Věc T-233/09

Access Info Europe

v.

Rada Evropské unie

„Přístup k dokumentům – Nařízení (ES) č. 1049/2001 – Dokument týkající se probíhajícího legislativního procesu – Částečné odepření přístupu – Žaloba na neplatnost – Lhůta pro podání žaloby – Přípustnost – Zpřístupnění třetí osobou – Neexistence zániku právního zájmu na pokračování v řízení – Identifikace delegací členských států, které jsou autory návrhů – Výjimka týkající se ochrany rozhodovacího procesu“

Shrnutí rozsudku

1.      Žaloba na neplatnost – Lhůty – Okamžik počátku lhůty

(Čl. 230 pátý pododstavec ES a čl. 254 odst. 3 ES)

2.      Žaloba na neplatnost – Právní zájem na podání žaloby – Žaloba proti rozhodnutí Rady, které přiznává pouze částečný přístup k dokumentu – Zpřístupnění uvedeného dokumentu v plném rozsahu třetí osobou – Zachování právního zájmu na pokračování v řízení – Přípustnost

(Čl.. 266 druhý pododstavec SFEU; nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1049/2001)

3.      Evropská unie – Orgány – Právo veřejnosti na přístup k dokumentům – Nařízení č. 1049/2001 – Výjimky z práva na přístup k dokumentům – Ochrana rozhodovacího procesu

(Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1049/2001, články 1 a 4)

1.      Ze samotného znění čl. 230 pátého pododstavce ES vyplývá, že kritérium data, kdy se žalobce o napadeném aktu dozvěděl, má jakožto okamžik počátku lhůty k podání žaloby ve vztahu ke zveřejnění nebo oznámení aktu podpůrnou povahu.

Skutečnost, že se žalobce o napadeném rozhodnutí dozvěděl, nelze proto považovat za počátek běhu lhůty pro podání žaloby, pokud mu bylo toto rozhodnutí oznámeno podle čl. 254 odst. 3 ES.

V případě oznámení adresátovi je tak pro výpočet lhůty pro podání žaloby stanovené v čl. 230 pátém pododstavci ES třeba vzít v úvahu toto datum, a nikoliv datum, kdy se žalobce o rozhodnutí dozvěděl, jež se uplatní pouze subsidiárně, nedojde-li k oznámení.

(viz bod 28)

2.      Právní zájem žalobce na podání žaloby musí ve vztahu k předmětu žaloby existovat ve fázi jejího podání, jinak by žaloba byla nepřípustná. Tento předmět sporu, stejně jako právní zájem na pokračování v řízení, musí přetrvávat až do vydání soudního rozhodnutí, neboť jinak by nebylo vydáno rozhodnutí ve věci samé, což je předpokladem pro to, aby žaloba mohla ve svém výsledku přinést prospěch účastníku řízení, který ji podal. Pokud právní zájem žalobce na pokračování v řízení v průběhu řízení zanikne, rozhodnutí Tribunálu ve věci samé mu nemůže přinést žádný prospěch.

Zpřístupnění úplného znění dokumentu, ke kterému žalobce požádal o přístup, na internetových stránkách třetí osoby neumožňuje učinit závěr, že žalobce nemá nebo již nemá právní zájem na zrušení rozhodnutí, kterým mu byl odepřen úplný přístup k danému dokumentu.

Žalobce má zejména právní zájem na zrušení aktu orgánu, aby tak bylo možné zabránit tomu, že se protiprávnost, kterou je tento akt údajně postižen, bude v budoucnu opakovat. Takový právní zájem vyplývá z čl. 266 prvního pododstavce SFEU, podle něhož orgán, jehož akt byl prohlášen za neplatný, je povinen přijmout opatření vyplývající z rozsudku Soudního dvora. Tento právní zájem však může existovat pouze tehdy, pokud se tvrzená protiprávnost může opakovat v budoucnu bez ohledu na okolnosti věci, ve které navrhovatel podal žalobu. Tak je tomu v případě žaloby na neplatnost podané proti rozhodnutí Rady, kterým byl odepřen úplný přístup k dokumentu, jelikož protiprávnost tvrzená žalobcem vychází z výkladu jedné z výjimek stanovených nařízením č. 1049/2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise, u které existuje vážné nebezpečí, že ji Rada znovu použije v souvislosti s novou žádostí, a žalobce jakožto sdružení, jehož cílem je podporovat transparentnost v Evropské unii, může v budoucnu předložit podobné žádosti o přístup týkající se téhož typu dokumentů.

Kromě toho je třeba uvést, že jelikož sporné informace nezpřístupnila Rada, která by tak uznala zájem veřejnosti na zpřístupnění takových informací, ale třetí osoba, která jednala v rozporu s právní úpravou použitelnou na přístup veřejnosti k dokumentům Rady, není jednání této třetí osoby pro posouzení právního zájmu žalobce na zrušení takového rozhodnutí relevantní.

I když tedy žalobce mohl získat obsah informací, k nimž mu byl Radou odepřen přístup, má zájem na zrušení napadeného rozhodnutí.

(viz body 33–37)

3.      S ohledem na cíle sledované nařízením č. 1049/2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise, zejména na okolnost připomenutou v jeho druhém bodě odůvodnění, podle níž právo veřejnosti na přístup k dokumentům orgánů souvisí s demokratickým charakterem těchto orgánů, a na skutečnost, že uvedené nařízení má za cíl, jak uvádí jeho čtvrtý bod odůvodnění a článek 1, v co největší míře posílit právo veřejnosti na přístup k dokumentům, musí být výjimky z výše uvedeného práva, které jsou uvedeny v článku 4 tohoto nařízení, vykládány a uplatňovány restriktivně.

Zakotvení co nejširšího možného přístupu veřejnosti tedy implikuje právo veřejnosti na zpřístupnění celého obsahu požadovaných dokumentů a toto právo může být omezeno pouze přísným uplatňováním výjimek stanovených nařízením č. 1049/2001. Pokud se výjimka vztahuje pouze na jednu část požadovaného dokumentu, zbývající části dokumentu se zpřístupní. Za těchto podmínek transparentnost umožňuje občanům účastnit se blíže rozhodovacího procesu a zajišťuje v demokratickém systému větší legitimitu, účinnost a odpovědnost správních orgánů ve vztahu k občanům.

Tyto úvahy mají samozřejmě zvláštní význam v případě, že Rada jedná jako normotvůrce, jak vyplývá z šestého bodu odůvodnění nařízení č. 1049/2001, podle kterého má být poskytnut širší přístup k dokumentům právě v takovém případě. Transparentnost v tomto ohledu přispívá k posílení demokracie tím, že občanům umožňuje kontrolovat všechny informace, které jsou základem pro přijetí legislativního aktu. Možnost, aby se občané seznámili s důvody vedoucími k zákonodárným činnostem, je totiž podmínkou toho, aby mohli účinně vykonávat svá demokratická práva.

Pouhá okolnost, že se dokument týká zájmu chráněného určitou výjimkou, nemůže stačit k odůvodnění použití této výjimky. Takové použití může být v zásadě odůvodněno pouze za předpokladu, že orgán předtím posoudil, zda by přístup k dokumentu mohl konkrétně a skutečně porušit chráněný zájem. Dále platí, že nebezpečí porušení chráněného zájmu musí být přiměřeně předvídatelné, a nikoli čistě hypotetické.

(viz body 55–57, 59)