STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
GIOVANNIHO PITRUZZELLY
přednesené dne 14. května 2019(1)(i)
Věc C‑260/18
Kamil Dziubak,
Justyna Dziubak
proti
Raiffeisen Bank International AG z siedziba w Wiedniu, prowadzacy działalność w Polsce w formie oddziału pod nazwą Raiffeisen Bank International AG Oddział w Polsce, dříve Raiffeisen Bank Polska SA z siedzibą w Warszawie
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Sądem Okręgowym w Warszawie (krajský soud ve Varšavě, Polsko)]
„Řízení o předběžné otázce – Směrnice 93/13/EHS – Zneužívající ujednání ve spotřebitelských smlouvách – Smlouvy denominované v cizí měně – Ujednání týkající se určení směnného kurzu mezi měnami – Účinky prohlášení zneužívající povahy tohoto ujednání – Možnost soudu doplnit smlouvu prostřednictvím obecných vnitrostátních ustanovení – Posouzení zájmu spotřebitele – Zachování platnosti smlouvy bez zneužívajících ujednání“
I. Právní rámec
A. Unijní právo
1. Článek 3 odst. 1 směrnice 93/13/EHS(2) stanoví, že:
„Smluvní ujednání, které nebylo individuálně sjednáno, je považováno za zneužívající, jestliže v rozporu s požadavkem poctivosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele.“
2. Článek 4 směrnice 93/13 stanoví, že:
„1. Aniž je dotčen článek 7, posuzuje se zneužívající povaha smluvního ujednání s ohledem na povahu zboží nebo služeb, pro které byla smlouva uzavřena, a s ohledem na všechny okolnosti v době uzavření smlouvy, které provázely její uzavření, a na všechna ostatní ujednání smlouvy nebo jiné smlouvy, ze kterých vychází.
2. Posouzení zneužívající povahy smluvních ujednání se netýká vymezení hlavního předmětu smlouvy, ani přiměřenosti mezi cenou a odměnou na straně jedné a službami nebo zbožím poskytovaným jako protiplnění na straně druhé, pokud jsou tato ujednání sepsána jasným a srozumitelným jazykem.“
3. Článek 6 odst. 1 směrnice 93/13 stanoví, že:
„Členské státy stanoví, že zneužívající ujednání použitá ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazná a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných zneužívajících ujednání.“
4. Článek 7 směrnice 93/13 stanoví, že:
„1. Členské státy zajistí, aby v zájmu spotřebitelů a soutěžitelů byly k dispozici odpovídající a účinné prostředky zabraňující dalšímu používání zneužívajících ujednání ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli.“
B. Polské právo
5. Článek 56 Ustawy z 23 kwietnia 1964 r. Kodeks cywilny (zákon ze dne 23. dubna 1964 občanský zákoník), (Sbírka zákonů Polské republiky z roku 2007, položka 459, ve znění pozdějších změn, dále jen „občanský zákoník“) stanoví, že:
„Právní jednání vyvolává právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů a zavedené praxe.“
6. Článek 3531 občanského zákoníku stanoví, že:
„Smluvní strany mohou určit obsah právního vztahu podle vlastního uvážení, pokud obsah nebo účel smlouvy není v rozporu se základními charakteristikami (povahou) tohoto vztahu, zákonem nebo dobrými mravy.“
7. Článek 354 občanského zákoníku stanoví, že:
„1. Dlužník má povinnost splnit závazek v souladu s jeho obsahem, způsobem odpovídajícím jeho společensko-hospodářskému účelu a dobrým mravům, a pokud v tomto ohledu existuje zavedená praxe, také způsobem odpovídajícím této praxi.
2. Stejným způsobem je věřitel povinen poskytnout součinnost při plnění závazku.“
II. Skutkové okolnosti, původní řízení a předběžné otázky
8. Strany původního řízení uzavřely dne 14. listopadu 2008 jakožto spotřebitelé smlouvu o hypotečním úvěru s dobou trvání 480 měsíců. Na základě této smlouvy banka poskytla úvěrovaným úvěr denominovaný v polské měně (PLN), ale indexovaný na cizí měnu, přičemž v projednávané věci se jednalo o švýcarský frank (CHF).
9. Pravidla indexování úvěrů na cizí měnu byla specifikována v podmínkách hypotečního úvěru, které banka používala a vkládala do smlouvy.
10. Odstavec 7 bod 4 podmínek hypotečního úvěru v podstatě stanovil, že vyplacení úvěru se uskutečňuje v PLN na základě směnného kurzu, který není nižší než směnný kurz nákupu měny podle kurzovního lístku platného v okamžiku vyplacení prostředků úvěru. Zbývající dluh z úvěru, vyjádřený v cizí měně (CHF), měl být vypočítán na základě směnného kurzu platného v době poskytnutí úvěru.
11. Ve smyslu odst. 9 bodu 2 podmínek hypotečního úvěru byly navíc splátky úvěru, které měly být zaplaceny, vyjádřeny v CHF a ke dni jejich splatnosti měly být sraženy z bankovního účtu vedeného v PLN podle kurzu prodeje měny na kurzovním lístku platném ke konci pracovního dne přecházejícího dni splatnosti splátky.
12. Úroková sazba byla stanovena jako pohyblivá a byla definována jako součet referenční sazby LIBOR 3M (CHF) a pevné bankovní marže.
13. Úvěrovaní se obrátili na předkládající soud s žalobou, kterou se domáhali prohlášení neplatnosti smlouvy o úvěru, a to s ohledem na údajnou zneužívající povahu ustanovení týkajících se mechanismu indexování, který je uveden v bodech 11 a 12. Zejména namítali protiprávnost těchto ujednání, neboť bance umožňovala jednostranně a podle vlastního uvážení určovat směnné kurzy měn. V důsledku toho banka mohla jednostranně určit zbývající částku úvěru vyjádřenou v cizí měně, jakož i výsledek přepočtu splátky úvěru vyjádřené v cizí měně na částku v polské měně.
14. Uznání zneužívající povahy těchto ujednání by znemožnilo určit použitelný směnný kurz, a tudíž by mělo vést ke zneplatnění smlouvy jako celku.
15. Podpůrně se úvěrovaní domáhali toho, aby smlouva byla splněna bez zneužívajících ujednání na základě výše úvěru uvedené v polské měně a úrokové sazby stanovené ve smlouvě, založené na pohyblivé sazbě LIBOR a na pevné bankovní marži.
16. Banka zpochybňovala zneužívající povahu ujednání a podpůrně uvedla, že i po případném vyloučení těchto ujednání ze smlouvy by strany byly vázány jinými smluvními ustanoveními.
17. Podle banky je pro účely výkladu smlouvy v případě vyloučení zneužívajících ujednání, za předpokladu neexistence dispozitivního ustanovení, které určuje způsoby stanovení směnného kurzu měn, třeba zohlednit obecné zásady vyplývající z článků 56, 65 a 354 polského občanského zákoníku a zejména zásady výkladu obsahu právního jednání a zavedené praxe.
18. Předkládající soud má za to, že ujednání stanovená v předmětné smlouvě úvěrované nezavazují, neboť jsou zneužívající. Kromě toho uvádí, že po vyloučení těchto ujednání je nemožné určit směnný kurz, a tudíž splnit smlouvu.
19. Za těchto podmínek Sąd Okręgowy w Warszawie (krajský soud ve Varšavě, Polsko) přerušil řízení a položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Umožňují čl. 1 odst. 2 a čl. 6 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách, aby – v případě, že by zrušení celé smlouvy z důvodu zneužívající povahy smluvních ustanovení, která určují způsob plnění smluvního závazku stranou (jeho výši), bylo nevýhodné pro spotřebitele – byly mezery ve smlouvě překonány nikoliv uplatněním dispozitivního ustanovení, které jasně nahrazuje zneužívající ujednání, nýbrž uplatněním vnitrostátních ustanovení, která stanoví, že právní jednání má kromě účinků, které jsou v něm vyjádřeny, rovněž účinky, které mimo jiné vyplývají ze zásad spravedlnosti (zásad společenského soužití) nebo ze zvyklostí?
2) Musí být případné důsledky zrušení celé smlouvy pro spotřebitele posuzovány s ohledem na okolnosti existující v okamžiku uzavření smlouvy, nebo v okamžiku vzniku sporu mezi stranami ohledně platnosti určitého ujednání (jestliže spotřebitel namítne, že se jedná o zneužívající ujednání), a jaký význam má názor spotřebitele v průběhu takového sporu?
3) Je možné ponechat v platnosti ujednání, která jsou ve světle směrnice 93/13/EHS zneužívajícími smluvními ujednáními, pokud by takovéto řešení bylo v okamžiku rozhodování sporu objektivně výhodné pro spotřebitele?
4) Je podle čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13/EHS možné, aby uznání ujednání, která upravují výši a způsob plnění závazků stran, za zneužívající vedlo k tomu, že se právní vztah v podobě, jak je upraven smlouvou, bude po vypuštění zneužívajících ujednání lišit od toho, co strany zamýšlely jako hlavní závazek, a je konkrétně možné, aby byla po uznání ujednání za zneužívající zachována ostatní ujednání upravující hlavní závazek spotřebitele, jejichž zneužívající povaha nebyla namítnuta, pokud jsou podle dohody stran (obsažené ve smlouvě) obsahově neoddělitelná od ujednání napadeného spotřebitelem?“
III. Právní analýza
A. Směrnice 93/13 a prohlášení o zneužívající povaze ujednání o směnném kurzu
20. Tato věc se řadí k rozsudkům(3), ve kterých se Soudní dvůr zabýval zneužívajícími ujednáními a zejména účinky určení zneužívající povahy ujednání o „rozpětí směnných kurzů“(4) obsaženého v úvěrových smlouvách indexovaných na cizí měnu a splacených v národní měně.
21. Využití tohoto typu úvěrů, indexovaných na cizí měnu, bylo v různých státech značně rozšířeno z důvodu nižší úrokové sazby platné pro cizí měnu ve srovnání s měnou státu, ve kterém se transakce uskutečnila.
22. Systém ochrany zavedený směrnicí 93/13, jak mnohokrát připomněla judikatura Soudního dvora(5), je založen na myšlence, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli, a to jak z hlediska vyjednávací síly, a tedy své vyjednávací schopnosti, tak ohledně úrovně informovanosti(6).
23. Bezprostředním cílem směrnice je tudíž cíl spočívající v obnovení rovnováhy mezi postavením spotřebitele a postavením prodávajícího nebo poskytovatele.
24. Článek 6 odst. 1 směrnice stanoví, že zneužívající ujednání „nejsou pro spotřebitele závazná“. Toto ustanovení je „kogentní ustanovení, které směřuje k nahrazení formální rovnováhy, kterou smlouva nastoluje mezi právy a povinnostmi smluvních stran, rovnováhou skutečnou, která může nastolit rovnost mezi těmito smluvními stranami“(7).
25. Vnitrostátní soud je tedy počínaje okamžikem, kdy má k dispozici potřebné informace o právním a skutkovém stavu(8), povinen z moci úřední posoudit případnou zneužívající povahu smluvního ujednání a zasáhnout do něj ukončením této nerovnováhy tak, aby zajistil užitečný účinek ochrany, která je cílem směrnice 93/13.
26. Nerovnováha mezi stranami totiž vyžaduje pozitivní zásah, vnější ve vztahu k samotným smluvním stranám(9), který je odůvodněn veřejným zájmem, ze kterého vychází ochrana, kterou směrnice zajišťuje spotřebitelům(10).
27. Dlouhodobým cílem této směrnice, který vyplývá z článku 6 ve spojení s článkem 7 směrnice 93/13, je ukončit vkládání zneužívajících ujednání do spotřebitelských smluv, a to prostřednictvím odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele spočívajícího v tom, že se „takové zneužívající klauzule […] jednoduše neuplatní“(11).
28. Jakmile vnitrostátní soud zjistí zneužívající povahu ujednání, je povinen vyloučit jeho použitelnost, neboť jak upřesnil Soudní dvůr, znění čl. 6 odst. 1, které členským státům přiznává autonomii při vymezení právního režimu, který se uplatní na zneužívající ujednání, ukládá členským státům povinnost stanovit, že uvedená ujednání „nejsou pro spotřebitele závazn[á]“(12).
29. Z toho vyplývá, že vnitrostátnímu soudu, který zjistí zneužívající povahu smluvního ujednání, přísluší vyvodit veškeré důsledky, které z toho vyplývají podle vnitrostátního práva, aby toto ujednání nebylo vůči spotřebiteli závazné, vyjma případu, kdy sám spotřebitel s odstraněním uvedeného ujednání nesouhlasí(13).
30. Kromě toho podle čl. 6 odst. 1 druhé věty, jakož i dvacátého prvního bodu odůvodnění(14) platí, že smlouva zůstává „pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných zneužívajících ujednání“(15).
31. Soud tudíž není oprávněn zasáhnout do obsahu ujednání, které určí jako zneužívající. Článek 6 odst. 1 směrnice 93/13 musí být totiž vykládán v tom smyslu, že brání takovému ustanovení vnitrostátního práva, jež vnitrostátnímu soudu umožňuje, aby doplnil uvedenou smlouvu tak, že změní obsah tohoto ujednání(16).
32. Takový zásah by totiž mohl ohrozit dosažení dlouhodobého cíle směrnice, tedy odrazení od zahrnutí zneužívajících ujednání ze strany prodávajícího nebo poskytovatele(17), jak již bylo uvedeno v bodě 27. Prodávající nebo poskytovatelé by totiž mohli být podněcováni tato ujednání využívat, jelikož by si byli vědomi, že i v případě zjištění zneužívající povahy ujednání by smlouva přesto mohla být vnitrostátním soudem v nezbytném rozsahu doplněna.
33. Jediná výjimka z tohoto pravidla byla stanovena judikaturou ve věci Kásler(18), ve které Soudní dvůr určil podmínky, které musí existovat, aby byl odůvodněn zásah vnitrostátního soudu spočívající v doplnění smlouvy.
34. Soudní dvůr zejména připustil nahrazení zneužívajícího ujednání vnitrostátním dispozitivním ustanovením při existenci dvou podmínek: zaprvé, že neuplatnění ujednání prohlášeného za zneužívající vede podle vnitrostátního práva ke zrušení smlouvy v plném rozsahu, a zadruhé skutečnost, že zrušení této smlouvy vystavuje spotřebitele zvláště nepříznivým důsledkům(19).
35. Článek 6 odst. 1 směrnice 93/13 tudíž nebrání tomu, aby vnitrostátní soud s použitím zásad smluvního práva zrušil zneužívající ujednání a nahradil jej dispozitivním ustanovením vnitrostátního práva v situacích, v nichž by byl soud na základě neplatnosti zneužívajícího ujednání nucen zrušit smlouvu v plném rozsahu, čímž by spotřebitele vystavil zvláště nepříznivým důsledkům, které by ho penalizovaly(20).
36. Důsledkem takového zrušení by v zásadě bylo, že by se zbývající dlužná částka stala okamžitě splatnou, což by mohlo přesahovat finanční možnosti spotřebitele, a postihovat tak spíše jeho než věřitele, který by v důsledku nebyl odrazen od vkládání takových ujednání do smluv, jejichž uzavření nabízí(21).
37. Tato výjimka z pravidla, které vnitrostátnímu soudu zakazuje doplnit smlouvu v případě neplatnosti zneužívajícího ujednání, je plně odůvodněna s ohledem na účel směrnice 93/13, který – jak již bylo uvedeno – směřuje k nahrazení formální rovnováhy, kterou smlouva nastoluje mezi právy a povinnostmi smluvních stran, rovnováhou skutečnou, která může nastolit rovnost mezi těmito smluvními stranami, a nikoliv k rušení všech smluv obsahujících zneužívající ujednání(22).
38. Z logických a systematických důvodů považuji za nezbytné posoudit předběžné otázky tak, že nejprve se budu zabývat čtvrtou předběžnou otázkou, následně druhou, poté první a nakonec třetí. Pokud by totiž odpověď na čtvrtou předběžnou otázku měla být taková, že smlouva může existovat i bez zneužívajícího ujednání, následující předběžné otázky by z velké části ztratily smysl, neboť předpokládají zrušení smlouvy jako celku. Navíc, pouze v případě, že by bylo určeno, že zrušení celé smlouvy by mohlo mít pro spotřebitele škodlivé účinky, což je předpokladem druhé otázky, prostřednictvím které je Soudní dvůr dotazován na určité postupy týkající se neplatnosti celé smlouvy, by mohla být posouzena možnost nahradit zneužívající ujednání podle postupů navržených v první otázce. Konečně pouze v případě, že není možné zachovat smlouvu ani nahradit zneužívající ujednání, může být rozumně položena otázka, která je uvedena ve třetí předběžné otázce, týkající se možnosti zachovat zneužívající ujednání v platnosti.
B. Čtvrtá předběžná otázka
39. Čtvrtou předběžnou otázkou vnitrostátní soud v podstatě žádá Soudní dvůr, aby vyložil čl. 6 odst. 1 v části, ve které stanoví, že „smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek“. Předkládající soud se zejména táže, zda smlouva může zůstat v platnosti po zrušení zneužívajícího ujednání, které je neoddělitelně spjato s dalšími ujednáními, která vymezují hlavní závazek smlouvy.
40. Za takové situace by totiž smlouva vyplývající ze zrušení zneužívajících ujednání byla smlouvou odlišnou od smlouvy, na níž se strany dohodly, a neodpovídala by jejich původní vůli.
41. Pokud by ujednání o „rozpětí směnných kurzů“ bylo zneužívající, a tudíž by nemohlo být uplatněno, mělo by to za následek přeměnu typu smlouvy ze smlouvy indexované na CHF, která podléhá úrokové sazbě této měny, na smlouvu indexovanou na PLN, avšak stále podléhající nižší úrokové sazbě CHF.
42. Posouzení týkající se možnosti, že smlouva je nadále závazná pro strany podle stejných podmínek, pokud je to z právního hlediska možné(23) podle vnitrostátního práva, je přenecháno vnitrostátnímu soudu.
43. Jak již totiž Soudní dvůr uvedl(24), aby byl zajištěn užitečný účinek směrnice, musí být jak zjištění zneužívající povahy ujednání, tak určení účinků vyplývajících z takovéhoto prohlášení zneužívající povahy posuzovány ve světle vnitrostátního práva.
44. Ze spisu a z žádosti předložené předkládajícím soudem vyplývá, že předmětem sporu a námitky zneužívající povahy jsou ujednání týkající se rozpětí směnných kurzů.
45. Toto posouzení ohledně kvalifikace smluvního ujednání, jehož zneužívající povaha je namítána a poté případně zjištěna, je zjevně předběžné, neboť čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13 vylučuje ze soudního posouzení zneužívající povahy ujednání, která se týkají vymezení hlavního předmětu smlouvy, a to za předpokladu, že jsou tato ujednání sepsána jasným a srozumitelným jazykem.
46. Vnitrostátní soud je tedy zaprvé vyzván k tomu, aby rozhodl, zda napadené ujednání spadá do vymezení hlavního předmětu smlouvy, a pokud tomu tak je, aby posoudil, zda je toto ujednání sepsáno jasným a srozumitelným jazykem. Pouze v případě, že toto posouzení je negativní, a soud tedy zjistí, že smluvní ujednání, která spadá do vymezení hlavního předmětu smlouvy, je sepsáno nejasným nebo nesrozumitelným jazykem, může přistoupit k posouzení zneužívající povahy tohoto ujednání(25).
47. Zadruhé je vnitrostátní soud vyzván k tomu, aby posoudil účinky zjištění zneužívající povahy, a to za účelem ověření, zda smlouva může zůstat závazná i v případě neexistence tohoto ujednání. Pokud ujednání spadá pod pojem „předmět smlouvy“, jeví se méně pravděpodobné, že existence smlouvy je podle vnitrostátního práva právně možná; jedná se však o posouzení, které může provést pouze předkládající soud.
48. Vnitrostátní soud musí podle vnitrostátní právní úpravy a v souladu s unijním právem posoudit, zda je existence smlouvy právně možná(26) bez zneužívajícího ujednání.
49. Podle Soudního dvora „je obvyklým důsledkem existence zneužívající klauzule ve smlouvě pouze neúčinnost této klauzule a zachování zbývajících klauzulí smlouvy, která po odstranění nerovnováhy v neprospěch spotřebitele zůstává pro strany nadále závazná. K tomuto obecnému pravidlu je možné nepřihlížet pouze v případě, pokud tatáž smlouva nemůže objektivně existovat bez zneužívající klauzule“(27).
50. Jak upřesňuje judikatura Soudního dvora, „[c]o se týče kritérií, která umožňují posoudit, zda může smlouva skutečně nadále existovat bez zneužívajících klauzulí, je třeba uvést, že jak znění čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13, tak požadavky týkající se právní jistoty hospodářských činností hovoří ve prospěch objektivního přístupu při výkladu tohoto ustanovení“. Zájem smluvních stran tudíž „nemůže být považován za rozhodující kritérium pro budoucí osud smlouvy“(28).
51. Takovýto objektivní přístup je v souladu s cíli směrnice, které spočívají v obnovení rovnováhy mezi stranami prostřednictvím odstranění zneužívajících ujednání, a nikoli ve vyloučení jakékoli smlouvy obsahující zneužívající ujednání.
52. Účelem směrnice není ani zcela vyloučit smlouvu, jejíž některá ujednání byla prohlášena za zneužívající, ani ji ponechat v platnosti za každou cenu, natož ji zachovat, protože je výhodná pro jednu ze dvou stran.
53. Cílem směrnice je spíše obnovit rovnováhu mezi stranami(29) a do budoucna vytvořit odrazující účinek pro prodávajícího nebo poskytovatele.
54. Článek 6 odst. 1 směrnice se tedy jeví neutrální, pokud jde o možnost zneplatnit nebo zachovat smlouvu zbavenou zneužívajících ujednání, a jak posouzení týkající se kvalifikace zneužívajícího ujednání jako ujednání, které se týká vymezení předmětu smlouvy, tak posouzení týkající se zachování nebo nezachování smlouvy zbavené zneužívajících ujednání v platnosti musí být provedena vnitrostátním soudem na základě vnitrostátního práva a v souladu s výše uvedenými obecnými kritérii.
C. Druhá předběžná otázka
55. Druhá předběžná otázka se dělí na dvě části. Zaprvé je Soudní dvůr vyzván, aby rozhodl o okamžiku, ve kterém musí být posouzeny důsledky zrušení celé smlouvy, a zadruhé, aby stanovil, jakou váhu je třeba přičíst vůli spotřebitele.
56. Ačkoli na jedné straně čl. 4 odst. 1 směrnice upřesňuje, že posouzení zneužívající povahy ujednání musí být uskutečněno „s ohledem na povahu zboží nebo služeb, pro které byla smlouva uzavřena, a s ohledem na všechny okolnosti v době uzavření smlouvy, které provázely její uzavření“(30), tak směrnice naopak výslovně neuvádí okamžik, ve kterém musí být posouzeny důsledky prohlášení zneužívající povahy smluvního ujednání.
57. Vnitrostátnímu soudu tedy přísluší, aby na základě vnitrostátního práva, jak bylo uvedeno, vyvodil veškeré důsledky vyplývající ze zjištění zneužívající povahy ujednání.
58. Vnitrostátní soud je tedy povinen podle vnitrostátního práva posoudit, zda je právně možné, aby smlouva zůstala v platnosti i po zneplatnění zneužívajících ujednání, a také okamžik, kdy musí být na základě vnitrostátního práva posouzeny účinky zjištění zneužívající povahy ujednání.
59. Nicméně, podle mého názoru při neexistenci výslovných odkazů v tomto smyslu, které by bylo možné vyvodit z vnitrostátního práva, vyvstávají dva důvody, pro které účinky prohlášení zneužívající povahy ujednání, jakož i důsledky případného zrušení celé smlouvy – a případné možnosti soudu přistoupit k doplnění smlouvy – musí být posouzeny v okamžiku rozhodování sporu.
60. Zaprvé na systematické úrovni, za účelem plného provedení bezprostředních cílů směrnice, jimiž je, jak bylo zmíněno, obnovit skutečnou rovnováhu mezi stranami, je nezbytné, aby byly účinky zániku zneužívajících ujednání posouzeny s ohledem na konkrétní a aktuální situaci, tedy s ohledem na okolnosti existující v okamžiku, kdy vnitrostátní soud spor rozhoduje. Zájmy stran by totiž mohly být v té době jiné než v době uzavření smlouvy.
61. Zadruhé se posouzení těchto účinků v době rozhodnutí sporu jeví jako slučitelné s tím, co Soudní dvůr stanovil ve věci Kásler(31).
62. Soudní dvůr totiž upřesnil, že podmínka, podle které smlouva – která by podle vnitrostátního práva měla být zrušena v celém rozsahu v důsledku zneplatnění zneužívajících ujednání – může být soudem doplněna prostřednictvím nahrazení zneužívajícího ujednání dispozitivním ustanovením, existuje pouze tehdy, je-li zrušení smlouvy pro spotřebitele „zvláště nepříznivé“(32).
63. To znamená, že zájmy spotřebitele, které musí vnitrostátní soud zohlednit, jsou zájmy existující v době vydání rozhodnutí, a nikoli zájmy, na jejichž základě se spotřebitel rozhodl uzavřít smlouvu.
64. Pokud jde o druhý aspekt druhé předběžné otázky, za účelem posouzení významu, který má být připsán vůli spotřebitele ve vztahu k volbě mezi neplatností celé smlouvy a jejím doplněním, je vhodné analyzovat to, co Soudní dvůr uvedl ve věci Kásler, zejména s ohledem na cíle, kterých má směrnice dosáhnout.
65. Článek 6 odst. 1 směrnice totiž, jak bylo uvedeno, brání takové vnitrostátní právní úpravě, jež vnitrostátnímu soudu umožňuje, aby při zjištění zneužívajícího ujednání ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem doplnil uvedenou smlouvu tak, že změní obsah tohoto ujednání(33).
66. Jediným případem, kdy je zásah soudu přípustný, je výjimečný případ, ve kterém pokud by „nebylo nahrazení zneužívající klauzule dispozitivním ustanovením možné, v důsledku čehož by byl soud nucen zrušit smlouvu v plném rozsahu, mohl by být spotřebitel vystaven zvláště nepříznivým důsledkům, takže by mohl být ohrožen odrazující charakter plynoucí ze zrušení smlouvy“(34).
67. Zdá se mi rozumné se domnívat, že pokud spotřebitel, kterému dal soud na výběr mezi neplatností celé smlouvy jakožto důsledku zneplatnění zneužívajících ujednání a doplněním jiným ustanovením za účelem zachování této smlouvy v platnosti, vyjádří vůli upřednostnit zrušení celé smlouvy, tak druhá z podmínek vyžadovaných rozsudkem Kásler zaniká. Soud by tedy s ohledem na vědomé a opakované vyjádření vůle samotného spotřebitele nemohl považovat zneplatnění celé smlouvy za zvlášť nepříznivé pro tohoto spotřebitele.
68. Závěrem k druhé předběžné otázce, vnitrostátní soud je povinen na základě vnitrostátního práva stanovit okamžik, ve kterém musí být posouzeny účinky zjištění zneužívající povahy ujednání s přihlédnutím k tomu, při neexistenci výslovných legislativních odkazů, že zájmy spotřebitele, které mají být vzaty v úvahu, jsou zájmy, které existují v okamžiku vydání rozhodnutí. Rovněž je třeba mít za to, že vůle spotřebitele převažuje nad zavedením systému ochrany, jako je systém ochrany spočívající v nahrazení zneužívajícího ujednání za účelem zachování platnosti smlouvy bez ujednání, které je považováno za zneužívající.
D. První předběžná otázka
69. První předběžnou otázkou se vnitrostátní soud Soudního dvora táže, zda je v důsledku zjištění zneužívající povahy smluvního ujednání možné doplnit smlouvu vnitrostátními ustanoveními, která stanoví, že obsah právního jednání může být doplněn zásadami spravedlnosti nebo zavedené praxe.
70. Předkládající soud se Soudního dvora táže na možnost doplnit smlouvu prostřednictvím ustanovení, která nejsou dispozitivní a obsahují ustanovení obecné povahy týkající se pravidel společenského soužití.
71. Pro účely odpovědi na tuto otázku je zaprvé nezbytné, aby vnitrostátní soud ověřil, zda obecná ustanovení, která označil za potenciálně vhodný nástroj k doplnění smlouvy ve vztahu k ujednáním prohlášeným za zneužívající, spadají do kategorie „závazných právních nebo správních předpisů“(35) , které se „použijí mezi smluvními stranami, pokud nebylo ujednáno jinak“(36).
72. Tato ustanovení požívají podle směrnice domněnky, že nemají zneužívající povahu, která vyplývá ze skutečnosti, že odrážejí závazné právní a správní předpisy. Z tohoto důvodu je třeba mít za to, že vnitrostátní zákonodárce zavedl rovnováhu mezi právy a povinnostmi stran určitých smluv(37).
73. V projednávané věci na základě toho, co vyplývá ze spisu, obecná ustanovení uvedená předkládajícím soudem, která odkazují na zásady zavedené praxe, nejsou charakterizována posouzením zákonodárce týkajícím se rovnováhy mezi právy a povinnostmi stran, a tudíž se nezdá, že by se na ně vztahovala domněnka vyžadovaná směrnicí, která se týká toho, že nemají zneužívající povahu.
74. V tomto případě by vložení smluvního ujednání, které odráží tato obecná ustanovení, znamenalo „kreativní“ zásah způsobilý změnit rovnováhu zájmů, kterou si strany přály, s výrazným omezením smluvní autonomie.
75. Zadruhé, s odkazem na to, co bylo uvedeno výše v bodech 31 až 37, mám za to, že situace popsaná předkládajícím soudem nemůže být zahrnuta pod případ uvedený v rozsudku Kásler, který jelikož je výjimečný, nemůže připouštět extenzivní výklady.
76. Účel výjimky, která omezuje možnost zásahu soudu pouze na ujednání, která odrážejí dispozitivní ustanovení, je v souladu s čl. 1 odst. 2 a s bodem 13 odůvodnění směrnice, které byly zmíněny v bodě 71 výše.
77. S cílem vyhnout se nadměrně škodlivým účinkům pro spotřebitele, jež vyplývají ze zneplatnění celé smlouvy, umožňuje výjimka uvedená v rozsudku Kásler soudu zasáhnout za účelem doplnění smlouvy, avšak tato výjimka musí být omezena na nahrazení zneužívajícího ujednání ujednáním, které odráží dispozitivní ustanovení, a to bez jakéhokoli výkladového nebo „kreativního“ prostoru.
78. Naopak, pokud by soud měl využít obecného ujednání, byl by vyzván k posouzení obsahu obecného ujednání a jeho použití v rámci smlouvy.
79. Takováto situace je v rozporu s obecným pravidlem, na které opakovaně odkázal Soudní dvůr, jež vnitrostátnímu soudu ukládá, aby vyloučil použití zneužívajícího ujednání, aniž by byl oprávněn změnit jeho obsah.
80. S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba mít za to, že čl. 1 odst. 2 a čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 brání doplnění smlouvy – obsahující zneužívající ujednání – ze strany vnitrostátního soudu prostřednictvím využití obecných vnitrostátních ustanovení, která nejsou dispozitivní.
E. Třetí předběžná otázka
81. Třetí otázkou se vnitrostátní soud Soudního dvora táže, zda je možné zachovat v platnosti zneužívající smluvní ujednání, pokud je toto řešení pro spotřebitele výhodnější.
82. Tato možnost vyvstává pouze v případě, kdy vnitrostátní soud v souladu s vnitrostátním a unijním právem usoudí, že není právně možné zachovat smlouvu bez ujednání považovaného za zneužívající a není možné nahradit zneužívající ujednání v souladu s podmínkami stanovenými judikaturou Soudního dvora ve věci Kásler.
83. Článek 6 odst. 1 směrnice 93/13 výslovně stanoví, že zneužívající ujednání nejsou pro spotřebitele závazná, přičemž ustálená judikatura Soudního dvora nepřipouští výjimku z tohoto tvrzení(38).
84. Jediná výjimka z tohoto pravidla byla uznána ve věci Pannon(39), kde bylo připuštěno, že ujednání, které bylo prohlášeno za zneužívající, je pro spotřebitele nadále závazné na základě výslovné žádosti spotřebitele.
85. Z tohoto důvodu je třeba mít za to, jak potvrzuje judikatura Soudního dvora, že role soudu musí být omezena na zjištění zneužívající povahy ujednání a na povinnost informovat spotřebitele o důsledcích tohoto zjištění, včetně zániku závazné povahy ujednání.
86. Z toho vyplývá, že vyjma případu, kdy spotřebitel poté, co byl vnitrostátním soudem řádně informován o nezávazné povaze ujednání, poskytne svůj svobodný a informovaný souhlas a vyjádří svůj úmysl neuplatňovat zneužívající a nezávaznou povahu uvedeného ujednání(40), tak toto ujednání není pro spotřebitele v souladu s čl. 6 odst. 1 závazné.
87. V případě neexistence výslovné vůle spotřebitele tudíž soud nemůže zachovat v platnosti zneužívající ujednání, a to ani, když se domnívá, že toto řešení je podle jeho názoru pro spotřebitele výhodnější.
88. V projednávané věci se spotřebitel výslovně brání tomu, aby bylo zneužívající ujednání zachováno, takže výjimka stanovená judikaturou Pannon nemůže být použita.
IV. Závěry
89. S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podanou Sądem Okręgowym w Warszawie (krajský soud ve Varšavě, Polsko) následovně:
„1) Článek 1 odst. 2 a čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13/EHS brání doplnění smlouvy ze strany vnitrostátního soudu – ve vztahu ke zneužívajícím ujednáním určujícím způsoby plnění a výši smluvního závazku, která vedou ke zneplatnění smlouvy nevýhodné pro spotřebitele – prostřednictvím využití obecných vnitrostátních ustanovení, která stanoví, že obsah právního jednání je doplněn účinky, které vyplývají ze zásad spravedlnosti nebo zavedené praxe, jež tudíž nejsou dispozitivními ustanoveními.
2) Vnitrostátní soud je na základě vnitrostátního práva povinen stanovit okamžik, kdy musí být posouzeny účinky zjištění zneužívající povahy ujednání, a to s přihlédnutím k tomu, při neexistenci výslovných legislativních odkazů, že zájmy spotřebitele, které mají být vzaty v úvahu, jsou zájmy, které existují v okamžiku vydání rozhodnutí. Kromě toho vůle spotřebitele, který má za to, že zrušení celé smlouvy mu nezpůsobí újmu, převažuje nad zavedením systému ochrany, jako je systém ochrany spočívající v nahrazení zneužívajícího ujednání při zachování smlouvy v platnosti.
3) Směrnice 93/13/EHS brání zachování platnosti zneužívajících ujednání, která jsou v okamžiku rozhodnutí sporu objektivně výhodná pro spotřebitele, a to v případě neexistence výslovné vůle samotného spotřebitele v tomto smyslu.
4) Vnitrostátnímu soudu přísluší, aby na základě vnitrostátního práva a v souladu s unijním právem posoudil zneužívající povahu ujednání a vymezení předmětu smlouvy za účelem určení případného zachování smlouvy zbavené zneužívajících ujednání v platnosti.“
i Bod 19 č. 1), 2) a 4) tohoto stanoviska byl změněn po jeho zpřístupnění online.