Věc C‑51/15

Remondis GmbH & Co. KG Region Nord

v.

Region Hannover

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Oberlandesgericht Celle)

„Řízení o předběžné otázce – Článek 4 odst. 2 SEU – Respektování národní identity členských států, která spočívá v jejich základních politických a ústavních systémech, včetně místní a regionální samosprávy – Vnitřní organizace členských států – Územní samosprávné celky – Právní nástroj vytvářející nový veřejnoprávní subjekt a upravující rozdělení pravomocí a odpovědnosti za výkon úkolů veřejné služby – Veřejné zakázky – Směrnice 2004/18/ES – Článek 1 odst. 2 písm. a) – Pojem ‚veřejná zakázka‘ “

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 21. prosince 2016

Sbližování právních předpisů – Postupy při zadávání veřejných zakázek na stavební práce, dodávky a služby – Směrnice 2004/18 – Veřejná zakázka – Pojem – Dohoda mezi dvěma územními samosprávnými celky – Právní nástroj vytvářející nový veřejnoprávní subjekt a upravující rozdělení pravomocí a odpovědnosti za výkon úkolů veřejné služby – Vyloučení – Podmínky – Ověření, které přísluší vnitrostátnímu soudu

[Článek 4 odst. 2 SEU; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/18, čl. 1 odst. 2 písm. a)]

Článek 1 odst. 2 písm. a) směrnice 2004/18 o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na stavební práce, dodávky a služby musí být vykládán v tom smyslu, že dohoda uzavřená mezi dvěma územními samosprávnými celky, na základě které tyto celky přijetím stanov založí sdružení celků, právnickou osobu podle veřejného práva, a svěří této nové veřejnoprávní entitě určité pravomoci, které předtím měly tyto celky a které nyní přísluší tomuto sdružení, nepředstavuje veřejnou zakázku.

Rozdělení pravomocí v rámci členského státu je totiž chráněno článkem 4 odst. 2 SEU. Tato ochrana se vztahuje rovněž na přerozdělení pravomocí uvnitř členského státu, v rámci nichž je dříve příslušný orgán zproštěn nebo se zbavuje povinnosti a práva plnit daný veřejný úkol a tuto povinnost a toto právo má napříště jiný orgán.

Kromě toho takové přenesení pravomoci nesplňuje všechny podmínky, které stanoví definice pojmu „veřejná zakázka“.

Veřejnou zakázkou spadající pod směrnici 2004/18 může být pouze smlouva uzavřená za úplatu, přičemž tento úplatný charakter smlouvy znamená, že veřejný zadavatel, který uzavírá smlouvu v rámci veřejné zakázky, obdrží na základě této smlouvy za protiplnění plnění, které musí být pro tohoto zadavatele v přímém hospodářském zájmu. Synallagmatická povaha smlouvy je tak podstatným znakem veřejné zakázky.

Bez ohledu na okolnost, že rozhodnutí o přiznání veřejných pravomocí nespadá do oblasti hospodářských transakcí, samotná skutečnost, že orgán veřejné správy je zproštěn pravomoci, kterou předtím měl, vede k tomu, že ztrácí jakýkoliv hospodářský zájem na plnění úkolů, které odpovídají této pravomoci.

Přesměrování prostředků užívaných k výkonu pravomoci, které jsou převedeny orgánem, jež přestává být příslušný, na orgán, který se příslušným stává, tedy nelze považovat za zaplacení ceny, ale naopak představuje logický, ba nutný důsledek dobrovolného přenosu nebo nařízeného přerozdělení této pravomoci z prvního orgánu na druhý.

Odměnu ani nepředstavuje to, že se orgán, který iniciuje přenos pravomoci nebo který rozhodne o přerozdělení pravomoc, zaváže uhradit případné náklady převyšující příjmy, které mohou vyplynout z výkonu této pravomoci. Jedná se totiž o záruku určenou třetím osobám, jejíž nezbytnost vyplývá v tomto případě ze zásady, že vůči orgánu veřejné moci nemůže být vedeno insolvenční řízení. Samotná existence takové zásady přitom spadá do oblasti vnitřní organizace členského státu.

Nicméně k tomu, aby mohl být přenos pravomocí mezi orgány veřejné moci považován za akt vnitřní organizace, a spadat tedy pod svobodu členských států zaručenou článkem 4 odst. 2 SEU, musí splňovat určité podmínky.

K takovému přenosu pravomocí v souvislosti s plněním úkolů veřejné služby totiž dochází pouze tehdy, pokud se týká jak odpovědností souvisejících s přenesenou pravomocí, tak oprávnění, která jsou jejím logickým důsledkem, takže nově příslušný orgán veřejné správy má rozhodovací a finanční autonomii, což musí ověřit předkládající soud.

(viz body 40–47, 49, 55 a výrok)