STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
HENRIKA SAUGMANDSGAARDA ØE
přednesené dne 7. listopadu 2019(1)
Věc C‑215/18
Libuše Králová
proti
Primera Air Scandinavia
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Obvodním soudem pro Prahu 8 (Česká republika)]
„Řízení o předběžné otázce – Soudní příslušnost v občanských a obchodních věcech – Nařízení (ES) č. 44/2001 – Článek 5 bod 1 – Příslušnost ve věcech týkajících se smlouvy nebo nároků ze smlouvy – Oddíl 4 kapitoly II – Příslušnost ve věcech spotřebitelských smluv – Rozsah působnosti – Nařízení (ES) č. 261/2004 – Články 6 a 7 – Letecká doprava – Náhrada škody a pomoc cestujícím – Významné zpoždění letu – Přepravní smlouva, jejíž součástí je i ubytování a kterou cestující uzavřel s organizátorem zájezdu – Žaloba na náhradu škody podaná proti leteckému dopravci, který není stranou této smlouvy – Souborné služby pro cesty – Směrnice 90/314/EHS“
I. Úvod
1. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla Obvodním soudem pro Prahu 8 (Česká republika) podána v rámci řízení o žalobě na náhradu škody, kterou cestující, jež má bydliště v obvodu uvedeného soudu, podala na základě nařízení (ES) č. 261/2004(2) proti letecké společnosti se sídlem v Dánsku v důsledku významného zpoždění letu, který byl proveden uvedenou společností, avšak cestující jej v kombinaci s ubytováním zakoupila u české cestovní kanceláře.
2. Soudní dvůr je v podstatě zaprvé tázán, zda se na takovou žalobu uplatní pravidla pro určení příslušnosti, která jsou použitelná ve věcech týkajících se smlouvy nebo nároků ze smlouvy a jsou stanovena v čl. 5 bodě 1 nařízení (ES) č. 44/2001(3), ačkoli mezi žalobkyní a žalovaným nebyla uzavřena smlouva a předmětný let byl součástí souborných služeb poskytovaných třetí osobou. Z důvodů uvedených v tomto stanovisku mám za to, že je třeba na tuto otázku odpovědět kladně.
3. Zadruhé se předkládající soud táže, zda ustanovení oddílu 4 kapitoly II nařízení č. 44/2001, v němž se nacházejí články 15 až 17 tohoto nařízení, musí být vykládána v tom smyslu, že se pravidla pro určení příslušnosti ve věcech spotřebitelských smluv, která jsou upravena v uvedeném oddíle, uplatní na takovou žalobu, jako je žaloba podaná v původním řízení. Na tuto otázku je třeba podle mého názoru odpovědět záporně.
4. Zatřetí bude Soudní dvůr veden k určení, zda v případě významného zpoždění letu může cestující, kterému tento let prodala cestovní kancelář jako součást souborných služeb ve smyslu směrnice 90/314/EHS(4), uplatňovat nároky plynoucí z článků 6 a 7 nařízení č. 261/2004 vůči provozujícímu leteckému dopravci. Mám za to, že na tuto otázku je třeba odpovědět kladně.
II. Právní rámec
A. Nařízení č. 44/2001
5. Článek 5 bod 1 nařízení č. 44/2001, který se nachází v oddíle 2 kapitoly II, nadepsaném „Zvláštní příslušnost“, zní:
„Osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována,
1) a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn;
b) pro účely tohoto ustanovení a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku:
– v případě prodeje zboží […],
– v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytovány,
c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a)“.
6. Článek 15 nařízení č. 44/2001, který se nachází v oddíle 4 kapitoly II, nadepsaném „Příslušnost ve věcech spotřebitelských smluv“, uvádí:
„1. Ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 4 a čl. 5 bod 5),
a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky;
b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí nebo
c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností.
[…]
3. Tento oddíl se nevztahuje na přepravní smlouvy, kromě případu, kdy smlouva poskytuje kombinaci dopravy a ubytování zahrnutou v ceně.“
7. Článek 16 odst. 1, který se nachází v uvedeném oddíle 4, uvádí, že „[s]potřebitel může podat žalobu proti smluvnímu partnerovi buď u soudů členského státu, na jehož území má tento smluvní partner bydliště, nebo u soudu místa, kde má bydliště spotřebitel“.
8. Článek 17, který se nachází na konci téhož oddílu 4, stanoví, za jakých podmínek je možné se od ustanovení tohoto oddílu odchýlit dohodou o volbě soudu uzavřenou se spotřebitelem.
9. Ačkoli bylo nařízení č. 44/2001 zrušeno nařízením (EU) č. 1215/2012(5), je v projednávané věci použitelné ratione temporis, jelikož nařízení č. 1215/2012 se podle svého čl. 66 odst. 1 vztahuje pouze na žaloby podané po 10. lednu 2015 a žaloba v původním řízení byla podána před tímto datem(6).
10. Nařízení č. 44/2001 je mimoto v projednávané věci použitelné ratione loci, přičemž jeho ustanovení nebyla pro Dánské království původně závazná, ale na základě dohody uzavřené za tímto účelem(7) se od 1. července 2007 vztahují na vztahy mezi Unií a tímto členským státem.
B. Nařízení č. 261/2004
11. Článek 1 odst. 1 písm. c) nařízení č. 261/2004 uvádí, že toto nařízení „stanoví za podmínek v něm stanovených minimální práva cestujících, [mimo jiné] jestliže je jejich let zpožděn“.
12. Podle čl. 2 písm. b) tohoto nařízení se pro jeho účely pojmem „provozující letecký dopravce“ rozumí „letecký dopravce, který provádí nebo zamýšlí provést let podle smlouvy s cestujícím nebo v zastoupení jiné právnické nebo fyzické osoby, která uzavřela smlouvu s tímto cestujícím“.
13. Článek 3 uvedeného nařízení, nadepsaný „Oblast působnosti“, v odstavcích 5 a 6 uvádí:
„5. Toto nařízení se vztahuje na každého provozujícího leteckého dopravce, který přepravuje cestující podle odstavců 1 a 2. Jestliže provozující letecký dopravce nemá smlouvu s cestujícím a plní povinnosti podle tohoto nařízení, má se za to, že jedná v zastoupení osoby, jež uzavřela smlouvu s tímto cestujícím.
6. Tímto nařízením nejsou dotčena práva cestujících podle směrnice [90/314]. Toto nařízení se nepoužije v případech, kdy jsou souborné služby pro cesty, pobyty a zájezdy zrušeny z důvodů jiných než zrušení letu.“
14. Pokud jde o odkaz na směrnici 90/314, který se nachází v posledně uvedeném ustanovení, je třeba upřesnit, že uvedená směrnice byla s účinkem ode dne 1. července 2018 zrušena směrnicí (EU) 2015/2302(8) v souladu s jejím článkem 29. Vzhledem k době rozhodné z hlediska skutečností sporu v původním řízení se však v projednávané věci použije první z těchto směrnic.
15. Článek 6 nařízení č. 261/2004 stanoví právo na pomoc poskytnutou provozujícím leteckým dopravcem v případě významného zpoždění letu a jeho článek 7 stanoví právo na paušální náhradu škody, a to za podmínek uvedených v těchto článcích.
III. Spor v původním řízení, předběžné otázky a řízení před Soudním dvorem
16. Libuše Králová, bytem v Praze (Česká republika), uzavřela s cestovní kanceláří FIRO-tour a.s., která má sídlo v České republice, smlouvu, jejímž předmětem bylo zprostředkování letu z Prahy do Keflavíku (Island), který se měl uskutečnit dne 25. dubna 2013 ve 12:40 hod., a zajištění ubytování. Leteckou přepravu zajištovala společnost Primera Air Scandinavia, jež má sídlo v Dánsku. Tento let se oproti původnímu času odletu opozdil o čtyři hodiny.
17. Dne 24. července 2013 vyzvala Libuše Králová společnost Primera Air Scandinavia, aby jí nahradila škodu, kterou utrpěla z důvodu zpoždění letu. Letecký přepravce její nárok odmítl s tvrzením, že ke zpoždění došlo kvůli mimořádným okolnostem, které nemohly být předvídány.
18. Dne 10. října 2013 podala Libuše Králová k Obvodnímu soudu pro Prahu 8 žalobu, kterou se domáhala, aby bylo společnosti Primera Air Scandinavia uloženo zaplatit jí paušální náhradu ve výši 400 eur. Na podporu svých nároků se stran soudní příslušnosti dovolávala čl. 16 odst. 1 nařízení č. 44/2001 a stran věci samé se dovolávala čl. 6 odst. 1 a článku 7 nařízení č. 261/2004, jak byly vyloženy Soudním dvorem v rozsudku Sturgeon a další(9).
19. V usnesení ze dne 1. dubna 2014 uvedený soud prohlásil, že není příslušný mimo jiné z důvodu, že společnost Primera Air Scandinavia má sídlo na území Dánského království, pro které není nařízení č. 44/2001 použitelné, a že ostatně ustanovení tohoto nařízení nemohou založit mezinárodní příslušnost českých soudů, jelikož se jeví, že mezi účastníky řízení neexistuje smluvní vztah a v každém případě mezi nimi nebyla uzavřena smlouva poskytující kombinaci dopravy a ubytování v souladu s čl. 15 odst. 3 tohoto nařízení.
20. Usnesením ze dne 4. srpna 2014 Městský soud v Praze (Česká republika) zamítl odvolání podané Libuší Královou a rozhodl, že nařízení č. 44/2001 musí být v projednávané věci použito, neboť je pro Dánské království od 1. července 2007(10) závazné, avšak příslušnost českých soudů podle něj založit nelze.
21. Dne 15. září 2015 zrušil Nejvyšší soud (Česká republika), k němuž Libuše Králová podala dovolání, usnesení vydaná v řízení v prvním stupni a v odvolacím řízení a vrátil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 8 s tím, že má konkrétně určit, zda může být společnost Primera Air Scandinavia žalována před českými soudy v intencích čl. 5 bodu 1 a článků 15 a 16 nařízení č. 44/2001, a případně si zajistit odpověď na tuto otázku od Soudního dvora prostřednictvím řízení o předběžné otázce(11).
22. V tomto kontextu se Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodnutím ze dne 25. ledna 2018, které došlo kanceláři Soudního dvora dne 26. března 2018, rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Existoval mezi žalobkyní [v původním řízení] a žalovaným [v původním řízení] smluvní vztah ve smyslu článku 5 [bodu] 1 nařízení [č. 44/2001], ačkoli mezi žalobkyní a žalovaným nebyla uzavřena smlouva a let byl součástí souborných služeb poskytovaných na základě smlouvy mezi žalobkyní a třetí osobou (cestovní kanceláří)?
2) Lze tento vztah kvalifikovat jako vztah spotřebitelský ve smyslu ustanovení oddílu 4 [kapitoly II, ve které se nachází články] […] 15 až […] 17 nařízení [č. 44/2001]?
3) Je žalovaný [v původním řízení] pasivně legitimován k uspokojení nároků plynoucích z nařízení [č. 261/2004]?“
23. Česká vláda a Evropská komise předložily Soudnímu dvoru písemná vyjádření. Ve věci nebylo nařízeno jednání.
IV. Analýza
24. Předkládající soud se v podstatě táže, zda za takových okolností, jako jsou okolnosti sporu v původním řízení, tedy pokud se žaloba na náhradu škody podaná cestujícím na základě nařízení č. 261/2004(12) týká letu, který byl sjednán jako součást souborných služeb prodávaných třetí osobou, je třeba uplatnit pravidlo pro určení příslušnosti založené na místě splnění smluvního závazku, které je upraveno v čl. 5 bodě 1 písm. b) nařízení č. 44/2001 (A), nebo pravidlo, které je příznivé pro spotřebitele a je upraveno v čl. 16 odst. 1 tohoto nařízení (B)(13). Uvedený soud se mimoto pro případ, že by jeho vlastní mezinárodní příslušnost mohla být skutečně založena na jednom z uvedených ustanovení, táže, zda může takový cestující žalovat za účelem uspokojení nároků plynoucích z nařízení č. 261/2004 provozujícího leteckého přepravce, který byl odpovědný k uspokojení těchto nároků(14), ačkoli sporný let mu prodala cestovní kancelář v rámci souborných služeb ve smyslu směrnice 90/314(15) (C)(16).
A. K použitelnosti pravidel pro určení příslušnosti, která jsou upravena v čl. 5 bodě 1 nařízení č. 44/2001 (první otázka)
25. V rámci první otázky předkládající soud v podstatě žádá Soudní dvůr, aby poskytl výklad čl. 5 bodu 1 nařízení č. 44/2001 pro účely určení, zda se pravidla pro určení zvláštní příslušnosti ve věcech týkajících se „smlouvy nebo nároků ze smlouvy“, která jsou upravena v tomto ustanovení(17), uplatní na takovou žalobu na náhradu škody, jaká je předmětem původního řízení, kterou na základě nařízení č. 261/2004 podala cestující proti provozujícímu leteckému dopravci(18), ačkoli mezi touto žalobkyní a tímto žalovaným nebyla uzavřena žádná smlouva a dotčený let byl součástí souborných služeb poskytovaných na základě smlouvy mezi žalobkyní a cestovní kanceláří.
26. Česká vláda a Komise shodně navrhují, aby bylo na tuto otázku odpovězeno kladně, s čímž i já souhlasím, a to z následujících důvodů.
27. V tomto ohledu připomínám, že čl. 5 bod 1 písm. a) nařízení č. 44/2001 uvádí, že „pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“, osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována u „soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn“. Pokud jde o „poskytování služeb“, je v tomto čl. 5 bodě 1 písm. b) druhé odrážce místo splnění závazku, o nějž se jedná, definováno jako „místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytovány“, není-li dohodnuto jinak. Základní hraniční určovatel, který je stanoven v uvedeném čl. 5 bodě 1 písm. a), se má v souladu s uvedeným čl. 5 bodem 1 písm. c) uplatnit tehdy, pokud dotčený smluvní vztah nepředstavuje „poskytování služeb“ ve smyslu uvedeného čl. 5 bodu 1 písm. b)(19).
28. V projednávaném případě z odůvodnění předkládacího rozhodnutí vyplývá, že předkládající soud se konkrétně táže, zda jeho vlastní příslušnost k rozhodnutí sporu v původním řízení může být založena podle zvláštního hraničního určovatele uvedeného v čl. 5 bodě 1 písm. b) druhé odrážce nařízení č. 44/2001, tedy určovatele, o němž již bylo rozhodnuto, že se použije v případě návrhu na náhradu škody, který cestující podal proti letecké společnosti na základě smlouvy, jež mezi sebou uzavřeli, i na základě nařízení č. 261/2004(20). Soudní dvůr má v projednávané věci rozhodnout, zda se tento přístup uplatní rovněž za takových okolností, jako jsou okolnosti v projednávané věci, kdy smluvním partnerem dotyčné cestující nebyl provozující letecký dopravce, ale cestovní kancelář, která jí prodala sporný let v kombinaci s ubytováním.
29. Stejně jako česká vláda a Komise uvádím, že Soudní dvůr již ve spojených věcech, v nichž byl vydán rozsudek flightright a další(21), rozhodoval o situaci, která je srovnatelná se situací posuzovanou v projednávané věci. V uvedených věcech se totiž také jednalo o žaloby na náhradu škody – na základě nařízení č. 261/2004 – za významné zpoždění letů provedených provozujícím leteckým dopravcem, který s dotyčnými cestujícími neuzavřel smlouvu, neboť tito cestující zakoupili své letenky u jiných leteckých společností před podáním žaloby proti dopravci, který uskutečnil úsek letu s přestupem zahrnující sporné zpoždění(22).
30. V této souvislosti Soudní dvůr rozhodl, že pojem „smlouva nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu čl. 5 bodu 1 písm. a) nařízení č. 44/2001 se vztahuje na žaloby na náhradu škody za významné zpoždění letu s přestupem, které cestující na základě nařízení č. 261/2004 podali proti provozujícímu leteckému dopravci, který s ohledem na důvody uvedené níže není jejich smluvní protistranou(23).
31. Soudní dvůr nejprve připomněl, že pojem „smlouva nebo nároky ze smlouvy“ nesmí být vykládán s odkazem na vnitrostátní právo, ale autonomně, a že pod tento pojem spadají všechny závazky, které vyplývají ze smlouvy, jejíž nesplnění je tvrzeno na podporu žalobcovy žaloby. Soudní dvůr dále potvrdil, že použití pravidla pro určení příslušnosti, které je stanoveno v uvedeném čl. 5 bodě 1 písm. a), nevyžaduje uzavření smlouvy mezi účastníky řízení, ale předpokládá nicméně existenci právního závazku, který byl svobodně přijat jednou osobou vůči jiné osobě a o který se opírá žalobcova žaloba, takže toto pravidlo pro určení příslušnosti se zakládá na důvodu žaloby, a nikoli na identitě stran(24). Soudní dvůr konečně zdůraznil, že takový provozující letecký dopravce, jaký je uveden v čl. 3 odst. 5 druhé větě nařízení č. 261/2004 – a sice dopravce, který neuzavřel smlouvu s dotyčným cestujícím, ale plní povinnosti podle tohoto nařízení, a má se tedy za to, že jedná v zastoupení osoby, jež uzavřela přepravní smlouvu s tímto cestujícím – musí být považován za osobu plnící povinnosti svobodně přijaté vůči smluvní protistraně cestujícího, které vyplývají ze smlouvy o letecké dopravě, jež byla s cestujícím uzavřena.
32. V tomtéž rozsudku flightright a další Soudní dvůr poskytl výklad čl. 5 bodu 1 písm. b) druhé odrážky nařízení č. 44/2001, jenž se týkal určení místa poskytnutí služeb letecké dopravy v takovém případě, jaký byl předmětem sporů v původním řízení, a sice v případě zpoždění letu s přestupem zajišťovaným dvěma leteckými společnostmi, z nichž jedna není smluvní protistranou dotyčných cestujících(25). V tomto ohledu poskytl obecné úvahy, které jsou podle mého názoru relevantní také v projednávané věci.
33. Soudní dvůr tak připomněl význam dostatečně úzké vazby mezi soudem a skutkovými okolnostmi všech sporů, na které se vztahuje čl. 5 bod 1 nařízení č. 44/2001, s tím, že tato vazba je požadována všemi pravidly pro určení zvláštní příslušnosti, která jsou upravena v tomto ustanovení, a takový cíl blízkosti je potvrzen v bodě 12 odůvodnění tohoto nařízení(26). Rovněž se zabýval tím, zda je přijatý výklad skutečně v souladu se zásadou předvídatelnosti, která je uvedena v bodě 11 odůvodnění daného nařízení a kterou mají tato pravidla pro určení příslušnosti zaručit, aby žalobce i žalovaný mohl snadno určit příslušný soud. Kromě toho zdůraznil, že v rámci dobrovolně uzavřených obchodních dohod mezi takovými leteckými dopravci, o jaké se jednalo v dané věci, se má za to, že provozující letecký dopravce, který neuzavřel smlouvu s cestujícím, jedná v zastoupení leteckého dopravce, jenž je smluvní protistranou dotyčného cestujícího.
34. Jsem toho názoru, že závěry a výklady, které byly takto poskytnuty, lze mutatis mutandis použít v projednávané věci(27), takže taková žaloba, jakou podala žalobkyně v původním řízení, spadá do působnosti čl. 5 bodu 1 nařízení č. 44/2001.
35. Ve věci, v níž byl vydán rozsudek flightright a další i v projednávané věci je totiž žaloba na náhradu škody za významné zpoždění letu založena na závazcích, které vyplývají z původní smlouvy uzavřené dotyčným cestujícím, jejíhož nesprávného plnění se posledně uvedený na podporu své žaloby dovolává. V projednávané věci je žalovaným rovněž provozující letecký dopravce, který není osobou, jež uzavřela spornou smlouvu s tímto cestujícím, v projednávaném případě cestovní kanceláří, ale který vůči této osobě svobodně přijal závazek provést let, a splnit tedy v jejím zastoupení závazky plynoucí z nařízení č. 261/2004(28), na nichž je založena uvedená žaloba. Mám za to, že je v tomto ohledu irelevantní, že sporný let byl prodán v kombinaci s ubytováním, tedy že byl součástí „souborných služeb pro cesty“ ve smyslu směrnice 90/314(29), jelikož tato zvláštnost nijak nemění smluvní povahu právních závazků, jichž se žalobkyně dovolává, ani důvod její žaloby. Taková žaloba, jaká byla podána v původním řízení, tudíž podle mého názoru spadá pod pojem „smlouva nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu čl. 5 bodu 1 nařízení č. 44/2001(30).
36. Konkrétně se na žalobu tohoto typu podle mého názoru uplatní hraniční určovatel pro poskytování služeb, který je uveden v daném čl. 5 bodě 1 písm. b) druhé odrážce, a sice místo poskytnutí dotčené služby letecké dopravy. S ohledem na judikaturu Soudního dvora, jež se týká výkladu tohoto ustanovení v rámci žalob na náhradu škody podaných cestujícími na základě nařízení č. 261/2004(31), jsem toho názoru, že k rozhodnutí o takové žalobě, jako je žaloba podaná v původním řízení, je příslušný soud, v jehož obvodu se nachází místo provedení zpožděného letu, které je pojato, na základě volby žalobkyně, jako místo odletu nebo místo příletu letadla, jež jsou stanovena ve smlouvě, kterou dotyčný cestující uzavřel s cestovní kanceláří(32), přičemž je třeba poznamenat, že jedno či druhé z těchto míst se v praxi často shoduje s místem, kde má cestující bydliště.
37. Stejně jako Soudní dvůr zdůraznil v rozsudku flightright a další, jsem i já toho názoru, že bez ohledu na skutečnost, že provozující letecký dopravce není smluvní protistranou cestujícího, je výklad navržený v tomto stanovisku v souladu s cíli předvídatelnosti a blízkosti, o které usilují veškerá pravidla pro určení zvláštní příslušnosti stanovená v čl. 5 bodě 1 nařízení č. 44/2001, v rozsahu, v němž tento dopravce souhlasil se splněním závazků plynoucích z nařízení č. 261/2004 v zastoupení uvedené smluvní protistrany. Vzhledem k tomu, že v projednávaném případě letecký dopravce, který má sídlo v Dánsku, svobodně souhlasil, že provede let prodaný českou cestovní kanceláří, nemohl neznat místo odletu (nacházející se v České republice) i místo příletu (nacházející se na Islandu) letadla, a musel tedy rozumně očekávat, stejně jako dotyčná cestující, že případný spor bude předložen českému soudu, který má mimo jiné dobrou zeměpisnou polohu pro rozhodnutí tohoto sporu.
38. Jsem proto toho názoru, že na první předběžnou otázku je třeba odpovědět, že čl. 5 bod 1 nařízení č. 44/2001 musí být vykládán v tom smyslu, že se vztahuje na žalobu na náhradu škody, kterou cestující podal proti provozujícímu leteckému dopravci, ačkoli mezi těmito účastníky řízení nebyla uzavřena smlouva a tento let byl součástí souborných služeb poskytovaných na základě smlouvy mezi žalobkyní a třetí osobou.
B. K použitelnosti pravidel pro určení příslušnosti, která jsou upravena v oddílu 4 kapitoly II nařízení č. 44/2001 (druhá otázka)
39. Podstata druhé otázky, kterou předkládající soud položil Soudnímu dvoru, tkví v tom, zda právní vztah existující mezi cestujícím a provozujícím leteckým dopravcem spadá za takových okolností, jako jsou okolnosti projednávané věci, do působnosti oddílu 4 kapitoly II nařízení č. 44/2001, ve kterém se nachází články 15 až 17 tohoto nařízení, které stanoví pravidla pro určení zvláštní příslušnosti „ve věcech spotřebitelských smluv“.
40. Česká vláda navrhuje na položenou otázku odpovědět, že vztah dotčený v původním řízení nelze považovat za spotřebitelskou smlouvu ve smyslu čl. 15 odst. 1 nařízení č. 44/2001. Komise je naproti tomu toho názoru, že ustanovení oddílu 4 kapitoly II tohoto nařízení by se měla v tomto kontextu použít. Osobně mám naopak za to, že na takovou žalobu, o jaké má rozhodnout předkládající soud, se pravidla pro určení příslušnosti stanovená v uvedeném oddíle 4 nevztahují.
41. Nejprve je třeba uvést, že předkládající soud se konkrétně táže, zda jeho vlastní příslušnost rozhodnout spor v původním řízení může být založena na čl. 16 odst. 1 uvedeného nařízení, který spotřebiteli umožňuje žalovat smluvního partnera buď u soudu místa, kde má spotřebitel bydliště, nebo u soudů členského státu, na jehož území má bydliště žalovaný.
42. Z judikatury Soudního dvora přitom vyplývá, že příslušnost soudu místa, kde má bydliště spotřebitel, která je stanovena v čl. 16 odst. 1 nařízení č. 44/2001, je vázána na splnění tří podmínek uplatnění, které jsou uvedeny v čl. 15 odst. 1 tohoto nařízení. Mezi tyto kumulativní podmínky patří zaprvé podmínka, aby jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, který jedná v rámci, o němž lze mít za to, že nespadá do jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, zadruhé podmínka, aby smlouva mezi tímto spotřebitelem a profesionálem nebo podnikatelem byla skutečně uzavřena, a zatřetí podmínka, aby uzavřená smlouva spadala do jedné z kategorií uvedených v daném čl. 15 odst. 1 písm. a) až c)(33).
43. Předkládající soud nemá v projednávaném případě pochybnosti přímo o těchto třech podmínkách, u nichž je zjevně nesporné, že jsou v projednávané věci splněny, a to přinejmenším ve vztahu ke smlouvě, kterou žalobkyně v původním řízení uzavřela s cestovní kanceláří(34). Uvedený soud se nicméně potýká s nejistotou plynoucí z toho, že profesionál či podnikatel, který je žalován v původním řízení, není osobou, se kterou dotyčná spotřebitelka uzavřela smlouvu, z níž vyplývají právní závazky, jež jsou předmětem tohoto řízení.
44. Dále je třeba připomenout, že podle čl. 15 odst. 3 nařízení č. 44/2001 se oddíl 4 kapitoly II tohoto nařízení nevztahuje na přepravní smlouvy, vyjma „případu, kdy smlouva poskytuje kombinaci dopravy a ubytování zahrnutou v ceně“, přičemž tento výraz musí být vykládán ve světle pojmu „souborné služby pro cesty“ ve smyslu směrnice 90/314(35). Cestující v letecké dopravě, který koupil pouze letenku, se proto na rozdíl od cestujícího, který zakoupil letenku v rámci souborných služeb pro cestu, nemůže dovolávat pravidel pro určení zvláštní příslušnosti ve věcech spotřebitelských smluv, která se nacházejí v tomto oddíle 4(36).
45. Zpožděný let, v důsledku kterého podala dotyčná cestující žalobu na náhradu škody, byl v projednávané věci zakoupen v kombinaci s ubytováním, takže je zřejmé, že kdyby taková žaloba byla podána proti cestovní kanceláři, která prodala letenku na tento let, uplatnila by se ustanovení uvedeného oddílu 4. Naproti tomu není zjevné, že by tomu tak mělo být i v případě žaloby, která je – stejně jako ve věci v původním řízení – podána pouze proti třetí osobě, kterou je provozující letecký dopravce.
46. Podle mého názoru se předkládající soud v této souvislosti v podstatě táže, zda by se soudní příslušnost, jež by mohla vyplývat ze smlouvy o souborných službách pro cestu uzavřené mezi spotřebitelem a cestovní kanceláří, kdyby tato cestovní kancelář byla žalovanou osobou, mohla vztahovat na provozujícího leteckého dopravce(37), takže posledně uvedený by mohl být, podobně jako cestovní kancelář, se kterou se dohodl, že provede sporný let, žalován u soudu místa, kde má spotřebitel bydliště(38).
47. Komise je nakloněna takovému extenzivnímu přístupu, který zastává také Libuše Králová v původním řízení. Komise je toho názoru, že výjimka stanovená v čl. 15 odst. 3 in fine nařízení č. 44/2001, a tedy oddíl 4 jeho kapitoly II by se měly ve věci v původním řízení uplatnit, jelikož závazky existující mezi jednak spotřebitelem a cestovní kanceláří na základě jejich smlouvy poskytující kombinaci dopravy a ubytování a jednak touto cestovní kanceláří a leteckým dopravcem na základě jejich obchodní dohody jsou neoddělitelně spjaty, a to i přesto, že zahrnují více smluvních subjektů. S tímto názorem s ohledem na následující úvahy nesouhlasím.
48. Zaprvé znění všech ustanovení nacházejících se v oddíle 4 kapitoly II nařízení č. 44/2001, nadepsaném „Příslušnost ve věcech spotřebitelských smluv“, mě vede k tomu, abych stejně jako česká vláda zvolil opačnou tezi, než jakou zastává Komise. V těchto ustanoveních je totiž odkazováno na „smlouvy uzavřené spotřebitelem“, na „smluvní[ho] partner[a] spotřebitele“ nebo také na dohody o volbě soudu uzavřené „mezi spotřebitelem a jeho smluvním partnerem“(39), což jsou formulace, na základě kterých jsem toho názoru, že nejenom skutečné uzavření spotřebitelské smlouvy(40), ale také identita účastníků řízení(41) jsou rozhodující pro použití pravidel pro určení příslušnosti uvedených v daném oddíle, a to na rozdíl od toho, co platí pro čl. 5 bod 1 tohoto nařízení, pokud jde o zvláštní příslušnost ve věcech týkajících se „smlouvy nebo nároků ze smlouvy“(42). V témže smyslu již Soudní dvůr rozhodl, že „pravidla pro určení příslušnosti stanovená v oblasti spotřebitelských smluv v čl. 16 odst. 1 [nařízení č. 44/2001] se v souladu se zněním tohoto ustanovení vztahují pouze na žalobu podanou spotřebitelem proti smluvnímu partnerovi, což nutně předpokládá uzavření smlouvy mezi spotřebitelem a dotčeným profesionálem či podnikatelem“(43).
49. Za takových okolností, jako jsou okolnosti věci v původním řízení, přitom nelze mít pro účely použití oddílu 4 kapitoly II nařízení č. 44/2001 za to, že žalovaný, a sice provozující letecký dopravce, je profesionálem či podnikatelem, se kterým spotřebitel uzavřel příslušnou smlouvu. Česká vláda podle mého názoru správně tvrdí, že i když nárok cestujícího vůči dopravci musí být za takových okolností považován za „nárok ze smlouvy“ ve smyslu čl. 5 bodu 1 tohoto nařízení(44), v žádném případě to samo o sobě neznamená existenci smluvního vztahu mezi těmito stranami ve smyslu oddílu 4 jeho kapitoly II. Tato disociace vyplývá z toho, že působnost a podmínky použití pravidel pro určení příslušnosti uvedených v daném čl. 5 bodě 1 se liší od působnosti a podmínek použití pravidel pro určení příslušnosti uvedených v daném oddíle 4, přičemž posledně uvedená pravidla jsou odchylkou od prvně uvedených(45).
50. Zadruhé je třeba poznamenat, že žalobkyně v původním řízení nicméně před předkládajícím soudem uvedla, že Soudní dvůr v rozsudku Maletic vyložil pojem „smluvní partner“, který je uveden v čl. 16 odst. 1 nařízení č. 44/2001, v tom smyslu, že „za takových okolností, jako jsou okolnosti dotčené ve věci v původním řízení, zahrnuje i smluvního partnera hospodářského subjektu, s nímž spotřebitel uzavřel smlouvu, kterýžto partner má sídlo na území členského státu, v němž se nachází bydliště tohoto spotřebitele“(46). Komise také – avšak podle mého názoru nesprávně – argumentuje tímto rozsudkem na podporu výkladu, který navrhuje v projednávané věci.
51. Stejně jako předkládající soud a česká vláda uvádím, že okolnosti věci, v níž byl vydán rozsudek Maletic, se v mnoha ohledech lišily od okolností projednávané věci(47). V pozdějším rozsudku(48) přitom Soudní dvůr zdůraznil, že výklad poskytnutý v rozsudku Maletic „vychází ze zvláštních okolností, kdy byl spotřebitel od počátku neoddělitelně smluvně vázán ke dvěma smluvním partnerům“(49), a bere do úvahy skutečnost, že „vyloučení smluvního partnera usazeného v členském státě spotřebitele z působnosti uvedeného článku 16 by mělo za následek, že by soud, k němuž byla podána žaloba znějící na uložení solidární povinnosti oběma smluvním partnerům spotřebitele, byl příslušný pouze ve vztahu k hospodářskému subjektu usazenému v jiném členském státě“(50). Soudní dvůr doplnil, že „takový výklad nemůže platit za okolností věci v původním řízení, kdy uzavření smlouvy s dotčeným profesionálem či podnikatelem zcela chybí“(51).
52. Tento negativní závěr je třeba podle mého názoru učinit také v projednávané věci, neboť jednak spotřebitelka dotčená v této věci nebyla od počátku neoddělitelně smluvně vázána ke dvěma smluvním partnerům, nýbrž uzavřela smlouvu pouze s cestovní kanceláří, a jednak se v žalobě v původním řízení nedomáhá toho, aby jí takoví smluvní partneři společně a nerozdílně zaplatili danou částku, ale pouze aby tuto částku zaplatil profesionál či podnikatel, který neuzavřel smlouvu s touto spotřebitelkou a má mimoto sídlo v jiném členském státě, než ve kterém má spotřebitelka bydliště.
53. Zatřetí je třeba zdůraznit, že výklad, který navrhuji, není v rozporu s cíli nařízení č. 44/2001, jichž se dovolává Komise.
54. Pokud jde o riziko souběžných řízení, a tedy vzájemně si odporujících rozhodnutí(52), kterým se nařízení č. 44/2001 snaží v rámci svého obecného cíle zabránit, jak je uvedeno v bodě 15 jeho odůvodnění a jak Soudní dvůr připomněl mimo jiné v rozsudku Maletic, omezím se pouze na konstatování, že toto riziko neexistuje v případě takové žaloby, jako je žaloba podaná v původním řízení, a že předcházení tomuto riziku každopádně nepředstavuje základní účel oddílu 4 kapitoly II uvedeného nařízení.
55. Pokud jde o ochranu spotřebitele, jejíž zajištění je specifickým cílem oddílu 4 kapitoly II nařízení č. 44/2001, který stanoví pravidla pro určení příslušnosti, jež jsou příznivá zájmům této slabší strany, jak je uvedeno v bodě 13 odůvodnění tohoto nařízení(53), je třeba poznamenat, že Komise se na podporu teze, kterou zastává(54), výslovně a podle mého názoru neuváženě dovolává tohoto cíle.
56. Soudní dvůr totiž opakovaně připomněl, že ustanovení tohoto oddílu 4 musí být vykládána striktně, tedy že nemohou vést k výkladu, který jde nad rámec případů výslovně upravených v těchto ustanoveních, jelikož tato ustanovení představují odchylky(55), a to nejenom z obecného pravidla pro určení příslušnosti, které je upraveno v čl. 2 odst. 1 uvedeného nařízení(56), ale také z pravidel pro určení zvláštní příslušnosti ve věcech týkajících se smlouvy nebo nároků ze smlouvy, která jsou upravena v čl. 5 bodě 1 téhož nařízení(57).
57. Soudní dvůr již navíc ohledně čl. 16 odst. 1 nařízení č. 44/2001 rozhodl, že „podmínka, podle které musí mezi spotřebitelem a dotčeným profesionálem či podnikatelem existovat uzavřená smlouva, umožňuje zaručit, že určení příslušnosti bude předvídatelné, což je jedním z cílů [tohoto nařízení], jak vyplývá z bodu 11 jeho odůvodnění“(58). Skutečnost, že profesionál či podnikatel může být na základě tohoto čl. 16 odst. 1 žalován u soudu, v jehož obvodu má bydliště slabší strana, která je spotřebitelem, je vyvážena požadavkem, aby mezi sebou uzavřeli smlouvu, z čehož vyplývá uvedená předvídatelnost.
58. Z toho podle mého názoru vyplývá, že není namístě použít pravidla pro určení příslušnosti chránící slabší stranu, která jsou upravena v oddíle 4 kapitoly II uvedeného nařízení, a konkrétně v jeho čl. 16 odst. 1, za takových okolností, jako jsou okolnosti žaloby podané k předkládajícímu soudu, tedy pokud dotyčný spotřebitel neuzavřel smlouvu s profesionálem či podnikatelem, vůči němuž podal žalobu na náhradu škody.
59. Navrhuji tudíž na druhou předběžnou otázku odpovědět, že ustanovení oddílu 4 kapitoly II nařízení č. 44/2001, ve kterém se nacházejí články 15 až 17 tohoto nařízení, musí být vykládána v tom smyslu, že se na takovou žalobu nevztahují.
C. K možnosti cestujícího, jehož let zakoupený v rámci souborných služeb pro cestu, na které se vztahuje směrnice 90/314, byl zpožděn, žalovat provozujícího leteckého dopravce na základě článků 6 a 7 nařízení č. 261/2004 (třetí otázka)
60. Podstata třetí otázky, kterou předkládající soud položil Soudnímu dvoru, tkví v tom, zda je provozující letecký dopravce pasivně legitimován k uspokojení nároků cestujícího plynoucích z nařízení č. 261/2004, ačkoli mezi těmito účastníky nebyla uzavřena smlouva a dotčený let byl zakoupen u cestovní kanceláře v rámci souborných služeb pro cestu, které spadají do působnosti směrnice 90/314.
61. Česká vláda(59) i Komise(60) navrhují – přestože své návrhy formulovaly odlišně a vycházely z odlišných důvodů – odpovědět na položenou otázku kladně. Jsem rovněž toho názoru, že vzhledem k následujícím skutečnostem je třeba na položenou otázku odpovědět kladně.
62. Nejprve je třeba uvést, že otázky předkládajícího soudu se v podstatě týkají dvou problematických aspektů.
63. Jedním problematickým aspektem je určení, zda má závazky plynoucí z nařízení č. 261/2004 splnit provozující letecký dopravce, který provedl sporný let v zastoupení osoby, která uzavřela smlouvu s cestujícím(61), i v případě, že stejně jako v projednávané věci tato osoba prodala cestujícímu souborné služby pro cesty, a nikoli pouze leteckou dopravu. V tomto ohledu pouze uvedu, že tomu tak podle mého názoru je, a odkazuji v tomto smyslu na úvahy o poznatcích plynoucích z rozsudku flightright a další, které jsem uvedl v souvislosti s první předběžnou otázkou(62). Stejně tak má Komise na základě uvedeného rozsudku(63) za to, že v této souvislosti může cestující žalovat dopravce, který plní závazky svobodně přijaté vůči cestovní kanceláři, která prodala let, jenž byl součástí souborných služeb pro cesty.
64. Druhý problematický aspekt, na který upozornil předkládající soud a který je podle mého názoru komplikovanější, se týká vztahu mezi nároky plynoucími z nařízení č. 261/2004 a nároky plynoucími ze směrnice 90/314(64) za takových okolností, jako jsou okolnosti sporu v původním řízení.
65. Podobný návrh byl nedávno předmětem věci, v níž byl vydán rozsudek Aegean Airlines(65) a konkrétně se týkala nároku na proplacení letenky provozujícím leteckým dopravcem v případě zrušení letu, zvláště v případě, kdy je organizátor cesty(66) v úpadku. V uvedeném rozsudku Soudní dvůr vyložil „čl. 8 odst. 2 nařízení č. 261/2004[(67)] v tom smyslu, že cestující, který má podle směrnice 90/314 právo obrátit se na organizátora souborných služeb pro cesty, aby mu byla proplacena pořizovací cena letenky, se již nemůže domáhat náhrady pořizovací ceny této letenky od provozujícího leteckého dopravce na základě uvedeného nařízení, a to ani v případech, kdy organizátor souborných služeb pro cesty není finančně způsobilý nahradit pořizovací cenu letenky a nepřijal opatření nutná k zajištění náhrady“(68). Tento výklad bylo podle mého názoru třeba učinit z důvodů, které jsem uvedl v mém stanovisku k dané věci(69).
66. Je třeba zdůraznit, že i když se otázka položená v projednávané věci týká všech nároků, které cestujícím přiznává nařízení č. 261/2004, z předkládacího rozhodnutí(70) vyplývá, že žaloba v původním řízení je založena konkrétně na jeho článcích 6 a 7, které uvádějí podmínky, za kterých musí provozující letecký dopravce v případě významného zpoždění letu nabídnout cestujícímu pomoc v souladu s jeho články 8 a 9 a paušální náhradu v souladu s výkladem poskytnutým v rozsudku Sturgeon a další, kdy byla škoda způsobená nejméně tříhodinovým zpožděním letu, k němuž došlo i v projednávané věci, postavena na roveň škodě způsobené zrušením letu. V tomto stanovisku se tedy budu zabývat především výkladem uvedených článků 6 a 7 s ohledem na takové okolnosti, avšak přesto zohledním i další ustanovení.
67. Pokud jde o znění a systematiku relevantních ustanovení nařízení č. 261/2004, je třeba uvést, že toto nařízení obsahuje některá ustanovení, která se týkají obecně jeho vztahu se směrnicí 90/314. Bod 5 odůvodnění tohoto nařízení uvádí, že ochrana cestujících zajištěná tímto nařízením by se měla uplatnit i na letech, které tvoří součást souborných služeb pro cesty, pobyty a zájezdy, na něž se vztahuje uvedená směrnice. Kromě toho čl. 3 odst. 6 daného nařízení uvádí, že tímto nařízením nejsou dotčena práva cestujících podle směrnice 90/314(71).
68. Článek 8 odst. 2 nařízení č. 261/2004, jehož výklad byl poskytnut v rozsudku Aegean Airlines, konkrétně uvádí, že nárok na náhradu ceny letenky, který je stanoven v odst. 1 písm. a) tohoto článku(72), se vztahuje rovněž na cestující, jejichž lety jsou součástí souboru služeb, s výjimkou případu, kdy toto právo – byť jen potenciálně – vzniká podle směrnice 90/314(73). V uvedeném rozsudku Soudní dvůr nejprve připomněl historii vzniku nařízení č. 261/2004(74) a obsah jeho čl. 3 odst. 6 a poté rozhodl, že tento čl. 8 odst. 2 implikuje, že právo na náhradu ceny letenky podle tohoto nařízení a podle směrnice 90/314(75) nelze kumulovat, neboť taková kumulace by mohla vést k neodůvodněně nadměrné ochraně dotčeného cestujícího na úkor provozujícího leteckého dopravce, neboť posledně uvedenému v tomto případě hrozí, že bude muset zčásti převzít odpovědnost za organizátora souborných služeb pro cesty vůči jeho klientům na základě smlouvy, kterou s nimi tento organizátor uzavřel(76).
69. Naproti tomu články 6 a 7 nařízení č. 261/2004, jejichž výklad je v projednávané věci požadován v tom smyslu, že se vztahují na takovou žalobu na paušální náhradu za významné zpoždění letu, jako je žaloba podaná v původním řízení, neobsahují výslovnou výjimku týkající se ustanovení směrnice 90/314, která by byla rovnocenná výjimce uvedené v čl. 8 odst. 2 in fine tohoto nařízení, jež je omezena na žádosti o náhradu ceny letenky(77).
70. Z těchto rozdílných znění podle mého názoru jasně vyplývá, že právo na náhradu škody podle článku 7 nařízení č. 261/2004, které je spojeno jak se zrušenými lety, tak s lety zpožděnými minimálně o tři hodiny(78), má i cestující, jehož let je součástí souborných služeb pro cesty, a to bez ohledu na právo na vrácení částky nebo právo na náhradu škody, jež jsou přiznaná směrnicí 90/314 za neplnění nebo nesprávné plnění služeb, které jsou předmětem souboru služeb(79). Jinými slovy, takový cestující se podle mého názoru může vůči provozujícímu leteckému dopravci dovolávat práva na standardizovanou náhradu škody na základě nařízení č. 261/2004(80) a vůči osobě, která mu prodala souborné služby pro cesty, se může dovolávat práva na individuální náhradu škody na základě směrnice 90/314, a to do výše rozdílu mezi hodnotou služeb, které byly sjednány v cestovní smlouvě, a hodnotou služeb, které byly skutečně poskytnuty.
71. V projednávaném případě jsem toho názoru, že taková škoda způsobená významným zpožděním letu, jakou uplatňuje žalobkyně v původním řízení, nemůže sama o sobě spadat pod poslední druh náhrady, přestože čas odletu dotyčného letu byl pravděpodobně uveden ve smlouvě, kterou cestující uzavřel s cestovní kanceláří. Mám za to, že povinnost nahradit škodu, kterou organizátorovi souborných služeb pro cesty, pobyty a zájezdy ukládá směrnice 90/314, by naproti tomu mohla v důsledku takového zpoždění vzniknout, kdyby bylo prokázáno, že toto zpoždění vedlo k nesprávnému plnění dalších služeb, které patří mezi uvedené souborné služby. Nicméně jak jsem uvedl ve věci Aegean Airlines(81), je třeba dbát na to, aby se zabránilo nadměrné náhradě plynoucí ze společného uplatnění práv na náhradu škody stanovených v nařízení č. 261/2004 a ve směrnici 90/314, takže částky dlužné na základě tohoto nařízení by podle mého názoru měly být případně odečteny od částek dlužných na základě této směrnice(82).
72. Pokud jde o historický kontext ustanovení, která jsou relevantní v projednávané věci, je třeba ve světle toho, co Soudní dvůr uvedl v rozsudku Aegean Airlines, a v souladu s úvahami, které jsem uvedl ve stanovisku k dané věci(83), zdůraznit, že z historie vzniku nařízení č. 261/2004 vyplývá, že unijní normotvůrce neměl v úmyslu vyloučit cestující, jejichž let je součástí souborných služeb pro cesty, z působnosti tohoto nařízení, nýbrž měl v úmyslu přiznat jim práva stanovená v tomto nařízení při zachování systému, který poskytuje dostatečnou ochranu a byl již předtím zaveden směrnicí 90/314 ve prospěch těchto cestujících. Konkrétně právo na standardizovanou náhradu škody, jež vyplývá z článku 7 nařízení č. 261/2004, očividně patří mezi základní práva, která toto nařízení přiznává cestujícím v letecké dopravě vůči provozujícímu leteckému dopravci(84), a nemá podle mého názoru ekvivalent v systému zavedeném směrnicí 90/314 vůči organizátorovi souborných služeb pro cesty.
73. Ze stejného časového hlediska je třeba podle mého názoru zohlednit obsah směrnice 2015/2302, která nahradila směrnici 90/314(85), jelikož tato nová směrnice o souborných cestovních službách obsahuje ustanovení, která přesně stanoví, jak má být tato směrnice kombinována s nařízením č. 261/2004 z hlediska práv na náhradu škody nebo snížení ceny stanovených v této směrnici(86). Z toho zejména vyplývá, že s cílem zabránit nadměrné náhradě škody musí být částky, které jsou na základě směrnice 2015/2302 poskytnuty v případě nesprávného plnění cestovních služeb, odečteny od částek poskytnutých na základě jiných citovaných aktů unijního práva, mezi něž patří nařízení č. 261/2004. Podobné úvahy obsahuje sdělení Komise týkající se nařízení č. 261/2004, které bylo zveřejněno po přijetí směrnice 2015/2302(87). To podle mého názoru svědčí o tom, že unijní normotvůrce napříště výslovně uznal, že právo na náhradu škody stanovené v článku 7 nařízení č. 261/2004 mohou uplatnit cestující, jejichž let je součástí souborných služeb pro cesty.
74. Pokud jde o cíle relevantních ustanovení(88), z bodu 1 odůvodnění nařízení č. 261/2004 vyplývá, že toto nařízení má především zajistit vysokou úroveň ochrany cestujících, i když toto nařízení usiluje také o zajištění rovnováhy mezi zájmy chráněných cestujících a zájmy leteckých dopravců.
75. Skutečnost, že je všem kategoriím cestujících v letecké dopravě, včetně těch, jejichž let je součástí souborných služeb pro cesty, přiznáno právo na náhradu škody podle článku 7 nařízení č. 261/2004, je přitom plně v souladu s jeho hlavním cílem(89), aniž je tím dotčen jeho sekundární cíl, protože článek 13 uvedeného nařízení umožňuje provozujícímu leteckému dopravci, který poskytl cestujícímu náhradu na základě tohoto nařízení, požadovat podle použitelného vnitrostátního práva náhradu škody od jiných osob odpovědných za to, že tento dopravce nesplnil své povinnosti(90).
76. Navíc z praktického hlediska je třeba poznamenat, že na rozdíl od obtíží, které s sebou nese žádost o náhradu ceny letenky na základě článku 8 nařízení č. 261/2004, kdy může být pro provozujícího leteckého dopravce obtížné určit kupní cenu letu, když je tento let součástí souborných služeb pro cesty prodaných třetí osobou(91), nevyvolává žádost o náhradu na základě článku 7 tohoto nařízení za stejných okolností prodeje takové problémy s vyčíslením, neboť částka, která má být vyplacena cestujícímu, je v tomto případě stanovena paušálně a na základě jednotných kritérií, která jsou uvedena v posledně uvedeném článku(92).
77. Konečně je třeba upřesnit, že nesdílím názor české vlády, že kladná odpověď na třetí předběžnou otázku by měla být omezena na případy, kdy zpoždění bylo způsobeno překážkou na straně provozujícího leteckého dopravce(93), neboť posledně uvedený musí mít možnost zprostit se odpovědnosti k náhradě škody, prokáže-li existenci okolností nezávislých na jeho vůli(94). Jsem toho názoru, že jádrem této otázky je určit, zda je takový dopravce pasivně legitimován za účelem uspokojení nároků cestujících na náhradu škody, a nikoli podmínky, za kterých se může zprostit povinnosti poskytnout náhradu cestujícímu, kterou na základě nařízení č. 261/2004 v zásadě má.
78. V důsledku toho mám za to, že na třetí otázku je třeba odpovědět, že články 6 a 7 nařízení č. 261/2004 musí být vykládány v tom smyslu, že cestující, jehož let byl zpožděn o tři hodiny nebo více, může žádat náhradu od provozujícího leteckého dopravce na základě tohoto nařízení, ačkoli tito účastníci neuzavřeli smlouvu a tento let byl součástí souborných služeb, na které se vztahuje směrnice 90/314 a které musely být poskytnuty na základě smlouvy uzavřené mezi tímto cestujícím a cestovní kanceláří.
V. Závěry
79. S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky položené Obvodním soudem pro Prahu 8 (Česká republika) následovně:
„1) Článek 5 bod 1 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech musí být vykládán v tom smyslu, že se vztahuje na žalobu na náhradu škody, kterou cestující podal proti provozujícímu leteckému dopravci, ačkoli mezi těmito účastníky řízení nebyla uzavřena smlouva a tento let byl součástí souborných služeb poskytovaných na základě smlouvy mezi žalobkyní a třetí osobou.
2) Ustanovení oddílu 4 kapitoly II nařízení č. 44/2001, ve kterém se nacházejí články 15 až 17 tohoto nařízení, musí být vykládána v tom smyslu, že se na takovou žalobu nevztahují.
3) Články 6 a 7 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. února 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91, musí být vykládány v tom smyslu, že cestující, jehož let byl zpožděn o tři hodiny nebo více, může žádat náhradu od provozujícího leteckého dopravce na základě tohoto nařízení, ačkoli tito účastníci neuzavřeli smlouvu a tento let byl součástí souborných služeb, na které se vztahuje směrnice Rady 90/314/EHS ze dne 13. června 1990 o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy a které musely být poskytnuty na základě smlouvy uzavřené mezi tímto cestujícím a cestovní kanceláří.“