Spojené věci C‑558/18 a C‑563/18
Miasto Łowicz
v.
Skarb Państwa – Wojewoda Łódzki
a
Prokurator Generalny
v.
VX a další
(žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Sądem Okręgowym w Łodzi a Sądem Okręgowym w Warszawie)
Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 26. března 2020
„Řízení o předběžné otázce – Článek 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU – Právní stát – Účinná právní ochrana v oblastech pokrytých právem Unie – Zásada nezávislosti soudnictví – Kárný režim vnitrostátních soudců – Pravomoc Soudního dvora – Článek 267 SFEU – Přípustnost – Výklad nezbytný k tomu, aby předkládající soud mohl vydat svůj rozsudek – Pojem“
1. Právo Evropské unie – Zásady – Právo na účinnou právní ochranu – Zásada nezávislosti soudnictví – Rozsah
(Článek 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU; článek 267 SFEU; Listina základních práv Evropské unie, čl. 47 druhý pododstavec a čl. 51 odst. 1)
(viz body 32–36, 59)
2. Předběžné otázky – Pravomoc Soudního dvora – Meze – Obecné či hypotetické otázky – Neexistence vztahu mezi sporem v původním řízení a ustanovením unijního práva, kterého se týkají předběžné otázky – Nepřípustnost
(Článek 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU; článek 267 SFEU)
(viz body 45, 49, 51–53, 60 a výrok)
3. Předběžné otázky – Předložení věci Soudnímu dvoru – Pravomoci vnitrostátních soudů – Rozsah – Vnitrostátní právní úprava, která pod hrozbou kárného opatření brání soudu rozhodujícímu v posledním stupni položit předběžné otázky nebo na nich trvat – Nepřípustnost
(Článek 267 SFEU)
(viz body 56, 57)
Shrnutí
Soudní dvůr prohlásil, že dvě žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, které se týkají polských opatření z roku 2017 zavádějících režim kárného řízení proti soudcům, jsou nepřípustné
Skutečnost, že vnitrostátní soudce položil předběžnou otázku, která se ukáže nepřípustnou, však nemůže vést ke kárným řízením proti tomuto soudci
Velký senát Soudního dvora v rozsudku ze dne 26. března 2020, Miasto Łowicz a Prokurator Generalny (spojené věci C‑558/18 a C‑563/18), prohlásil žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Krajským soudem v Lodži (Polsko) a Krajským soudem ve Varšavě (Polsko) za nepřípustné. V těchto dvou žádostech předkládající soudy v podstatě položily Soudnímu dvoru otázku souladu nové polské právní úpravy, která se týká kárného režimu soudců, s právem jednotlivců na účinnou právní ochranu zaručeným článkem 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU.
První věc (C‑558/18) spadá do rámce sporu mezi městem Łowicz v Polsku a Státní pokladnou, který se týká žádosti o vyplacení veřejných dotací. Předkládající soud upřesnil, že je pravděpodobné, že rozhodnutí, které vydá v projednávané věci, bude pro Státní pokladnu nepříznivé. Druhá věc (C‑563/18) se týká trestního řízení zahájeného proti třem osobám pro trestné činy, kterých se dopustily v roce 2002 a 2003, přičemž předkládající soud musí zvážit mimořádné snížení jejich trestu, jelikož spolupracovaly s orgány činnými v trestním řízení a přiznaly se k vytýkaným skutkům. Obě žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce svědčí o obavách z kárných řízení, která by mohla být proti samosoudci v každé z daných věcí zahájena v důsledku takových rozhodnutí. Předkládající soudy poukazují na nedávné legislativní změny, k nimž došlo v Polsku a které podle jejich názoru vedou k ohrožení objektivity a nestrannosti kárných řízení proti soudcům a je jimi dotčena nezávislost polských soudů. Předkládající soudy, které zdůrazňují především značný vliv, který má nyní ministr spravedlnosti v rámci kárných řízení proti soudcům obecných soudů, vyzdvihují neexistenci odpovídajících záruk spojených s tímto vlivem. Předkládající soudy jsou toho názoru, že takto koncipovaná kárná řízení poskytují zákonodárné a výkonné moci prostředek, jak soudce, jejichž rozhodnutí jsou pro ně nepříznivá, zbavit funkce, čímž ovlivňují soudní rozhodnutí, která mají tito soudci přijmout.
Soudní dvůr nejprve potvrdil svou pravomoc k výkladu čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU a poté se zabýval přípustností obou těchto žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce. V tomto ohledu nejprve připomněl, že podle článku 267 SFEU musí být požadované rozhodnutí o předběžné otázce „nezbytné“ k tomu, aby předkládající soud mohl „vynést svůj rozsudek“. Rovněž upřesnil, že na základě tohoto ustanovení, jak bylo vyloženo v judikatuře Soudního dvora, řízení o předběžné otázce zejména předpokládá, že před vnitrostátními soudy skutečně probíhá spor, v jehož rámci mají vnitrostátní soudy zohlednit rozsudek vydaný v řízení o předběžné otázce. Soudní dvůr, který poukázal na zvláštnost své úlohy v rámci řízení o předběžné otázce, a sice napomáhat předkládajícímu soudu při řešení konkrétního sporu, který mu byl předložen, dále uvedl, že vztah musí existovat mezi tímto sporem a ustanoveními unijního práva, jejichž výklad je požadován. Tento vztah musí být takový, aby byl tento výklad objektivně nezbytný pro rozhodnutí, které musí předkládající soud přijmout.
V projednávaném případě Soudní dvůr zaprvé konstatoval, že spory v původních řízeních nevykazují žádný vztah s unijním právem, zejména s čl. 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU, kterého se týkají předběžné otázky. Rozhodl tedy, že předkládající soudy nemají uplatnit toto právo pro účely rozhodnutí o meritu těchto sporů. Soudní dvůr, který zadruhé připomněl, že již rozhodl, že jsou přípustné otázky týkající se výkladu procesních ustanovení unijního práva, která je dotyčný předkládající soud povinen použít k vynesení svého rozsudku(1), uvedl, že otázky položené v obou projednávaných věcech takový dosah nemají. Zatřetí Soudní dvůr uvedl, že odpověď na tyto otázky patrně ani nemůže poskytnout předkládajícím soudům výklad unijního práva, který by jim umožnil rozhodnout o procesních otázkách vnitrostátního práva před tím, než budou moci případně rozhodnout o meritu sporů v původních řízeních(2). Soudní dvůr proto rozhodl, že z předkládacích rozhodnutí nevyplývá, že by mezi ustanovením unijního práva, kterého se týkají předběžné otázky, a spory v původních řízeních existoval vztah, který by požadovaný výklad činil nezbytným k tomu, aby předkládající soudy mohly na základě závěrů vyplývajících z takového výkladu vynést své rozsudky. Měl tedy za to, že položené otázky mají obecnou povahu, takže žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce musí být prohlášeny za nepřípustné.
Soudní dvůr konečně připomněl, že nelze připustit, aby byli vnitrostátní soudci na základě vnitrostátních ustanovení vystaveni kárným řízením z důvodu, že předložili Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce(3). Taková vyhlídka kárného řízení totiž může u dotyčných vnitrostátních soudců narušit účinné využití možnosti obrátit se na Soudní dvůr a účinný výkon funkcí soudce pověřeného uplatňováním unijního práva, které jsou jim uděleny Smlouvami. Soudní dvůr v tomto ohledu upřesnil, že skutečnost, že nebudou z tohoto důvodu vystaveni takovým kárným řízením nebo sankcím, představuje mimo jiné záruku vlastní jejich nezávislosti.