Věci T-394/08, T-408/08, T-453/08 a T-454/08
Regione autonoma della Sardegna (Itálie) a další
v.
Evropská komise
„Státní podpory – Podpory ve prospěch hotelového průmyslu v regionu Sardinie – Rozhodnutí prohlašující podpory za částečně slučitelné a částečně neslučitelné se společným trhem a nařizující jejich vrácení – Nové podpory – Povinnost uvést odůvodnění – Ochrana legitimního očekávání – Motivační účinek – Pravidlo de minimis“
Shrnutí rozsudku
1. Řízení – Vedlejší účastenství – Důvody odlišné od důvodů podporovaného hlavního účastníka řízení – Přípustnost – Podmínka – Souvislost s předmětem sporu
(Statut Soudního dvora, čl. 40 čtvrtý pododstavec; jednací řád Tribunálu, čl. 116 odst. 4)
2. Podpory poskytované státy – Přezkum Komisí – Rozhodnutí o zahájení formálního přezkumného řízení stanoveného v čl. 88 odst. 2 ES – Rozhodnutí založené na neúplných skutkových okolnostech nebo na nesprávné právní kvalifikaci těchto okolností
(Článek 88 odst. 2 ES; nařízení Rady č. 659/1999, čl. 6 odst. 1 a článek 7)
3. Žaloba na neplatnost – Akty napadnutelné žalobou – Akty s právně závaznými účinky – Rozhodnutí Komise o ukončení formálního vyšetřovacího řízení o státních podporách stanoveného v čl. 88 odst. 2 ES
(Článek 88 odst. 2 ES a článek 230 ES)
4. Podpory poskytované státy – Přezkum Komisí – Celkový přezkum režimu podpor – Přípustnost – Důsledek
(Článek 87 ES a čl. 88 odst. 3 ES)
5. Podpory poskytované státy – Přezkum Komisí – Zahájení formálního vyšetřovacího řízení – Lhůta nejvýše dva měsíce – Nepoužitelnost v případě neoznámené podpory – Držení informací týkajících se údajné protiprávní podpory Komisí – Bezodkladné přezkoumání – Působnost
(Články 87 ES a 88 ES; nařízení Rady č. 659/1999, čl. 10 odst. 1)
6. Podpory poskytované státy – Přezkum Komisí – Povinnost ukončení předběžného přezkumu zahájeného v důsledku stížnosti v přiměřené lhůtě
(Články 87 ES a 88 ES)
7. Akty orgánů – Odůvodnění – Povinnost – Působnost – Rozhodnutí Komise v oblasti státních podpor
(Články 87 ES, 88 ES a 253 ES)
8. Podpory poskytované státy – Správní řízení – Slučitelnost podpory se společným trhem – Důkazní břemeno, které nese poskytovatel a případný příjemce podpory
(Článek 88 odst. 2 ES)
9. Podpory poskytované státy – Záměry podpor – Zavedení bez předchozího oznámení Komisi – Rozhodnutí Komise nařizující vrácení podpory – Povinnost uvést odůvodnění – Působnost
(Článek 88 odst. 3 ES a článek 253 ES; nařízení Rady č. 659/1999, čl. 14 odst. 1)
10. Podpory poskytované státy – Existující podpory a nové podpory – Opatření měnící režim stávajících podpor – Kvalifikace jako nové podpory – Kritéria – Posouzení
[Článek 87 ES; nařízení Rady č. 659/1999, čl. 1 písm. b) a c)]
11. Podpory poskytované státy – Přezkum Komisí – Slučitelnost podpory se společným trhem – Posuzovací pravomoc
(Články 87 ES a 88 ES)
12. Námitka protiprávnosti – Působnost – Akty, proti nimž může být vznesena námitka protiprávnosti – Pokyny Komise k vnitrostátní regionální podpoře – Zahrnutí – Podmínky
[Článek 87 odst. 3 písm. a) a c) ES, články 230 ES a 241 ES; oznámení Komise 98/C 74/06]
13. Podpory poskytované státy – Zákaz – Výjimky – Regionální státní podpory – Kritéria
(Články 87 ES a 88 ES; oznámení Komise 98/C 74/06, bod 4.2)
14. Podpory poskytované státy – Správní řízení – Slučitelnost podpory se společným trhem – Důkazní břemeno, které nese poskytovatel a případný příjemce podpory
(Článek 88 odst. 2 ES)
15. Podpory poskytované státy – Slučitelnost podpory se společným trhem – Případné legitimní očekávání zúčastněných stran – Ochrana – Podmínky a omezení
(Článek 88 ES)
16. Podpory poskytované státy – Přezkum Komisí – Podpory menšího významu – Rozdělení podpory přesahující stanovený strop, aby se na její část vztahovalo pravidlo de minimis – Nepřípustnost
(Článek 88 odst. 3 ES; nařízení Komise č. 69/2001, čl. 2 odst. 1 a 2, a č. 1998/2006, čl. 2 odst. 2 druhý pododstavec)
1. Článek 40 čtvrtý pododstavec statutu Soudního dvora a čl. 116 odst. 4 jednacího řádu Tribunálu přiznávají vedlejšímu účastníkovi právo uplatňovat samostatně nejen argumenty, ale také důvody za předpokladu, že podporují návrhová žádání jednoho z hlavních účastníků řízení a úplně se neliší od úvah, které jsou základem sporu mezi žalobcem a žalovaným, což by mělo za následek změnu předmětu tohoto sporu.
Pro účely rozhodnutí o přípustnosti důvodů, kterých se vedlejší účastník dovolává, tedy musí Tribunál ověřit, zda tyto důvody souvisejí s předmětem sporu tak, jak jej vymezili hlavní účastníci řízení.
(viz body 42–43)
2. V rámci vyšetřovacího řízení týkajícího se slučitelnosti podpor poskytnutých členským státem se společným trhem se může konečné rozhodnutí Komise do jisté míry lišit od rozhodnutí zahájit řízení, aniž však tyto rozdíly způsobují vadnost konečného rozhodnutí. Z tohoto hlediska tedy není třeba, aby Komise provedla opravu rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení. Nicméně je logické a, co je důležitější, v zájmu potenciálních příjemců podpory, že Komise v případě, kdy po přijetí rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení týkajícího se podpory poskytnuté členským státem zjistí, že toto rozhodnutí je založeno buď na neúplných skutkových zjištěních, nebo na nesprávné právní kvalifikaci těchto zjištění, má možnost přizpůsobit své stanovisko tím, že přijme rozhodnutí o opravě. Takové rozhodnutí o opravě, které doprovází nová výzva zúčastněným stranám k předložení připomínek, těmto stranám totiž umožňuje reagovat na změnu v předběžném posouzení dotčeného opatření ze strany Komise a uplatnit v tomto ohledu jejich stanovisko.
V tomto ohledu se Komise rovněž může rozhodnout přijmout nejprve rozhodnutí o ukončení řízení a poté nové rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení, založené na pozměněném právním posouzení, které by mělo v podstatě stejný obsah, jako rozhodnutí o opravě. Za těchto podmínek se s ohledem na důvody hospodárnosti řízení a zásadu řádné správy jako vhodnější než ukončení řízení a zahájení nového řízení jeví přijetí rozhodnutí o opravě.
Vzhledem k tomu, že se právní kvalifikace takového rozhodnutí o opravě pojí k rozhodnutí o zahájení a společně s ním tvoří pozměněné rozhodnutí o zahájení, sdílí jeho právní povahu. Jediným cílem oznámení o zahájení formálního vyšetřovacího řízení je totiž získat od zúčastněných stran všechny informace, které mají vést Komisi při jejích budoucích krocích.
(viz body 70–73)
3. Konečné rozhodnutí, které Komise přijala za účelem ukončení formálního vyšetřovacího řízení týkajícího se státní podpory stanoveného v čl. 88 odst. 2 ES, představuje napadnutelný akt na základě článku 230 ES. Takové rozhodnutí totiž vyvolává právně závazné účinky, jimiž mohou být dotčeny zájmy zúčastněných stran, protože ukončuje dotčené řízení a definitivně se vyslovuje ke slučitelnosti zkoumaného opatření s pravidly použitelnými na státní podpory. Zúčastněné strany tedy vždy mají možnost napadnout konečné rozhodnutí, kterým se ukončuje formální vyšetřovací řízení, a musí mít v tomto rámci možnost napadnout jednotlivé prvky, na kterých je založeno konečné stanovisko přijaté Komisí.
Tato možnost nezávisí na tom, zda rozhodnutí zahájit formální vyšetřovací řízení zakládá právní účinky, které mohou být předmětem žaloby na neplatnost. Je jistě možné podat žalobu proti rozhodnutí o zahájení, zakládá-li konečné právní účinky, které nemohou být dodatečně napraveny konečným rozhodnutím. Tak je tomu tehdy, když Komise zahájí formální vyšetřovací řízení vůči opatření, které prozatímně kvalifikuje jako novou podporu, jelikož toto rozhodnutí zahájit řízení zakládá právní účinky nezávislé na konečném rozhodnutí. Pozastavení provádění dotčeného opatření vyplývající na základě čl. 88 odst. 3 ES z prozatímní kvalifikace tohoto opatření jako nové podpory má samostatnou povahu ve vztahu ke konečnému rozhodnutí, která je z časového hlediska omezená do okamžiku ukončení formálního řízení.
Nicméně tato možnost napadnout rozhodnutí zahájit řízení nemůže způsobit omezení procesních práv zúčastněných stran tak, že by jim zabránila napadnout konečné rozhodnutí a uplatnit na podporu jejich žaloby vady, které se týkají všech fází řízení vedoucího k tomuto rozhodnutí.
Proto skutečnost, že žalobci a vedlejší účastníci nepodají v požadované lhůtě žalobu proti rozhodnutí Komise o opravě, jim nebrání v uplatnění žalobních důvodů vycházejících z protiprávnosti posledně uvedeného rozhodnutí proti konečnému rozhodnutí Komise.
(viz body 77–79)
4. V případě režimu státních podpor není Komise v zásadě povinna provést analýzu podpor poskytnutých v konkrétních případech, ale může se omezit na přezkoumání charakteristik dotčeného režimu. Kromě toho zvláštní okolnosti týkající se jednotlivých příjemců podpory lze posoudit až v okamžiku navrácení podpory dotčenému členskému státu. V opačném případě by totiž byla povinnost šetření, kterou má Komise, větší v případě režimu zavedeného protiprávně, v rozporu s čl. 88 odst. 3 ES, než v případě, kdy dotčený členský stát splnil oznamovací povinnost, kterou uvedené ustanovení ukládá, neboť v posledně uvedeném případě jsou zvláštní okolnosti potenciálních příjemců ve stadiu šetření z povahy věci neznámé.
Komise se tedy může omezit na přezkum režimu podpor jako takového a není povinna zohlednit ani vztahy mezi přijímajícími podniky a dotčeným státem, ani rozdíly mezi různými dotčenými podniky, a ani případné legitimní očekávání, kterého by se mohly některé z těchto podniků dovolávat. Tyto okolnosti lze zohlednit až ve stadiu navracení jednotlivých podpor.
(viz body 91–92)
5. Podle čl. 10 odst. 1 nařízení č. 659/1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 93 Smlouvy o ES, pokud má Komise k dispozici informace týkající se údajné protiprávní podpory, přezkoumá je bezodkladně bez ohledu na jejich zdroj. Toto ustanovení nelze chápat tak, že odkazuje na ukončení předběžného přezkoumání, ale spíše tak, že se vztahuje k začátku předběžného přezkoumání, přičemž tuto tezi podporuje skutečnost, že Komise není v případě předběžného přezkoumání zahájeného na základě stížností vázána obvyklou lhůtou.
Dvouměsíční lhůta, během níž musí Komise ukončit předběžné přezkoumání, se totiž vztahuje výhradně na případy podpor oznámených členskými státy, a nikoliv na případy, kdy bylo například předběžné přezkoumání zahájeno na základě stížnosti.
(viz body 97–98)
6. V rozsahu, v němž má Komise výlučnou pravomoc posuzovat slučitelnost státních podpor se společným trhem, je povinna v zájmu řádného uplatňování základních pravidel Smlouvy týkajících se státních podpor provést pečlivé a nestranné posouzení stížnosti, kterou se oznamuje existence podpory neslučitelné se společným trhem, a nemůže tedy předběžný přezkum státních opatření, jež byla předmětem stížnosti, donekonečna prodlužovat.
Přiměřenost délky takového správního řízení musí být posouzena v závislosti na konkrétních okolnostech každé věci, a zejména na jejím kontextu, na jednotlivých fázích řízení, které musí Komise vést, na složitosti věci, jakož i na její důležitosti pro jednotlivé zúčastněné strany.
(viz bod 99)
7. Povinnost Komise uvést odůvodnění se nevztahuje na délku vyšetřovacího řízení týkajícího se opatření státní podpory, ale pouze na samotný obsah rozhodnutí. Odůvodnění vyžadované článkem 253 ES totiž musí být přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a musejí z něho jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, tak aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a příslušný soud mohl vykonávat svůj přezkum. Požadavek odůvodnění musí být posuzován v závislosti na okolnostech případu, zejména v závislosti na obsahu aktu, povaze dovolávaných důvodů a zájmu, který mohou mít osoby, kterým je akt určen, nebo jiné osoby, kterých se akt bezprostředně a osobně dotýká, na získání těchto vysvětlení.
Délka řízení však nevyplývá z odůvodnění dotčeného orgánu, které může tuto délku ospravedlnit, ale jde o čistě faktickou okolnost závisející výlučně na čase, který orgán potřebuje k dokončení uvedeného řízení. Není tedy součástí obsahu rozhodnutí, který lze odůvodnit. Délka řízení nevyžaduje jiné vysvětlení než čistě věcné vyjmenování jednotlivých etap řízení do přijetí předmětného rozhodnutí.
(viz body 120–122)
8. Pokud rozhodnutí zahájit řízení podle čl. 88 odst. 2 ES obsahuje dostatečnou předběžnou analýzu, v níž Komise vyloží, proč má pochybnosti ohledně slučitelnosti předmětných podpor se společným trhem, je na členském státu a potenciálním příjemci, aby poskytli informace, které umožňují prokázat, že tyto podpory jsou slučitelné se společným trhem.
Nicméně to je pouze pravidlo související s důkazním břemenem, a nikoliv s povinností uvést odůvodnění, takže je povinností Komise uvést případně v jejím rozhodnutí důvody, které ji navzdory skutečnostem předloženým členským státem nebo příjemci vedly k závěru, že dotčené podpory nejsou slučitelné se společným trhem.
(viz bod 132)
9. Pokud již byla v oblasti státních podpor podpora poskytnuta v rozporu s ustanoveními čl. 88 odst. 3 ES, Komise, jež má pravomoc vnitrostátním orgánům nařídit přikázání jejího vrácení, není povinna uvést konkrétní důvody pro odůvodnění výkonu této pravomoci. Toto řešení, předcházející vstupu nařízení č. 659/1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 93 Smlouvy o ES,v platnost, stále platí v rámci čl. 14 odst. 1 tohoto nařízení.
Rozhodnutí o navrácení podpory je tedy v případě zjištění její protiprávnosti a neslučitelnosti téměř automatickým důsledkem – s jedinou výhradou vyplývající z druhé věty uvedeného ustanovení, že příkaz k navrácení není v rozporu s obecnými zásadami práva Společenství. Komise tedy nemá v tomto ohledu prostor k uvážení. Za takových okolností, jakmile uvedla důvody pro které má za to, že dotčená podpora je protiprávní a neslučitelná se společným trhem, není povinna rozhodnutí nařizující vrácení odůvodňovat.
(viz bod 152)
10. V oblasti státních podpor jsou opatření směřující k zavedení nebo změně podpor novými podporami. Zvláště když se změna dotýká původního režimu v jeho samotné podstatě, se tento režim mění na nový režim podpory. Naopak, jestliže změna není podstatná, pouze změna jako taková může být kvalifikována jako nová podpora.
Zejména pokud rozhodnutí Komise o schválení výslovně uvádí podmínku, že každá žádost o podporu musí být podaná před zahájením realizace investičních projektů a že dotčený členský stát, na základě úpravy přijaté po vydání rozhodnutí o schválení, poskytne podpory na regionální projekty, jejichž provádění započalo před podáním žádostí o podporu, jedná se o nové podpor ve smyslu čl. 1 písm. c) nařízení č. 659/1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 93 Smlouvy o ES. Takovouto změnu totiž nelze označit za malou nebo bezvýznamnou. Vzhledem k tomu, že Komise pravidelně podmiňuje schválení režimů regionálních podpor tím, že žádost o podporu musí být předložena před zahájením realizace projektu, je zjevné, že vypuštění této podmínky může ovlivnit hodnocení slučitelnosti opatření se společným trhem.
(viz body 176–179)
11. Slučitelnost režimu podpory se společným trhem musí být posouzena výlučně v závislosti na jeho vlastních charakteristikách, s ohledem na politiku, kterou Komise sleduje v době tohoto posouzení. Posouzení slučitelnosti režimu podpory se společným trhem naproti tomu nemůže být ovlivněno okolností, že mu mohly předcházet jiné režimy, u nichž Komise akceptovala určité podmínky. Kdyby tomu bylo jinak, Komise by nemohla změnit kritéria, podle nichž posuzuje slučitelnost státních podpor, což je možnost, kterou musí mít, aby mohla reagovat jak na vývoj praktik členských států v oblasti poskytování státních podpor, tak na vývoj společného trhu.
(viz bod 190)
12. Článek 241 ES vyjadřuje obecnou zásadu zajišťující každému účastníku řízení právo napadnout za účelem zrušení rozhodnutí, které se jej bezprostředně a osobně dotýká, platnost dřívějších aktů orgánů Společenství, které i když nemají formu nařízení, představují právní základ sporného rozhodnutí, jestliže tento účastník řízení neměl podle článku 230 ES právo podat přímou žalobu proti těmto aktům, jejichž následky tak nese, aniž měl možnost požadovat jejich zrušení.
Pokud jde o pokyny k vnitrostátní regionální podpoře, je třeba uvést, že z jejich úvodní části vyplývá, že stanoví, obecně a abstraktním způsobem, kritéria, která Komise uplatňuje za účelem posouzení slučitelnosti regionálních podpor se společným trhem na základě čl. 87 odst. 3 písm. a) a c) ES, a v důsledku toho zajišťují právní jistotu členských států poskytujících takové podpory. Konkrétně podmínka stanovená v bodě 4.2 uvedených pokynů platí pro všechny podpory, na něž se tyto vztahují, bez ohledu na jejich předmět, formu nebo výši.
Jelikož se Komise v konečném rozhodnutí v rámci posouzení slučitelnosti některých podpor se společným trhem výslovně dovolává bodu 4.2 pokynů, ačkoli tento bod 4.2 nepředstavuje právní základ tohoto rozhodnutí, podmínka, která je zde stanovena, může být považována za obecně a abstraktně určující způsob, kterým Komise posoudila slučitelnost dotčených podpor se společným trhem. V tomto případě existuje přímá právní souvislost mezi konečným rozhodnutím Komise a pokyny a vzhledem k tomu, že jeden z účastníků sporu neměl možnost požadovat zrušení pokynů, coby obecného aktu, mohou být tyto pokyny předmětem námitky protiprávnosti.
(viz body 206, 208–210)
13. Užití kritéria bodu 4.2 pokynů k vnitrostátní regionální podpoře, jež stanoví, že režimy podpory musí stanovit, že žádost o podporu musí být předložena před zahájením projektů, má za cíl určit, zda podpora má motivační účinek, v situaci, kdy není možné plně přezkoumat všechny hospodářské aspekty investičních rozhodnutí budoucích příjemců podpory.
V tomto ohledu z bodu 2 druhého až čtvrtého pododstavce pokynů vyplývá, že Komise v zásadě schvaluje regionální podpory pouze ve formě režimů podpory, neboť má za to, že jednotlivé podpory ad hoc nesplňují podmínku, že je třeba zaručit rovnováhu mezi výslednými narušeními soutěže a výhodami podpory ve smyslu rozvoje znevýhodněného regionu.
Při přezkumu slučitelnosti oznámeného režimu podpory se společným trhem jsou přitom konkrétní okolnosti jednotlivých potenciálních příjemců režimu a konkrétních projektů Komisi z povahy věci neznámé. Komise tedy musí při posuzování slučitelnosti režimu podpory se společným trhem vycházet z kritérií, která jsou buď na konkrétních okolnostech budoucích příjemců nezávislá, nebo pro všechny budoucí příjemce jednotná.
Požadavek, aby žádost o podporu předcházela zahájení realizace podporovaného projektu, umožňuje, aby dotčený podnik jasně projevil vůli využít režimu podpory před zahájením realizace uvedeného projektu. To tudíž umožňuje zabránit tomu, aby nebyly dodatečně podávány žádosti na projekty, jejichž realizace byla zahájena nezávisle na existenci režimu podpory. S ohledem na tyto úvahy, pouhé konstatování časové přednosti žádosti o podporu vzhledem k zahájení realizace investičního projektu představuje jednoduché, relevantní a přiměřené kritérium, umožňující Komisi předpokládat existenci motivačního účinku.
(viz bod 215)
14. V oblasti státních podpor, pokud Komise rozhodne o zahájení formálního vyšetřovacího řízení, je na členském státě nebo příjemcích posuzovaného opatření, aby uplatnili své argumenty, které mají prokázat, že dotyčné opatření není státní podporou nebo že je slučitelné se společným trhem, neboť účelem formálního řízení je právě objasnit Komisi veškeré údaje ve věci. Komise je sice povinna jasně formulovat své pochybnosti o slučitelnosti podpory, zahajuje-li řízení, aby se k nim členský stát a zúčastněné strany mohli vyjádřit, je však na posledně uvedených, aby tyto pochybnosti rozptýlily a prokázaly, že dotčené opatření splňuje podmínky výjimky. Konkrétně za účelem dosažení schválení podpor výjimkou z pravidel Smlouvy dotyčnému členskému státu přísluší na základě jeho povinnosti spolupráce s Komisí poskytnout všechny informace, které tomuto orgánu umožní ověřit, že podmínky pro výjimku jsou splněny.
(viz bod 246)
15. Legitimního očekávání ohledně souladu státní podpory s právními předpisy se lze v zásadě, a s výhradou výjimečných okolností, dovolávat pouze tehdy, když byla tato podpora poskytnuta v souladu s postupem stanoveným v článku 88 ES. S řádnou péčí postupující hospodářský subjekt totiž musí být obvykle schopen se ujistit, zda byl tento postup dodržen.
Příjemci podpor, kteří nedodrží podmínky uvedené v rozhodnutí Komise o schválení se v zásadě nemohou dovolávat legitimního očekávání ohledně souladu státní podpory s právními předpisy. Není samozřejmě nijak vyloučena možnost příjemců protiprávní podpory dovolávat se v rámci řízení o navracení výjimečných okolností, které oprávněně mohly založit jejich legitimní očekávání ohledně souladu této podpory s právními předpisy, s cílem zabránit jejich vrácení. Tito příjemci se nicméně mohou takových výjimečných okolností dovolávat na základě příslušných ustanovení vnitrostátního práva pouze v rámci řízení o navracení vedeného před vnitrostátními soudy, které jediné jsou příslušné posoudit, případně po položení předběžných otázek týkajících se výkladu Soudnímu dvoru, okolnosti věci.
Navíc vzhledem k tomu, že obecnou zásadou stanovenou čl. 87 odst. 1 ES je zásada zákazu státních podpor a odchylky od této zásady musejí být vykládány restriktivně, týká se rozhodnutí nevznášet námitky proti režimu podpory pouze skutečného poskytnutí podpor v rámci tohoto režimu, a nemůže tedy založit legitimní očekávání potenciálních příjemců budoucích podobných plánů podpor ohledně slučitelnosti dotčených podpor se společným trhem.
(viz body 274–277, 283)
16. V oblasti státních podpor je cílem pravidla de minimis zjednodušit administrativní postupy, jak v zájmu příjemců podpor v relativně malé výši, které tedy nemohou narušit hospodářskou soutěž, tak v zájmu Komise, která musí mít možnost soustředit zdroje na případy skutečně významné na úrovni Společenství.
V tomto ohledu připuštění rozdělení podpory za tím účelem, aby se na její část vztahovalo pravidlo de minimis, k dosažení výše uvedeného cíle nepřispívá. Pouhé odečtení částky odpovídající stropu de minimis od výše plánované podpory ve prospěch podniku nezbavuje Komisi povinnosti přezkoumat slučitelnost dotčené podpory se společným trhem, pokud jde o částku, která tento strop přesahuje, ani dotčený podnik povinnosti vyčkat ukončení tohoto přezkumu před tím, než může podpory využít, nebo, v případě protiprávní podpory, povinnosti ji případně vrátit.
Navíc podle pojmu podpory de minimis se musí jednat o podporu v malé výši. Připustit ex post rozdělení podpor přesahujících strop platný v tomto ohledu by přitom znamenalo, že pravidla de minimis by mohly částečně využít podpory, které v okamžiku jejich poskytnutí neměly malou výši.
Je pravda, že po navrácení celkové výše protiprávně poskytnuté podpory může dotčený členský stát v zásadě okamžitě poskytnout podniku novou podporu de minimis ve výši stropu 100 000 eur. Nicméně to vyžaduje nové rozhodnutí o poskytnutí veřejných prostředků členským státem, který má při rozhodování volnost, takže zákaz rozdělení nelze považovat za čistě formální pravidlo.
Článek 2 odst. 1 a 2 nařízení č. 69/2001 o použití článků 87 a 88 Smlouvy o ES na podporu de minimis tedy musí být vykládán v tom smyslu, že osvobození od oznamovací povinnosti stanovené v čl. 88 odst. 3 ES nelze uplatnit na částky, které jsou součástí podpory, jejíž celková výše za dobu tří let přesáhne strop 100 000 eur. Každopádně, výslovné zakotvení tohoto restriktivního výkladu v čl. 2 odst. 2 druhého pododstavce nařízení č. 1998/2006 o použití článků 87 a 88 Smlouvy na podporu de minimis je tedy třeba chápat tak, že poskytuje vyjasnění, a nikoliv tak, že doplňuje k použití pravidla de minimis novou podmínku.
(viz body 304–305, 308–311)