STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

PAOLA MENGOZZIHO

přednesené dne 12. července 2018(1)

Věc C221/17

M. G. Tjebbes,

G. J. M. Koopman,

E. Saleh Abady,

L. Duboux

proti

Minister van Buitenlandse Zaken

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Raad van State (Státní rada, Nizozemsko)]

„Řízení o předběžné otázce – Občanství Unie – Článek 20 SFEU – Články 7 a 24 Listiny základních práv Evropské unie – Státní příslušnost členského státu a třetího státu – Ztráta státní příslušnosti členského státu z důvodu pobytu mimo Unii nepřetržitě po dobu deseti let – Jednotnost státní příslušnosti v rodině – Nejvlastnější zájem dítěte“






I.      Úvod

1.        Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Raad van State (Státní rada, Nizozemsko) se týká výkladu článků 20 a 21 SFEU, jakož i článku 7 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

2.        Podstatou otázky předkládajícího soudu je prostor pro volné uvážení, který mají členské státy při stanovení podmínek pro ztrátu státní příslušnosti. Soudní dvůr již tuto problematiku zkoumal v rozsudku ze dne 2. března 2010, Rottmann (C‑135/08, EU:C:2010:104), nicméně za odlišného skutkového a právního rámce.

3.        V projednávané věci jde v podstatě o to, zda článek 20 SFEU brání ustanovení vnitrostátních právních předpisů, která stanoví ztrátu státní příslušnosti plnoletého státního příslušníka členského státu, který má rovněž jinou státní příslušnost, z důvodu, že nepřetržitě pobýval po dobu více než deseti let na území třetí země. Kromě toho je rovněž položena otázka, zda status občana Unie a nejvlastnější zájem dítěte brání členskému státu v tom, aby stanovil, že státní příslušnost tohoto členského státu současně ztratí dítě uvedeného státního příslušníka.

4.        Jak rozvedu v tomto stanovisku, mám za to, že pouze druhá otázka vyžaduje kladnou odpověď. Pokud jde o první otázku, mám za to, že není třeba se odchýlit od důvodů zvolených vnitrostátním zákonodárcem, kterými se řídí ztráta občanství Unie, za účelem přezkumu, zda takové právní předpisy jsou v souladu zejména se zásadou proporcionality. Konkrétně dodržení této zásady neukládá podle mého názoru ani přezkum nepřímých dopadů na situaci každé dotčené osoby, které způsobuje použití těchto právních předpisů, ani konkrétních okolností každého konkrétního případu nesouvisejících s hraničním určovatelem vůči dotčenému členskému státu, který si zvolil vnitrostátní zákonodárce. Domnívám se, podobně jako řecká vláda ve svém vyjádření na jednání před Soudním dvorem, že toto řešení je jediným řešením, které umožňuje zajistit respektování pravomoci členských států k vymezení podmínek pro nabývání a ztrátu státní příslušnosti a zachovat dosah přezkumu přiměřenosti vnitrostátního opatření, které má za následek ztrátu občanství Unie, s ohledem na právo Unie.

II.    Skutkový a právní rámec a předběžná otázka

5.        Předběžná otázka, která je položena Soudnímu dvoru, byla vznesena v rámci sporů mezi paní M. G. Tjebbes, paní G. J. M. Koopman, paní E. Saleh Abady a slečnou L. Duboux a Minister van Buitenlandse Zaken (ministr zahraničních věcí, Nizozemsko, dále jen „ministr“) ohledně rozhodnutí, kterým tento ministr odmítl přezkoumat jejich žádosti o prodloužení platnosti národního pasu z důvodu, že tyto osoby, které si zachovaly státní příslušnost třetích zemí, na jejichž území mají bydliště, ztratily nizozemskou státní příslušnost na základě použití ustanovení Rijkswet op het Nederlanderschap (zákon o nizozemské státní příslušnosti).

6.        Z právního rámce uvedeného předkládajícím soudem totiž vyplývá, že čl. 15 odst. 1 písm. c) zákona o nizozemské státní příslušnosti stanoví, že plnoletá osoba ztrácí nizozemskou státní příslušnost, pokud má rovněž cizí státní příslušnost a má své hlavní bydliště nepřetržitě po dobu deseti let v době své plnoletosti, majíc obě státní příslušnosti, mimo Nizozemsko a území, na něž se uplatní Smlouva o EU. Článek 16 odst. 1 písm. d) téhož zákona stanoví, že nezletilá osoba ztrácí nizozemskou státní příslušnost, pokud její otec nebo její matka ztratí nizozemskou státní příslušnost zejména podle čl. 15 odst. 1 písm. c) uvedeného zákona.

7.        Podle článku IV Rijkswet van 21 december 2000 tot wijziging Rijkswet op het Nederlanderschap (verkrijging, verlening en verlies van het Nederlanderschap) [zákon ze dne 2. prosince 2000, kterým se mění zákon o nizozemské státní příslušnosti (získání, udělení a ztráta nizozemské státní příslušnosti)] začíná doba deseti let uvedená v čl. 15 odst. 1 písm. c) zákona o nizozemské státní příslušnosti plynout až počínaje 1. dubnem 2003.

8.        Z vysvětlení poskytnutých předkládajícím soudem navíc vyplývá, že podle čl. 15 odst. 3 zákona o nizozemské státní příslušnosti se lhůta stanovená v čl. 15 odst. 1 tohoto zákona přeruší, pokud má dotyčná osoba své hlavní bydliště v Nizozemsku nebo na území, na které se vztahuje Smlouva o EU po dobu alespoň jednoho roku. Stejně tak podle čl. 15 odst. 4 tohoto zákona dojde k přerušení lhůty, jestliže dotyčná osoba požádá o vydání prohlášení o nizozemské státní příslušnosti nebo cestovního dokladu (pasu) nebo nizozemského občanského průkazu ve smyslu Paspoortwet (nizozemský zákon o pasech). Nová lhůta deseti let začíná plynout ode dne vydání některé z těchto písemností.

9.        Článek 6 odst. 1 písm. f) nizozemského zákona o státní příslušnosti umožňuje plnoletým cizincům, kteří ztratili nizozemskou státní příslušnost ve smyslu čl. 15 odst. 1 písm. c) zákona o nizozemské státní příslušnosti, získat zpět tuto státní příslušnost tím, že se usadí po dobu nejméně jednoho roku v Nizozemsku nebo v jiné zemi Království(2) a mají předchozí povolení na dobu neurčitou.

10.      Kromě toho předkládající soud v podstatě připomíná, že zákon o nizozemské státní příslušnosti je součástí rámce mezinárodních závazků převzatých Nizozemským královstvím. Tak Úmluva o omezení případů bezdomovectví, uzavřená v New Yorku dne 30. srpna 1961, která vstoupila v platnost dne 13. prosince 1975(3) (dále jen „Úmluva o omezení případů bezdomovectví“), ve svém čl. 7 odst. 3 stanoví, že s výhradou zejména odstavce 4 nikdo svého občanství nepozbude a nestane se tak osobou bez státní příslušnosti proto, že odcestoval a má bydliště v zahraničí. Článek 7 odst. 4 této úmluvy stanoví, že ztráta státní příslušnosti naturalizované osoby může být odůvodněna bydlištěm v zahraničí po dobu, která nesmí být kratší než nepřetržitých sedm let. Navíc Evropská úmluva o státním občanství, podepsaná ve Štrasburku dne 6. listopadu 1997, jež byla přijata v rámci Rady Evropy a vstoupila v platnost dne 1. března 2000(4) (dále jen „Evropská úmluva o státním občanství“), ve svém čl. 7 odst. 1 písm. e) stanoví, že ke ztrátě státní příslušnosti může dojít ze zákona v případě nedostatečné skutečné vazby mezi smluvním státem a občanem s pobytem v zahraničí. Kromě toho čl. 7 odst. 2 této úmluvy stanoví, že smluvní stát může stanovit ztrátu státního občanství u dětí, jejichž rodiče ztratí své státní občanství, ledaže zůstane státní občanství jednomu z rodičů zachováno.

11.       Ze skutkových okolností sporů v původním řízení vyplývá, že až do 31. března 2013 měla M. G. Tjebbes od narození nizozemskou a kanadskou státní příslušnost, G. J. M. Koopman měla od narození nizozemskou státní příslušnost a sňatkem získala švýcarskou státní příslušnost a E. Saleh Abady měla íránskou státní příslušnost a získala nizozemskou státní příslušnost naturalizací. K 1. dubnu 2013 měla M. G. Tjebbes bydliště v Kanadě, G. J. M. Koopman ve Švýcarsku a E. Saleh Abady v Íránu po dobu delší deseti let. K tomuto dni byly všechny plnoleté.

12.      Ministr, kterému byly podány žádosti o obnovení platnosti jejich pasů, odmítl tyto žádosti přezkoumat z důvodu, že tyto tři osoby ztratily svou nizozemskou státní příslušnost podle čl. 15 odst. 1 písm. c) zákona o nizozemské státní příslušnosti. Uvedl, že všechny měly své hlavní bydliště nepřetržitě po dobu alespoň deseti let mimo Nizozemsko nebo území, na něž se vztahuje Smlouva o EU. Ministr konstatoval, že každá z nich měla jinou státní příslušnost a že jim během této doby nebyl vydán žádný nizozemský cestovní doklad, nizozemský občanský průkaz nebo prohlášení týkající se nizozemské státní příslušnosti.

13.      Pokud jde o L. Duboux, která byla ke dni 1. dubna 2013 nezletilou dcerou G. J. M. Koopman a měla nizozemskou a švýcarskou státní příslušnost, ministr rovněž zamítl její žádost o vydání pasu z toho důvodu, že jelikož k tomuto datu její matka ztratila nizozemskou státní příslušnost, byla rovněž ona sama zbavena nizozemské státní příslušnosti podle čl. 16 odst. 1 písm. d) tohoto zákona.

14.      Odvolatelky v původním řízení podaly čtyři samostatné žaloby k rechtbank Den Haag (soud v Haagu, Nizozemsko) proti rozhodnutím ministra. Samostatnými rozsudky rechtbank Den Haag (soud v Haagu) zamítl jako neopodstatněné žaloby podané M. G. Tjebbes, G. J. M. Koopman a E. Saleh Abady, zatímco žalobu podanou L. Duboux prohlásil za opodstatněnou a zrušil rozhodnutí ministra, které se jí týkalo, a zároveň zachoval jeho právní účinky. V důsledku toho podaly odvolatelky v původním řízení samostatně proti těmto rozsudkům odvolání u Raad van State (Státní rada).

15.      Předkládající soud uvádí, že je mu položena otázka, zda je ztráta nizozemské státní příslušnosti ze zákona slučitelná s unijním právem, zejména s články 20 a 21 SFEU, s přihlédnutím k rozsudku ze dne 2. března 2010, Rottmann (C‑135/08, EU:C:2010:104). Domnívá se totiž, že se tyto články použijí bez ohledu na to, zda je ztráta statusu občana Unie způsobena ztrátou státní příslušnosti členského státu Evropské unie ze zákona nebo na základě individuálního rozhodnutí, jako tomu bylo v rozsudku Rottmann (C‑135/08, EU:C:2010:104).

16.      Nicméně podle předkládajícího soudu způsob, jakým musí být proveden přezkum přiměřenosti v situacích, jako jsou situace v původním řízení, z rozsudku Rottmann (C‑135/08, EU:C:2010:104) nevyplývá. V tomto ohledu vyvstává otázka, zda lze soulad vnitrostátní právní úpravy, na základě které zaniká ze zákona státní příslušnost, se zásadou přiměřenosti přezkoumat obecně, nebo zda tato zásada nutně vyžaduje zohlednění každého jednotlivého případu.

17.      Pokud jde o situaci plnoletých osob, předkládající soud se domnívá, že existují přesvědčivé argumenty připustit, že čl. 15 odst. 1 písm. c) zákona o nizozemské státní příslušnosti je v souladu se zásadou proporcionality, a tedy slučitelný s články 20 a 21 SFEU. Především legislativní historie čl. 15 odst. 1 písm. c) zákona o nizozemské státní příslušnosti prokazuje, že cílem vnitrostátního zákonodárce bylo přispět k „mezinárodní právní úpravě“, která má za cíl odstranit nebo snížit bezdomovectví a kumulaci státních příslušností a je v souladu s článkem 7 Evropské úmluvy o státním občanství.

18.      Předkládající soud uvádí, že čl. 15 odst. 1 písm. c) zákona o nizozemské státní příslušnosti stanoví lhůtu deseti let před ztrátou nizozemské státní příslušnosti, přičemž tato lhůta umožňuje předpokládat, že dotčené osoby k Nizozemsku, a tudíž k Unii již nemají vztah nebo k nim mají jen velmi slabý vztah. Kromě toho si lze nizozemskou státní příslušnost zachovat velmi jednoduchým způsobem, protože plynutí desetileté lhůty se přeruší, když dotyčná osoba během tohoto období bydlí nepřetržitě nejméně jeden rok v Nizozemsku nebo v Evropské unii nebo obdrží prohlášení o nizozemské státní příslušnosti, občanský průkaz nebo nizozemský cestovní doklad ve smyslu nizozemského zákona o pasech. Kromě toho podle předkládajícího soudu jakákoliv osoba, která splňuje podmínky vyžadované pro nárok na „opci“ ve smyslu článku 6 zákona o nizozemské státní příslušnosti, je oprávněna se domáhat nizozemské státní příslušnosti.

19.      Konečně, i když by bylo možné se dovolávat článku 7 Listiny, který se týká práva na respektování soukromého a rodinného života, má předkládající soud za to, že se zdá, že nizozemský zákonodárce nejednal svévolně přijetím čl. 15 odst. 1 písm. c) zákona o nizozemské státní příslušnosti. Nicméně podle předkládajícího soudu vzhledem k tomu, že není vyloučeno, že posouzení slučitelnosti se zásadou proporcionality vyžaduje zkoumání každého individuálního případu, není jisté, že takový obecný právní režim, jakým je zákon o nizozemské státní příslušnosti, je v souladu s články 20 a 21 SFEU.

20.      Pokud jde o situaci nezletilých osob, předkládající soud uvádí, že čl. 16 odst. 1 písm. d) zákona o nizozemské státní příslušnosti odráží úvahu vnitrostátního zákonodárce, podle které je v rámci rodiny důležitá jednotnost státní příslušnosti. S ohledem na rozsudek Rottmann (C‑135/08, EU:C:2010:104) předkládající soud nemůže posoudit, zda tato skutečnost představuje důvod pro odnětí státní příslušnosti dotčené osoby ze zákona. Mimoto si klade otázku, zda je přiměřené odejmout nezletilé osobě občanství Unie a práva s ním spojená výlučně z důvodů zachování jednotnosti státní příslušnosti v rámci rodiny. Předkládající soud konečně uvádí, že nezletilá osoba má pouze malý vliv na zachování své nizozemské státní příslušnosti a že možnosti přerušení lhůt nebo získání například prohlášení o nizozemské státní příslušnosti nepředstavují důvody pro výjimku pro nezletilé osoby. Soulad čl. 16 odst. 1 písm. d) zákona o nizozemské státní příslušnosti se zásadou proporcionality tak není jasně prokázán.

21.      Raad van State (Státní rada) se tudíž rozhodla přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Je třeba články 20 a 21 SFEU vykládat, mimo jiné ve světle článku 7 Listiny, v tom smyslu, že z důvodu neexistence prověřování podle zásady proporcionality v konkrétním případě, pokud jde o důsledky ztráty státní příslušnosti na situaci dotyčné osoby z hlediska unijního práva, brání takovým právním ustanovením, jakými jsou právní ustanovení dotčená v původním řízení, která stanoví, že:

1)      plnoletá osoba, která má zároveň státní příslušnost třetího státu, ztrácí ze zákona státní příslušnost svého členského státu, a tedy občanství Unie, protože se po nepřetržitou dobu deseti let její trvalé bydliště nacházelo v zahraničí a mimo Evropskou unii, ačkoli existují možnosti, přerušit plynutí této desetileté lhůty?

2)      nezletilá osoba z důvodu ztráty státní příslušnosti svého rodiče ve smyslu skutečností uvedených v bodě 1) ztrácí za určitých okolností ze zákona státní příslušnost svého členského státu, a tím občanství Unie?“

22.      K této otázce předložili písemná vyjádření odvolatelky v původním řízení, nizozemská, irská, řecká vláda, jakož i Evropská komise. M. G. Tjebbes, nizozemské a řecké vlády, jakož i Komise přednesly ústí vyjádření na jednání konaném dne 24. dubna 2018, přičemž ostatní zúčastněné strany se na něm nenechaly zastoupit.

III. Analýza

23.      Před přezkoumáním položené otázky, pokud jde o slučitelnost ztráty státní příslušnosti plnoletých (část B) a nezletilých (část C) nizozemských státních příslušníků s článkem 20 SFEU, je třeba s přihlédnutím k informacím poskytnutým Soudním dvorem v rozsudku Rottmann (C‑135/08, EU:C:2010:104) podle mého názoru zaprvé, a ačkoli to nebylo zpochybněno žádnou zúčastněnou stranou, přezkoumat použitelnost unijního práva a příslušnost Soudního dvora k odpovědi na položenou předběžnou otázku (část A). Nakonec přezkoumám stručně návrh nizozemské vlády, uvedený na jednání, směřující k tomu, aby Soudní dvůr omezil časové účinky svého rozsudku v případě, že by konstatoval neslučitelnost příslušných ustanovení nizozemského zákona o státní příslušnosti s článkem 20 SFEU (část D).

A.      K použitelnosti unijního práva a příslušnosti Soudního dvora k odpovědi na položenou předběžnou otázku

24.      Jak jsem právě uvedl, použitelnost unijního práva nebyla zpochybněna žádnou zúčastněnou stranou. Jisté pochybnosti však mohou v tomto ohledu existovat. Nejprve je totiž třeba uvést, že rozhodnutí napadená ve věci v původním řízení se týkají nikoli odnětí nizozemské státní příslušnosti, a tudíž občanství Unie odvolatelek v původním řízení, ale odmítnutí vydat nizozemské pasy z důvodu, že tyto osoby již nemají státní příslušnost Nizozemského království. Kromě toho, jak vyplývá ze shrnutí skutkových okolností předloženého předkládajícím soudem, odvolatelky v původním řízení mají bydliště ve třetích zemích, aniž by se vší pravděpodobností využily svého práva volného pohybu v rámci Unie.

25.      Tyto pochybnosti však mohou být podle mého názoru odmítnuty.

26.      Pokud jde o první bod, bylo by sice možné mít za to, že věc v původním řízení nemá žádnou spojitost s unijním právem z důvodu, že předkládající soud má rozhodnout výlučně o legalitě rozhodnutí ministra odmítnout vydat pasy požadované státními příslušnicemi třetích zemí, kterým již zanikla nizozemská státní příslušnost, a tudíž byly zbaveny statutu občana Unie.

27.      Nicméně z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že přijmout takové uvažování, které se zdá ostatně, že bylo zastáváno ministrem, by mělo za následek, že podle vnitrostátního práva by byly odvolatelky v původním řízení zbaveny jakýchkoliv účinných soudních opravných prostředků vůči zjištění ministra, podle kterého již v okamžiku podání žádostí o obnovení platnosti jejich pasů neměly nizozemskou státní příslušnost. Zdá se totiž, že žádné jiné rozhodnutí o odnětí této státní příslušnosti vůči nim nebylo příslušnými nizozemskými orgány přijato. Proto se předkládající soud, který je, jak připomínám, soudem posledního stupně, domníval, že mu byla nutně předložena otázka, zda odmítnutí ministra vydat požadované pasy bylo správně založeno na předpokladu, že odvolatelky v původním řízení ztratily všechny nizozemskou státní příslušnost (a tudíž občanství EU) v okamžiku, kdy měl rozhodnout, a zda toto zjištění na základě čl. 15 odst. 1 písm. c) a čl. 16 odst. 1 písm. d) zákona o nizozemské státní příslušnosti bylo v souladu s unijním právem, zejména se zásadou proporcionality stanovenou v rozsudku Rottmann (C‑135/08, EU:C:2010:104).

28.      Proto z názoru předkládajícího soudu jasně vyplývá, že odvolatelky v původním řízení neztratily s konečnou platností status občana Unie přiznaný článkem 20 SFEU, ale nacházejí se v situaci, která může vést ke ztrátě tohoto statusu.

29.      Podle rozsudku Rottmann (C‑135/08, EU:C:2010:104, bod 42) přitom taková situace spadá svojí povahou a svými důsledky do unijního práva.

30.      Co se týče druhého bodu, zdá se, že skutečnost, že odvolatelky v původním řízení mají bydliště ve třetí zemi a nevykonaly své právo volného pohybu v rámci Unie, nevede k odlišnému důsledku.

31.      Článek 20 odst. 1 SFEU přiznává všem osobám, které jsou státními příslušníky některého z členských států, status občana Evropské unie. Soudní dvůr několikrát zdůraznil, že status občana Unie je předurčen být základním statusem státních příslušníků členských států(5).

32.      Soudní dvůr toto ustanovení vyložil v souvislostech, v nichž se ukázalo, že jediným styčným bodem s unijním právem je postavení občana Unie.

33.      Již v rozsudku ze dne 2. října 2003, Garcia Avello (C‑148/02, EU:C:2003:539, body 13 a 27), tak Soudní dvůr připustil, že s unijním právem je spojitelná situace dětí, které mají státní příslušnost dvou členských států a které se narodily na území některého z nich a legálně pobývají na jeho území, aniž kdy využily svého práva volného pohybu.

34.      Stejně tak v rozsudku Rottmann (C‑135/08, EU:C:2010:104), Soudní dvůr na rozdíl od svého generálního advokáta(6) nehledal vazbu mezi zrušením aktu, jímž bylo Janko Rottmannovi uděleno státní občanství, a výkonem jeho práva volného pohybu v rámci Unie. V bodě 42 rozsudku Rottmann (C‑135/08, EU:C:2010:104) totiž Soudní dvůr konstatoval takovou vazbu s unijním právem z důvodu, že „situace občana Unie, který stejně jako [J. Rottmann], vůči němuž bylo orgány členského státu přijato rozhodnutí o zrušení aktu, jímž mu bylo uděleno státní občanství, na základě kterého se dostal do situace, že může po ztrátě státní příslušnosti jiného členského státu, kterou měl dříve, přijít o status, který mu poskytuje článek 17 ES [nyní článek 20 SFEU], a o s ním spojená práva, spadá svojí povahou a důsledky do práva Unie“.

35.      Navíc je třeba připomenout, že od vydání rozsudku ze dne 8. března 2011, Ruiz Zambrano (C‑34/09, EU:C:2011:124, bod 42), Soudní dvůr připouští vazbu na unijní právo a použitelnost článku 20 SFEU na situaci státních příslušníků členského státu, kteří nevyužili svého práva volného pohybu a kteří v důsledku rozhodnutí tohoto členského státu byli zbaveni možnosti skutečně využívat podstatné části práv plynoucích z jejich statusu občana Unie.

36.      Je skutečností, že v projednávaném případě a na rozdíl od výše citovaných věcí pobývají všechny odvolatelky v původním řízení již ve třetí zemi.

37.      Tato okolnost však podle mne nemůže být důvodem pro vyloučení situací ve věci v původním řízení z působnosti unijního práva.

38.      Status občana Unie není totiž vyhrazen státním příslušníkům členských států, kteří mají bydliště nebo se zdržují na území Unie. Svědčí o tom jednoznačně podle mého názoru čl. 20 odst. 2 písm. c) SFEU, když stanoví, že každý občan Unie má na území třetí země, kde členský stát, jehož jsou státními příslušníky, nemá své zastoupení, právo na diplomatickou a konzulární ochranu.

39.      Je přitom třeba uvést, že čl. 15 odst. 1 písm. c) a čl. 16 odst. 1 písm. d) zákona o nizozemské státní příslušnosti zbavují nizozemské státní příslušníky, kteří mají bydliště ve třetí zemi a kteří splňují ostatní podmínky, které tyto články stanoví, samotného statusu občana Unie, a tudíž možnosti skutečně i potenciálně využívat všechna práva plynoucí z tohoto statusu.

40.      Bylo by ostatně podle mého názoru paradoxní, že by Soudní dvůr odepřel použitelnost unijního práva ve věci v původním řízení, zatímco tato situace je jediná, ve které bydliště mimo území Nizozemska vede ke ztrátě postavení občana Unie. Zákon o nizozemské státní příslušnosti se totiž nevztahuje na nizozemské státní příslušníky, kteří mají jinou státní příslušnost a kteří pobývají více než deset let na území některého členského státu Unie. Kromě toho, jak bylo potvrzeno na jednání nizozemskou vládou, jestliže se čl. 15 odst. 1 písm. c) a čl. 16 odst. 1 písm. d) zákona o nizozemské státní příslušnosti použijí na nizozemské státní příslušníky, kteří mají rovněž státní příslušnost jiného členského státu a kteří mají bydliště nepřetržitě po dobu více než deseti let na území třetí země, důsledky ztráty nizozemské státní příslušnosti nejsou srovnatelné, neboť tito státní příslušníci zůstávají v zásadě nadále občany Unie z důvodu zachování státní příslušnosti jiného členského státu(7).

41.      Právě s ohledem na tyto úvahy mám za to, že unijní právo je použitelné na situace ve věci v původním řízení, s tím, že členské státy mají i nadále pravomoc vymezit podmínky pro nabývání a ztrátu státní příslušnosti v souladu unijním právem(8).

42.      V tomto ohledu dodávám, že odpověď na otázku položenou předkládajícím soudem by měla být učiněna pouze ve vztahu k článku 20 SFEU, a nikoli i s odkazem na výklad článku 21 SFEU. Vzhledem k tomu, že se věc v původním řízení týká konkrétně ztráty statusu občana Unie a že odvolatelky v původním řízení nevyužily práv týkajících se volného pohybu v rámci Unie, výklad článku 21 SFEU se mi totiž nezdá být přímo relevantní, aniž by mimoto přinášel jinou odpověď, než je ta, která vyplývá z výkladu pouze článku 20 SFEU. Zdá se, že tento přístup vyplývá rovněž z rozsudků ze dne 30. června 2016, NA (C‑115/15, EU:C:2016:487), ze dne 13. září 2016, Rendón Marín (C‑165/14, EU:C:2016:675), a ze dne 10. května 2017, H. C. Chavez-Vilchez a další (C‑133/15, EU:C:2017:354, body 49 a 57), v nichž Soudní dvůr odpověděl na otázky, které mu byly položeny na základě článku 20 SFEU, jelikož dotčené situace, které se týkaly občanů Unie, nespadaly do působnosti článku 21 SFEU(9).

43.      Tento bod bych uzavřel tím, že použitelnost článku 20 SFEU, a tedy unijního práva ve věci v původním řízení nutně znamená, že základní práva uznaná Listinou mohou být uplatněna odvolatelkami v původním řízení, a sice právo, uvedené předkládajícím soudem, na respektování soukromého a rodinného života, zaručené článkem 7 Listiny, jakož i pokud jde o L. Duboux, práva přiznaná dítěti na základě článku 24 této Listiny. Jak jsem totiž již prokázal v předchozím stanovisku, v Listině chráněná základní práva, jež musí dodržovat všechny orgány členských států konající v rámci unijního práva, jsou adresátům aktů přijatých takovými orgány zaručena nezávisle na jakémkoli kritériu teritoriality(10).

44.      Proto, podobně jako Soudní dvůr upřesnil v rozsudku Rottmann (C‑135/08, EU:C:2010:104, bod 46), jsem toho názoru, že Soudní dvůr musí odpovědět na otázku položenou předkládajícím soudem, která se týká podmínek, za kterých mohou občané Unie z důvodu ztráty státní příslušnosti členského státu ztratit postavení občana Unie, a tudíž být zbaveni práv, která jsou s ním spojena.

45.      Nyní se dostávám k první části otázky položené předkládajícím soudem ohledně ztráty státní příslušnosti plnoletých nizozemských státních příslušníků.

B.      Ke slučitelnosti ztráty státní příslušnosti plnoletých nizozemských státních příslušníků stanovené v čl. 15 odst. 1 písm. c) zákona o nizozemské státní příslušnosti s článkem 20 SFEU a článkem 7 Listiny

46.      Podstatou první části předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda článek 20 SFEU, s přihlédnutím k rozsudku ze dne 2. března 2010, Rottmann (C‑135/08, EU:C:2010:104), musí být vykládán v tom smyslu, že brání čl. 15 odst. 1 písm. c) zákona o nizozemské státní příslušnosti, tedy pokud jde o plnoleté osoby.

47.      Připomínám, že v rozsudku Rottmann (C‑135/08, EU:C:2010:104) Soudní dvůr zejména zakotvil zásadu, podle které může být rozhodnutí o zrušení aktu, kterým bylo uděleno státní občanství státnímu příslušníku členského státu, předmětem soudního přezkumu z hlediska unijního práva.

48.      Soudní dvůr nejprve v bodech 50 až 54 rozsudku Rottmann (C‑135/08, EU:C:2010:104) přezkoumal v podstatě, zda rozhodnutí o zrušení aktu, kterým bylo uděleno státní občanství, sledovalo cíl hodný ochrany, v dané věci pozbytí státní příslušnosti z důvodu podvodu dotčené osoby v okamžiku jeho nabytí. V tomto ohledu Soudní dvůr uvedl, že je legitimní, že členský stát chce chránit jedinečný vztah solidarity a loajálnosti mezi ním samotným a jeho státními příslušníky, jakož i vzájemnost práv a povinností, které jsou základem vztahu založeného státní příslušností. Soudní dvůr podpořil tento závěr týkající se legitimity takového opatření na základě obecné zásady mezinárodního práva, podle kterého nikdo nemůže být svévolně zbaven své státní příslušnosti, jakož i na základě relevantních ustanovení Úmluvy o omezení případů bezdomovectví a Evropské úmluvy o státním občanství. V bodě 54 tohoto rozsudku rozhodl, že tento závěr zůstává v zásadě platný, je‑li důsledkem odnětí státní příslušnosti dotčeného členského státu ztráta občanství Unie.

49.      Ve druhé fázi, která vznáší otázky předkládajícího soudu, Soudní dvůr vyšel z tohoto zásadního závěru existence meze, a sice že rozhodnutí, kterým se ruší udělení státního občanství, o které šlo ve věci Rottmann (C‑135/08, EU:C:2010:104), musí respektovat zásadu proporcionality „co se týče jeho důsledků pro situaci dotyčné osoby s ohledem na právo Unie“(11)nebo při zohlednění „případných důsledků, které má toto rozhodnutí pro dotyčného a případně pro jeho rodinné příslušníky, co se týče ztráty práv, která má každý občan Unie“(12).

50.      Jak upřesním dále v tomto stanovisku, je sice obtížné posoudit dosah přezkumu provedeného v bodech 55 až 58 rozsudku Rottmann (C‑135/08, EU:C:2010:104) avšak v souladu s uvažováním Soudního dvora v tomto rozsudku, je třeba pro určení, zda odnětí státní příslušnosti členským státem, které s sebou nese ztrátu občanství Unie dotyčné osoby, je v souladu s článkem 20 SFEU, provést nejprve přezkum obecného zájmu k odůvodnění tohoto opatření, a zadruhé přezkoumat dodržení zásady proporcionality.

1.      K odůvodnění obecného zájmu sledovaného čl. 15 odst. 1 písm. c) zákona o nizozemské státní příslušnosti

51.      Proto, aby ztráta státní příslušnosti stanovená v čl. 15 odst. 1 písm. c) zákona o nizozemské státní příslušnosti byla v souladu s právem Unie, je třeba, aby sledovala důvod obecného zájmu, což znamená, že ztráta musí být způsobilá dosáhnout sledovaného cíle a zbavení, ke kterému tento článek vede, nesmí být považováno za svévolný akt(13).

52.      Připomínám, že čl. 15 odst. 1 písm. c) zákona o nizozemské státní příslušnosti stanoví ztrátu státní příslušnosti ze zákona u všech nizozemských státních příslušníků, kteří mají rovněž státní příslušnost jiného členského státu a pobývají nepřetržitě po dobu nejméně deseti let mimo Nizozemsko a území, na něž se vztahuje SEU.

53.      V tomto ohledu nejprve plně souhlasím s názorem nizozemské vlády, podle kterého v podstatě v rámci výkonu své pravomoci, která jí umožňuje vymezit podmínky pro nabývání a ztrátu státní příslušnosti, je členský stát oprávněn vycházet z předpokladu, že státní příslušnost je odrazem projevení účinné vazby mezi ním samotným a jeho státními příslušníky.

54.      Dále se domnívám, že není nepřiměřené, aby si vnitrostátní zákonodárce zvolil z různých faktorů, jež mohou odrážet ztrátu takové skutečné vazby, obvyklé bydliště jeho státních příslušníků na území třetí země po dostatečně dlouhou dobu.

55.      V tomto ohledu je třeba uvést, že taková volba je připuštěna na mezinárodní úrovni. Úmluva o omezení případů bezdomovectví totiž v čl. 7 odst. 4 stanoví ztrátu státní příslušnosti z důvodu dlouhodobého pobytu v zahraničí určité osoby pod podmínkou, že tato ztráta z ní nečiní bezdomovce. Stejně tak čl. 7 odst. 1 písm. e) Evropské úmluvy o státním občanství stanoví, že státního občanství se pozbývá ze zákona v případě neexistence skutečné vazby mezi státem a státním příslušníkem, který pobývá v zahraničí. Vysvětlující zpráva k této úmluvě uvádí, že toto ustanovení má za cíl umožnit státu, který si to přeje, zabránit tomu, aby si jeho státní příslušníci, kteří žijí dlouhodobě v zahraničí, zachovali státní příslušnost tohoto státu, třebaže vztah s tímto státem již neexistuje nebo byl nahrazen vztahem s jinou zemí, přičemž – jako v projednávané věci – se jedná o osoby s dvojí státní příslušností a neexistuje žádné riziko bezdomovectví(14).

56.      Kromě toho čl. 15 odst. 1 písm. c) zákona o nizozemské státní příslušnosti spočívá výhradně na kritériu opuštění území Unie, bez ohledu na jinou státní příslušnost, kterou mají nizozemští státní příslušníci. Jak totiž potvrdila nizozemská vláda na jednání, jak nizozemští státní příslušníci mající dvojí státní příslušnost třetí země, tak i nizozemští státní příslušníci mající dvojí státní příslušnost jiného členského státu jsou dotčeni ztrátou ze zákona, stanovenou v čl. 15 odst. 1 písm. c) zákona o nizozemské státní příslušnosti, pokud splňují kritérium nepřetržitého bydliště na území třetí země po dobu deseti let.

57.      Konečně, jak uvedl předkládající soud, nic ve spise nenasvědčuje tomu, že zbavení státní příslušnosti stanovené v čl. 15 odst. 1 písm. c) zákona o nizozemské státní příslušnosti je svévolné.

58.      Aniž bych v tomto stadiu uvažování zahájil přezkum přiměřenosti zbavení státní příslušnosti z důvodu bydliště nizozemského státního příslušníka s dvojí státní příslušností ve třetí zemi po dobu delší deseti let, tato doba se nejeví jako nadměrně krátká. Žádná zúčastněná strana ostatně tuto lhůtu nezpochybnila. Kromě toho bez ohledu na mezery, které namítají odvolatelky v původním řízení, které ovlivnily předběžné informace, které měly ohledně těchto právních předpisů, je třeba uvést, že zákon, který změnil zákon o nizozemské státní příslušnosti, byl přijat v roce 2000 a vstoupil v platnost o tři roky později. Mám tedy za to, že byl dostatečně předvídatelný. Navíc probíhající řízení dostatečně prokazuje, že zbavení státní příslušnosti stanovené v čl. 15 odst. 1 písm. c) zákona o nizozemské státní příslušnosti podléhá soudnímu přezkumu.

59.      Mám tedy za to, že zbavení státní příslušnosti stanovené v čl. 15 odst. 1 písm. c) zákona o nizozemské státní příslušnosti sleduje legitimní cíl.

2.      K přiměřenosti čl. 15 odst. 1 písm. c) zákona o nizozemské státní příslušnosti

60.      Z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že se předkládající soud v podstatě táže, zda je oprávněn pouze přezkoumat, že jsou splněny podmínky pro uplatnění čl. 15 odst. 1 písm. c) zákona o nizozemské státní příslušnosti, nebo zda na základě zásady proporcionality, tak jak byla vyložena Soudním dvorem v rozsudku Rottmann (C‑135/08, EU:C:2010:104, body 55 až 58), je navíc povinen zohlednit individuální okolnosti každého jednotlivého případu, které mohou prokázat zachování skutečné vazby s dotčeným členským státem, jak tvrdí odvolatelky v původním řízení.

61.      Jinými slovy, zdá se, že se odvolatelky v původním řízení domnívají, že rozsudek Rottmann (C‑135/08, EU:C:2010:104) bez ohledu na hraniční určovatel zvolený zákonodárcem členského státu pro udělení nebo odnětí státní příslušnosti tohoto členského státu obecně vyžaduje, aby vnitrostátní soud přezkoumal veškeré individuální okolnosti každého případu, které mohou prokázat zachování skutečného vztahu s tímto členským státem, který může umožnit dotčené osobě, aby si zachovala jeho státní příslušnost.

62.      S tímto názorem nesouhlasím.

63.      Především z hlediska zásad nevidím žádnou překážku pro to, aby se v návaznosti na přezkum proporcionality s ohledem na právo Unie mohlo ustanovení právního předpisu členského státu obecné povahy ukázat v souladu se zásadou proporcionality.

64.      V tomto ohledu, a aniž bych chtěl být vyčerpávající, se omezím na uvedení rozsudku ze dne 6. října 2015, Delvigne (C‑650/13, EU:C:2015:648), který se týkal použití vnitrostátních právních předpisů, které měly za následek, že byl občan Unie, odsouzený za trestný čin, automaticky zbaven práva volit ve volbách do Evropského parlamentu.

65.      Poté, co Soudní dvůr určil, že situace v této věci spadala do působnosti unijního práva, souhlasil s tím, že přezkoumá, zda je zbavení volebního práva slučitelné s právem zaručeným v čl. 39 odst. 2 Listiny, jakož i se zásadou proporcionality, tak jak je stanovena v čl. 52 odst. 1 Listiny.

66.      V rámci přezkumu proporcionality omezení volebního práva Soudní dvůr shledal, že uvedené omezení se jevilo jako přiměřené, protože bralo v úvahu povahu a závažnost spáchaného trestného činu, jakož i délku trestu, a připomněl, že zákaz volebního práva byl použitelný na základě příslušných vnitrostátních právních předpisů pouze na osoby odsouzené za trestný čin, na který se vztahuje trest odnětí svobody v délce nejméně pěti let až na doživotí. Kromě toho Soudní dvůr zdůraznil, že vnitrostátní právo výslovně poskytovalo odsouzeným jednotlivcům možnost domáhat se a dosáhnout zrušení trestu zbavení občanského postavení, který vede k odebrání volebního práva. Soudní dvůr tedy dospěl k závěru, že dotčené vnitrostátní právní předpisy nebyly v rozporu se zásadou proporcionality a rozhodl, že čl. 39 odst. 2 Listiny nebrání těmto právním předpisům, které ze zákona vylučovaly z osob, které mají právo volit ve volbách do Evropského parlamentu, kategorii občanů Unie, k níž patřil Thierry Delvigne.

67.      Z této věci lze tedy vyvodit, že přezkum proporcionality vnitrostátních právních předpisů nevyžaduje, aby byl proveden s ohledem na individuální okolnosti každého případu, které by umožnily vyhnout se použití omezení stanoveného těmito právními předpisy. V tomto ohledu Soudní dvůr pouze uvedl, že T. Delvigne splňoval podmínky pro použití vnitrostátních právních předpisů, tedy že byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání od pěti let po doživotí, aniž dále provedl přezkum přiměřenosti omezení volebního práva vzhledem k individuálnímu trestu (dvanáct let), ke kterému byl T. Delvigne odsouzen, nebo a fortiori vzal v úvahu případné polehčující okolnosti vlastní situaci tohoto jednotlivce.

68.      Přezkum dodržení zásady proporcionality uskutečněný v rozsudku Rottmann (C‑135/08, EU:C:2010:104), a to i přes nepopiratelné nejasnosti ohledně jeho dosahu, podle mého názoru tento přístup nevyvrací.

69.      Nejprve uvádím, že žádné z odůvodnění rozsudku Rottmann (C‑135/08, EU:C:2010:104) neuvádí zohlednění veškerých okolností každého jednotlivého případu za účelem ověření přiměřenosti rozhodnutí o zrušení aktu, kterým bylo uděleno státní občanství, jako tomu bylo v dané věci.

70.      Je skutečností, že třikrát v bodech 54, 55 a 56 první větě tohoto rozsudku Soudní dvůr odkázal na důsledky, které má toto rozhodnutí pro dotčenou osobu.

71.      Vztah mezi těmito třemi body rozsudku Rottmann (C‑135/08, EU:C:2010:104) se nezdá být zvláště jednoduché pochopit.

72.      Zatímco totiž v bodě 54 tohoto rozsudku se hovoří o bezprostředním důsledku odnětí státní příslušnosti pro dotčenou osobu, a sice ztrátě statusu občana Unie, což se jeví jako srozumitelné a logické, zdá se naopak, že body 55 a 56 první věta uvedeného rozsudku zvažují jiné druhy důsledků, méně přímých, či dokonce pouze „případných“, odlišných od ztráty občanství Unie, podle nichž by vnitrostátní soud měl provádět přezkum proporcionality rozhodnutí o zrušení aktu, jímž bylo uděleno státní občanství, a navíc nikoli pouze s ohledem na článek 20 SFEU, ale s ohledem na unijní právo obecně.

73.      V tomto ohledu, pokud se nemýlím, ve věci Rottmann (C‑135/08, EU:C:2010:104), kromě ztráty postavení občana Unie, bylo v případě zrušení aktu, kterým bylo uděleno státní občanství, jeho jediným dalším přímým důsledkem, který byl jádrem otázek položených vnitrostátním soudem a který zjevně nebyl hypotetický, riziko, že se dotyčná osoba stane bezdomovcem.

74.      Pokud jde přitom o oba tyto přímé důsledky rozhodnutí o zrušení aktu, kterým bylo uděleno státní občanství, ve věci Rottmann (C‑135/08, EU:C:2010:104), Soudní dvůr neuvedl nic, co by naznačovalo, že by toto rozhodnutí mohlo být nepřiměřené. V bodě 57 rozsudku Rottmann (C‑135/08, EU:C:2010:104) totiž Soudní dvůr připustil, že členský stát, jehož státní příslušnost byla získána podvodně, nemůže být nucen se na základě článku 20 SFEU zdržet zrušení aktu, jímž bylo státní občanství uděleno, pouze z důvodu, že dotyčný nezískal zpět státní příslušnost členského státu svého původu, a tedy postavení občana Unie. Mimoto v bodě 58 téhož rozsudku dost kuriózně Soudní dvůr svěřil vnitrostátnímu soudu pravomoc, aby sám určil dosah zásady proporcionality, když uvedl, že mu přísluší posoudit, „zda […] vyžaduje dodržení zásady proporcionality, aby dříve, než takové rozhodnutí o zrušení aktu, jímž bylo státní občanství uděleno, nabude účinnosti, byla dotyčnému poskytnuta přiměřená lhůta k tomu, aby se mohl pokusit získat zpět státní příslušnost členského státu svého původu“(15).

75.      Jen těžko lze tedy pochopit, jaké další důsledky na situaci dotyčného byl vnitrostátní soud povinen vzít v úvahu při přezkumu přiměřenosti rozhodnutí o zrušení aktu, jímž bylo uděleno státní občanství, ve věci Rottmann (C‑135/08, EU:C:2010:104), pokud ani přímé důsledky tohoto rozhodnutí nemohly vést k tomu, aby se německé orgány zdržely přijetí daného rozhodnutí.

76.      Je úplně možné představit si, že rozhodnutí o zrušení aktu, kterým bylo uděleno státní občanství, které s sebou nese ztrátu statusu občana Unie, může způsobit značné důsledky na situaci dotčené osoby nebo jejích rodinných příslušníků, jak Soudní dvůr uvedl v bodě 56 první větě uvedeného rozsudku Rottmann (C‑135/08, EU:C:2010:104). Je například možné, že ztráta statusu občana Unie může vést k přerušení či ztrátě nároku na vyplácení sociálních dávek ve prospěch dotčené osoby. Stejně tak ztráta občanství Unie může vést k tomu, že se dotyčná osoba již nemůže dovolávat práva pobytu na území dotčeného členského státu, nebo dokonce v některých případech i na území Unie. Pokud tato osoba má sama děti, které jsou státními příslušníky uvedeného členského státu a které má ve výlučné péči, mohou se tyto děti nacházet v situaci takového druhu, jaká byla přezkoumána ve věci Ruiz Zambrano (C‑34/09, EU:C:2011:124).

77.      Nicméně tyto důsledky vyplývají nikoli z rozhodnutí o zrušení aktu, jímž bylo uděleno státní občanství dotyčné osoby, ale z následných správních rozhodnutí, která mohou být přijata a která lze v každém případě napadnout žalobou a která mohou být případně předmětem přezkumu přiměřenosti, a to i s ohledem na unijní právo.

78.      Proto mi není jasné, proč by při zkoumání přiměřenosti rozhodnutí o odnětí státní příslušnosti s ohledem na právo Unie měl vnitrostátní soud zohlednit takové nepřímé, či dokonce hypotetické důsledky, pokud nemohou každopádně vést ke zrušení takového rozhodnutí nebo ke konstatování, že jej vnitrostátní orgány neměly přijmout.

79.      Abych použil jeden z příkladů uvedených výše, pokud se dotyčná osoba, která je způsobilá ztratit status občana Unie, a její rodinní příslušníci, kteří jsou sami občany Unie, nachází v situaci takového druhu, jaká byla přezkoumána ve věci Ruiz Zambrano (C‑34/09, EU:C:2011:124), neznamená to, že se dotčený členský stát musí zdržet vůči této osobě přijetí rozhodnutí o odnětí státní příslušnosti této osoby, ale spíše, že se musí ujistit, že dotčená osoba bude moci nadále pobývat na území Unie jako rodinný příslušník občanů Unie.

80.      Proto existují dvě možnosti: buď lze přijetí rozhodnutí o odnětí státní příslušnosti z důvodu ztráty statusu občana Unie, kterou s sebou nese, „neutralizovat“ – což samozřejmě vyvolává řadu obtíží s ohledem na doplňkovou povahu tohoto statusu ve vztahu ke státní příslušnosti členských států, jak je stanoveno v článku 9 SEU a v čl. 20 odst. 1 SFEU(16), což ale podle mého názoru není nemožné(17) – nebo přijetí takového rozhodnutí nelze z důvodu ztráty statusu občana Unie „neutralizovat“, ale pak stěží dokážu pochopit, proč by nepřímé, podpůrné, či dokonce hypotetické důsledky na situaci dotčené osoby a menší závažnosti než ztráta tohoto základního statusu a s ním souvisejících práv znamenaly, že rozhodnutí o odnětí státní příslušnosti nemůže být přijato.

81.      Aby Soudní dvůr správně pochopil mé návrhy. Nedomnívám se, že by členské státy byly osvobozeny od přezkumu přiměřenosti rozhodnutí o odnětí státní příslušnosti nebo opatření, jako jsou opatření ve věci v původním řízení, která konstatují ztrátu státní příslušnosti státních příslušníků členského státu a která s sebou nesou ztrátu statusu občana Unie.

82.      Tento přezkum však musí být podle mého názoru a podle judikatury omezen na přezkoumání, zda je dotčené vnitrostátní opatření, jež má za následek přímo ztrátu postavení občana Unie, způsobilé zaručit uskutečnění cíle obecného zájmu, který sleduje, a zda tohoto cíle nelze dosáhnout pomocí méně omezujících opatření, což znamená, že dotčené opatření nepřekračuje meze toho, co je nezbytné pro to, aby byl tento cíl obecného zájmu dosažen(18).

83.      Bod 59 a výrok rozsudku Rottmann (C‑135/08, EU:C:2010:104), které podmiňují obecně slučitelnost rozhodnutí o zrušení aktu, kterým se uděluje státní občanství, s unijním právem, zejména s článkem 17 ES (nyní článek 20 SFEU) dodržením „zásady proporcionality“, potvrzují tento výklad.

84.      Každopádně přezkum proporcionality, k jehož provedení Soudní dvůr vyzval vnitrostátní soud, v rozsudku Rottmann (C‑135/08, EU:C:2010:104), nezahrnuje podle mého názoru přezkum veškerých okolností vlastních každé individuální situaci, které by mohly navzdory splnění podmínek pro použití vnitrostátních právních předpisů, kterými se řídí odnětí státní příslušnosti, prokázat zachování skutečného vztahu s dotčeným členským státem.

85.      V tomto ohledu, pokud vyjdeme v této fázi pouze ze skutečností výslovně uvedených v bodě 56 druhé větě rozsudku Rottmann (C‑135/08, EU:C:2010:104), připomínám, že Soudní dvůr požádal předkládající soud, aby ověřil zejména to, zda je ztráta práv, která má každý občan Unie, „odůvodněna vzhledem k závažnosti protiprávního jednání dotyčného, době, která uplynula mezi rozhodnutím o udělení státního občanství a rozhodnutím o zrušení aktu, jímž bylo státní občanství uděleno, jakož i možnosti dotyčného získat zpět původní státní příslušnost“.

86.      Je zřejmé, že ačkoliv druhá věta bodu 56 rozsudku Rottmann (C‑135/08, EU:C:2010:104) je obecného znění, skutečnosti určené Soudním dvorem, které musely být přezkoumány vnitrostátním soudem, nejsou nutně použitelné na všechny situace, v nichž jde o ztrátu státní příslušnosti členského státu a občanství Unie. Přezkum přiměřenosti musí být zejména proveden v závislosti na důvodu, který je základem pro odnětí státní příslušnosti a postavení občana Unie.

87.      S ohledem na výše uvedené podle mého názoru přezkum třech skutečností uvedených v bodě 56 druhé větě rozsudku Rottmann (C‑135/08, EU:C:2010:104) nepodporuje tvrzení odvolatelek v původním řízení, podle kterého je třeba zohlednit veškeré okolnosti každého případu při přezkumu přiměřenosti vnitrostátního opatření, kterým je jednotlivci odňata státní příslušnost členského státu.

88.      Tak je tomu zjevně v případě výzvy vnitrostátnímu soudu, aby ověřil, zda byla ztráta práv souvisejících se statusem občana Unie „odůvodněna vzhledem k závažnosti spáchaného protiprávního jednání“. Přezkum této skutečnosti vlastní důvodu (podvodné jednání), který byl základem rozhodnutí o zrušení aktu, jímž bylo uděleno státní občanství, ve věci Rottmann (C‑135/08, EU:C:2010:104), vyžaduje pouze ověřit spojitost mezi ztrátou práv spojených se statutem občana Unie a dostatečně závažnou povahou protiprávního jednání, kterého se dopustila dotyčná osoba, který může být dokonale proveden in abstracto a neimplikuje tedy přezkum in concreto(19). V extrémním případě tak – a doufám, že se jedná o zcela hypotetický případ – kdy by právní předpisy členského státu ukládaly zrušení aktu, kterým bylo uděleno státní občanství, které má za následek ztrátu občanství Unie, z důvodu přestupku v rozporu se zákonem o silničním provozu, jednalo by se o nepřiměřené opatření s ohledem na nedostatek přiměřenosti mezi nízkým stupněm závažnosti protiprávního jednání a dramatickým důsledkem ztráty statusu občana Unie. Takový přezkum by nevyžadoval žádné zohlednění individuální situace osoby.

89.      Tak je tomu nepochybně v případě přezkumu provedeného vnitrostátním soudem z hlediska toho, zda dotčená osoba zbavená státní příslušnosti členského státu má „možnost […] získat zpět svou původní státní příslušnost“. Takový přezkum může být dokonale proveden výlučně s ohledem na možnosti stanovené relevantními vnitrostátními ustanoveními práva bez ohledu na přezkum okolností vlastních jednotlivci. Ostatně je zajímavé uvést, že přestože je tato část rozsudku Rottmann (C‑135/08, EU:C:2010:104) v bodě, který připomíná význam, který primární právo spojuje se statusem občana Unie, Soudní dvůr se nezaměřuje na nezbytnost zachovat tento status dotyčné osoby(20) ani na skutečnost, že dotčená osoba bude moci skutečně získat zpět svou původní státní příslušnost, v daném případě, rakouskou státní příslušnost, což by ve věci Rottmann (C‑135/08, EU:C:2010:104) zajistilo žalobci domoci se zpět rovněž občanství Unie(21).

90.      Podle mého názoru je tomu tak i v případě přezkumu „doby, která uplynula mezi rozhodnutím o udělení státního občanství a rozhodnutím o zrušení aktu“, který Soudní dvůr vyžadoval v bodě 56 druhé větě rozsudku Rottmann (C‑135/08, EU:C:2010:104), i když je to, jak připouštím, méně jisté. Toto ověření, k němuž byl vyzván vnitrostátní soud, vyvolává pochybnosti, pokud jde o důsledky, které by tento soud měl vyvodit z uplynutí doby. Není totiž zřejmé, zda uplynutí doby bývalo mohlo jako takové zabránit samotnému přijetí rozhodnutí o zrušení aktu, jímž bylo uděleno státní občanství, nebo případně mohlo mít s ohledem na okolnosti vlastní věci Rottmann (C‑135/08, EU:C:2010:104) vliv pouze na retroaktivní povahu tohoto rozhodnutí. Ve věci Rottmann (C‑135/08, EU:C:2010:104) byla doba, která uplynula mezi rozhodnutím o udělení státního občanství a rozhodnutím o zrušení tohoto aktu, přibližně rok a půl. Kromě toho příslušné německé právo stanovilo, že správní akt získaný podvodem se v zásadě zruší se zpětnou účinností(22), což ponechávalo prostor pro volné uvážení vnitrostátnímu soudu, který mu umožňoval zohlednit některé prvky spojené s chováním dotčené osoby během uplynulého období, jakož i správy, zejména její nedostatek řádné péče konstatovat podvodné jednání. Soudní dvůr však neposkytl jasná vodítka, která by nasvědčovala, že uplynulá doba mohla „zneutralizovat“ podvodné nabytí státní příslušnosti, a tedy přijetí rozhodnutí o zrušení aktu, kterým bylo uděleno státní občanství, se zpětnou účinností. Jinými slovy, z rozsudku Rottmann (C‑135/08, EU:C:2010:104) nijak nevyplývá, že byl vnitrostátní soud vyzván, aby ověřil, zda navzdory podvodným jednáním dotyčné osoby si dotyčný upevnil s ohledem na konkrétní okolnosti během doby, která uplynula mezi rozhodnutím o udělení státního občanství a rozhodnutím o zrušení tohoto rozhodnutí, dostatečně silný vztah se Spolkovou republikou Německo tak, aby bránil zrušení aktu, kterým bylo uděleno státní občanství.

91.      V důsledku toho se s přihlédnutím jak k rozsudku Delvigne (C‑650/13, EU:C:2015:648), tak i rozsudku Rottmann (C‑135/08, EU:C:2010:104) domnívám, že ve věci v původním řízení musí být přezkum přiměřenosti čl. 15 odst. 1 písm. c) zákona o nizozemské státní příslušnosti proveden in abstracto, a každopádně bez ohledu na důsledky a individuální okolnosti, které by měly za následek vyloučení použití podmínek pro ztrátu státní příslušnosti zvolených nizozemským zákonodárcem.

92.      Nyní se dostávám k přezkumu přiměřenosti čl. 15 odst. 1 písm. c) zákona o nizozemské státní příslušnosti.

93.      V tomto ohledu je třeba zaprvé poukázat na to, že uplatnění uvedeného článku nemusí nezbytně vést ke ztrátě občanství Unie. Jak jsem totiž již prokázal, ztráta nizozemské státní příslušnosti, kterou tento článek stanoví, se vztahuje i na státní příslušníky Nizozemského království, kteří mají rovněž státní příslušnost jiného členského státu a kteří mají bydliště ve třetí zemi. Navzdory ztrátě nizozemské státní příslušnosti si tyto osoby zachovají postavení občana Unie.

94.      Zadruhé, jak uvedl předkládající soud, čl. 15 odst. 4 zákona o nizozemské státní příslušnosti stanoví několik možností přerušení běhu lhůty deseti let nepřetržitého pobytu ve třetí zemi prostřednictvím jednoduchých postupů. Tato lhůta se totiž přeruší, a tudíž začne plynout nová lhůta deseti let ve prospěch dotčené osoby, pokud tato osoba získala buď prohlášení týkající se nizozemské státní příslušnosti, nebo cestovní doklad (pas) nebo nizozemský občanský průkaz.

95.      Vydáním některého z těchto dokladů může z vlastního podnětu dotčená osoba zabránit ztrátě nizozemské státní příslušnosti, jakož i případně občanství Unie.

96.      Vyžadovat po státním příslušníkovi členského státu, aby obnovil ke dni uplynutí platnosti pasu nebo vnitrostátního občanského průkazu některý z těchto dokladů, bez ohledu na ztrátu státní příslušnosti, se nezdá být ani zdaleka nerozumné a nepřiměřené(23).

97.      Tento závěr je tím spíše platný, jestliže dotyčná osoba pobývá po dobu významnou ve třetí zemi, kde hrozí, že bude uvolněn vztah s jejím členským státem původu. Je totiž v zájmu každé osoby, aby disponovala platnými doklady totožnosti nebo cestovními doklady, a to tím spíše, pokud vydání některého z těchto dokladů umožňuje zachovat její státní příslušnost, jakož i případně status občana Unie.

98.      Pokud nizozemský státní příslušník požádá ve lhůtě deseti let nepřetržitého pobytu ve třetí zemi o vydání jednoho ze tří dokladů uvedených v čl. 15 odst. 4 zákona o nizozemské státní příslušnosti, nizozemský zákonodárce měl za to, že tento státní příslušník má v úmyslu si zachovat skutečný vztah k Nizozemsku.

99.      Naproti tomu, pokud dotyčná osoba opomene provést krok směřující k získání některého z těchto dokladů během období deseti let nepřetržitého bydliště ve třetí zemi, stanoveného v čl. 15 odst. 1 písm. c) tohoto zákona, nizozemský zákonodárce předpokládal, že tento vztah zanikl(24).

100. Nezdá se, že takové právní domněnky překračují rámec toho, co je nezbytné k dosažení cíle sledovaného nizozemským zákonodárcem.

101. Zatřetí ztráta nizozemské státní příslušnosti ze zákona a případně i postavení občana Unie není nezvratná. Na základě čl. 6 odst. 1 písm. f) zákona o nizozemské státní příslušnosti totiž může osoba, pokud ztratila nizozemskou státní příslušnost, tuto státní příslušnost znovu obdržet za příznivějších podmínek než státní příslušník, který nikdy nizozemskou státní příslušnost neměl. Podobně jako Soudní dvůr uvedl v bodě 56 druhé větě rozsudku Rottmann (C‑135/08, EU:C:2010:104) a podobně jako v případě přezkumu dodržení zásady proporcionality, který provedl v rozsudku ze dne 6. října 2015, Delvigne (C‑650/13, EU:C:2015:648), se domnívám, že možnost získat zpět práva spojená se statutem občana Unie vyplývá obdobně i z dotčených vnitrostátních předpisů, o které jde v projednávané věci.

102. V projednávané věci připomínám, že žádná ze tří plnoletých odvolatelek nezpochybňuje skutečnost, že splňují podmínky použití čl. 15 odst. 1 písm. c) zákona o nizozemské státní příslušnosti, a že tudíž musí ztratit svou nizozemskou státní příslušnost, jakož i z důvodu chybějící státní příslušnosti jiného členského státu své postavení občanek Unie(25).

103. Ze skutečností předaných předkládajícím soudem totiž vyplývá, že odvolatelky v původním řízení čekaly velmi překvapivě šest až deset let, než požádaly o obnovení svého pasu, když všechny podaly svou žádost o obnovu v průběhu roku 2014, třebaže podle čl. 15 odst. 1 písm. c) zákona o nizozemské státní příslušnosti ztratily svou nizozemskou státní příslušnost na jaře 2013.

104. Jak jsem uvedl výše, odvolatelky v původním řízení kritizují skutečnost, že zákon o nizozemské státní příslušnosti zakazuje vnitrostátním soudům, aby přihlédly k individuálním okolnostem, které podle nich prokazují, že si zachovaly skutečný vztah s Nizozemskem, i přes kritérium přijaté nizozemským zákonodárcem stanovené v čl. 15 odst. 1 písm. c) zákona o nizozemské státní příslušnosti. Jinými slovy, domnívají se, že zásada proporcionality ukládá vnitrostátnímu soudu, aby vzal v úvahu nejen individuální okolnosti, které se podílejí na ověření splnění podmínek použití čl. 15 odst. 1 písm. c) zákona o nizozemské státní příslušnosti, ale také a zejména individuální okolnosti, které se vztahují k jiným určovatelům, které jsou projevem zachování údajného skutečného vztahu k Nizozemsku, jako je schopnost mluvit nizozemským jazykem, zachování rodinných nebo citových vazeb v tomto členském státě a výkon volebního práva v nizozemských volbách.

105. Jakkoli se může zdát tato teze lákavá a nad rámec diskuse týkající se dosahu rozsudků Rottmann (C‑135/08, EU:C:2010:104) a Delvigne (C‑650/13, EU:C:2015:648), přináší podle mého názoru obzvláště nebezpečné důsledky, zejména pokud jde o rozdělení pravomocí mezi členské státy a Unii.

106. Totiž pod záminkou žádosti o přezkum dodržení zásady proporcionality v unijním právu tato teze chce uložit vnitrostátnímu soudu povinnost, aby odstranil důvod ztráty státní příslušnosti, který zvolil vnitrostátní zákonodárce v souladu s mezinárodním právem a aniž by bylo porušeno unijní právo, ve prospěch hraničních určovatelů vůči členskému státu, které jsou sice zcela myslitelné z teoretického hlediska nebo z hlediska jiného členského státu, které však vnitrostátní zákonodárce nepřijal jako relevantní za účelem prokázání zachování skutečného vztahu s dotčeným členským státem.

107. Připomínám přitom, že v souladu s judikaturou mají členské státy pravomoc vymezit podmínky pro nabývání a ztrátu státní příslušnosti a že podle článku 9 SEU a čl. 20 odst. 1 SFEU občanství Unie doplňuje občanství členského státu, nenahrazuje je. Sdílet argumentaci odvolatelek v původním řízení by vedlo také k porušení povinnosti Unie respektovat národní identitu členských států, stanovené v čl. 4 odst. 2 SEU, jejíž základní prvek nepochybně představuje složení národního společenství(26).

108. Jak jsem již zdůraznil, ani rozsudek Rottmann (C‑135/08, EU:C:2010:104) nepodporuje argumentaci odvolatelek v původním řízení. Tento rozsudek nelze totiž podle mého názoru vykládat jako požadavek po vnitrostátním soudu, aby v rámci přezkumu dodržení zásady proporcionality ověřil, že přijetí rozhodnutí o odnětí státní příslušnosti členského státu, založené na důvodu obecného zájmu sledovaného vnitrostátní právní úpravou, může být vyloučeno z důvodu existence okolností vlastních pro dotčenou osobu, které jsou projevem zachování skutečného vztahu s dotčeným členským státem bez ohledu na důvod, na jehož základě bylo toto rozhodnutí přijato.

109. Navíc a odpovídajícím způsobem připomínám, že nezbytnost a přiměřenost vnitrostátního opatření, které sleduje cíl obecného zájmu, nejsou vyloučeny jen z toho důvodu, že si jeden členský stát zvolil systém ochrany odlišný od toho, který přijal jiný členský stát(27), nebo že existují jiná myslitelná opatření, která by mohla tohoto cíle dosáhnout, ale u kterých se vnitrostátní zákonodárce z nějakého důvodu rozhodl, že nebyla dostatečná k jeho uskutečnění.

110. Navíc připustit argumentaci rozvinutou odvolatelkami v původním řízení by v projednávané věci vedlo k tomu, že by vnitrostátní soud musel bez jasné indikace ze strany vnitrostátního zákonodárce určit jaké jsou relevantní hraniční určovatele, pokud jde o dotčený členský stát, jejich stupeň intenzity a jejich váhu.

111. Například za předpokladu, že by schopnost používat nizozemský jazyk byla přijata jako relevantní kritérium, jak by měl vnitrostátní soud vzít v úvahu skutečnost, že M. G. Tjebbes v písemném vyjádření uvádí, že nehovoří plynně nizozemsky a případně určit váhu tohoto kritéria ve srovnání s počtem cest, které uskutečnila mezi Kanadou a Nizozemskem v posledních letech nebo případně s případnými rodinnými vztahy, jejichž stupeň nebyl upřesněn, které si zachovává v tomto členském státě?

112. Stejně tak v situaci G. J. M. Koopman, která tvrdí, že má důkladnou znalost nizozemštiny písemně i ústně, a zdá se, že pravidelně cestuje do Nizozemska, měl by vnitrostátní soud rovněž zohlednit, a pokud ano, jaký význam by měla mít tato skutečnost, že podle vyjádření G. J. M. Koopman její syn, který dosáhl plnoletosti před jarem 2013, na rozdíl od G. J. M. Koopman podnikl kroky, které mu umožnily zachovat si nizozemskou státní příslušnost?

113. Vyžadovat po vnitrostátních soudech, aby takto postupovaly, by vystavilo jednotlivce situacím právní nejistoty. V každém případě se domnívám, že pokud – na rozdíl od toho, co navrhuji – by Soudní dvůr měl potvrdit tezi odvolatelek v původním řízení, měl by sám určit dosah zásady proporcionality, a tudíž předkládajícímu soudu uvést relevantní hraniční určovatele, pokud jde o dotčený členský stát, které by měly být vzaty v úvahu tímto soudem, který by měl ověřit jejich splnění v každé ze situací ve věci v původním řízení.

114. Nemohu Soudní dvůr pobídnout, aby souhlasil s tímto přístupem, jelikož zasahuje do pravomoci členských států vymezit podmínky pro ztrátu státní příslušnosti.

115. Na základě všech těchto úvah mám za to, že čl. 15 odst. 1 písm. c) zákona o nizozemské státní příslušnosti není v rozporu se zásadou proporcionality, tak jak je chráněna v unijním právu.

116. Konečně, tento závěr nemůže být vyvrácen nutností zajistit právo každého na respektování soukromého a rodinného života v souladu s článkem 7 Listiny.

117. Použití čl. 15 odst. 1 písm. c) zákona o nizozemské státní příslušnosti totiž nijak nezbavuje nizozemské státní příslušníky, kteří ztratili svou nizozemskou státní příslušnost a případně občanství Unie, práva užívat svůj soukromý a rodinný život. Zejména jim náleží vždy právo pobytu na území třetí země, jejímiž jsou státními příslušníky, jsou nadále oprávněni cestovat a volně se pohybovat na základě cestovních dokladů vydaných třetími zeměmi a jsou v rámci předpisů o vstupu zahraničních státních příslušníků připuštěni na území kteréhokoliv jiného státu, včetně členských států Unie. Tito jednotlivci nadále navíc plně požívají svého rodinného života bez rizika, že budou muset opustit území třetí země, v níž mají bydliště. Tento závěr platí ve všech případech. Jinými slovy, nevyžaduje přezkum dopadu ztráty státní příslušnosti in concreto, a případně ztráty statusu občana Unie, na individuální situaci každé dotčené osoby.

118. Navrhuji proto odpovědět na první část otázky položené předkládajícím soudem v tom smyslu, že článek 20 SFEU a článek 7 Listiny nebrání takovému ustanovení právního předpisu, jako je čl. 15 odst. 1 písm. c) a odst. 4 zákona o nizozemské státní příslušnosti, na jehož základě plnoletá osoba, jež má rovněž státní příslušnost třetí země, ztrácí ze zákona státní příslušnost členského státu, a tudíž status občana Unie, z důvodu, že měla své hlavní bydliště nepřetržitě po dobu deseti let v zahraničí a mimo Evropskou unii.

C.      Ke slučitelnosti ztráty státní příslušnosti nezletilých nizozemských státních příslušníků stanovené v čl. 16 odst. 1 písm. d) zákona o nizozemské státní příslušnosti s článkem 20 SFEU a článkem 24 Listiny

119. Druhá část předběžné otázky položené předkládajícím soudem se týká ztráty nizozemské státní příslušnosti nezletilých nizozemských státních příslušníků, stanovené v čl. 16 odst. 1 písm. d) zákona o nizozemské státní příslušnosti, a týká se ve věci v původním řízení pouze situace L. Duboux, dcery G. J. M. Koopman. Stejně jako přezkum čl. 15 odst. 1 písm. c) uvedeného zákona je třeba ověřit, zda ztráta státní příslušnosti uvedená v čl. 16 odst. 1 písm. d) tohoto zákona sleduje cíl obecného zájmu a nepřekračuje meze toho, co je nezbytné k dosažení tohoto cíle.

1.      K důvodu obecného zájmu sledovaného čl. 16 odst. 1 písm. d) zákona o nizozemské státní příslušnosti

120. Na základě čl. 16 odst. 1 písm. d) zákona o nizozemské státní příslušnosti nezletilá osoba ztrácí nizozemskou státní příslušnost, pokud jeden z jejích rodičů ztratí tuto státní příslušnost na základě čl. 15 odst. 1 písm. c) uvedeného zákona, a za předpokladu, že se podle předkládajícího soudu tato nezletilá osoba nestane bezdomovcem(28).

121. Co se týče cíle obecného zájmu, který sleduje čl. 16 odst. 1 písm. d) zákona o nizozemské státní příslušnosti, předkládající soud zdůrazňuje, že z legislativní historie tohoto ustanovení vyplývá, že cílem tohoto ustanovení je obnovit jednotnost státní příslušnosti v rámci rodiny.

122. V tomto ohledu je třeba uvést, že čl. 16 odst. 1 písm. d) zákona o nizozemské státní příslušnosti vychází z čl. 7 odst. 2 Evropské úmluvy o státním občanství, který stanoví, že stát, který je smluvní stranou této úmluvy, může stanovit ztrátu státní příslušnosti u dětí, jejichž jeden z rodičů ztratí tuto státní příslušnost(29). Kromě toho druhý Protokol, kterým se mění (Evropská) úmluva o snižování případů vícenásobné státní příslušnosti a o vojenské povinnosti v případech vícenásobné státní příslušnosti, podepsaná ve Štrasburku dne 2. února 1993(30), stanoví ve svém třetím bodě odůvodnění podporu jednotnosti státní příslušnosti v rámci rodiny.

123. Je skutečností, že i na mezinárodní úrovni byla legitimita takového cíle zpochybněna z důvodu nutnosti přiznat nezletilým práva procesněprávní a hmotněprávní povahy, která jsou autonomní ve vztahu k jejich rodičům(31).

124. Aniž nizozemská vláda uznala existenci takových práv, několikrát ve svém vyjádření v projednávané věci zdůraznila, že cíl jednotnosti státní příslušnosti v rámci rodiny musí zahrnovat zohlednění (nejvlastnějšího) zájmu dítěte podobně, jako bylo uznáno v kontextu použití čl. 7 odst. 2 Evropské úmluvy o státním občanství(32). Tato vláda dodává, že nejvlastnější zájem dítěte, zakotvený v čl. 24 odst. 2 Listiny(33), byl ostatně zohledněn vnitrostátním zákonodárcem, když v čl. 16 odst. 2 zákona o nizozemské státní příslušnosti stanovil několik výjimek ze ztráty státní příslušnosti v případě nezletilých.

125. Sdílím názor nizozemské vlády, podle kterého musí důvod jednotnosti státní příslušnosti v rámci rodiny nutně zahrnovat zohlednění nejvlastnějšího zájmu dítěte. Toto zohlednění je o to důležitější v případech, kdy by ztrátou své nizozemské státní příslušnosti nezletilá osoba mohla být rovněž zbavena postavení občana Unie.

126. S ohledem na výše uvedené úvahy představuje cíl směřující k zajištění či obnovení jednotnosti státní příslušnosti v rámci rodiny, včetně zohlednění nejvlastnějšího zájmu dítěte, podle mého názoru legitimní cíl, který v zásadě může odůvodnit ztrátu státní příslušnosti členského státu nezletilé osoby, která může vést sama o sobě ke ztrátě občanství Unie.

127. Je však třeba ověřit, zda opatření, kterým nizozemský zákonodárce stanovil dosažení tohoto cíle, je v souladu se zásadou proporcionality.

2.      K přiměřenosti čl. 16 odst. 1 písm. d) zákona o nizozemské státní příslušnosti

128. Podle nizozemské vlády zohlednění nejvlastnějšího zájmu dítěte, občana Unie, neznamená, že ke ztrátě nizozemské státní příslušnosti, která vede ke ztrátě občanství Unie, nemůže nikdy dojít. V podstatě dodává, že pokud jeden z rodičů ztratil skutečný vztah k Nizozemsku, lze mít rozumně za to, že dítě již v zásadě nemá skutečný vztah k tomuto členskému státu. Tento argument vysvětluje, proč je ztráta státní příslušnosti nezletilých v zásadě automatická, ledaže by byly splněny výjimky stanovené v čl. 16 odst. 2 zákona o nizozemské státní příslušnosti.

129. Tento směr úvah není podle mého názoru přesvědčivý.

130. Je skutečností, že se nejedná o zpochybnění, že nejvlastnější zájem dítěte, občana Unie, lze v zásadě namítat proti ztrátě státní příslušnosti členského státu, a tudíž občanství Unie.

131. Nicméně však podotýkám, že nizozemský zákonodárce vyšel z domněnky, že jednotnost státní příslušnosti v rámci rodiny se vždy shoduje s nejvlastnějším zájmem dítěte, kromě výjimečných případů, které tento zákonodárce sám připustil.

132. Kromě toho se nezdá, že by nizozemský zákonodárce jakkoliv zohlednil skutečnost, že nezletilí občané Unie mají toto postavení samostatně. Je však zřejmé, že status občana Unie není vyhrazen plnoletým a že nezletilí nejsou občany Unie druhé kategorie(34). Nezletilí jsou v podstatě držiteli stejných práv, která vyplývají z tohoto postavení, nezávisle na skutečnosti, že výkon těchto práv závisí obecně na osobách, které vykonávají rodičovskou zodpovědnost. Nezletilí tedy nemají občanství Unie odvozené od občanství jejich rodičů, kteří jsou sami občany Unie, ale mají status občana Unie samostatně.

133. Podle mého názoru autonomie postavení občana Unie nezletilých, jakož i nutnost vzít v úvahu nejvlastnější zájem dítěte vyžadují, aby při uplatňování vnitrostátních právních předpisů členského státu, které vedou v případě nezletilých státních příslušníků tohoto státu ke ztrátě státní příslušnosti, jakož i občanství Unie, tito nezletilí měli stejná procesní i hmotná práva, jako jsou práva, která jsou přiznána plnoletým.

134. Jak přitom podotkl předkládající soud, děti, které jsou občany Unie, nemají na rozdíl od plnoletých možnost předcházet ztrátě státní příslušnosti tím, že by požádali o doklady stanovené v čl. 15 odst. 4 zákona o nizozemské státní příslušnosti.

135. Je skutečností, že rodič, který je nizozemským státním příslušníkem, může takové kroky provést.

136. Tyto kroky učiněné jménem dítěte jsou však systematicky podmíněny existencí souběžných kroků rodiče jeho vlastním jménem. V opačném případě ztráta státní příslušnosti rodiče vede automaticky ke ztrátě státní příslušnosti dítěte.

137. Tak by u rodiče, který je občanem Unie, který požádal a obdržel prodloužení platnosti pasu pouze pro své dítě, občana Unie, v roce 2012, tedy před 1. dubnem 2013, ale který poté ztratil nizozemskou státní příslušnost, rovněž a automaticky počínaje tímto datem ztratilo tuto státní příslušnost a občanství Unie jeho dítě, i když formálně toto dítě má pas vystavený nizozemskými orgány na pět let, tedy do roku 2017, což by mohlo vést k domněnce, že toto dítě může požívat účinky aktu, který přerušuje běh lhůty deseti let stanovené v čl. 15 odst. 4 zákona o nizozemské státní příslušnosti, tedy do roku 2022, a tím si zachovat nizozemskou státní příslušnost a občanství Unie, přinejmenším až do tohoto data.

138. Že taková situace může nastat, je zcela jistě myslitelné.

139. Je totiž zcela představitelné, že před uplynutím lhůty deseti let se rodič nizozemské státní příslušnosti nezletilého nizozemské státní příslušnosti, občana Unie, případně s jeho souhlasem může domnívat, že je v zájmu jeho dítěte, aby si zachovalo nizozemskou státní příslušnost, a tedy postavení občana Unie, dříve než bude rodič sám povinen obnovit svůj pas nebo občanský průkaz, aby si zachoval svou státní příslušnost.

140. Kromě toho je rovněž možné, že z různých důvodů nezletilý žije odděleně od svého rodiče v Unii či dokonce v Nizozemsku.

141. Přitom zaprvé žádné ustanovení zákona o nizozemské státní příslušnosti nestanoví, že v takovém případě je vyloučena automatická ztráta nizozemské státní příslušnosti nezletilého z důvodu státní příslušnosti jeho rodiče, i přesto že by to mohl vyžadovat nejvlastnější zájem dítěte, které je občanem Unie.

142. Jak totiž upřesnil předkládající soud a jak to opakuji, čl. 15 odst. 3 a 4 zákona o nizozemské státní příslušnosti, který umožňuje přerušení lhůty deseti let bydliště ve třetí zemi, se použije pouze v případě plnoletých osob. Navíc zatímco nizozemský zákonodárce uznal, že cíl jednotnosti státní příslušnosti v rámci rodiny může být předmětem výjimek, ve výše uvedených případech se nepoužije žádný z výjimečných případů stanovených v čl. 16 odst. 2 zákona o nizozemské státní příslušnosti.

143. Kromě toho, když nizozemský zákonodárce nezohledňuje tento druh situací, předpokládá, že postavení občana Unie nezletilé osoby je systematicky vedlejší k postavení osoby plnoleté, s výjimkou případů určitých výjimečných situací stanovených v čl. 16 odst. 2 zákona o nizozemské státní příslušnosti.

144. Méně omezující opatření k nejvlastnějšímu zájmu dítěte a statusu občana Unie posledně uvedené osoby by podle mého názoru spočívala zejména v obecném ustanovení umožňujícím vnitrostátnímu soudu vzít v úvahu tento zájem a uvedený status ve všech případech použití relevantních ustanovení zákona o nizozemské státní příslušnosti nebo v možnosti přiznané nizozemským státním příslušníkům provést kroky k přerušení desetileté lhůty pouze pro nizozemské děti, které jsou občany Unie.

145. Navíc skutečnost, že dítě, které se stane plnoleté, může získat zpět nizozemskou státní příslušnost za určitých podmínek, nemůže sama o sobě kompenzovat skutečnost, že během své nezletilosti tato osoba neměla nikdy ztratit dotčenou státní příslušnost, pokud by byl řádně vzat v úvahu nejvlastnější zájem dítěte a jeho status občana Unie.

146. Proto se domnívám, že tím, že nizozemský zákonodárce nestanovil, že nejvlastnější zájem dítěte, které je občanem EU, bude zohledněn ve všech rozhodnutích, která mohou vést ke ztrátě občanství Unie tohoto dítěte, kromě několika výjimečných případů stanovených v čl. 16 odst. 2 zákona o nizozemské státní příslušnosti, překročil meze toho, co je nezbytné k dosažení cíle spočívajícího v jednotnosti státní příslušnosti v rámci rodiny, s přihlédnutím k nejvlastnějšímu zájmu dítěte.

147. Tento závěr, který respektuje zásadní pravomoc vnitrostátního zákonodárce vymezit podmínky pro ztrátu státní příslušnosti, není očividně v rozporu se závěrem, který navrhuji, pokud jde o plnoleté osoby. Zde se totiž nejedná o nahrazení kritéria pro ztrátu státní příslušnosti dotčeného členského státu, které si zvolil vnitrostátní zákonodárce, náhradním kritériem, které nebylo tímto zákonodárcem přijato, ale o omezení se na přezkum, zda opatření přijatá tímto zákonodárcem pro dosažení cíle, který si přeje sledovat, nepřekračují meze toho, co je nezbytné pro jeho uskutečnění.

148. Jinými slovy, při tomto přezkumu není třeba vzít v úvahu ani individuální okolnosti, které by prokazovaly, že si dotčená osoba zachovává vztah s daným členským státem na základě kritéria, které nebylo přijato vnitrostátním zákonodárcem, a umožnit vyloučení použití kritéria, které si zvolil tento vnitrostátní zákonodárce v rámci své pravomoci vymezit podmínky pro ztrátu státní příslušnosti, ani případné konkrétní a individuální důsledky, které by způsobila ztráta občanství Unie(35).

149. S přihlédnutím k těmto úvahám navrhuji odpovědět na druhou část otázky položené předkládajícím soudem v tom smyslu, že článek 20 SFEU a článek 24 Listiny brání takovému ustanovení právního předpisu, jako je čl. 16 odst. 1 písm. d) a odst. 2 zákona o nizozemské státní příslušnosti, na jehož základě ztrácí nezletilá osoba ze zákona kromě výjimečných případů státní příslušnost svého členského státu, a tudíž občanství Unie, v důsledku ztráty státní příslušnosti svého rodiče.

D.      K omezení časových účinků rozsudku Soudního dvora

150. Na jednání nizozemská vláda požádala o časové omezení účinků rozsudku, který bude vydán, pokud by měl Soudní dvůr rozhodnout, že čl. 15 odst. 1 písm. c) a čl. 16 odst. 1 písm. d) zákona o nizozemské státní příslušnosti jsou nepřiměřené.

151. Tomuto návrhu nelze podle mého názoru vyhovět, i kdyby Soudní dvůr měl dospět k takovému závěru.

152. Je třeba připomenout, že aby bylo možné o takovém omezení rozhodnout, je nezbytné, aby byla splněna dvě podstatná kritéria, a to dobrá víra zúčastněných kruhů a riziko závažných obtíží(36).

153. Konkrétněji z judikatury Soudního dvora vyplývá, že finanční důsledky, které mohou pro členský stát vyplývat z rozsudku vydaného v řízení o předběžné otázce, neodůvodňují samy o sobě omezení časových účinků tohoto rozsudku.

154. Soudní dvůr totiž toto řešení použil pouze za přesně vymezených okolností, zejména když existovalo riziko závažných hospodářských dopadů způsobených obzvláště vysokým počtem právních vztahů založených v dobré víře na základě právní úpravy považované za platnou a účinnou a když vyšlo najevo, že jednotlivci a vnitrostátní orgány byli vedeni k chování, které nebylo v souladu s unijním právem, z důvodu objektivní a závažné nejistoty týkající se dosahu ustanovení unijního práva, ke které případně přispělo i chování jiných členských států nebo Komise(37).

155. Na podporu svého návrhu nizozemská vláda nepředložila žádný důkaz o případných závažných obtížích a závažných hospodářských dopadech, které by mohlo způsobit, když by Soudní dvůr uznal neslučitelnost ustanovení právních předpisů dotčených ve věci v původním řízení s unijním právem. Tato vláda konkrétně pouze lakonicky uvedla, že mnoho nizozemských občanů ztratilo nizozemskou státní příslušnost během několika let, aniž by poskytla jakoukoli skutečnost umožňující určit počet dotčených osob a jaké by mohly být obtíže a případné hospodářské důsledky, kterým by bylo vystaveno Nizozemsko, které by vyplývaly ze zpětného získání nizozemské státní příslušnosti dotčenými jednotlivci.

156. Navrhuji tedy v každém případě zamítnout návrh nizozemské vlády směřující k tomu, aby Soudní dvůr omezil časové účinky rozsudku, který bude vydán.

IV.    Závěry

157. S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podanou Raad van State (Státní rada, Nizozemsko) odpověděl následovně:

„1)      Článek 20 SFEU a článek 7 Listiny základních práv Evropské unie musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání takovému ustanovení právního předpisu, jako je čl. 15 odst. 1 písm. c) a odstavec 4 Rijkswet op het Nederlanderschap (zákon o nizozemské státní příslušnosti), na jehož základě plnoletá osoba, jež má rovněž státní příslušnost třetí země, ztrácí ze zákona státní příslušnost členského státu, a tudíž status občana Unie, z důvodu, že měla své hlavní bydliště nepřetržitě po dobu deseti let v zahraničí a mimo Evropskou unii.

2)      Článek 20 SFEU a článek 24 Listiny základních práv musí být vykládány v tom smyslu, že brání takovému ustanovení právního předpisu, jako je čl. 16 odst. 1 písm. d) a odst. 2 zákona o nizozemské státní příslušnosti, na jehož základě ztrácí nezletilá osoba, jež má rovněž státní příslušnost třetí země, ze zákona kromě výjimečných případů státní příslušnost svého členského státu, a tudíž občanství Unie, v důsledku ztráty státní příslušnosti svého rodiče.“


1–      Původní jazyk: francouzština.


2–      Tento výraz zahrnuje zejména území Nizozemských Antil.


3–      Sbírka Smluv, sv. 989, s. 175. Nizozemské království ratifikovalo Úmluvu o omezení případů bezdomovectví dne 13. května 1985.


4–      STE č. 166. Nizozemské království ratifikovalo tuto úmluvu dne 21. března 2001a na území tohoto členského státu vstoupila v platnost dne 1. července 2001.


5–      Viz rozsudky ze dne 20. září 2001, Grzelczyk (C‑184/99, EU:C:2001:458, bod 31); ze dne 17. září 2002, Baumbast a R (C‑413/99, EU:C:2002:493, bod 82); ze dne 19. října 2004, Zhu a Chen (C‑200/02, EU:C:2004:639, bod 25); ze dne 2. března 2010, Rottmann (C‑135/08, EU:C:2010:104, bod 43); ze dne 8. března 2011, Ruiz Zambrano (C‑34/09, EU:C:2011:124, bod 41), jakož i ze dne 13. září 2016, Rendón Marín (C‑165/14, EU:C:2016:675, bod 69).


6–      Viz bod 13 stanoviska generálního advokáta M. Poiarese Madura ve věci Rottmann (C‑135/08, EU:C:2009:588).


7–      Samozřejmě s výhradou toho, že zákon jiného členského státu není striktně totožný se zákonem o nizozemské státní příslušnosti, v kterémžto případě hrozí riziko, že se tyto osoby stanou bezdomovci. Toto riziko se však nezdá reálné.


8–      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. března 2010, Rottmann (C‑135/08, EU:C:2010:104, body 39 a 45).


9–      Zdá se, že to vyplývá rovněž z rozsudku Rottmann (C‑135/08, EU:C:2010:104), ve kterém Soudní dvůr vyložil výlučně článek 17 ES (nyní článek 20 SFEU), i když byl obecně dotázán na výklad „práva Společenství“, což jej bývalo mohlo vést k tomu, že by zahrnul do své odpovědi článek 18 ES (nyní článek 21 SFEU).


10–      Viz zejména bod 89 mého stanoviska ve věci X a X (C‑638/16 PPU, EU:C:2017:93).


11–      Rozsudek Rottmann (C‑135/08, EU:C:2010:104, bod 55) (kurzivou zvýraznil autor tohoto stanoviska).


12–      Rozsudek Rottmann (C‑135/08, EU:C:2010:104, bod 56) (kurzivou zvýraznil autor tohoto stanoviska).


13–      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. března 2010, Rottmann (C‑135/08, EU:C:2010:104, body 51 až 54).


14–      Viz bod 70 vysvětlující zprávy k Evropské úmluvě o státním občanství. Tato zpráva je dostupná na následující adrese: https://rm.coe.int/16800cce80


15–      Kurzivou zvýraznil autor tohoto stanoviska. Podle Soudního dvora zásada proporcionality tedy nevyžaduje ani, aby bylo zavedeno řízení směřující k předcházení ztráty občanství Unie, ani aby řízení o zrušení aktu, kterým se uděluje státní občanství, bylo přerušeno do doby, než dotyčný skutečně získá zpět svou původní státní příslušnost, která mu umožní zachovat si občanství Unie.


16–      Pro připomenutí čl. 9 poslední věta SEU a čl. 20 odst. 1 SFEU stanoví, že „[o]bčanství Unie doplňuje občanství členského státu, nenahrazuje je“.


17–      Bez ohledu na to, zda z důvodu odůvodnění, které je považováno za ilegitimní s ohledem na unijní právo nebo z důvodu nepřiměřenosti vnitrostátního opatření, jak navrhuji konstatovat z hlediska použití čl. 16 odst. 1 písm. d) zákona o nizozemské státní příslušnosti na nezletilé osoby: viz body 128 až 149 tohoto stanoviska.


18–      V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 22. prosince 2010, Sayn-Wittgenstein (C‑208/09, EU:C:2010:806, body 90 a 93), jakož i ze dne 2. června 2016, Bogendorff von Wolffersdorff (C‑438/14, EU:C:2016:401, body 72 a 74).


19–      Stejně jako přezkum provedený Soudním dvorem v rozsudku ze dne 6. října 2015, Delvigne (C‑650/13, EU:C:2015:648).


20–      Ne více než na nutnost zabránit tomu, aby se dotyčný stal bezdomovcem: viz zejména v tomto smyslu Marinai, S., Perdita della cittadinanza e diritti fondamentali: profili internazionalistici ed europei, Giuffrè, Milano, 2017, s. 162.


21–      Což potvrzují, jak jsem již uvedl, body 57 a 58 rozsudku Rottmann (C‑135/08, EU:C:2010:104).


22–      Viz rozsudek Rottmann (C‑135/08, EU:C:2010:104, bod 8).


23–      Totéž platí pro vydání prohlášení týkající se nizozemské státní příslušnosti, o které může dotčená osoba požádat na dálku pomocí formuláře dostupného prostřednictvím internetové stránky nizozemské vlády.


24–      Je třeba uvést, že bod 71 vysvětlující zprávy k Evropské úmluvě o státním občanství uvádí rovněž, že důkaz o neexistenci jakéhokoliv skutečného vztahu se smluvním státem může vyplývat z nedostatku splnění zejména žádosti o občanský průkaz nebo pas nebo prohlášení vyjadřujícího přání zachovat si státní příslušnost smluvního státu.


25–      To samozřejmě znamená, že vnitrostátní soud se s ohledem na okolnosti vlastní každé z těchto tří odvolatelek v původním řízení ujistil, že podmínky použití čl. 15 odst. 1 písm. c) zákona o nizozemské státní příslušnosti byly splněny. V tomto ohledu je podle mého názoru nepochybné, že pokud by ministr například v konkrétním případě opomenul zohlednit akt, jímž byl přerušen běh desetileté lhůty, měl vnitrostátní soud zrušit rozhodnutí o zamítnutí žádosti o pas z důvodu nesplnění kritérií čl. 15 odst. 1 písm. c) zákona o nizozemské státní příslušnosti. Stejně tak v případě, že jednotlivec prokáže, že nemůže požadovat obnovení svého pasu v přiměřené lhůtě po uplynutí platnosti jeho dřívějšího pasu nebo požádat o vydání některého z dvou dalších dokladů, které umožňují přerušit běh desetileté lhůty stanovené v čl. 15 odst. 1 písm. c) zákona o nizozemské státní příslušnosti, tuto situaci musí přezkoumat vnitrostátní soud. Jelikož totiž nikdo nemůže být povinen k nemožnému, musí se vnitrostátní soud tudíž ujistit s přihlédnutím k důkazům poskytnutým dotčenou osobu, že tvrzení, podle kterého pro ni bylo nemožné získat doklady uvedené v čl. 15 odst. 1 písm. c) zákona o nizozemské státní příslušnosti, je skutečně opodstatněné.


26–      V tomto smyslu viz stanovisko generálního advokáta M. Poiarese Madura ve věci Rottmann (C‑135/08, EU:C:2009:588, bod 25).


27–      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. června 2016, Bogendorff von Wolffersdorff (C‑438/14, EU:C:2016:401, bod 73 a citovaná judikatura).


28–      V souladu s čl. 14 odst. 6 zákona o nizozemské státní příslušnosti.


29–      Je třeba rovněž uvést, že článek 6 úmluvy o omezení případů bezdomovectví nezakazuje tento důvod pro ztrátu státní příslušnosti nezletilým.


30–      STE č. 149. Tento protokol byl ratifikován pouze dvěma státy, a sice Italskou republikou a Nizozemským královstvím.


31–      Viz zejména zpráva připravená paní Fuchs-Mair a paní Staudigl, nadepsaná „Convention européenne sur la nationalité – bonnes pratiques pour les enfants“, 3. Evropská konference o státní příslušnosti, konaná ve Štrasburku dne 11. a 12. října 2004 [doc. CJ-S-NAT (2008) 2].


32–      Viz bod 75 vysvětlující zprávy k Evropské úmluvě o státním občanství, který stanoví, že „[p]ři použití [čl. 7 odst. 2 této úmluvy] by se měly smluvní státy řídit v každém případě zájmem dítěte“.


33–      Pro připomenutí, čl. 24 odst. 2 Listiny stanoví, že při všech činnostech týkajících se dětí, ať už uskutečňovaných veřejnými orgány nebo soukromými institucemi, musí být prvořadým hlediskem nejvlastnější zájem dítěte. Soudní dvůr několikrát rozhodl, že zajišťuje dodržování povinnosti přihlédnout k nejvlastnějšímu zájmu dítěte uznanému čl. 24 odst. 2 Listiny: viz zejména rozsudky ze dne 13. září 2016, Rendón Marín (C‑165/14, EU:C:2016:675, body 76 až 78), jakož i ze dne 10. května 2017, Chavez-Vilchez a další (C‑133/15, EU:C:2017:354, bod 60).


34–      Judikatura vyplývající zejména z rozsudku ze dne 8. března 2011, Ruiz Zambrano (C‑34/09, EU:C:2011:124) je toho obzvláště jasným znázorněním.


35–      Bez ohledu na opodstatněnosti jejího nároku tak podle mého názoru nemá skutečnost, že L. Duboux tvrdí, že jí ztráta nizozemské státní příslušnosti a občanství Unie brání jít studovat v Evropské unii, neboť švýcarští státní příslušníci nemají právo na stipendium Erasmus, žádný význam v kontextu přezkumu přiměřenosti čl. 16 odst. 1 písm. d) zákona o nizozemské státní příslušnosti.


36–      Viz rozsudek ze dne 19. října 2017, Paper Consult (C‑101/16, EU:C:2017:775, bod 65 a citovaná judikatura).


37–      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. října 2017, Paper Consult (C‑101/16, EU:C:2017:775, bod 66 a citovaná judikatura).