ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU

(třetí senát)

13. září 2011

Věc F‑100/09

Christos Michail

v.

Evropská komise

„Veřejná služba – Úředník – Překážka věci rozsouzené – Povinnost poskytnout pomoc – Článek 24 služebního řádu – Psychické obtěžování“

Předmět:      Žaloba podaná na základě článku 236 ES a 152 AE, kterou se Ch. Michail domáhá zejména jednak zrušení rozhodnutí Komise ze dne 9. března 2009, jímž byla zamítnuta jeho žádost o pomoc z důvodu psychického obtěžování, a jednak toho, aby bylo Komisi uloženo vyplatit mu částku ve výši 30 000 eur z titulu náhrady nemajetkové újmy, která mu vznikla.

Rozhodnutí:      Žaloba se zamítá. Žalobce ponese vlastní náklady řízení a ukládá se mu rovněž náhrada nákladů řízení Komise.

Shrnutí

1.      Řízení – Překážka věci rozsouzené – Rozsah

2.      Úředníci – Psychické obtěžování – Pojem – Jednání směřující k diskreditaci dotyčné osoby nebo ke zhoršení jejích pracovních podmínek – Požadavek na opakovanost jednání – Požadavek na úmyslnost jednání – Rozsah

(Služební řád, čl. 12a odst. 3)

3.      Úředníci – Organizační struktura – Přidělení zaměstnanců – Posuzovací pravomoc správního orgánu – Rozsah – Soudní přezkum – Meze

(Služební řád, článek 7)

4.      Úředníci – Organizační struktura – Přidělení zaměstnanců – Přeložení – Dodržování pravidla shody mezi platovou třídou a pracovním místem – Rozsah

(Služební řád, články 5 a 7)

1.      Žaloba se považuje za nepřípustnou z důvodu překážky věci rozsouzené, která se váže k dřívějšímu rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o žalobě týkající se stejných účastníků řízení, téhož předmětu a založené na stejných důvodech. Akt, jehož zrušení je navrhováno, je podstatným prvkem umožňujícím určit předmět žaloby.

Okolnost, že byly žaloby podány proti různým rozhodnutím, která správní orgán formálně přijal, však nestačí pro účely konstatování, že nemají totožný předmět, mají-li tato rozhodnutí v podstatě totožný obsah a jsou-li založena na stejných důvodech. Ačkoli se kromě toho výtky uplatněné na podporu jedné žaloby zčásti shodují s výtkami uplatněnými v rámci předchozího řízení, druhá žaloba neopakuje první, ale jde o nový spor, jelikož vychází i z jiných skutkových a právních důvodů.

(viz body 29 až 31)

Odkazy:

Soudní dvůr: 19. září 1985, Hoogovens Groep v. Komise, 172/83 a 226/83, bod 9; 27. října 1987, Diezler a další v. HSV, 146/85 a 431/85, body 14 až 16

Soud prvního stupně: 5. června 1996, NMB a další v. Komise, T‑162/94, body 37 a 38; 12. prosince 1996, Altmann a další v. Komise, T‑177/94 a T‑377/94, bod 52

Tribunál Evropské unie: 25. června 2010, Imperial Chemical Industries v. Komise, T‑66/01, bod 197

2.      Článek 12a odst. 3 služebního řádu, který vstoupil v platnost dne 1. května 2004, definuje psychické obtěžování jako „nepřístojné chování“, jehož znaky jsou naplněny splněním dvou kumulativních podmínek. První podmínka se týká chování, mluveného projevu, jednání, gest či psaného projevu, které „trvá po delší dobu, je opakované nebo systematické“, což znamená, že psychické obtěžování je třeba chápat jako proces probíhající nezbytně v určitém časovém rámci a předpokládá existenci opakovaného či trvajícího „úmyslného“ jednání. Druhá podmínka oddělená od první spojkou „a“ vyžaduje, aby toto chování, mluvený projev, jednání, gesta či psaný projev mohly poškodit osobnost, důstojnost nebo fyzickou či psychickou integritu člověka. Z toho, že se spojení „učiněná úmyslně“ týká první podmínky, a nikoliv druhé, je možné vyvodit dvojí závěr. Jednak chování, mluvený projev, jednání, gesta či psaný projev uvedené v čl. 12a odst. 3 služebního řádu musí být učiněny úmyslně, což z působnosti tohoto ustanovení vylučuje jednání, ke kterému by došlo náhodně. Naproti tomu se nevyžaduje, aby tato chování, mluvený projev, jednání, gesta či psaný projev byly provedeny s úmyslem poškodit osobnost, důstojnost nebo fyzickou či psychickou integritu člověka. Jinými slovy, k psychickému obtěžování ve smyslu čl. 12a odst. 3 služebního řádu může dojít, aniž by bylo prokázáno, že by obtěžovatel svým jednáním zamýšlel zdiskreditovat oběť nebo úmyslně zhoršit její pracovní podmínky. Stačí pouze, že jeho jednání, pokud k němu došlo úmyslně, objektivně takové následky způsobilo.

Soud pro veřejnou službu kromě toho v rozsudku ze dne 9. prosince 2009, Q v. Komise, F‑52/05, uvedl, že podle předchozího řešení aby mohlo být jednání kvalifikováno jako psychické obtěžování, musí být objektivně úmyslné a žalobce je povinen bez ohledu na subjektivní vnímání údajných skutečností předložit soubor důkazů, které umožňují prokázat, že byl vystaven jednání, která měla objektivně za cíl jej zdiskreditovat nebo úmyslně zhoršit jeho pracovní podmínky. Soud pro veřejnou službu však rovněž uvedl, že toto řešení bylo použito ve věcech, v nichž bylo zpochybněno jednání, k němuž došlo před vstupem čl. 12a odst. 3 služebního řádu v platnost, přičemž analýza tohoto ustanovení jej právě vedla ke změně tohoto řešení.

(viz body 55 a 56)

Odkazy:

Soud pro veřejnou službu: 9. prosince 2008, Q v. Komise, F‑52/05, body 135 a 140; 9. března 2010, N v. Parlament, F‑26/09, bod 72

3.      Orgány disponují širokou posuzovací pravomocí při organizaci svých služeb v závislosti na úkolech, které jsou jim svěřeny, a při přidělování zaměstnanců, které mají k dispozici k jejich plnění, za podmínky, že k tomuto přidělení dojde v zájmu služby a při dodržení pravidla shody mezi platovou třídou a pracovním místem. Pokud jde o dodržení podmínky týkající se zájmu služby, unijní soud se s ohledem na tuto širokou posuzovací pravomoc musí v rámci přezkumu omezit na otázku, zda orgán oprávněný ke jmenování postupoval v přijatelných a nezpochybnitelných mezích a svou posuzovací pravomoc neužil zjevně nesprávným způsobem.

(viz body 58 a 59)

Odkazy:

Soudní dvůr: 23. června 1984, Lux, 69/83, bod 17; 7. března 1990, Hecq v. Komise, C‑116/88 a C‑149/88, bod 11

Soud prvního stupně: 16. prosince 1993, Turner v. Komise, T‑80/92, bod 53; 12. prosince 2000, Dejaiffe v. OHIM, T‑223/99, bod 53; 21. září 2004, Soubies v. Komise, T‑325/02, bod 50

Soud pro veřejnou službu: 4. června 2009, Plasa v. Komise, F‑52/08, bod 77

4.      Skutečnost, že je úředník vysoce kvalifikován, neznamená, že by nemohl být přeložen na jiné místo, jelikož správní orgán sice má zájem na tom, aby byl úředník přidělen na místo odpovídající jeho schopnostem a ambicím, avšak jiné důvody jej mohou vést k přeložení úředníka na jiné pracovní místo za podmínky, že je dodrženo pravidlo shody mezi platovou třídou a pracovním místem. Kromě toho, i když z článků 5 a 7 služebního řádu vyplývá, že úředník má nárok na to, aby náplň jeho práce jako celek odpovídala pracovnímu místu a platové třídě, do níž je zařazen, jakékoli zúžení pravomocí dotyčné osoby není s těmito ustanoveními automaticky v rozporu; k jejich porušení dojde pouze v případě, že nové pravomoci takové osoby jsou svou povahou, významem a rozsahem jako celek zjevně méně rozsáhlé než pravomoci odpovídající jeho platové třídě a pracovnímu místu.

(viz body 64 a 65)

Odkazy:

Soudní dvůr: 23. března 1988, Hecq v. Komise, 19/87, bod 8

Soud prvního stupně: 7. února 2007, Caló v. Komise, T‑118/04 a T‑134/04, bod 99