ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (čtvrtého senátu)
4. července 2024(*)
„Řízení o předběžné otázce – Zneužívající ujednání ve spotřebitelských smlouvách – Směrnice 93/13/EHS – Smlouvy o hypotečním úvěru – Ujednání omezující změny úrokových sazeb – Takzvaná ‚ujednání o minimálním úroku‘ – Hromadná žaloba na zdržení se používání těchto ujednání a na vrácení částek zaplacených z tohoto titulu, zahrnující značný počet prodávajících nebo poskytovatelů a spotřebitelů – Jasnost a srozumitelnost uvedených ujednání – Pojem ‚průměrný, běžně informovaný a přiměřeně pozorný a obezřetný spotřebitel‘ “
Ve věci C‑450/22,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná na základě článku 267 SFEU rozhodnutím Tribunal Supremo (Nejvyšší soud, Španělsko) ze dne 29. června 2022, došlým Soudnímu dvoru dne 6. července 2022, v řízení
Caixabank SA, právní nástupkyně Bankia, SA a Banco Mare Nostrum, SA,
Caixa Ontinyent SA,
Banco Santander, SA, právní nástupkyně Banco Popular Español SA a Banco Pastor SA,
Targobank SA,
Credifimo SAU,
Caja Rural de Teruel SCC,
Caja Rural de Navarra SCC,
Cajasiete Caja Rural SCC,
Caja Rural de Jaén, Barcelona a Madrid, SCC,
Caja Laboral Popular SCC (Kutxa),
Caja Rural de Asturias SCC,
Arquia Bank SA, dříve Caja de Arquitectos, SCC,
Nueva Caja Rural de Aragón SCC,
Caja Rural de Granada SCC,
Caja Rural del Sur SCC,
Caja Rural de Albacete, Ciudad Real a Cuenca, SCC (Globalcaja),
Caja Rural Central SCC,
Caja Rural de Extremadura SCC,
Caja Rural de Zamora SCC,
Unicaja Banco, SA, právní nástupkyně Liberbank, SA a Banco Castilla la Mancha, SA,
Banco Sabadell SA,
Banca March SA,
Ibercaja Banco SA,
Banca Pueyo SA
proti
Asociación de Usuarios de Bancos, Cajas de Ahorros y Seguros de España (Adicae),
M. A. G. G.,
M. R. E. M.,
A. B. C.,
Óptica Claravisión SL,
A. T. M.,
F. A. C.,
A. P. O.,
P. S. C.,
J. V. M. B., jako právní nástupkyně C. M. R.,
SOUDNÍ DVŮR (čtvrtý senát),
ve složení: C. Lycourgos, předseda senátu, O. Spineanu-Matei (zpravodajka), J.-C. Bonichot, S. Rodin a L. S. Rossi, soudci,
generální advokátka: L. Medina,
za soudní kancelář: L. Carrasco Marco, radová,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 28. září 2023,
s ohledem na vyjádření, která předložili:
– za Caixabank SA, právní nástupkyni Bankia SA a Banco Mare Nostrum SA: J. Gutiérrez de Cabiedes Hidalgo de Caviedes a E. Valencia Ortega, abogados,
– za Banco Santander SA, právní nástupkyni Banco Popular Español SA a Banco Pastor SA: J. M. Rodríguez Cárcamo, a A. M. Rodríguez Conde, abogados,
– za Targobank SA: D. Machado Rubiño a J. Pérez de la Cruz Oña, abogados,
– za Caja Rural de Teruel SCC: J. López Torres, abogado,
– za Caja Rural de Navarra SCC: J. Izquierdo Jiménez a M. Robles Cháfer, abogados, jakož i M. Sánchez-Puelles González-Carvajal, procurador,
– za Caja Rural de Jaén, Barcelona a Madrid SCC: R. Monsalve del Castillo, I. Moreno-Tapia Rivas a E. Portillo Cabrera, abogados, jakož i M. Moreno de Barreda Rovira, procuradora,
– za Caja Rural de Asturias S. C. C.: R. Monsalve del Castillo, I. Moreno-Tapia Rivas a E. Portillo Cabrera, abogados, jakož i M. Moreno de Barreda Rovira, procuradora,
– za Arquia Bank SA: Monsalve del Castillo, I. Moreno-Tapia Rivas a E. Portillo Cabrera, abogados, jakož i M. Moreno de Barreda Rovira, procuradora,
– za Nueva Caja Rural de Aragón SCC: R. Monsalve del Castillo, I. Moreno-Tapia Rivas a E. Portillo Cabrera, abogados, jakož i M. Moreno de Barreda Rovira, procuradora,
– za Caja Rural de Granada SCC: R. Monsalve del Castillo, I. Moreno-Tapia Rivas a E. Portillo Cabrera, abogados, jakož i M. Moreno de Barreda Rovira, procuradora,
– za Caja Rural del Sur: R. Monsalve del Castillo, I. Moreno-Tapia Rivas a E. Portillo Cabrera, abogados, jakož i M. Moreno de Barreda Rovira, procuradora,
– za Caja Rural de Albacete, Ciudad Real a Cuenca SCC (Globalcaja): R. Monsalve del Castillo, I. Moreno-Tapia Rivas a E. Portillo Cabrera, abogados, jakož i M. Moreno de Barreda Rovira, procuradora,
– za Caja Rural Central SCC, Caja Rural de Extremadura SCC a Caja Rural de Zamora SCC: J. López Torres, abogado,
– za Unicaja Banco, SA, právní nástupkyni Liberbank, SA a Banco Castilla-la Mancha, SA: M. Á. Cepero Aránguez a C. Vendrell Cervantes, abogados,
– za Banco Sabadell SA: G. Serrano Fenollosa, R. Vallina Hoset a M. Varela Suárez, abogados,
– za Ibercaja Banco S. A.: S. Centeno Huerta a C. González Silvestre, abogadas,
– Za Asociación de Usuarios de Bancos, Cajas de Ahorros y Seguros de España (Adicae): V. Cremades Erades, K. Fábregas Márquez a J. F. Llanos Acuña, abogados, jakož i M. del M. Villa Molina, procuradora,
– za španělskou vládu: L. Aguilera Ruiz a A. Pérez-Zurita Gutiérrez, jako zmocněnci,
– za polskou vládu: B. Majczyna a S. Żyrek, jako zmocněnci,
– za portugalskou vládu: P. Barros da Costa, A. Cunha a L. Medeiros, jako zmocněnkyně,
– za Evropskou komisi: J. Baquero Cruz, N. Ruiz García a I. Galindo Martín, jako zmocněnci,
po vyslechnutí stanoviska generální advokátky na jednání konaném dne 18. ledna 2024,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 4 odst. 1 a 2, jakož i čl. 7 odst. 3 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (Úř. věst. 1993, L 95, s. 29; Zvl. vyd. 15/02, s. 288).
2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu, v němž stojí Caixabank SA, právní nástupkyně Bankia SA a Banco Mare Nostrum SA, Caixa Ontinyent SA, Banco Santander SA, právní nástupkyně Banco Popular Español SA a Banco Pastor SA, Targobank SA, Credifimo SAU, Caja Rural de Teruel SCC, Caja Rural de Navarra SCC, Cajasiete Caja Rural SCC, Caja Rural de Jaén, Barcelona a Madrid SCC, Caja Laboral Popular SCC (Kutxa), Caja Rural de Asturias SCC, Arquia Bank SA, dříve Caja de Arquitectos SCC, Nueva Caja Rural de Aragón SCC, Caja Rural de Granada SCC, Caja Rural del Sur SCC, Caja Rural de Albacete, Ciudad Real a Cuenca SCC (Globalcaja), Caja Rural Central SCC, Caja Rural de Extremadura SCC, Caja Rural de Zamora SCC, Unicaja Banco SA, právní nástupkyně Liberbank SA a Banco Castilla La-Mancha SA, Banco Sabadell SA, Banca March SA, Ibercaja Banco SA a Banca Pueyo SA proti Asociación de Usuarios de Bancos, Cajas de Ahorros y Seguros de España (Adicae), španělským sdružením uživatelů bank, spořitelen a pojišťoven, M. A. G. G., M. R. E. M., A. B. C., Óptica Claravisión SL, A. T. M., F. A. C., A. P. O., P. S. C. a J. V. M. B., jako nástupkyni společnosti C. M. R., ve věci zdržení se používání ujednání obsaženého ve všeobecných podmínkách smluv o hypotečním úvěru uzavřených těmito úvěrovými institucemi a vrácení částek, které z tohoto titulu tito uživatelé zaplatili.
Právní rámec
Unijní právo
3 Dvacátý třetí bod odůvodnění směrnice 93/13 zní:
„vzhledem k tomu, že osoby nebo organizace, které mají podle právních předpisů členského státu oprávněný zájem chránit spotřebitele, musí mít možnosti zahájit řízení, která se týkají smluvních ujednání navržených k obecnému použití ve smlouvách uzavíraných se spotřebiteli, a zejména zneužívajících ujednání, buď před soudem, anebo před správním orgánem, jemuž přísluší rozhodnout o stížnostech, nebo zahájit příslušné soudní řízení; že tato možnost však nezahrnuje předběžnou kontrolu obecných ujednání používaných v jednotlivých hospodářských odvětvích“.
4 Článek 2 této stanoví:
„Pro účely této směrnice se rozumí:
[…]
b) ‚spotřebitelem‘ fyzická osoba, která ve smlouvách, na které se vztahuje tato směrnice, jedná pro účely, které nespadají do rámce její obchodní nebo výrobní činnosti nebo povolání“.
5 Článek 4 uvedené směrnice stanoví:
„1. Aniž je dotčen článek 7, posuzuje se zneužívající povaha smluvního ujednání s ohledem na povahu zboží nebo služeb, pro které byla smlouva uzavřena, a s ohledem na všechny okolnosti v době uzavření smlouvy, které provázely její uzavření, a na všechna ostatní ujednání smlouvy nebo jiné smlouvy, ze kterých vychází.
2. Posouzení zneužívající povahy smluvních ujednání se netýká vymezení hlavního předmětu smlouvy, ani přiměřenosti mezi cenou a odměnou na straně jedné a službami nebo zbožím poskytovaným jako protiplnění na straně druhé, pokud jsou tato ujednání sepsána jasným a srozumitelným jazykem.“
6 Článek 5 téže směrnice stanoví:
„V případě smluv, v nichž jsou všechna nebo některá ujednání nabízená spotřebiteli předložena písemně, musí být tato ujednání sepsána jasným a srozumitelným jazykem. Při pochybnosti o významu některého ujednání se použije výklad, který je pro spotřebitele nejpříznivější. Toto pravidlo pro výklad se nepoužije v souvislosti s postupy stanovenými v čl. 7 odst. 2.“
7 Článek 7 směrnice 93/13 stanoví:
„1. Členské státy zajistí, aby v zájmu spotřebitelů a soutěžitelů byly k dispozici odpovídající a účinné prostředky zabraňující dalšímu používání zneužívajících ujednání ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli.
2. Prostředky uvedené v odstavci 1 musí zahrnovat právní předpisy, podle nichž se osoby nebo organizace, které mají podle vnitrostátních právních předpisů oprávněný zájem na ochraně spotřebitelů, mohou v souladu s vnitrostátními právními předpisy obrátit na soud nebo příslušné správní orgány s žádostí o rozhodnutí, zda smluvní ujednání sepsaná pro obecné použití jsou zneužívající, aby tak mohly použít vhodné a účinné prostředky k zabránění dalšímu použití takových ujednání.
3. S náležitým ohledem na vnitrostátní právní předpisy mohou být právní prostředky nápravy uvedené v odstavci 2 podávány samostatně nebo kolektivně proti řadě prodávajících nebo poskytovatelů z téhož hospodářského odvětví nebo jejich sdružením používajícím stejné obchodní podmínky nebo podobné podmínky nebo doporučujícím jejich použití.“
Španělské právo
Zákon č. 7/1998
8 Článek 12 Ley 7/1998 sobre condiciones generales de la contratación (zákon č. 7/1998 o všeobecných smluvních podmínkách) ze dne 13. dubna 1998 (BOE č. 89 ze dne 14. dubna 1998, s. 12304) ve znění pozdějších předpisů stanoví:
„1. Proti použití všeobecných podmínek nebo doporučení použití takových podmínek, které jsou v rozporu s ustanoveními tohoto právního předpisu nebo jiných závazných nebo zakazujících právních předpisů, lze podat žalobu na zdržení se jednání a restituční žalobu.
2. Cílem žaloby na zdržení se jednání je uložit žalovanému, aby ze svých všeobecných podmínek vypustil ujednání, která jsou považována za neplatná, a aby se v budoucnu používání takových ujednání zdržel tím, že případně stanoví a upřesní obsah smlouvy, která má být považována za platnou a závaznou.
Se žalobou na zdržení se jednání lze podpůrně podat žalobu na vydání částek, jež byly zaplaceny podle podmínek dotčených rozsudkem, jakož i žalobu na náhradu škody způsobené použitím těchto podmínek.
[…]
9 Článek 17 tohoto zákona stanoví:
„1. Proti prodávajícímu nebo poskytovateli, který používá všeobecné podmínky, jež jsou považovány za neplatné, je možné podat žalobu na zdržení se jednání.
[…]
4. Žaloby uvedené v předchozích odstavcích lze podat hromadně proti vícero prodávajícím nebo poskytovatelům z téhož hospodářského odvětví nebo jejich sdružením používajícím stejné všeobecné podmínky, které jsou považovány za neplatné, nebo doporučujícím jejich použití.“
Královské legislativní nařízení č. 1/2007
10 Článek 53 Real Decreto Legislativo 1/2007 por el que se aprueba el texto refundido de la Ley General para la Defensa de los Consumidores y Usuarios y otras leyes complementarias (královské legislativní nařízení 1/2007, kterým se přijímá přepracované znění obecného zákona o ochraně spotřebitelů a uživatelů a souvisejících zákonů) ze dne 16. listopadu 2007 (BOE č. 287 ze dne 30. listopadu 2007, s. 49181) ve znění pozdějších předpisů stanoví:
„Cílem žaloby na zdržení se jednání je uložit žalovanému, aby se zdržel jednání nebo zabránil tomu, aby se takové jednání opakovalo v budoucnu. Žalobou se lze dále domáhat zákazu jakéhokoli jednání, které v době podání žaloby skončilo, existují-li dostatečné důkazy o tom, že se jednání může okamžitě opakovat.
Pro účely ustanovení této kapitoly je jakékoli doporučení ve prospěch používání zneužívajících ujednání rovněž považováno za jednání, které je v rozporu s právními předpisy v oblasti zneužívajících ujednání.
Pokud se žalovaný domáhá neplatnosti nebo zrušitelnosti, může být s jakoukoli žalobou na zdržení se jednání podána žaloba pro nesplnění povinnosti, žaloba na zrušení nebo ukončení smlouvy a žaloba na vydání částek získaných na základě jednání, ujednání nebo všeobecných podmínek, které byly prohlášeny za zneužívající nebo netransparentní, jakož i žaloba na náhradu škody způsobené použitím takových ujednání nebo praktik. Soud rozhodující o hlavní žalobě, a sice o žalobě na zdržení se jednání upravené procesní právní úpravou, rozhoduje rovněž o této vedlejší žalobě.“
Spor v původním řízení a předběžné otázky
11 Dne 15. listopadu 2010 podalo Adicae k Juzgado de lo Mercantil no 11 de Madrid (Obchodní soud č. 11 v Madridu, Španělsko) hromadnou žalobu na zdržení se jednání proti 44 úvěrovým institucím, která se týkala takzvaného „ujednání o minimální úrokové sazbě“ obsaženého ve všeobecných podmínkách smluv o hypotečním úvěru použitých těmito úvěrovými institucemi, které stanoví minimální sazbu, pod kterou nemůže být pohyblivá úroková sazba snížena (dále jen „ujednání o minimální úrokové sazbě“), a na vydání částek zaplacených dotčenými spotřebiteli na základě tohoto ujednání. Tato žaloba byla následně dvakrát rozšířena, takže v konečném důsledku byla žaloba podána proti 101 úvěrovým institucím. Po zveřejnění tří předvolání k soudu ve španělských médiích se v původním řízení k soudu individuálně dostavilo 820 spotřebitelů na podporu návrhových žádání Adicae.
12 Juzgado de lo Mercantil no 11 de Madrid (Obchodní soud č. 11 v Madridu) uvedené žalobě vyhověl ve vztahu k 98 z 101 úvěrových institucí, proti kterým byla k němu podána žaloba. Ve vztahu k těmto institucím tento soud konstatoval neplatnost ujednání o minimální úrokové sazbě, nařídil ukončení používání tohoto ujednání a prohlásil, že dotčené smlouvy o hypotečním úvěru jsou nadále platné. Uložil rovněž uvedeným institucím povinnost vrátit částky neoprávněně vybrané na základě uvedeného ujednání ode dne 9. května 2013, kdy byl zveřejněn rozsudek Tribunal Supremo (Nejvyšší soud, Španělsko) č. 241/2013, kterým tento soud rozhodl, že prohlášení neplatnosti ujednání o minimální úrokové sazbě má účinky ex nunc.
13 Audiencia Provincial de Madrid (Provinční soud v Madridu, Španělsko) zamítl téměř všechna odvolání podaná institucemi, které v řízení v prvním stupni neměli úspěch.
14 Tento soud upřesnil kritéria, podle kterých musí být přezkum transparentnosti ujednání o minimální úrokové sazbě proveden v rámci hromadné žaloby, a rozhodl tak, že při přezkumu standardních vzorů smluv o hypotečním úvěru používaných úvěrovými institucemi je třeba ověřit, zda se tyto instituce chovaly tak, aby skryly nebo zatajily „hospodářsko-majetkový účinek“ takového ujednání. K takovému skrytí nebo zatajení podle uvedeného soudu dojde, pokud uvedené instituce neuvádějí a nestaví toto ujednání na stejnou úroveň, jako je úroveň vyhrazena ostatním ujednáním, kterým průměrný spotřebitel obecně věnuje pozornost, přičemž posledně uvedený soud má za to, že tato ostatní ujednání týkající se referenčního indexu, rozdílu, který má být doplněn k tomuto indexu nebo doby trvání dotčeného splácení, určují náklady související s uzavřenou smlouvou.
15 Audiencia Provincial de Madrid (Provinční soud v Madridu) rovněž identifikoval určitá jednání dotčených úvěrových institucí svědčící o takovém úmyslu skrýt nebo zatajit. Mezi tato jednání spadá podle tohoto soudu skutečnost, že tyto instituce prezentují ujednání o minimální úrokové sazbě jako ujednání související s pojmy, které nemají návaznost na cenu dotčené smlouvy o hypotečním úvěru, nebo na okolnosti, které mohou vést ke snížení této ceny, což vyvolává dojem, že účinek omezení dolní hranice kolísání referenční úrokové sazby podléhá určitým podmínkám nebo požadavkům, které ztěžují použití takového ujednání, že uvedou ujednání o minimální úrokové sazbě uprostřed nebo na konci dlouhého textu, který se nejprve věnuje jiným bodům a ve kterém je takové ujednání uvedeno pouze stručně, aniž je zdůrazněno, aby tak pozornost průměrného spotřebitele byla od něj odvedena, nebo také, že uvedou toto ujednání společně s ujednáními o horní hranici pohyblivé úrokové sazby (takzvaná „ujednání o maximální úrokové sazbě“), aby pozornost tohoto spotřebitele byla soustředěna na zjevné ujištění, že bude mít nárok na uplatnění maximální hranice v případě hypotetického zvýšení referenčního indexu, a aby byla odvedena od významu sjednaného ujednání o minimální úrokové sazbě.
16 Úvěrové instituce, jejichž odvolání bylo zamítnuto, tedy podaly k Tribunal Supremo (Nejvyšší soud), který je předkládajícím soudem, mimořádné opravné prostředky pro vadu řízení a kasační opravné prostředky proti rozsudku vydanému v odvolacím řízení.
17 Tento soud uvádí, že věc v původním řízení nastoluje dvě stejně důležité právní problematiky. První problematika se týká toho, zda hromadná žaloba je vhodným procesním prostředkem pro přezkum transparentnosti ujednání o minimální úrokové sazbě, který podle judikatury Soudního dvora vyžaduje konkrétní posouzení všech okolností, jež provázely uzavření smlouvy, jakož i informací poskytnutých dotčenému spotřebiteli před uzavřením smlouvy. Tato problematika je dle všeho o to významnější, když se – podobně jako v situaci, o kterou se jedná v původním řízení – podaná hromadná žaloba netýká pouze jedné úvěrové instituce, ale týká se všech úvěrových institucí bankovního systému země, jejichž jediným společným jmenovatelem je, že v jejich smlouvách o hypotečním úvěru s pohyblivou sazbou jsou použita ujednání o minimální úrokové sazbě, jejichž obsah se více či méně liší.
18 Předkládající soud v tomto ohledu poukazuje na svou judikaturu a zejména upřesňuje, že posuzoval transparentnost ujednání o minimální úrokové sazbě v řízení o hromadné žalobě, zejména ve věci, ve které byl vydán rozsudek 241/2013 ze dne 9. května 2013, přičemž jako referenční kritérium použil vnímání průměrného spotřebitele a zohlednil charakteristiky standardizovaných vzorů dotčených „hromadných smluv“. Tento soud však uvádí, že v těchto případech byla hromadná žaloba podána proti jediné úvěrové instituci nebo proti velmi omezenému počtu úvěrových institucí, takže bylo snazší standardizovat dotčené praktiky a ujednání.
19 Předkládající soud naproti tomu upřesňuje, že v projednávaném případě se podle statistik Banco de España (Banka Španělska) jedná o miliony smluv o hypotečním úvěru, které vedou k rozmanitosti znění a formulací ujednání o minimální úrokové sazbě. Navíc tento soud uvádí, že tato ujednání byla v souladu s právem používána v období od prosince 1989 do června 2019, takže podléhala následným právním úpravám, zatímco posouzení zneužívající povahy smluvního ujednání musí vycházet z okamžiku uzavření smlouvy.
20 Předkládající soud má tudíž za to, že pokud je hromadná žaloba podána proti značnému počtu úvěrových institucí, týká se používání ujednání o minimální úrokové sazbě po velmi dlouhou dobu v souladu s po sobě následujícími právními úpravami a neumožňuje ověřit informace poskytnuté v každém případě dotčeným spotřebitelům před uzavřením smlouvy, je mimořádně obtížné provést přezkum transparentnosti těchto ujednání podle čl. 7 odst. 3 směrnice 93/13.
21 Druhá problematika nastolena předkládajícím soudem se týká obtížnosti charakterizovat průměrného spotřebitele v takové věci, jako je věc v původním řízení. V tomto ohledu tento soud upřesňuje, že i když Soudní dvůr ve své judikatuře odkazuje na běžně informovaného a přiměřeně pozorného a obezřetného průměrného spotřebitele (rozsudek ze dne 3. března 2020, Gómez del Moral Guasch, C‑125/18, EU:C:2020:138, bod 51), úroveň pozornosti spotřebitele se může lišit v závislosti na několika faktorech, zejména vnitrostátních nebo odvětvových pravidlech v oblasti reklamy, či dokonce jazykových prvcích použitých v poskytnutých obchodních informacích.
22 Ve věci v původním řízení byla ujednání o minimální úrokové sazbě určena různým specifickým kategoriím spotřebitelů, a sice zejména spotřebitelům, kteří převzali hypoteční úvěry sjednané s realitními developery, spotřebitelům, kteří byli zapojeni do programů financování sociálního bydlení nebo přístupu k veřejnému bydlení podle určitých věkových skupin, nebo spotřebitelům, kteří získali přístup k úvěrům se zvláštním režimem z důvodu svého povolání, takže by bylo obtížné použít pojem „průměrný spotřebitel“ za účelem přezkumu transparentnosti těchto ujednání.
23 Za těchto okolností se Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Umožňuje čl. 4 odst. 1 směrnice 93/13/EHS, když odkazuje na okolnosti, které nastanou při uzavření smlouvy, a čl. 7 odst. 3 téže směrnice, když odkazuje na podobná ujednání, abstraktní soudní posouzení ujednání použitých více než stovkou finančních institucí v milionech bankovních smluv pro účely přezkumu transparentnosti v řízení o hromadné žalobě, aniž je zohledněna úroveň informací o právní a ekonomické zátěži ujednání poskytnutých před uzavřením smlouvy nebo další okolnosti, které v každém jednotlivém případě existovaly v době uzavření smlouvy?
2) Umožňují čl. 4 odst. 2 a čl. 7 odst. 3 směrnice 93/13 provedení abstraktního přezkumu transparentnosti z pohledu průměrného spotřebitele v případě, kdy je několik smluvních nabídek určeno různým specifickým skupinám spotřebitelů, nebo kdy existuje více institucí s ekonomicky a geograficky velmi odlišnými oblastmi podnikání, které používají předem sepsaná ujednání po velmi dlouhou dobu, během níž se vyvíjelo povědomí široké veřejnosti o těchto ujednáních?“
K předběžným otázkám
K první otázce
24 Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 3 směrnice 93/13 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu umožňují posoudit transparentnost smluvního ujednání v řízení o hromadné žalobě podané proti značnému počtu prodávajících nebo poskytovatelů, kteří patří do téhož hospodářského odvětví, a týkající se velmi vysokého počtu smluv.
25 V tomto ohledu je třeba bez dalšího poznamenat, že v systému ochrany zavedeném směrnicí 93/13 mohou spotřebitelé uplatňovat svá práva přiznaná touto směrnicí jak prostřednictvím individuální, tak hromadné žaloby.
26 Souběžně se subjektivním právem spotřebitele obrátit se na soud s návrhem na přezkum zneužívající povahy ujednání smlouvy, jejíž je smluvní stranou, mechanismus upravený v čl. 7 odst. 2 směrnice 93/13 umožňuje členským státům zavést přezkum zneužívajících ujednání obsažených ve vzorových smlouvách prostřednictvím žalob na zdržení se jednání podávaných ve veřejném zájmu sdruženími na ochranu spotřebitelů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. dubna 2016, Sales Sinués a Drame Ba, C‑381/14 a C‑385/14, EU:C:2016:252, bod 21).
27 Podle čl. 7 odst. 3 směrnice 93/13 mohou být takové hromadné žaloby s ohledem na vnitrostátní právní předpisy podávány samostatně nebo kolektivně proti řadě prodávajících nebo poskytovatelů z téhož hospodářského odvětví nebo jejich sdružením používajícím stejné obchodní podmínky nebo podobné podmínky nebo doporučujícím jejich použití.
28 I když práva přiznaná směrnicí 93/13 mohou být uplatněna prostřednictvím individuální nebo hromadné žaloby, mají tyto žaloby v rámci této směrnice odlišné cíle a právní účinky (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. dubna 2016, Sales Sinués a Drame Ba, C‑381/14 a C‑385/14, EU:C:2016:252, bod 30).
29 Pokud jde tedy o individuální žaloby, nerovné postavení existující mezi spotřebitelem a dotčeným prodávajícím nebo poskytovatelem, na kterém spočívá systém ochrany zavedený směrnicí 93/13, vyžaduje pozitivní zásah vnitrostátního soudu, který je povinen posoudit zneužívající povahu smluvního ujednání i bez návrhu s přihlédnutím k povaze zboží nebo služeb, pro které byla smlouva uzavřena, jak vyžaduje čl. 4 odst. 1 této směrnice, a s ohledem na všechny okolnosti v době uzavření smlouvy, které provázely její uzavření, a na všechna ostatní ujednání uvedené smlouvy nebo jiné smlouvy, ze kterých vychází (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. dubna 2016, Sales Sinués a Drame Ba, C‑381/14 a C‑385/14, EU:C:2016:252, body 21 až 24, jakož i citovaná judikatura).
30 Naproti tomu, jak vyplývá ze samotného znění čl. 4 odst. 1 směrnice 93/13, zohlednění všech konkrétních okolností, které provázely uzavření smlouvy, jež charakterizuje individuální žaloby, nemá vliv na použití článku 7 této směrnice, a nesmí tedy bránit podání hromadné žaloby.
31 V tomto ohledu již Soudní dvůr rozhodl, že preventivní povaha a odrazující účel žalob na zdržení se jednání podaných osobami nebo organizacemi, které mají oprávněný zájem na ochraně spotřebitelů uvedených v čl. 7 odst. 2 směrnice 93/13, jakož i nezávislost těchto žalob na jakémkoliv konkrétním individuálním sporu znamenají, že takové žaloby mohou být podány, i když ujednání, jejichž zákaz je požadován, nebyla v určitých smlouvách použita (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. dubna 2016, Sales Sinués a Drame Ba, C‑381/14 a C‑385/14, EU:C:2016:252, bod 29, jakož i citovaná judikatura).
32 Pokud jde konkrétně o vztah mezi individuálními a hromadnými žalobami, je třeba připomenout, že při neexistenci harmonizace procesních prostředků upravujících tento vztah ve směrnici 93/13 je na každém vnitrostátním právním řádu, aby taková pravidla stanovil na základě procesní autonomie členských států, avšak za podmínky, že nebudou méně příznivá než pravidla upravující podobné situace, na které se vztahuje vnitrostátní právo (zásada rovnocennosti) a že v praxi neznemožní nebo nadměrně neztíží výkon práv přiznaných spotřebitelům unijním právem (zásada efektivity) (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. dubna 2016, Sales Sinués a Drame Ba, C‑381/14 a C‑385/14, EU:C:2016:252, bod 32, jakož i citovaná judikatura). Tato pravidla tak nemohou zasahovat do účinného využití možnosti volby, kterou spotřebitelům nabízí směrnice 93/13, uplatnit svá práva buď prostřednictvím individuální žaloby, nebo prostřednictvím hromadné žaloby tak, že se nechají zastoupit organizací, která má oprávněný zájem na jejich ochraně.
33 V projednávané věci je třeba poznamenat, že předkládající soud si klade otázku, v jakém rozsahu je hromadná žaloba vhodným soudním mechanismem umožňujícím přezkum transparentnosti ujednání o minimální úrokové sazbě obsaženého ve smlouvách o hypotečním úvěru, pokud tato žaloba směřuje proti řadě prodávajících nebo poskytovatelů, kteří v průběhu dlouhé doby uzavřeli velký počet smluv toho typu.
34 Pokud jde zaprvé o pojem „transparentnost“ v kontextu směrnice 93/13, je třeba připomenout, že požadavek transparentnosti smluvních ujednání je obecným pravidlem použitelným na znění ujednání použitých ve spotřebitelských smlouvách. V tomto ohledu článek 5 uvedené směrnice stanoví, že v případě smluv, v nichž jsou všechna nebo některá ujednání nabízená spotřebiteli předložena písemně, musí být tato ujednání sepsána jasným a srozumitelným jazykem.
35 Rozsah této povinnosti sepsat ujednání jasným a srozumitelným jazykem, která je projevem požadavku transparentnosti, jenž se vztahuje na prodávající nebo poskytovatele, nezávisí na tom, zda se jedná o individuální nebo hromadnou žalobu, kterou se spotřebitel nebo organizace, jež má oprávněný zájem na jeho ochraně, snaží dovolávat práv přiznaných směrnicí 93/13.
36 Judikatura vycházející z individuálních žalob a týkající se požadavku transparentnosti je tudíž použitelná na hromadné žaloby. V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle této judikatury nemůže být tento požadavek omezen na pouhou srozumitelnost ujednání z formálního a gramatického hlediska, ale musí být naopak vykládán široce, jelikož systém ochrany zavedený směrnicí 93/13 vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli zejména z hlediska úrovně informovanosti [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. března 2023, Caixabank (Poplatek za poskytnutí úvěru), C‑565/21, EU:C:2023:212, bod 30 a citovaná judikatura].
37 Uvedený požadavek transparentnost tedy ukládá nejen to, aby ujednání bylo pro dotčeného spotřebitele srozumitelné z formálního a gramatického hlediska, ale rovněž aby průměrnému, běžně informovanému a přiměřeně pozornému a obezřetnému spotřebiteli umožnilo porozumět konkrétnímu fungování tohoto ujednání, a posoudit tak na základě přesných a srozumitelných kritérií potenciálně významné ekonomické důsledky tohoto ujednání pro jeho finanční závazky (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. června 2021, BNP Paribas Personal Finance, C‑776/19 až C‑782/19, EU:C:2021:470, bod 64 a citovaná judikatura).
38 Z výše uvedeného vyplývá, že v systému ochrany zavedeném směrnicí 93/13 nemůže být soudní přezkum transparentnosti smluvních ujednání omezen pouze na ujednání, která jsou předmětem individuálních žalob. Žádné ustanovení této směrnice totiž neumožňuje mít za to, že tento přezkum by byl vyloučen, pokud se jedná o ujednání, která jsou předmětem hromadných žalob, avšak s tou výhradou, že musí být dodrženy podmínky stanovené v čl. 7 odst. 3 uvedené směrnice, a sice je-li hromadná žaloba podána proti řadě prodávajících nebo poskytovatelů, musí být namířena proti prodávajícím nebo poskytovatelům z téhož hospodářského odvětví, kteří používají nebo doporučují použití stejných všeobecných smluvních ujednání nebo podobných ujednání.
39 Pokud jde zadruhé o přezkum transparentnosti smluvního ujednání, který musí provést vnitrostátní soud v řízení o hromadné žalobě, je třeba poznamenat, že tento přezkum se již ze své podstaty nemůže týkat okolností vlastních individuálním situacím, ale týká se standardizovaných praktik prodávajících nebo poskytovatelů.
40 Povinnost vnitrostátního soudu ověřit v řízení o individuální žalobě, zda byly tomuto spotřebiteli sděleny veškeré informace, které mohou mít dopad na závazek dotčeného spotřebitele, s přihlédnutím k okolnostem, za nichž byla uzavřena dotčená smlouva, a s přihlédnutím k informacím o smluvních podmínkách a důsledcích tohoto uzavření smlouvy poskytnutým před uzavřením smlouvy [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. ledna 2023, D. V. (Odměna advokáta – Zásada hodinové sazby), C‑395/21, EU:C:2023:14, body 38 a 39, jakož i citovaná judikatura], musí být tudíž přizpůsobena zvláštnostem hromadných žalob, zejména s ohledem na jejich preventivní povahu a nezávislost na jakémkoliv konkrétním individuálním sporu, připomenutých v bodě 31 tohoto rozsudku.
41 V řízení o hromadné žalobě je tedy na vnitrostátním soudu, aby při posuzování transparentnosti takového smluvního ujednání, jako je ujednání o minimální úrokové sazbě, zkoumal v závislosti na povaze zboží a služeb, pro které byly dotčené smlouvy uzavřeny, zda průměrný, běžně informovaný a přiměřeně pozorný a obezřetný spotřebitel může v době uzavření smlouvy, pochopit fungování tohoto ujednání a ohodnotit jeho potenciálně významné ekonomické důsledky. Za tímto účelem musí tento soud zohlednit veškeré standardizované smluvní a předsmluvní praktiky použité dotčeným prodávajícím nebo poskytovatelem, k nimž patří mimo jiné znění uvedeného ujednání a jeho umístění ve vzorových smlouvách použitých každým prodávajícím nebo poskytovatelem, reklama vzorových smluv dotčených hromadnou žalobou, zveřejnění standardizovaných předsmluvních nabídek určených spotřebitelům, jakož i jakékoli jiné okolnosti, které považuje uvedený soud za relevantní pro svůj přezkum ve vztahu ke všem žalovaným.
42 Pokud jde zatřetí o otázku, zda složitost věci z důvodu velmi vysokého počtu žalovaných, smluv uzavřených v průběhu dlouhé doby a četných formulací dotčených ujednání může bránit posouzení transparentnosti těchto ujednání, je třeba bez dalšího poznamenat, jak bylo uvedeno v bodě 38 tohoto rozsudku, že čl. 7 odst. 3 směrnice 93/13 podřizuje podání hromadné žaloby proti řadě prodávajících nebo poskytovatelů dvěma podmínkám, a sice že taková žaloba je podána proti prodávajícím nebo poskytovatelům z téhož hospodářského odvětví, a dále používají stejné obchodní podmínky nebo podobné podmínky nebo doporučují jejich použití.
43 Pokud jde o první z těchto podmínek, v projednávaném případě není zpochybňováno, že žalovaní v původním řízení patří do téhož hospodářského odvětví, a sice do hospodářského odvětví úvěrových institucí. Okolnost, že žaloba podaná ve věci v původním řízení je podána proti značnému počtu úvěrových institucí, není relevantním kritériem pro posouzení povinnosti vnitrostátního soudu posoudit transparentnost podobných smluvních ujednání ve smyslu čl. 7 odst. 3 směrnice 93/13, jelikož – jak vyplývá z tohoto ustanovení – hromadná žaloba může být podána samostatně nebo kolektivně proti řadě prodávajících nebo poskytovatelů z téhož hospodářského odvětví. Složitost věci totiž nemůže narušit účinnost subjektivních práv, která směrnice 93/13 přiznává spotřebitelům, a která nemohou být zpochybněna organizačními výzvami, které vyvstaly v dané věci.
44 Pokud jde o druhou z uvedených podmínek, je třeba konstatovat, že vnitrostátnímu soudu přísluší, aby při dodržení svého vnitrostátního práva určil, zda mezi smluvními ujednáními dotčenými hromadnou žalobou existuje stupeň podobnosti dostatečný k tomu, aby umožnil podání této žaloby. V tomto ohledu ze samotného znění čl. 7 odst. 3 směrnice 93/13 vyplývá, že není nutné, aby tato ujednání byla totožná. Kromě toho taková podobnost nemůže být vyloučena pouze z toho důvodu, že smlouvy, v nichž jsou obsažena, byly uzavřeny v různých okamžicích nebo v době platnosti různých právních úprav, neboť jinak by byl čl. 7 odst. 2 a 3 směrnice 93/13 zbaven velké části své podstaty, a byl by tak ohrožen užitečný účinek tohoto ustanovení.
45 V projednávaném případě, s výhradou ověření, která musí provést předkládající soud, se jeví, že ujednání o minimální úrokové sazbě použitá v dotčených smlouvách o hypotečním úvěru obsahují uvedení minimální sazby, pod kterou nemůže pohyblivá úroková sazba klesat, přičemž jejich mechanismus fungování je v zásadě stále stejný. Tato ujednání mohou být tedy podle všeho kvalifikována jako „podobná“ ve smyslu čl. 7 odst. 3 směrnice 93/13.
46 Vzhledem k výše uvedenému je třeba na první otázku odpovědět tak, že čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 3 směrnice 93/13 musí být vykládány v tom smyslu, že umožňují vnitrostátnímu soudu, aby posoudil transparentnost smluvního ujednání v řízení o hromadné žalobě podané proti řadě prodávajících nebo poskytovatelů z téhož hospodářského odvětví, která se týká velmi vysokého počtu smluv, pokud tyto smlouvy obsahují stejná nebo podobná ujednání.
K druhé otázce
47 Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 4 odst. 2 a čl. 7 odst. 3 směrnice 93/13 umožňují vnitrostátnímu soudu, k němuž byla podána hromadná žaloba proti řadě prodávajících nebo poskytovatelů z téhož hospodářského odvětví, která se týká velmi vysokého počtu smluv, aby posoudil transparentnost smluvního ujednání na základě vnímání průměrného, běžně informovaného a přiměřeně pozorného a obezřetného spotřebitele, pokud jsou tyto smlouvy určeny zvláštním kategoriím spotřebitelů a toto ujednání bylo používáno po velmi dlouhou dobu, během níž se vyvíjelo povědomí o něm.
48 V tomto ohledu je třeba uvést, jak vyplývá z ustálené judikatury a jak bylo připomenuto v bodě 37 tohoto rozsudku, že transparentnost smluvního ujednání a rozsah, v němž toto ujednání umožňuje pochopit jeho fungování a posoudit jeho potenciálně významné ekonomické důsledky jsou zkoumány s přihlédnutím ke vnímání průměrného spotřebitele, který je definován jako běžně informovaný a přiměřeně pozorný a obezřetný spotřebitel [v tomto smyslu viz zejména rozsudky ze dne 20. září 2017, Andriciuc a další, C‑186/16, EU:C:2017:703, bod 51, a ze dne 20. dubna 2023, Ocidental – Companhia Portuguesa de Seguros de Vida, C‑263/22, EU:C:2023:311, bod 26, jakož i citovaná judikatura].
49 Obdobně jako obecný pojem „spotřebitel“ ve smyslu čl. 2 písm. b) směrnice 93/13, který má objektivní povahu a je nezávislý na konkrétních znalostech a informacích, jež dotčená osoba má skutečně k dispozici (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. března 2019, Pouvin a Dijoux, C‑590/17, EU:C:2019:232, bod 24 a citovaná judikatura), použití abstraktního referenčního kritéria pro přezkum transparentnosti smluvního ujednání umožňuje zabránit tomu, aby tento přezkum závisel na splnění komplexního souboru subjektivních faktorů, jejichž prokázání je obtížné, ne-li nemožné.
50 Jak uvedla generální advokátka v bodě 83 svého stanoviska, vzhledem k tomu, že konkrétní znalosti, které lze považovat za znalosti daného spotřebitele v rámci individuálního řízení, nemohou odůvodnit odchylku od míry znalosti průměrného spotřebitele, individuální charakteristiky různých kategorií spotřebitelů nemohou být tím spíše zohledněny v řízení o hromadné žalobě.
51 V projednávané věci předkládající soud uvádí, že z důvodu značného počtu prodávajících nebo poskytovatelů, kteří uzavřeli smlouvy o hypotečním úvěru, jejich zeměpisného rozdělení na celém území státu, jakož i dlouhého období používání ujednání o minimální úrokové sazbě, během něhož byly přijaty po sobě následující právní úpravy, se hromadná žaloba v původním řízení týká zvláštních kategorií spotřebitelů, které je obtížní seskupit, a sice zejména spotřebitelů, kteří převzali úvěry poskytnuté realitními developery, spotřebitelů, na které se vztahovaly programy financování sociálního bydlení nebo přístupu k veřejnému bydlení podle určitých věkových kategorií, nebo také spotřebitelů, kteří měli přístup k úvěrům se zvláštním režimem z důvodu svého povolání.
52 Je přitom třeba poznamenat, že právě různorodost dotčené veřejnosti, kvůli níž je nemožné přezkoumat individuální vnímání všech jednotlivců, kteří tvoří tuto veřejnost, činí nezbytným použití právní fikce průměrného spotřebitele, která spočívá v tom, že je tento spotřebitel chápán jako jedna a tatáž abstraktní entita, jejíž celkové vnímání je relevantní pro účely jeho posouzení.
53 Je tudíž na předkládajícím soudu, aby v rámci analýzy transparentnosti ujednání o minimální úrokové sazbě v době uzavření dotčených smluv o hypotečním úvěru vycházel z vnímání průměrného, běžně informovaného a přiměřeně pozorného a obezřetného spotřebitele, a to bez ohledu na rozdíly, které existují mezi každým jednotlivým spotřebitelem, kterému jsou dotčené smlouvy určeny, zejména pokud jde o míru povědomí o ujednání o minimální úrokové sazbě, výši příjmů, věk nebo profesní činnost. Okolnost, že jsou tyto smlouvy určeny specifickým kategoriím spotřebitelů, nemůže vést k odlišnému závěru. Za účelem posouzení transparentnosti ujednání, která jsou obsažena ve všeobecných obchodních podmínkách všech těchto smluv a jejichž fungování je v podstatě totožné, jelikož tato ujednání spočívají v omezení snížení pohyblivé úrokové sazby nad určitou úroveň, se totiž vnitrostátní soud nemůže opírat o vnímání ani méně obezřetného spotřebitele, než je průměrný spotřebitel, ani o vnímání opatrnějšího spotřebitele, než je průměrný spotřebitel [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. září 2023, mBank (Polský rejstřík zakázaných klauzulí), C‑139/22, EU:C:2023:692, bod 66].
54 Nelze však a priori vyloučit, že z důvodu zásahu objektivní události nebo obecně známé skutečnosti, jako je změna platné právní úpravy nebo vývoj judikatury, který je uveden v širokou známost a je diskutován, má předkládající soud za to, že celkové vnímání ujednání o minimální úrokové sazbě průměrným spotřebitelem bylo během referenčního období změněno a umožnilo mu uvědomit si potenciálně významné ekonomické důsledky tohoto ujednání.
55 V takovém případě směrnice 93/13 nebrání tomu, aby byl zohledněn vývoj vnímání průměrného spotřebitele během tohoto období, takže úroveň informovanosti a pozornosti průměrného spotřebitele může záviset na okamžiku uzavření smluv o hypotečním úvěru. Předkládající soud však musí tuto možnost uplatnit na základě konkrétních a objektivních skutečností prokazujících existenci takové změny, k jejímuž předpokládání nepostačuje pouhé uplynutí času.
56 V projednávané věci, jak vyplývá z diskuzí vedených na jednání před Soudním dvorem, uvedená objektivní událost nebo uvedená obecně známá skutečnost by mohly spočívat v propadu úrokových sazeb charakteristickém pro první desetiletí 21. století, což vedlo k použití ujednání o minimální úrokové sazbě, a tedy k tomu, že spotřebitelé si uvědomili ekonomické účinky těchto ujednání, nebo v rozsudku Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) č. 241/2013 ze dne 9. května 2013, v němž bylo konstatováno, že uvedená ujednání nejsou transparentní. Bude na předkládajícím soudu, aby ověřil, zda pro účely posouzení transparentnosti týchž ujednání mohl tento propad úrokových sazeb nebo vyhlášení tohoto rozsudku v průběhu času vést ke změně úrovně pozornosti a informovanosti průměrného spotřebitele, kterou měl v době uzavření smlouvy o hypotečním úvěru.
57 Vzhledem k výše uvedenému je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že čl. 4 odst. 2 a čl. 7 odst. 3 směrnice 93/13 musí být vykládány v tom smyslu, že umožňují vnitrostátnímu soudu, k němuž byla podána hromadná žaloba proti řadě prodávajících nebo poskytovatelů z téhož hospodářského odvětví, která se týká velmi vysokého počtu smluv, aby posoudil transparentnost smluvního ujednání na základě vnímání průměrného, běžně informovaného a přiměřeně pozorného a obezřetného spotřebitele, pokud jsou tyto smlouvy určeny specifickým kategoriím spotřebitelů a toto ujednání bylo používáno po velmi dlouhou dobu. Pokud však během této doby došlo ke změně celkového vnímání uvedeného ujednání průměrným spotřebitelem z důvodu objektivní události nebo obecně známé skutečnosti, směrnice 93/13 nebrání tomu, aby vnitrostátní soud provedl tento přezkum s přihlédnutím k vývoji vnímání tohoto spotřebitele, přičemž relevantním vnímáním je vnímání existující v době uzavření smlouvy o hypotečním úvěru.
K nákladům řízení
58 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (čtvrtý senát) rozhodl takto:
1) Článek 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 3 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách
musí být vykládány v tom smyslu, že
umožňují vnitrostátnímu soudu, aby posoudil transparentnost smluvního ujednání v řízení o hromadné žalobě podané proti řadě prodávajících nebo poskytovatelů z téhož hospodářského odvětví, která se týká velmi vysokého počtu smluv, pokud tyto smlouvy obsahují stejná nebo podobná ujednání.
2) Článek 4 odst. 2 a čl. 7 odst. 3 směrnice 93/13
musí být vykládány v tom smyslu, že
umožňují vnitrostátnímu soudu, k němuž byla podána hromadná žaloba proti řadě prodávajících nebo poskytovatelů z téhož hospodářského odvětví, která se týká velmi vysokého počtu smluv, aby posoudil transparentnost smluvního ujednání na základě vnímání průměrného, běžně informovaného a přiměřeně pozorného a obezřetného spotřebitele, pokud jsou tyto smlouvy určeny specifickým kategoriím spotřebitelů a toto ujednání bylo používáno po velmi dlouhou dobu. Pokud však během této doby došlo ke změně celkového vnímání uvedeného ujednání průměrným spotřebitelem z důvodu objektivní události nebo obecně známé skutečnosti, směrnice 93/13 nebrání tomu, aby vnitrostátní soud provedl tento přezkum s přihlédnutím k vývoji vnímání tohoto spotřebitele, přičemž relevantním vnímáním je vnímání existující v době uzavření smlouvy o hypotečním úvěru.
Podpisy