a 2 nařízení Rady (ES) č. 692/2005 ze dne 28. dubna 2005, kterým se mění nařízení Rady (ES) č. 2605/2000 o uložení konečného antidumpingového cla z dovozu některých elektronických vah pocházejících mimo jiné z Čínské lidové republiky (Úř. věst. L 112, s. 1),

SOUD PRVNÍHO STUPNĚ EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ (první senát),

ve složení V. Tiili (zpravodajka), předsedkyně, F. Dehousse a I. Wiszniewska-Białecka, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: K. Pocheć, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 20. května 2008,

vydává tento

Rozsudek

 Skutečnosti předcházející sporu

A –  Šetření a původní nařízení

1        Dne 27. listopadu 2000 přijala Rada nařízení (ES) č. 2605/2000 o uložení konečného antidumpingového cla z dovozu některých elektronických vah pocházejících z Čínské lidové republiky, Korejské republiky a Tchaj-wanu (Úř. věst. L 31, s. 42; Zvl. vyd. 11/34, s. 282, dále jen „původní nařízení“).

2        Během šetření, které vedlo k přijetí uvedeného nařízení (dále jen „původní šetření“), zkoumala Komise zejména to, zda došlo k dumpingu při dovozu některých elektronických vah pro použití v maloobchodě s maximálním zatížením nejvýše 30 kg, s digitálním ukazatelem uvádějícím hmotnost, jednotkovou cenu a cenu, která má být zaplacena (bez ohledu na to, zda mají, nebo nemají zařízení na tisk těchto údajů) (dále jen „elektronické váhy“), z těchto tří zemí do Evropských společenství.

3        Pokud jde o Čínu, tři vyvážející výrobci se rozhodli při šetření spolupracovat a bylo s nimi zacházeno individuálně. Tyto tři společnosti požadovaly přiznání statutu podniku působícího v tržním hospodářství (dále jen „STH“) na základě čl. 2 odst. 7 nařízení Rady (ES) č. 384/96 ze dne 22. prosince 1995 o ochraně před dumpingovými dovozy ze zemí, které nejsou členy Evropského společenství (Úř. věst. 1996, L 56, s. 1; Zvl. vyd. 11/10, s. 45), ve znění nařízení Rady (ES) č. 905/98 ze dne 27. dubna 1998 (Úř. věst. L 128, s. 18; Zvl. vyd. 11/10, s. 111), v opraveném znění (dále jen „základní nařízení“). Rada měla nicméně za to, že nebyly splněny podmínky stanovené čl. 2 odst. 7 písm. c) uvedeného nařízení, a tuto žádost zamítla. V důsledku toho bylo nezbytné porovnat vývozní ceny čínských vyvážejících výrobců s běžnou hodnotou stanovenou pro obdobnou zemi v tržním hospodářství v souladu s čl. 2 odst. 7 základního nařízení (body 45 až 48 a 52 odůvodnění původního nařízení).

4        Orgány měly za to, že nejvhodnější třetí zemí s tržním hospodářstvím je pro účely stanovení běžné hodnoty Indonésie (body 49 a 50 původního nařízení). Uvedená hodnota tedy byla určena v souladu s čl. 2 odst. 2 a 3 základního nařízení na základě běžných hodnot zjištěných v případě indonéského podniku, a sice PT Toshiba TEC Corporation Indonesia (dále jen „Toshiba Indonesia“) (bod 53 odůvodnění původního nařízení).

5        Rada srovnala běžnou hodnotu a vývozní cenu na základě hodnoty výstupu z výrobního závodu na stejné úrovni obchodování, což umožnilo zjistit existenci dumpingového rozpětí pro tři dotčené vyvážející výrobce, které se v projednávaném případě pohybovalo v rozmezí od 9 % do 12,8 % (bod 58 odůvodnění původního nařízení).

6        S ohledem na nízký stupeň spolupráce všech ostatních čínských vyvážejících výrobců, bylo zbytkové dumpingové rozpětí pro tyto posledně uvedené stanoveno na úrovni nejvyššího individuálního rozpětí týkajícího se pouze jednoho modelu elektronických vah vyráběného společnostmi, které spolupracovaly, a sice na 30,7 %.

7        V důsledku toho čl. 1 odst. 2 původního nařízení uložil třem čínským vyvážejícím výrobcům, kteří spolupracovali, individuální antidumpingová cla, jejichž maximální sazba byla 12,8 %, a všem ostatním čínským společnostem clo ve výši 30,7 %.

B –  Přezkumné řízení

8        Žalobkyně, Shanghai Excell M&E Enterprise Co. Ltd (dále jen „Shanghai Excell“) a Shanghai Adeptech Precision Co. Ltd (dále jen „Shanghai Adeptech“), které spřízněnými společnostmi, vyrábějí elektronické váhy v Číně. Společnosti Shanghai Excell a Shanghai Adeptech začaly vyvážet elektronické váhy do Společenství v červnu 2003. Bylo jim uloženo antidumpingové clo ve výši 30,7 %.

9        Žalobkyně, jakožto „nový vývozce“ ve smyslu čl. 11 odst. 4 základního nařízení, předložily Komisi žádost o přezkum původního nařízení. Žalobkyně uvedly, že během původního šetření, a sice od 1. září 1998 do 31. srpna 1999 (dále jen „období původního šetření“), nevyvážely elektronické váhy do Společenství a nebyly spojeny s žádným vyvážejícím výrobcem, který podléhal dotčeným opatřením.

10      Nařízením Komise (ES) č. 1408/2004 ze dne 2. srpna 2004, kterým se zahajuje přezkum, pro nového vývozce, nařízení Rady (ES) č. 2605/2000 o uložení konečného antidumpingového cla z dovozů některých elektronických vah (REWS) pocházejících mimo jiné z Čínské lidové republiky a o zrušení cla z dovozů pro dva vývozce z této země a o podřízení těchto dovozů celní evidence (Úř. věst. L 256, s. 8), zahájila Komise přezkum, pokud jde o žalobkyně. Antidumpingové clo ve výši 30,7 % uložené na jejich elektronické váhy bylo zrušeno a Komise uložila daňovým orgánům, aby přijaly nezbytná opatření k celní evidenci dovozů uvedených vah, přičemž tato evidence měla skončit devět měsíců po vstupu nařízení č. 1408/2004 v platnost.

11      Dne 23. února 2005 poslala Komise žalobkyním dopis, ve kterém vysvětlila důvody, na základě kterých měla v úmyslu s nimi zacházet individuálně a uložit jim antidumpingové clo ve výši 54,8 %. Dopisem ze dne 7. března 2008 žalobkyně postoj Komise zpochybnily.

C –  Napadené nařízení

12      Dne 28. dubna 2005 přijala Rada nařízení Rady (ES) č. 692/2005 ze dne 28. dubna 2005, kterým se mění nařízení Rady č. 2605/2000 o uložení konečného antidumpingového cla z dovozu některých elektronických vah pocházejících mimo jiné z Číny (Úř. věst. L 112, s. 1, dále jen „napadené nařízení“).

13      Rada v napadeném nařízení potvrdila, že žalobkyně byly novými vývozci ve smyslu čl. 11 odst. 4 základního nařízení (body 9 až 11 odůvodnění).

14      Rada měla za to, že vzhledem k tomu, že žalobkyně byly usazeny v Číně, měla být běžná hodnota určena, jako v původním nařízení, na základě čl. 2 odst. 7 písm. a) základního nařízení z toho důvodu, že žalobkyně nesplnily první dvě kritéria uvedená v čl. 2 odst. 7 písm. c) uvedeného nařízení, a tudíž – pokud jde o jejich výrobu a prodej elektronických vah – nepřevažovaly podmínky tržního hospodářství (body 12 až 26 odůvodnění). Rada měla nicméně za to, že žalobkyně splňují podmínky pro uplatnění individuálního zacházení uvedeného ve čl. 9 odst. 5 základního nařízení (body 27 a 28 odůvodnění).

15      Stejně jako v původním nařízení vypočítala Rada běžnou hodnotu podle čl. 2 odst. 7 písm. a) základního nařízení na základě ceny nebo konstruované hodnoty v obdobné zemi, a sice v Indonésii. Běžná hodnota byla vypočtena na základě údajů sdělených společností Toshiba Indonesia.

16      Rada srovnala běžnou hodnotu a vývozní cenu na základě hodnoty výstupu z výrobního závodu na stejné úrovni obchodování a v souladu s čl. 2 odst. 10 základního nařízení zohlednila rozdíly, které ovlivňují ceny a jejich srovnatelnost (body 42 až 45 odůvodnění). Nakonec Rada srovnala vážený průměr běžné hodnoty podle typu dotčeného výrobku a vážený průměr vývozní ceny a dospěla k závěru, že existuje dumpingové rozpětí ve výši 52,6 % (body 55 a 56 odůvodnění).

17      V důsledku toho čl. 1 odst. 1 napadeného nařízení uložilo na dovozy žalobkyň do Společenství antidumpingové clo ve výši 52,6 %

18      Článek 1 odst. 2 napadeného nařízení se zpětnou účinnosti uložil cla ve stejné výši na dovozy evidované na základě článku 3 nařízení č. 1408/2004. Žalobkyním tak bylo od srpna 2004 uloženo clo ve výši 52,6 %. Konečně čl. 1 odst. 2 napadeného nařízení vyzval celní orgány Evropské unie, aby přestaly evidovat dovozy žalobkyň.

19      Podle článku 2 napadeného nařízení vstoupilo toto nařízení v platnost prvním dnem následujícím po jeho vyhlášení v Úředním věstníku, tedy 4. května 2005.

20      Cla zavedená původním nařízením, ve znění napadeného nařízení, pozbyla platnosti podle čl. 11 odst. 2 základního nařízení dne 1. prosince 2005. Po vyhlášení oznámení o nadcházejícím pozbytí platnosti cel, výrobní odvětví Společenství nepožadovalo na základě čl. 11 odst. 2 základního nařízení přezkum opatření pozbývajících platnosti.

 Řízení a návrhová žádání účastníků řízení

21      Návrhem došlým kanceláři Soudu podaly dne 26. července 2005 žalobkyně tuto žalobu.

22      Podáním došlým kanceláři Soudu dne 18. listopadu 2005 podala Komise návrh na vstup do řízení jako vedlejší účastník na podporu návrhových žádání Rady. Tato žádost o vedlejší účastenství byla přijata usnesením předsedy třetího senátu Soudu ze dne 12. ledna 2006.

23      Poté, co se změnilo složení senátů Soudu, byla soudkyně zpravodajka přidělena k prvnímu senátu, kterému byla v důsledku toho projednávaná věc přidělena.

24      Dne 19. března 2008 vyzval Soud v rámci organizačních procesních opatření stanovených v článku 64 jednacího řádu Soudu účastnice řízení k odpovědi na určité písemné otázky a předložení určitých dokumentů. Žalobkyně těmto žádostem vyhověly ve stanovené lhůtě.

25      Dopisem ze dne 15. března 2008 sdělila Rada Soudu, že nebyla s to těmto žádostem vyhovět, přičemž tvrdila, že některé požadované dokumenty byly důvěrné a že je v každém případě měla Komise. Krom toho uvedla Rada, že žalobkyně nemají právní zájem na pokračování v řízení.

26      Soud usnesením ze dne 7. května 2008 na základě čl. 65 písm. b), čl. 66 odst. 1 a čl. 67 odst. 3 druhého pododstavce jednacího řádu uložil Radě a Komisi, aby předložily některé požadované dokumenty a doložily k nim určitá vysvětlení, současně však uvedl, že v této fázi nebudou sděleny žalobkyním. Rada a Komise této žádosti vyhověly ve stanovené lhůtě. Nicméně uvedly, že uvedené dokumenty považují za přísně důvěrné, jelikož obsahují citlivé obchodní údaje týkající se společnosti Toshiba Indonesia.

27      Na základě zprávy soudkyně zpravodajky se Soud (první senát) rozhodl zahájit ústní část řízení.

28      Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na otázky položené Soudem byly vyslechnuty na jednání dne 20. května 2008.

29      Žalobkyně na jednání souhlasily s tím, aby Soud v případě potřeby použil informace obsažené v dokumentech, jež Rada a Komise považují za důvěrné a které jim nebyly sděleny, o čemž byl učiněn záznam do protokolu z jednání. Soud nicméně považoval za nutné pro účely tohoto rozsudku použít pouze údaje poskytnuté žalobkyněmi.

30      Žalobkyně se na jednání rovněž vzdaly svého devátého žalobního důvodu vycházejícího z jejich nesprávné identifikace v napadeném nařízení, o čemž byl rovněž učiněn záznam do protokolu z jednání.

31      Konečně na jednání bylo prokázáno, že dokumenty, které žalobkyně poslaly Soudu v návaznosti na jeho žádost ze dne 19. března 2008, nejsou dokumenty, které byly požadovány. Rada požádala o povolení předložit kopii těchto dokumentů, které jsou součástí správního spisu a které jí byly poskytnuty žalobkyněmi během šetření, jež vedlo k přijetí napadeného nařízení. Žalobkyně se proti takovému předložení dokumentů postavily, o čemž byl učiněn záznam do protokolu z jednání. Soud stanovil žalobkyním lhůtu pro předložení svých vyjádření k dotčeným dokumentům a k jejich případnému založení do spisu.

32      Dne 30. května 2008 předložily žalobkyně vyjádření k dokumentům uvedeným v předcházejícím bodě a zopakovaly svůj nesouhlas s jejich zařazením do spisu. Nicméně vzhledem k tomu, že předložení dotčených dokumentů Radou pouze napravuje chybu, které se žalobkyně nedbalostí nebo úmyslně dopustily, má Soud za to, že je třeba tyto dokumenty zařadit do spisu.

33      Dne 6. června 2008 předložila Rada kanceláři Soudu opravu informací, které poskytla Soudu v návaznosti na usnesení Soudu ze dne 7. května 2008. Dopisem ze dne 6. června 2008 sdělila Komise Soudu, že vysvětlení, která poskytla v návaznosti na uvedené usnesení, mají být pozměněna ve světle opravy předložené Radou.

34      Dne 10. července 2008 předložily žalobkyně vyjádření k dotčené opravě.

35      Dne 24. září 2004 byla ústní část řízení uzavřena.

36      Žalobkyně navrhují, aby Soud:

–        zrušil napadené nařízení v rozsahu, v němž se jich týká;

–        uložil Radě náhradu nákladů řízení.

37      Rada podporovaná Komisí ve svých spisech účastníka řízení navrhuje, aby Soud:

–        zamítl žalobu;

–        uložil žalobkyním náhradu nákladů řízení.

38      Ve svém dopise ze dne 15. dubna 2008 Rada navrhuje, aby Soud:

–        určil, že již není třeba rozhodnout o žalobě z důvodu, že žalobkyně již nemají zájem na pokračování v řízení;

–        uložil žalobkyním náhradu nákladů řízení.

 K návrhu na nevydání rozhodnutí ve věci samé

A –  Argumenty účastníků řízení

39      Rada uvádí, že ode dne 1. prosince 2005, kdy pozbylo původní nařízení platnosti, nepodléhaly elektronické váhy žalobkyň žádnému antidumpingovému clu. Krom toho z informací získaných od členských států vyplývá jednak to, že v pojetí antidumpingových cel uložených napadeným rozhodnutím byla tato cla vybrána pouze ve velmi malém množství, a jednak to, že toto malé množství nebylo zaplaceno žalobkyněmi, ale dovozci, kteří s nimi nebyli spřízněni.

40      Rada má v důsledku toho za to, že zrušení napadeného nařízení nemá žádné právní účinky pro žalobkyně, které z tohoto důvodu nemají právní zájem na pokračování v tomto řízení.

41      Žalobkyně mají za to, že by Soud neměl přezkoumávat argument Rady z důvodu jeho opožděného uplatnění. Krom toho potvrzují, že neplatily žádná antidumpingová cla ve výši uložené napadeným nařízením. Nicméně se domnívají, že podřízení jejich elektronických vah příliš vysokému antidumpingovému clu během období téměř pěti měsíců zmařilo jejich úsilí uvádět své výrobky na evropský trh, což vysvětluje právě skutečnost, že jejich dovozci byl odveden pouze velmi malý podíl antidumpingových cel. Navíc žalobkyně tvrdí, že mají nadále právní zájem na pokračování v řízení, jelikož mají v úmyslu uplatnit protiprávní povahu napadeného nařízení v rámci pozdější žaloby na náhradu škody.

B –  Závěry Soudu

42      Jelikož podmínky přípustnosti žaloby, zejména nedostatek právního zájmu na podání žaloby, jsou součástí nepominutelných podmínek řízení, přísluší Soudu, aby prověřil bez návrhu, zda žalobkyně má právní zájem na zrušení rozhodnutí, které napadá (usnesení Soudu ze dne 10. března 2005, Gruppo ormeggiatori del porto di Venezia a další v. Komise, T‑228/00, T‑229/00, T‑242/00, T‑243/00, T‑245/00 až T‑248/00, T‑250/00, T‑252/00, T‑256/00 až T‑259/00, T‑265/00, T‑267/00, T‑268/00, T‑271/00, T‑274/00 až T‑276/00, T‑281/00, T‑287/00 a T‑296/00, Recueil, s. II‑787, bod 22). Je tudíž třeba přezkoumat argument vznesený Radou, aniž by bylo nutné se vyjadřovat k jeho údajnému opožděnému charakteru.

43      V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury musí právní zájem žalobce na podání žaloby existovat ve vztahu k předmětu žaloby ve fázi jejího podání, neboť jinak by byla žaloba nepřípustná. Tento předmět sporu, stejně jako právní zájem na pokračování v řízení, musí existovat až do vydání soudního rozhodnutí, neboť jinak by nebylo vydáno rozhodnutí ve věci samé, což předpokládá, že žaloba může ve svém výsledku přinést prospěch účastníku řízení, který ji podal (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 17. dubna 2008, Flaherty a další v. Komise, C‑373/06 P, C‑379/06 P a C‑382/06 P, Sb. rozh. s. I‑2649, bod 25 a citovaná judikatura).

44      V projednávané věci podle Rady měly žalobkyně při podání žaloby právní zájem na jejím podání, ale následně jej ztratily, jelikož po pozbytí platnosti původního nařízení, a v důsledku toho, napadeného nařízení nemohou již mít žalobkyně dne 1. prosince 2005 z případného zrušení napadeného rozhodnutí žádný prospěch, jelikož se jednak toto nařízení již nepoužije na jejich vývozy do Společenství, a jednak jim vzhledem k tomu, že v minulosti na základě uvedeného nařízení neplatily žádné antidumpingové clo, nebude jako přímý důsledek zrušení vrácena žádná částka.

45      S ohledem na okolnosti projednávané věci musí být tvrzení Rady nicméně odmítnuto z několika důvodů.

46      Zaprvé je třeba upřesnit, že pozbytí platnosti aktu napadeného v žalobě na neplatnost, k němuž došlo v průběhu řízení, nevede samo o sobě k tomu, že soudu Společenství vzniká povinnost rozhodnout o nevydání rozhodnutí ve věci samé pro neexistenci předmětu nebo právního zájmu na pokračování v řízení ke dni vydání rozsudku (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 7. června 2007, Wunenburger v. Komise, C‑362/05 P, Sb. rozh. s. I‑4333, bod 47).

47      V tomto ohledu je třeba konstatovat, že napadené nařízení nebylo Radou formálně zrušeno (viz v tomto smyslu rozsudek Wunenburger v. Komise, bod 46 výše, bod 48).

48      Zadruhé z judikatury Soudního dvora vyplývá, že žalobkyně může mít nadále svůj právní zájem na navržení zrušení aktu orgánu Společenství, aby bylo možné zabránit tomu, že protiprávnost, kterou je tento akt údajně postižen, se zopakuje v budoucnu (rozsudek Wunenburger v. Komise, bod 46 výše, bod 50; viz v tomto smyslu rovněž rozsudky Soudního dvora ze dne 24. června 1986, AKZO Chemie v. Komise, 53/85, Recueil, s. 1965, bod 21, a ze dne 26. dubna 1988, Apesco v. Komise, 207/86, Recueil, s. 2151, bod 16).

49      Takový právní zájem vyplývá z čl. 233 prvního pododstavce ES, podle něhož orgány, jejichž akt byl prohlášen za neplatný, jsou povinny přijmout opatření vyplývající z rozsudku Soudního dvora (rozsudek Wunenburger v. Komise, bod 46 výše, bod 51).

50      Tento právní zájem však může existovat pouze tehdy, pokud se tvrzená protiprávnost může opakovat v budoucnu bez ohledu na okolnosti věci, ve které navrhovatel podal žalobu (rozsudek Wunenburger v. Komise, bod 46 výše, bod 52).

51      Tak je tomu přitom v případě takové žaloby na neplatnost, jako je žaloba v projednávané věci, kterou podaly podniky, jež následně po přezkumném řízení podléhaly antidumpingovému clu, ačkoli se uvedené clo již neuplatňuje, jelikož zpochybňují řízení, které vedlo k jeho uložení. Na rozdíl od meritorního posouzení existence dumpingové praxe se totiž podmínky přezkumného řízení mohou v budoucnu opakovat v rámci obdobných řízení, takže žalobkyně mají z hlediska příštích antidumpingových řízení směřujících proti nim nadále právní zájem na pokračování v řízení proti napadenému nařízení, ačkoli byly mezitím vůči nim zbaveny účinku (viz v tomto smyslu rozsudek Wunenburger v. Komise, bod 46 výše, body 56 až 59).

52      V tomto ohledu je třeba uvést, že žalobkyně v rámci této žaloby zpochybňují z několika důvodů postup, který zvolila Rada v napadeném nařízení k rozhodnutí, zda splňují podmínky k tomu, aby jim byl přiznán STH, jakož i k výpočtu dumpingového rozpětí, tedy postupy, které se mohou v budoucnu opakovat v rámci obdobných řízení.

53      Zatřetí žalobkyně může mít nadále právní zájem na navržení zrušení aktu, který se jí bezprostředně dotýká za účelem určení protiprávnosti soudem Společenství, ke které vůči ní došlo, takže takové určení může sloužit jako podklad případné žaloby na náhradu škody určené k odpovídajícímu odškodnění újmy způsobené napadeným aktem (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 31. března 1998, Francie a další v. Komise, C‑68/94 a C‑30/95, Recueil, s. I‑1375, bod 74).

54      O takový případ se jedná v projednávané věci. Napadené nařízení totiž po dobu pěti měsíců podrobilo dovoz elektronických vah žalobkyň antidumpingovému clu, které bylo téměř dvojnásobné než clo uplatňované na ostatní čínské výrobce a které zvýšilo jejich prodejní cenu ve Společenství o více než 50 %.

55      V tomto kontextu mají žalobkyně nadále právní zájem na tom, aby byla určena protiprávnost napadeného nařízení, jelikož jednak toto určení bude závazné pro soud Společenství pro účely žaloby na náhradu škody, a jednak by mohlo představovat základ pro případné mimosoudní jednání mezi Radou a žalobkyněmi za účelem náhrady škody způsobené žalobkyním.

56      Začtvrté přijmout tvrzení Rady by znamenalo připustit, že akty orgánů, které mají časově omezenou působnost a jež pozbývají platnosti po podání žaloby na neplatnost, ale dříve než mohl Soud vydat relevantní rozsudek, nepodléhají žádnému soudnímu přezkumu, pokud nevedly k výběru částek.

57      Taková situace přitom není v souladu s duchem článku 230 ES, na základě kterého soud Společenství přezkoumává legalitu aktů přijímaných společně Evropským parlamentem a Radou, aktů Rady, Komise a Evropské centrální banky (ECB), s výjimkou doporučení a stanovisek, a rovněž aktů Evropského parlamentu, které mají právní účinky vůči třetím osobám. Společenství je totiž společenstvím práva, což znamená, že ani jeho členské státy, ani jeho orgány nejsou vyňaty z možnosti přezkoumat soulad svých aktů se základní ústavní listinou, kterou je Smlouva, ani s právy, která z této Smlouvy vyplývají (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 23. dubna 1986, Les Verts v. Parlament, 294/83, Recueil, s. 1339, bod 23).

58      S ohledem na předchozí úvahy, je třeba dospět k závěru, že žalobkyně mají nadále právní zájem na pokračování v řízení.

 K věci samé

59      Na podporu své žaloby uplatňují žalobkyně osm žalobních důvodů, přičemž některé z nich lze seskupit. První žalobní důvod vychází z porušení čl. 2 odst. 7 písm. c) druhého pododstavce základního nařízení. Druhý žalobní důvod vychází z porušení čl. 2 odst. 7 písm. c) prvního pododstavce první odrážky základního nařízení. Třetí žalobní důvod vychází z porušení čl. 2 odst. 7 písm. c) prvního pododstavce druhé odrážky základního nařízení. Čtvrtý žalobní důvod vychází z porušení čl. 11 odst. 9 základního nařízení. Pátý a osmý žalobní důvod vycházejí z porušení čl. 2 odst. 7 písm. a) základního nařízení. Konečně šestý a sedmý žalobní důvod vycházejí z porušení čl. 2 odst. 10 základního nařízení.

60      Soud má za to, že je třeba se nejdříve zabývat druhým a třetím žalobním důvodem.

A –  K druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 2 odst. 7 písm. c) prvního pododstavce první odrážky základního nařízení a k třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 2 odst. 7 písm. c) prvního pododstavce druhé odrážky základního nařízení

61      Článek 2 odst. 7 základního nařízení stanoví, že v případě dovozů ze zemí bez tržního hospodářství, s výjimkou pravidel stanovených v odstavcích 1 až 6 téhož ustanovení, se běžná hodnota v zásadě určí na základě ceny nebo konstruované hodnoty ve třetí zemi s tržním hospodářstvím.

62      Článek 2 odst. 7 písm. b) uvedeného nařízení nicméně stanoví:

„V rámci antidumpingového šetření dovozů z Ruska [...] a Číny [...] se běžná hodnota určí podle odstavců 1 až 6, pokud se prokáže na základě řádně odůvodněných žádostí jednoho nebo více výrobců, na něž se vztahuje šetření, a v souladu s kritérii a postupy uvedenými v [písm.] c), že při výrobě nebo prodeji daného obdobného výrobku převažují pro výrobce nebo více výrobců podmínky tržního hospodářství. V opačném případě se použije [čl. 2 odst. 7 písm.] a).“

63      Konečně čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení stanoví:

„Žádost podle [čl. 2 odst. 7 písm.] b) musí být podána písemnou formu a musí být doložena dostačujícími důkazy o tom, že výrobce působí v podmínkách tržního hospodářství, tzn. jsou-li splněna následující kritéria:

–        společnosti rozhodují o ceně, nákladech a o vstupech, včetně např. surovin, nákladů na technologie a pracovní síly, výroby, prodejů a investic na základě tržních signálů odrážejících nabídku a poptávku a bez zásadních zásahů státu v této záležitosti; přitom se musí náklady nejdůležitějších vstupů zakládat na tržní hodnotě,

–        společnosti disponují jednoznačným a jasným účetnictvím prověřeným nezávislými auditory v souladu s mezinárodními účetními standardy a používaným ve všech oblastech,

[…]

a

–        převod směnných kursů se provádí podle tržních kursů.

[…]“

64      Od zahájení přezkumného šetření žádaly žalobkyně o přiznání STH. Rada měla v napadeném nařízení za to, že tato žádost musí být zamítnuta z důvodu, že žalobkyně nesplňovaly první dvě podmínky uvedené v předchozím bodě (body 13 až 15 odůvodnění).

65      Pokud jde o první z těchto podmínek, měla Rada v napadeném nařízení za to, že několik skutečností prokazuje existenci značného zásahu státu vůči žalobkyním. Jde zaprvé o skutečnost, že zakladatelská smlouva jedné z žalobkyň dovoluje jejímu státem kontrolovanému partnerovi, který v této společnosti nevlastní majetkový podíl a podle jejího tvrzení hraje pouze úlohu pronajímatele, aby požadoval odškodnění v případě, že společnost nedosáhne svých cílů v oblasti výroby, tržeb a zisku; zadruhé o skutečnost, že byl pro uznání budov za dlouhodobá aktiva a zahájení amortizace užívacích práv k pozemkům nutný souhlas místních úřadů; zatřetí o skutečnost, že jedna z žalobkyň navíc nikdy neplatila nájemné za užívací práva k pozemkům, a začtvrté o skutečnost, že měla prospěch z bankovních záruk, které jí zdarma poskytla třetí strana (bod 16 odůvodnění napadeného nařízení).

66      Pokud jde o druhou podmínku, podle níž podniky, které chtějí požívat STH, musejí prokázat, že disponují jednoznačným a jasným účetnictvím prověřeným nezávislými auditory v souladu s mezinárodními účetními standardy a používaným ve všech oblastech, měla Rada v bodě 17 odůvodnění napadeného rozhodnutí za to, že žalobkyně porušují některé „International Accounting Standards“ (mezinárodní účetní standardy, dále jen „IAS“) přijaté International Accounting Standards Board.

67      Pokud jde o IAS 1, měla Rada za to, že žalobkyně porušily tři základní účetní zásady: akruální účetnictví, prozíravost a přednost obsahu před formou. Podle Rady se žalobkyně dále neřídily standardem IAS 2 ohledně zásob, jejich budovy nebyly zaneseny a odepisovány v souladu s IAS 16 a užívací práva k pozemkům nebyla amortizována podle standardu IAS 38, žalobkyně porušovaly standard IAS 21 týkající se důsledků změn měnových kurzů a IAS 36 týkající se snižování hodnoty aktiv a konečně několik auditorských zpráv konstatujících účetní problémy, pokud jde o zásoby a svědčí o tom, že společnost nevytvořila příslušný postup tvorby rezerv na snižování hodnoty aktiv. Rada měla rovněž za to, že skutečnost, že auditorské zprávy se o většině těchto porušení nezmiňovaly, svědčí o tom, že audity se neprováděly v souladu s mezinárodními účetními standardy (body 17 a 18 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

1.     Argumenty účastníků řízení

68      Žalobkyně uvádějí, že posouzení provedené Radou v bodech 12 až 26 napadeného nařízení, podle kterého žalobkyně nesplňují první dvě kritéria uvedená v čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení, je nesprávné.

69      V rámci druhého žalobního důvodu žalobkyně uvádějí, že analýza Rady v napadeném nařízení týkající se jednak toho, zda rozhodují o ceně, nákladech a vstupech na základě tržních signálů odrážejících nabídku a poptávku a bez zásadních zásahů státu v tomto ohledu, a jednak toho, zda se náklady nejdůležitějších vstupů zakládají na tržní hodnotě, je zjevně nesprávná.

70      V rámci třetího žalobního důvodu žalobkyně uvádějí, že Rada měla v napadeném nařízení neprávem za to, že nesplňují druhou podmínku stanovenou v čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení, podle které podniky, které požadují, aby jim byl přiznán STH, musejí disponovat jednoznačným a jasným účetnictvím prověřeným nezávislými auditory v souladu s mezinárodními účetními standardy a používaným ve všech oblastech.

71      V tomto ohledu žalobkyně uvádějí, že jelikož účetní standardy použité v projednávané věci Komisí, tedy IAS, nebyly v Číně přijaty, není je žádná společnost usazená v této zemi povinna dodržovat. Jestliže by bylo jejich použití požadováno, pak by nemohla žádná čínská společnost získat STH. Ostatně dodržování IAS není pro některé společnosti povinné ani v rámci Společenství na základě nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1606/2002 ze dne 19. července 2002 o uplatňování mezinárodních účetních standardů (Úř. věst. L 243, s. 1; Zvl. vyd. 13/29, s. 609), a to od 1. ledna 2005.

72      Krom toho žalobkyně uvádějí, že v protokolu Rady týkajícím se nařízení č. 905/98, které do základního nařízení vložilo pojem „STH“, je Komise vyzvána, aby jej používala takovým způsobem, aby všechny podniky bez ohledu na jejich velikost, měly stejné možnosti využít ustanovení tohoto nařízení. Orgány Společenství nicméně vyžadovaly, aby účetnictví žalobkyň bylo v souladu s obzvláště přísným standardem, kterému jako malé a střední podniky, žalobkyně nemohly vyhovět.

73      Žalobkyně kritizují skutečnost, že se orgány Společenství nepokusily použít jiné standardy uznané na mezinárodní úrovni, ačkoli o jejich použití několikrát požádaly, a uvádějí, že v průběhu ověřování prováděném Komisí v prostorách společnosti Shanghai Adeptech, požádala Komise auditory této společnosti, aby dočasně opustili prostory, čímž byla uvedená společnost zbavena jakékoli možnosti vysvětlit soulad svého účetnictví s mezinárodními standardy.

74      Konečně mají žalobkyně za to, že použitím nepřiměřených účetních standardů, jako je IAS, v napadeném nařízení namísto „mezinárodních účetních standardů“ zmíněných v čl. 2 odst. 7 písm. c) prvním pododstavci druhé odrážce základního nařízení, se Rada dopustila zjevně nesprávného posouzení účetnictví ověřeného auditorem obou společností.

75      Rada odpovídá, že druhý a třetí žalobní důvod musejí být zamítnuty jako neopodstatněné.

2.     Závěry Soudu

76      Z použití termínu „a“ mezi čtvrtou a pátou odrážkou čl. 2 odst. 7 písm. c), jakož i ze samotné povahy podmínek, které jsou v nich uvedeny, vyplývá, že jsou tyto podmínky kumulativní, takže pokud výrobce požadující, aby mohl požívat STH, nesplňuje jednu z těchto podmínek, musí být jeho žádost zamítnuta (rozsudek Soudu ze dne 28. října 2004, Shanghai Teraoka Electronic v. Rada, T‑35/01, Sb. rozh. s. II‑3663, bod 54).

77      Vzhledem k tomu, že Rada měla v napadeném nařízení za to, že žádost žalobkyň o přiznání STH musí být zamítnuta z důvodu, že nesplňují ani jednu z prvních dvou podmínek uvedených v čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení (body 13 až 15 odůvodnění), mohly by tyto žalobní důvody vést ke zrušení napadeného nařízení pouze tehdy, pokud byly přijaty současně.

78      V tomto kontextu má Soud za to, že je třeba nejdříve přezkoumat třetí žalobní důvod.

79      V tomto ohledu je třeba nejdříve připomenout, že v oblasti obchodních ochranných opatření disponují orgány Společenství širokou posuzovací pravomocí z důvodu složitosti hospodářských, politických a právních situací, které musí přezkoumávat (rozsudky Soudu ze dne 5. června 1996, NMB France a další v. Komise, T‑162/94, Recueil, s. II‑427, bod 72; ze dne 29. ledna 1998, Sinochem v. Rada, T‑97/95, Recueil, s. II‑85, bod 51; ze dne 17. července 1998, Thai Bicycle v. Rada, T‑118/96, Recueil, s. II‑2991, bod 32; ze dne 4. července 2002, Arne Mathisen v. Rada, T‑340/99, Recueil, s. II‑2905, bod 53, a Shanghai Teraoka Electronic v. Rada, bod 76 výše, bod 48).

80      Z toho vyplývá, že přezkum posouzení orgánů prováděný soudem Společenství musí být omezen na ověření dodržení procesních pravidel, věcné správnosti skutkových zjištění použitých k provedení zpochybňované volby, neexistence zjevně nesprávného posouzení skutkového stavu nebo neexistence zneužití pravomoci (rozsudek Soudního dvora ze dne 7. května 1987, NTN Toyo Bearing a další v. Rada, 240/84, Recueil, s. 1809, bod 19; rozsudky Thai Bicycle v. Rada, bod 79 výše, bod 33; Arne Mathisen v. Rada, bod 79 výše, bod 54, a Shanghai Teraoka Electronics v. Rada, bod 76 výše, bod 49).

81      Stejný závěr platí, pokud jde o skutkové okolnosti právní a politické povahy, které se v dotčeném státě vyskytují a které musí orgány Společenství zhodnotit za účelem určení toho, zda vývozce působí v tržních podmínkách bez zásadního zásahu státu, a zda mu v důsledku toho může být udělen statut podniku působícího v tržním hospodářství (rozsudek Shanghai Teraoka Electronics v. Rada, bod 76 výše, bod 49).

82      Krom toho je namístě poznamenat, že postup určení běžné hodnoty výrobku uvedený v čl. 2 odst. 7 písm. b) základního nařízení je výjimkou ze specifického postupu upraveného za tímto účelem v čl. 2 odst. 7 písm. a), jelikož je posledně uvedený postup v zásadě použitelný v případech dovozů pocházejících ze zemí bez tržního hospodářství. Podle ustálené judikatury přitom všechna odchýlení se nebo výjimky z obecného pravidla musí být vykládány striktně (rozsudky Soudního dvora ze dne 12. prosince 1995, Oude Luttikhuis a další, C‑399/93, Recueil, s. I‑4515, bod 23; ze dne 18. ledna 2001, Komise v. Španělsko, C‑83/99, Recueil, s. I‑445, bod 19, a ze dne 12. prosince 2002, Belgie v. Komise, C‑5/01, Recueil, s. I‑11991, bod 56; rozsudek Shanghai Teraoka Electronics v. Rada, bod 76 výše, bod 50).

83      Konečně je třeba zdůraznit, že důkazní břemeno nese vyvážející výrobce, který si přeje požívat STH. Článek 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení totiž stanoví, že žádost „musí být doložena dostatečnými důkazy“. Orgánům Společenství tudíž nepřísluší prokazovat, že vyvážející výrobce nesplňuje podmínky užívání uvedeného statutu. Na druhou stranu je věcí orgánů Společenství, aby posoudily, zda jsou důkazy předložené vyvážejícím výrobcem dostatečné k prokázání, že podmínky uvedené v čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení jsou splněny, a soud Společenství, aby prověřil, zda je takovéto posouzení postiženo zjevným pochybením (rozsudek Shanghai Teraoka Electronics v. Rada, bod 76 výše, bod 53).

84      Ve světle těchto úvah je třeba analyzovat, zda argumenty žalobkyň mohou prokázat, že posouzení Rady, podle kterého žalobkyně nesplňují druhou podmínku uvedenou ve čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení, je zjevně nesprávné.

85      Žalobkyně v tomto ohledu v podstatě jednak uvádějí, že dodržování IAS není v Číně povinné a že ve Společenství je povinné pouze pro některé podniky.

86      Přitom je třeba zaprvé uvést, že skutečnost, že čínské podniky nejsou podle jejich vnitrostátního práva vázány určitými účetními standardy, nemá žádný vliv na otázku, zda jejich účetnictví může být hodnoceno ve světle uvedených standardů. Druhá podmínka stanovená v čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení totiž jasně uvádí, že účetnictví každého podniku pocházejícího ze státu, který nemá tržní hospodářství a který chce získat STH musí být předmětem auditu, který je v souladu s mezinárodními standardy, aniž by v tomto ohledu bylo relevantní, zda jsou uvedené standardy ve státě původu povinně použitelné, či nikoli. Krom toho právě z důvodu, že uvedený stát nemá tržní hospodářství, základní nařízení požaduje, aby dotčené podniky dodržovaly účetní standardy, které nejsou nezbytně vnitrostátními standardy.

87      Zadruhé je třeba uvést, že skutečnost, že mezinárodní účetní standardy použité v projednávané věci nemusejí být povinné pro všechny podniky ve Společenství podle aktu Společenství, nutně neznamená, že tyto standardy, či dokonce jiné účetní standardy, které sledují tytéž cíle a které je provádějí s totožnou či dokonce větší přísností, nemusejí být pro uvedené podniky povinné na základě jejich vnitrostátních právních předpisů. Neznamená to ani to, že uvedené standardy nemusejí být v široké míře uznány na mezinárodní úrovni nebo že nemohou shrnovat účetní zásady společné většině států s tržním hospodářstvím, včetně členských států.

88      Žalobkyně krom toho uvádějí, že pro malý nebo střední podnik, jako jsou ony, není možné splnit IAS. Tento argument je přitom pouhým tvrzením, které není podepřeno jediným důkazem ani stručným vysvětlením důvodů, pro které by pro podnik malé nebo střední velikosti nebylo možné dosáhnout účetních standardů použitých v projednávané věci Komisí. V důsledku toho nemůže být argument žalobkyň přijat.

89      Zatřetí žalobkyně kritizují skutečnost, že orgány Společenství nepřezkoumaly jejich účetnictví ve světle účetních standardů, jiných než IAS, uznaných na mezinárodní úrovni.

90      Nicméně je třeba konstatovat, že přezkum souladu účetnictví podniků, které chtějí požívat STH, s uznanými mezinárodními účetními standardy podle jejich výběru, spadá do široké posuzovací pravomoci orgánů Společenství. Dotčeným podnikům přísluší, pokud s tímto výběrem nesouhlasily, prokázat, že standardy zvolené orgány nejsou mezinárodně uznány nebo že případná porušení těchto standardů jejich účetnictvím nepředstavují takovéto porušení ve světle jiných mezinárodně uznaných standardů, jelikož důkazní břemeno nese vyvážející výrobce, který si přeje požívat STH (viz bod 83 výše). Žalobkyně přitom v projednávané věci neprokázaly existenci žádné z těchto dvou okolností.

91      Konečně, pro účely zamítnutí všech argumentů žalobkyň postačí v každém případě konstatovat, že žádný z nich nemůže vyvrátit závěr Rady uvedený v bodě 17 napadeného nařízení, podle kterého účetnictví žalobkyň porušuje některé základní účetní zásady, jako jsou zásady akruální báze účetnictví, prozíravosti a přednosti obsahu před formou. K platnému zpochybnění tohoto závěru Rady, který ve značné míře postačuje k podpoření jejího posouzení, podle kterého žalobkyně nesplňují druhou podmínku čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení, měly totiž žalobkyně prokázat, že jejich účetnictví dodržuje uvedené zásady nebo že je v souladu s jinými mezinárodními účetními standardy než IAS, které samy tyto zásady dodržují. Aniž by žalobkyně jakkoli prokázaly některou z těchto skutečností, omezily se na kritiku výběru Komise týkajícího se mezinárodních standardů použitých v projednávané věci.

92      Z toho vyplývá, že třetí žalobní důvod musí být zamítnut.

93      Ve světle úvah uvedených v bodech 76 a 77 výše tudíž není nezbytné přezkoumávat druhý žalobní důvod.

B –  K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 2 odst. 7 písm. c) druhého pododstavce základního nařízení

1.     Úvodní poznámky

94      Podle čl. 2 odst. 7 písm. c) druhého pododstavce základního nařízení:

„Rozhodnutí o tom, zda výrobce odpovídá […] kritériím [uvedeným v čl. 2 odst. 7 písm. c)], se přijme do tří měsíců od zahájení šetření po zvláštní konzultaci poradního výboru a poté, co výrobní odvětví Společenství dostanou možnost zaujmout stanovisko. Rozhodnutí zůstává v platnosti během celého řízení.“

95      Dne 2. srpna 2004 Komise přijala nařízení č. 1408/2004, na základě kterého bylo zahájeno přezkumné řízení. Uvedené nařízení vstoupilo v platnost dnem po vyhlášení v Úředním věstníku, tedy dne 4. srpna 2004.

96      Dne 3. srpna 2004 zaslala Komise žalobkyním formulář (dále jen „formulář týkající se STH“, který se vztahoval jednak k otázce, zda mohou požívat STH stanoveného v čl. 2 odst. 7 písm. b) a c) základního nařízení, a jednak k otázce individuálního zacházení s nimi. Formulář týkající se STH vyplněný každou žalobkyní zvlášť měl být doručen Komisi ve lhůtě patnácti dnů od vstupu nařízení č. 1408/2004 v platnost. K témuž dni Komise zaslala žalobkyním dotazník (dále jen „antidumpingový dotazník“) týkající se otázky, zda se ve Společenství dopouštěly dumpingu. Antidumpingový dotazník vyplněný každou žalobkyní zvlášť měl být doručen Komisi do 13. září 2004.

97      Dne 19. srpna 2004 předložily žalobkyně Komisi vyplněné formuláře týkající se STH a dne 20. srpna 2004 zaslaly anglický překlad dokumentu přiloženého ke zmíněným formulářům.

98      Dně 3. září 2004 zaslala Komise žalobkyním žádost o doplňující informace, pokud jde o jejich odpovědi ve formulářích týkajících se STH. Odpověď byla požadována ke dni 13. září 2004. Komise rovněž žalobkyně požádala, aby společnost, která je s nimi spřízněna, a to společnost Excell Precision Co. Ltd usazená v Tchaj-wanu (dále jen „Excell Tchaj-wan“), jakož i jakákoli jiná společnost, která je se žalobkyněmi spřízněna a prodává elektronické váhy, vyplnila přílohu antidumpingového dotazníku (dále jen „příloha dotazníku“).

99      Dne 20. září 2004 předložily žalobkyně Komisi vyplněné antidumpingové dotazníky.

100    Dne 21. září 2004 poté, co Komise schválila prodloužení lhůty, odpověděly žalobkyně na výše uvedený dopis ze dne 3. září 2004. Dne 4. října 2004 požádala Komise žalobkyně, aby doplnily svou odpověď.

101    Dne 5. října 2004 předložily žalobkyně Komisi přílohu dotazníku vyplněnou samostatně společností Excell Tchaj-wan a druhou tchajwanskou společností, která je s nimi spřízněna, a to společností Summing International Ltd.

102    V období od 18. do 21. října 2004 prověřovala Komise na místě informace poskytnuté žalobkyněmi v jejich odpovědích ve formuláři týkajícím se STH.

103    Dne 26. října 2004 požádala Komise žalobkyně o doplnění informací poskytnutých ve formulářích týkajících se STH. Odpovědi na tyto otázky byly Komisi předloženy dne 3. listopadu 2004. Dne 15. listopadu 2004 předložila Komise novou žádost o informace v tomto ohledu, na kterou jí bylo odpovězeno dne 17. listopadu 2004.

104    Dne 7. ledna 2005 požádala Komise žalobkyně, aby ostatní spřízněné společnosti, a to Bright Advance Co. Ltd a Total Lead Ltd usazené v Samoi, vyplnily přílohu dotazníku.

105    Dopisem ze dne 14. ledna 2005 informovala Komise žalobkyně, že jim STH nebude přiznán.

106    Příloha dotazníku vyplněná samostatně společnostmi Bright Advance a Total Lead byla Komisi předložena dne 25. ledna 2005.

2.     Argumenty účastníků řízení

107    Žalobkyně uvádějí, že jelikož byl přezkum z důvodu nového vývozce zahájen nařízením č. 1408/2004 dne 4. srpna 2004, uplynula tříměsíční lhůta, počínající od zahájení šetření uloženého Komisi čl. 2 odst. 7 písm. c) druhým pododstavcem základního nařízení, ke zodpovězení otázky, zda výrobce splňuje kritéria nezbytná za účelem požívání STH (dále jen „tříměsíční lhůta“), dne 4. listopadu 2004. Komise přitom přijala rozhodnutí ohledně jejich STH dne 14. ledna 2005, čímž ve značné míře a bez odůvodnění překročila tuto lhůtu.

108    Žalobkyně uvádějí, že tříměsíční lhůta zajišťuje právní jistotu. Ze sdělení Komise určenému Radě a Evropskému parlamentu o zacházení v antidumpingových řízeních se zeměmi, které v minulosti neměly tržní hospodářství [KOM(97) 677 v konečném znění], jakož i z návrhu nařízení Rady, kterým se mění základní nařízení [KOM(97) 677 v konečném znění], vyplývá, že cílem tříměsíční lhůty je přimět orgány Společenství, aby přijaly neodvolatelné rozhodnutí ohledně STH, aniž by byl ovlivněn běžný průběh šetření. Žalobkyně mají za to, že překročení tříměsíční lhůty musí vést ke zrušení napadeného nařízení, v opačném případě by tato lhůta postrádala užitečný účinek.

109    Žalobkyně mají za to, jak vyplývá z bodu 13 odůvodnění napadeného nařízení, že v požadované lhůtě zcela vyplnily své formuláře týkající se STH. Komise rovněž následně požadovala četné informace a objasnění, z nichž již některé byly poskytnuty. Žalobkyně odpověděly ve stanovených lhůtách, a pouze v případě odpovědi na dopis ze dne 3. září 2004 požádaly o prodloužení lhůty o pět dnů. Bylo poskytnuto další prodloužení lhůty, které se však vztahovalo k odpovědím v antidumpingovém dotazníku, a nikoli k odpovědím ve formuláři týkajícím se STH, který měl být přijat bez vyjádření k jeho úplnosti. Stejně tak žalobkyně přiznávají, že překročily některé lhůty udělené pro odpověď na žádosti o informace ohledně jejich antidumpingových dotazníků, nikoli však ohledně jejich formulářů týkajících se STH.

110    Žalobkyně uvádějí, že si Komise poté, co obdržela poslední odpovědi na žádosti o informace ohledně formulářů týkajících se STH, vyhradila dva měsíce pro rozhodnutí o jejich nároku na přiznání STH. Krom toho mají žalobkyně za to, že Rada nemohla k odůvodnění nedodržení tříměsíční lhůty tvrdit, že jim Komise nadále kladla otázky, jelikož jí příslušelo tuto fázi ukončit.

111    Žalobkyně nakonec uvádějí, že překročení tříměsíční lhůty mělo významný vliv na rozhodnutí, zda budou informace poskytnuté jimi samými a společností Toshiba Indonesia ověřeny, či nikoli. Jelikož byla délka přezkumného šetření podle čl. 11 odst. 5 základního nařízení omezena na celkem devět měsíců, šetření by tuto lhůtu překročilo, jestliže by Komise prováděla ověřování. Vzhledem k tomu, že k tomuto ověření nedošlo, výpočty antidumpingového rozpětí učiněné v napadeném nařízení nezohlednily úpravy požadované žalobkyněmi ani nemohly být upřesněny na základě informací poskytnutých společností Toshiba Indonesia, které mohly vést k tomu, že by výsledky uvedených výpočtů byly odlišné.

112    Rada připouští, že Komise ve tříměsíční lhůtě nepřijala rozhodnutí ohledně STH, ale má za to, podporovaná Komisí, že to nevede k protiprávnosti napadeného rozhodnutí.

3.     Závěry Soudu

113    Mezi účastníky řízení je nesporné, že tříměsíční lhůta byla v projednávané věci překročena. Naproti tomu se z právního hlediska rozcházejí v závěrech, které by měly být ohledně tohoto překročení učiněny. Žalobkyně mají za to, na rozdíl od tvrzení Komise, že tříměsíční lhůta je pevně stanovená a její překročení musí vést k automatickému zrušení napadeného nařízení.

114    V tomto ohledu základní otázkou pro účely projednávané věci není otázka určení, zda tříměsíční lhůta je pevná, nebo nikoliv, ale pouze přezkoumání, jaké musejí být důsledky jejího překročení Komisí a zejména zhodnocení, zda uvedené překročení musí v projednávané věci vést ke zrušení napadeného nařízení.

115    Je třeba bez dalšího zamítnout tvrzení žalobkyň, podle kterého jakékoli překročení tříměsíční lhůty Komisí musí automaticky vést ke zrušení nařízení týkajícího se přezkumu, které je poté přijato .

116    Je totiž třeba uvést, že čl. 2 odst. 7 písm. c) druhý pododstavec základního nařízení neobsahuje žádnou zmínku, pokud jde o důsledky překročení tříměsíční lhůty Komisí. Tento článek zvláště neupřesňuje, zda takové překročení lhůty vede k povinnému udělení STH, nebo k nemožnosti pokračovat v dotčeném šetření, což jsou pouhé důvody, pro které by napadené nařízení mohlo být automaticky zrušeno z důvodu uvedeného překročení lhůty.

117    Jelikož takové upřesnění nevyplývá ani z jiného ustanovení základního nařízení, je třeba přezkoumat účel a strukturu uvedeného nařízení za účelem určení, zda musí být vykládáno v tom smyslu, že ukládá povinnost udělit STH nebo neumožňuje pokračovat v dotčeném přezkumném šetření, překročila-li Komise tříměsíční lhůtu (viz obdobně rozsudek Soudního dvora ze dne 20. ledna 2005, Merck, Sharp & Dohme, C‑245/03, Sb. rozh. s I‑637, bod 26).

118    Pokud jde o otázku, zda z účelu a struktury základního nařízení vyplývá, že překročení tříměsíční lhůty Komisí vede k povinnému udělení STH podnikům, které o jeho udělení požádaly, je třeba zdůraznit zaprvé rozdílné zacházení, které základní nařízení vyhrazuje v případě překročení jiných procesních lhůt než tříměsíční lhůty orgány.

119    Například, nepřijme-li Rada kvalifikovanou většinou ve lhůtě jednoho měsíce rozhodnutí, které je v rozporu s návrhem na ukončení šetření předložených Komisí v případech stanovených v čl. 8 odst. 5 a čl. 9 odst. 2, je šetření podle těchto ustanovení považováno za ukončené. Stejně tak, nerozhodne-li Rada prostou většinou ve lhůtě jednoho měsíce o zamítnutí návrhu Komise uvedeného v čl. 9 odst. 4 základního nařízení, ve znění nařízení (ES) č. 461/2004 ze dne 8. března 2004 (Úř. věst. L 77, s. 12; Zvl. vyd. 11/10, s. 150) nebo o návrhu uvedeného v čl. 14 odst. 4 téhož nařízení, jsou uvedené návrhy podle dotčených ustanovení přijaty.

120    Je tedy třeba konstatovat, že jestliže základní nařízení zamýšlí nedodržení procesní lhůty orgány postihovat automatickým přijetím návrhu nebo jinými konkrétními důsledky, výslovně to uvádí.

121    Je třeba zadruhé připomenout, že čl. 2 odst. 7 písm. b) základního nařízení, který pro určité státy stanovuje výjimku ze způsobu určování běžné hodnoty uvedeného v odst. 7 písm. a), musí být tato výjimka vykládána striktně (viz rozsudek Shanghai Teraoka Electronic v. Rada, bod 76 výše, bod 50 a citovaná judikatura). Tuto výjimku tedy nelze automaticky použít v případě překročení tříměsíční lhůty Komisí z důvodu neexistence ustanovení, které by ji stanovovalo.

122    Pokud jde konečně o otázku, zda z účelu a struktury základního nařízení vyplývá, že překročení tříměsíční lhůty Komisí brání orgánům Společenství přijmout nařízení ukládající dotčeným podnikům antidumpingová cla, je třeba dospět k závěru, že alespoň v rámci takového přezkumného šetření, jako je přezkumné šetření v projednávané věci, musí být základní nařízení vykládáno v tom smyslu, že brání takovému důsledku.

123    V rámci návrhu na přezkum původního nařízení pro „nového vývozce“ ve smyslu čl. 11 odst. 4 základního nařízení totiž jeden nebo několik podniků podléhajících antidumpingovému clu uloženému pro období, ve kterém ještě nedovážely dotčené výrobky do Společenství, požaduje přezkum dumpingového rozpětí s ohledem na jejich vlastní hospodářskou situaci proto, aby jim bylo případně uloženo nové antidumpingové clo závisející pouze na této situaci, které by mohlo být nižší než clo uplatněné předtím nebo by dokonce mohlo být zcela zrušeno.

124    Za těchto okolností by bylo nepřiměřené dospět k názoru, že jestliže uvedené podniky byly usazeny ve státě, jenž nemá tržní hospodářství a požadovaly požívání STH, neměla Komise, překročila-li tříměsíční lhůtu, pokračovat v šetření, které se jich týká, jelikož toto překročení lhůty narušilo cíl původní žádosti těchto podniků, a sice dosáhnout přezkumu jejich individuální situace, a to z důvodů, které se vymykají jejich kontrole.

125    Rovněž by bylo nepřiměřené dospět k závěru, že Komise měla, jakmile překročila tříměsíční lhůtu, na žádost dotčených podniků zahájit ohledně nich nové šetření, jelikož by to v praxi pouze zesílilo nedodržení uvedené lhůty tím, že by přijetí konečného rozhodnutí ohledně STH bylo odsunuto do ještě pozdější fáze.

126    Vzhledem k tomu, že tvrzení, podle kterého by jakékoli překročení tříměsíční lhůty Komisí mělo automaticky vést ke zrušení nařízení týkajícího se přezkumu, které bylo poté přijato, bylo v důsledku toho zamítnuto, je třeba dále přezkoumat, zda překročení tříměsíční lhůty, ke kterému došlo v projednávané věci, musí vést ke zrušení napadeného nařízení.

127    V tomto ohledu je třeba upřesnit, že tříměsíční lhůta, uložená na základě čl. 2 odst. 7 písm. c) druhého pododstavce základního nařízení má za cíl zejména zajistit, aby o otázce, zda výrobce splňuje kritéria zmíněná v uvedeném článku, nebylo rozhodováno v závislosti na jejím dopadu na výpočet dumpingového rozpětí. Článek 2 odst. 7 písm. c) poslední věta základního nařízení tak brání tomu, aby orgány poté, co rozhodly o STH, následně přehodnocovaly informace, které měly v tomto ohledu k dispozici (viz v tomto smyslu rozsudek Soudu ze dne 14. listopadu 2006, Nanjing Metalink International v. Rada, T‑138/02, Sb. rozh. s. II‑4347, bod 44).

128    Užitečný účinek uvedené lhůty tudíž není zpochybněn, pokud během období od uplynutí tříměsíční lhůty do rozhodnutí ohledně STH a s ohledem na okolnosti projednávané věci, bylo třeba konstatovat, že podniky žádající o přiznání STH způsobily, že Komise neměla možnost se dozvědět, jaký účinek může mít její rozhodnutí o STH na výpočet dumpingového rozpětí.

129    V projednávané věci je třeba uvést, že překročení tříměsíční lhůty Komisí jí neumožnilo rozhodnout o otázce, zda žalobkyně mohou požívat STH v závislosti na jeho účinku na výpočet dumpingového rozpětí. V tomto ohledu totiž postačí konstatovat, že žalobkyně poskytly informace o vývozních cenách fakturovaných spřízněným společnostem, a nikoli nezávislým klientům, ačkoli tato posledně uvedená informace byla pro výpočet dumpingového rozpětí podstatná. Úplná informace o vývozních cenách fakturovaných nezávislým klientům byla Komisi poskytnuta až dne 28. ledna 2005, tedy po konečném rozhodnutí o žádosti o udělení STH.

130    Krom toho je třeba zdůraznit, že jelikož orgánům Společenství nepřísluší prokazovat, že podnik nesplňuje podmínky pro přiznání STH, a jelikož tyto orgány musejí pouze posoudit, zda důkazy poskytnuté tímto podnikem jsou dostatečné k prokázání toho, zda jsou uvedené podmínky splněny (viz bod 83 výše), nelze vyžadovat, aby Komise přijala rozhodnutí o žádosti podniku ohledně přiznání STH před uplynutím přiměřené lhůty plynoucí od okamžiku, kdy jí tento podnik poskytl všechny nezbytné informace, které jí zejména umožní tyto informace správně zhodnotit a – jak je stanoveno v čl. 2 odst. 7 písm. c) druhém pododstavci základního nařízení – konzultovat zvláště poradní výbor a poskytnout výrobnímu odvětví Společenství možnost zaujmout stanovisko.

131    Přitom je třeba zdůraznit, že odpovědi na formuláře týkající se STH původně poskytnuté žalobkyněmi musely být na žádost Komise několikrát doplněny o důležité body, a to zejména dopisem, který zaslaly žalobkyně Komisi dne 21. září 2004 v návaznosti na žádost o prodloužení lhůty, které Komise žalobkyním za tímto účelem přiznala. Krom toho dopisem ze dne 4. října 2004 musela Komise žalobkyně znovu požádat o doplnění jejich odpovědi.

132    Ze spisu rovněž vyplývá, že formuláře týkající se STH, které žalobkyně vyplnily, a informace, které v tomto ohledu zaslaly Komisy, byly i v pozdější fázi stiženy významnými mezerami týkajícími se zejména otázek ohledně jejich účetnictví, které tak Komisi bránily rozhodnout o jejich nároku na přiznání STH v tříměsíční lhůtě.

133    Odpovědi žalobkyň, jak vyplývá z dopisu odeslaného Komisí žalobkyním dne 26. října 2004, zvláště ponechávaly prostor pro významné pochyby o způsobu, jakým vytvářely účetní rezervy odpovídající znehodnocení aktiv. Komise přitom mohla mít legitimně za to, že měla mít tuto informaci k dispozici k tomu, aby se vyjádřila k otázce, zda žalobkyně splňují druhou podmínku uvedenou v čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení.

134    Z téhož dopisu ostatně vyplývá, že anglická verze účetnictví ověřeného auditorem společnosti Shanghai Adeptech, která byla rovněž nezbytná k tomu, aby Komise mohla rozhodnout o splnění druhé podmínky uvedené v čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení žalobkyněmi, byla neúplná.

135    Konečně z dotčeného dopisu vyplývá, že žalobkyně poskytly určité informace týkající se struktury kapitálu společnosti Shanghai Adeptech, které byly v rozporu s předloženými listinnými důkazy. Struktura kapitálu žalobkyň je přitom základní otázkou pro analýzu Komise týkající se toho, zda splnily první podmínku uvedenou v čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení.

136    Ze spisu a zejména z faxu, který žalobkyně odeslaly Komisi dne 3. listopadu 2004, rovněž vyplývá, že informace nezbytné k vyplnění dotčených mezer byly v plném rozsahu poskytnuty až k tomuto dni, tedy ke dni, který předcházel dni, kdy uplynula tříměsíční lhůty.

137    V důsledku toho není možné, na rozdíl od tvrzení žalobkyň, vyložit bod 13 odůvodnění napadeného nařízení tak, aby naznačoval, že jejich odpovědi na formuláře týkající se STH byly úplné. Tento výklad nevyplývá ze znění dotčeného bodu odůvodnění a je ostatně výslovně v rozporu s korespondencí vyměněnou mezi žalobkyněmi a Komisí.

138    Konečně je v každém případě třeba dospět k závěru, že v případě, kdy neexistuje ustanovení, které stanoví buď výslovně, nebo implicitně důsledky překročení procesní lhůty, jako je procesní lhůta v projednávané věci, může dotčené překročení lhůty vést k úplnému nebo částečnému zrušení aktu, jehož postup přijímání zahrnuje dotčenou lhůtu pouze tehdy, pokud je prokázáno, že kdyby k údajné protiprávnosti nedošlo, mohl mít uvedený akt jiný obsah (viz v tomto smyslu rozsudky Soudního dvora ze dne 29. října 1980, van Landewyck a další v. Komise, 209/78 až 215/78 a 218/78, Recueil, s. 3125, bod 47, a ze dne 23. dubna 1986, Bernardi v. Parlament, 150/84, Recueil, s. 1375, bod 28).

139    Žalobkyně přitom neprokázaly, že kdyby Komise tříměsíční lhůtu nepřekročila, mohla Rada přijmout jiné nařízení, které by bylo pro ně bylo příznivější než napadené nařízení.

140    Žalobkyně v tomto ohledu totiž pouze uvádějí, že překročení tříměsíční lhůty mělo dopad na rozhodnutí Komise provést ověření informací na místě, které jim samy poskytly, jakož i informací poskytnutých společností Toshiba Indonesia. Uvádějí rovněž, že jestliže by tato ověřování proběhla, měla by Komise k dispozici nejhodnověrnější informaci, která mohla vést k přijetí jiného nařízení.

141    Tyto argumenty je třeba zamítnout ze dvou důvodů.

142    Zaprvé žalobkyně neprokázaly, že by překročení tříměsíční lhůty Komisí souviselo s jejím rozhodnutím neprovádět dotčené inspekce na místě nebo že by na toto rozhodnutí mělo jakýkoli dopad.

143    Žalobkyně se totiž v tomto ohledu omezují na tvrzení, že taková doba trvání přezkumného šetření, jako je doba trvání v projednávané věci, je podle čl. 11 odst. 5 základního nařízení omezena na celkem devět měsíců, a že kdyby Komise provedla dotčené inspekce na místě, byla by tato devítiměsíční lhůta překročena.

144    Je třeba uvést, že je sice pravda, že čl. 11 odst. 5 základního nařízení stanoví, že přezkumná šetření na základě odstavce 4 téhož článku musejí být v každém případě ukončena do devíti měsíců od data jejich zahájení a že není-li šetření v této lhůtě ukončeno, zůstanou použitelná antidumpingová opatření nedotčena. Žalobkyně nicméně nevysvětlují, proč by nebyla devítiměsíční lhůta dodržena, kdyby se orgány rozhodly provést inspekce na místě, které by považovaly za nezbytné.

145    Zadruhé a podpůrně žalobkyně neprokázaly, že inspekce na místě provedené Komisí, které požadovaly, by tomuto orgánu nutně poskytly informace, které mohly vést k přijetí nařízení, které by bylo pro ně příznivější než napadené nařízení. Žalobkyně totiž nemohou tvrdit, že pokud by Komise prostřednictvím inspekcí na místě ověřila informace, které jí samy poskytly, mohla Rada přijmout konečné nařízení, které by bylo pro ně příznivější. Krom toho, pokud jde o informace poskytnuté společností Toshiba Indonesia, je třeba uvést, že žalobkyně nepředložily žádný důkaz, který by umožnil se domnívat, že kdyby Komise tyto informace ověřila na místě, mohlo by být napadené rozhodnutí pro ně příznivější.

146    S ohledem na výše uvedené, je třeba dospět k závěru, že tento žalobní důvod musí být zamítnut.

C –  Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 11 odst. 9 základního nařízení

147    Článek 11 odst. 9 základního nařízení stanoví:

„Při všech šetřeních týkajících se přezkumů nebo vrácení zaplaceného cla prováděných podle tohoto článku postupuje Komise v případě, že nedošlo ke změně okolností, a s patřičným ohledem na článek 2, a zejména na odstavce 11 a 12 uvedeného článku, a s ohledem na článek 17, stejnými postupy jako při šetření, které vedlo k uložení cla.“

148    V průběhu původního šetření se tři čínští vyvážející výrobci rozhodli spolupracovat a bylo s nimi zacházeno individuálně, stejně jako se žalobkyněmi během přezkumného šetření. Tyto tři společnosti, stejně jako žalobkyně v průběhu přezkumného šetření, požadovaly, aby jim byl základě čl. 2 odst. 7 základního nařízení přiznán STH.

149    Pokud jde o čínské vyvážející výrobce, během původního šetření, a žalobkyně během přezkumného šetření, měla Rada za to, že podmínky stanovené čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení nebyly splněny a žádost dotčených podniků o přiznání STH zamítla. V důsledku toho bylo na základě čl. 2 odst. 7 základního nařízení nezbytné porovnat vývozní ceny dotčených vyvážejících výrobců s běžnou hodnotou stanovenou pro obdobnou zemi s tržním hospodářstvím (body 45 až 48 a 52 odůvodnění původního nařízení).

150    Jak v původním, tak v přezkumném šetření orgány dospěly k názoru, že nejvhodnější třetí zemí s tržním hospodářstvím za účelem stanovení běžné hodnoty je Indonésie (body 49 a 50 odůvodnění původního nařízení).

151    Během původního šetření byla běžná hodnota určena podle čl. 2 odst. 2 a 3 základního nařízení na základě běžných hodnot stanovených pro indonéského výrobce, a to společnost Toshiba Indonesia, použitím nejvíce konkurenčního modelu ze spodního segmentu prodávaného jak na indonéském trhu, tak na vývozních trzích ve významném množství, který byl zároveň hodnocen jako srovnatelný s čínskými typy vyváženými do Společenství (bod 53 odůvodnění původního nařízení).

152    Během přezkumného šetření byla běžná hodnota rovněž vypočítána na základě informací sdělených společností Toshiba Indonesia. Nicméně, ačkoli měla Rada za to, že prodeje určené na vývoz této společnosti byly významné, domnívala se, že objem jejího prodeje nezávislým odběratelům na indonéském trhu nebylo možné považovat za dostatečný pro určení běžné hodnoty, a rozhodla se vycházet z konstruované hodnoty pro typy výrobků srovnatelné s těmi, které žalobkyně vyvážejí do Společenství, vypočítané na základě výrobních nákladů na elektronické váhy vyráběné v Indonésii navýšené o přiměřené částky na prodejní, správní a režijní náklady (dále jen „náklady na PSR“) a zisky (body 29 až 33 a 37 až 39 napadeného nařízení).

153    Pokud jde o vývozní cenu v případě prodejů nezávislým dovozcům do Společenství, tato byla během původního šetření vypočítána podle čl. 2 odst. 8 základního nařízení na základě cen, které jsou zaplaceny nebo mají být zaplaceny. V případě prodejů prostřednictvím spřízněných dovozců byla vývozní cena konstruována na základě ceny, za kterou byly dovážené výrobky poprvé prodány nezávislému odběrateli podle čl. 2 odst. 9 základního nařízení (body 54 a 55 odůvodnění základního nařízení).

154    Vzhledem k tomu, že Rada měla v přezkumném šetření za to, že žalobkyně prodávaly své elektronické váhy do Společenství prostřednictvím spřízněných společností, byla vývozní cena určena na základě prodejní ceny zaplacené prvním nezávislým odběratelem ve Společenství (bod 42 odůvodnění napadeného nařízení).

155    Během původního šetření Rada srovnala běžnou hodnotu a vývozní cenu na základě hodnoty výstupu z výrobního závodu na stejné úrovni obchodování. Pro účely spravedlivého srovnání zohlednila Rada v souladu s čl. 2 odst. 10 základního nařízení rozdíly, které ovlivňují ceny a jejich srovnatelnost. Byly provedeny určité úpravy na základě rozdílů v nákladech na dopravu, pojištění, manipulaci, nakládku a ve vedlejších výdajích, v nákladech na úvěr, provize, v dovozních poplatcích a v poprodejních nákladech (bod 56 odůvodnění původního nařízení)

156    V přezkumném řízení Rada rovněž srovnala běžnou hodnotu a vývozní cenu na základě hodnoty výstupu z výrobního závodu na stejné úrovni obchodování. V souladu s čl. 2 odst. 10 základního nařízení zohlednila Rada rozdíly ovlivňující ceny a jejich srovnatelnost. Vzhledem k tomu, že Rada zvláště dospěla k závěru, že obchodníci spříznění s žalobkyněmi hrají podobnou úlohu jako zprostředkovatel pracující za provizi, upravila vývozní cenu v souladu s čl. 2 odst. 10 písm. i) základního nařízení s přihlédnutím k provizi (body 43 až 45 napadeného nařízení).

1.     Argumenty účastníků řízení

157    Žalobkyně úvodem poukazují na existenci rozporu v původním nařízení. Bod 50 odůvodnění uvedeného nařízení uvádí, že s ohledem na významný objem domácího prodeje i vývozu společnosti Toshiba Indonesia, byla běžná hodnota pro čínské vyvážející výrobce vypočtena podle čl. 2 odst. 2 a 3 základního nařízení. Odpovědi na dotazník poskytnuté společností Toshiba Indonesia během relevantního šetření přitom ukázaly, že neuskutečňovala žádný domácí prodej elektronických vah.

158    Krom tohoto rozporu žalobkyně uvádějí, že orgány Společenství v průběhu přezkumného šetření změnily významné aspekty postupu určení běžné hodnoty a vývozní ceny používané během původního šetření.

159    Zaprvé tak Rada v bodě 37 odůvodnění napadeného nařízení zohlednila náklady na PSR společnosti spřízněné s Toshiba Indonesia, zatímco původní nařízení takové úpravy nezmiňovalo. Zadruhé Rada upravila běžnou hodnotu na základě výdajů, k nimž došlo po prodeji, záruk, nákladů na úvěr nebo provizích na domácí prodeje v původním šetření, a nikoli v přezkumném šetření (bod 43 odůvodnění napadeného nařízení). Zatřetí k ověřování v prostorách společnosti Toshiba Indonesia došlo v průběhu původního šetření, a nikoli během přezkumného šetření. Povinnost použít v obou šetřeních tentýž postup se přitom rozšířila na ověřování, a to podle Rady tím spíše, že se podmínky činnosti společnost Toshiba Indonesia výrazně změnily. Začtvrté Rada v bodě 45 odůvodnění napadeného nařízení učinila úpravy vývozních cen se zohledněním tvrzených provizí z prodejů vyplácených spřízněným společnostem.

160    Rada zpochybňuje argumenty předložené žalobkyněmi.

2.     Závěry Soudu

161    Je třeba připomenout, že během původního šetření, stejně jako přezkumného šetření, byla běžná hodnota určena na základě údajů týkajících se výrobce se sídlem v obdobné zemi, jako je Čína. V obou případech byla jako obdobná země vybrána Indonésie a zvoleným indonéským výrobcem byla společnost Toshiba Indonesia.

162    Žalobkyně mají nicméně za to, že způsoby, jakými byla obě šetření vedena na základě uvedeného výběru společnosti Toshiba Indonesia, vykazují určité rozdíly. Podle žalobkyň přítomnost těchto rozdílů porušuje čl. 11 odst. 9 základního nařízení.

163    Je tudíž třeba ověřit, zda existují metodické rozdíly, na které poukazují žalobkyně, a v případě kladné odpovědi, je přezkoumat ve světle výše uvedeného ustanovení pro účely určení, zda jejich existence představuje porušení tohoto ustanovení.

164    Prvním metodickým rozdílem mezi původním a přezkumným šetřením, který byl žalobkyněmi zdůrazněn, je skutečnost, že v přezkumném řízení Rada při výpočtu běžné hodnoty výrobků společnosti Toshiba Indonesia zohlednila náklady na PSR podniku spřízněného s uvedenou společností, zatímco v původním řízení tak neučinila.

165    Je nutno konstatovat, že v tomto ohledu skutečně existuje rozdíl mezi postupy použitými v obou šetřeních, jak v bodech 40 a 41 odůvodnění napadeného nařízení připustila sama Rada. Existence tohoto rozdílu totiž jasně vyplývá ze znění bodů 37 a 38 odůvodnění napadeného rozhodnutí ve spojení se zněním bodu 53 odůvodnění původního nařízení.

166    V napadeném rozhodnutí tak byla běžná hodnota výrobků společnosti Toshiba Indonesia určena na základě výrobních nákladů elektronických vah vyráběných tímto podnikem navýšených o částku odpovídající nákladům na PSR a ziskům. Náklady na PSR zohledněné v tomto ohledu jsou náklady samotné společnosti Toshiba Indonesia a společnosti s ní spřízněné.

167    Naproti tomu v původním nařízení byla běžná hodnota výrobků společnosti Toshiba Indonesia vypočítána na základě cen jejích elektronických vah srovnatelných s elektronickými vahami vyráběnými v Číně, které jsou prodávány jak na indonéském trhu, tak na vývozních trzích ve významném množství.

168    Tento rozdíl mezi oběma šetřeními se vysvětluje skutečností, že v napadeném nařízení Rada vypočítala konstruovanou běžnou hodnotu, která tudíž nesouvisela se skutečnými prodejními cenami uplatňovanými společností Toshiba Indonesia, zatímco v původním nařízení založila Rada výpočet běžné hodnoty na takových cenách.

169    Podle čl. 2 odst. 3 základního nařízení, pokud jsou obdobné výrobky prodány jen v neuspokojivém množství, může být běžná hodnota obdobného výrobku vypočtena dvěma způsoby. Zaprvé může být vypočtena na základě výrobních nákladů v zemi původu s připočtením přiměřené částky za PSR náklady a za zisky. Zadruhé může být vypočtena na základě cen platných při vývozu do vhodné třetí země v běžném obchodním styku, pokud jsou tyto ceny reprezentativní.

170    Jak vyplývá ze spisu, jakož i z opravy provedené Radou dne 6. června 2008, byly indonéské prodeje elektronických vah zohledněné během původního šetření nedostatečné k výpočtu běžné hodnoty výrobků společnosti Toshiba Indonesia. Za těchto okolností se Rada rozhodla uvedenou hodnotu vypočítat na základě vývozních cen společnosti Toshiba Indonesia, jakož i domácích prodejů této posledně uvedené.

171    V průběhu přezkumného šetření byly prodeje dotčeného modelu elektronických vah společnosti Toshiba Indonesia taktéž nedostatečné k tomu, aby Rada z jejich cen mohla vypočítat běžnou hodnotu. Při této příležitosti se Rada nicméně rozhodla vypočítat běžnou hodnotu podle první možnosti stanovené v čl. 2 odst. 3 základního nařízení, tedy na základě výrobních nákladů v Indonésii zvýšených o přiměřenou částku odpovídající nákladům na PSR a ziskům.

172    Je tedy zřejmé, že ve dvou stejných situacích, a sice situacích, kdy domácí prodeje společnosti Toshiba Indonesia nebyly dostatečné, Rada ve dvou šetřeních reagovala rozdílně. Je tedy nutné dospět k závěru, že v projednávané věci došlo ke změně postupu výpočtu běžné hodnoty, která nebyla způsobena změnou okolností. Totéž bylo ostatně výslovně přiznáno Radou v její opravě ze dne 6. června 2008.

173    Nicméně je třeba uvést, že skutečnost, že Rada v napadeném nařízení stanovila běžnou hodnotu výrobků společnosti Toshiba Indonesia na základě výrobních nákladů elektronických vah vyráběných tímto podnikem navýšených o náklady na PSR a zisky, zatímco v původním nařízení uvedenou hodnotu vypočetla na základě cen elektronických vah společnosti Toshiba Indonesia srovnatelných s elektronickými vahami vyráběnými v Číně, které byly prodávány jak na indonéském trhu, tak na vývozních trzích ve významném množství, nepředstavuje v projednávané věci změnu postupu, která by byla v rozporu s čl. 11 odst. 9 základního nařízení.

174    Je totiž třeba uvést, že pokud by Rada vypočetla běžnou hodnotu v napadeném nařízení stejně jako v původním nařízení, tedy se zohledněním vývozních cen společnosti Toshiba Indonesia, jakož i jejích indonéských prodejů, porušila by čl. 2 odst. 3 základního nařízení.

175    Uvedený článek tak stanoví, jak bylo uvedeno v bodě 169 výše, že jestliže jsou obdobné výrobky prodány jen v neuspokojivém množství, může být běžná hodnota uvedeného výrobku vypočtena buď na základě výrobních nákladů ve státě původu s připočtením přiměřené částky za náklady na PSR a zisky, nebo na základě cen platných při vývozu do vhodné třetí země v běžném obchodním styku, pokud jsou tyto ceny reprezentativní, což vylučuje možnost zohlednit domácí prodejní ceny, které jsou považovány za nedostatečné.

176    Přitom je třeba připomenout, že přestože čl. 11 odst. 9 základního nařízení stanoví, že při všech přezkumných šetřeních prováděných podle tohoto článku postupuje Komise v případě, že nedošlo ke změně okolností, stejnými postupy jako při šetření, které vedlo k uložení cla, z uvedeného článku vyplývá rovněž, že použitý postup musí být v souladu s ustanoveními článků 2 a 17 základního nařízení.

177    Z toho vyplývá, že orgány nejsou povinny při přezkumném šetření použít postup, který použily v původním šetřením, pokud tento postup není v souladu s ustanovením článku 2 základního nařízení.

178    Opačný výklad by vedl k absurdní situaci, ve které kdyby Rada vypočetla běžnou hodnotu na základě součtu skutečných vývozních cen a skutečných cen prodejů společnosti Toshiba Indonesia v Indonésii, by se žalobkyně mohly oprávněně domáhat zrušení napadeného nařízení z důvodu porušení čl. 2 odst. 3 základního nařízení, zatímco kdyby Rada vypočetla konstruovanou běžnou hodnotu, by se žalobkyně mohly domáhat zrušení napadeného nařízení z důvodu porušení čl. 11 odst. 9 základního nařízení.

179    Z výše uvedeného vyplývá, že existence prvního metodického rozdílu mezi původním a přezkumným šetřením, na který žalobkyně poukazují, nemůže vést ke zrušení napadeného nařízení.

180    Druhým metodickým rozdílem zdůrazněným žalobkyněmi je skutečnost, že Rada v původním šetření provedla určité úpravy běžné hodnoty výrobků společnosti Toshiba Indonesia na základě zejména výdajů, k nimž došlo po prodeji, zatímco v přezkumném šetření k takovéto úpravě nedošlo.

181    V tomto ohledu je třeba konstatovat, že se při antidumpingovém šetření může ukázat jako nezbytné na základě čl. 2 odst. 10 základního nařízení provést úpravy vývozních cen a běžné hodnoty k tomu, aby byly zohledněny rozdíly zjištěné u činitelů, na které bylo upozorněno a které prokazatelně ovlivňují ceny, a tím jejich srovnatelnost. Takové úpravy nicméně nejsou obecně nezbytné, pokud je použitá běžná hodnota konstruovanou hodnotou, která je určena uměle. V takové situaci se totiž běžná hodnota, jež zdaleka neodráží skutečnou hodnotu před tím, než se odhlédne od skutečností, které mají vliv na její srovnatelnost, skládá pouze z dotčených výrobních nákladů s připočtením přiměřené částky za náklady na PSR a zisky. V důsledku toho je neexistence úprav běžné hodnoty výrobků společnosti Toshiba Indonesia vypočtené v napadeném nařízení přímým důsledkem skutečnosti, že Rada v uvedeném nařízení použila konstruovanou běžnou hodnotu.

182    Přitom vzhledem k tomu, že Rada správně použila postup založený na konstruované hodnotě (viz body 177 až 179 výše), nemohou žalobkyně zpochybňovat praktické důsledky vyplývající z uvedeného postupu.

183    Třetím metodickým rozdílem uvedeným žalobkyněmi je skutečnost, že Rada v bodě 45 odůvodnění napadeného nařízení provedla úpravy vývozních cen se zohledněním tvrzených provizí z prodejů vyplácených společnostem, které jsou se žalobkyněmi spřízněny, zatímco v rámci původního nařízení Rada tyto úpravy neprovedla.

184    Tento rozdíl, který skutečně mezi oběma šetřeními existuje, přitom nepředstavuje změnu postupu zakázanou čl. 11 odst. 9 základního nařízení.

185    V původním šetření totiž Rada nepočítala vývozní cenu žalobkyň, která nebyla předmětem uvedeného šetření. Právě z tohoto důvodu žalobkyně požadovaly a získaly přiznání postavení nových vývozců, jak vyplývá z bodů 9 až 11 odůvodnění napadeného nařízení. Vývozní cena uplatňovaná každým vývozcem přitom musí být nutně vypočtena u příležitosti každého šetření ve světle konkrétní situace uvedeného vývozce. Nelze tedy mít za to, že v projednávané věci výpočet vývozní ceny provedením úprav – vyplývajících z okolností, za kterých Rada měla za to, že žalobkyně vyvážely své výrobky do Společenství – může představovat změnu postupu ve smyslu čl. 11 odst. 9 základního o nařízení.

186    Posledním metodickým rozdílem uvedeným žalobkyněmi je skutečnost, že v původním šetření došlo k inspekci na místě pro účely ověření informací poskytnutých společností Toshiba Indonesia, zatímco v přezkumném šetření tomu tak nebylo.

187    Nicméně je třeba dospět k závěru, že povinnost Komise na základě čl. 11 odst. 9 základního nařízení použít ve všech přezkumných šetřeních provedených na základě uvedeného článku v případě, že nedošlo ke změně okolností, stejné postupy jako při šetření, které vedlo k uložení cla, neobsahuje povinnost nebo zákaz provést v rámci přezkumného šetření inspekce na místě, podle toho, zda k těmto inspekcím na místě došlo, či nikoli v rámci původního šetření. Ověření informace totiž nemůže být považováno za součást postupu zvoleného k určení, zda k dumpingu došlo, ale pouze za prostředek, jak si opatřit informace umožňující použít dotčený postup.

188    S ohledem na výše uvedené musí být tento žalobní důvod zamítnut.

D –  K pátému a osmému žalobnímu důvodu, vycházejícím z porušení čl. 2 odst. 7 písm. a) základního nařízení

189    Článek 2 odst. 7 písm. a) základního nařízení stanoví:

„V případě dovozů ze zemí bez tržního hospodářství [...] se běžná hodnota určí na základě ceny nebo početně zjištěné [konstruované] hodnoty ve třetí zemi s tržním hospodářstvím nebo ceny, za niž se prodává výrobek z takové třetí země do jiných zemí včetně Společenství, nebo v případě, že to není možné, na jakémkoli jiném přiměřeném základě, včetně ceny skutečně zaplacené nebo kterou je třeba zaplatit za obdobné výrobky ve Společenství, která se v případě nutnosti náležitě opraví o přiměřené ziskové rozpětí.

Vhodná třetí země s tržním hospodářstvím se vybere přiměřeným způsobem s náležitým přihlédnutím ke všem hodnověrným informacím, které jsou k dispozici v době výběru. Zohlední se také lhůty a použije se popřípadě třetí země s tržním hospodářstvím, která je předmětem stejného šetření.

Strany, které jsou předmětem šetření, budou informovány krátce po zahájení řízení o volbě třetí země s tržním hospodářstvím a dostanou desetidenní lhůtu k vyjádření.“

190    Rada konstruovanou běžnou hodnotu společnosti Toshiba Indonesia v napadeném nařízení vypočetla na základě jejích výrobních nákladů na elektronické váhy v Indonésii navýšených o přiměřenou částku za náklady na PSR a zisky (bod 37 odůvodnění).

191    K výpočtu použitelného ziskového rozpětí se Rada rozhodla – vzhledem k tomu, že se již dříve dospělo k závěru, že společnost Toshiba Indonesia na svém vnitřním trhu neprováděla prodeje nezávislým odběratelům v dostatečném množství – pracovat se stejným ziskovým rozpětím použitým v původním šetření pro konstrukci běžné hodnoty u dovozů určitých elektronických vah z Tchaj-wanu, jelikož tyto váhy náležely do téže řady jako elektronické váhy společnosti Toshiba Indonesia (bod 39 odůvodnění napadeného nařízení).

1.     Argumenty účastníků řízení

192    V rámci pátého žalobního důvodu žalobkyně uvádějí, že ačkoli jsou orgány Společenství povinny ujistit se o správnosti informací, které jim byly poskytnuty, Komise neověřila informace poskytnuté společností Toshiba Indonesia, které byly však k výpočtu konstruované běžné hodnoty nevhodné.

193    Konkrétně, soudě podle nedůvěrných znění informací předložených společností Toshiba Indonesia, obsahují tyto informace několik nedostatků. Tabulka týkající se výnosnosti neobsahuje žádný údaj o výrobních nákladech, nákupech konečných výrobků nebo o změnách zásob a úpravách. Tabulka týkající se zásob neuvádí žádný pohyb v zásobách, což je nereálné. Tabulka týkající se prodejů na domácím trhu neobsahuje požadované informace. Tabulka týkající se výrobních nákladů obsahuje jednak informace ohledně přímých nákladů, probíhajících prací a obecných nákladů, u nichž je uvedeno „nepoužitelný[é]“ nebo rovnající se „0“, a jednak číselné hodnoty týkající se nákladů na přepravu, manipulaci, jakož i nezměněných nákladů na PSR. Konečně se celkové náklady na PSR uvedené v tabulce, která se na ně vztahuje, od posledního období do šetření zvýšily, zatímco v jiné tabulce došlo k jejich snížení. Radě tedy přísluší zjistit, zda jsou důvěrná znění odpovědí tohoto výrobce na dotazník dostatečně soudržná.

194    V každém případě s ohledem na velký počet nedostatků poskytnutých informací, neměla Komise provádět přibližný, a tedy nesprávný, výpočet konstruované běžné hodnoty, která měla být použita v přezkumném šetření.

195    Žalobkyně dodávají, že tím, že Komise v přezkumném šetření neověřila údaje a informace poskytnuté společností Toshiba Indonesia, ačkoli tak v původním šetření učinila, zacházela s nimi diskriminačně. V tomto ohledu žalobkyně poukazují na to, že v přezkumných šetřeních Společenství neexistuje precedens, kdy by orgány Společenství neověřily zároveň vývozní ceny a běžnou hodnotu.

196    Ostatně, pokud se, jak tvrdí Rada, okolnosti v projednávané věci podstatně změnily, je třeba o to spíše provést nové šetření.

197    Krom toho v rámci osmého žalobního důvodu žalobkyně uvádějí, že výpočet provedený Radou, pokud jde o ziskové rozpětí, které mělo být zohledněno pro konstruovanou běžnou hodnotu společnosti Toshiba Indonesia, je v rozporu s čl. 2 odst. 7 písm. a) základního nařízení. Toto ziskové rozpětí totiž bylo vyvozeno z odlišného trhu a za období předcházející o více než pět let, což je neobvyklé, jelikož společnost Toshiba Indonesia již zejména neprodává na domácím trhu, zřejmě proto, že se již na tomto trhu nedosahují takové zisky, jako tomu bylo dříve.

198    Pokud jde o pátý žalobní důvod, Rada zaprvé uvádí, že rozhodnutí provést inspekce na místě přísluší Komisi. Žádná inspekce na místě přitom nebyla u společnosti Toshiba Indonesia v přezkumném řízení nezbytná, protože informace, které poskytla, byly v souladu s informacemi, které poskytla v rámci původního šetření, které byly ověřeny Komisí a doplněny o listinné důkazy.

199    Zadruhé má Rada za to, že informace poskytnuté společností Toshiba Indonesia byly k výpočtu konstruované běžné hodnoty vhodné a že orgány tyto informace řádně posoudily.

200    Zatřetí Rada zpochybňuje údajné nedostatky v informaci poskytnuté společností Toshiba Indonesia, tvrzené žalobkyněmi.

201    Začtvrté Rada uvádí, že žalobkyně neprokázaly, že byly diskriminovány ve smyslu judikatury.

202    Pokud jde o osmý žalobní důvod, Rada uvádí, že ziskové rozpětí společnosti Toshiba Indonesia určila správně, jelikož běžnou hodnotu vypočítala v napadeném nařízení. Ostatně, kdyby orgány použily skutečná zisková rozpětí odpovídající ojedinělým domácím prodejům uskutečněným indonéským výrobcem, byla by konstruovaná běžná hodnota vyšší.

2.     Závěry Soudu

203    Žalobkyně těmito žalobními důvody v podstatě uplatňují tři námitky. Zaprvé uvádějí, že výpočet konstruované běžné hodnoty společnosti Toshiba Indonesia provedený v napadeném nařízení Radou není ani hodnověrný, ani správný z důvodu, že výpočet výrobních nákladů a nákladů na PSR uvedené společnosti byl proveden na základě určitých informací poskytnutých dotčenou společností, které žalobkyně považují za nesprávné a neověřené. Zadruhé uvádějí, že výpočet běžné hodnoty výrobků společnosti Toshiba Indonesia je nesprávný z důvodu, že ziskové rozpětí této společnosti bylo vypočteno na základě ziskového rozpětí tchajwanského podniku. Nakonec zatřetí mají žalobkyně za to, že byly diskriminovány.

204    Volba mezi různými metodami výpočtu dumpingového rozpětí a určení běžné hodnoty výrobku předpokládají posouzení složitých hospodářských situací, a soudní přezkum takového posouzení tak musí být omezen na ověření dodržení procesních pravidel, věcné správnosti skutkových zjištění, na jejichž základě se napadená volba provádí, neexistence zjevně nesprávného posouzení tohoto skutkového stavu a neexistence zneužití pravomoci (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 27. září 2007, Ikea Wholesale, C‑351/04, Sb. rozh. s. I‑7723, bod 41 a citovaná judikatura). Žalobkyně tedy mohou navrhovat zrušení napadeného nařízení z důvodů uvedených v rámci prvních dvou námitek, které uplatňují, pouze tehdy, pokud se jim podaří prokázat, že pochybení, kterých se dovolávají, jsou zjevná.

205    Za těchto okolností má Soud za to, že je třeba přezkoumat odděleně nejdříve první dvě námitky uplatňované žalobkyněmi a poté námitku vycházející z diskriminace žalobkyň.

a)     K první námitce, která se týká určení konstruované běžné hodnoty na základě neověřených a nesprávných informací

206    Žalobkyně v podstatě uvádějí dvě kritiky s ohledem na informace poskytnuté společností Toshiba Indonesia, na základě kterých byla vypočtena konstruovaná běžná hodnota.

207    Zaprvé žalobkyně uvádějí, že informace poskytnuté společností Toshiba Indonesia nebyly ověřeny prostřednictvím inspekcí na místě, a v důsledku toho nejsou hodnověrné.

208    V tomto ohledu je třeba uvést, že neověření informace poskytnuté v rámci antidumpingového šetření prostřednictvím inspekcí na místě, nečiní tuto informaci nesprávnou ani nezbytně méně hodnověrnou.

209    Ačkoli Komise musí na základě čl. 6 odst. 8 základního nařízení ověřit v mezích možnosti informace poskytnuté zúčastněnými stranami, na nichž se zakládají závěry, s výjimkou okolností stanovených v čl. 18 téhož nařízení, to znamená v případě nespolupráce, jí nic nebrání tyto informace ověřit způsobem, který považuje za nejvhodnější, a nikoli pouze prostřednictvím inspekcí na místě. Tento výklad je potvrzen skutečností, že článek 16 základního nařízení stanoví, že k inspekcím na místě dojde pouze tehdy, pokud to Komise považuje za vhodné.

210    Je tudíž třeba přezkoumat, zda Komise dostatečně ověřila informace poskytnuté společností Toshiba Indonesia jinak než prostřednictvím inspekce na místě.

211    V tomto ohledu Rada uvádí, že informace poskytnuté společností Toshiba Indonesia jsou v souladu s informacemi poskytnutými v rámci původního šetření, jakož i s důkazy poskytnutými uvedenou společností. Toto tvrzení nebylo žalobkyněmi zpochybněno.

212    Ostatně orgány Společenství mohly při svém zhodnocování možnosti ověřit prostřednictvím inspekcí na místě informace poskytnuté společností Toshiba Indonesia v rámci přezkumného řízení legitimně zohlednit skutečnost, že tato společnost již poskytla informace v původním šetření, a tudíž již dotčeným orgánům umožnila ověřit hodnověrnost poskytnutých informací, včetně prostřednictvím inspekcí na místě, a to v době přiměřeně blízké době, v níž proběhlo přezkumné šetření.

213    Za těchto okolností je třeba dospět k závěru, že se dotčené orgány nedopustily zjevně nesprávného posouzení, když rozhodly, že informace poskytnuté společností Toshiba Indonesia nebylo nezbytné ověřit prostřednictvím inspekce na místě.

214    Žalobkyně zadruhé poukázaly, ačkoli velmi stručně, na existenci určitých konkrétních nedostatků v informacích poskytnutých společností Toshiba Indonesia, které zjistily přezkumem jejich nedůvěrných znění a z nichž vyplynulo, že Komise nemohla provést přibližný, a tudíž nesprávný, výpočet běžné hodnoty přisouzené společnosti Toshiba Indonesia.

215    Zaprvé uvádějí, že informace poskytnuté společností Toshiba Indonesia ve zvláštní tabulce týkající se její výnosnosti neobsahují žádný údaj o výrobních nákladech, nákupech konečných výrobků nebo o změnách zásob a úpravách.

216    Je třeba nicméně uvést, že Rada v napadeném nařízení nevypočítala konstruovanou běžnou hodnotu společnosti Toshiba Indonesia na základě jejího vlastního ziskového rozpětí, ale na základě ziskového rozpětí tchajwanské společnosti. Z toho vyplývá, že i když byly informace poskytnuté společností Toshiba Indonesia v tabulce týkající se její výnosnosti neúplné, nemohlo to žádným způsobem ovlivnit výpočet konstruované běžné hodnoty. V důsledku toho je jakákoli kritika žalobkyň týkající se těchto informací bezpředmětná.

217    Zadruhé žalobkyně uvádějí, že informace poskytnuté společností Toshiba Indonesia ve zvláštní tabulce týkající se zásob neuvádí žádný pohyb v zásobách, což je nereálné.

218    Je třeba v tomto ohledu jednak uvést, že žalobkyně nijak nevysvětlily, jak tato informace byla nebo měla být použita k výpočtu konstruované běžné hodnoty, a tudíž nemohou tvrdit, že její nesprávný charakter mohl ovlivnit výpočet uvedené hodnoty. Dále je třeba uvést, že Rada odpověděla, aniž by jí žalobkyně odporovaly, že společnost Toshiba Indonesia své výrobky odesílala spřízněné společnosti, a to Toshiba TEC Singapore (dále jen „Toshiba Singapore“), která byla pověřena prodejem elektronických vah a tedy rovněž i zásobami, což vysvětluje okolnost, na niž žalobkyně poukazují (viz v tomto ohledu body 259 až 262 níže). V důsledku toho je třeba dospět k závěru, že žalobkyně neprokázaly existenci žádného nedostatku v dotčené tabulce, který by mohl zpochybnit výpočet běžné hodnoty.

219    Zatřetí žalobkyně uvádějí, že informace poskytnuté společností Toshiba Indonesia ve zvláštní tabulce týkající se prodejů na domácím trhu neodpovídají informacím, které požadovala Komise.

220    Nicméně je třeba uvést, že žalobkyně nijak nevysvětlily, jak měla být tato údajně neexistující informace použita k výpočtu konstruované běžné hodnoty, a tudíž nemohou tvrdit, že její neexistence mohla mít vliv na výpočet uvedené hodnoty. Krom toho Rada odpověděla, aniž by jí žalobkyně odporovaly, že se uvedená tabulka týká informací vztahujících se na celou Indonésii, a nikoli na samotnou společnost Toshiba Indonesia, která nedisponuje žádnou informací týkající se jiných výrobců, dovozů a vývozů dotčeného výrobku v Indonésii, což vysvětluje, že tato tabulka neobsahuje část informací, které Komise požadovala.

221    V důsledku toho je rovněž třeba dospět k závěru, že žalobkyně neprokázaly v dotčené tabulce žádný nedostatek, který by mohl zpochybnit výpočet běžné hodnoty.

222    Začtvrté žalobkyně uvádějí, že informace poskytnuté společností Toshiba Indonesia ve zvláštní tabulce týkající se výrobních nákladů obsahují jednak informace ohledně přímých nákladů, probíhajících prací a obecných nákladů, u nichž je uvedeno „nepoužitelný[é]“ nebo rovnající se „0“, a jednak nezměněné číselné hodnoty pro náklady na přepravu, manipulaci, jakož i pro náklady na PSR.

223    Rada uvedla, že pokud jde o informace týkající se přímých nákladů, probíhajících prací a obecných nákladů, aniž by jí žalobkyně odporovaly, že jsou zmínky „nepoužitelný“ a „0“ vysvětleny skutečností, že společnost Toshiba Indonesia poskytla informace ohledně jejích vlastních nákladů týkajících se modelu elektronické váhy, který poté, co byl vyroben, byl odesílán společnosti Toshiba Singapore. Tato společnost tudíž nesla téměř celou výši dotčených nákladů.

224    Krom toho je třeba uvést, že ze spisu vyplývá, že dotazník, který v projednávané věci zaslala Komise společnosti Toshiba Indonesia, přebírá standardní strukturu, která je stanovena pro většinu výrobků a která mimo jiné obsahuje několik tabulek rozdělených do předem definovaných rubrik. Přitom, jak uvádí Rada, některé rubriky nemohou být použity pro některé výrobky nebo některé modely. Za těchto podmínek může odpověď předložená adresátu dotčeného dotazníku uvádět pouze hodnoty jako „0“ nebo „nepoužitelný“, a tudíž žalobkyně nemohou platně kritizovat dotčenou informaci z důvodu existence uvedených zmínek, aniž by bylo uvedeno, alespoň stručně, v čem byly informace dotčených rubrik relevantní.

225    Rada ostatně uvádí, aniž by jí žalobkyně odporovaly, že v rámci dotčené tabulky poskytla společnost Toshiba Indonesia pouze údaje týkající se elektronických vah, a nikoli ostatních výrobků, což vysvětluje, proč rubrika nazvaná „Všechny výrobky“ obsahuje vždy zmínku „nepoužitelné“.

226    Pokud jde o skutečnost, že číselné hodnoty vztahující se k nákladům na přepravu, manipulaci, jakož i náklady na PSR zůstávají nezměněny, postačí uvést, že žalobkyně nevysvětlují, ani souhrnně, co ukazuje, že dotčená tabulka obsahuje nesprávné informace. Žalobkyně se tudíž tohoto údajného nedostatku nemohou dovolávat pro účely zpochybnění legality napadeného nařízení.

227    Z toho plyne, že žalobkyně neprokázaly, že jsou informace poskytnuté společností Toshiba Indonesia v rámci dotčené tabulky nesprávné.

228    Zapáté mají žalobkyně za to, že zvýšení celkových nákladů na PSR uvedené v odpovídající tabulce za období od posledního hospodářského roku do šetření, není věrohodné, jelikož se v jiné tabulce celkové náklady na PSR snížily.

229    Přitom je třeba zdůraznit, že se žalobkyně opět omezily na zpochybnění správnosti informace, aniž by vysvětlily, proč měla být použita k výpočtu konstruované běžné hodnoty, takže nemohou tvrdit, že existence této velmi konkrétní informace mezi četnými údaji poskytnutými společností Toshiba Indonesia, a na základě kterých byla vypočtena konstruovaná běžná hodnota, může mít v projednávané věci vliv na uvedený výpočet.

230    V každém případě je třeba uvést, že se tabulka, která se vztahuje na náklady na PSR, týká všech výrobků vyráběných společností Toshiba Indonesia, zatímco jiná tabulka, na kterou žalobkyně poukazují, se týká pouze jednoho konkrétního modelu, z něhož byla vypočtena běžná hodnota, což vysvětluje rozdíl, který uvádějí žalobkyně.

231    Vzhledem k výše uvedenému je třeba konstatovat, že se žalobkyním nepodařilo prokázat, že Komise neměla provádět přibližný, a tedy nesprávný, výpočet konstruované běžné hodnoty přidělené společnosti Toshiba Indonesia na základě informací poskytnutých tímto podnikem. Této námitce nemůže být tudíž vyhověno.

b)     K druhé námitce, která se týká zjevně nepřiměřené povahy ziskového rozpětí přiděleného společnosti Toshiba Indonesia

232    Je třeba nejdříve uvést, že žalobkyně nezpochybňují, že je výše ziskového rozpětí přiděleného Radou společnosti Toshiba Indonesia při výpočtu běžné hodnoty přiměřená.

233    Žalobkyně se omezují na tvrzení, že je určení výše uvedeného rozpětí na základě rozpětí přiděleného tchajwanské společnosti v rámci původního šetření nepřiměřené, a to z důvodu, že se tchajwanský trh liší od indonéského trhu a že období původního šetření předcházelo období přezkumného šetření.

234    Nicméně je třeba konstatovat, že žalobkyně Soudu nepředložily žádný důkaz, který by mohl prokázat, že je zjevně nesprávné mít za to, že ziskové rozpětí realizované pět let před zahájením přezkumného šetření tchajwanskou společností vyrábějící, jak uvádí Rada, aniž by jí žalobkyně odporovaly, elektronické váhy, které náleží do téže řady jako elektronické váhy společnosti Toshiba Indonesia, může být důvodně přisouzeno této společnosti při výpočtu její běžné hodnoty.

235    Žalobkyně zvláště neprokázaly, že se podmínky uvádění elektronických vah na trh v obou obdobích v Tchaj-wanu a Indonésii lišily a ještě méně, že tyto rozdíly mohly mít vliv na zisková rozpětí společností uvádějících elektronické váhy v těchto dvou zemích na trh takovým způsobem, že by bylo zjevně nepřiměřené použít ziskové rozpětí tchajwanského podniku k výpočtu ziskového rozpětí, které má být přiděleno indonéskému podniku, jelikož je jeho skutečné rozpětí nepoužitelné.

236    Z toho vyplývá, že tuto námitku nelze přijmout.

c)     Ke třetí námitce, která se týká diskriminace

237    Žalobkyně v podstatě uvádějí, že byly diskriminovány, jelikož informace poskytnuté společností Toshiba Indonesia byly v původním šetření ověřeny prostřednictvím inspekce na místě, k čemuž v přezkumném šetření nedošlo.

238    Je třeba v tomto ohledu uvést, že dodržování zásady rovného zacházení a zásady zákazu diskriminace vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněno (rozsudky Soudního dvora ze dne 26. října 2006, Koninklijke Coöperatie Cosun, C‑248/04, Sb. rozh. s. I‑10211, bod 72, a ze dne 3. května 2007, Advocaten voor de Wereld, C‑303/05, Sb. rozh. s. I‑3633, bod 56).

239    Žalobkyně přitom neprokázaly, že přezkumné šetření a původní šetření představují srovnatelné situace, zejména pokud jde o věrohodnost, kterou musejí orgány Společenství přiznat informacím poskytnutým společností Toshiba Indonesia v obou případech. Přezkumné šetření se zvláště týkalo výrobce, který byl již předmětem původního šetření, a tudíž již Komisi umožnilo ověřit hodnověrnost poskytnutých informací, čemuž tak v okamžiku původního řízení nebylo (viz bod 212 výše).

240    Je tudíž třeba zamítnout námitku vycházející z diskriminace.

E –  K šestému a sedmému žalobnímu důvodu, vycházejícím z porušení čl. 2 odst. 10 základního nařízení

241    Článek 2 odst. 10 základního nařízení ve znění nařízení Rady (ES) č. 1972/2002 ze dne 5. listopadu 2002 (Úř. věst. L 305, s. 1; Zvl. vyd. 11/10, s. 132) stanoví:

„Mezi vývozní cenou a běžnou hodnotou se provede spravedlivé srovnání. Toto srovnání se provede na stejné obchodní úrovni a na základě prodejů uskutečněných v co nejkratších časových intervalech, jakož i s náležitým přihlédnutím k jiným rozdílům, které ovlivňují srovnatelnost cen. Není-li srovnatelnost takto zjištěných běžných hodnot a vývozních cen uvedena, provedou se pokaždé náležité úpravy o rozdíly u činitelů, na které bylo upozorněno a které prokazatelně ovlivňují ceny, a tím srovnatelnost cen. Přitom je třeba se při úpravách vyvarovat jakéhokoli zdvojení, zejména u slev z cen, rabatů, množství a různých obchodních úrovní. Pokud jsou splněny výše uvedené podmínky, mohou se provést úpravy u těchto činitelů.

[…]

i) Provize

Úprava se provede o rozdíly v provizích, které se vyplácejí za dané prodeje. Termínem ‚provize‘ se rozumí obchodní přirážky obchodníka k cenám výrobku nebo obdobného výrobku, pokud tento obchodník plní funkce obdobné funkcím obchodního zástupce vykonávajícího svou činnost za úplatu formou provize.

[…]“

242    Běžná hodnota byla v napadeném nařízení vypočtena na základě výrobních nákladů elektronických vah vyráběných společností Toshiba Indonesia navýšených zaprvé o přiměřenou částku odpovídající nákladům na PSR této společnosti, která byla vypočtena tak, že k nákladům na PSR společnosti Toshiba Indonesia byla přidána část nákladů na PSR společnosti Toshiba Singapore, a zadruhé o přiměřenou částku odpovídající ziskům společnosti Toshiba Indonesia (body 29 až 33 a 37 až 39 odůvodnění).

243    Vzhledem k tomu, že Rada dospěla k názoru, že žalobkyně prodávaly své elektronické váhy ve Společenství prostřednictvím spřízněných společností, byla vývozní cena stanovena na základě prodejních cen placených prvním nezávislým odběratelem ve Společenství.

244    V napadeném nařízení při srovnávání mezi běžnou hodnotou a vývozní cenou na základě hodnoty výstupu z výrobního závodu na stejné úrovni obchodování Rada v souladu s čl. 2 odst. 10 základního nařízení zohlednila rozdíly ovlivňující ceny a jejich srovnatelnost. Vzhledem k tomu, že Rada dospěla konkrétně k závěru, že obchodníci spříznění s žalobkyněmi hrají podobnou úlohu jako zprostředkovatel pracující za provizi, upravila vývozní cenu v souladu s čl. 2 odst. 10 písm. i) základního nařízení s přihlédnutím k provizi (body 43 až 45 odůvodnění).

1.     Argumenty účastníků řízení

245    V rámci šestého žalobního důvodu žalobkyně uvádějí, že k určení konstruované běžné hodnoty měly být zohledněny pouze náklady na PSR společnosti Toshiba Indonesia, které odpovídají jejím domácím prodejům. Společnost Toshiba Singapore, jejíchž část nákladů na PSR byla Radou částečně zařazena do výpočtu uvedené hodnoty, se přitom mohla podílet na velké řadě činností nemajících žádný vztah k indonéskému trhu, jelikož plnila koordinační funkce na regionální úrovni a uskutečňovala regionální prodeje, a nikoli prodeje v Indonésii. Žalobkyně mají za to, že Rada tímto vytvořila vývozní cenu, a nikoli cenu indonéských prodejů.

246    Žalobkyně dodávají, že dva podniky spřízněné se společností Toshiba Indonesia, a to Toshiba Singapore a Toshiba TEC Corporation, který je usazen v Japonsku (dále jen „Toshiba Japan“), měly být považovány za zástupce společnosti Toshiba Indonesia. Rada měla tudíž konstruovanou běžnou hodnotu snížit o provize vyplácené za prodeje, přinejmenším z důvodu, že tyto srážky byly použity v rámci výpočtu vývozní ceny.

247    V rámci sedmého žalobního důvodu žalobkyně zpochybňují, že orgány Společenství byly oprávněny z jejich vývozní ceny na základě čl. 2 odst. 10 základního nařízení srazit údajné „provize“ za prodejní činnosti společností, které jsou s nimi spřízněny. Ve svém rozsudku ze dne 21. listopadu 2002, Kundan a Tata v. Rada (T‑88/98, Sb. rozh. s. II‑4897), totiž Soud určil, že k provedení takových srážek musejí orgány vycházet ze skutečností, které mohou prokázat, nebo umožní vyvodit, že provize byla skutečně vyplacena a že mohla v omezeném rozsahu ovlivnit srovnatelnost mezi vývozními cenami a běžnou hodnotou. Situace, která byla základem této věci se přitom nelišila od situace v projednávané věci a žádná částka nebyla vyplacena.

248    Pokud jde o šestý žalobní důvod, Rada uvádí, že prodeje společnosti Toshiba Indonesia, která je pouhým výrobním závodem, byly uskutečňovány prostřednictvím společnosti Toshiba Singapore. Z tohoto důvodu procentní podíl nákladů na PSR vynaložených společností Toshiba Singapore, který lze přiznat indonéským prodejům, měl být připočten k nákladům společnosti Toshiba Indonesia.

249    Pokud jde o úpravy na základě provizí, Rada uvádí, že žalobkyně uskutečňovaly své prodeje ve Společenství prostřednictvím spřízněných společností, a tudíž jejich vývozní ceny byly vypočteny na základě cen zaplacených prvním nezávislým odběratelem ve Společenství. Rada uvádí, že tyto společnosti pověřené prodejem plnily funkce obdobné funkcím obchodního zástupce, jelikož určovaly prodejní ceny, dostávaly přímo objednávky zákazníků a tyto objednávky jim fakturovaly. Přitom jelikož obchodní zástupci obvykle pobírají provize, měla by jejich výše být z tohoto důvodu sražena z ceny ukládané prvnímu nezávislému odběrateli.

250    Naproti tomu, jelikož byla běžná hodnota vypočtena se zohledněním nákladů na PSR společnosti Toshiba Indonesia a společnosti Toshiba Singapore, a nikoli nákladů na PSR společnosti Toshiba Japan, která uskutečňovala konečné prodeje na indonéském trhu, nebylo vhodné provádět úpravy na základě provizí z důvodu, že společnost Toshiba Japan plnila funkce obchodního zástupce.

251    Pokud jde o sedmý žalobní důvod, Rada uvádí, že při srovnávání mezi běžnou hodnotou a vývozní cenou orgány správně srazily provize za prodejní činnosti společností spřízněných se žalobkyněmi.

252    Rada totiž uvádí, že žalobkyně nezpochybňují důvody vyložené v bodě 53 odůvodnění napadeného nařízení, pro které bylo třeba upravit jejich vývozní ceny na základě provizí. Omezily se na tvrzení, že při nezaplacení nemusí dojít k žádné úpravě, aniž by toto tvrzení nějakým způsobem podpořily. V případě společností pověřených prodeji a spřízněných se žalobkyněmi přitom není důležité, zda byla provize skutečně zaplacena, jelikož se projednávaný případ liší od případu, ve kterém byl vydán rozsudek Kundan a Tata v. Rada, bod 247 výše, ve kterém vývozce a prodejní společnost byly nezávislé.

253    Navíc žalobkyně při výkladu uvedeného rozsudku nezohlednily, že byl čl. 2 odst. 10 písm. i) základního nařízení změněn nařízením č. 1972/2002 a že napříště upřesňuje, že se termínem „provize“ rozumí obchodní přirážky obchodníka k cenám výrobku nebo obdobného výrobku, pokud tento obchodník plní funkce obdobné funkcím obchodního zástupce vykonávajícího svou činnost za úplatu formou provize.

2.     Závěry Soudu

254    V rámci obou dotčených žalobních důvodů žalobkyně v podstatě uplatňují tři námitky. Uvádějí, že v napadeném nařízení provedla Rada nesprávný výpočet konstruované běžné hodnoty zaprvé tím, že do něj zahrnula náklady na PSR společnosti Toshiba Singapore, a zadruhé tím, že neprovedla úpravy na základě zprostředkovatelských provizí ve prospěch společnosti Toshiba Singapore a společnosti Toshiba Japan. Zatřetí žalobkyně uvádějí, že v napadeném nařízení provedla Rada nesprávný výpočet jejich vývozní ceny tím, že provedla úpravy na základě provizí obchodním zástupcům zaplaceným společnostem spřízněným se žalobkyněmi, které prováděly prodeje ve Společenství.

255    Je tedy třeba přezkoumat, zda se žalobkyním podařilo prokázat existenci tří výše uvedených pochybení. Je přitom třeba připomenout, jak bylo zdůrazněno v bodech 80 a 240 výše, že v rámci posouzení takových složitých hospodářských situací, jako je hospodářská situace v projednávané věci, soudní přezkum musí být omezen na ověření dodržení procesních pravidel, věcné správnosti skutkových zjištění, na jejichž základě se napadená volba provádí, neexistence zjevně nesprávného posouzení tohoto skutkového stavu a neexistence zneužití pravomoci. Těmto žalobním důvodům tudíž může být vyhověno pouze tehdy, pokud by byla dotčená pochybení zjevná.

a)     K zahrnutí nákladů na PSR společnosti Toshiba Singapore do výpočtu konstruované běžné hodnoty

256    Je třeba konstatovat, že žalobkyně nezpochybňují, že je výše nákladů na PSR jako taková, jakou Rada přidělila v napadeném nařízení při výpočtu běžné hodnoty společnosti Toshiba Indonesia, přiměřená. Omezují se na tvrzení, že je určení uvedené hodnoty zčásti na základě nákladů na PSR společnosti Toshiba Singapore nepřiměřené, a to z důvodu, že tato společnost na indonéském trhu neprodává.

257    Nicméně je třeba konstatovat, že postup zvolený v projednávané věci Radou k výpočtu nákladů na PSR, které mají být přiděleny společnosti Toshiba Indonesia, není zjevně nesprávný.

258    Podle systematiky základního nařízení totiž výpočet běžné hodnoty směřuje k určení takové prodejní ceny, za jakou by byl tento výrobek prodáván ve své zemi původu nebo vývozu a v důsledku toho, musejí být k výpočtu konstruované běžné hodnoty zohledněny náklady související s prodejem na domácím trhu (viz obdobně rozsudek Soudního dvora ze dne 7. května 1991, Nakajima v. Rada, C‑69/89, Recueil, s. I‑2069, bod 64 a citovaná judikatura). V rámci výpočtu běžné hodnoty přitom orgány nejsou povinny zohledňovat skutečné náklady posuzované společnosti, ale přiměřený odhad nákladů na PSR, které tato společnost musí vynaložit, uvádí-li dotčený výrobek v dostatečném množství na trh ve svém státě původu.

259    V tomto ohledu je nutno uvést, že Rada tvrdí, aniž by jí žalobkyně odporovaly, že společnost Toshiba Indonesia provádí pouze výrobní činnosti, a nikoli činnosti spojené s uváděním na trh. Rada rovněž uvádí, že veškeré prodeje společnosti Toshiba Indonesia byly uskutečňovány prostřednictvím společnosti Toshiba Singapore, která sama část zboží prodala na indonéském trhu prostřednictvím společnosti Toshiba Japan a jejího spřízněného distributora, společnosti KDS.

260    Tato tvrzení Rady jsou ostatně potvrzena listinnými důkazy ve spise. Z informací poskytnutých společností Toshiba Indonesia Komisi totiž vyplývá, že tato společnost neprodává v Indonésii elektronické váhy přímo, ale že veškerou svou produkci odesílá společnosti Toshiba Singapore. Z těchto informací rovněž vyplývá, že společnost Toshiba Singapore sama v Indonésii neprovádí přímé prodeje, ale prodává pouze prostřednictvím společnosti Toshiba Japan, která sama prodává prostřednictvím spřízněné společnosti KDS.

261    Vzhledem k tomu, že veškeré elektronické váhy vyrobené společností Toshiba Indonesia byly odeslány společnosti Toshiba Singapore a některé z těchto vah byly prodány společností Toshiba Japan v Indonésii, není zjevně nesprávné dospět k závěru, že uvedené váhy musely být společností Toshiba Singapore nutně předány společnosti Toshiba Japan.

262    Rada tudíž měla v napadeném nařízení správně za to, že náklady na PSR přidělené v přiměřené výši společnosti Toshiba Indonesia mohou být určeny na základě nákladů skutečně vynaložených touto společností zvýšených o procentní podíl nákladů vynaložených společností Toshiba Singapore. Zvýšení totiž pouze upravuje abnormálně nízké náklady na PSR společnosti Toshiba Indonesia související s tím, že neprovádí obchodní činnost, a zohledňuje skutečnost, že lze přičíst indonéskému trhu část snah společnosti Toshiba Singapore uvádět na trh, a tudíž výdajů s tím souvisejících.

263    V důsledku toho je třeba tuto námitku odmítnout.

b)     K neexistenci úprav na základě zprostředkovatelských provizí ve prospěch společnosti Toshiba Singapore a společnosti Toshiba Japan

264    Žalobkyně mají za to, že při výpočtu konstruované běžné hodnoty měla Rada provést úpravy na základě zprostředkovatelských provizí ve prospěch společnosti Toshiba Singapore a společnosti Toshiba Japan. Žalobkyně se domnívají, že tyto společnosti splňují podmínky k tomu, aby mohly být považovány za obchodní zástupce společnosti Toshiba Indonesia, a tudíž aby orgány mohly z konstruované hodnoty provést srážku na základě provizí z prodeje.

265    Toto tvrzení nicméně musí být zamítnuto, aniž by bylo nutné určit, zda společnosti Toshiba Japan a Toshiba Singapore mají být považovány za obchodní zástupce společnosti Toshiba Indonesia.

266    Praxe srážek odpovídajících provizím obchodnímu zástupci se totiž podle čl. 2 odst. 10 základního nařízení může ukázat jako nezbytná ke zohlednění rozdílů existujících mezi vývozní cenou a běžnou hodnotou, které ovlivňují jejich srovnatelnost. Takovéto srážky nicméně nelze provést z hodnoty, která byla vykonstruována, a tudíž není skutečná. Tato hodnota totiž v zásadě není dotčena skutečnostmi, které mohou ohrozit její srovnatelnost, jako je existence zprostředkovatelských provizí, protože byla určena uměle přidáním různých skutečností, mezi nimiž se nenacházejí platby nebo zisková rozpětí ve prospěch distributorů, které se takové provizi podobají a mohou být sraženy.

267    V každém případě je třeba připomenout, že Rada při výpočtu konstruované hodnoty společnosti Toshiba Indonesia k výrobním nákladům a nákladům na PSR této posledně uvedené připočetla procentní podíl nákladů na PSR společnosti Toshiba Singapore pouze z důvodu velice omezené, nebo dokonce neexistující obchodní činnosti první společnosti. Rada se tím, že z běžné hodnoty neodečetla částku na základě provizí obchodnímu zástupci ve prospěch společnosti Toshiba Singapore, tudíž nedopustila zjevně nesprávného posouzení. Zohlednění nákladů na PSR společnosti Toshiba Singapore totiž pouze vyrovnává abnormálně nízké náklady na PSR společnosti Toshiba Indonesia vyplývající z její slabé obchodní činnosti a představuje pouze postup k určení toho, co může být považováno za dostatečnou, a tudíž přiměřenou výši nákladů na PSR, které mohou být přisouzeny společnosti uvádějící elektronické váhy na trh v Indonésii.

268    Pokud jde o společnost Toshiba Japan, je rovněž třeba dospět k závěru, že Rada nebyla povinna z konstruované hodnoty srážet žádnou zprostředkovatelskou provizi. K výpočtu běžné hodnoty výrobků společnosti Toshiba Indonesia totiž nebyl zohledněn, chybně nebo správně, žádný procentní podíl nákladů na PSR společnosti Toshiba Japan, což zvýhodnilo žalobkyně. Bylo tudíž zjevně nevhodné z uvedené hodnoty srážet jakoukoli částku odpovídající provizím, které mohou být přisouzeny společnosti Toshiba Japan.

269    Z toho vyplývá, že tato námitka musí být zamítnuta.

c)     K úpravám vývozní ceny na základě zprostředkovatelských provizí

270    Rada měla v bodě 42 odůvodnění napadeného nařízení za to, že žalobkyně prodávaly své elektronické váhy do Společenství prostřednictvím spřízněných společností registrovaných na Samoi a Tchaj-wanu, a stanovila tedy vývozní cenu na základě cen zaplacených nebo splatných při opětovném prodeji prvnímu nezávislému odběrateli ve Společenství. V bodě 45 odůvodnění napadeného nařízení Rada vysvětlila, že tyto společnosti uvádějící na trh hrají podobnou úlohu jako zprostředkovatel pracující za provizi, a že tudíž byla vývozní cena v souladu s čl. 2 odst. 10 písm. i) základního nařízení upravena s přihlédnutím k provizi.

271    Žalobkyně uvádějí, že Rada neměla tuto srážku z vývozní ceny provádět z důvodu, že ve skutečnosti nebyla žádná provize zaplacena.

272    Žalobkyně své tvrzení zakládají v podstatě na skutečnosti, že v rozsudku Kundan a Tata v. Rada, bod 247 výše, dospěl Soud k závěru, že jak ze znění, tak ze systematiky čl. 2 odst. 10 základního nařízení vyplývá, že k úpravě vývozní ceny nebo běžné hodnoty může dojít pouze pro účely zohlednění rozdílů týkajících se faktorů, které ovlivňují ceny, a tedy jejich srovnatelnost, a že tomu tak nebylo v případě provize, která ve skutečnosti nebyla zaplacena (bod 94 rozsudku).

273    Tvrzení žalobkyň musí být nicméně zamítnuto.

274    Je třeba připomenout, že v rozsudku Kundan a Tata v. Rada, bod 247 výše, měl Soud mimo jiné za to, že k provedení úprav na základě provizí musejí orgány vycházet ze skutečností, které mohou prokázat, nebo umožní vyvodit, že provize byla skutečně vyplacena a že mohla v omezeném rozsahu ovlivnit srovnatelnost mezi vývozními cenami a běžnou hodnotou (bod 95 rozsudku).

275    V uvedeném rozsudku (bod 96) dospěl Soud k závěru, že stejným způsobem jako zúčastněný, který na základě čl. 2 odst. 10 základního nařízení požaduje úpravy určené k dosažení srovnatelnosti běžné hodnoty a vývozní ceny pro účely určení dumpingového rozpětí, musí předložit důkaz, že je jeho žádost odůvodněná (rozsudek Soudního dvora ze dne 11. července 1990, Stanko France v. Komise a Rada, C‑320/86 a C‑188/87, Recueil, s. I‑3013, bod 48), přísluší orgánům, aby mají-li za to, že je třeba úpravy na základě provize provést, vycházely z důkazů nebo přinejmenším z indicií umožňujících prokázat existenci činitele, na základě kterého je úprava provedena, a určit jeho dopad na srovnatelnost cen.

276    Je nicméně třeba zdůraznit, že rozsudek Kundan a Tata v. Rada, bod 247 výše, byl vynesen v okamžiku, kdy se právní rámec srážek na základě provizí, které mohly být povedeny z vývozní ceny, lišil od právního rámce použitelného v přezkumném šetření.

277    Je pravda, že v době vynesení rozsudku Kundan a Tata v. Rada, bod 247 výše, čl. 2 odst. 10 základního nařízení stanovoval, stejně jako při přijetí napadeného nařízení, že ke srovnání vývozní ceny a dumpingového rozpětí „se provedou pokaždé náležité úpravy o rozdíly u činitelů, na které bylo upozorněno a které prokazatelně ovlivňují ceny, a tím srovnatelnost cen“.

278    Rovněž v okamžiku vynesení rozsudku Kundan a Tata v. Rada, bod 257 výše, čl. 2 odst. 10 písm. i) téhož nařízení stanovoval, stejně jako při přijetí napadeného nařízení, „[že se] úprava [...] provede o rozdíly v provizích, které se vyplácejí za dané prodeje“.

279    Nicméně po vynesení dotčeného rozsudku byla na základě čl. 1 odst. 5 nařízení č. 1972/2002 k výše uvedenému ustanovení přidána druhá věta. Druhá věta tohoto ustanovení tak napříště stanoví, že „[t]ermínem ‚provize‘ se rozumí obchodní přirážky obchodníka k cenám výrobku nebo obdobného výrobku, pokud tento obchodník plní funkce obdobné funkcím obchodního zástupce vykonávajícího svou činnost za úplatu formou provize“.

280    Podle bodu 6 odůvodnění tohoto posledně uvedeného nařízení je důvodem zahrnutí dotčené věty do čl. 2 odst. 10 písm. i) základního nařízení v souladu s obvyklou praxí Komise a Rady ujasnit, že takové úpravy by měly být rovněž provedeny, i když strany nejednají na základě vztahů zmocnitele a obchodního zástupce, avšak dosahují stejného hospodářského výsledku tím, že vystupují jako kupující a prodávající.

281    Článek 2 odst. 10 písm. i) základního nařízení tudíž umožňuje provést úpravu nejen o rozdíly v provizích, které se vyplácejí za dané prodeje, ale také o ziskové rozpětí obchodních subjektů z výrobku, plní-li podobnou úlohu jako zprostředkovatel pracující za provizi.

282    Z toho vyplývá, že jediný argument uplatněný žalobkyněmi proti provedené srážce, tedy argument podle kterého společnostem uvádějícím výrobek na trh nebyla zaplacena žádná provize, nemůže zpochybnit legalitu uvedené srážky, jelikož tato srážka může být provedena rovněž tehdy, nebyla-li žádná provize ve skutečnosti vyplacena, jestliže dotčené obchodní subjekty plní podobnou úlohu jako zprostředkovatel a získávají obchodní marži.

283    Je třeba v tomto ohledu upřesnit, že žalobkyně nezpochybňují tvrzení uvedená v bodech 45 a 53 napadeného nařízení, podle kterého společnosti, které jejich elektronické váhy uváděly na trh ve Společenství, plnily podobnou úlohu jako zprostředkovatel pracující za provizi, zejména z toho důvodu, že fakturovaly všechny prodeje vyvážených výrobků nezávislým zákazníkům a určovaly prodejní ceny, a přímo dostávaly objednávky zákazníků.

284    Je třeba rovněž připomenout, že žalobkyně nezpochybňují ani to, že jejich spřízněné společnosti jejich elektronické váhy opětovně prodávaly nezávislým zákazníkům za vyšší cenu, než je cena, kterou za uvedené váhy zaplatily, čímž získávaly obchodní marži.

285    V každém případě by tvrzení žalobkyň nemohlo být přijato, i kdyby mohlo být vykládáno v tom smyslu, že Rada v napadeném nařízení neprokázala, že společnosti uvádějící elektronické váhy na trh, které s nimi byly spřízněny, získávaly za svou činnost obchodní marži.

286    Není totiž zjevně nesprávné se domnívat, jak učinila Rada, že ceny, které společnosti uvádějící výrobky na trh fakturují svým nezávislým zákazníkům, musejí nutně odměnit účast uvedených společností na uvádění dotčených výrobků na trh ve Společenství nebo přinejmenším pokrýt náklady spojené s touto účastí. Tyto společnosti jinak nemohou být považovány, jak učinila Rada v napadeném nařízení, aniž by jí bylo odporováno, za subjekty, které plní podobnou úlohu jako zprostředkovatel pracující za provizi.

287    Krom toho je třeba uvést, že Rada v projednávané věci vypočetla přiměřené rozpětí pro podniky, které uvádějí výrobky na trh a jsou spřízněny s žalobkyněmi na základě určitých skutečných údajů.

288    Z bodu 45 odůvodnění napadeného nařízení, který žalobkyně nezpochybnily, totiž vyplývá, že výše provedené srážky byla vypočtena na základě nákladů na PSR společností uvádějících výrobky na trh, které byly spřízněny s žalobkyněmi. V důsledku toho Rada stanovila obchodní marži uvedených společností pouze na základě jejich nákladů, které musejí být zjevně pokryty díky rozdílu mezi prodejní nákupní cenou elektronických vah, jež prodávají, aniž by k nim byla připočtena částka odpovídající ziskovému rozpětí.

289    Je tedy třeba tuto námitku, a tudíž oba dotčené žalobní důvody zamítnout.

290    Z výše uvedeného vyplývá, že žalobu je třeba zamítnout v plném rozsahu.

 K nákladům řízení

291    Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Rada požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměly ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedeným uložit náhradu nákladů řízení.

292    Komise ponese vlastní náklady řízení v souladu s čl. 87 odst. 4 prvním pododstavcem jednacího řádu.

Z těchto důvodů

SOUD (první senát)

rozhodl takto:

1)      Žaloba se zamítá.

2)      Shanghai Excell M&E Enterprise Co. Ltd a Shanghai Adeptech Precision Co. Ltd ponesou vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Radou.

3)      Komise ponese vlastní náklady řízení.

Tiili Dehousse Wiszniewska-Białecka

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 18. března 2009.

Podpisy.

Obsah

Skutečnosti předcházející sporu

A –  Šetření a původní nařízení

B –  Přezkumné řízení

C –  Napadené nařízení

Řízení a návrhová žádání účastníků řízení

K návrhu na nevydání rozhodnutí ve věci samé

A –  Argumenty účastníků řízení

B –  Závěry Soudu

K věci samé

A –  K druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 2 odst. 7 písm. c) prvního pododstavce první odrážky základního nařízení a k třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 2 odst. 7 písm. c) prvního pododstavce druhé odrážky základního nařízení

1.  Argumenty účastníků řízení

2.  Závěry Soudu

B –  K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 2 odst. 7 písm. c) druhého pododstavce základního nařízení

1.  Úvodní poznámky

2.  Argumenty účastníků řízení

3.  Závěry Soudu

C –  Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 11 odst. 9 základního nařízení

1.  Argumenty účastníků řízení

2.  Závěry Soudu

D –  K pátému a osmému žalobnímu důvodu, vycházejícím z porušení čl. 2 odst. 7 písm. a) základního nařízení

1.  Argumenty účastníků řízení

2.  Závěry Soudu

a)  K první námitce, která se týká určení konstruované běžné hodnoty na základě neověřených a nesprávných informací

b)  K druhé námitce, která se týká zjevně nepřiměřené povahy ziskového rozpětí přiděleného společnosti Toshiba Indonesia

c)  Ke třetí námitce, která se týká diskriminace

E –  K šestému a sedmému žalobnímu důvodu, vycházejícím z porušení čl. 2 odst. 10 základního nařízení

1.  Argumenty účastníků řízení

2.  Závěry Soudu

a)  K zahrnutí nákladů na PSR společnosti Toshiba Singapore do výpočtu konstruované běžné hodnoty

b)  K neexistenci úprav na základě zprostředkovatelských provizí ve prospěch společnosti Toshiba Singapore a společnosti Toshiba Japan

c)  K úpravám vývozní ceny na základě zprostředkovatelských provizí

K nákladům řízení

* Jednací jazyk: angličtina.