ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU EVROPSKÉ UNIE (prvního senátu)

5. července 20111(1)

„Veřejná služba – Smluvní zaměstnanec – Podmínky přijetí do zaměstnání – Fyzická způsobilost – Vstupní lékařská prohlídka – Ochrana fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů – Lékařské tajemství – Předávání lékařských údajů mezi orgány – Právo na respektování soukromého života“

Ve věci F‑46/09,

jejímž předmětem je žaloba podaná na základě článků 236 ES a 152 AE,

V, žadatelka o pracovní místo smluvního zaměstnance v Evropském parlamentu, s bydlištěm v Bruselu (Belgie), zastoupená É. Boigelot a S. Woog, advokáty,

žalobkyně,

podporovaná

Evropským inspektorem ochrany údajů, zastoupeným M. V. Pérez Asinari a H. Kranenborgem, jako zmocněnci,

vedlejším účastníkem,

proti

Evropskému parlamentu, zastoupenému K. Zejdovou a S. Seyr, jako zmocněnkyněmi,

žalovanému,

SOUD PRO VEŘEJNOU SLUŽBU (první senát),

ve složení S. Gervasoni (zpravodaj), předseda, H. Kreppel a M. I. Rofes i Pujol, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: R. Schiano, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 8. března 2011,

vydává tento

Rozsudek

1        Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 5. října 2009 podala V projednávanou žalobu, kterou se domáhá zejména zrušení rozhodnutí ze dne 19. prosince 2008, kterým ředitel personálního oddělení Evropského parlamentu zrušil z důvodu nezpůsobilosti k výkonu práce nabídku pracovního místa, která jí byla učiněna dne 10. prosince 2008, a dále zrušení posudku posudkového lékaře Parlamentu ze dne 18. prosince 2008, jakož i náhrady škody, která jí podle jejího tvrzení vznikla.

 Právní rámec

2        Článek 82 odst. 3 pracovního řádu ostatních zaměstnanců Evropské unie (dále jen „pracovní řád“) stanoví:

„Smluvní zaměstnanec může být přijat, pouze pokud:

[…]

d)      je fyzicky schopen vykonávat své povinnosti; [...]“

3        Článek 83 pracovního řádu stanoví:

„Před nástupem do pracovního poměru se smluvní zaměstnanec podrobí lékařskému vyšetření, které provede jeden z orgánem pověřených lékařů, aby se orgán ujistil, že smluvní zaměstnanec splňuje podmínky čl. 82 odst. 3 písm. d).

Obdobně se použije čl. 33 [druhý pododstavec] služebního řádu [úředníků Evropské unie].“

4        Článek 33 druhý pododstavec služebního řádu úředníků Evropské unie (dále jen „služební řád“) stanoví:

„Je-li lékařský posudek na základě vyšetření podle [pod]odstavce 1 negativní, může kandidát do 20 dnů ode dne, kdy mu byl posudek oznámen, požadovat jeho přezkoumání lékařskou komisí složenou ze tří lékařů vybraných orgánem oprávněným ke jmenování z řad lékařů pověřených orgánem. Lékařská komise vyslechne pověřeného lékaře odpovědného za původní negativní posudek. Kandidát může lékařskému výboru předložit posudek lékaře, kterého si sám zvolí. Pokud přezkoumání lékařskou komisí závěry vyšetření uvedeného v prvním pododstavci potvrdí, zaplatí kandidát 50 % poplatků a vedlejších nákladů.“

5        Článek 15 rozhodnutí předsednictva Evropského parlamentu ze dne 3. května 2004, kterým se stanoví vnitřní pravidla zaměstnávání úředníků a ostatních zaměstnanců (dále jen „vnitřní pravidla“), stanoví:

„Smluvní zaměstnanec se před přijetím do zaměstnání podrobí lékařské prohlídce podle článku 83 pracovního řádu. Výsledek této prohlídky je platný jeden rok, pokud posudkový lékař orgánu nerozhodne jinak a nestanoví případně kratší dobu platnosti.“

6        Interní pokyny lékařské služby Evropské komise stanoví, že v případě, že po podpisu posudku o způsobilosti či nezpůsobilosti nedojde k nástupu do zaměstnání, uloží se spis po uplynutí šesti měsíců do archivu.

7        Článek 1 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 45/2001 ze dne 18. prosince 2000 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů orgány a institucemi Společenství a o volném pohybu těchto údajů (Úř. věst. 2001, L 8, s.1; Zvl. vyd. 13/26, s. 102) stanoví:

„Orgány a instituce zřízené Smlouvami o založení [Evropské unie] nebo na jejich základě (dále jen ‚orgány a instituce [Unie]‘) zajišťují v souladu s tímto nařízením ochranu základních práv a svobod fyzických osob, zejména jejich práva na soukromí v souvislosti se zpracováním osobních údajů a neomezují ani nezakazují volný pohyb osobních údajů mezi sebou nebo směrem k příjemcům, na který se vztahují vnitrostátní právní předpisy členských států přijaté za účelem provedení směrnice 95/46/ES.“

8        Článek 4 nařízení č. 45/2001 stanoví:

„1. Osobní údaje musejí být:

a)      zpracovány korektně a zákonným způsobem;

b)      shromažďovány pro stanovené účely, výslovně vyjádřené a legitimní a nesmějí být dále zpracovávány způsobem neslučitelným s těmito účely. Další zpracování pro historické, statistické nebo vědecké účely není považováno za neslučitelné, pokud správce poskytne vhodná ochranná opatření, zejména zajistí, aby údaje nebyly zpracovávány k žádnému jinému účelu ani použity k podpoře opatření či rozhodnutí o konkrétní osobě;

c)      přiměřené, podstatné a nepřesahující míru s ohledem na účely, pro které jsou shromažďovány a/nebo dále zpracovávány;

d)      přesné, a je-li to nezbytné, i aktualizované; musí být přijata veškerá rozumná opatření, aby nepřesné nebo neúplné údaje s ohledem na účely, pro které byly shromažďovány nebo dále zpracovávány, byly vymazány nebo opraveny;

e)      uchovávány ve formě umožňující identifikaci subjektů údajů po dobu ne delší než je nezbytné pro dosažení účelů, pro které jsou shromažďovány nebo dále zpracovávány. Orgán nebo instituce [Unie] stanoví pro osobní údaje, které jsou uchovávány po dobu delší, než je uvedeno výše pro historické, statistické či vědecké účely, buď že budou uchovávány pouze v anonymní podobě, nebo není-li to možné, že budou skladovány, pouze pokud totožnost subjektu údajů bude zašifrována. Údaje však v žádném případě nelze použít k jinému než historickému, statistickému nebo vědeckému účelu.

2. Dodržování odstavce 1 zajistí správce.“

9        Článek 6 nařízení č. 45/2001 stanoví:

„Aniž jsou dotčeny články 4, 5 a 10:

1) Osobní údaje lze zpracovávat k jiným účelům, než pro které byly shromažďovány, pouze je-li změna účelu výslovně dovolena vnitřními pravidly orgánu nebo instituce [Unie].

[…]“

10      Článek 7 nařízení č. 45/2001 stanoví:

„Aniž jsou dotčeny články 4, 5, 6 a 10:

1) Osobní údaje lze předávat v rámci orgánů a institucí Společenství nebo mezi nimi, pouze pokud jsou nezbytné k legitimnímu plnění úkolů spadajících do pravomoci příjemce.

[…]“

11      Odstavce 1 až 3 článku 10 nařízení č. 45/2001 stanoví:

„1. Zpracování osobních údajů, které odhalují rasový či etnický původ, politické názory, náboženské nebo filosofické přesvědčení, odborovou příslušnost, jakož i zpracování údajů týkajících se zdraví a sexuálního života je zakázáno.

2. Odstavec 1 se nepoužije, pokud:

a)      subjekt údajů udělí výslovný souhlas k takovému zpracování, ledaže vnitřní pravidla orgánu nebo instituce [Unie] stanoví, že zákaz uvedený v odstavci 1 nelze zrušit udělením souhlasu subjektu údajů, nebo

b)      zpracování je nezbytné pro dodržení povinností a zvláštních práv správce v oblasti pracovního práva, pokud je k tomu zmocněn Smlouvami o založení [Evropské unie] nebo jinými právními akty přijatými na jejich základě, nebo, je-li to nezbytné, pokud získal souhlas evropského inspektora ochrany údajů, s výhradou odpovídajících ochranných opatření […]

3. Odstavec 1 se nepoužije, je-li zpracování údajů nezbytné pro účely zdravotní prevence, lékařských diagnóz, lékařské péče nebo ošetřování nebo správy zdravotnických služeb a zpracovává-li tyto údaje odborný zdravotnický pracovník, který je vázán povinností zachovávat lékařské tajemství, nebo jiná osoba rovněž podléhající obdobné povinnosti mlčenlivosti.“

 Skutkový základ sporu

12      Od února 1997 do března 2006 pracovala žalobkyně v několika útvarech Komise jako pomocný zaměstnanec nebo jako dočasný zaměstnanec, přitom celková doba těchto zaměstnání činila přibližně tři roky. Naposledy vykonávala v období od září 2005 do března 2006 jako dočasný zaměstnanec práci asistentky v rámci odboru „Společného vyšetřování s dalšími institucemi“ Evropského úřadu pro boj proti podvodům (OLAF).

13      Oznámením ze dne 27. února 2006 bylo žalobkyni sděleno, že uspěla v testech pro výběr smluvních zaměstnanců pro 25 členských států pro oblast sekretariátu označovaných jako CAST 25. Její jméno bylo proto zařazeno do konečné databáze úspěšných kandidátů Úřadu pro výběr personálu (EPSO) platné po dobu tří let.

14      V červnu 2006 projevila dvě generální ředitelství zájem přijmout žalobkyni do zaměstnání.

15      Žalobkyně byla v souladu s článkem 83 pracovního řádu pozvána na lékařskou prohlídku, která měla posoudit její způsobilost k výkonu práce.

16      Dne 26. června 2006 se v prostorách lékařské služby Komise v Bruselu (Belgie) uskutečnila vstupní lékařská prohlídka a žalobkyni přijal doktor K.

17      Dne 29. června 2006 odeslala žalobkyně dopis panu F., vedoucímu lékařské služby Komise, v němž si stěžovala na údajně nevhodné chování doktora K. během vstupní lékařské prohlídky dne 26. června 2006.

18      F. tuto stížnost v červenci 2006 prošetřil, když na jedné straně vyslechl doktora K., který vytýkané jednání popřel, a na druhé straně přijal žalobkyni.

19      Přes neexistenci důkazů o jednání vytýkaném doktoru K. bylo po skončení tohoto vyšetřování rozhodnuto, že spis žalobkyně převezme jiný lékař.

20      Dne 26. září vydal posudkový lékař Komise lékařský posudek o fyzické nezpůsobilosti žalobkyně.

21      Dopisem ze dne 9. listopadu 2006 oznámila S., ředitelka v rámci generálního ředitelství (GŘ) pro „Personál a administrativu“, žalobkyni, že v dané době nesplňuje podmínky fyzické způsobilosti požadované k výkonu práce a že má podle čl. 33 pododstavce 2 služebního řádu možnost požádat ve lhůtě 20 dní, aby byl její případ přezkoumán lékařskou komisí.

22      Dopisem ze dne 18. listopadu 2006 požádala žalobkyně, aby byl její případ přezkoumán lékařskou komisí.

23      Poté, co lékařská komise přezkoumala všechny dokumenty ve spise dotyčné a vyžádala si psychiatrický posudek, uvedla ve svém stanovisku ze dne 17. dubna 2007, které bylo jednomyslně přijato jejími třemi členy, že je „názoru, že [žalobkyně] [nemá] způsobilost požadovanou k výkonu práce“. Na konci stanoviska bylo uvedeno, že „lékařské odůvodnění závěrů [bylo] při zachování lékařského tajemství předáno [lékařské službě Komise]“.

24      Dopisem ze dne 15. května 2007 oznámila Komise žalobkyni, že „[p]odle stanoviska komise [jehož kopie byla k dopisu přiložena] nesplňuje podmínky fyzické způsobilosti požadované k výkonu [jejích] pracovních povinností.“ V tomto dopise bylo uvedeno, že „[l]ékařské odůvodnění závěrů [bylo] při zachování lékařského tajemství předáno vedoucímu lékařské služby Komise v Bruselu, který ho založil do zdravotní dokumentace [žalobkyně]“.

25      Dne 9. května 2007 podala žalobkyně stížnost proti tomuto rozhodnutí.

26      Rozhodnutím ze dne 12. července 2007 Komise tuto stížnost zamítla.

27      Dne 4. března 2008 podala žalobkyně žalobu pod číslem F‑33/08 zejména proti rozhodnutí ze dne 15. května 2007. Soud tuto žalobu rozsudkem ze dne 21. října 2009 zamítl. Tribunál, ke kterému byl podán kasační opravný prostředek, zamítavé rozhodnutí rozsudkem ze dne 15. června 2011 potvrdil (V v. Komise, T‑510/09 P).

28      Poté, co lékařská služba Parlamentu požádala přípisem ze dne 9. prosince 2008 útvary Komise o poskytnutí zdravotní dokumentace žalobkyně, učinil Parlament dopisem ze dne 10. prosince 2008 žalobkyni nabídku pracovního místa smluvního zaměstnance ve funkční skupině II v generálním sekretariátu na období od 2. února 2009 do 2. srpna 2009. V tomto dopise bylo uvedeno, že tato nabídka platí za předpokladu splnění podmínek přijetí stanovených v článku 82 pracovního řádu a kladného výsledku vstupní lékařské prohlídky. Žalobkyně byla dále vyzvána, aby nejpozději ve lhůtě dvou týdnů zaslala faxem potřebné dokumenty, zejména úředně ověřenou kopii potvrzení od všech předchozích zaměstnavatelů. E-mailem z téhož dne osoba zodpovědná za vedení spisu pro účely vstupní lékařské prohlídky žalobkyně informovala žalobkyni o způsobu vykonání vstupní lékařské prohlídky a vyzvala ji, aby přinesla průkazovou fotografii „za účelem založení [její] zdravotní dokumentace“.

29      Žalobkyně e-mailem ze dne 10. prosince 2008 přijala nabídku pracovního místa Parlamentu. Dalším e-mailem z téhož dne oznámila Parlamentu, že není schopna zaslat faxem požadované dokumenty ve lhůtě patnácti dnů, jelikož cestuje do zahraničí a že by s ohledem na vánoční svátky uvítala prodloužení lhůty do ledna.

30      Dopisem ze dne 10. prosince 2008 byla žalobkyně pozvána na den 7. ledna 2009 na vstupní lékařskou prohlídku. V tomto dopise byla pod čarou uvedena jména šesti lékařů pracujících pro lékařskou službu Parlamentu v Bruselu. Dopis byl podepsán doktorem B. Mezi šesti uvedenými lékaři byl i doktor K., který provedl dne 26. června 2006 vstupní lékařskou prohlídku žalobkyně a jehož chování žalobkyně napadla.

31      Osoba zodpovědná za vedení spisu pro účely vstupní lékařské prohlídky žalobkyně odpověděla dne 11. prosince 2008 e-mailem žalobkyni, že může bez problémů zaslat požadované dokumenty v lednu vzhledem k tomu, že je její přijetí plánováno na 2. února 2009.

32      Dne 12. prosince 2008 se žalobkyně dostavila z vlastní iniciativy na kliniku Parc Léopold v Bruselu, kde si nechala udělat rozbor krve.

33      Dne 12. prosince 2008 obdržela lékařská služba Parlamentu kopii zdravotní dokumentace zpracované při vstupní lékařské prohlídce žalobkyně, jejíž originál byl uložen do archivu Komise poté, co tento orgán odmítl dotyčnou přijmout do zaměstnání.

34      V posudku ze dne 18. prosince 2008 dospěl posudkový lékař Parlamentu poté, co se seznámil s údaji poskytnutými Komisí, k závěru, že žalobkyně není fyzicky způsobilá zastávat jakékoli pracovní místo v žádném z evropských orgánů. Tento posudek byl nazván „Výsledek lékařské prohlídky provedené dne 26. [června] 2006 Komisí v Bruselu“ a zakládá se na zjištění, že žalobkyně byla dne 26. září 2006 shledána posudkovým lékařem Komise nezpůsobilou, tato nezpůsobilost byla dne 17. dubna 2007 potvrzena odvolací lékařskou komisí a „i v současnosti se vztahuje na všechna pracovní místa ve všech evropských orgánech“.

35      Dopisem ze dne 19. prosince 2008 vyrozuměl Parlament žalobkyni o výše uvedeném posudku o nezpůsobilosti a odvolal nabídku pracovního místa, kterou jí učinil dne 10. prosince 2008 (dále jen „sporné rozhodnutí“). Parlament v tomto dopise zaprvé připomněl žalobkyni, že za účelem zjednodušení přijímacího řízení byla povinna informovat ho o jakékoli jiné vstupní lékařské prohlídce provedené v minulosti u jiného orgánu a umožnit předání zdravotní dokumentace vedené u daného orgánu. Zadruhé Parlament uvedl, že si zajistil postoupení zdravotní dokumentace žalobkyně vedenou Komisí poté, co z databáze CAST zjistil, že dotyčná dříve pracovala pro tento orgán.

36      Dopisem ze dne 5. ledna 2009 podala žalobkyně na základě článku 90 odst. 2 služebního rádu stížnost proti spornému rozhodnutí. Parlament tvrdí a žalobkyně tomu neodporuje, že mu byla stížnost doručena dne 7. ledna 2009.

37      E-maily ze dne 26. ledna 2009 a ze dne 13. března 2009 žalobkyně stížnost doplnila. Mimo jiné požádala o poskytnutí výsledků krevních odběrů provedených dne 12. prosince 2008 na klinice Parc Léopold a dne 26. června 2006 lékařskou službou Komise a obvinila doktora K., že zfalšoval výsledky těchto lékařských vyšetření.

38      Dne 18. února 2009 si žalobkyně nechala udělat nový rozbor krve, který podle zdrojů, jež uvedla, ukázal na „pozoruhodný a na první pohled obtížně vysvětlitelný rozdíl ve srovnání s výsledky krevních rozborů ze dne 12. prosince 2008“.

39      Dopisem ze dne 30. dubna 2009 sdělil Parlament žalobkyni, že odmítá obvinění, podle kterých doktor K. zfalšoval výsledky výše uvedených krevních rozborů.

40      Dne 7. května 2009 bylo implicitně rozhodnuto o zamítnutí stížnosti.

41      Dopisem ze dne 12. května 2009 poskytl Parlament žalobkyni výsledky krevních rozborů.

42      Dopisem ze dne 24. června 2009, který byl žalobkyni doručen dne 2. července 2009, generální sekretář Parlamentu stížnost výslovně zamítl.

 Návrhová žádání účastníků řízení a řízení

43      Žalobkyně navrhuje, aby Soud:

–        před tím, než rozhodne ve věci samé, nařídil Parlamentu, aby odstranil z její zdravotní dokumentace výsledky krevních rozborů provedených dne 12. prosince 2008 na klinice Parc Léopold z důvodu jejich zfalšování doktorem K. a dále aby v její zdravotní dokumentaci odstranil, nahradil nebo opravil nesprávné odpovědi, které uvedla pod nátlakem doktora K. během vstupní lékařské prohlídky u Komise;

–        zrušil sporné rozhodnutí;

–        zrušil posudek posudkového lékaře ze dne 18. prosince 2008;

–        nařídil Parlamentu, aby provedl skutečnou vstupní lékařskou prohlídku, která nebude diskriminační, a znovu vytvořit pracovní místo, které jí bylo na GŘ pro komunikaci Parlamentu nabídnuto;

–        uložil Parlamentu zaplacení náhrady za způsobenou majetkovou a nemajetkovou újmu ve výši 70 000 eur zvýšenou o úroky z prodlení;

–        uložil Parlamentu náhradu nákladů řízení.

44      Parlament navrhuje, aby Soud:

–        zamítl žalobu;

–        uložil žalobkyni náhradu všech nákladů řízení.

45      Dopisem ze dne 12. února 2010, který se týkal organizačního procesního opatření, požádal Soud Parlament, aby předložil rozhodnutí předsednictva Parlamentu ze dne 3. května 2004, kterým se stanoví vnitřní pravidla zaměstnávání úředníků a ostatních zaměstnanců. Parlament této žádosti vyhověl.

46      Dopisem ze dne 12. dubna 2010 přijal Soud důkazní opatření podle čl. 58 odst. 2 druhého pododstavce jednacího řádu, kterým vyzval Komisi, aby zejména sdělila, jaká jsou její vnitřní pravidla pro předávání lékařských údajů jinému orgánu a za jakých skutkových okolností došlo k předání lékařských údajů o V do Parlamentu. Dopisem ze dne 23. dubna 2010 Komise tomuto opatření vyhověla.

47      Dopisem ze dne 12. dubna vyzval Soud Parlament, aby v rámci organizačního procesního opatření upřesnil skutkové okolnosti, za kterých mu byly předány lékařské údaje žalobkyně, a dále aby se podle čl. 111 odst. 1 jednacího řádu vyjádřil ohledně vhodnosti vyzvat Evropského inspektora ochrany údajů (EIOÚ), aby vstoupil do řízení jako vedlejší účastník. Dopisem ze dne 23. dubna 2010 Parlament vyhověl organizačnímu procesnímu opatření a oznámil Soudu, že nemá připomínky ke vhodnosti vyzvat EIOÚ, aby vstoupil do řízení jako vedlejší účastník.

48      Dopisem ze dne 12. dubna 2010 vyzval Soud podle čl. 111 odst. 1 jednacího řádu žalobkyni, aby se vyjádřila ke vhodnosti vyzvat EIOÚ, aby vstoupil do řízení jako vedlejší účastník. Žalobkyně dopisem ze dne odpověděla, že přizvání tohoto subjektu jako vedlejšího účastníka považuje za vhodné.

49      Soud má za to, že není zapotřebí vyzývat Komisi, aby do projednávané věci vstoupila jako vedlejší účastník, neboť tento orgán již v rámci výše uvedeného důkazního opatření poskytl Soudu potřebné doplňující informace. Práva Komise rovněž nemohou být v projednávané věci přímo dotčena, neboť návrhová žádání v žalobě se netýkají žádného aktu tohoto orgánu.

50      E-mailem ze dne 23. dubna 2010 oznámila žalobkyně Soudu, že pozastavila zmocnění svého advokáta do doby, než bude rozhodnuto o její žádosti o upuštění od projednání věci Soudem, kterou zaslala Soudnímu dvoru Evropské unie.

51      Po vzájemné výměně dopisů a e-mailů mezi Soudem a žalobkyní, zejména dopisu vedoucího soudní kanceláře ze dne 21. května 2010 a dopisu předsedy Soudu ze dne 10. června 2010, potvrdila žalobkyně dopisem ze dne 15. června 2010, který zaslala předsedovi Soudu, že ponechává v platnosti žalobu podanou Soudu, stejně jako zmocnění ke svému zastupování udělené v projednávané věci É. Boigelot. Tento dopis odeslaný žalobkyní nebyl založen do spisu. Dopisem ze dne 1. července 2010 É. Boigelot potvrdila, že je i nadále oprávněna zastupovat žalobkyni v projednávané věci. Přílohou tohoto dopisu byl dopis žalobkyně ze dne 15. června 2010.

52      Dopisem ze dne 8. července 2010 vyzval Soud EIOÚ, aby mu sdělil, zda chce do projednávané věci vstoupit jako vedlejší účastník. Soud v tomto dopise zejména zdůraznil, že se žalobkyně dovolává porušení článků 6 a 7 nařízení č. 45/2001.

53      Dopisem ze dne 31. srpna 2010 EIOÚ odpověděl, že si přeje vstoupit do řízení jako vedlejší účastník na podporu návrhových žádání žalobkyně.

54      Dopisem ze dne 16. září 2010 vyzval Soud podle čl. 111 odst. 2 jednacího řádu účastníky řízení, aby případně označili písemnosti, které považují za tajné nebo důvěrné, a jejichž předání vedlejšímu účastníku řízení si proto nepřejí. Parlament dopisem ze dne 20. září 2010 odpověděl Soudu, že žádný dokument založený do spisu není tajný nebo důvěrný. Žalobkyně požádala dopisem ze dne 24. září 2010 o důvěrné zacházení se svými osobními údaji při všech procesních úkonech v projednávané věci, aby byla vyloučena jakákoli možnost identifikace, a zaslala Soudu verzi žaloby, která neobsahovala důvěrné informace.

55      Účastníci řízení byli dopisem ze dne 11. října 2010 informováni, že Soud přiznal žalobkyni důvěrné zacházení, o které požádala. Parlament byl vyzván, aby předložil Soudu žalobní odpověď a dopis ze dne 23. dubna 2010, ve kterém zejména uvedl, že nemá připomínky ke vhodnosti vstupu EIOÚ jako vedlejšího účastníka do řízení ve znění, které neobsahuje důvěrné údaje. Parlament této žádosti vyhověl.

56      Usnesením ze dne 10. listopadu 2010 byl povolen vstup EIOÚ do řízení jako vedlejšího účastníka.

57      EIOÚ předložil dne 10. ledna 2011 svůj spis vedlejšího účastníka. Ve svém vyjádření EIOÚ uvádí, že vstupuje do řízení na podporu návrhových žádání žalobkyně pouze v tom rozsahu, v němž žalobkyně tvrdí, že jednání lékařské služby Parlamentu bylo v rozporu s pravidly ochrany údajů.

58      Dopisy ze dne 3. února 2011 předložili účastníci řízení své připomínky k tomuto spisu.

 Právní otázky

1.     K návrhovým žádáním směřujícím ke zrušení posudku posudkového lékaře ze dne 18. prosince 2008

59      Z ustálené judikatury vyplývá, že akty nebo rozhodnutími, které mohou být předmětem žaloby na neplatnost, mohou být pouze opatření s právně závaznými účinky, jimiž mohou být dotčeny zájmy žalobce tím, že podstatným způsobem mění jeho právní postavení (rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 15. června 1994, Pérez Jiménez v. Komise, T‑6/93, bod 34). Pokud jde o akty nebo rozhodnutí, která jsou vypracovávána v několika fázích, zejména během interního řízení, mohou být předmětem žaloby na neplatnost v zásadě jen ta opatření, která vyjadřují konečné stanovisko orgánu na konci tohoto řízení, nikoliv mezitímní opatření, jejichž cílem je příprava konečného rozhodnutí (ohledně stanoviska lékařské komise viz zejména rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 11. dubna 2006, Angeletti v. Komise, T‑394/03, bod 36; ohledně posudku výboru pro otázky invalidity, rozsudek ze dne 4. listopadu 2008, Marcuccio v. Komise, F‑41/06, body 53 a 54).

60      Posudek posudkového lékaře ze dne 18. prosince 2008 představuje přípravný akt sporného rozhodnutí a žalobkyně ho proto nemůže přímo napadnout. Z toho vyplývá, že návrhová žádání směřující proti tomuto posudku musí být odmítnuta jako nepřípustná.

2.     K návrhovým žádáním směřujícím k tomu, aby Soud nařídil určitá opatření

61      Žalobkyně žádá, aby Soud nařídil Parlamentu, aby odstranil z její zdravotní dokumentace výsledky rozboru krve provedeného dne 12. prosince 2008 a aby z její zdravotní dokumentace odstranil, nahradil nebo opravil nesprávné odpovědi, které uvedla pod nátlakem doktora K. během vstupní lékařské prohlídky u Komise. Žalobkyně dále žádá Soud, aby nařídil Parlamentu provést vstupní lékařskou prohlídku a znovu vytvořit pracovní místo, které jí bylo nabídnuto u GŘ pro komunikaci Parlamentu.

62      Takováto návrhová žádání směřují, jak uvádí Parlament, k vydání příkazu.

63      Z ustálené judikatury však vyplývá, že soud Unie nemá pravomoc vydávat orgánům soudní příkazy (rozsudek Soudního dvora ze dne 21. listopadu 1989, Becker a Starquit v. Parlament, C‑41/88 a C‑178/88, souhrnné vydání, bod 6; rozsudky Soudu prvního stupně ze dne 9. června 1994, X v. Komise, T‑94/92, bod 33; ze dne 9. června 1998, Chesi a další v. Rada, T‑172/95, bod 33, a ze dne 15. prosince 1999, Latino v. Komise, T‑300/97, bod 28, a citovaná judikatura; rozsudek Soudu ze dne 7. listopadu 2007, Hinderyckx v. Rada, F‑57/06, bod 65).

64      Výše uvedená návrhová žádání lze tedy pouze odmítnout jako nepřípustná.

3.     K návrhovým žádáním směřujícím ke zrušení sporného rozhodnutí

65      Žalobkyně v zásadě uplatňuje čtyři žalobní důvody:

–        první vycházející z protiprávní povahy posudku posudkového lékaře Parlamentu, který byl vydán na základě dokumentů získaných od lékařské služby Komise starších než dva roky a bez předchozího klinického a psychologického vyšetření dotyčné;

–        druhý vycházející z nedodržení postupu stanoveného v čl. 33 druhém pododstavci služebního řádu a zásady dodržování práv obhajoby, jelikož sporné rozhodnutí bylo přijato, aniž měla žalobkyně možnost obrátit se předtím na odvolací lékařskou komisi;

–        třetí vycházející z porušení zásady respektování soukromého života a ustanovení článku 6 a 7 nařízení č. 45/2001;

–        čtvrtý vycházející z psychického obtěžování.

 K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z protiprávní povahy posudku posudkového lékaře

 Argumenty účastníků řízení

66      Žalobkyně tvrdí, že posudek posudkového lékaře, na jehož základě bylo přijato sporné rozhodnutí, byl vydán za protiprávních podmínek. Posudkový lékař totiž vydal posudek bez lékařské prohlídky žalobkyně, výlučně na základě zastaralé lékařské dokumentace získané od Komise, jejíž údaje byly starší dvou let a která byla napadena ve věci F‑33/08. Podle soudu Unie však musí vstupní lékařská prohlídka nutně zahrnovat klinické vyšetření, jinak by byla zcela zbytečná. Mimoto podle pravidel Komise platí posudek o způsobilosti po omezenou dobu šesti měsíců.

67      Parlament nepopírá, že se žalobkyně klinickému vyšetření jeho posudkovým lékařem nepodrobila. Domnívá se však, že v tomto případě nebyl posudkový lékař povinen takové vyšetření provést.

68      Úvodem Parlament v první řadě zdůrazňuje, že Soud v rozsudku ze dne 21. října 2009 (výše uvedený rozsudek V v. Komise) potvrdil legalitu rozhodnutí o nezpůsobilosti žalobkyně přijaté Komisí. Sporné rozhodnutí a posudek posudkového lékaře jsou tedy založeny na rozhodnutí Komise, které bylo přijato zcela legálním způsobem.

69      Zadruhé Parlament tvrdí, že otázka, zda je vhodné přistoupit ke klinickému vyšetření žadatele o pracovní místo, je čistě lékařskou otázkou, která nemůže podléhat soudnímu přezkumu. V tomto ohledu analogicky připomíná judikaturu soudu Unie týkající se otázky, zda je vhodné, aby výbor pro otázky invalidity provedl lékařskou prohlídku úředníka.

70      Zatřetí Parlament uvádí, že jeho posudkový lékař měl k dispozici zdravotní dokumentaci žalobkyně, která mu byla předána Komisí, a tato dokumentace obsahovala výsledky několika klinických vyšetření a doplňujících posudků. Údaje obsažené v této dokumentaci přitom byly s ohledem na chronickou a trvalou povahu choroby žalobkyně dostatečně aktuální a relevantní, aby mu umožnily vydat posudek.

71      Začtvrté Parlament odmítá argument vycházející z interních pokynů lékařské služby Komise¸ neboť tento předpis se na Parlament nevztahuje. Jediné vnitřní pravidlo stanovené Parlamentem, které se týká platnosti vstupní lékařské prohlídky, představuje článek 15 vnitřních pravidel, podle kterého jsou posudky o způsobilosti platné jeden rok. Toto pravidlo se však uplatní pouze v případě kladného posudku a nemůže bránit tomu, aby posudkový lékař Parlamentu při vydávání posudku v projednávané věci vycházel z posudku o nezpůsobilosti vydaného posudkovým lékařem Komise před více než jedním rokem.

 Závěry Soudu

72      Soud Unie sice nemůže v rámci přezkumu legality týkajícího se odmítnutí přijetí do zaměstnání, které bylo odůvodněno fyzickou nezpůsobilostí, nahradit specifický lékařský posudek vlastním posouzením, přísluší mu však ověřit, zda přijímací řízení proběhlo legálním způsobem, a zejména zda se odmítnutí přijetí do zaměstnání zakládá na odůvodněném lékařském posudku, který prokazuje srozumitelnou souvislost mezi lékařskými nálezy, jež obsahuje, a závěrem, ke kterému dochází (rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 14. dubna 1994, A v. Komise, T‑10/93, bod 61).

73      Posudkový lékař orgánu může svůj posudek o fyzické nezpůsobilosti založit nejen na současných fyzických a psychických problémech, ale také na lékařsky podložené prognóze budoucích potíží, které by mohly v dohledné době narušit běžné plnění stanovených pracovních povinností (výše uvedený rozsudek A v. Komise, bod 62).

74      Dále je třeba připomenout, že v případě, kdy orgán Unie disponuje širokou posuzovací pravomocí, má přezkum dodržování záruk přiznaných právním řádem Unie ve správních řízeních zásadní význam. Soud Unie měl příležitost upřesnit, že k těmto zárukám patří zejména povinnost příslušného orgánu zkoumat pečlivě a nestranně všechny rozhodné skutečnosti projednávaného případu a povinnost dostatečným způsobem odůvodnit své rozhodnutí (viz rozsudky Soudního dvora ze dne 21. listopadu 1991, Technische Universität München, C‑269/90, bod 14; ze dne 7. května 1992, Pesquerias De Bermeo a Naviera Laida v. Komise, C‑258/90 a C‑259/90, bod 26; ze dne 22. listopadu 2007, Španělsko v. Lenzing, C‑525/04 P, bod 58; rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 8. září 2009, ETF v. Landgren, T‑404/06 P, bod 163).

75      V projednávané věci ze samotného znění posudku ze dne 18. prosince 2008 vyplývá, že se posudkový lékař Parlamentu při vypracovávání tohoto posudku opíral výlučně o lékařské údaje shromážděné Komisí v letech 2006 a 2007, tedy před více než rokem a půl, v rámci jiné vstupní lékařské prohlídky. Parlament ostatně nepopírá, že tyto lékařské údaje byly získány Komisí více než rok a půl před tím, než posudkový lékař Parlamentu vydal dne 18. prosince 2008 posudek o nezpůsobilosti.

76      Předem je však třeba poukázat na to, že článek 15 vnitřních pravidel, tedy pravidlo chování, které si Parlament sám stanovil a od něhož se nemůže odchýlit bez uvedení důvodů, které ho k tomu vedly, omezuje obecným způsobem dobu platnosti výsledků lékařské prohlídky uskutečněné v rámci ustanovení článku 83 pracovního řádu na jeden rok. S ohledem na toto ustanovení měl tedy Parlament přinejmenším zapochybovat o platnosti údajů získaných od Komise, neboť by je sám nemohl považovat za platné déle než jeden rok po vstupní prohlídce, pokud by tyto údaje byly získány během jeho vlastního přijímacího řízení.

77      Podle judikatury musí vstupní lékařská prohlídka nutně zahrnovat klinické vyšetření, případně dodatečné biologické testy nařízené posudkovým lékařem, jinak by byla zcela zbytečná (výše uvedený rozsudek A v. Komise, body 49 až 51).

78      Z judikatury uvedené výše v bodech 73 a 74 konečně vyplývá, že má-li být posudek o nezpůsobilosti legální, musí uvádět současné nebo budoucí potíže a být založen na relevantních údajích.

79      Parlament sice namítá, opíraje se o judikaturu v oblasti určování invalidity z povolání, že otázka, zda je za daných okolností namístě provést klinické vyšetření dotčené osoby, je na uvážení členů výboru pro otázky invalidity (rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 23. listopadu 2004, O v. Komise, T‑376/02, bod 44).

80      Uvedená judikatura se však týká omezení soudního přezkumu čistě lékařských posudků a nemůže odůvodňovat skutečnost, že posudkový lékař nesplnil povinnost podle článku 83 pracovního řádu provést lékařskou prohlídku, aby se sám ujistil o způsobilosti dotyčné k výkonu práce.

81      Posuzovací pravomoc přiznaná v oblasti lékařství lékaři ani nebrání soudu, aby jednak ověřil věcnou správnost uplatňovaných důkazů, jejich spolehlivost a soudržnost a jednak přezkoumal, zda tyto důkazy představují veškeré relevantní údaje, jež musí být při posuzování komplexní situace vzaty v úvahu, a zda o ně lze opřít závěry, které z nich byly vyvozeny (v tomto smyslu viz rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 12. května 2004, Hecq v. Komise, T‑191/01, bod 63).

82      V projednávané věci tedy s ohledem na stáří lékařských údajů poskytnutých Komisí a na možnou změnu těchto údajů v mezičase neměl posudkový lékař v době vydání posudku o nezpůsobilosti k dispozici veškeré relevantní údaje o zdravotním stavu žalobkyně.

83      Argument Parlamentu vycházející z nemoci, která byla důvodem konstatování Komise o nezpůsobilosti žalobkyně v roce 2007, musí být vyloučen. Z judikatury totiž vyplývá, že psychické problémy, které se vždy vyvíjejí v čase, neodůvodňují skutečnost, aby osoba, která jimi trpí, byla trvale vyloučena z výkonu práce, přičemž správní orgán má povinnost zajistit pravidelné opakované vyšetření dotyčné osoby v přiměřených intervalech (pokud jde o udělení volna z důvodu nemoci z úřední povinnosti úředníkovi, viz rozsudek Soudu ze dne 13. prosince 2006, de Brito Sequeira Carvalho v. Komise, F‑17/05, body 129 a 130, potvrzené rozsudkem Soudu prvního stupně ze dne 5. října 2009, de Brito Sequeira Carvalho v. Komise, T‑40/07 P a rozsudkem Komise v. de Brito Sequeira Carvalho, T‑62/07 P, body 231 až 240).

84      S ohledem na úvahy rozvinuté v předcházejících bodech nemá okolnost, že rozhodnutí o nezpůsobilosti žalobkyně přijaté Komisí v roce 2007 bylo shledáno Soudem jako legální, na posouzení opodstatněnosti tohoto žalobního důvodu žádný vliv.

85      Zástupkyně Parlamentu odpovídajíce při jednání na otázky Tribunálu uvedly, že vzhledem k lékařskému tajemství neměly podobně jako orgán oprávněný ke jmenování, když rozhodoval o stížnosti žalobkyně, přístup k písemnostem, na základě kterých posudkový lékař Parlamentu vydal posudek o nezpůsobilosti. Nemohly tedy před Soudem upřesnit, jaká byla povaha těchto písemností, ani potvrdit, že dokumentace předaná Komisí Parlamentu umožnila posudkovému lékaři Parlamentu se plně seznámit se zvláštními souvislostmi vstupní lékařské prohlídky vykonané Komisí a se skutečností, že žalobkyně byla v minulosti Komisí několikrát přijata do pracovního poměru. Obdobně příslušný orgán Parlamentu nebyl schopen ověřit, zda se posudek posudkového lékaře zakládá na všech relevantních údajích.

86      Závěrem Soud konstatuje, že posudkový lékař Parlamentu vydal kategorický a obecný posudek, aniž vyšetřil žalobkyni, kdežto odborníci určení lékařskou komisí vydali v rámci vstupní lékařské prohlídky u Komise posudek rozlišující jemněji.

87      Žalobnímu důvodu vycházejícímu z protiprávnosti posudku posudkového lékaře je tedy nutno vyhovět.

 K druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení článku 33 odst. 2 služebního řádu

 Argumenty účastníků řízení

88      Žalobkyně uvádí, že Parlament porušil ustanovení článku 33 služebního řádu a zásadu dodržování práv obhajoby. Sporné rozhodnutí totiž bylo přijato, aniž předtím dostala žalobkyně možnost se obrátit na odvolací lékařskou komisi upravenou těmito ustanoveními.

89      Parlament zaprvé tvrdí, že sporné rozhodnutí uvádělo, že žalobkyně má možnost, bude-li to považovat za vhodné, obrátit se na lékařskou komisi a napadnout posudek posudkového lékaře, avšak žalobkyně tuto možnost nevyužila.

90      Zadruhé Parlament upřesňuje důvody, které ho vedly k okamžitému přijetí sporného rozhodnutí. Žalobkyně předně tím, že neinformovala lékařskou službu o lékařských prohlídkách, které podstoupila u Komise, narušila vztah důvěry s orgánem. Dále tvrdí, že pracovní místo nabídnuté žalobkyni bylo třeba urychleně obsadit, a nahradit tak úřednici na mateřské dovolené. Konečně Parlament uvádí, že pokud by byl posudek posudkového lékaře zpochybněn lékařskou komisí, mohl žalobkyni s ohledem na povahu nabízeného pracovního místa nabídnout rovnocenné pracovní místo.

 Závěry Soudu

91      Z ustanovení článku 82 ve spojení s článkem 83 pracovního řádu vyplývá, že žadatel o pracovní místo smluvního zaměstnance se před přijetím musí podrobit lékařské prohlídce posudkovým lékařem, který ověří, zda splňuje podmínky fyzické způsobilosti požadované pro výkon nabízené práce.

92      Článek 33 druhý pododstavec služebního řádu, který se analogicky uplatní na smluvní zaměstnance, upravuje interní odvolací řízení, pokud posudkový lékař orgánu vydá zamítavý posudek.

93      Z judikatury vyplývá, že při zřízení odvolací lékařské komise v čl. 33 druhém pododstavci služebního řádu bylo cílem zákonodárce zajistit pro kandidáty dodatečnou záruku, a zlepšit tak ochranu jejich práv (výše uvedený rozsudek A v. Komise, bod 23). Tato záruka související se zásadou dodržování práv obhajoby (rozsudek Soudu ze dne 13. prosince 2007, N v. Komise, F‑95/05, body 69 a 76) představuje podstatnou formální náležitost.

94      Uvedená záruka musí být mimoto nutně dodržena před přijetím rozhodnutí o odmítnutí přijetí do zaměstnání, a nikoli v pozdějším stadiu, neboť v té době by ztrácela svůj smysl, kterým je zajištění práva žadatelů o přijetí na obhajobu (analogicky viz rozsudek Soudního dvora ze dne 8. července 1999, Hercules Chemicals v. Komise, C‑51/92 P, body 75 až 78; rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 8. července 2008, Franchet a Byk v. Komise, T‑48/05, bod 151). Znění článku 33 druhého pododstavce služebního řádu je v tomto ohledu jasné: uchazeč o přijetí se může obrátit na odvolací lékařskou komisi ve lhůtě dvaceti dní, která začíná běžet nikoli dnem oznámení rozhodnutí o odmítnutí přijetí do zaměstnání, ale dnem oznámení posudku posudkového lékaře.

95      V projednávané věci je nesporné, že Parlament přijal sporné rozhodnutí, aniž předtím umožnil žalobkyni se obrátit na odvolací lékařskou komisi. Je pravda, že Parlament dotyčnou informoval o této možnosti při oznámení sporného rozhodnutí. Tato okolnost však nemá na zjištěnou protiprávnost vliv, neboť uvedené rozhodnutí bylo přijato, dříve než měla žalobkyně možnost obrátit se ve lhůtě dvaceti dnů ode dne oznámení posudku posudkového lékaře na odvolací lékařskou komisi.

96      Konečně Parlament s cílem zdůvodnit porušení ustanovení článku 33 služebního řádu uvádí, že musel ve služebním zájmu urychleně přijmout zaměstnance jako náhradu za úřednici na mateřské dovolené, a nemohl tedy před přijetím sporného rozhodnutí čekat na uplynutí lhůty dvaceti dní stanovené článkem 33 služebního řádu ani na stanovisko lékařské komise v případě, že by se na ni žalobkyně obrátila.

97      Tím však nelze legálně odůvodnit skutečnost, že Parlament nesplnil procesní povinnosti stanovené v článku 33 služebního řádu. Odchod úřednice na mateřskou dovolenou v žádném případě není výjimečnou událostí a Parlament měl buď zajistit nahrazení osoby na mateřské dovolené jiným smluvním zaměstnancem, nebo zahájit přijímací řízení s dostatečným předstihem, aby mohl dodržet podstatné formální náležitosti stanovené v čl. 33 druhém pododstavci služebního řádu. S ohledem na časový odstup mezi vydáním posudku posudkovým lékařem a předpokládaným datem přijetí stanoveným na den 2. února 2009 nebylo v žádném případě a priori nemožné požádat v projednávané věci lékařskou komisi o stanovisko.

98      Z ustálené judikatury vyplývá, že porušení procesního pravidla, zejména zásady dodržování práv obhajoby, vede ke zrušení rozhodnutí pouze tehdy, pokud mělo uvedené porušení vliv na obsah konečného rozhodnutí. Tak tomu přitom v projednávaném sporu je, neboť nelze vyloučit, že by odvolací lékařská komise, která by měla k dispozici všechny relevantní poznatky o zdravotním stavu žalobkyně v době přijetí sporného rozhodnutí, mohla vydat jiné stanovisko než posudkový lékař nebo zpochybnit možnost vycházet z lékařských údajů získaných Komisí před více než rokem a půl.

99      Z toho vyplývá, že žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení čl. 33 druhého pododstavce služebního řádu musí být rovněž vyhověno.

 K třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení práva na respektování soukromého života a článků 6 a 7 nařízení č. 45/2001

 Argumenty účastníků řízení

100    Žalobkyně se domnívá, že Parlament porušil právo na respektování soukromého života a pravidla na ochranu osobních údajů, zejména pravidla vztahující se na předání její zdravotní dokumentace. Podle žalobkyně vydal posudkový lékař Parlamentu posudek na základě dokumentů získaných od Komise. Podle interních pravidel lékařské služby Komise však měly být tyto dokumenty uloženy v archivu Komise a neměly být součástí zdravotní dokumentace, neboť žalobkyně nezastávala v Komisi žádnou funkci. Předání lékařských údajů týkajících se žalobkyně z Komise do Parlamentu pak dále zakazují články 6 a 7 nařízení č. 45/2001. Lékařské údaje uchovávané Komisí byly totiž shromážděny výhradně s cílem přijmout žalobkyni do zaměstnání v útvarech tohoto orgánu. Kromě toho úkolem posudkového lékaře Parlamentu bylo vykonat vstupní lékařskou prohlídku, a nikoli zkoumat zdravotní stav žalobkyně v minulosti.

101    Podle Parlamentu sporné rozhodnutí pravidla na ochranu osobních údajů nijak neporušuje. Článek 7 nařízení č. 45/2001 totiž stanoví, že předávání osobních údajů mezi orgány je přípustné, pokud je nezbytné k legitimnímu plnění úkolů spadajících do pravomoci příjemce. Sporné předání se uskutečnilo s cílem umožnit Parlamentu splnit jeden ze svých úkolů, a sice ověřit fyzickou způsobilost žadatele o pracovní místo. Kromě toho bylo toto předání odůvodněno úsilím vyhnout se zbytečným lékařským prohlídkám a umožnit správnímu orgánu získat úplné informace.

102    EIOÚ má za to, že předáním a dalším použitím lékařských údajů o zdravotním stavu žalobkyně shromážděných v letech 2006 a 2007 došlo k porušení nařízení č. 45/2001. Úvodem upřesňuje, že tyto údaje nejsou součástí zdravotní dokumentace žalobkyně jako dřívějšího dočasného zaměstnance a bývalého smluvního zaměstnance Komise a že otázka oprávněnosti jejich předání není tatáž jako v případě, kdy mezi orgány dojde k předání zdravotní dokumentace osoby, která je orgánem zaměstnaná. Interní pokyny lékařské služby Komise neuvádí, pro jaké účely se lékařské údaje shromážděné v rámci přijímacího řízení uchovávají v archivu po dobu delší než šest měsíců ani za jakých podmínek jsou tyto údaje přístupné. EIOÚ připomíná, že ve dvou stanoviscích z let 2007 a 2008 doporučil jak Parlamentu, tak Komisi, aby u žadatelů o pracovní místo, kteří byli shledáni fyzicky nezpůsobilí k přijetí do zaměstnání¸ uchovávaly zdravotní údaje získané v rámci přijímacího řízení pouze po omezenou dobu, která by mohla odpovídat době, po kterou je možné uvedené údaje nebo rozhodnutí, které bylo na jejich základě přijato, zpochybnit.

103    EIOÚ zdůrazňuje, že předávání osobních údajů mezi orgány je upraveno zejména v článku 7 nařízení č. 45/2001, aniž tím jsou dotčeny články 4, 5, 6 a 10 tohoto nařízení. Na rozdíl od toho, co zjevně tvrdí Parlament, který se ve své žalobní odpovědi omezuje na článek 7 nařízení č. 45/2001, tedy nemá dodržení tohoto článku za následek, že i předání a další použití údajů je nutně v souladu s nařízením jako celkem. EIOÚ připomíná, že na základě čl. 10 odst. 1 nařízení č. 45/2001 je zpracování zvláštních kategorií údajů, jako jsou lékařské údaje, zakázáno a že ochrana těchto údajů má podle Evropského soudu pro lidská práva zásadní význam při výkonu práva na respektování soukromého a rodinného života garantovaného článkem 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podepsané dne 4. listopadu 1950 v Římě (dále jen „EÚLP“). Vzhledem k tomu, že žalobkyně nedala ke zpracování sporných údajů souhlas, výjimka upravená v čl. 10 odst. 2 písm. a) nařízení č. 45/2001 se neuplatní. Mimoto podle EIOÚ Parlament neprokázal, že předání těchto údajů, přestože bylo podle článku 7 nařízení č. 45/2001 legitimní, bylo současně skutečně nezbytné pro dodržení jeho práv a povinností vyplývajících z pracovního práva ve smyslu druhé výjimky uvedené v čl. 10 odst. 2 písm. b) tohoto nařízení. Parlament totiž mohl získat tyto informace jiným způsobem, který by méně zasahoval do soukromého života, například tím, že by požádal žalobkyni, aby mu tyto informace poskytla nebo tím, že by zabezpečil provedení lékařské prohlídky ve svých útvarech. EIOÚ v tomto ohledu upřesňuje, že ve výše uvedeném stanovisku z roku 2007 doporučil Parlamentu, aby z formuláře k lékařské prohlídce předcházející přijetí do zaměstnání odstranil otázky, které zjišťovaly, zda již někdy žadatele o pracovní místo odmítli přijmout do zaměstnání ze zdravotních důvodů nebo zda žadatel navštívil neurologa, psychiatra, psychoanalytika nebo psychoterapeuta. Parlament tomuto doporučení vyhověl.

104    EIOÚ kromě toho dále tvrdí, že v době, kdy Parlament obdržel od lékařské služby Komise lékařské údaje týkající se žalobkyně, nebyly již tyto údaje uchovávány ke svému původnímu účelu, kterým bylo vyšetření zdravotní způsobilosti žalobkyně zastávat pracovní místo v Komisi. Tyto údaje byly mimoto uloženy v archivu Komise, neboť šestiměsíční lhůta od přijetí rozhodnutí o nezpůsobilosti stanovená interními pokyny lékařské služby Komise již uběhla. K předání a použití těchto údajů tak došlo v rozporu s čl. 4 odst. 1 písm. b) a e) nařízení č. 45/2001. Změna účelu, pro který jsou tyto údaje zpracovány, nemohla být odůvodněna ani článkem 6 tohoto nařízení. Parlament jakožto žadatel o předání údajů byl navíc společně s Komisí povinen dbát na to, aby bylo předání jako celek legitimní.

105    EIOÚ závěrem uvádí, že i za předpokladu, že by žalobkyně záměrně opomněla informovat Parlament o předešlých lékařských prohlídkách, neměla by tato okolnost vliv na právo na ochranu jejích údajů, které dotyčná dovozuje z nařízení č. 45/2001.

106    Žalobkyně se ve svých vyjádřeních ke spisu vedlejšího účastníka zcela ztotožňuje s analýzou EIOÚ, podle které Parlament porušil čl. 4 odst. 1 písm. b) a e) a čl. 10 odst. 2 písm. b) nařízení č. 45/2001. Podle žalobkyně se konstatování, že předání lékařských údajů neodpovídalo skutečné nezbytnosti ve smyslu čl. 10 odst. 2 písm. b) tohoto nařízení, použije ze stejných důvodů i na čl. 7 odst. 1 téhož předpisu, poslední ustanovení, které bylo rovněž porušeno, protože sporné předání nemohlo být považováno za nezbytné k legitimnímu plnění úkolů Parlamentu. Tento orgán porušil zásadu omezení účelů, přesnosti a aktuálnosti údajů, jakož i pravidla uchovávání těchto údajů, a porušil tak čl. 4 odst. 1 písm. b), d) a e) nařízení č. 45/2001.

107    Parlament ve svých vyjádřeních ke spisu vedlejšího účastníka zdůrazňuje, že zpracování osobních údajů bylo nezbytné pro splnění povinností orgánu v oblasti pracovního práva, tedy ověřit fyzickou způsobilost žalobkyně k výkonu práce, jak stanoví článek 83 pracovního řádu a článek 33 služebního řádu. Zpracování těchto údajů bylo tedy s ohledem na čl. 10 odst. 2 písm. b) nařízení č. 45/2001 přípustné. Stejně tak bylo zpracování těchto údajů výlučně pracovníky lékařské služby Parlamentu, kteří jsou vázáni služebním tajemstvím, pro účely lékařské diagnózy pracovní způsobilosti posudkovým lékařem nezbytné, a tedy legitimní ve smyslu čl. 10 odst. 3 uvedeného nařízení. Toto zpracování bylo rovněž součástí legitimního výkonu veřejné moci, a bylo tedy s ohledem na čl. 5 písm. a) tohoto nařízení oprávněné.

108    Co se týče předání údajů, Parlament tvrdí, že bylo nezbytné pro legitimní plnění úkolů orgánu. Bez tohoto předání by totiž Parlament nemohl splnit své úkoly: žalobkyně zaprvé v době, kdy se na ni obrátila lékařská služba Parlamentu, neoznámila této službě skutečnost, že v minulosti podstoupila lékařskou prohlídku u jiného orgánu, a zadruhé postup Parlamentu spočívající v tom, že požádal o předání zdravotní dokumentace zpracované při vstupní lékařské prohlídce žadatele o pracovní místo v případě, že již dotyčná osoba podstoupila vstupní lékařskou prohlídku u jiného orgánu, je jak v zájmu tohoto orgánu, tak v zájmu dotčené osoby, neboť díky ní není třeba opětovně provádět některá lékařská vyšetření. Možnost zopakovat lékařskou prohlídku v Parlamentu, jak uvádí EIOÚ, závisí na čistě lékařském posouzení příslušného lékaře na základě předané dokumentace.

109    Co se týče kvality údajů, má Parlament za to, že neporušil čl. 4 odst. 1 písm. b) a e) nařízení č. 45/2001. Podle něj byly údaje shromažďovány pro stanovený účel, kterým bylo ověření fyzické způsobilosti žalobkyně k výkonu práce v útvaru Unie, přičemž tento účel je výslovně vyjádřený a legitimní, neboť je uveden zejména v článku 33 služebního řádu a tyto údaje byly dále zpracovávány k témuž účelu. Vstupní lékařskou prohlídku ostatně vykonávají všechny orgány na stejném právním základu a za stejných podmínek. Podmínky způsobilosti, které musí být splněny, jsou v zásadě u všech orgánů stejné. Předání sporných údajů je analogické s předáním zdravotní dokumentace úředníka přeloženého do jiného orgánu, které EIOÚ posoudil ve svém stanovisku ze dne 14. června 2007 jako legitimní. Kromě toho údaje shromažďované Komisí nebyly uchovávány po dobu delší, než je nezbytné pro dosažení účelů, pro něž byly shromažďovány a zpracovávány. EIOÚ ve svých „Pokynech pro zpracování údajů v oblasti přijímání zaměstnanců“ z října roku 2008 výslovně uznal, že osobní údaje nepřijatých žadatelů o pracovní místo mohou být uchovávány po dobu dvou let od skončení přijímacího řízení, přičemž tato lhůta nebyla v projednávané věci překročena. Konečně lhůta jednoho roku stanovená v článku 15 vnitřních předpisů Parlamentu se týká pouze platnosti lékařské prohlídky.

 Závěry Soudu

–       K první části žalobního důvodu, vycházejícího z porušení práva na ochranu soukromého života

110    Účastníci řízení ve svých písemných vyjádřeních a při jednání zdůrazňovali druhou část žalobního důvodu týkající se porušení článků 6 a 7 nařízení č. 45/2001. Vstup EIOÚ do řízení jako vedlejšího účastníka přispěl k tomu, že se diskuse zaměřila na tuto druhou část. Soud má nicméně za to, že první část žalobního důvodu vycházející z porušení práva na respektování soukromého života, byla v bodech 14.1 a 16.12 žaloby, které byly následně rozvinuty při jednání, formulována dostatečně přesně na to, aby se jí Soud zabýval zvlášť.

111    Podle judikatury Soudního dvora představuje právo na respektování soukromého života zakotvené v článku 8 EÚLP vyplývající ze společných ústavních tradic členských států jedno ze základních práv chráněných právním řádem Unie. Zahrnuje zejména právo jednotlivce na utajení jeho zdravotního stavu (viz zejména rozsudek Soudní dvora ze dne 5. října 1994 X v. Komise, C‑404/92 P, bod 17; viz také ESLP, rozsudky Z v. Finsko ze dne 25. února 1997, Sbírka rozhodnutí a rozsudků, 1997‑I, § 71 a S. a Marper v. Spojené království ze dne 4. prosince 2008, č. 30562/04 a č. 30566/04, § 66).

112    Předávání osobních údajů týkajících se zdravotního stavu shromážděných orgánem třetí osobě, včetně jinému orgánu, představuje samo o sobě zásah do soukromého života dotčené osoby bez ohledu na to, jakým způsobem jsou takto poskytnuté informace dále použity (analogicky viz rozsudek Soudního dvora ze dne 20. května 2003, Österreichischer Rundfunk a další C‑465/00, C‑138/01 a C‑139/01, body 73 až 75).

113    Z judikatury nicméně vyplývá, že základní práva mohou být omezena za podmínky, že tato omezení skutečně odpovídají cílům obecného zájmu a nezakládají, s ohledem na sledovaný cíl, nepřiměřený a neúnosný zásah, jímž je dotčena samotná podstata chráněného práva (výše uvedený rozsudek ze dne 5. října 1994, X v. Komise, bod 18). V tomto ohledu je třeba vycházet z čl. 8 odst. 2 EÚLP. Podle tohoto ustanovení může být zásah státního orgánu do soukromého života odůvodněný, pouze pokud i) je „v souladu se zákonem“, ii) sleduje jeden nebo více taxativně uvedených cílů a iii) je „nezbytný“ pro dosažení tohoto nebo těchto cílů.

114    V projednávané věci je tedy třeba přezkoumat, zda lze předání lékařských údajů mezi orgány s cílem usnadnit práci posudkového lékaře v rámci vstupní lékařské prohlídky považovat s ohledem na tři výše uvedené podmínky za legální.

115    Zaprvé lze o první podmínce na základě ustanovení nařízení č. 45/2001 konstatovat, že předání osobních údajů mezi orgány je „v souladu se zákonem“.

116    Ustanovení článku 7 nařízení č. 45/2001 totiž upravují tento druh zpracování osobních údajů.

117    Vyvstává však otázka, zda zní tento článek dostatečně přesně, aby umožnil adresátům právního předpisu řídit jejich chování, a odpovídá tak požadavku předvídatelnosti stanovenému judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (viz zejména ESLP, rozsudek Rekvényi v. Maďarsko, ze dne 20. května 1999, Sbírka rozhodnutí a rozsudků 1999-III, § 34). Článek 7 nařízení č. 45/2001 totiž velmi obecně stanovuje, že předávání údajů mezi orgány je možné pouze v případě, že poskytované údaje „jsou nezbytné k legitimnímu plnění úkolů spadajících do pravomoci příjemce“.

118    Článek 6 nařízení č. 45/2001 výslovně stanoví, že „osobní údaje lze zpracovávat k jiným účelům, než pro které byly shromažďovány, pouze je-li změna účelu výslovně dovolena vnitřními pravidly orgánu nebo instituce Společenství“.

119    Je rovněž nutno konstatovat, že se Parlament nedovolával žádného písemného pravidla upravujícího předávání lékařských údajů mezi orgány nebo výměnu lékařských informací mezi lékařskými službami dotčených orgánů, které by se vztahovalo nikoli na zaměstnance těchto orgánů, ale na žadatele o pracovní místo.

120    Zadruhé Parlament tvrdí, že lékařské údaje byly mezi orgány předávány s cílem ověřit, zda žadatel o pracovní místo splňuje podmínky fyzické způsobilosti k výkonu práce, která je mu nabídnuta, a zda bude v případě přijetí skutečně schopen tuto práci vykonávat. Soudní dvůr v tomto směru rozhodl, že vykonání vstupní prohlídky slouží legitimnímu zájmu orgánů Unie (výše uvedený rozsudek ze dne 5. října 1994, X v. Komise, bod 20). Uvedený cíl tak může odůvodňovat zásah do práva na respektování soukromého života podle čl. 8 odst. 2 EÚLP.

121    Zatřetí je třeba přezkoumat, zda je předmětný zásah pro dosažení sledovaného legitimního cíle v demokratické společnosti nezbytný.

122    Podle Evropského soudu pro lidská práva se zásah považuje v demokratické společnosti za nezbytný pro dosažení legitimního cíle, pokud odpovídá naléhavé společenské potřebě, a zejména pokud je přiměřený sledovanému legitimnímu cíli a důvody pro tento zásah uváděné státními orgány jsou relevantní a dostatečné. Státní orgány požívají v této věci určitého prostoru pro uvážení. Rozsah této posuzovací pravomoci se však mění a závisí na několika faktorech, mezi které patří povaha dotčeného práva zaručeného EÚLP, jeho význam pro dotyčnou osobu, povaha zásahu a jeho účel. Prostor pro uvážení je tím užší, čím je dotčené právo důležitější pro to, aby byl jednotlivci zaručen skutečný výkon základních práv nebo práv „intimní“ povahy, která mu byla přiznána. Pokud je ohrožen zvlášť důležitý aspekt existence nebo identity jednotlivce, je prostor pro uvážení ponechaný státu omezený (ESLP, rozsudek Evans v. Spojené království ze dne 10. dubna 2007, č. 6339/05, § 77).

123    Jak tedy bylo uvedeno výše, ochrana osobních údajů hraje v projednávané věci při výkonu práva na respektování soukromého a rodinného života zakotveného v článku 8 EÚLP zásadní úlohu. Respektování důvěrného charakteru informací týkajících se zdraví představuje jedno ze základních práv chráněných právním řádem Unie (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 8. dubna 1992, Komise v. Německo, C‑62/90, bod 23, a výše uvedený rozsudek ze dne 5. října 1994, X v. Komise, bod 17). Tato zásada je prvořadá nejen z hlediska ochrany soukromého života nemocných osob, ale také z hlediska ochrany jejich důvěry v lékařské pracovníky a lékařské služby obecně (ELSP, výše uvedený rozsudek Z v. Finsko § 95). Vzhledem k vysoce důvěrné a citlivé povaze lékařských údajů vyžaduje možnost jejich předání nebo sdělení bez souhlasu dotčené osoby třetí osobě, i když se jedná o orgán nebo instituci Unie, zvlášť důkladné přezkoumání (viz analogicky ESLP, výše uvedené rozsudky, Z v. Finsko, § 95 a S. a Marper v. Spojené království, § 103). Nařízení č. 45/2001 v tomto ohledu v čl. 10 odst. 1 stanoví, že zpracování lékařských údajů je obecně zakázáno s výjimkami uvedenými v odstavci 2 tohoto článku.

124    Je tedy třeba zvážit zájem Parlamentu na přijetí osoby způsobilé vykonávat práci, která jí má být svěřena, na straně jedné a závažnost zásahu do práva dotčené osoby na respektování jejího soukromého života na straně druhé.

125    Soud má v projednávané věci za to, že i když slouží vstupní lékařská prohlídka legitimnímu zájmu orgánů Unie, které musí být schopny plnit své úkoly, nemůže tento zájem být důvodem k tomu, aby došlo k předání lékařských údajů mezi orgány bez souhlasu dotyčné osoby (analogicky viz výše uvedený rozsudek ze dne 5. října 1994, X v. Komise, bod 20). Především je namístě poukázat na to, že lékařské údaje jsou mimořádně citlivé údaje, jak již bylo uvedeno výše. Dále byly tyto údaje shromážděny pro stanovený účel před přibližně dvěma lety orgánem, se kterým žalobkyně, po ověření její zdravotní způsobilosti k přijetí do zaměstnání, neuzavřela pracovní smlouvu. Konečně Parlament mohl splnit svůj úkol za podmínek, které by v menší míře zasahovaly do základních práv žalobkyně. Mohl tedy vykonat vstupní lékařskou prohlídku, která byla plánována na den 7. ledna 2009, případně vykonat nová lékařská vyšetření nebo požádat žalobkyni o souhlas s žádostí o předání sporných lékařských údajů nebo vycházet z údajů, které se mu žalobkyně zavázala dodat v lednu 2009.

126    Na rozdíl od toho, co tvrdí Parlament, rozhodnutí, kterým posudkový lékař požádal o předání údajů shromážděných Komisí, není aktem čistě lékařského významu, který by byl vyloučen ze soudního přezkumu. O předání údajů totiž posudkový lékař požádal ještě před tím, než žalobkyni vyšetřil a než žalobkyně poskytla lékařské službě informace, o které byla požádána.

127    Ze všech předcházejících úvah vyplývá, že posudkový lékař porušil při vydání posudku právo na respektování soukromého života žalobkyně, a že z tohoto důvodu je tedy i sporné rozhodnutí protiprávní. První části žalobního důvodu je tedy nutno vyhovět.

–       K druhé části žalobního důvodu, vycházejícího z porušení článků 6 a 7 nařízení č. 45/2001

128    Úvodem je třeba připomenout, že článek 1 nařízení č. 45/2001 výslovně stanoví, že orgány a instituce Unie zajišťují v souladu s tímto nařízením ochranu základních práv a svobod fyzických osob. Ustanovení tohoto nařízení tedy není možné vykládat tak, že ospravedlňují zásah do práva na respektování soukromého života zaručeného článkem 8 EÚLP (viz výše uvedený rozsudek Österreichischer Rundfunk a další, bod 91).

129    Z článku 7 nařízení č. 45/2001 vyplývá, že orgán nebo instituce Unie může předávat osobní údaje jinému orgánu nebo jiné instituci Unie, pouze pokud jsou tyto údaje nezbytné k legitimnímu plnění úkolů spadajících do pravomoci orgánu nebo instituce, který je jejich příjemcem.

130    V projednávané věci není sporu o tom, že ověření fyzické způsobilosti žalobkyně pro účely přijetí do zaměstnání útvary Parlamentu je součástí legitimního plnění úkolů tohoto orgánu.

131    Jak však správně uvádí EIOÚ ve svém spise vedlejšího účastníka, toto zjištění jako takové neprokazuje, že by sporné předání lékařských údajů žalobkyně bylo v souladu s ustanoveními nařízení č. 45/2001. Předání totiž musí být „nezbytné“ k legitimnímu plnění úkolů orgánu. V projednávané věci je tedy nutno prokázat, že předání bylo nezbytné pro posouzení fyzické způsobilosti žalobkyně útvary Parlamentu. Na druhou stranu však článek 7 tohoto nařízení výslovně stanoví, že jeho uplatněním nejsou dotčeny články 4, 5, 6 a 10 téhož předpisu.

132    Aby bylo možno odpovědět na námitku žalobkyně vycházející z porušení uvedeného nařízení, a zejména jeho článku 7, je tedy třeba ověřit, zda se předání údajů uskutečnilo v souladu s požadavkem nezbytnosti uvedeného v tomto článku a v souladu s ustanoveními, na které odkazuje, zejména s článkem 6 nařízení. V projednávané věci je tedy třeba přezkoumat nejprve články 4, 6 a 10 nařízení č. 45/2001, jejichž porušení žalobkyně namítá, a následně přezkoumat, zda je možné považovat za splněný požadavek nezbytnosti předání stanovený v článku 7 téhož nařízení.

133    Zaprvé, pokud jde o články 4 a 6 nařízení č. 45/2001, je třeba poukázat na to, že na základě čl. 4 odst. 1 tohoto nařízení musí být osobní údaje zpracovány korektně a zákonným způsobem a musí být shromažďovány pro stanovené účely, výslovně vyjádřené a legitimní a nesmějí být dále zpracovávány způsobem neslučitelným s těmito účely. Článek 6 tohoto nařízení dále stanoví, že osobní údaje lze zpracovávat k jiným účelům, než pro které byly shromažďovány, pouze je-li změna účelu výslovně dovolena vnitřními pravidly orgánu nebo instituce Unie.

134    V projednávané věci je nesporné, jak to správně tvrdí žalobkyně a EIOÚ, že výlučným účelem, pro který byly lékařské údaje týkající se žalobkyně Komisí v rámci vstupní lékařské prohlídky upravené článkem 83 pracovního řádu shromažďovány, bylo určit, zda byla dotyčná v době přijetí fyzicky způsobilá k výkonu práce v útvarech Komise.

135    Je však třeba poznamenat, že další zpracování uvedených lékařských údajů pro účely ověření způsobilosti žalobkyně k výkonu práce v Parlamentu v prosinci 2008 představuje jiný účel, než pro který byly tyto údaje shromažďovány. Parlament se v tomto ohledu nemůže platně dovolávat okolnosti, že lékařské prohlídky vykonávané jednotlivými orgány vycházejí ze stejného právního základu, probíhají za stejných podmínek a způsobilost je posuzována na základě stejných kritérií. Soud Unie totiž v několika svých rozhodnutích zdůraznil význam autonomie jednotlivých orgánů jakožto zaměstnavatelů a odmítl argumenty vycházející z jednotnosti veřejné služby Unie. Rozhodl, že úředníci přijatí jedním orgánem nemohou požadovat stejné zařazení, jaké je přiznáno úředníkům jiného orgánu, přestože všichni tito úředníci uspěli ve stejném výběrovém řízení (rozsudek Soudu ze dne 9. prosince 2010, Liljeberg a další v. Komise, F‑83/05, bod 58). Stejně tak, přestože podle zásady jednotnosti veřejné služby upravené v čl. 9 odst. 3 Amsterodamské smlouvy podléhají všichni úředníci ve všech orgánech Unie jedinému služebnímu řádu, neznamená to, že orgány musí posuzovací pravomoc, která jim byla přiznána služebním řádem, využívat stejným způsobem, ale naopak na tyto orgány se při řízení jejich personálu vztahuje „zásada autonomie“, jak uvedl Soud prvního stupně v rozsudku ze dne 16. září 1997, Gimenez v. Výbor regionů (T‑220/95, bod 72).

136    Zadruhé, přestože podle článku 6 nařízení č. 45/2001 musí být změna účelu, ke kterému jsou údaje shromažďovány, výslovně upravena vnitřním předpisem orgánu, z písemných vyjádření a z jednání vyplývá, že změna účelu, pro který byly Komisí v letech 2006 a 2007 shromažďovány lékařské údaje žalobkyně, není upravena žádným předpisem přijatým tímto orgánem nebo Parlamentem. Předávání takových údajů mezi dotčenými orgány se zakládá na pouhé praxi, o které nejsou žadatelé o přijetí nijak informováni. Kromě toho EIOÚ při jednání uvedl, aniž mu ostatní odporovali, že postup Parlamentu, který žádal o předání lékařských údajů uchazečů o přijetí, mu nebyl oznámen, ačkoli článek 27 nařízení č. 45/2001 takovéto oznámení předepisuje. Co se týče Komise, uvedl EIOÚ, že ve stanovisku ze dne 10. září 2007 vydaném v rámci předběžné kontroly spisu tohoto orgánu nazvaného „Řízení činnosti lékařské služby – Brusel-Lucemburk – zejména prostřednictvím softwarové aplikace SERMED“ posuzoval pouze to, zda je předání lékařských údajů ve výjimečných případech a na jejich žádost právní službě Komise, Soudu nebo Evropskému veřejnému ochránci práv slučitelné s nařízením č. 45/2001. EIOÚ se naproti tomu v tomto stanovisku vůbec nezabýval otázkou předávání lékařských údajů shromážděných jedním orgánem při vstupní lékařské prohlídce jinému orgánu nebo jiné instituci Unie, neboť inspektor ochrany údajů Komise tento druh předávání údajů nenahlásil. EIOÚ zdůrazňuje, že v tomto stanovisku doporučil Komisi, aby u uchazečů, kteří byli shledáni jako fyzicky nezpůsobilí k přijetí do zaměstnání, byly lékařské údaje shromážděné během přijímacího řízení uchovávány pouze po omezenou dobu, která by mohla odpovídat lhůtě, během níž je možné zpochybnit tyto údaje nebo rozhodnutí, které bylo na jejich základě přijato. Bylo tedy legitimní, aby Komise uchovávala údaje týkající se zdravotního stavu žalobkyně shromážděné v letech 2006 a 2007, ale pouze pro účely soudních sporů, které žalobkyně zahájila před soudy Unie ve věcech F‑33/08 a T‑510/09 P poté, co ji Komise odmítla přijmout do zaměstnání.

137    Zadruhé, pokud jde o článek 10 nařízení č. 45/2001, je nutno zdůraznit, že na základě odstavce 1 tohoto článku je zpracování lékařských údajů v zásadě zakázáno. Odstavec 2 uvedeného článku 10 zejména stanoví, že se odstavec 1 nepoužije, pokud subjekt údajů udělí ke zpracování souhlas nebo pokud je zpracování nezbytné k dodržení povinností a zvláštních práv správce údajů v oblasti pracovního práva.

138    Je však nesporné, že žalobkyně nedala souhlas k předání lékařských údajů, které se jí týkaly, z Komise do Parlamentu.

139    Na druhou stranu, přestože je pravda, že sporné předání bylo uskutečněno s cílem umožnit Parlamentu ověřit fyzickou způsobilost žalobkyně k výkonu práce u tohoto orgánu, přičemž tato povinnost Parlamentu vyplývá z článku 82 a 83 pracovního řádu a lze ji posuzovat jako „povinnost v oblasti pracovního práva“ podle čl. 10 odst. 2 písm. b) nařízení č. 45/2001, není prokázáno, že toto předání bylo pro splnění této povinnosti „nezbytné“. Jak tedy zdůrazňuje EIOÚ a jak bylo uvedeno v bodě 125, bylo možné přijmout jiná opatření, která by v menší míře zasahovala do soukromého života žalobkyně a která by umožnila Parlamentu zajistit plné uplatnění článků 82 a 83 pracovního řádu. Parlament zejména mohl před tím, než požádal Komisi o předání uvedených údajů, vyzvat žalobkyni, aby mu poskytla určité informace o své zdravotní minulosti a zajistit provedení potřebných lékařských vyšetření vlastními útvary. Kromě toho skutečnost, že předané údaje byly poměrně zastaralé, neboť byly shromážděny v letech 2006 a 2007, tedy více než rok a půl před přijetím sporného rozhodnutí, nehovoří ve prospěch tvrzení Parlamentu, podle kterého bylo uvedené předání nezbytné.

140    Jak tedy správně uvádí žalobkyně, Parlament nemůže tvrdit ani to, že právním základem pro sporné předání byl čl. 10 odst. 3 nařízení č. 45/2001. Ačkoli tento článek opravňuje pracovníky lékařské služby orgánu zpracovávat údaje nezbytné pro lékařskou diagnózu týkající se fyzické způsobilosti dotyčné osoby k výkonu práce, jeho cílem ani účelem není povolit předávání lékařských údajů, jako jsou údaje napadené v projednávané věci, i když je uskutečněno mezi pracovníky lékařských služeb dvou dotčených orgánů.

141    Zatřetí, co se týče článku 7 nařízení č. 45/2001, je nutno poznamenat, jak správně uvádí žalobkyně, že předání, které se nepovažuje za nezbytné podle článku 10 nařízení, nemůže být považováno za nezbytné ani podle článku 7 téhož předpisu, neboť se jedná o stejné úkoly, a sice posouzení fyzické způsobilosti žalobkyně pro přijetí do zaměstnání.

142    Z výše uvedeného vyplývá, že s ohledem na zvlášť citlivou povahu lékařských údajů žalobkyně a na podmínky, za nichž byly získány, má Soud za to, že Parlament při zpracování těchto údajů neplnil legitimním způsobem své úkoly, které pro něj vyplývají z ustanovení článků 82 a 83 pracovního řádu. Aby mohl takto postupovat, měl si vyžádat souhlas žalobkyně s předáním údajů nebo provést zvláštní lékařská vyšetření, a nikoli bez předchozího souhlasu dotyčné osoby vycházet z lékařských údajů shromážděných v rámci jiného řízení jiným orgánem.

143    Žalobkyně tedy oprávněně tvrdí, že posudkový lékař Parlamentu tím, že požádal Komisi o předání lékařských údajů, porušil články 6 a 7 nařízení č. 45/2001, a tím, že z těchto údajů vycházel, vydal protiprávní posudek o její fyzické způsobilosti. Druhé části žalobního důvodu je tedy nutno vyhovět.

144    Parlament nicméně ve svých písemných vyjádřeních namítá, že sporné rozhodnutí nebylo založeno pouze na fyzické nezpůsobilosti, ale také na narušení vztahu důvěry.

145    Soudu tedy přísluší, aby přezkoumal, zda se Parlament tohoto druhého důvodu skutečně dovolával a zda je takové povahy, aby odůvodnil sporné rozhodnutí.

146    Ačkoli Parlament zmiňuje ve sporném rozhodnutí a v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti okolnost, že žalobkyně porušila svou povinnost oznámit, že již v minulosti podstoupila lékařskou prohlídku v jiném evropském orgánu, nevyvozuje z této okolnosti přímé právní důsledky, neboť tato rozhodnutí byla po právní stránce založena na pouhém konstatování, že žalobkyně nesplňuje podmínku fyzické způsobilosti k výkonu práce. Sporné rozhodnutí tedy nebylo na rozdíl od toho, co tvrdí Parlament, založeno na narušení vztahu důvěry.

147    Pokud svou argumentací Parlament zamýšlí navrhnout soudu nahrazení důvodů, je namístě poznamenat, že uplatnění důvodu, který by mohl legálním způsobem odůvodnit sporné rozhodnutí, během řízení nemůže být překážkou pro zrušení tohoto rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudky Soudu prvního stupně ze dne 10. prosince 2003, Tomarchio v. Komise, T‑173/02, bod 86, a ze dne 15. března 2006, Leite Mateus v. Komise, T‑10/04, bod 43), s výjimkou případů vázané pravomoci správního orgánu v dané oblasti.

148    V projednávané věci však Parlament nemůže tvrdit, že byl v takovéto situaci vázané pravomoci, neboť má stran důvodu týkajícího se narušení vztahu důvěry široký prostor pro uvážení (v tomto smyslu viz rozsudek Soudu ze dne 15. prosince 2010, Angulo Sánchez v. Rada, F‑67/09, body 76 až 78).

149    V žádném případě však Parlament nemohl v době vydání sporného rozhodnutí tvrdit, že mu žalobkyně záměrně nesdělila, že pracovala pro Komisi nebo že již v minulosti podstoupila lékařskou prohlídku u jiného orgánu. Z bodů 29 a 31 tohoto rozsudku totiž vyplývá, že se žalobkyně a správní orgán dohodly na tom, že dotyčná zašle Parlamentu v lednu 2009 dokumenty nezbytné k založení dokumentace pro účely přijetí do zaměstnání. Nebylo tedy vyloučeno, že žalobkyně sdělí tyto informace Parlamentu před svým nástupem do zaměstnání nebo během lékařské prohlídky, na kterou byla pozvána a která se měla uskutečnit dne 7. ledna 2009.

150    Z toho vyplývá, že musí být sporné rozhodnutí zrušeno, aniž je nutné posuzovat poslední žalobní důvod vycházející z psychického obtěžování.

4.     K návrhovým žádáním směřujícím k náhradě škody

 Argumenty účastníků řízení

151    Žalobkyně tvrdí, že nesrovnalosti, ke kterým došlo během přijímacího řízení ze strany lékařské služby, představují pochybení, která zakládají odpovědnost Parlamentu, neboť jí jednak způsobily majetkovou a nemajetkovou újmu a jednak jsou s touto újmou, které se dovolává, v přímé souvislosti.

152    Pokud jde o majetkovou újmu, žalobkyně uvádí, že v důsledku pochybení, kterých se Parlament dopustil, přišla o vážnou šanci obsadit uvolněné pracovní místo v Parlamentu, které by mohla získat na dobu neurčitou. Žádá tedy náhradu škody odpovídající 95 % rozdílu mezi odměnou, kterou by v období od 2. února do 2. srpna 2009 pobírala, a příspěvky v nezaměstnanosti, které v tomto období ve skutečnosti pobírala. V tomto směru požaduje „prozatímní“ odškodnění ve výši 50 000 eur.

153    Pokud jde o nemajetkovou újmu, požaduje žalobkyně s ohledem na pocit nespravedlnosti, který zažila v důsledku zastavení svého přijímacího řízení v Parlamentu, a v důsledku mnohých porušení práva, zejména porušení práva na respektování svého soukromého života, částku 20 000 eur.

154    Parlament uvádí, že návrhová žádání směřující k náhradě škody mají být zamítnuta. Žalobkyně totiž podle něj neprokázala, že došlo k protiprávnímu jednání.

155    Pokud jde o majetkovou újmu, má Parlament za to, že tato újma není skutečná a určitá, neboť nebylo prokázáno, že by byla žalobkyně přijata do zaměstnání, kdyby se lékařská prohlídka uskutečnila bez předání lékařských údajů Komisí. Na druhou stranu se Parlament domnívá, že je tato újma nadhodnocena a v žádném případě nemůže odpovídat částce 50 000 eur. Plat, který měla žalobkyně podle Parlamentu v období od 2. února do 2. srpna 2009 pobírat, by činil maximálně 15 600,60 eur. Od této částky je navíc potřeba odečíst dávky v nezaměstnanosti pobírané žalobkyní ve stejném období. Konečně takto vypočtená částka by měla být upravena redukujícím koeficientem, který by zohlednil skutečnost, že šance žalobkyně na přijetí do zaměstnání byly velmi malé.

156    Pokud jde o nemajetkovou újmu, Parlament uvádí, že žalobkyně dostatečným způsobem neprokázala, v čem tato újma spočívala, a připomíná, že podle ustálené judikatury představuje zrušení napadeného rozhodnutí v zásadě dostatečnou a odpovídající náhradu způsobené morální újmy.

 Závěry Soudu

157    Podle ustálené judikatury je předpokladem vzniku odpovědnosti správního orgánu splnění souhrnu podmínek, které se týkají protiprávnosti jednání vytýkaného orgánům, skutečné škody a příčinné souvislosti mezi jednáním a uplatňovanou škodou (rozsudky Soudního dvora ze dne 1. června 1994, Komise v. Brazzelli Lualdi a další, C‑136/92 P, bod 42, a ze dne 21. února 2008, Komise v. Girardot, C‑348/06 P, bod 52). Tyto tři podmínky jsou kumulativní. Není-li některá z nich splněna, postačuje to k zamítnutí návrhových žádání znějících na náhradu škody.

158    Jedná-li se o příčinnou souvislost, je v zásadě třeba, aby žalobce prokázal, že mezi protiprávním jednáním, jehož se orgán dopustil, a uplatňovanou škodou je s určitostí dán přímý vztah příčiny a následku (rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 28. září 1999, Hautem v. EIB, T‑140/97, bod 85).

159    Stupeň jistoty ohledně příčinné souvislosti vyžadovaný judikaturou je však dosažen, jestliže protiprávní jednání, jehož se dopustil orgán Unie, někoho s určitostí připravilo nikoli nezbytně o přijetí do zaměstnání, u kterého dotyčný nebude moci nikdy prokázat, že na ně měl nárok, ale o vážnou šanci na přijetí na místo úředníka nebo zaměstnance s tím, že dotčené osobě tím vznikla majetková újma spočívající ve ztrátě příjmů. Jestliže se za okolností projednávaného případu jeví vysoce pravděpodobným, že dodržení legality by vedlo dotyčný orgán k přijetí zaměstnance, teoretická nejistota, která zůstává stran výsledku, ke kterému by vedlo řádně provedené přijímací řízení, nemůže být na překážku náhradě skutečné majetkové újmy, která vznikla dotčené osobě tím, že byla zamítnuta její žádost o pracovní místo, které měla velkou šanci obsadit (rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 5. října 2004, Sanders a další v. Komise, T‑45/01, bod 150; rozsudek Soudu ze dne 22. října 2008, Tzirani v. Komise, F‑46/07, bod 218).

160    Co se týče majetkové újmy, žalobkyně je oprávněna tvrdit, že pokud by se Parlament nedopustil protiprávního jednání tím, že jeho posudkový lékař vycházel ze zastaralých lékařských údajů a neprovedl sám lékařské vyšetření způsobilosti stanovené pracovním řádem, měla by vysokou šanci být přijata do zaměstnání.

161    Parlament totiž nejprve oznámil žalobkyni, že byla přijata. Rozhodnutí o přijetí tedy nebylo jen možné, ale skutečné a přijetí žalobkyně do zaměstnání bylo podmíněno pouze uznáním její fyzické způsobilosti k výkonu práce.

162    Na rozdíl od toho, co tvrdí Parlament, není ani prokázáno, že by dotyčná v případě, kdy by se vstupní lékařská prohlídka uskutečnila řádně s přihlédnutím pouze k informacím, které o jejím zdravotním stavu získala lékařská služba Parlamentu v lednu 2009, nebyla přijata do zaměstnání. Lékařské údaje, které byly důvodem odmítnutí přijetí žalobkyně do zaměstnání ze strany Komise v roce 2007, mohly totiž doznat změn, a mohly tedy odůvodnit uznání způsobilosti žalobkyně k přijetí do zaměstnání v útvarech Parlamentu.

163    Po osobě, která žádá o přijetí do zaměstnání, totiž nelze požadovat, aby svému budoucímu zaměstnavateli sdělila veškeré údaje o svém zdravotním stavu v minulosti. Jak rozhodl Soudní dvůr, právo na respektování soukromého života zakotvené článkem 8 EÚLP a vyplývající ze společných ústavních tradic členských států představuje jedno ze základních práv chráněných právním řádem Unie (viz výše uvedený rozsudek Komise v. Německo, bod 23). Toto právo zahrnuje zejména právo jednotlivce na utajení jeho zdravotního stavu (výše uvedený rozsudek Soudního dvora ze dne 5. října 1994, X v. Komise, bod 17).

164    Zaměstnavatel samozřejmě může provést vyšetření, která mu umožní posoudit fyzickou způsobilost osoby, již hodlá přijmout do zaměstnání, a pokud tato osoba odmítne taková vyšetření podstoupit, na což má právo, může zaměstnavatel z toho odmítnutí vyvodit přiměřené důsledky a nepodstupovat riziko spojené s přijetím dotyčné osoby do zaměstnání (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek ze dne 5. října 1994, X v. Komise, body 20 a 21).

165    V projednávané věci není nicméně jisté, zda by měl Parlament v případě, že by nezískal informace od lékařské služby Komise, pochybnosti o zdravotním stavu žalobkyně, které by ho vedly k vykonání podrobných vyšetření, mimo jiné proto, že žalobkyni byla nabídnuta pouze pracovní smlouva na dobu určitou. I za předpokladu, že by žalobkyně, jak zjevně tvrdí, oznámila Parlamentu v rámci lékařské prohlídky, která se měla uskutečnit v lednu 2009, že trpěla určitou chorobou, kvůli které navštívila psychiatra, není jisté, že by takováto informace vedla orgán k zamítnutí žádosti o přijetí dotyčné do zaměstnání. Pokud by pouhá informace o jiných než fyziologických potížích byla pro zaměstnavatele automaticky důvodem odmítnutí přijmout žadatele do zaměstnání, působilo by to vážné problémy v přístupu k zaměstnání velkému počtu osob, které v minulosti, byť po krátkou dobu, takové potíže měly.

166    Za daných okolností má Soud za to, že žalobkyně byla připravena o reálnou šanci být přijata na dobu určitou do zaměstnání a že ztráta této šance může být ohodnocena ex aequo et bono s ohledem na všechny informace, které má Soud k dispozici na 50 % (analogicky viz rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 6. června 2006, Girardot v. Komise, T‑10/02, body 118 a 119). Vzhledem k odměně, kterou mohla žalobkyně během doby trvání svého pracovního poměru smluvního zaměstnance pobírat, vyčíslenou Parlamentem na částku 15 600,60 eur a vzhledem k jejím příjmům během daného období, kdy žalobkyně pobírala příspěvky v nezaměstnanosti ve výši přibližně 960 eur měsíčně, a jelikož nelze na základě žádné skutečnosti usuzovat, že by pracovní poměr žalobkyně mohl být býval prodloužen nad rámec šesti měsíců, je třeba Parlamentu ex aequo et bono uložit, aby žalobkyni uhradil částku 5000 eur jako náhradu majetkové újmy.

167    Pokud jde o nemajetkovou újmu, je třeba připomenout, že zrušení napadeného aktu může samo o sobě představovat odpovídající a v zásadě dostatečnou nápravu této újmy (rozsudky Soudu prvního stupně ze dne 26. ledna 1995, Pierrat v. Soudní dvůr, T‑60/94, bod 62 a ze dne 21. ledna 2004, Robinson v. Parlement, T‑328/01, bod 79; rozsudek Soudu ze dne 13. prosince 2007, Sundholm v. Komise, F‑42/06, bod 44).

168    Soud Unie nicméně připustil určité výjimky z tohoto pravidla.

169    Zaprvé zrušení protiprávního aktu správního orgánu nemůže přestavovat plnou náhradu nemajetkové újmy v případě, že tento akt obsahuje hodnocení schopností nebo chování dotčené osoby způsobilé jí ublížit (viz rozsudek Soudu ze dne 7. února 1990, Culin v. Komise, C‑343/87, body 25 až 29; výše uvedený rozsudek Pierrat v. Soudní dvůr, bod 62).

170    V projednávané věci mohou být hodnocení Parlamentu týkající se chování žalobkyně obsažené ve sporném rozhodnutí a v odpovědi na podanou stížnost do určité míry považována za zraňující. Parlament totiž žalobkyni výslovně vytýká, že mu úmyslně neoznámila, že již podstoupila vstupní lékařskou prohlídku u Komise, čímž porušila své povinnosti. Parlament tímto vyjádřením otevřeně zpochybnil dobrou víru žalobkyně, třebaže ho žalobkyně jednak informovala o svých pracovních zkušenostech v útvarech Komise a jednak mu mohla poskytnout tyto informace a jejich souvislosti během lékařské prohlídky. Hodnocení Parlamentu obsažené v rozhodnutí, které bylo výše označeno jako protiprávní, tak přímo způsobilo žalobkyni nemajetkovou újmu (rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 23. března 2000, Rudolph v. Komise, T‑197/98, bod 98).

171    Zadruhé nemůže zrušení protiprávního aktu správního orgánu plně napravit způsobenou nemajetkovou újmu, pokud je protiprávní jednání, ke kterému došlo, zvlášť závažné (rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 30. září 2004, Ferrer de Moncada v. Komise, T‑16/03, bod 68; rozsudek Soudu ze dne 7. července 2009, Bernard v. Europol, F‑99/07 a F‑45/08, bod 106).

172    V projednávané věci je však protiprávní jednání, kterého se Parlament dopustil, zejména porušení práva na respektování soukromého života a porušení nařízení č. 45/2001 natolik závažné, že je důvodem pro přiznání náhrady nemajetkové újmy.

173    Zatřetí z judikatury vyplývá, že samotné zrušení aktu nemůže představovat odpovídající a dostatečnou náhradu nemajetkové újmy způsobené tímto aktem, pokud je takové zrušení zbaveno jakéhokoli užitečného účinku (výše uvedený rozsudek Tzirani v. Komise, bod 223).

174    Přestože je v projednávané věci stále možné přijmout opatření umožňující napravit protiprávní jednání, ke kterému došlo, například tím, že se uskuteční nová lékařská prohlídka žalobkyně, zrušení sporného rozhodnutí nebude mít pravděpodobně žádný konkrétní účinek. Informace o zdraví žalobkyně, které Parlament protiprávně získal, totiž mohou vyvolat pochybnosti, které ztíží objektivní posouzení zdravotního stavu dotyčné osoby lékařskou službou tohoto orgánu a v každém případě je málo pravděpodobné, že by Parlament ve svých útvarech zaměstnal žalobkyni, kterou nikdy nepřijal do pracovního poměru, jako smluvního zaměstnance.

175    Nemajetková újma vzniklá žalobkyni tedy nemůže být zcela napravena zrušením sporného rozhodnutí. Tato újma bude spravedlivě ohodnocena, zejména s ohledem na závažnost zjištěného protiprávního jednání a jeho důsledků, když se vyčíslí na částku 20 000 eur.

176    Z výše uvedeného vyplývá, že Parlamentu se ukládá povinnost uhradit žalobkyni částku 25 000 eur jako náhradu za způsobenou majetkovou a nemajetkovou újmu, včetně všech úroků

 K nákladům řízení

177    Článek 87 odst. 1 jednacího řádu stanoví, že s výhradou ostatních ustanovení hlavy II kapitoly 8 uvedeného jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

178    Článek 89 odst. 2 jednacího řádu stanoví, že pokud měl každý účastník řízení ve věci částečně úspěch i neúspěch, může Soud rozdělit náklady mezi účastníky řízení nebo rozhodnout, že každý z nich nese vlastní náklady.

179    Jelikož bylo v projednávané věci žalobě z velké části vyhověno, okolnosti věci budou posouzeny spravedlivě, když bude rozhodnuto, že Parlament ponese vlastní náklady a nahradí náklady řízení vynaložené žalobkyní.

180    Podle čl. 89 odst. 4 jednacího řádu nese vedlejší účastník řízení vlastní náklady.

Z těchto důvodů

SOUD PRO VEŘEJNOU SLUŽBU (první senát)

rozhodl takto:

1)      Rozhodnutí ze dne 19. prosince 2008, kterým Evropský parlament zrušil nabídku pracovního místa, kterou učinil V, se zrušuje.

2)      Evropskému parlamentu se ukládá povinnost zaplatit V částku 25 000 eur.

3)      Ve zbývající části se žaloba zamítá.

4)      Evropský parlament ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené žalobkyní.

5)      Evropský inspektor ochrany údajů jako vedlejší účastník ponese vlastní náklady řízení.

Gervasoni

Kreppel

Rofes i Pujol

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 5. července 2011.

Vedoucí soudní kanceláře

 

       Předseda

W. Hakenberg

 

       S. Gervasoni

Text tohoto rozhodnutí, jakož i text rozhodnutí soudů Evropské unie v něm uvedených a dosud nezveřejněných ve Sbírce rozhodnutí jsou k dispozici na internetové stránce Soudního dvora www.curia.europa.eu.


1 * Jednací jazyk: francouzština.