ROZSUDEK TRIBUNÁLU (pátého senátu)

21. prosince 2021 (*)

„Společná zahraniční a bezpečnostní politika – Omezující opatření přijatá vzhledem k situaci na Ukrajině – Zmrazení finančních prostředků – Seznam osob, subjektů a orgánů, na něž se vztahuje zmrazení finančních prostředků a hospodářských zdrojů – Ponechání žalobcova jména na seznamu – Povinnost Rady ověřit, zda bylo rozhodnutí orgánu třetího státu přijato při dodržení práv na obhajobu a na účinnou soudní ochranu“

Ve věci T‑195/21,

Oleksandr Viktorovyč Klymenko, s bydlištěm v Moskvě (Rusko), zastoupený M. Phelippeau, advokátkou,

žalobce,

proti

Radě Evropské unie, zastoupené S. Lejeune a A. Vitrem, jako zmocněnci,

žalované,

jejímž předmětem je návrh podaný na základě článku 263 SFEU a znějící na zrušení rozhodnutí Rady (SZBP) 2021/394 ze dne 4. března 2021, kterým se mění rozhodnutí 2014/119/SZBP o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině (Úř. věst. 2021, L 77, s. 29), a prováděcího nařízení Rady (EU) 2021/391 ze dne 4. března 2021, kterým se provádí nařízení (EU) č. 208/2014 o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině (Úř. věst. 2021, L 77, s. 2), v rozsahu, v němž tyto akty ponechávají jméno žalobce na seznamu osob, subjektů a orgánů, na které se tato omezující opatření vztahují,

TRIBUNÁL (pátý senát),

ve složení D. Spielmann, předseda, R. Mastroianni (zpravodaj) a M. Brkan, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: E. Coulon,

vydává tento

Rozsudek

 Skutečnosti předcházející sporu

1        Projednávaná věc spadá do rámce sporů týkajících se omezujících opatření přijatých vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině po potlačení demonstrací na náměstí Nezávislosti v Kyjevě (Ukrajina) v únoru 2014.

2        Žalobce, Oleksandr Viktorovyč Klymenko, zastával funkci ukrajinského ministra příjmů a daní.

3        Dne 5. března 2014 přijala Rada Evropské unie rozhodnutí 2014/119/SZBP o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině (Úř. věst. 2014, L 66, s. 26). Stejného dne přijala Rada nařízení (EU) č. 208/2014 o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině (Úř. věst. 2014, L 66, s. 1).

4        Body 1 a 2 odůvodnění rozhodnutí 2014/119 znějí:

„(1) Dne 20. února 2014 Rada co nejdůrazněji odsoudila veškeré použití násilí na Ukrajině. Vyzvala k okamžitému ukončení násilí na Ukrajině a k plnému dodržování lidských práv a základních svobod. Apelovala na ukrajinskou vládu, aby zachovala maximální zdrženlivost, a vedoucí představitele opozice vyzvala, aby se distancovali od těch, kteří se uchylují k radikálnímu jednání, včetně násilí.

(2)      Dne 3. března 2014 Rada rozhodla o zaměření sankcí na opatření pro zmrazení a zpětné získání majetku osob určených jako osoby odpovědné za zneužití ukrajinských státních prostředků a osoby odpovědné za porušování lidských práv na Ukrajině s cílem konsolidovat a podpořit právní stát a dodržování lidských práv na Ukrajině.“

5        Článek 1 odst. 1 a 2 rozhodnutí 2014/119 stanoví:

„1.      Zmrazují se veškeré finanční prostředky a hospodářské zdroje, které náleží osobám určeným jako osoby odpovědné za zneužití ukrajinských státních prostředků a za porušování lidských práv na Ukrajině, a fyzickým nebo právnickým osobám, subjektům či orgánům s nimi spojeným, jak jsou uvedeny v příloze, nebo které jsou těmito osobami nebo subjekty vlastněny, drženy či kontrolovány.

2.      Žádné finanční prostředky ani hospodářské zdroje se nezpřístupní přímo ani nepřímo fyzickým nebo právnickým osobám, subjektům či orgánům uvedeným v příloze ani v jejich prospěch.“

6        Podrobná pravidla pro toto zmrazování finančních prostředků jsou stanovena v čl. 1 odst. 3 až 6 rozhodnutí 2014/119.

7        V souladu s rozhodnutím 2014/119 ukládá nařízení č. 208/2014 povinnost přijmout opatření, jimiž se zmrazují finanční prostředky a zdroje, stanovená tímto rozhodnutím (dále jen „dotčená omezující opatření“), a stanoví pravidla pro toto zmrazení, která jsou formulována v podstatě totožně s pravidly obsaženými v daném rozhodnutí.

8        Jména osob, na které se vztahuje rozhodnutí 2014/119 a nařízení č. 208/2014, jsou zapsána na seznamu v příloze uvedeného rozhodnutí a v příloze I uvedeného nařízení (dále jen „seznam“) spolu s odůvodněním jejich zařazení na seznam a s dalšími údaji. Jméno žalobce původně na seznamu uvedeno nebylo.

9        Rozhodnutí 2014/119 a nařízení č. 208/2014 byla pozměněna prováděcím rozhodnutím Rady 2014/216/SZBP ze dne 14. dubna 2014, kterým se provádí rozhodnutí 2014/119 (Úř. věst. 2014, L 111, s. 91), a prováděcím nařízením Rady (EU) č. 381/2014 ze dne 14. dubna 2014, kterým se provádí nařízení č. 208/2014 (Úř. věst. 2014, L 111, s. 33) (dále společně jen „akty z dubna 2014“).

10      Akty z dubna 2014 bylo na seznam doplněno jméno žalobce s identifikačními údaji „bývalý ministr příjmů a daní“ a s následujícím odůvodněním:

„Osoba, jež je na Ukrajině vyšetřována z důvodu účasti na trestných činech v souvislosti se zneužitím ukrajinských státních prostředků a jejich nezákonným převodem do zahraničí.“

11      Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 30. června 2014 podal žalobce žalobu, zapsanou do rejstříku pod číslem T‑494/14, jejímž předmětem bylo mimo jiné zrušení aktů z dubna 2014 v rozsahu, v němž se jej týkaly.

12      Dne 29. ledna 2015 přijala Rada rozhodnutí (SZBP) 2015/143, kterým se mění rozhodnutí 2014/119 (Úř. věst. 2015, L 24, s. 16), a nařízení (EU) 2015/138, kterým se mění nařízení č. 208/2014 (Úř. věst. 2015, L 24, s. 1).

13      Rozhodnutím 2015/143 byla s účinností od 31. ledna 2015 upřesněna kritéria, na jejichž základě jsou na seznam zařazovány osoby, jimž se zmrazují finanční prostředky, přičemž byl čl. 1 odst. 1 rozhodnutí 2014/119 nahrazen tímto zněním:

„1.      Zmrazují se veškeré finanční prostředky a hospodářské zdroje, které náleží osobám odpovědným za zneužití ukrajinských státních prostředků a za porušování lidských práv na Ukrajině, a fyzickým nebo právnickým osobám, subjektům či orgánům s nimi spojeným, jak jsou uvedeny v příloze, nebo které tyto osoby vlastní, drží či kontrolují.

Pro účely tohoto rozhodnutí se osobou odpovědnou za zneužití ukrajinských státních prostředků rozumí i každá osoba, kterou ukrajinské orgány vyšetřují v souvislosti se:

a)      zneužitím ukrajinských veřejných prostředků nebo majetku či se spoluúčastí na těchto činech nebo

b)      zneužitím pravomoci veřejného činitele za účelem neoprávněného zvýhodnění sebe nebo třetí osoby, čímž vznikla ztráta na ukrajinských veřejných prostředcích nebo majetku, či v souvislosti se spoluúčastí na těchto činech.“

14      Nařízením 2015/138 bylo obdobným způsobem změněno nařízení č. 208/2014.

15      Dne 5. března 2015 přijala Rada rozhodnutí (SZBP) 2015/364, kterým se mění rozhodnutí 2014/119 (Úř. věst. 2015, L 62, s. 25), a prováděcí nařízení (EU) 2015/357, kterým se provádí nařízení č. 208/2014 (Úř. věst. 2015, L 62, s. 1) (dále společně jen „akty z března 2015“). Rozhodnutím 2015/364 byl nahrazen článek 5 rozhodnutí 2014/119, a to tak, že platnost omezujících opatření byla ve vztahu k žalobci prodloužena do 6. března 2016, a dále jím byla nahrazena příloha posledně uvedeného rozhodnutí. Prováděcím nařízením 2015/357 byla odpovídajícím způsobem nahrazena příloha I nařízení č. 208/2014.

16      Akty z března 2015 bylo jméno žalobce ponecháno na seznamu s identifikačními údaji „bývalý ministr příjmů a daní“ a s novým odůvodněním, jež zní následovně:

„Osoba, proti které vedou ukrajinské orgány trestní řízení z důvodu zneužití veřejných prostředků nebo majetku a z důvodu zneužití pravomoci veřejného činitele za účelem neoprávněného zvýhodnění sebe nebo třetí osoby, čímž vznikla ztráta na ukrajinských veřejných prostředcích nebo majetku.“

17      Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 15. května 2015 podal žalobce žalobu zapsanou v rejstříku pod číslem T‑245/15 a znějící mimo jiné na zrušení aktů z března 2015 v rozsahu, v němž se jej tyto akty týkaly.

18      Dne 4. března 2016 přijala Rada rozhodnutí (SZBP) 2016/318, kterým se mění rozhodnutí 2014/119 (Úř. věst. 2016, L 60, s. 76), a prováděcí nařízení (EU) 2016/311, kterým se provádí nařízení č. 208/2014 (Úř. věst. 2016, L 60, s. 1) (dále společně jen „akty z března 2016“).

19      Akty z března 2016 byla platnost dotčených omezujících opatření i ve vztahu k žalobci prodloužena do 6. března 2017, aniž bylo odůvodnění označení žalobce oproti odůvodnění v aktech z března 2015 změněno.

20      Dne 28. dubna 2016 upravil žalobce svá návrhová žádání v rámci věci T‑245/15 v souladu s článkem 86 jednacího řádu Tribunálu tak, že se domáhal také zrušení aktů z března 2016 v rozsahu, v němž se týkaly jeho osoby.

21      Tribunál usnesením ze dne 10. června 2016, Klymenko v. Rada (T‑494/14, EU:T:2016:360), přijatým na základě článku 132 svého jednacího řádu, vyhověl žalobě uvedené v bodě 11 výše, když ji prohlásil za zjevně opodstatněnou, a akty z dubna 2014 v rozsahu, v němž se týkaly žalobce, proto zrušil.

22      Dne 3. března 2017 přijala Rada rozhodnutí (SZBP) 2017/381, kterým se mění rozhodnutí 2014/119 (Úř. věst. 2017, L 58, s. 34), a prováděcí nařízení (EU) 2017/374, kterým se provádí nařízení č. 208/2014 (Úř. věst. 2017, L 58, s. 1) (dále společně jen „akty z března 2017“).

23      Akty z března 2017 byla platnost dotčených omezujících opatření i ve vztahu k žalobci prodloužena do 6. března 2018, aniž bylo odůvodnění označení žalobce oproti odůvodnění v aktech z března 2015 změněno.

24      Dne 27. března 2017 žalobce znovu upravil svá návrhová žádání v rámci věci T‑245/15 tak, že se domáhal také zrušení aktů z března 2017 v rozsahu, v němž se týkaly jeho osoby.

25      Rozsudkem ze dne 8. listopadu 2017, Klymenko v. Rada (T‑245/15, nezveřejněný, EU:T:2017:792), zamítl Tribunál všechny žalobcem podané návrhy uvedené v bodech 17, 20 a 24 výše.

26      Dne 5. ledna 2018 podal žalobce proti rozsudku ze dne 8. listopadu 2017, Klymenko v. Rada (T‑245/15, nezveřejněný, EU:T:2017:792), k Soudnímu dvoru kasační opravný prostředek, zapsaný v rejstříku pod číslem C‑11/18 P.

27      Dne 5. března 2018 přijala Rada rozhodnutí (SZBP) 2018/333, kterým se mění rozhodnutí 2014/119 (Úř. věst. 2018, L 63, s. 48), a prováděcí nařízení (EU) 2018/326, kterým se provádí nařízení č. 208/2014 (Úř. věst. 2018, L 63, s. 5) (dále společně jen „akty z března 2018“).

28      Akty z března 2018 byla platnost dotčených omezujících opatření i ve vztahu k žalobci prodloužena do 6. března 2019, aniž bylo odůvodnění označení žalobce oproti odůvodnění v aktech z března 2015 změněno.

29      Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 30. dubna 2018 podal žalobce žalobu zapsanou v rejstříku pod číslem T‑274/18 a znějící mimo jiné na zrušení aktů z března 2018 v rozsahu, v němž se jej tyto akty týkaly.

30      Dne 4. března 2019 přijala Rada rozhodnutí (SZBP) 2019/354, kterým se mění rozhodnutí 2014/119 (Úř. věst. 2019, L 64, s. 7), a prováděcí nařízení (EU) 2019/352, kterým se provádí nařízení č. 208/2014 (Úř. věst. 2019, L 64, s. 1) (dále společně jen „akty z března 2019“).

31      Akty z března 2019 byla platnost dotčených omezujících opatření prodloužena do 6. března 2020 a jméno žalobce bylo ponecháno na seznamu s týmž odůvodněním, které bylo připomenuto v bodě 16 výše, doplněným upřesněním týkajícím se respektování jeho práv na obhajobu a na účinnou soudní ochranu při trestním řízení, z něhož Rada vycházela.

32      Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 3. května 2019 podal žalobce žalobu zapsanou do rejstříku pod číslem T‑295/19 a znějící na zrušení aktů z března 2019 v rozsahu, v němž se jej týkaly.

33      Rozsudkem ze dne 11. července 2019, Klymenko v. Rada (T‑274/18, EU:T:2019:509), Tribunál zrušil akty z března 2018 v rozsahu, v němž se týkaly žalobce.

34      Rozsudkem ze dne 26. září 2019, Klymenko v. Rada (C‑11/18 P, nezveřejněný, EU:C:2019:786), Soudní dvůr zrušil rozsudek ze dne 8. listopadu 2017, Klymenko v. Rada (T‑245/15, nezveřejněný, EU:T:2017:792) (viz bod 25 výše), a akty z března 2015, z března 2016 a z března 2017 v rozsahu, v němž se týkaly žalobce.

35      Dne 5. března 2020 přijala Rada rozhodnutí (SZBP) 2020/373, kterým se mění rozhodnutí 2014/119 (Úř. věst. 2020, L 71, s. 10), a prováděcí nařízení (EU) 2020/370, kterým se provádí nařízení č. 208/2014 (Úř. věst. 2020, L 71, s. 1) (dále společně jen „akty z března 2020“).

36      Akty z března 2020 byla platnost dotčených omezujících opatření prodloužena do 6. března 2021 a jméno žalobce bylo ponecháno na seznamu s týmž odůvodněním, které bylo připomenuto v bodě 16 výše, doplněným upřesněním týkajícím se respektování jeho práv na obhajobu a na účinnou soudní ochranu při trestním řízení, z něhož Rada vycházela.

37      V období od listopadu 2020 do ledna 2021 si Rada a žalobce vyměnili několik dopisů ohledně možného prodloužení dotčených omezujících opatření ve vztahu k žalobci. Konkrétně Rada zaslala žalobci několik dopisů Generální prokuratury Ukrajiny (dále jen „GP“) týkajících se zejména proti němu vedených trestních řízení, z nichž Rada vycházela při zvažování uvedeného prodloužení.

38      Rozsudkem ze dne 3. února 2021, Klymenko v. Rada (T‑258/20, EU:T:2021:52), Tribunál zrušil akty z března 2020 v rozsahu, v němž se týkaly žalobce.

39      Dne 4. března 2021 přijala Rada rozhodnutí (SZBP) 2021/394, kterým se mění rozhodnutí 2014/119 (Úř. věst. 2021, L 77, s. 29), a prováděcí nařízení (EU) 2021/391, kterým se provádí nařízení č. 208/2014 (Úř. věst. 2021, L 77, s. 2) (dále společně jen „napadené akty“).

40      Napadenými akty byla platnost dotčených omezujících opatření v případě žalobce prodloužena do 6. září 2021 a jeho jméno bylo ponecháno na seznamu se stejným odůvodněním, které bylo připomenuto v bodě 16 výše. Mimoto příloha rozhodnutí 2014/119 a příloha I nařízení č. 208/2014 byly rozděleny na dvě části, z nichž druhá je nadepsána „Právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu“. V této části je v případě žalobce uvedeno následující:

„Trestní řízení týkající se zpronevěry veřejných prostředků nebo majetku stále probíhá. Z informací uvedených ve spisu Rady vyplývá, že právo pana Klymenka na obhajobu a jeho právo na účinnou soudní ochranu, včetně základního práva na projednání jeho záležitosti v přiměřené lhůtě nezávislým a nestranným soudem, byly v trestním řízení, z něhož Rada vycházela, dodrženy. Dokládají to zejména rozhodnutí vyšetřujícího soudce ze dne 1. března 2017 a ze dne 5. října 2018, jimiž povolil zvláštní vyšetřování in absentia. Rada konstatuje, že obhajoba byla informována o ukončení vyšetřování před zahájením soudního řízení v roce 2017 a v roce 2018 a od té doby jí bylo umožněno, aby se seznámila s vyšetřovacím spisem v daném trestním řízení. Obhajoba stále přezkoumává [analyzuje] a posuzuje velké množství dokumentů, které jsou k dispozici v souvislosti s vyšetřování před zahájením soudního řízení. Rada má za to, že dlouhé období věnované seznámení se se spisem je nutno přičíst obhajobě.“

41      Dopisem ze dne 5. března 2021 informovala Rada žalobce o ponechání dotčených omezujících opatření vůči němu v platnosti. Rada odpověděla na vyjádření žalobce obsažená v jeho korespondenci ze dne 11. prosince 2020, 22. a 27. ledna 2021 a předala mu napadené akty. Mimo to mu stanovila lhůtu pro předložení vyjádření před tím, než bude přijato rozhodnutí ohledně případného ponechání jeho jména na seznamu.

 Skutková okolnost po podání žaloby

42      Dopisem ze dne 14. září 2021 informovala Rada Tribunál o pozbytí platnosti dotčených omezujících opatření vůči žalobci, a o tom, že jeho jméno tudíž již není na seznamu zapsáno.

 Řízení a návrhová žádání účastníků řízení

43      Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 8. dubna 2021 podal žalobce žalobu na neplatnost napadených rozhodnutí.

44      Dne 25. června 2021 předložila Rada žalobní odpověď.

45      Vzhledem k překážce na straně jednoho ze soudců pátého senátu určil předseda Tribunálu jiného soudce pro doplnění senátu.

46      Žalobce ve stanovené lhůtě nepředložil repliku.

47      Dne 31. srpna 2021 byla písemná část řízení ukončena.

48      Podle čl. 106 odst. 3 jednacího řádu platí, že pokud účastníci řízení ve lhůtě tří týdnů od okamžiku, kdy jim bylo doručeno sdělení o ukončení písemné části řízení, nepodali žádost o konání jednání, může Tribunál rozhodnout, že o žalobě bude rozhodováno bez konání ústní části řízení. Tribunál, který pokládal projednávanou věc za dostatečně objasněnou na základě písemností ve spise, rozhodl, že jelikož výše zmíněná žádost nebyla podána, bude rozhodováno bez konání ústní části řízení.

49      Žalobce navrhuje, aby Tribunál:

–        zrušil napadené akty v rozsahu, v němž se jej týkají;

–        uložil Radě náhradu nákladů řízení.

50      Rada navrhuje, aby Tribunál:

–        žalobu zamítl;

–        podpůrně, pokud by byly napadené akty v rozsahu, v němž se týkají žalobce, zrušeny, nařídil zachování účinků rozhodnutí 2021/394 až do doby, než nabude účinnosti částečné zrušení prováděcího nařízení 2021/391,

–        uložil žalobci náhradu nákladů řízení.

 Právní otázky

51      Na podporu žaloby předkládá žalobce čtyři žalobní důvody, z nichž první vychází z porušení povinnosti uvést odůvodnění, druhý ze zjevně nesprávného posouzení a zneužití pravomoci, třetí v podstatě z porušení základních práv při přijímání napadených aktů a čtvrtý z nedostatku právního základu.

52      Nejprve je třeba posoudit druhý žalobní důvod v rozsahu, v němž je Radě vytýkáno, že řádně neověřila, zda ukrajinské orgány dodržely práva žalobce na obhajobu a na účinnou soudní ochranu, což mělo vést ke zjevně nesprávnému posouzení při přijímání napadených aktů.

53      V rámci tohoto žalobního důvodu žalobce zejména tvrdí, že Rada opomněla ověřit, zda trestní řízení, která se ho týkala a byla vedena pod spisovou značkou 42017000000000113 (dále jen „řízení 113“) a spisovou značkou 42014000000000521 (dále jen „řízení 521“), o něž se opírala při rozhodování o zachování omezujících opatření vůči němu, byla vedena při dodržení jeho práv na obhajobu a na účinnou soudní ochranu.

54      Podle žalobce odpovědi GP na Radou položené otázky týkající se dodržení jeho práv na obhajobu a na účinnou soudní ochranu, včetně respektování přiměřené lhůty ze strany ukrajinských orgánů, stavu trestních řízení, která se jej týkala, jakož i pravomoci jednotlivých dotčených vyšetřovacích orgánů, vztahů mezi nimi a předávání si vyšetřování mezi nimi nebyly uspokojivé. Radě proto v podstatě vytýká, že neprovedla dostatečné ověření a nezohlednila důkazy, které jí poskytl, pokud jde o procesní vady, kterých se dopustily ukrajinské orgány, a jejich nezávislost.

55      Zaprvé tvrdí, že jeho jméno nebylo uvedeno na seznamu mezinárodně hledaných osob vypracovaném mezinárodní organizací kriminální policie (Interpol) (dále jen „seznam osob hledaných Interpolem“), jak bylo konstatováno odvolacím senátem ukrajinského vrchního protikorupčního soudu v rozsudku ze dne 13. května 2020 (dále jen „rozsudek ze dne 13. května 2020“), kterým byl zrušen návrh na jeho vzetí do vazby z důvodu nesplnění jedné z podmínek, které musí být podle ukrajinského trestního řádu (dále jen „trestní řád“) splněny k takovému rozhodnutí, a to že jméno dotyčné osoby musí figurovat na seznamu mezinárodně hledaných osob. Tento rozsudek je důležitý rovněž s ohledem na posouzení rozhodnutí vyšetřujícího soudce petšerského okresního soudu v Kyjevě (dále jen „petšerský soud“) ze dne 5. října 2018 (dále jen „rozhodnutí vyšetřujícího soudce ze dne 5. října 2018“), kterým bylo ve vztahu k němu povoleno zahájení zvláštního vyšetřování in absentia, jelikož přijetí tohoto rozhodnutí rovněž předpokládalo mimo jiné zapsání jména žalobce na seznam mezinárodně hledaných osob.

56      Zadruhé má žalobce za to, že délka trestního stíhání zahájeného proti němu na Ukrajině není přiměřená ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“), jak jej vykládá Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“), a že abnormálně dlouhá doba trvání trestních řízení, o která se Rada opírala, aniž provedla jakékoli ověření, je přičitatelná pouze za ně odpovědným orgánům, které nepřijaly žádné rozhodnutí o předání věci soudu za účelem prodloužení zmrazení finančních prostředků.

57      Zatřetí žalobce Radě vytýká, že neprovedla žádné ověření ohledně dodržení jeho práv na obhajobu a na účinnou soudní ochranu, pokud jde o předání přípravných řízení, která již byla ukončena, ukrajinskému národnímu úřadu pro boj proti korupci, a to více než šest let po jejich zahájení, třebaže tento úřad funguje od dubna 2015.

58      Začtvrté žalobce tvrdí, že rozhodnutí vyšetřujícího soudce ze dne 5. října 2018 nebylo přijato při dodržení jeho práv na obhajobu a na účinnou soudní ochranu.

59      Zapáté žalobce tvrdí, že s ohledem na procesní vady, kterých se dopustily ukrajinské orgány, neexistuje žádná záruka, že při vyšetřování byla dodržena uvedená práva, a proto se Rada nemohla opírat pouze o informace od GP, která je jmenována vládou a která se v rámci atmosféry vypořádání politických účtů veřejně dopustila opakovaného porušování jeho základních práv.

60      V konečném výsledku Rada porušila svou povinnost ověřit dodržení práv žalobce na obhajobu a na účinnou soudní ochranu, a to navzdory skutečnosti, že tento na jejich porušení opakovaně upozorňoval.

61      Rada tvrdí, že z korespondence s žalobcem vyplývá, že zohlednila jeho připomínky, že ověřila jejich opodstatněnost tím, že položila rovněž konkrétní otázky ukrajinským orgánům a obdržela od nich příslušná vysvětlení a že s ohledem na informace, které od nich obdržela, mohla mít za to, že práva žalobce na obhajobu a na účinnou soudní ochranu nebyla porušena a že existují dostatečné důvody pro ponechání žalobcova jména na seznamu.

62      Žalobce ostatně využil svého práva být v řízeních na Ukrajině, která se jej týkala, zastoupen advokátem, a využil své nepřítomnosti v zemi, aby namítal vady řízení a zabránil tomu, aby se objevil před příslušnými soudy. Mimoto trestní řád poskytuje žalobci možnost podat opravné prostředky nebo námitky a ze spisu vyplývá, že je účelně uplatnil, jelikož jeho opravné prostředky byly leckdy úspěšné.

63      Pokud jde o argumenty žalobce vycházející z údajně nepřiměřené délky vyšetřování před zahájením soudního řízení a z toho, že nebyl obviněn, Rada odpovídá, že požádala ukrajinské orgány o objasnění tohoto bodu, čemuž tyto vyhověly, že vyšetřování v rámci řízení 113 a řízení 521 byla ukončena v roce 2017 a v říjnu 2018 a že obhajoba žalobce se právě seznamuje se spisem, což svědčí o pokroku v řízení. V tomto ohledu tvrdí, že seznamování se s vyšetřovacím spisem bylo zpomaleno z důvodu složitosti věci, velkého množství dokumentů obsažených ve spise, zdravotní krize, jakož i nepřítomnosti žalobce na ukrajinském území. Rada dále tvrdí, že ustanovení trestního řádu ukrajinským orgánům neukládají povinnost ukončit dotčená trestní řízení vzhledem k tomu, že reforma z roku 2017 tohoto řádu, která stanovila maximální dobu pro vedení vyšetřování před zahájením soudního řízení, byla přijata po zápisu jména žalobce do registru podezřelých, a proto se na uvedená řízení nepoužije.

64      Pokud jde konečně o rozsudek ze dne 13. května 2020, Rada tvrdí, že jím není dotčeno řízení 113 a že v rámci řízení 521 existuje i vazba, přestože nemůže být uvalena, neboť žalobce zemi opustil. Uvedený rozsudek každopádně potvrzuje, že se žalobce domohl ochrany svých práv.

65      Úvodem je třeba podotknout, že na druhý žalobní důvod musí být nahlíženo tak, že vychází z nesprávného posouzení, a nikoli ze zjevně nesprávného posouzení. Rada totiž neměla žádný prostor pro uvážení, aby určila, zda je dán dostatek důkazů pro posouzení toho, zda ukrajinské orgány dodržely právo žalobce na obhajobu a jeho právo na účinnou soudní ochranu, a zda tyto důkazy mohly vyvolat důvodné pochybnosti o dodržení těchto práv (v tomto smyslu obdobně viz rozsudek ze dne 9. června 2021, Janukovyč v. Rada, T‑303/19, nezveřejněný, EU:T:2021:334, bod 73 a citovaná judikatura).

66      Kromě toho z ustálené judikatury vyplývá, že soudy Evropské unie musí při přezkumu omezujících opatření zajišťovat v zásadě plný přezkum legality všech unijních aktů z hlediska základních práv, která jsou součástí unijního právního řádu, k nimž patří mimo jiné práva na obhajobu a na účinnou soudní ochranu, jež jsou zakotvena v článcích 47 a 48 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) (viz rozsudek ze dne 3. února 2021, Klymenko v. Rada, T‑258/20, EU:T:2021:52, bod 64 a citovaná judikatura).

67      Účinnost soudní kontroly zaručené článkem 47 Listiny vyžaduje, aby se unijní soud při přezkumu legality důvodů, o které se opírá rozhodnutí o zařazení jména určité osoby na seznam osob, vůči nimž jsou namířena omezující opatření, nebo o jeho ponechání na tomto seznamu, ujistil o tom, že se toto rozhodnutí, které má ve vztahu k této osobě charakter individuálního rozhodnutí, opírá o dostatečně pevný skutkový základ. Proto je třeba ověřit skutečnosti uváděné v odůvodnění, ze kterého toto rozhodnutí vychází, tak aby se soudní přezkum neomezoval na posouzení abstraktní věrohodnosti uváděných důvodů, ale zaměřil se na otázku, zda jsou tyto důvody, nebo alespoň jeden z nich, který sám o sobě postačuje k odůvodnění uvedených aktů, podložené (viz rozsudek ze dne 3. února 2021, Klymenko v. Rada, T‑258/20, EU:T:2021:52, bod 65 a citovaná judikatura).

68      Přijetí a zachování takových omezujících opatření, jako jsou opatření stanovená rozhodnutím 2014/119 a nařízením č. 208/2014, ve znění změn, vůči osobě určené jako osoba odpovědná za zneužití prostředků třetího státu, v zásadě vychází z rozhodnutí orgánu třetího státu, který je v tomto ohledu příslušný, zahájit a vést vůči této osobě trestní řízení týkající se trestného činu zpronevěry veřejných prostředků (viz rozsudek ze dne 3. února 2021, Klymenko v. Rada, T‑258/20, EU:T:2021:52, bod 66 a citovaná judikatura).

69      I když Rada může v souladu s takovým kritériem pro zařazení jména na seznam, jako je kritérium připomenuté v bodě 13 výše, opřít omezující opatření o rozhodnutí třetího státu, povinnost tohoto orgánu dodržovat práva na obhajobu a na účinnou soudní ochranu znamená, že se musí ujistit o tom, že orgány třetího státu, které toto rozhodnutí přijaly, uvedená práva dodržely (viz rozsudek ze dne 3. února 2021, Klymenko v. Rada, T‑258/20, EU:T:2021:52, bod 67 a citovaná judikatura).

70      Požadavek, aby Rada ověřila, že rozhodnutí třetích států, o která se zamýšlí opřít, byla přijata při dodržení těchto práv, má za cíl zajistit, aby k přijetí nebo zachování opatření, jimiž se zmrazují finanční prostředky, docházelo pouze na dostatečně pevném skutkovém základě, a tím chránit dotyčné osoby nebo subjekty. Rada tak může mít za to, že přijetí nebo zachování takových opatření je založeno na dostatečně pevném skutkovém základě, teprve až ověří, že při přijetí rozhodnutí dotyčného třetího státu, o které se hodlá opřít, byla dodržena práva na obhajobu a na účinnou soudní ochranu (viz rozsudek ze dne 3. února 2021, Klymenko v. Rada, T‑258/20, EU:T:2021:52, bod 68 a citovaná judikatura).

71      Kromě toho je sice pravda, že okolnost, že třetí stát patří ke státům, které přistoupily k EÚLP, s sebou nese přezkum prováděný ESLP v oblasti základních práv, která jsou zaručena v uvedené úmluvě a v souladu s čl. 6 odst. 3 SEU tvoří součást unijního práva jakožto obecné zásady, avšak taková okolnost nemůže způsobit nadbytečnost požadavku ověření připomenutého v bodě 70 výše (viz rozsudek ze dne 3. února 2021, Klymenko v. Rada, T‑258/20, EU:T:2021:52, bod 69 a citovaná judikatura).

72      Podle judikatury je Rada povinna v odůvodnění rozhodnutí přijmout nebo zachovat omezující opatření vůči určité osobě nebo subjektu uvést, byť alespoň stručně, důvody, proč se domnívá, že rozhodnutí třetího státu, ze kterého hodlá vycházet, bylo přijato při dodržení práv na obhajobu a na účinnou soudní ochranu. K tomu, aby tedy Rada splnila svou povinnost uvést odůvodnění, musí v rozhodnutí o uložení omezujících opatření zmínit, že ověřila, zda rozhodnutí třetího státu, o něž opírá tato opatření, bylo přijato při dodržení těchto práv (viz rozsudek ze dne 3. února 2021, Klymenko v. Rada, T‑258/20, EU:T:2021:52, bod 70 a citovaná judikatura).

73      V konečném důsledku platí, že pokud Rada opírá přijetí nebo zachování takových omezujících opatření, jako jsou opatření v projednávané věci, o rozhodnutí třetího státu zahájit a vést trestní řízení z důvodu zpronevěry veřejných finančních prostředků nebo majetku dotyčnou osobou, musí se ujistit, že při přijetí uvedeného rozhodnutí dodržely orgány tohoto třetího státu práva osoby, vůči níž je předmětné trestní řízení vedeno, na obhajobu a na účinnou soudní ochranu, a dále v rozhodnutí, kterým se ukládají omezující opatření, uvést důvody, proč má za to, že uvedené rozhodnutí třetího státu bylo přijato při dodržení těchto práv (rozsudek ze dne 3. února 2021, Klymenko v. Rada, T‑258/20, EU:T:2021:52, bod 71 a citovaná judikatura).

74      V projednávané věci se splnění této povinnosti jeví o to důležitějším, jak vyplývá z bodu 2 odůvodnění rozhodnutí 2014/119, že toto rozhodnutí a rozhodnutí na něj navazující byla přijata v rámci politiky zaměřené na posilování a prosazování právního státu a dodržování lidských práv na Ukrajině (viz bod 4 výše) v souladu s cíli uvedenými v čl. 21 odst. 2 písm. b) SEU. Předmět těchto rozhodnutí, jímž je usnadnit ukrajinským orgánům zjištění zneužití veřejných finančních prostředků a ponechat jim možnost získat zpět výnosy z těchto zneužití, by byl s ohledem na uvedené cíle irelevantní, kdyby toto zjištění bylo stiženo vadou spočívající v odepření spravedlnosti, či dokonce ve svévoli (v tomto smyslu obdobně viz rozsudek ze dne 28. října 2020, Ben Ali v. Rada, T‑151/18, EU:T:2020:514, bod 95).

75      To, zda Rada tyto povinnosti, které jí příslušely při přijímání napadených aktů v části týkající se žalobce, splnila, je třeba určit z hlediska těchto zásad plynoucích z judikatury.

76      V tomto ohledu je třeba poukázat na to, že Rada v napadených aktech uvedla důvody, proč měla za to, že při přijetí rozhodnutí ukrajinských orgánů zahájit a vést vůči žalobci trestní řízení pro zneužití veřejných prostředků nebo majetku bylo dodrženo jeho právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu (viz bod 40 výše). Je však třeba ověřit, zda Rada správně dospěla k závěru, že tomu tak bylo.

77      Přezkum opodstatněnosti odůvodnění, který se zaměřuje na materiální legalitu napadených aktů a v projednávané věci spočívá v ověření toho, zda skutečnosti, kterých se Rada dovolává, jsou doložené a mohou prokázat ověření toho, že ukrajinské orgány tato práva dodržely, je třeba odlišit od otázky odůvodnění, která se týká podstatné formální náležitosti a je pouze logickým důsledkem povinnosti Rady ujistit se o dodržení uvedených práv (viz rozsudek ze dne 3. února 2021, Klymenko v. Rada, T‑258/20, EU:T:2021:52, bod 74 a citovaná judikatura).

78      Dříve přijatá omezující opatření byla přitom napadenými akty ve vztahu k žalobci prodloužena a ponechána v platnosti na základě kritéria pro zařazení uvedeného v čl. 1 odst. 1 rozhodnutí 2014/119, jak bylo upřesněno rozhodnutím 2015/143, a v článku 3 nařízení č. 208/2014, jak bylo upřesněno nařízením 2015/138 (viz body 13 a 14 výše). Toto kritérium cílí na osoby, které byly identifikovány jako osoby odpovědné za zneužití ukrajinských státních prostředků, včetně osob, které jsou vyšetřovány ukrajinskými orgány.

79      Z odůvodnění napadených aktů připomenutých v bodě 40 výše a dopisu ze dne 5. března 2021 vyplývá, že Rada při rozhodování o ponechání jména žalobce na seznamu vycházela z okolnosti, že proti žalobci vedou ukrajinské orgány trestní řízení pro trestné činy spočívající ve zpronevěře veřejných finančních prostředků nebo majetku a související se zneužitím postavení, která byla doložena zejména dopisy GP, jakož i některými soudními rozhodnutími.

80      Zachování omezujících opatření přijatých vůči žalobci tedy stejně jako ve věcech, v nichž byly vydány rozsudky ze dne 26. září 2019, Klymenko v. Rada (C‑11/18 P, nezveřejněný, EU:C:2019:786), ze dne 25. června 2020, Klymenko v. Rada (T‑295/19, EU:T:2020:287) a ze dne 3. února 2021, Klymenko v. Rada (T‑258/20, EU:T:2021:52), vycházelo z rozhodnutí ukrajinských orgánů zahájit a vést trestní řízení v souvislosti s trestným činem zpronevěry ukrajinských státních prostředků.

81      Je třeba rovněž uvést, že Rada při změně přílohy rozhodnutí 2014/119 a přílohy I nařízení č. 208/2014 prostřednictvím napadených aktů do nich doplnila, jak již učinila při přijetí aktů z března 2019 a března 2020, nový oddíl, který je zcela věnován právům na obhajobu a na účinnou soudní ochranu a dělí se dále na dvě části.

82      V první části jsou pouze obecně připomenuta práva na obhajobu a na účinnou soudní ochranu podle trestního řádu. Konkrétně jsou pak v prvé řadě připomenuta jednotlivá procesní práva, která má podle článku 42 trestního řádu každá podezřelá nebo obviněná osoba v trestním řízení. Dále je zmíněn článek 303 téhož řádu, který rozlišuje mezi rozhodnutími a opomenutími, která lze napadnout před zahájením soudního řízení, a rozhodnutími, jednáními a opomenutími, které lze přezkoumat před soudem během přípravného řízení. Mimoto je připomenuto, že podle článku 306 uvedeného řádu musí každou stížnost proti rozhodnutím, jednáním nebo opomenutím vyšetřovatele nebo veřejného žalobce posoudit vyšetřující soudce místního soudu v přítomnosti stěžovatele nebo jeho obhájce či právního zástupce. Kromě toho je uvedeno, že článek 309 uvedeného řádu stanoví, která rozhodnutí vyšetřujícího soudce mohou být napadena opravným prostředkem. A konečně se upřesňuje, že řada procesních vyšetřovacích úkonů, jako je například zajištění majetku a opatření k zajištění osoby pro účely trestního řízení, je možná pouze z rozhodnutí vyšetřujícího soudce nebo soudu.

83      Druhá část oddílu se týká dodržování práv na obhajobu a na účinnou soudní ochranu každé z osob, jejichž jméno je zapsáno na seznam. Pokud jde konkrétně o žalobce, je upřesněno, že podle informací uvedených ve spisu Rady byla jeho práva na obhajobu a na účinnou soudní ochranu, včetně základního práva na projednání jeho záležitosti v přiměřené lhůtě nezávislým a nestranným soudem, v trestním řízení, z něhož Rada vycházela, dodržena, jak to dokládají zejména „rozhodnutí vyšetřujícího soudce ze dne 1. března 2017 a ze dne 5. října 2018 povolující zvláštní vyšetřování in absentia“. Mimoto Rada poznamenává, že „obhajoba byla informována o ukončení vyšetřování před zahájením soudního řízení v roce 2017 a v roce 2018 a od té doby jí bylo umožněno, aby se seznámila s vyšetřovacím spisem v daném trestním řízení“, že obhajoba žalobce se právě seznamovala s vyšetřovacím spisem a že dlouhou dobu věnovaná seznámení se se spisem je nutno přičíst obhajobě (viz bod 40 výše).

84      V dopise ze dne 5. března 2021 zaslaném žalobci (viz bod 41 výše) Rada nejprve uvedla, že informace od GP a informace vyplývající ze spisu ve věci prokazují, že proti žalobci je na Ukrajině vedeno trestní řízení související se zpronevěrou veřejných prostředků nebo majetku. Dále Rada uvedla, že rozsudek ze dne 13. května 2020 potvrdil, že sdělení o podezření bylo v rámci řízení 113 platně doručeno, a že žalobce má tedy postavení podezřelého. Pokud jde dále o údajně nepřiměřenou délku vyšetřování před zahájením soudního řízení, Rada odpověděla, že ustanovení trestního řádu ukládající státnímu zástupci zastavit řízení, když uplynula doba vyšetřování, vstoupila v platnost dne 3. října 2017, tedy po zápisu jména žalobce do registru podezřelých, a tedy se nepoužijí v rámci řízení 113 a 521. Rada kromě toho upřesnila, že fáze seznamování se obhajoby s vyšetřovacím spisem není součástí lhůty pro vyšetřování před zahájením soudního řízení, takže případná prodlení v této fázi řízení nemohou být přičítána ukrajinským orgánům pověřeným vyšetřováním. Konečně Rada dospěla k závěru, že jí nepřísluší ověřovat, zda jsou trestní vyšetřování opodstatněná, nýbrž pouze ověřit, zda existuje dostatečný důvod pro uložení omezujícího opatření ve světle dokumentů, na nichž bylo toto opatření založeno.

85      Z odůvodnění uvedeného v napadených aktech ve spojení s dopisem ze dne 5. března 2021 tak vyplývá, že Rada potvrzuje, že ověřila dodržení žalobcova práva na obhajobu a na účinnou soudní ochranu v obou řízeních uvedených v bodě 84 výše.

86      V tomto ohledu je třeba bez dalšího poznamenat, že Rada neprokázala, do jaké míry rozhodnutí vyšetřujícího soudce petšerského soudu uvedená v bodě 83 výše svědčí o dodržení práv žalobce na obhajobu a na účinnou soudní ochranu v průběhu řízení 113 nebo 521. Jak bylo totiž připomenuto v bodech 67 až 69 výše, v projednávané věci byla Rada před rozhodnutím o zachování dotčených omezujících opatření povinna ověřit, zda při přijetí rozhodnutí ukrajinských justičních orgánů zahájit a vést trestní řízení týkající se trestných činů souvisejících se zpronevěřením veřejných finančních prostředků nebo majetku a zneužitím pravomoci veřejného činitele údajně spáchaných žalobcem byla dodržena uvedená žalobcova práva (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. února 2021, Klymenko v. Rada, T‑258/20, EU:T:2021:52, bod 83 a citovaná judikatura).

87      Z tohoto hlediska nelze soudní rozhodnutí zmíněná výše v bodě 83 označit za rozhodnutí zahájit a vést vyšetřování odůvodňující zachování dotčených omezujících opatření. Lze však připustit, že z věcného hlediska byla tato rozhodnutí, jelikož byla přijata soudem, a sice vyšetřujícím soudcem petšerského soudu, Radou skutečně zohledněna jako skutkový základ odůvodňující zachování přijetí dotčených omezujících opatření (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. února 2021, Klymenko v. Rada, T‑258/20, EU:T:2021:52, bod 84 a citovaná judikatura).

88      Je tedy třeba ověřit, zda Rada mohla mít oprávněně za to, že taková rozhodnutí, jakož i okolnost, že fáze seznamování se obhajoby s vyšetřovacím spisem ještě probíhala v okamžiku přijímání napadených aktů a její délka byla v podstatě přičitatelná žalobci, svědčila o dodržení práv žalobce na obhajobu a na účinnou soudní ochranu.

89      Pokud jde zaprvé o rozhodnutí vyšetřujícího soudce ze dne 1. března 2017 a ze dne 5. října 2018 o zahájení zvláštního vyšetřování in absentia v rámci řízení 113 a řízení 521, je nutno konstatovat, že byla přijata čtyři roky a dva a půl roku před přijetím napadených aktů. Z toho vyplývá, že nemohou stačit k prokázání toho, že uvedená řízení, o která se Rada opírá za účelem ponechání dotčených omezujících opatření v platnosti vůči žalobci po dobu od března do září 2021, probíhala při dodržení jeho práv na obhajobu a na účinnou soudní ochranu.

90      Tribunál měl ostatně již příležitost vyjádřit se jak k rozhodnutí vyšetřujícího soudce ze dne 1. března 2017, tak k rozhodnutí ze dne 5. října 2018, v rámci věcí, ve kterých byly vydány rozsudky ze dne 25. června 2020, Klymenko v. Rada (T‑295/19, EU:T:2020:287, body 78 až 91), a ze dne 3. února 2021, Klymenko v. Rada (T‑258/20, EU:T:2021:52, body 83, 93 a 94), které nebyly předmětem kasačního opravného prostředku před Soudním dvorem a v nichž rozhodl, že tato rozhodnutí nemohou prokázat, že práva žalobce na obhajobu a na účinnou soudní ochranu byla v rámci dotčených řízení respektována. Je přitom třeba zdůraznit, že Tribunál nemůže zcela přehlížet úvahy, které rozvinul v těchto dvou rozsudcích, které se týkají stejných účastníků řízení a v podstatě nastolují tytéž právní otázky.

91      Pokud jde konkrétně o rozhodnutí vyšetřujícího soudce ze dne 5. října 2018 přijaté v rámci řízení 521, je třeba připomenout, že Tribunál zaprvé poukázal na to, že Rada neověřila, do jaké míry je toto rozhodnutí, proti kterému nebylo možné podat odvolání, v souladu s ustanoveními trestního řádu zmíněnými v první části oddílu napadených aktů věnovanému právům na obhajobu a na účinnou soudní ochranu (viz bod 82 výše). Zadruhé Tribunál konstatoval, že důvody, proč žalobce nebyl zastoupen jím zvolenými advokáty, nevyplývaly z písemností ve spise a že Rada v tomto ohledu nesplnila povinnost ujistit se o dodržení práva žalobce na obhajobu. Zatřetí Tribunál konstatoval, že navzdory všem dokumentům, které jí žalobce zaslal a které prokazují, že jeho jméno nebylo uvedeno na seznamu osob hledaných Interpolem, se Rada spokojila s pouhými tvrzeními GP a vyšetřujícího soudce v tomto ohledu, třebaže skutečnost, že jméno je zapsáno na seznam mezistátně nebo mezinárodně hledaných osob, byla jednou ze dvou podmínek, které musel státní zástupce prokázat, když žádal o povolení vést řízení in absentia (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. června 2020, Klymenko v. Rada, T‑295/19, EU:T:2020:287, body 82 až 88).

92      Totéž platí pro řízení 113. V rámci tohoto řízení totiž Tribunál rovněž podotkl, že Rada neuvedla důvody, proč se v tomto ohledu spokojila s pouhými tvrzeními GP a vyšetřujícího soudce týkající se zařazení jména žalobce na mezinárodní seznam hledaných osob navzdory dokumentům prokazujícím, že jeho jméno na seznamu osob hledaných Interpolem uvedeno nebylo. Podle Tribunálu informace, které měla Rada k dispozici, jí neumožňovaly ověřit, zda byla dodržena podmínka týkající se takového zápisu ze strany státního zástupce, a tudíž zda vyšetřující soudce při přijímání svého rozhodnutí dodržel žalobcova práva na obhajobu a na účinnou soudní ochranu. V této souvislosti Tribunál rovněž poznamenal, že z rozsudku ze dne 13. května 2020, který byl sice vydán až po přijetí aktů z března 2020, ale nikoli po přijetí napadených aktů, vyplývá, že pouhá skutečnost, že státní zástupce přijal procesní rozhodnutí ve formě usnesení o zápisu osoby na seznam osob hledaných Interpolem, nestačí, jelikož se rovněž vyžaduje, aby byla přijata všechna nezbytná opatření k provedení takového usnesení, což státní zástupce nijak neprokázal, a dále, že takový výklad článku 193-6 trestního řádu byl již v rámci několika soudních rozhodnutí přijatých mezi zářím 2019 a únorem 2020 poskytnut odvolacím senátem ukrajinského vrchního protikorupčního soudu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. února 2021, Klymenko v. Rada, T‑258/20, EU:T:2021:52, body 86 až 92), a měl tedy být a fortiori státnímu zástupci znám.

93      V projednávané věci je nutno konstatovat, že ačkoli byl rozsudek ze dne 3. února 2021, Klymenko v. Rada (T‑258/20, EU:T:2021:52), vyhlášen před přijetím napadených aktů, Rada v rámci svých písemností nepředložila žádnou skutečnost, která by Tribunálu umožnila dospět k jiným závěrům, než jsou závěry v rozsudcích ze dne 25. června 2020, Klymenko v. Rada (T‑295/19, EU:T:2020:287), a ze dne 3. února 2021, Klymenko v. Rada (T‑258/20, EU:T:2021:52), pokud jde o důkazní hodnotu rozhodnutí vyšetřujícího soudce ze dne 1. března 2017 a dne 5. října 2018.

94      Je třeba každopádně rovněž poznamenat, že soudní rozhodnutí zmíněná v bodě 83 výše spadají do trestních řízení, kterými bylo odůvodněno zařazení a ponechání jména žalobce na seznamu, a mají ve vztahu k nim jen vedlejší charakter, neboť mají procesní povahu. Taková rozhodnutí, která mohou sloužit nanejvýš k prokázání existence dostatečně pevného skutkového základu v tom, že v souladu s použitelným kritériem pro zařazení bylo vůči žalobci vedeno trestní řízení mimo jiné pro trestný čin zpronevěry ukrajinských státních finančních prostředků nebo majetku, nejsou ze své podstaty sama o sobě způsobilá prokázat, že rozhodnutí ukrajinských justičních orgánů zahájit a vést uvedená trestní řízení, o něž se v podstatě zachování omezujících opatření vůči žalobci opírá, bylo přijato při dodržení žalobcových práv na obhajobu a na účinnou soudní ochranu, jak přísluší ověřit Radě v souladu s judikaturou připomenutou v bodě 70 výše (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. února 2021, Klymenko v. Rada, T‑258/20, EU:T:2021:52, bod 94 a citovaná judikatura).

95      Rada se ostatně nedovolává žádné písemnosti ve spise z řízení vedoucího k přijetí napadených aktů, z níž by vyplývalo, že uváděná soudní rozhodnutí zkoumala a že na jejich základě mohla učinit závěr, že podstata procesních práv žalobce byla respektována.

96      Pouhý odkaz Rady na dopisy a opakovaná stanoviska ukrajinských orgánů, v nichž tyto orgány objasňovaly, jak byla žalobcova základní práva dodržena, a poskytly k tomu ujištění, nemůže stačit k tomu, aby bylo rozhodnutí o ponechání jeho jména na seznamu považováno za rozhodnutí spočívající na dostatečně pevném skutkovém základě ve smyslu judikatury citované v bodě 70 výše (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. prosince 2020, Saleh Thabet a další v. Rada, C‑72/19 P a C‑145/19 P, nezveřejněný, EU:C:2020:992, bod 44).

97      V tomto ohledu je rovněž třeba podotknout, že Rada byla povinna takové ověření provést nezávisle na jakémkoli důkazu poskytnutém žalobcem k prokázání, že v projednávané věci bylo porušeno jeho právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu, přičemž pouhá možnost dovolávat se porušení těchto práv před ukrajinskými soudy na základě ustanovení trestního řádu sama o sobě nestačí k prokázání, že ukrajinské orgány činné v trestním řízení uvedená práva dodržely (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. června 2021, Janukovyč v. Rada, T‑303/19, nezveřejněný, EU:T:2021:334, bod 121 a citovaná judikatura).

98      Tento závěr nemůže být zpochybněn argumentem Rady, podle kterého žalobce nepředložil důkazy, které by mohly prokázat, že jeho konkrétní situace byla dotčena tvrzenými problémy ukrajinského soudního systému. Podle ustálené judikatury je totiž úkolem příslušného unijního orgánu, aby v případě zpochybnění legality prokázal, že důvody uplatňované vůči dotyčné osobě jsou podložené, a nikoli, aby tato osoba byla povinna předložit důkazy o opaku svědčící o tom, že uvedené důvody podložené nejsou (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. prosince 2020, Saleh Thabet a další v. Rada, C‑72/19 P a C‑145/19 P, nezveřejněný, EU:C:2020:992, bod 45 a citovaná judikatura).

99      Pokud jde zadruhé o to, že obhajoba se v rámci obou řízení v okamžiku přijímání napadených aktů stále seznamovala s vyšetřovacím spisem, ze spisu ve věci vyplývá, že Rada se spokojila se stručným vysvětlením GP, která konstatovala, že doba seznamování se se spisem závisela výlučně na obhajobě, aniž poskytla jakoukoliv podloženou informaci o povaze a maximální délce tohoto seznamování, třebaže toto seznamování probíhalo od 21. dubna 2017, tedy data ukončení přípravného řízení v rámci řízení 113, a od 3. prosince 2018, což je datum ukončení přípravného řízení v rámci řízení 521.

100    Na rozdíl od toho, co tvrdí, Rada neprokázala, do jaké míry jí informace, které měla k dispozici ohledně uvedeného seznamování se obhajoby se spisem v uvedených řízeních, a soudní rozhodnutí, která s ním souvisela, umožňovaly mít za to, že práva žalobce na obhajobu a na účinnou soudní ochranu byla respektována, třebaže se, jak tvrdila, uvedená řízení, která se týkala skutků údajně spáchaných mezi roky 2011 a 2014, stále nacházela ve fázi přípravného řízení a navíc, byť již skončená, byla v listopadu 2019 předána jiným vyšetřovacím orgánům, takže dotčené věci ještě nebyly předloženy ukrajinským soudům k rozhodnutí ve věci.

101    Článek 47 druhý pododstavec Listiny, jenž představuje parametr, z hlediska kterého Rada posuzuje dodržení práva na účinnou soudní ochranu (viz rozsudek ze dne 3. února 2021, Klymenko v. Rada, T‑258/20, EU:T:2021:52, bod 98 a citovaná judikatura), přitom stanoví, že každý má právo, aby jeho věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, předem zřízeným zákonem.

102    Pokud Listina obsahuje práva odpovídající právům zaručeným EÚLP, jako jsou práva stanovená v jejím článku 6, jsou podle čl. 52 odst. 3 Listiny smysl a rozsah těchto práv stejné jako ty, které jim přikládá EÚLP.

103    V tomto ohledu je třeba připomenout, že ESLP při výkladu článku 6 EÚLP uvedl, že cílem zásady přiměřené lhůty je zejména chránit obviněného před nadměrnými průtahy v řízení a zabránit tomu, aby zůstal příliš dlouho v nejistotě ohledně svého osudu, a že uvedená zásada zdůrazňuje význam zajištění spravedlnosti bez prodlení, která mohou ohrozit účinnost a důvěryhodnost výkonu spravedlnosti (viz rozsudek ESLP ze dne 7. července 2015, Rutkowski a další v. Polsko, CE:ECHR:2015:0707JUD007228710, § 126 a citovaná judikatura). Navíc ESLP konstatoval, že porušení této zásady může být konstatováno mimo jiné tehdy, vyznačuje-li se trestní řízení nacházející se ve stadiu vyšetřování četnými obdobími nečinnosti, jež jsou přičitatelné orgánům příslušným k vedení tohoto vyšetřování (v tomto smyslu viz rozsudky ESLP ze dne 6. ledna 2004, Rouille v. Francie, CE:ECHR:2004:0106JUD005026899, § 29 až § 31; ze dne 27. září 2007, Reiner a další v. Rumunsko, CE:ECHR:2007:0927JUD000150502, § 57 až § 59, a ze dne 12. ledna 2012, Borisenko v. Ukrajina, CE:ECHR:2012:0112JUD 002572502, § 58 až § 62).

104    Kromě toho z judikatury vyplývá, že jsou-li vůči určité osobě uplatňována omezující opatření po dobu několika let, a to z důvodu existence v podstatě týchž přípravných řízení, jako je tomu v projednávané věci, je Rada před přijetím rozhodnutí, kterým se prodlužuje uplatňování těchto opatření, povinna ujistit se o tom, že bylo dodrženo právo této osoby na projednání věci v přiměřené lhůtě (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 3. února 2021, Klymenko v. Rada, T‑258/20, EU:T:2021:52, bod 101, a ze dne 9. června 2021, Janukovyč v. Rada, T‑303/19, nezveřejněný, EU:T:2021:334, bod 127; v tomto smyslu viz rovněž obdobně rozsudek ze dne 28. října 2020, Ben Ali v. Rada, T‑151/18, EU:T:2020:514, bod 114 a citovaná judikatura).

105    V tomto ohledu, jak bylo uvedeno v bodě 74 výše, je třeba připomenout zajišťovací charakter zmrazení majetku žalobce a jeho předmět, a sice, jak zdůrazňuje Rada ve svých písemnostech, usnadnit ukrajinským orgánům zjišťování případů zneužití veřejných finančních prostředků, k němuž došlo na základě zahájených soudních řízení, a ponechat těmto orgánům možnost získat zpět v konečném důsledku výnosy, kterých bylo dosaženo tímto zneužitím. Je tedy na Radě, aby zabránila tomu, aby takové opatření, které je odůvodněno právě na základě své dočasné povahy, bylo zbytečně prodlužováno na úkor práv a svobod žalobce, na něž má významný nepříznivý dopad, pouze proto, že trvání trestních řízení, která jsou ještě ve fázi vyšetřování, na nichž je opatření založeno, bylo v podstatě ponecháno otevřené po neomezenou dobu a bez skutečného odůvodnění (v tomto smyslu obdobně viz rozsudek ze dne 28. října 2020, Ben Ali v. Rada, T‑151/18, EU:T:2020:514, bod 115 a citovaná judikatura).

106    Z judikatury ESLP týkající se výkladu uvedeného článku 6 EÚLP rovněž vyplývá, že průtahy v důsledku přerušení řízení ze strany orgánů, rozhodnutí spojit jednotlivé trestní věci a vyloučit věc k samostatnému trestnímu řízení, jakož i vrácení věci k dalšímu vyšetřování v rámci téhož řízení mohou být považovány za indicie poukazující na závažné nedostatky ve fungování systému trestního soudnictví (v tomto smyslu viz ESLP, 23. června 2016, Krivošej v. Ukrajina, CE:ECHR:2016:0623JUD000743305, § 97 a citovaná judikatura). V projednávané věci s ohledem na dlouhou dobu trvání vyšetřování a nedostatku pokroku v uvedených vyšetřováních vyplývá z toho, co bylo uvedeno v bodě 104 výše, že Rada byla před přijetím napadených aktů povinna ujistit se o tom, že nepřiměřená délka trvání tohoto vyšetřování byla odůvodněná. Rada se tak nemohla oprávněně spokojit s důvodem uváděným GP vycházejícím z nepoužitelnosti nových ustanovení trestního řádu týkajících se ukončení trestních řízení z důvodu zákazu jejich zpětné účinnosti, jelikož nebylo prokázáno ani tvrzeno, že ustanovení trestního řádu použitelná na dotčená řízení neumožňovala ukončit s nimi související přípravná řízení.

107    Tento závěr nemůže být zpochybněn argumentací Rady vycházející z věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 5. října 2017, Mabrouk v. Rada (T‑175/15, EU:T:2017:694) a v níž bylo trestní vyšetřování po dobu několika let přerušeno. V tomto ohledu je nutno zaprvé konstatovat, že rozsudek ze dne 5. října 2017, Mabrouk v. Rada (T‑175/15, EU:T:2017:694), byl vydán před vyhlášením rozsudku ze dne 19. prosince 2018, Azarov v. Rada (C‑530/17 P, EU:C:2018:1031), který poskytl významná objasnění ohledně povinnosti Rady ověřit zejména to, zda právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, které – jak bylo zdůrazněno v bodě 101 výše – představuje součást práva na účinnou soudní ochranu, bylo v rámci trestních řízení, na jejichž základě byla přijata omezující opatření, dodrženo. Zadruhé ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 5. října 2017, Mabrouk v. Rada (T‑175/15, EU:T:2017:694), se situace lišila od situace v projednávané věci, jelikož dokumenty, které měla Rada k dispozici, dokládaly existenci jak účinné procesní činnosti v rámci vyšetřování věci týkající se žalobce, tak zejména procesních úkonů učiněných dotyčnými orgány v rámci mezinárodních dožádání (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. června 2021, Janukovyč v. Rada, T‑303/19, nezveřejněný, EU:T:2021:334, bod 130 a citovaná judikatura).

108    Z toho vyplývá, že v projednávané věci měla Rada přinejmenším posoudit všechny důkazy předložené GP a žalobcem a uvést důvody, proč na základě nezávislé a důkladné analýzy těchto důkazů mohla mít za to, že právo žalobce na účinnou soudní ochranu před ukrajinskými orgány činnými v trestním řízení bylo dodrženo, pokud jde o jeho právo na projednání věci v přiměřené lhůtě (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. února 2021, Klymenko v. Rada, T‑258/20, EU:T:2021:52, bod 102).

109    S ohledem na písemnosti ve spise tedy nelze učinit závěr, že skutečnosti, jež měla Rada k dispozici při přijímání napadených aktů, jí umožňovaly ověřit, zda rozhodnutí ukrajinských orgánů činných v trestním řízení zahájit a vést dotčená trestní řízení bylo přijato a naplňováno při dodržení práva žalobce na účinnou soudní ochranu a konkrétně na projednání jeho záležitosti v přiměřené lhůtě.

110    V tomto ohledu je třeba rovněž uvést, že judikatura, podle které v případě přijetí takového rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků, jako je rozhodnutí přijaté vůči žalobci v rámci napadených aktů, přísluší Radě nebo unijnímu soudu, aby ověřily opodstatněnost nikoli vyšetřování, jež byla na Ukrajině vedena proti osobě, vůči které byla přijata tato omezující opatření, nýbrž pouze rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků ve vztahu k dokumentu nebo dokumentům, o které se toto rozhodnutí opíralo, nemůže být vykládána v tom smyslu, že Rada není povinna ověřit, že rozhodnutí třetího státu, na němž zamýšlí přijetí uvedených omezujících opatření založit, bylo přijato při dodržení práv na obhajobu a na účinnou soudní ochranu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. února 2021, Klymenko v. Rada, T‑258/20, EU:T:2021:52, bod 104 a citovaná judikatura).

111    Vzhledem ke všem výše uvedeným úvahám není prokázáno, že se Rada před přijetím napadených aktů ujistila o tom, že ukrajinské justiční orgány dodržely v rámci trestních řízení, ze kterých Rada vycházela, žalobcova práva na obhajobu a na účinnou soudní ochranu. Z toho plyne, že se Rada tím, že rozhodla o ponechání jména žalobce na seznamu, dopustila nesprávného posouzení.

112    Za těchto okolností je třeba napadené akty zrušit v rozsahu, v němž se týkají žalobce, aniž je nezbytné se zabývat ostatními žalobcem vznesenými důvody a argumenty.

113    Pokud jde o podpůrný návrh Rady (viz bod 50 druhá odrážka výše) směřující v zásadě k zachování účinků rozhodnutí 2021/394 do doby, než uplyne lhůta pro podání kasačního opravného prostředku namířeného proti tomuto rozsudku v části, v níž by jím bylo prováděcí nařízení 2021/391 ve vztahu k žalobci zrušeno, a v případě, že by byl v tomto ohledu podán kasační opravný prostředek, až do rozhodnutí o tomto kasačním opravném prostředku, stačí uvést, že rozhodnutí 2021/394 vyvolávalo účinky pouze do 6. září 2021. Z toho důvodu nemá zrušení tohoto rozhodnutí tímto rozsudkem vliv na období následující po tomto datu, takže o otázce zachování účinků tohoto rozhodnutí není nutné rozhodnout (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. září 2020, Arbuzov v. Rada, T‑289/19, nezveřejněný, EU:T:2020:445, bod 98 a citovaná judikatura).

 K nákladům řízení

114    Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že žalobce požadoval náhradu nákladů řízení a Rada neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (pátý senát)

rozhodl takto:

1)      Rozhodnutí Rady (SZBP) 2021/394 ze dne 4. března 2021, kterým se mění rozhodnutí 2014/119/SZBP o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině, a prováděcí nařízení Rady (EU) 2021/391 ze dne 4. března 2021, kterým se provádí nařízení (EU) č. 208/2014 o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině, se zrušují v rozsahu, v němž bylo na seznamu osob, subjektů a orgánů, na které se vztahují tato omezující opatření, ponecháno jméno Oleksandra Viktorovyče Klymenka.

2)      Radě Evropské unie se ukládá náhrada nákladů řízení.

Spielmann

Mastroianni

Brkan

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 21. prosince 2021.

Podpisy


*– Jednací jazyk: francouzština.