ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU EVROPSKÉ UNIE (třetího senátu)
25. září 2013(*)
„Veřejná služba – Smluvní zaměstnanec – Přijímání zaměstnanců – Výzva k vyjádření zájmu EPSO/CAST/02/2010 – Podmínky přijetí do pracovního poměru – Odpovídající odborná praxe – Zamítnutí žádosti o přijetí do pracovního poměru“
Ve věci F‑158/12,
jejímž předmětem je žaloba podaná na základě článku 270 SFEU, jenž je použitelný na smlouvu o ESAE na základě jejího článku 106a,
Éric Marques, smluvní zaměstnanec Evropské komise, s bydlištěm v Ennery (Francie), zastoupený A. Salernem a B. Cortesem, advokáty,
žalobce,
proti
Evropské komisi, zastoupené C. Berardis-Kayserem a G. Berscheidem, jako zmocněnci,
žalované,
SOUD PRO VEŘEJNOU SLUŽBU (třetí senát),
ve složení S. Van Raepenbusch (zpravodaj), předseda, R. Barents a K. Bradley, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: X. Lopez Bancalari, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 12. června 2013,
vydává tento
Rozsudek
1 Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 24. prosince 2012 se É. Marques domáhá zaprvé zrušení rozhodnutí Evropské komise ze dne 6. března 2012, kterým bylo odmítnuto jeho přijetí do pracovního poměru jako smluvního zaměstnance funkční skupiny III, a zadruhé náhrady vzniklé újmy.
Skutkový základ sporu
2 Žalobce je držitelem diplomu o absolvování středoškolského vzdělání, který mu umožňuje přístup k pomaturitnímu vzdělávání. Dne 1. listopadu 2006 byl zaměstnán Komisí jako smluvní zaměstnanec na základě článku 3a pracovního řádu ostatních zaměstnanců Evropské unie (dále jen „PŘOZ“). Byl zařazen do funkční skupiny I uvedené v článku 80 PŘOZ s místem výkonu zaměstnání v Lucemburku (Lucembursko) u Úřadu pro infrastrukturu a logistiku v Lucemburku (OIL), kde plnil úkoly v rozpočtové a finanční oblasti.
3 Dne 17. května 2010 vydal Evropský úřad pro výběr personálu (EPSO) výzvu k vyjádření zájmu EPSO/CAST/02/10 (dále jen „VVZ“) za účelem vytvoření databáze uchazečů na místa smluvních zaměstnanců zejména k plnění úkolů finančních asistentů v rámci Evropské komise.
4 Podle VVZ měli finanční asistenti, kteří budou zaměstnáni, zajišťovat „výkonné úkoly, redakční činnost, účetnictví a jiné technické úkoly“ a měli být zařazeni do funkční skupiny III uvedené v článku 80 PŘOZ. V souvislosti s požadovaným vzděláním bylo ve VVZ uvedeno, že k poslednímu dni zápisu, tj. k 14. červnu 2010, musí mít uchazeči přinejmenším „středoškolské vzdělání osvědčené diplomem umožňujícím přístup k pomaturitnímu vzdělávání a odpovídající odbornou praxi v délce nejméně tří let“. Ve VVZ byly dále popsány úkoly finančního asistenta a schopnosti požadované pro jejich plnění.
5 Žalobce v roce 2010 uspěl při výběrové zkoušce dle VVZ na profil finančního asistenta.
6 Dne 30. května 2011 zahájil EPSO dodatečnou fázi výběru, aby měli uchazeči, kteří byli úspěšní při výběrové zkoušce podle VVZ, možnost uzavřít smlouvu na dobu neurčitou.
7 Žalobce v roce 2011 v dodatečných výběrových testech uspěl.
8 Dne 24. října 2011 dospěla výběrová komise zřízená v rámci OIL k názoru, že profil a schopnosti odpovídají „úrovni schopností požadované pro smluvní zaměstnance funkční skupiny III“. OIL proto požádal o jeho přijetí do pracovního poměru jako finančního asistenta funkční skupiny III.
9 Vedoucí oddělení Stravovací služby – foyer – fitcentrum úřadu OIL, pod jehož vedením žalobce předtím pracoval, sepsal dne 1. prosince 2011 zprávu, v níž uvedl, že úkoly, které žalobce vykonával, „zjevně odpovídají odborné praxi požadované pro vstup do funkční skupiny III“. V téže zprávě vedoucí shora uvedeného oddělení popsal úkoly, které žalobce plnil.
10 Vedoucí oddělení Personál – komunikace – konference – zdraví a bezpečnost úřadu OIL sdělil dne 1. února 2012 generálnímu ředitelství (GŘ) Komise pro lidské zdroje a bezpečnost, že „[n]ěkteré z úkolů přidělených [žalobci] sice lze považovat za úkoly odpovídající úrovni [úkolů ve funkční skupině] III, je však třeba zohlednit skutečnost, že plní hlavně administrativní úkoly [odpovídající funkční skupině] […] I“.
11 Dne 6. března 2012 GŘ Komise pro lidské zdroje a bezpečnost uvědomilo OIL, že „[a]nalýzou odborné praxe [žalobce] nebylo možné prokázat, že by k 14. červnu 2010 splnil tři roky odborné praxe rovnocenné [úkolům ve funkční skupině] III“. Komise proto odmítla vyhovět žádosti OIL o přijetí žalobce na místo finančního asistenta funkční skupiny III (dále jen „napadené rozhodnutí“).
12 Dne 5. června 2012 žalobce podal proti napadenému rozhodnutí stížnost na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu úředníků Evropské unie, který se na smluvní zaměstnance použije na základě článku 117 PŘOZ.
13 Orgán oprávněný k uzavírání pracovních smluv (dále jen „OOUPS“) jeho stížnost dne 11. září 2012 zamítl. OOUPS totiž dospěl k závěru, že jak zprávy obou vedoucích oddělení OIL z 1. prosince 2011 a 1. února 2012, tak veškeré údaje obsažené v žalobcově osobním spise, včetně popisu pracovních míst, jež zastával, nedovolují učinit závěr, že by úkoly, které plnil před 14. červnem 2010, byly na „ ‚úrovni rovnocenné‘ [úkolům ve funkční skupině] III“. Podle OOUPS tyto úkoly z převážné části odpovídaly funkční skupině I, či dokonce funkční skupině II, nikoli však funkční skupině III.
Návrhová žádání účastníků řízení
14 Žalobce navrhuje, aby Soud:
– napadené rozhodnutí zrušil;
– uložil Komisi náhradu majetkové újmy, která mu uvedeným rozhodnutím vznikla;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
15 Komise navrhuje, aby Soud:
– žalobu zamítl;
– uložil žalobci náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
K návrhovému žádání znějícímu na zrušení napadeného rozhodnutí
16 Na podporu svého návrhového žádání znějícího na zrušení napadeného rozhodnutí vznáší žalobce dva žalobní důvody. První žalobní důvod vychází z porušení čl. 82 odst. 2 písm. b) PŘOZ, čl. 2 bodu 1 písm. c) obecných prováděcích ustanovení ze dne 7. dubna 2004 týkajících se postupů přijímání a zaměstnávání smluvních zaměstnanců v Komisi, zveřejněných v Administrativních informacích č. 49‑2004 (dále jen „OPU 2004“), čl. 1 bodu 3 písm. c) přílohy I obecných prováděcích ustanovení ze dne 2. března 2011 k čl. 79 odst. 2 PŘOZ upravujících podmínky zaměstnávání smluvních zaměstnanců přijatých Komisí na základě článků 3a a 3b uvedeného řádu, zveřejněných v Administrativních informacích č. 33‑2011 (dále jen „OPU 2011“), a ustanovení VVZ. Druhý žalobní důvod vychází ze zjevně nesprávného posouzení.
17 V rámci prvního žalobního důvodu žalobce tvrdí, že vedle diplomu o absolvování středoškolského vzdělání se v čl. 82 odst. 2 písm. b) PŘOZ, čl. 2 bodu 1 písm. b) OPU 2004 a čl. 1 bodu 3 písm. c) přílohy I OPU 2011 požaduje pro přístup do funkční skupiny III pouze „odpovídající odborná praxe“ v délce tří let. Požadavek Komise, podle něhož by požadovaná praxe měla být na „úrovni rovnocenné“ úkolům vykonávaným v uvedené funkční skupině, nemá podle žalobce žádný právní základ. Podle žalobce stanoví OPU 2004 a OPU 2011 přísnější požadavky, než je požadavek na „odpovídající praxi v délce tří let“, pouze pro účely zařazování smluvních zaměstnanců do platových tříd. Podle něj se ale jedná o dodatečné podmínky navíc k podmínce odborné praxe, která je stanovena jako minimální podmínka pro přijetí do pracovního poměru.
18 Komise k tomu uvádí, že čl. 82 odst. 2 PŘOZ stanoví pouze minimální podmínky, a že tedy může požadovat vyšší stupeň kvalifikace. Požadavek na „odpovídající odbornou praxi“ uvedený v OPU 2004, OPU 2011 a ve VVZ lze ostatně podle Komise vykládat tak, že vyžaduje praxi rovnocennou úrovni, jaké hodlá uchazeč dosáhnout, tj. v projednávaném případě praxi na úrovni funkční skupiny III. Tento výklad je podle Komise potvrzen článkem 7 odst. 3 OPU 2004. Komise konečně poukazuje na to, že požadavek na „odpovídající odbornou praxi“ zmíněný ve VVZ samozřejmě souvisí s profilem finančního asistenta funkční skupiny III, který je ve VVZ uveden.
19 Soud v tomto ohledu připomíná, že administrativa má sice široký rozhodovací prostor při posuzování, zda může být předchozí odborná praxe uchazeče zohledněna pro účely jeho přijetí do pracovního poměru jako smluvního zaměstnance funkční skupiny III, avšak při výkonu této široké posuzovací pravomoci musí být dodržována veškerá použitelná ustanovení (rozsudek Soudu ze dne 28. října 2010, Fares v. Komise, F‑6/09, body 38 a 39).
20 Je třeba uvést, že čl. 82 odst. 2 PŘOZ stanoví:
„K přijetí smluvního zaměstnance musí být splněny alespoň tyto požadavky:
[...]
b) do funkčních skupin II a III:
i) vzdělání na úrovni postsekundárního [pomaturitního] vzdělání osvědčené diplomem nebo
ii) vzdělání na úrovni sekundárního [středoškolského] vzdělání osvědčené diplomem, umožňující přístup k postsekundárnímu [pomaturitnímu] vzdělávání a odpovídající odborná praxe v délce nejméně tří let, nebo
iii) pokud je odůvodněna služebním zájmem, odborná příprava nebo odborná praxe na odpovídající [rovnocenné] úrovni.
[…]“
21 V souvislosti s OPU je třeba určit, zdali se v projednávané věci použijí OPU z roku 2004, nebo z roku 2011, neboť sice mají stejný předmět, avšak existují mezi nimi rozdíly, zejména u pojmu „odpovídající odborná praxe“, který je uveden v OPU 2011.
22 V tomto ohledu je třeba připomenout, že se legalita aktu posuzuje v závislosti na skutkových a právních okolnostech, které existovaly v okamžiku jeho přijetí (rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 11. července 2007, Centeno Mediavilla a další v. Komise, T‑58/05, bod 151; rozsudek Soudu ze dne 29. září 2011, Mische v. Komise, F‑70/05, bod 70). OPU 2011 přitom byla přijata a vstoupila v platnost dne 2. března 2011, a byla tedy použitelná v okamžiku přijetí napadeného rozhodnutí, tj. k 6. březnu 2012. OPU 2004 byla k uvedenému datu na základě OPU 2011 zrušena. Je pravda, že OPU 2004 byla použitelná v okamžiku zveřejnění VVZ a rovněž k 14. červnu 2010, do něhož měly být splněny podmínky účasti. Nicméně OOUPS do uvedeného okamžiku nepřijal žádné definitivní rozhodnutí v otázce, zda se žalobce mohl dovolávat požadované odpovídající praxe k přijetí do pracovního poměru ve funkční skupině III. Přechodná ustanovení obsažená v článku 14 OPU 2011 navíc řeší otázku úspěšného složení výběrových zkoušek před vstupem v platnost uvedených OPU, otázku dosud neskončených smluv, potíže vyplývající z přijímání do pracovního poměru na základě odchylky upravené v OPU 2004, situaci mladých odborníků v delegacích a využívání stipendistů.
23 Přechodná ustanovení obsažená v článku 14 OPU 2011 se naproti tomu netýkají otázky posouzení minimální kvalifikace požadované po uchazečích o místo smluvního zaměstnance v různých funkčních skupinách, a zvláště ve funkční skupině III. Přechodné ustanovení se přitom v zásadě vykládá striktně, neboť je odchylkou od trvalých norem a zásad, které by se bez odchylné úpravy na danou situaci bezprostředně použily (usnesení Tribunálu Evropské unie ze dne 13. prosince 2012, Mische v. Komise, T‑641/11 P, bod 45; rozsudky Soudu ze dne 30. září 2010, Vivier v. Komise, F‑29/05, body 67 a 68 a citovaná judikatura, a Toth v. Komise, F‑107/05, body 71 a 72 a citovaná judikatura). Jelikož nejsou dány žádné zvláštní okolnosti, které by odůvodňovaly extenzivní výklad článku 14 OPU 2011, z výše uvedeného vyplývá, že v okamžiku přijetí napadeného rozhodnutí měl OOUPS posuzovat praxi, které žalobce dosáhl k 14. červnu 2010, z hlediska OPU 2011.
24 Po tomto upřesnění je nutno uvést, že čl. 1 odst. 3 písm. c) přílohy I OPU 2011 stanoví, že „minimální kvalifikace pro přijetí smluvního zaměstnance do pracovního poměru“ je následující:
„[V]e funkční skupině III:
i. vzdělání na úrovni postsekundárního [pomaturitního] vzdělání osvědčené diplomem
nebo
ii. vzdělání na úrovni sekundárního [středoškolského] vzdělání osvědčené diplomem, umožňující přístup k postsekundárnímu [pomaturitnímu] vzdělávání a odpovídající odborná praxe v délce nejméně tří let. V této souvislosti se oborná praxe považuje za odpovídající, byla-li získána v některé z oblastí činnosti Komise […] po udělení diplomu umožňujícího přístup do této funkční skupiny,
nebo
iii. výjimečně, a pokud je odůvodněna služebním zájmem, odborná příprava nebo odborná praxe na odpovídající [rovnocenné] úrovni; [s]míšený [v]ýbor je každoročně informován o využití tohoto ustanovení.“
25 Podle ustálené judikatury je při výkladu ustanovení unijního práva třeba vzít v úvahu nejen jeho znění a jeho kontext, ale též cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí (rozsudek Soudního dvora ze dne 17. listopadu 1983, Merck, 292/82, bod 12; rozsudek Tribunálu Evropské unie ze dne 8. července 2010, Komise v. Putterie-De-Beukelaer, T‑160/08 P, bod 70; rozsudek Soudu ze dne 10. března 2011, Begue a další v. Komise, F‑27/10, bod 40).
26 V projednávané věci je třeba předeslat, že když VVZ upřesňuje, že uchazeči musí mít „odpovídající odbornou praxi v délce nejméně tří let“, přejímá tím terminologii čl. 82 odst. 2 písm. b) PŘOZ i čl. 1 odst. 3 písm. c) přílohy I OPU 2011.
27 Chybí-li diplom osvědčující úroveň pomaturitního vzdělání, požaduje čl. 82 odst. 2 písm. b) PŘOZ buď „odpovídající odbornou praxi“, pokud dotyčný absolvoval „středoškolské vzdělání osvědčené diplomem umožňujícím přístup k pomaturitnímu vzdělávání“, a není-li tomu tak, „odbornou přípravu nebo odbornou praxi na rovnocenné úrovni“. Totéž rozlišení je převzato v čl. 1 odst. 3 písm. c) přílohy I OPU 2011 a objevuje se v různých jazykových zněních PŘOZ a OPU 2011 (jmenovitě v německém jazyce: „einschlägige Berufserfahrung“ a „gleichwertige [...] Berufserfahrung“, v anglickém jazyce: „appropriate professional experience“ a „equivalent level“, v italském jazyce: „esperienza professionale adeguata“ a „esperienza professionale di livello equivalente“, jakož i v nizozemském jazyce: „relevante beroepservaring“ a „gelijkwaardige beroepservaring“).
28 Přitom je třeba vycházet z toho, že používá-li zákonodárce a správní orgán v tomtéž předpise s obecnou působností dva různé výrazy, pak s ohledem na vnitřní konzistenci a právní jistotu nelze takovým výrazům připisovat stejný význam. To platí tím spíše, když mají tyto pojmy různé významy v běžném jazyce. Právě tak tomu je v případě přídavných jmen „odpovídající“ a „rovnocenný“. Přídavné jméno „odpovídající“ běžně znamená „přizpůsobený určitému způsobu využití“, což potvrzuje druhá věta čl. 1 odst. 3 písm. c) bodu ii) přílohy I OPU 2011. Naopak přídavné jméno „rovnocenný“ znamená „stejné hodnoty“, a má tedy užší význam.
29 Z výše uvedeného rozsudku Fares v. Komise navíc vyplývá, že čl. 82 odst. 2 písm. b) bod iii) PŘOZ je nutno chápat v tom smyslu, že je-li to odůvodněno služebním zájmem, může orgán umožnit přístup k pracovnímu místu ve funkční skupině III uchazeči, který nemá ani diplom o absolvování pomaturitního vzdělání ani diplom o absolvování středoškolského vzdělání umožňující přístup k pomaturitnímu vzdělávání, ale může doložit odbornou přípravu nebo odbornou praxi, jež neodpovídá kritériím uvedeným v čl. 82 odst. 2 písm. b) bodech i) a ii), ale která je jim svou úrovní rovnocenná (rozsudek Fares v. Komise, bod 19 výše, bod 50).
30 Jinak řečeno, v čl. 82 odst. 2 písm. b) bodě iii) PŘOZ, jakož i v čl. 1 odst. 3 písm. c) přílohy I OPU 2011 a ve VVZ, v nichž je uvedené ustanovení PŘOZ převzato, se požadavek na rovnocennost váže ke kritériím týkajícím se úrovně vzdělání a případně odborné praxe, která jsou uvedena v čl. 82 odst. 2 písm. b) bodech i) a ii), a nikoli přímo k úkolům ve funkční skupině III, jak tvrdila Komise v napadeném rozhodnutí a v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti.
31 Článek 82 odst. 2 písm. b) PŘOZ byl konečně vložen nařízením Rady (ES, Euratom) č. 723/2004 ze dne 22. března 2004, kterým se mění služební řád úředníků a pracovní řád ostatních zaměstnanců Evropských společenství (Úř. věst. L 124, s. 1; Zvl. vyd. 01/02, s. 130). Toto nařízení sice ve druhém bodě svého odůvodnění klade důraz na potřebu, aby bylo „Společenství […] vybaveno kvalitní evropskou veřejnou správou“, z tohoto obecného cíle však nelze vyvozovat, že požadavek na odpovídající odbornou praxi pro přístup k pracovním místům ve funkční skupině III musí být chápán tak, že je striktněji požadována praxe rovnocenná té, kterou lze získat pouze v této funkční skupině.
32 Z výše uvedeného vyplývá, že čl. 82 odst. 2 písm. b) PŘOZ, čl. 1 odst. 3 písm. c) přílohy I OPU 2011 a VVZ musí být vykládány v tom smyslu, že uchazeč o přijetí do pracovního poměru jako smluvního zaměstnance funkční skupiny III musí doložit praxi v délce tří let, která obsazovaným funkcím odpovídá, ale nemusí jim být rovnocenná.
33 Tento výklad není zpochybněn článkem 7 odst. 3 OPU 2004, ve kterém se uvádělo: „Odborná praxe se zohlední [pro účely zařazování do platových tříd], pouze pokud byla dosažena v činnosti odpovídající alespoň úrovni kvalifikace požadované pro přístup do příslušné funkční skupiny a v souvislosti s některou s oblastí činnosti orgánu. Zohlední se počínaje dnem, kdy dotyčný splní minimální kvalifikaci požadovanou pro přijetí do pracovního poměru, tak jak je vymezena v článku 2 (včetně jakéhokoli případného požadavku stanoveného tímto článkem v souvislosti s odbornou praxí)“.
34 Článek 7 odst. 3 OPU 2004 nejen že již nebyl v okamžiku přijetí napadeného rozhodnutí platný, ale navíc jen upřesňoval, že se odborná praxe zohlední pro účely zařazování do platových tříd, a to pouze tehdy, pokud byla dosažena v činnosti odpovídající minimálně úrovni kvalifikace požadované pro přístup do příslušné funkční skupiny, tzn. v činnosti shodující se s „odpovídající obornou praxí“ uvedenou v čl. 2 odst. 1 písm. b) OPU 2004.
35 V projednávané věci tedy měl OOUPS řešit otázku, zda s ohledem na konkrétní analýzu úkolů prováděných v rámci své předchozí činnosti (rozsudek Fares v. Komise, bod 19 výše, body 63 a 64) dosáhl žalobce k 14. červnu 2010 praxe v délce tří let přizpůsobené výkonu funkcí finančního asistenta ve funkční skupině III, tak jak byly popsány ve VVZ, nikoli však to, zda již mohl doložit praxi stejné hodnoty jako takto popsané funkce.
36 Z toho plyne, že když OOUPS odmítl přijmout žalobce jako finančního asistenta funkční skupiny III z důvodu, že „k 14. červnu 2010 nesplnil tři roky odborné praxe rovnocenné [úkolům ve funkční skupině] III“, porušil čl. 82 odst. 2 písm. b) PŘOZ, čl. 1 bod 3 písm. c) přílohy OPU 2011 a VVZ.
37 První žalobní důvod je tudíž opodstatněný.
38 Žalobce v rámci druhého žalobního důvodu tvrdí, že napadené rozhodnutí trpí vadou spočívající ve zjevně nesprávném posouzení. Tvrdí, že jeho odborná praxe byla „rovnocenná“ praxi vyplývající z plnění úkolů ve funkční skupině III a že svou délkou výrazně překračovala požadované tři roky. V tomto ohledu se opírá o popis pracovních míst, jež zastával, a o hodnocení svých nadřízených obsažená v jeho hodnotících zprávách za roky 2007, 2009 a 2010, jakož i o zprávu ze dne 1. prosince 2011, kterou sepsal vedoucí oddělení, pod jehož vedením pracoval.
39 Vzhledem k tomu, že první žalobní důvod je opodstatněný, a že tedy měl OOUPS zkoumat pouze to, zda bylo možné žalobcovu odbornou praxi kvalifikovat jako „odpovídající“ pro výkon funkcí finančního asistenta funkční skupiny III, tak jak byly popsány ve VVZ, nemůže Soud ověřovat, zda se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení, když měla za to, že žalobce nemohl doložit odbornou praxi „rovnocennou [úkolům ve funkční skupině] III“, neboť jinak by své úvahy sám založil na právně nesprávném předpokladu.
K návrhovému žádání znějícímu na náhradu újmy
40 Žalobce tvrdí, že mu napadeným rozhodnutím vznikla majetková újma, neboť nebýt uvedeného rozhodnutí, byl by v říjnu roku 2011 přijat jako smluvní zaměstnanec ve funkční skupině III s vyšším platem, než jaký nadále pobíral ve svém zaměstnání ve funkční skupině I.
41 Je však třeba poukázat na skutečnost, že napadené rozhodnutí musí být zrušeno proto, že OOUPS odmítl přijmout žalobce jako finančního asistenta funkční skupiny III na základě nesprávného výkladu čl. 82 odst. 2 písm. b) PŘOZ, čl. 1 bodu 3 písm. c) přílohy I OPU 2011 a VVZ. Navíc podle článku 266 SFEU je orgán, jehož akt byl prohlášen za neplatný, „povinen přijmout opatření vyplývající z rozsudku“, který je mu určen. OOUPS je konečně nadán širokou posuzovací pravomocí při ověřování, zda činnosti, které vykonával uchazeč o přijetí na místo smluvního zaměstnance ve funkční skupině III, mohou představovat odpovídající odbornou praxi v délce nejméně tří let.
42 Vzhledem k tomu, že má Komise opětovně vykonat ve světle odůvodnění tohoto rozsudku svou posuzovací pravomoc v otázce odborné praxe, které se žalobce dovolává, Soud za těchto podmínek nemůže Komisi ukládat, aby žalobci vyplatila částku rovnající se rozdílu mezi tím, co dále pobíral ve svém zaměstnání ve funkční skupině I, a platem, který by mu byl přiznán ve funkční skupině III, neboť by tak posouzení Komise nahradil vlastním posouzením.
K nákladům řízení
43 Článek 87 odst. 1 jednacího řádu stanoví, že s výhradou ostatních ustanovení osmé kapitoly druhé hlavy jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Podle odstavce 2 téhož článku může Soud v souladu s požadavky ekvity rozhodnout, že se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží pouze částečná náhrada nákladů řízení nebo se mu náhrada nákladů řízení neuloží.
44 Z odůvodnění tohoto rozsudku vyplývá, že Komise neměla v podstatné části své obrany úspěch. Žalobce kromě toho ve svých návrhových žádáních výslovně požadoval, aby byla Komisi uložena náhrada nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že okolnosti projednávané věci neodůvodňují použití ustanovení čl. 87 odst. 2 jednacího řádu, musí Komise nést vlastní náklady řízení a nahradit náklady řízení vynaložené žalobcem.
Z těchto důvodů
SOUD PRO VEŘEJNOU SLUŽBU (třetí senát)
rozhodl takto:
1) Rozhodnutí Evropské komise ze dne 6. března 2012, kterým bylo odmítnuto přijetí É. Marquese jako smluvního zaměstnance funkční skupiny III, se zrušuje.
2) Ve zbývající části se žaloba zamítá.
3) Evropská komise ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené É. Marquesem.
Van Raepenbusch | Barents | Bradley |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 25. září 2013.
Vedoucí soudní kanceláře | | Předseda |
W. Hakenberg | | S. Van Raepenbusch |