ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU EVROPSKÉ UNIE

(třetí senát)

12. prosince 2012

Věc F‑43/10

Maria Concetta Cerafogli

v.

Evropská centrální banka (ECB)

„Veřejná služba – Zaměstnanci ECB – Stížnost na psychické obtěžování – Správní vyšetřování – Přístup k vyšetřovacímu spisu – Vyšetřovací zpráva – Zjevně nesprávné posouzení“

Předmět: Žaloba podaná na základě článku 36.2 Protokolu o statutu Evropského systému centrálních bank a Evropské centrální banky, připojeného ke Smlouvě o EU a ke Smlouvě o SFEU, kterou se M. C. Cerafogli v podstatě domáhá zrušení rozhodnutí Výkonné rady Evropské centrální banky (ECB) ze dne 17. listopadu 2009 o ukončení vnitřního správního vyšetřování, zahájeného na základě její stížnosti na diskriminaci (dále jen „napadené rozhodnutí“).

Rozhodnutí: Žaloba se zamítá. Žalobkyně ponese vlastní náklady řízení a ukládá se jí náhrada nákladů řízení vynaložených ECB.

Shrnutí

1.      Žaloby úředníků – Zaměstnanci Evropské centrální banky – Předmět – Příkaz správnímu orgánu – Rozhodnutí – Nepřípustnost

(Pracovní řád pro zaměstnance Evropské centrální banky, článek 42)

2.      Žaloby úředníků – Zaměstnanci Evropské centrální banky – Zvláštní opravný prostředek – Formální náležitosti – Dostatečná přesnost – Uvedení některých výhrad v přílohách odevzdaných po uplynutí lhůty – Nepřípustnost

(Služební řád, čl. 90 odst. 2; pracovní řád pro zaměstnance Evropské centrální banky, článek 41; pravidla použitelná na zaměstnance Evropské centrální banky, článek 8.1.6)

3.      Žaloby úředníků – Zaměstnanci Evropské centrální banky – Zvláštní opravný prostředek – Shoda mezi zvláštním opravným prostředkem a žalobou – Totožnost předmětu a důvodu – Změna důvodu sporu – Nepřípustnost

(Služební řád, článek 91; pracovní řád pro zaměstnance Evropské centrální banky, článek 41)

4.      Soudní řízení – Překážka věci rozsouzené – Dosah – Nepřípustnost druhé žaloby – Podmínky – Totožnost předmětu – Zpochybnění aktu, který je v podstatě totožný s aktem napadeným v první žalobě, avšak zakládá se na jiných skutkových a právních důvodech – Neexistence překážky věci rozsouzené

5.      Úředníci – Zaměstnanci Evropské centrální banky – Práva a povinnosti – Vnitřní vyšetřování údajného psychického obtěžování – Právo stěžovatele být vyslechnut a právo na přístup k vyšetřovacímu spisu – Meze

(Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 45/2001, článek 20)

6.      Žaloby úředníků – Žalobní důvody – Žalobní důvod vycházející z porušení práva být vyslechnut – Určení bez návrhu

7.      Úředníci – Rozhodnutí nepříznivě zasahující do právního postavení – Povinnost uvést odůvodnění – Rozhodnutí vydané v kontextu, který je adresátovi znám – Zohlednění právního kontextu

(Služební řád, článek 25)

8.      Evropská centrální banka – Výkonná rada – Zasedání – Lhůta k zaslání dokumentů týkajících se pořadu jednání členům – Nedodržení – Pochybení, které nemůže vést ke zrušení rozhodnutí Výkonné rady – Důkazní břemeno

(Vnitřní řád Výkonné rady Evropské centrální banky, čl. 3 odst. 1)

9.      Žaloby úředníků – Žalobní důvody – Zjevně nesprávné posouzení – Pojem – Důkazní břemeno

10.    Úředníci – Psychické obtěžování – Pojem – Kolega, který má negativní názor na úředníka a sděluje svým nadřízeným výhrady ohledně kvality výkonu a chování tohoto úředníka – Vyloučení – Požadavek objektivní povahy pocitů údajné oběti

(Služební řád, článek 12a)

11.    Soudní řízení – Náklady řízení – Určení – Nahraditelné náklady řízení – Pojem – Odměna dlužná advokátovi úředníka za služby poskytnuté v rámci postupu před zahájením soudního řízení – Vyloučení

(Jednací řád Soudu pro veřejnou službu, články 86 a 91)

1.      Soudu Unie nepřísluší, aby v rámci své kontroly legality podle článku 42 pracovního řádu pro zaměstnance Evropské centrální banky ukládal příkazy nebo činil právní prohlášení.

(viz bod 43)

Odkazy:

Soud pro veřejnou službu: 15. prosince 2010, Saracco v. ECB, F‑66/09, bod 39

2.      Postup před zahájením soudního řízení, upravený článkem 41 pracovního řádu pro zaměstnance Evropské centrální banky a článkem 8.1.6 pravidel použitelných na zaměstnance Banky, má neformální povahu stejně jako řízení o stížnosti zavedené článkem 90 odst. 2 služebního řádu.

V důsledku toho není podmínkou přípustnosti zvláštního opravného prostředku podle článku 41 pracovního řádu doplněného článkem 8.1.6 pravidel použitelných na zaměstnance zvláštní forma a Banka je povinna přezkoumat jej v duchu otevřenosti. K přípustnosti tohoto opravného prostředku postačí, aby byl dostatečně přesný k tomu, aby Bance umožnil rozpoznat důvody a argumenty, které dotčená osoba uvádí vůči napadenému rozhodnutí.

Za takových podmínek nelze opožděné odevzdání přílohy a priori považovat za porušení zásady, podle které mají lhůty kogentní povahu, pokud byl samotný zvláštní opravný prostředek podán v rámci stanovené lhůty.

V konkrétní souvislosti, kdy přílohy odevzdané po uplynutí stanovené lhůty nemají čistě důkazní povahu, ale naopak podrobně vysvětlují výtky zaměstnance a je tudíž třeba je považovat za nedílnou součást jeho zvláštního opravného prostředku, však opožděným zasláním těchto příloh nebyla dodržena lhůta stanovená k podání zvláštního opravného prostředku.

Ačkoli má postup před zahájením soudního řízení neformální povahu, jedná se navíc o opatření směřující ke smírnému řešení, se kterým je neslučitelné, aby zaměstnanec, přestože má pro podání svého zvláštního opravného prostředku přiměřenou dvouměsíční lhůtu, nutil správní orgán, aby vyhledával v textu jeho zvláštního opravného prostředku a v rozsáhlých přílohách části jeho argumentace.

(viz body 50 až 52 a 54 až 56)

Odkazy:

Soud prvního stupně: 22. června 1990, Marcopoulos v. Soudní dvůr, T‑32/89 a T‑39/89, bod 28; 7. března 1996, Williams v. Účetní dvůr, T‑146/94, bod 48; 13. ledna 1998, Volger v. Parlament, T‑176/96, bod 65

Soud pro veřejnou službu: 1. července 2010, Mandt v. Parlament, F‑45/07, body 111 a 113

3.      Pravidlo shody mezi zvláštním opravným prostředkem a žalobou musí být chápáno v tom smyslu, že s výhradou námitek protiprávnosti a nepominutelných důvodů půjde o změnu důvodu sporu, a tedy o nepřípustnost pro nedodržení tohoto pravidla, obvykle pouze tehdy, když žalobce, který ve svém zvláštním opravném prostředku napadal pouze formální platnost aktu nepříznivě zasahujícího do jeho právního postavení včetně jeho procesních aspektů, uvede v žalobě hmotněprávní žalobní důvody, nebo naopak když žalobce poté, co ve svém zvláštním opravném prostředku napadal legalitu aktu nepříznivě zasahujícího do jeho právního postavení pouze po hmotněprávní stránce, podá žalobu obsahující žalobní důvody týkající se formální platnosti tohoto aktu, včetně jeho procesních aspektů.

(viz bod 61)

Odkazy:

Soud pro veřejnou službu: výše uvedený rozsudek Mandt v. Parlament, body 110, 119 a 120; 29. září 2011, da Silva Tenreiro v. Komise, F‑72/10, bod 59, proti němuž byl podán kasační opravný prostředek k Tribunálu Evropské unie, věc T‑643/11 P

4.      Za účelem zajištění jak stability práva a právních vztahů, tak i řádného výkonu spravedlnosti, je totiž důležité, aby soudní rozhodnutí, která se po vyčerpání možných procesních prostředků nebo po uplynutí lhůt stanovených pro tyto procesní prostředky stala konečnými, již nemohla být zpochybněna.

V tomto ohledu se žaloba považuje za nepřípustnou z důvodu překážky věci rozsouzené, pokud se váže k dřívějšímu rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o žalobě týkající se stejných účastníků řízení, téhož předmětu a založené na stejných důvodech. Akt, jehož zrušení je navrhováno, je podstatným prvkem umožňujícím určit předmět žaloby, avšak v případě, že bylo podáno několik žalob proti různým rozhodnutím, která správní orgán formálně přijal, nelze ze samotné této okolnosti dovozovat neexistenci totožného předmětu mezi těmito dvěma žalobami, pokud mají tato různá rozhodnutí v podstatě totožný obsah a jsou založena na stejných důvodech.

Konečně, ačkoli se výtky uplatněné na podporu jedné žaloby zčásti shodují s výtkami uplatněnými v rámci předchozího řízení, nepředstavuje druhá žaloba opakování první žaloby, ale nový spor, pokud je založena i na jiných skutkových a právních důvodech.

(viz body 68 a 69)

Odkazy:

Soudní dvůr: 19. září 1985, Hoogovens Groep v. Komise, 172/83 a 226/83, bod 9; 30. září 2003, Köbler, C‑224/01, bod 38

Soud prvního stupně: 5. června 1996, NMB Francie a další v. Komise, T‑162/94, bod 37; 12. prosince 1996, Altmann a další v. Komise, T‑177/94 a T‑377/94, bod 52

Tribunál Evropské unie: 25. června 2010, Imperial Chemical Industries v. Komise, T‑66/01, body 197, 207 a 208

5.      Vzhledem k tomu, že vyšetřování zahájené na základě žádosti úředníka o pomoc podané spolu se stížností na psychické obtěžování nelze považovat za vyšetřování zahájené proti uvedenému úředníkovi, nemůže se dotčená osoba dovolávat povinnosti orgánu dodržovat právo na obhajobu, což je základní zásada unijního práva, která musí být dodržena v každém řízení vedeném vůči určité osobě, které může vyústit v přijetí aktu nepříznivě zasahujícího do jejího právního postavení. Ze skutečnosti, že rozhodnutí představuje z procesního hlediska akt nepříznivě zasahující do právního postavení, nicméně nelze, bez přihlédnutí k povaze zahájeného řízení, automaticky dovodit, že orgán má povinnost dotčenou osobu řádně vyslechnout. Ze zásad, na kterých se zakládají právní předpisy, správní praxe a judikatura Unie v oblasti hospodářské soutěže, státních podpor a spojování podniků, totiž vyplývá, že pro účely určení rozsahu práva třetích osob být vyslechnuty došlo k odstupňování podle intenzity zásahu do jejich zájmů. Nicméně i při neexistenci jakéhokoli ustanovení a kontextu vyžadujícího uplatnění práv na obhajobu se strana zúčastněná ve správním řízení musí v průběhu tohoto řízení vyjádřit a účelně zaujmout stanovisko k údajům, které se jí týkají, neboť tyto údaje může sama nejlépe poskytnout a není prokázáno, že je orgán může získat jiným způsobem.

Pokud jde o vnitřní správní vyšetřování údajného psychického obtěžování, zahájené na základě stížnosti zaměstnance Evropské centrální banky, může se stěžovatel, i když proti němu nebylo vedeno vyšetřování, na základě zásady řádné správy dovolávat práva být vyslechnut ke skutečnostem, které se jej týkají, neboť rozhodnutí zamítající takovou stížnost může mít závažné důsledky vzhledem k tomu, že psychické obtěžování může mít mimořádně ničivý dopad na zdravotní stav oběti a případné uznání existence psychického obtěžování ze strany správního orgánu může mít samo o sobě příznivý účinek v rámci terapeutického procesu psychického zotavení obtěžované osoby. Procesní právo, kterého se může stěžovatel dovolávat a které se liší od práv na obhajobu, však nemá takový dosah jako práva na obhajobu. V tomto ohledu postačí poskytnout stěžovateli dostatek možností užitečně vyložit své stanovisko a případně vysvětlit, proč nelze ospravedlnit závěr zamýšlený v návrhu vyšetřovací zprávy. Navíc procesní právo stěžovatele není absolutní. Pokud je v souvislosti s vyšetřováním psychického obtěžování zpráva o vyšetřování podrobná a žádná skutečnost vyplývající ze spisu nepřipouští pochybnosti, zda v podstatě neopakuje shromážděné svědecké výpovědi, není s výjimkou zvláštních okolností nepřiměřené chtít chránit svědky zaručením anonymity a důvěrnosti všech údajů, na základě kterých je lze identifikovat, aby bylo i v zájmu stěžovatelů umožněno provádět nestranné a objektivní vyšetřování, na kterém se podílejí zaměstnanci bez omezení. Nezdá se být nepřiměřené chtít tak předejít všem rizikům pozdějšího ovlivňování svědků obviněnými nebo dokonce stěžovateli. Dále není nepřiměřené předpokládat, že důvěrnost svědeckých výpovědí je nezbytná pro zachování pracovních vztahů k zajištění řádného fungování útvarů. Není totiž prokázáno, že by v případě, že vyšetřování nepotvrdí jejich názor, mohla maximální transparentnost v této oblasti odstranit pocit frustrace a nedůvěry osob přesvědčených o tom, že jsou obětí psychického obtěžování.

Kromě toho článek 20 nařízení č. 45/2001 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů orgány a institucemi Společenství a o volném pohybu těchto údajů považuje za legitimní omezení procesního práva stěžovatele. Nelze totiž přehlížet, že svědecké výpovědi získané v rámci vyšetřování psychického obtěžování se netýkají pouze stěžovatele, ale i obviněných zaměstnanců a zaměstnanců vyslechnutých v rámci vyšetřování. Mezi tímto případem, v němž jsou dotčena práva jiných osob než stěžovatele, a případy, v nichž žalobci požadují přístup ke skutečnostem, které se týkají výlučně jich, je značný rozdíl.

(viz body 85, 86, 91 až 93, 95, 97 a 98)

Odkazy:

Soudní dvůr: 21. listopadu 1991, Technische Universität München, C‑269/90, body 23 až 25; 29. dubna 2004, Parlament v. Reynolds, C‑111/02 P, bod 57; 9. listopadu 2006, Komise v. De Bry, C‑344/05 P, bod 37; 29. června 2010, Komise v. Alrosa, C‑441/07 P, bod 91

Soud prvního stupně: 27. listopadu 1997, Kaysersberg v. Komise, T‑290/94, body 108 a 113; 7. června 2006, Österreichische Postsparkasse v. Komise, T‑213/01 a T‑214/01, bod 106; 17. října 2006, Bonnet v. Soudní dvůr, T‑406/04, bod 76

Soud pro veřejnou službu: 30. listopadu 2009, Wenig v. Komise, F‑80/08, bod 48; 16. května 2012, Skareby v. Komise, F‑42/10, body 46 a 48

Tribunál Evropské unie: 12. května 2010, Bui Van v. Komise, T‑491/08 P, bod 75

6.      Vzhledem k tomu, že žalobní důvod vycházející z práva být vyslechnut může být zkoumán z úřední povinnosti, může se žalobce dovolávat této zásady v rámci písemné části řízení.

(viz bod 89)

Odkazy:

Soud pro veřejnou službu: 11. září 2008, Bui Van v. Komise, F‑51/07, bod 77 a citovaná judikatura

7.      Akt nepříznivě zasahující do právního postavení je dostatečně odůvodněn, jestliže byl vydán v souvislostech, které jsou zúčastněné osobě známy a které jí umožňují pochopit dosah opatření, které vůči ní bylo přijato. V důsledku toho může být přípustné odůvodnění, které spočívá v odkazu na zprávu nebo stanovisko, které byly odůvodněny a sděleny.

Navíc musí být odůvodnění posuzováno s ohledem na souvislosti, v nichž byl sporný akt přijat, a zejména s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast. Vzhledem k tomu, že právní kontext může ve věci psychického obtěžování bránit přístupu stěžovatele k veškerým svědeckým výpovědím získaným během vyšetřování, nelze předpokládat, že rozhodnutí o ukončení vyšetřování je nedostatečně odůvodněno, pokud odkazuje pouze na vyšetřovací zprávu, která sama není doplněna těmito svědeckými výpověďmi.

(viz body 108, 111 a 112)

Odkazy:

Soud pro veřejnou službu: 23. listopadu 2010, Marcuccio v. Komise, F‑65/09, bod 61

Tribunál Evropské unie: 8. června 2011, Komise v. Marcuccio, T‑20/09 P, body 67 a 68

8.      Z článku 3 odst. 1 vnitřního řádu Výkonné rady Evropské centrální banky vyplývá, že dokumenty vztahující se k pořadu jednání musejí být Výkonné radě v zásadě zaslány nejméně dva dny před zasedáním tohoto orgánu. Z toho vyplývá, že se jedná o lhůtu, v jejímž rámci je třeba pouze zaslat tyto dokumenty členům Výkonné rady, a nikoli o lhůtu, během které jim musejí být tyto dokumenty k dispozici.

Každopádně může porušení pravidel stanovených vnitřním řádem Výkonné rady představovat podstatnou vadu, kterou může být stižena platnost rozhodnutí tohoto orgánu, pokud dotčená osoba prokáže, že při neexistenci tohoto porušení mohlo mít toto rozhodnutí jiný obsah. Tato podmínka však není splněna v případě, kdy se dotčená osoba omezuje na odhad, že členové Výboru obdrželi dokument v den zasedání, takže se s ním nemohli užitečně seznámit před rozhodnutím o důsledcích, které je z něj třeba vyvodit.

(viz body 116 a 117)

Odkazy:

Soud prvního stupně: 9. března 1999, Hubert v. Komise, T‑212/97, bod 53

Soud pro veřejnou službu: 7. května 2008, Lebedef v. Komise, F‑36/07, bod 57; 13. září 2011, Behnke v. Komise, F‑68/10, bod 42

9.      Pochybení je možné kvalifikovat jako zjevné jen tehdy, pokud ho lze jednoduše zjistit na základě kritérií, kterým chtěl zákonodárce podřídit výkon rozhodovací pravomoci. Aby se tedy prokázalo, že se administrativa dopustila zjevně nesprávného posouzení skutečností, které může odůvodnit zrušení rozhodnutí, musí být důkazy, které žalobci přísluší předložit, dostatečné k tomu, aby vyvrátily věrohodnost posouzení učiněného administrativou. Jinými slovy, žalobní důvod vycházející ze zjevně nesprávného posouzení je třeba zamítnout, jestliže se zpochybněné posouzení navzdory důkazům předloženým žalobcem nadále jeví jako pravdivé nebo platné. Je tomu tak zejména tehdy, když je dotčené rozhodnutí stiženo pochybeními, která jsou i ve svém celku pouze méně významná a nemohla být pro administrativu určující.

(viz bod 131)

Odkazy:

Soud pro veřejnou službu: 29. září 2011, AJ v. Komise, F‑80/10, body 34 až 36 a citovaná judikatura; 28. března 2012, BD v. Komise, F‑36/11, bod 83

10.    Negativní názor úředníka nebo zaměstnance na kolegu a skutečnost, že tento úředník nebo zaměstnanec informovali své nadřízené o výhradách týkajících se pracovní doby věnované tímto kolegou službě, jeho zpoždění při plnění svých úkolů a jeho problémů spolupracovat nepředstavují samy o sobě psychické obtěžování.

Dále je s ohledem na článek 12a služebního řádu třeba dospět k závěru, že pocit osoby, která tvrdí, že je obětí psychického obtěžování, je sice důležitým kritériem, avšak tento pocit musí mít objektivní povahu. Uvedená osoba se navíc nemůže dovolávat svého špatného psychického nebo fyzického stavu pro účely prokazování porušení pojmu „psychické obtěžování“. Za těchto podmínek nelze v případě nedostatku dalších důkazů považovat negativní poznámky nadřízeného adresované úředníku nebo zaměstnanci za urážlivé vůči tomuto úředníku nebo zaměstnanci.

(viz body 167, 171 a 203)

Odkazy:

Soud pro veřejnou službu: 9. prosince 2008, Q v. Komise, F‑52/05, bod 135, který nebyl v daném ohledu zrušen rozsudkem Tribunálu Evropské unie ze dne 12. července 2011, Komise v. Q, T‑80/09 P; výše uvedený rozsudek Skareby v. Komise, bod 65

11.    Náklady právního zastoupení během sporného řízení představují nahraditelné náklady řízení za podmínek stanovených v článku 86 a následujících jednacího řádu Soudu pro veřejnou službu a musí s nimi být v tomto rámci zacházeno. Pokud jde o náklady právního zastoupení vynaložené během postupu před zahájením soudního řízení, uvádí článek 91 téhož jednacího řádu mezi nahraditelnými náklady pouze náklady spojené s řízením před Soudem pro veřejnou službu, nikoli však náklady vzniklé v předchozí fázi. Uznat tedy, že náklady vynaložené v rámci postupu před zahájením soudního řízení jsou napravitelnou újmou v rámci žaloby na náhradu škody, by bylo v rozporu s nenávratným charakterem nákladů vzniklých během tohoto postupu.

(viz bod 218)

Odkazy:

Soud prvního stupně: 14. září 2005, Ehcon v. Komise, T‑140/04, bod 79

Tribunál Evropské unie: 8. listopadu 2011, Idromacchine a další v. Komise, T‑88/09, bod 100, který je předmětem kasačního opravného prostředku projednávaného u Soudního dvora, věc C‑34/12 P