ROZSUDEK TRIBUNÁLU (devátého senátu)

11. září 2019(*)

„Veřejná služba – Úředníci – Povyšování – Povyšování za rok 2017 – Rozhodnutí nepovýšit žalobce do platové třídy AD 7 s účinností od 1. ledna 2017 – Článek 45 služebního řádu – Článek 9 odst. 3 přílohy IX služebního řádu – Zneužití pravomoci – Disciplinární sankce“

Ve věci T‑545/18,

YL, úředník Evropské komise, zastoupený P. Yonem a B. de Lapassem, advokáti,

žalobce,

proti

Evropské komisi, zastoupené původně L. Radu Bouyon a R. Striani, poté L. Radu Bouyon a B. Monginem, jako zmocněnci,

žalované,

jejímž předmětem je návrh podaný na základě článku 270 SFEU a znějící zaprvé na zrušení rozhodnutí Komise nepovýšit žalobce do platové třídy AD 7 v rámci povyšování za rok 2017, které bylo zaměstnancům tohoto orgánu oznámeno dne 13. listopadu 2017, zadruhé na povýšení žalobce do platové třídy AD 7 s účinností od 1. ledna 2017 a zatřetí na náhradu újmy, která žalobci údajně vznikla,

TRIBUNÁL (devátý senát),

ve složení S. Gervasoni, předseda, K. Kowalik-Bańczyk (zpravodajka) a C. Mac Eochaidh, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: M. Marescaux, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 3. července 2019,

vydává tento

Rozsudek

 Skutečnosti předcházející sporu

1        Žalobce YL je úředník, který je od 16. května 2010 zaměstnán u generálního ředitelství (GŘ) [důvěrné](1) Evropské komise. Od 1. ledna 2012 je zařazen do platové třídy AD 6.

2        Od 6. ledna 2014 do 15. ledna 2016 měl žalobce pracovní volno z osobních důvodů.

3        Rozhodnutím ze dne 23. března 2016 (dále jen „rozhodnutí ze dne 23. března 2016“) orgán Komise oprávněný ke jmenování (dále jen „OOJ“) uložil žalobci sankci spočívající v zařazení do nižšího platového stupně, jelikož žalobce zaprvé dne 18. června 2013 neoprávněně čerpal jeden den volna z důvodu nemoci, během něhož se věnoval politické činnosti, zadruhé na svých osobních internetových stránkách dne 6. února 2014 zveřejnil „polemický“ článek o Evropské unii, aniž o tom předtím informoval OOJ, zatřetí v době od 11. dubna do 1. května 2014 vyslovil před novináři tvrzení, která mohou ohrozit dobrou pověst Komise, začtvrté, i když měl pracovní volno z osobních důvodů, opomněl OOJ informovat, že byl dne 30. března 2014 zvolen do veřejné funkce, a zapáté v období od 25. února do 15. dubna 2014 se zabýval mimopracovními činnostmi, přestože předtím nepodal u OOJ žádost o povolení.

4        Rozhodnutí ze dne 23. března 2016 žalobce nenapadl.

5        Dopisem z listopadu 2017 generální ředitel GŘ [důvěrné] žalobce informoval, že bude na základě doporučení smíšeného výboru pro povyšování povýšen do platové třídy AD 7 se zpětnou účinností od 1. ledna 2017.

6        Dne 13. listopadu 2017 zveřejnil OOJ seznam úředníků povýšených v rámci povyšování za rok 2017. Jméno žalobce na tomto seznamu nebylo.

7        Dne 12. února 2018 podal žalobce proti rozhodnutí OOJ o jeho nepovýšení stížnost. Zejména namítl, že OOJ nemůže brát za tímto účelem v potaz rozhodnutí ze dne 23. března 2016.

8        OOJ stížnost žalobce dne 8. června 2018 zamítl s odůvodněním, že článek 45 služebního řádu úředníků Evropské unie (dále jen „služební řád“) neobsahuje taxativní výčet kritérií, k nimž se přihlíží v rámci srovnávacího přezkumu zásluh podle tohoto článku, takže k rozhodnutí ze dne 23. března 2016 mohlo být pro účely tohoto přezkumu přihlédnuto. Kromě toho uvedl, že jedním z těchto kritérií může být i „chování ve službě“.

 Řízení a návrhová žádání účastníků řízení

9        Žalobce podal projednávanou žalobu návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 11. září 2018. Komise předložila kanceláři Tribunálu žalobní odpověď dne 14. prosince 2018.

10      Žalobce navrhuje, aby Tribunál:

–        zrušil rozhodnutí o jeho nepovýšení do platové třídy AD 7 v rámci povyšování za rok 2017;

–        zrušil rozhodnutí, kterým byla zamítnuta jeho stížnost;

–        povýšil žalobce do platové třídy AD 7 s účinností od 1. ledna 2017;

–        rozhodl o náhradě újmy vyčíslené na 100 000 eur, která mu vznikla v důsledku přijetí rozhodnutí o jeho nepovýšení do platové třídy AD 7 v rámci povyšování za rok 2017;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení vyčíslených na 10 000 eur.

11      Komise navrhuje, aby Tribunál:

–        žalobu zamítl;

–        uložil žalobci náhradu nákladů řízení.

 Právní otázky

12      Úvodem je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je stížnost zaměstnance a její zamítnutí příslušným orgánem nedílnou součástí komplexního postupu, takže na základě žaloby – i když formálně směřuje proti zamítnutí stížnosti dotyčného zaměstnance – je Tribunálu předložen akt, který nepříznivě zasahuje do právního postavení a proti němuž byla stížnost podána (rozsudky ze dne 17. ledna 1989, Vainker v. Parlament, 293/87, EU:C:1989:8, bod 8, a ze dne 25. října 2018, KF v. SATCEN, T‑286/15, EU:T:2018:718, bod 115).

13      Z toho vyplývá, že je třeba mít za to, že návrhová žádání znějící na zrušení rozhodnutí OOJ, kterým byla zamítnuta stížnost žalobce, znějí na zrušení rozhodnutí o jeho nepovýšení do platové třídy AD 7 v rámci povyšování za rok 2017 (dále jen „napadené rozhodnutí“).

14      Ačkoliv žalobce formálně uplatňuje dva různé žalobní důvody, přičemž první vychází ze zjevného porušení právní normy a druhý ze zneužití pravomoci a řízení, je třeba mít za to, že tyto žalobní důvody v podstatě tvoří jediný žalobní důvod vycházející z toho, že žalobce byl v důsledku zohlednění rozhodnutí ze dne 23. března 2016 v rámci srovnávacího přezkumu zásluh podle článku 45 služebního řádu podruhé sankcionován za tytéž skutky. Žalobce tedy tvrdí, že OOJ porušil článek 45 služebního řádu, čl. 9 odst. 3 přílohy IX služebního řádu a zásadu non bis in idem a dopustil se zneužití pravomoci a řízení.

15      Komise s argumenty žalobce nesouhlasí.

16      Podle čl. 9 odst. 3 přílohy IX služebního řádu, do něhož je převzata obecná zásada unijního práva non bis in idem, platí, že za totéž porušení služebních povinností nelze uložit více než jednu disciplinární sankci.

17      Z článků 44 a 45 služebního řádu kromě toho vyplývá, že na rozdíl od postupu, kterým se úředníci v zásadě automaticky dostávají po určité době do vyššího platového stupně, k povýšení dochází až na základě srovnávacího přezkumu zásluh úředníků, kteří mají na uvedené povýšení nárok.

18      Z toho vyplývá, že v souladu s čl. 9 odst. 1 přílohy IX služebního řádu představuje odložení postupu do vyššího platového stupně, a a fortiori i zařazení do nižšího platového stupně, sankci. Odmítnutí povýšení, které ostatně v tomto ustanovení není zmíněno, však sankci v zásadě představovat nemůže, jelikož vychází ze srovnávacího přezkumu zásluh úředníků, kteří mají na dotčené povýšení nárok.

19      V tomto ohledu je třeba uvést, že při srovnávacím přezkumu zásluh podle článku 45 služebního řádu platí, že „[OOJ] [přihlíží] zejména k posudkům vypracovaným na úředníky, k tomu, jaké jiné jazyky než ty, jejichž důkladnou znalost doložili […], používají při výkonu služebních povinností, a k míře jejich služební odpovědnosti“.

20      Vzhledem k použití výrazu „zejména“ vymezuje článek 45 služebního řádu tři hlavní kritéria, k nimž při srovnávacím přezkumu zásluh musí být přihlédnuto. Nevylučuje však, aby byla zohledněna i jiná kritéria, která mohou vypovídat o zásluhách úředníků, jež lze povýšit (rozsudky ze dne 28. září 2011, AC v. Rada, F‑9/10, EU:F:2011:160, bod 25, a ze dne 14. listopadu 2012, Bouillez v. Rada, F‑75/11, EU:F:2012:152, bod 57).

21      Chce-li tedy OOJ případně odmítnout návrh na povýšení dotyčné osoby, může přihlédnout k pochybení, které spočívá v porušení povinností úředníka podle služebního řádu (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 23. února 2001, De Nicola v. EIB, T‑7/98, T‑208/98 a T‑109/99, EU:T:2001:69, bod 220). Je totiž v zájmu orgánu, aby byly na odpovědné pozice jmenovány pouze profesně bezúhonné osoby (rozsudek ze dne 2. dubna 1998, Apostolidis v. Soudní dvůr, T‑86/97, EU:T:1998:71, bod 58).

22      Nakonec je třeba připomenout, že ačkoliv podle čl. 5 odst. 7 rozhodnutí Komise C (2013) 8968 final ze dne 16. prosince 2013, kterým se stanoví obecná prováděcí ustanovení k článku 45 služebního řádu, smíšený výbor pro povyšování předkládá OOJ seznam úředníků, které doporučuje povýšit, pouze OOJ zodpovídá za rozhodnutí o povýšení a za srovnávací přezkum zásluh podle článku 45 služebního řádu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. listopadu 2017, HL v. Komise, T‑668/16 P, nezveřejněný, EU:T:2017:802, bod 30).

23      Za těchto podmínek je třeba zaprvé uvést, že OOJ není doporučeními smíšeného výboru pro povyšování vázán a že pro účely nepovýšení žalobce mohl v rámci srovnávacího přezkumu zásluh podle článku 45 služebního řádu přihlédnout k rozhodnutí ze dne 23. března 2016.

24      Tento závěr nezpochybňuje argument žalobce, kterým OOJ vytýká, že měl v rozhodnutí o zamítnutí jeho stížnosti za to, že pod „chování ve službě“ může spadat i rozhodnutí ze dne 23. března 2016 nebo skutky tímto rozhodnutím sankcionované.

25      Pokud by se totiž tento argument mohl zakládat na pojmu „chování ve službě“ uvedeném v článku 43 služebního řádu, je třeba uvést, že tento pojem souvisí s obsahem hodnotících posudků úředníků, které jsou, jak bylo připomenuto v bodě 20 výše, pouze jedním z kritérií, k nimž musí být přihlédnuto při srovnávacím přezkumu zásluh podle článku 45 služebního řádu.

26      Bez ohledu na okolnost, že skutky sankcionované v rozhodnutí ze dne 23. března 2016 podle znění tohoto rozhodnutí „nesouvisely se služebními povinnostmi žalobce a jeho služební odpovědností na GŘ [důvěrné]“ nebo se a fortiori odehrály v průběhu jeho pracovního volna z osobních důvodů, které se dovolává žalobce, postačuje konstatovat, že tyto skutky souvisely s porušením povinností, které měl coby úředník, a vypovídaly tudíž o jeho zásluhách ve smyslu judikatury citované v bodě 20 výše. Zohlednění uvedených skutků při srovnávacím přezkumu zásluh podle článku 45 služebního řádu v této souvislosti nebránila ani samotná okolnost, že k nim zčásti došlo v průběhu pracovního volna žalobce z osobních důvodů.

27      Zadruhé je třeba konstatovat, že žalobce nepředložil žádný důkaz, který by mohl prokázat, že napadené rozhodnutí nebylo přijato na základě srovnávacího přezkumu zásluh podle článku 45 služebního řádu, nýbrž proto, aby byl žalobce podruhé sankcionován za skutky, které vedly k přijetí rozhodnutí ze dne 23. března 2016.

28      Žalobce totiž v tomto ohledu namítá pouze to, že ho OOJ odmítl povýšit, přestože o tom předem neinformoval GŘ [důvěrné], a že GŘ „pro lidské zdroje“ uplatňuje politiku nepovyšování úředníků, jimž byla uložena sankce, a to navzdory doporučením smíšeného výboru pro povyšování.

29      Je ovšem třeba uvést, že skutečnost, že GŘ [důvěrné] počítalo s tím, že žalobce bude povýšen, takže generální ředitel tohoto GŘ žalobci mylně oznámil, že bude v rámci povyšování za rok 2017 povýšen, nemůže prokázat, že napadené rozhodnutí bylo přijato za účelem sankcionování žalobce, a nikoliv na základě srovnávacího přezkumu zásluh podle článku 45 služebního řádu.

30      Dále je třeba poznamenat, že existenci politiky nepovyšování žalobce prokazuje pouze tím, že předkládá návrh zápisu ze zasedání, kterého se zúčastnili mimo jiné zástupci odborových organizací a generální ředitel GŘ „pro lidské zdroje“, a zprávu, kterou některé z těchto odborových organizací zaslaly zmíněnému generálnímu řediteli. Z těchto dokumentů přitom vyplývá, že se odborové organizace domnívají, že rozhodnutí nepovýšit úředníky, kterým byla uložena sankce, „může vést“ ke dvojímu sankcionování těchto úředníků; tyto organizace a Komise by tedy měly ujednat „jasný právní rámec“. Okolnost, že OOJ odmítl povýšit i další úředníky, kterým byla předtím uložena sankce, a že se uvedené odborové organizace bez bližšího upřesnění domnívají, že ustanovení o přezkumu zásluh těchto úředníků nejsou dostatečně jasná, nicméně sama o sobě nemůže prokázat, že napadené rozhodnutí bylo v projednávaném případě přijato za účelem sankcionování žalobce, a nikoliv na základě srovnávacího přezkumu zásluh podle článku 45 služebního řádu.

31      Zatřetí, tvrdí-li žalobce, že předložil „dostatek relevantních a shodujících se nepřímých důkazů“, které dokládají, že se OOJ v rámci přezkumu zásluh podle článku 45 služebního řádu dopustil zjevně nesprávného posouzení, postačuje uvést, že toto tvrzení není nikterak upřesněno, takže nelze posoudit jeho opodstatněnost.

32      Z toho vyplývá, že v projednávaném případě nebylo doloženo porušení článku 45 služebního řádu, porušení čl. 9 odst. 3 přílohy IX služebního řádu a zásady non bis in idem, ani zneužití pravomoci, přičemž zneužití řízení je pouze jednou z jeho forem (rozsudek ze dne 2. dubna 1998, Apostolidis v. Soudní dvůr, T‑86/97, EU:T:1998:71, bod 84).

33      Ostatní argumenty žalobce tento závěr nezpochybňují. Žalobce totiž tvrdí, že jeho sankcionování spočívající v tom, že jej OOJ nepovýšil, jednak tomuto orgánu umožňuje, aby v rozporu se zásadou právní jistoty „nestanovil okamžik, kdy bude ukončeno pozastavení služebního postupu [žalobce]“, a jednak vedlo k tomu, že byl žalobce zbaven práva na účinnou právní ochranu, jelikož nemohl napadnout „plný účinek, které mělo podle [OOJ] vyvolat“ rozhodnutí ze dne 23. března 2016.

34      Postačuje však konstatovat, že argumenty zmíněné v bodě 33 výše vycházejí z nesprávného předpokladu, a sice že napadené rozhodnutí představuje sankci, což – jak bylo uvedeno v bodě 27 výše – v projednávaném případě nebylo prokázáno.

35      Kromě toho nelze mít za to, že napadené rozhodnutí vede k neomezenému a svévolnému pozastavení služebního postupu žalobce v rozporu se zásadou právní jistoty. OOJ totiž zohlednil rozhodnutí o sankci přijaté dne 23. března 2016, tedy v roce bezprostředně předcházejícím povyšování za rok 2017. Napadené rozhodnutí dále nebrání tomu, aby byl žalobce případně povýšen v rámci pozdějšího povyšování, což se ostatně stalo v rámci povyšování za rok 2018.

36      Jediný žalobní důvod je tudíž třeba zamítnout jako neopodstatněný. Návrhová žádání žalobce znějící na zrušení napadeného rozhodnutí je tedy třeba zamítnout, a proto je třeba zamítnout i jeho návrhová žádání znějící jednak na jeho povýšení do platové třídy AD 7 s účinností od 1. ledna 2017 a jednak na náhradu újmy, která mu údajně vznikla v důsledku přijetí uvedeného rozhodnutí.

 K nákladům řízení

37      Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a žalobce neměl ve věci úspěch, je důvodné uložit posledně uvedenému náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (devátý senát)

rozhodl takto:

1)      Žaloba se zamítá.

2)      YL se ukládá náhrada nákladů řízení.

Gervasoni

Kowalik-Bańczyk

Mac Eochaidh

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 11. září 2019.

Podpisy.


*Jednací jazyk: francouzština.


1– Skryté důvěrné údaje.