ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (velkého senátu)
14. listopadu 2013(*)
„Policejní a soudní spolupráce v trestních věcech – Rámcové rozhodnutí 2005/214/SVV – Uplatňování zásady vzájemného uznávání peněžitých trestů a pokut – ‚Soud, který je příslušný též v trestních věcech‘ – ‚Unabhängiger Verwaltungssenat‘ v rakouském právu – Povaha a rozsah přezkumu prováděného soudem vykonávajícího členského státu“
Ve věci C‑60/12,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 35 EU, podaná rozhodnutím Vrchního soudu v Praze (Česká republika) ze dne 27. ledna 2012, došlým Soudnímu dvoru dne 7. února 2012, v řízení o výkonu rozhodnutí o peněžité sankci vydaného vůči
Mariánu Balážovi,
SOUDNÍ DVŮR (velký senát),
ve složení V. Skouris, předseda, K. Lenaerts, místopředseda, A. Tizzano, L. Bay Larsen, T. von Danwitz a A. Borg Barthet, předsedové senátů, A. Rosas, J. Malenovský, A. Arabadžev, C. Toader (zpravodajka) a E. Jarašiūnas, soudci,
generální advokátka: E. Sharpston,
vedoucí soudní kanceláře: M. Aleksejev, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 12. března 2013,
s ohledem na vyjádření předložená:
– za českou vládu M. Smolkem, J. Vláčilem a D. Hadrouškem, jako zmocněnci,
– za italskou vládu G. Palmieri, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s M. Russo, avvocato dello Stato,
– za nizozemskou vládu B. Koopman a C. Wissels, jako zmocněnkyněmi,
– za rakouskou vládu C. Pesendorfer a P. Cedem, jako zmocněnci,
– za švédskou vládu A. Falk a K. Ahlstrand-Oxhamre, jako zmocněnkyněmi,
– za Evropskou komisi R. Troostersem a Z. Malůškovou, jako zmocněnci,
po vyslechnutí stanoviska generální advokátky na jednání konaném dne 18. července 2013,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 1 písm. a) bodu iii) rámcového rozhodnutí Rady 2005/214/SVV ze dne 24. února 2005 o uplatňování zásady vzájemného uznávání peněžitých trestů a pokut (Úř. věst. L 76, s. 16), ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009 (Úř. věst. L 81, s. 24, dále jen „rámcové rozhodnutí“).
2 Tato žádost byla podána v rámci řízení o výkonu rozhodnutí, kterým byla českému státnímu příslušníkovi M. Balážovi uložena pokuta za dopravní přestupek, jehož se dopustil v Rakousku.
Právní rámec
Unijní právo
3 Body 1, 2, 4 a 5 odůvodnění rámcového rozhodnutí zní:
„(1) Evropská rada na zasedání v Tampere ve dnech 15. a 16. října 1999 schválila zásadu vzájemného uznávání, která by se měla stát základním kamenem soudní spolupráce v občanskoprávních i trestních věcech v Unii.
(2) Zásada vzájemného uznávání by se měla uplatňovat na peněžité tresty a pokuty uložené soudními nebo správními orgány, aby bylo usnadněno vymáhání těchto trestů a pokut v jiném členském státě, než ve kterém byly uloženy.
[...]
(4) Toto rámcové rozhodnutí by se mělo vztahovat také na pokuty ukládané ve vztahu k dopravním přestupkům.
(5) Toto rámcové rozhodnutí ctí základní práva a zachovává zásady zakotvené v článku 6 Smlouvy o Evropské unii, které jsou vyjádřeny i v Listině základních práv Evropské unie, zejména v kapitole VI uvedené listiny. [...]“
4 Článek 1 rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Definice“, zní:
„Pro účely tohoto rámcového rozhodnutí se rozumí:
a) ,rozhodnutím‘ pravomocné rozhodnutí požadující úhradu peněžitého trestu nebo pokuty fyzickou nebo právnickou osobou, jestliže takto rozhodl:
[...]
iii) jiný orgán vydávajícího státu než soud ve vztahu k činům, které jsou podle vnitrostátního práva vydávajícího státu považovány za porušení právních předpisů, za předpokladu, že dotčená osoba měla příležitost k projednání věci před soudem, který je příslušný též v trestních věcech,
[...]
b) ,peněžitým trestem nebo pokutou‘ povinnost uhradit:
i) peněžitou částku uloženou rozhodnutím na základě odsouzení za trestný čin nebo přestupek,
[...]
c) ,vydávajícím státem‘ členský stát, v němž bylo rozhodnutí ve smyslu tohoto rámcového rozhodnutí vydáno;
d) ,vykonávajícím státem‘ členský stát, jemuž bylo rozhodnutí předáno pro účely jeho výkonu.“
5 Článek 3 rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Základní práva“, stanoví:
„Toto rámcové rozhodnutí se nedotýká povinnosti dodržovat základní práva a obecné právní zásady podle článku 6 Smlouvy [o EU].“
6 Článek 4 odst. 1 rámcového rozhodnutí upravuje předání rozhodnutí spolu s osvědčením vyhotoveným na jednotném formuláři, který je obsažen v příloze rámcového rozhodnutí, „členské[mu] státu, ve kterém má fyzická nebo právnická osoba, proti níž bylo rozhodnutí vydáno, majetek nebo příjmy nebo ve kterém má fyzická osoba obvyklé bydliště nebo právnická osoba sídlo“.
7 Článek 5 rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Oblast působnosti“, vyjmenovává trestné činy a přestupky, v jejichž případě se na základě rámcového rozhodnutí uznávají a vykonávají rozhodnutí. Odstavec 1 tohoto článku 5 zejména stanoví:
„Za podmínek tohoto rámcového rozhodnutí a bez ověření oboustranné trestnosti činu jsou podkladem k uznání a výkonu rozhodnutí tyto trestné činy a přestupky, pokud jsou trestné ve vydávajícím státě a pokud jsou vymezeny v právu vydávajícího státu:
[...]
– jednání, které porušuje pravidla silničního provozu [...]“
8 Článek 6 rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Uznání a výkon rozhodnutí“, stanoví:
„Příslušné úřady vykonávajícího státu uznají bez dalších formalit rozhodnutí předané v souladu s článkem 4 a neprodleně přijmou veškerá opatření nezbytná pro jeho výkon, neodvolají-li se na některý z důvodů k odmítnutí uznání nebo výkonu podle článku 7.“
9 Článek 7 odst. 2 a 3 rámcového rozhodnutí stanoví:
„2. Příslušný orgán vykonávajícího státu může [...] odmítnout uznat a vykonat rozhodnutí, pokud se zjistí, že:
[...]
g) podle osvědčení uvedeného v článku 4 dotyčná osoba nebyla v případě písemného řízení v souladu s právem vydávajícího státu o svém právu na podání opravného prostředku proti danému rozhodnutí a o lhůtách pro tento opravný prostředek informována osobně ani prostřednictvím zástupce určeného podle vnitrostátního práva;
[...]
i) podle osvědčení uvedeného v článku 4 se dotyčná osoba nezúčastnila osobně soudního jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí, pokud osvědčení neuvádí, že dotyčná osoba v souladu s dalšími procesními požadavky vymezenými vnitrostátním právem vydávajícího státu:
i) byla včas
– osobně předvolána, a tudíž vyrozuměna o plánovaném datu a místu konání jednání soudu, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí, nebo jiným způsobem skutečně převzala úřední informaci o plánovaném datu a místu konání jednání soudu tak, aby bylo možné jednoznačně určit, že o plánovaném jednání soudu věděla,
a
– informována o tom, že rozhodnutí může být vydáno, pokud se jednání soudu nezúčastní,
nebo
ii) o plánovaném jednání soudu věděla a zmocnila svého právního zástupce, kterého si sama zvolila nebo který jí byl ustanoven státem, aby ji na jednání soudu obhajoval, a byla tímto zástupcem skutečně na jednání soudu obhajována
nebo
iii) poté, co jí bylo doručeno rozhodnutí a byla výslovně informována o svém právu na obnovení řízení nebo odvolání, které umožňují opětovné přezkoumání skutkové podstaty věci včetně nových důkazů a které mohou vést ke změně původního rozhodnutí:
– výslovně uvedla, že rozhodnutí nenapadne,
nebo
– nepodala návrh na obnovení řízení nebo odvolání v příslušné lhůtě;
[...]
3. V případech uvedených v odstavci 1 a odst. 2 písm. c), g), i) a j) konzultuje příslušný orgán vykonávajícího státu předtím, než učiní rozhodnutí, že zcela nebo částečně rozhodnutí neuzná a nevykoná, veškerými vhodnými způsoby příslušný orgán vydávajícího státu a případně jej požádá o neprodlené poskytnutí veškerých nezbytných informací.“
10 Článek 20 odst. 3 a 8 rámcového rozhodnutí stanoví:
„3. Každý členský stát může odmítnout uznání a výkon rozhodnutí, pokud osvědčení podle článku 4 vede ke vzniku otázky, zda nedošlo k porušení základních práv nebo obecných právních zásad podle článku 6 Smlouvy. Použije se postup podle čl. 7 odst. 3.
[...]
8. Každý členský stát, který v průběhu kalendářního roku uplatnil odstavec 3, uvědomí na počátku následujícího kalendářního roku Radu a Komisi o případech, ve kterých se použily důvody pro odmítnutí uznání nebo výkonu rozhodnutí uvedené v daném ustanovení.“
České právo
11 Podle českého práva se peněžité tresty a pokuty uložené soudy jiných členských států než České republiky uznávají a vymáhají v souladu s trestním řádem. Ustanovení § 460o odst. 1 trestního řádu, ve znění rozhodném v době rozhodování českých soudů ve věci v původním řízení (zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, dále jen „trestní řád“), znělo takto:
„Ustanovení tohoto oddílu se použijí na postup při uznávání a výkonu pravomocného odsuzujícího rozhodnutí za trestný čin nebo jiný delikt nebo rozhodnutí vydaného na jeho základě, pokud bylo vydáno v souladu s právním předpisem [...] [U]nie,
a) kterým byl uložen peněžitý trest nebo pokuta,
[...]
pokud bylo vydáno soudem České republiky v trestním řízení [...], nebo soudem jiného členského státu [...] [U]nie v trestním řízení anebo správním orgánem takového státu za předpokladu, že proti rozhodnutí správního orgánu o trestném činu nebo jiném deliktu je přípustný opravný prostředek, o kterém rozhoduje soud s pravomocí i ve věcech trestních [...]“
12 Ustanovení § 460r trestního řádu znělo takto:
„(1) Krajský soud rozhodne po písemném vyjádření státního zástupce ve veřejném zasedání rozsudkem o tom, zda se rozhodnutí jiného členského státu [...] [U]nie o peněžitých sankcích a plněních, které mu bylo zasláno příslušným orgánem tohoto státu, uzná a vykoná, nebo zda se jeho uznání a výkon odmítne. Rozsudek doručí odsouzenému a státnímu zástupci.
[...]
(3) Krajský soud rozhodne o odmítnutí uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu [...] [U]nie o peněžitých sankcích a plněních uvedeného v odstavci 1, pokud
[...]
i) uznání a výkon rozhodnutí je v rozporu se zájmy České republiky chráněnými v § 377,
[...]
(4) Je-li dán důvod pro odmítnutí uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu [...] [U]nie o peněžitých sankcích a plněních uvedený v odstavci 3 písm. c) nebo i), krajský soud si před rozhodnutím o odmítnutí uznání a výkonu takového rozhodnutí vyžádá stanovisko příslušného orgánu státu, který vydal rozhodnutí, o jehož uznání a výkon se žádá, zejména za účelem opatření si všech potřebných informací pro své rozhodnutí; v případě potřeby může krajský soud požádat tento příslušný orgán o neprodlené zaslání potřebných dodatečných podkladů a doplnění.“
Rakouské právo
13 Rakouský právní systém rozlišuje mezi delikty, které představují porušení „správního práva trestního“, a těmi, které porušují „soudní právo trestní“. V obou případech mají osoby obviněné z deliktu přístup k soudu.
14 Řízení o správních deliktech upravuje zákon o správním trestání z roku 1991 (Verwaltungsstrafgesetz 1991, BGBl. 52/1991, dále jen „VStG“). O těchto deliktech rozhoduje v prvním stupni Bezirkshauptmannschaft (krajské hejtmanství, dále jen „BHM“). Po vyčerpání opravných prostředků před tímto správním orgánem je k rozhodování o odvolání příslušný Unabhängiger Verwaltungssenat in den Ländern (dále jen „Unabhängiger Verwaltungssenat“).
Spor v původním řízení a předběžné otázky
15 Dopisem ze dne 19. ledna 2011 podalo BHM Kufstein Krajskému soudu v Ústí nad Labem (Česká republika) žádost o uznání a výkon svého rozhodnutí ze dne 25. března 2010, jímž byla M. Balážovi uložena pokuta za dopravní přestupek. Dopis obsahoval osvědčení podle článku 4 rámcového rozhodnutí vyhotovené v českém jazyce a trestní rozhodnutí („Strafverfügung“).
16 Z těchto dokumentů vyplývá, že M. Baláž dne 22. října 2009 jako řidič nákladního motorového vozidla s návěsem registrovaného v České republice nerespektoval v Rakousku značku „Zákaz vjezdu nákladním vozidlům s hmotností převyšující 3,5 tuny“. Za to mu byla uložena pokuta ve výši 220 eur s náhradním trestem odnětí svobody pro případ jejího nezaplacení v trvání 60 hodin.
17 Jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí, v osvědčení, jež vydalo BHM Kufstein, bylo uvedeno, že jeho rozhodnutí je rozhodnutím jiného orgánu vydávajícího státu než soudu vydaným ve vztahu k činům, které jsou podle vnitrostátního práva vydávajícího státu považovány za porušení právních předpisů. Dále bylo v osvědčení uvedeno, že dotčená osoba měla příležitost k projednání věci před soudem, který je příslušný též v trestních věcech.
18 Podle údajů obsažených v témž osvědčení nabylo toto rozhodnutí právní moci a stalo se vykonatelným dne 17. července 2010. Marián Baláž totiž nepodal proti uvedenému rozhodnutí odpor, přestože byl v souladu s právem vydávajícího státu poučen o svém právu na podání opravného prostředku osobně nebo prostřednictvím zástupce určeného nebo přiděleného v souladu s vnitrostátním právem.
19 Krajský soud v Ústí nad Labem konal dne 17. května 2011 k projednání žádosti BHM Kufstein veřejné zasedání. Na tomto zasedání bylo mimo jiné zjištěno, že trestní rozhodnutí, jež vydalo BHM Kufstein, bylo dne 2. července 2010 doručeno M. Balážovi Okresním soudem v Teplicích (Česká republika) v českém jazyce a že se zmiňovalo o možnosti podat proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek ústně nebo písemně, a to i elektronicky, ve lhůtě dvou týdnů od jeho doručení a uvést v opravném prostředku důkazy sloužící k jeho obhajobě a rovněž o možnosti podat odvolání k Unabhängiger Verwaltungssenat.
20 Krajský soud v Ústí nad Labem, který konstatoval, že M. Baláž nevyužil dostupného opravného prostředku („Einspruch“), vydal na konci řízení rozsudek, kterým uvedené rozhodnutí uznal a prohlásil je za vykonatelné na území České republiky.
21 Dne 6. června 2011 podal M. Baláž proti tomuto rozsudku odvolání k Vrchnímu soudu v Praze (Česká republika). Jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí, M. Baláž zejména uvedl, že údaje uvedené v osvědčení BHM Kufstein lze zpochybňovat a dále že rozhodnutí BHM Kufstein nelze vykonat, protože proti němu nebyl přípustný opravný prostředek, o němž rozhoduje soud s pravomocí i ve věcech trestních. Podle M. Baláže lze totiž podle rakouské právní úpravy podat opravný prostředek proti rozhodnutí o dopravním přestupku pouze k Unabhängiger Verwaltungssenat, a nelze tedy předložit věc soudu, který je příslušný též v trestních věcech.
22 V tomto ohledu musí Vrchní soud v Praze posoudit, zda je opatření BHM Kufstein rozhodnutím ve smyslu § 460o odst. 1 písm. a) trestního řádu, a tím i podle čl. 1 písm. a) bodu iii) rámcového rozhodnutí. Pokud tomu tak je, musí následně určit, zda jsou splněny podmínky pro jeho uznání a výkon na území České republiky.
23 Za těchto podmínek se Vrchní soud v Praze rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Je pojem ,soud, který je příslušný též v trestních věcech‘ v čl. 1 písm. a) bodě iii) rámcového rozhodnutí [...] třeba vykládat jako autonomní pojem [unijního] práva [...]?
2) a) Je-li odpověď na první otázku kladná, jaké obecné definiční znaky musí mít soud státu, který z podnětu dotčené osoby může projednat její věc týkající se rozhodnutí vydaného jiným orgánem než soudem (správním orgánem), aby mohl být označen za ,soud, který je příslušný též v trestních věcech‘ ve smyslu čl. 1 písm. a) bodu iii) rámcového rozhodnutí?
b) Lze [...] Unabhängiger Verwaltungssenat [...] považovat za ,soud, který je příslušný též v trestních věcech‘ ve smyslu čl. 1 písm. a) bodu iii) rámcového rozhodnutí?
c) Je-li odpověď na první otázku záporná, má být pojem ,soud, který je příslušný též v trestních věcech‘ ve smyslu čl. 1 písm. a) bodu iii) rámcového rozhodnutí vykládán příslušným orgánem vykonávajícího státu podle práva státu, jehož orgán rozhodnutí ve smyslu čl. 1 písm. a) bodu iii) rámcového rozhodnutí vydal, anebo podle práva státu, který rozhoduje o uznání a výkonu takového rozhodnutí?
3) Je ,příležitost k projednání věci‘ před ,soudem, který je příslušný též v trestních věcech‘ podle čl. 1 písm. a) bodu iii) rámcového rozhodnutí zachována i v případě, kdy dotčená osoba nemůže dosáhnout projednání věci před ,soudem, který je příslušný též v trestních věcech‘ přímo, ale musí nejprve napadnout rozhodnutí jiného orgánu než soudu (správního orgánu) opravným prostředkem, v důsledku jehož podání se rozhodnutí tohoto orgánu stane neúčinným, dojde k zahájení řádného řízení před stejným orgánem a teprve proti jeho rozhodnutí v tomto řádném řízení lze podat odvolání, o němž rozhoduje ,soud, který je příslušný též v trestních věcech‘?
Je třeba v souvislosti se zachováním ,příležitosti k projednání věci‘ řešit i otázky, zda opravný prostředek, o němž rozhoduje ,soud, který je příslušný též v trestních věcech‘, má povahu řádného opravného prostředku (tj. opravného prostředku proti nepravomocnému rozhodnutí), nebo mimořádného opravného prostředku (tj. opravného prostředku proti pravomocnému rozhodnutí) a zda ,soud, který je příslušný též v trestních věcech‘ je na základě tohoto opravného prostředku oprávněn přezkoumat věc v plném rozsahu jak po skutkové, tak po právní stránce?“
K předběžným otázkám
K první otázce a ke druhé otázce písm. a) a b)
24 V rámci první otázky a druhé otázky písm. a) a b), které je třeba zkoumat společně, se předkládající soud táže, zda musí být pojem „soud, který je příslušný též v trestních věcech“ ve smyslu čl. 1 písm. a) bodu iii) rámcového rozhodnutí vykládán jako autonomní pojem unijního práva, a pokud ano, jaká kritéria jsou v tomto ohledu relevantní. Táže se také, zda tomuto pojmu odpovídá Unabhängiger Verwaltungssenat.
25 V tomto ohledu je třeba upřesnit, že na rozdíl od tvrzení nizozemské a švédské vlády a v souladu s tím, co uvedla generální advokátka v bodě 45 svého stanoviska, nelze pojem „soud, který je příslušný též v trestních věcech“ ponechat na posouzení každého členského státu.
26 Z požadavku jednotného použití unijního práva totiž vyplývá, že jelikož čl. 1 písm. a) bod iii) rámcového rozhodnutí neodkazuje na právo členských států, pokud jde o pojem „soud, který je příslušný též v trestních věcech“, musí být tento pojem, který je rozhodující pro určení oblasti působnosti rámcového rozhodnutí, vykládán autonomním a jednotným způsobem v celé Unii, přičemž tento výklad je třeba nalézt s přihlédnutím ke kontextu ustanovení, v němž je daný pojem obsažen, a k cíli tohoto rámcového rozhodnutí (obdobně viz rozsudky ze dne 17. července 2008, Kozłowski, C‑66/08, Sb. rozh. s. I‑6041, body 41 a 42, a ze dne 16. listopadu 2010, Mantello, C‑261/09, Sb. rozh. s. I‑11477, bod 38).
27 Jak vyplývá zejména z článků 1 a 6 rámcového rozhodnutí a z bodů 1 a 2 jeho odůvodnění, má toto rámcové rozhodnutí za cíl zavést účinný mechanismus přeshraničního uznávání a výkonu pravomocných rozhodnutí požadujících úhradu peněžitého trestu nebo pokuty fyzickou nebo právnickou osobou po spáchání některého z trestných činů či přestupků vyjmenovaných v jeho článku 5.
28 Pokud osvědčení podle článku 4 rámcového rozhodnutí, připojené k rozhodnutí požadujícímu úhradu peněžitého trestu nebo pokuty, vede ke vzniku otázky, zda nedošlo k porušení základních práv nebo obecných právních zásad podle článku 6 SEU, mohou příslušné orgány vykonávajícího státu samozřejmě odmítnout takové rozhodnutí uznat a vykonat, jsou-li dány důvody k odmítnutí uznání a výkonu vyjmenované v čl. 7 odst. 1 a 2 rámcového rozhodnutí, a rovněž na základě jeho čl. 20 odst. 3.
29 Vzhledem k tomu, že zásada vzájemného uznávání, na níž stojí celý systém rámcového rozhodnutí, podle jeho článku 6 znamená, že jsou členské státy v zásadě povinny uznat bez dalších formalit rozhodnutí požadující úhradu peněžitého trestu nebo pokuty předané v souladu s článkem 4 rámcového rozhodnutí a neprodleně přijmout veškerá opatření nezbytná pro jeho výkon, musí být důvody k odmítnutí uznání nebo výkonu takového rozhodnutí vykládány restriktivně (obdobně viz rozsudek ze dne 29. ledna 2013, Radu, C‑396/11, bod 36 a citovaná judikatura).
30 Takový výklad je nutno použít tím spíše, že vzájemná důvěra mezi členskými státy, která je základním kamenem soudní spolupráce v Unii, je svázána s odpovídajícími zárukami. K tomu je třeba zdůraznit, že podle čl. 20 odst. 8 rámcového rozhodnutí je každý členský stát, který v průběhu kalendářního roku uplatnil čl. 7 odst. 3 rámcového rozhodnutí, povinen uvědomit na počátku následujícího kalendářního roku Radu a Komisi o případech, ve kterých se použily důvody pro odmítnutí uznání nebo výkonu rozhodnutí uvedené v daném ustanovení.
31 Má-li příslušný orgán vykonávajícího státu pochybnosti o tom, zda jsou výše uvedené podmínky pro uznání rozhodnutí požadujícího úhradu peněžitého trestu nebo pokuty v určitém konkrétním případě splněny, může požádat příslušný orgán vydávajícího státu o poskytnutí dalších informací a poté vyvodit všechny důsledky z posouzení provedeného posledně uvedeným orgánem v jeho odpovědi [pokud jde o rámcové rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (Úř. věst. L 190, s. 1; Zvl. vyd. 19/06, s. 34), v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Mantello, bod 50].
32 V tomto kontextu daném právními předpisy je třeba pro účely výkladu pojmu „soud“ obsaženého v čl. 1 písm. a) bodě iii) rámcového rozhodnutí vycházet z kritérií, která Soudní dvůr stanovil pro posouzení toho, zda je předkládající orgán svojí povahou „soudem“ ve smyslu článku 267 SFEU. Podle ustálené judikatury v tomto smyslu platí, že Soudní dvůr přihlíží k souboru faktorů, například zda je orgán zřízen zákonem, zda se jedná o stálý orgán, zda má obligatorní jurisdikci, zda má řízení před ním kontradiktorní povahu, zda aplikuje právní předpisy a zda je nezávislý (obdobně viz rozsudek ze dne 14. června 2011, Miles a další, C‑196/09, Sb. rozh. s. I‑5105, bod 37 a citovaná judikatura).
33 Pokud jde o pojem „příslušný též v trestních věcech“, je pravda, že rámcové rozhodnutí bylo přijato na základě čl. 31 odst. 1 písm. a) EU a čl. 34 odst. 2 písm. b) EU v rámci soudní spolupráce v trestních věcech.
34 Do oblasti působnosti rámcového rozhodnutí však podle jeho čl. 5 odst. 1 patří i delikty spočívající v „jednání, které porušuje pravidla silničního provozu“. K těmto deliktům přitom není v členských státech přistupováno jednotně, neboť některé je kvalifikují jako správní delikty, zatímco jiné je považují za trestné činy.
35 Z toho vyplývá, že k zajištění užitečného účinku rámcového rozhodnutí je třeba podat takový výklad pojmu „příslušný též v trestních věcech“, při němž nebude rozhodné, jak členské státy delikt kvalifikují.
36 Za tím účelem je třeba, aby řízení před příslušným soudem ve smyslu čl. 1 písm. a) bodu iii) rámcového rozhodnutí naplňovalo základní znaky trestního řízení, přičemž se ale nevyžaduje, aby byl tento soud příslušný výlučně v trestních věcech.
37 Pro posouzení, zda lze Unabhängiger Verwaltungssenat za takových okolností, jako jsou okolnosti v původním řízení, považovat za soud, který je příslušný též v trestních věcech, ve smyslu rámcového rozhodnutí, je třeba provést celkové posouzení několika objektivních faktorů, jimiž se tento orgán a jeho fungování vyznačují.
38 V tomto ohledu je třeba nejprve připomenout, že Soudní dvůr již určil – jak správně zdůraznil předkládající soud – že takový orgán, jako je Unabhängiger Verwaltungssenat, vykazuje všechny znaky požadované k tomu, aby mu bylo uznáno postavení soudu ve smyslu článku 267 SFEU (rozsudek ze dne 4. března 1999, HI, C‑258/97, Recueil, s. I‑1405, bod 18).
39 Jak dále vyplývá z informací poskytnutých rakouskou vládou v jejím písemném a ústním vyjádření, i když je Unabhängiger Verwaltungssenat formálně zřízen jako nezávislý správní orgán podle § 51 odst. 1 VStG, je však mimo jiné příslušný k rozhodování o odvolání v oblasti správních deliktů, kam patří též dopravní přestupky. V řízení o tomto opravném prostředku, který má odkladný účinek, má pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci, řízení je trestněprávní povahy a musí v něm být dodržovány odpovídající procesní záruky z oblasti trestního práva.
40 Z tohoto titulu je třeba připomenout, že mezi použitelné procesní záruky patří mimo jiné zásada nulla poena sine lege upravená v § 1 VStG, zásada trestnosti jen za předpokladu příčetnosti a dosažení věku trestní odpovědnosti upravená v § 3 a § 4 VStG a zásada přiměřenosti trestu s ohledem na zavinění a povahu skutku upravená v § 19 VStG.
41 Unabhängiger Verwaltungssenat je proto třeba kvalifikovat jako „soud, který je příslušný též v trestních věcech“ ve smyslu čl. 1 písm. a) bodu iii) rámcového rozhodnutí.
42 S ohledem na předchozí úvahy je třeba na první otázku a druhou otázku písm. a) a b) odpovědět tak, že pojem „soud, který je příslušný též v trestních věcech“ uvedený v čl. 1 písm. a) bodě iii) rámcového rozhodnutí je autonomním pojmem unijního práva a musí být vykládán v tom smyslu, že pod něj spadá každý soud, před nímž probíhá řízení naplňující základní znaky trestního řízení. Unabhängiger Verwaltungssenat tato kritéria splňuje, a proto je třeba na něj pohlížet tak, že pod uvedený pojem spadá.
43 Vzhledem k odpovědi na první otázku a na druhou otázku písm. a) a b) není třeba odpovídat na druhou otázku písm. c).
Ke třetí otázce
44 Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 1 písm. a) bod iii) rámcového rozhodnutí vykládán v tom smyslu, že na určitou osobu je třeba pohlížet tak, že měla příležitost k projednání věci před soudem, který je příslušný též v trestních věcech, i v případě, kdy byla povinna respektovat skutečnost, že před podáním opravného prostředku k soudu musí proběhnout správní řízení, a zda jsou povaha a rozsah přezkumu příslušným soudem v tomto ohledu rozhodné pro uznání a výkon rozhodnutí požadujícího úhradu peněžitého trestu nebo pokuty.
45 Pokud jde zaprvé o otázku, zda je právo obrátit se na soud zaručeno i přesto, že musí být respektována skutečnost, že před projednáním věci soudem, který je příslušný též v trestních věcech, ve smyslu rámcového rozhodnutí musí nejprve proběhnout správní řízení, je třeba zdůraznit – jak to učinil předkládající soud a všichni zúčastnění, kteří Soudnímu dvoru předložili vyjádření – že se v čl. 1 písm. a) bodě iii) rámcového rozhodnutí nevyžaduje, aby existovala možnost předložit věc takovému soudu přímo.
46 Rámcové rozhodnutí se totiž vztahuje též na pokuty ukládané správními orgány. Proto, jak správně zdůrazňuje nizozemská vláda, lze v závislosti na zvláštnostech soudních systémů členských států požadovat, aby nejprve proběhla fáze správního řízení. Avšak přístup k soudu, který je příslušný též v trestních věcech, ve smyslu rámcového rozhodnutí, nesmí podléhat podmínkám, které jej znemožňují nebo nadměrně ztěžují (obdobně viz rozsudek ze dne 28. července 2011, Samba Diouf, C‑69/10, Sb. rozh. s. I‑7151, bod 57).
47 Pokud jde zadruhé o rozsah a povahu přezkumu prováděného soudem, jemuž může být věc předložena, uvedený soud musí být plně příslušný k přezkoumání věci po právní stránce i po stránce skutkové, zejména musí mít možnost posoudit důkazy a určit na jejich základě odpovědnost dotčené osoby a přiměřenost trestu.
48 Zatřetí skutečnost, že dotčená osoba nepodala opravný prostředek, a že tedy rozhodnutí o předmětné pokutě nabylo právní moci, nemá na použití čl. 1 písm. a) bodu iii) rámcového rozhodnutí vliv, neboť podle tohoto ustanovení stačí, aby dotčená osoba „měla příležitost“ k projednání věci před soudem, který je příslušný též v trestních věcech.
49 Vzhledem k výše uvedeným úvahám je třeba na třetí otázku odpovědět tak, že čl. 1 písm. a) bod iii) rámcového rozhodnutí musí být vykládán v tom smyslu, že na určitou osobu je třeba pohlížet tak, že měla příležitost k projednání věci před soudem, který je příslušný též v trestních věcech, i v případě, kdy byla povinna respektovat skutečnost, že před podáním opravného prostředku k soudu musí proběhnout správní řízení. Takový soud musí být plně příslušný k přezkoumání věci po právní stránce i po stránce skutkové.
K nákladům řízení
50 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto:
1) Pojem „soud, který je příslušný též v trestních věcech“ uvedený v čl. 1 písm. a) bodě iii) rámcového rozhodnutí Rady 2005/214/SVV ze dne 24. února 2005 o uplatňování zásady vzájemného uznávání peněžitých trestů a pokut, ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009, je autonomním pojmem unijního práva a musí být vykládán v tom smyslu, že pod něj spadá každý soud, před nímž probíhá řízení naplňující základní znaky trestního řízení. Unabhängiger Verwaltungssenat in den Ländern (Rakousko) tato kritéria splňuje, a proto je třeba na něj pohlížet tak, že pod uvedený pojem spadá.
2) Článek 1 písm. a) bod iii) rámcového rozhodnutí 2005/214, ve znění rámcového rozhodnutí 2009/299, musí být vykládán v tom smyslu, že na určitou osobu je třeba pohlížet tak, že měla příležitost k projednání věci před soudem, který je příslušný též v trestních věcech, i v případě, kdy byla povinna respektovat skutečnost, že před podáním opravného prostředku k soudu musí proběhnout správní řízení. Takový soud musí být plně příslušný k přezkoumání věci po právní stránce i po stránce skutkové.
Podpisy.