ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU EVROPSKÉ UNIE

(druhý senát)

13. prosince 2012

Věc F‑42/11

Stephanie Honnefelder

v.

Evropská komise

„Veřejná služba — Otevřené výběrové řízení — Zrušení rozhodnutí výběrové komise příslušného výběrového řízení — Výkon věci rozsouzené — Zásada legality — Námitka protiprávnosti směřující proti rozhodnutí o opětovném zahájení otevřeného výběrového řízení“

Předmět: Žaloba podaná na základě článku 270 SFEU, jenž je použitelný na Smlouvu o ESAE na základě jejího článku 106a, kterou se S. Honnefelder domáhá zrušení rozhodnutí výběrové komise otevřeného výběrového řízení EPSO/AD/26/05 ze dne 11. února 2011 o jejím nezapsání na rezervní seznam.

Rozhodnutí: Žaloba se zamítá. Žalobkyně ponese dvě třetiny svých nákladů řízení. Komise ponese vlastní náklady řízení a ukládá se jí náhrada třetiny nákladů řízení vynaložených S. Honnefelder.

Shrnutí

1.      Žaloby úředníků – Žaloba směřující proti aktu nepříznivě zasahujícímu do právního postavení přijatému v průběhu výběrového řízení – Žalobní důvod vycházející z nesrovnalosti předchozího aktu nepříznivě zasahujícího do právního postavení přijatého v témže řízení – Přípustnost – Podmínky

(Služební řád, článek 91)

2.      Žaloby úředníků – Zrušující rozsudek – Účinky – Povinnost přijmout prováděcí opatření – Rozsah – Zohlednění jak odůvodnění, tak výroku rozsudku – Zrušení rozhodnutí výběrové komise výběrového řízení nezapsat uchazeče na rezervní seznam – Znovuotevření výběrového řízení pouze vůči žalobci – Vhodný způsob výkonu

(Článek 266 SFEU; služební řád, článek 27)

3.      Úředníci – Žaloby úředníků – Zrušující rozsudek – Účinky – Povinnost přijmout prováděcí opatření – Posuzovací pravomoc administrativy – Možnost navázat dialog s poškozeným

(Článek 266 SFEU)

4.      Úředníci – Mimosmluvní odpovědnost orgánů – Porušení informační povinnosti – Nesprávný služební postup, který nevede ke zrušení aktu

1.      Žalobce je oprávněn dovolávat se v rámci žaloby směřující proti individuálnímu rozhodnutí, kterým byla zamítnuta jeho kandidatura, nesrovnalostí týkajících se způsobu organizace výběrového řízení, aniž by mu bylo možné vytýkat, že nepodal ve stanovených lhůtách stížnost ani žalobu proti rozhodnutí, kterým se upřesňuje způsob organizace výběrového řízení.

Žádné ustanovení služebního řádu totiž nestanoví, že žalobce, který prostřednictvím námitky hodlá zpochybnit legalitu aktu administrativy, musí právě proti tomuto aktu podat stížnost, přestože žaloba splňuje podmínky přípustnosti. Kromě toho, námitka protiprávnosti není nepřípustná jen proto, že předtím nebyla vznesena ve stížnosti.

(viz body 34 a 37)

Odkazy:

Soudní dvůr: 11. srpna 1995, Komise v. Noonan, C‑448/93 P, body 17 až 19

Soud prvního stupně: 16. září 1993, Noonan v. Komise, T‑60/92, bod 21

Soud pro veřejnou službu: 1. července 2010, Mandt v. Parlament, F‑45/07, bod 121

2.      V návaznosti na zrušující rozsudek je dle článku 266 SFEU povinností dotčeného orgánu přijmout opatření nezbytná k odstranění zjištěných protiprávních účinků, což může v případě aktu, který již byl proveden, znamenat uvedení žalobce do právní situace, ve které se nacházel před přijetím tohoto aktu.

Za účelem splnění povinností, které pro něj vyplývají z článku 266 SFEU, musí orgán přijmout konkrétní opatření, která jsou způsobilá odstranit protiprávnost, k níž vůči dotčené osobě došlo. Nemůže se tedy odvolávat na praktické obtíže, které mohou vyplývat z uvedení žalobce do právní situace, ve které se nacházel před přijetím aktu, jenž byl zrušen, s cílem vyhnout se této povinnosti. Dotčený orgán totiž pouze subsidiárně, pokud výkon zrušujícího rozsudku naráží na velké překážky, může splnit svoje povinnosti tím, že přijme jakékoliv rozhodnutí, které je způsobilé spravedlivě vyrovnat nevýhodu plynoucí dotyčnému ze zrušeného rozhodnutí.

V tomto ohledu je sice věcí dotčeného orgánu určit, která opatření jsou pro výkon zrušujícího rozsudku Soudu nezbytná, posuzovací pravomoc, kterou disponuje, je však omezena nutností dodržet výrok a odůvodnění rozsudku, který je povinen vykonat, jakož i ustanoveními unijního práva. Žalovaný orgán se tedy musí zejména vyhnout tomu, aby přijatá opatření byla zatížena stejnými nesrovnalostmi, jako byly ty, jež byly uvedeny ve zrušujícím rozsudku.

Pokud však jde o otevřené výběrové řízení prováděné za účelem vytvoření seznamu kandidátů vhodných k přijetí, administrativa může hledat spravedlivé řešení pro zvláštní případ protiprávně vyloučeného uchazeče. Pokud tedy jde o otevřené výběrové řízení prováděné za účelem vytvoření seznamu kandidátů vhodných k přijetí, jehož zkoušky byly zrušeny, práva uchazeče jsou přiměřeně chráněna, pokud orgán oprávněný ke jmenování vůči tomuto uchazeči znovuotevře výběrové řízení určené k vytvoření rezervního seznamu, přičemž takovéto znovuotevření zahrnuje uvedení do situace, v níž se nacházel před tím, než nastaly okolnosti vytknuté soudem. Naproti tomu, řešení spočívající v zapsání žalobce na rezervní seznam výběrového řízení bez opětovného složení zrušené zkoušky nemůže být přijato bez porušení nejen zásady rovného zacházení, zásady objektivity hodnocení a oznámení o výběrovém řízení, ale i článku 27 služebního řádu.

(viz body 44 až 46, 49 a 52)

Odkazy:

Soudní dvůr: 14. července 1983, Detti v. Soudní dvůr, 144/82, bod 33; 6. července 1993, Komise v. Albani a další, C‑242/90 P, bod 13

Soud prvního stupně: 8. října 1992, Meskens v. Parlament, T‑84/91, bod 78; 26. června 1996, De Nil a Impens v. Rada, T‑91/95, bod 34; 23. dubna 2002, Campolargo v. Komise, T‑372/00, bod 109 a citovaná judikatura; 5. prosince 2002, Hoyer v. Komise, T‑119/99, bod 37; 13. září 2005, Recalde Langarica v. Komise, T‑283/03, body 50 a 51

Soud pro veřejnou službu: 24. června 2008, Andres a další v. ECB, F‑15/05, bod 132 a citovaná judikatura

3.      Vzhledem k tomu, že činnost administrativy je vykonávána jednostranně, je na ní, aby určila, která opatření jsou pro výkon zrušujícího rozsudku nezbytná. Administrativa má poté možnost, a nikoli povinnost, navázat dialog s poškozeným protiprávností za účelem dospět k dohodě, která posledně uvedenému nabídne spravedlivou náhradu.

(viz bod 53)

Odkazy:

Soud prvního stupně: výše uvedený rozsudek Meskens v. Parlament, bod 80; výše uvedený rozsudek De Nil a Impens v. Rada, bod 34

4.      Argument, kterým se administrativě vytýká, že nesplnila svoji informační povinnost, pokud by byl opodstatněný, nemůže vést ke zrušení napadeného aktu, nýbrž pouze k vzniku mimosmluvní odpovědnosti administrativy za nesprávný služební postup.

(viz bod 62)

Odkazy:

Soud pro veřejnou službu: 9. prosince 2010, Ezerniece Liljeberg a další v. Komise, F‑83/05, bod 105 a následující