Věc C‑222/22
Bundesamt für Fremdenwesen und Asyl
v.
JF
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Verwaltungsgerichtshof (Rakousko)]
Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 29. února 2024
„Řízení o předběžné otázce – Prostor svobody, bezpečnosti a práva – Azylová politika – Směrnice 2011/95/EU – Podmínky pro přiznání mezinárodní ochrany – Obsah této ochrany – Článek 5 – Potřeba mezinárodní ochrany vznikající na místě – Následná žádost o přiznání postavení uprchlíka – Článek 5 odst. 3 – Pojem ‚okolnosti, které vyvolal sám žadatel po opuštění země původu‘ – Úmysl zneužití a účelového využití příslušného řízení – Činnosti v hostitelském členském státě, které nepředstavují vyjádření a pokračování názorů a přesvědčení, které měl žadatel již v zemi původu – Náboženská konverze“
Kontroly na hranicích, azyl a přistěhovalectví – Azylová politika – Postavení uprchlíka nebo status podpůrné ochrany – Směrnice 2011/95 – Následná žádost – Potřeba mezinárodní ochrany vznikající na místě – Okolnosti, které vyvolal sám žadatel po opuštění země původu – Možnost členských států vyloučit uznání postavení uprchlíka – Podmínka – Okolnosti nasvědčující úmyslu zneužít nebo účelově využít řízení – Automatické vyloučení postavení uprchlíka s výjimkou existence okolností představujících vyjádření a pokračování přesvědčení, které existovalo již v zemi původu – Nepřípustnost
(Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95, čl. 4 odst. 3 a čl. 5 odst. 3)
(viz body 28, 32, 34, 36–37, 40, 44, 46 a výrok)
Shrnutí
Soudní dvůr na základě žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou mu předložil Verwaltungsgerichtshof (Nejvyšší správní soud, Rakousko), upřesnil podmínky, za kterých členské státy mohou na základě čl. 5 odst. 3 směrnice 2011/95(1) omezit uznání potřeby mezinárodní ochrany vyplývající z činností vykonávaných státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti po opuštění země původu.
V roce 2015 podal JF, íránský státní příslušník, v Rakousku žádost o mezinárodní ochranu. Jeho žádost byla v roce 2018 s konečnou platností zamítnuta.
JF podal v roce 2019 následnou žádost ve smyslu čl. 2 písm. q) směrnice 2013/32(2), kterou odůvodnil tím, že v mezidobí konvertoval ke křesťanství, a v důsledku toho se v zemi původu obává pronásledování. Rozhodnutím, které bylo vydáno v červnu 2020, mu příslušný rakouský orgán odmítl přiznat postavení uprchlíka, protože uváděné nebezpečí pronásledování vzniklo na místě a vyvolal jej sám žadatel. Vzhledem k tomu, že JF by v případě návratu do Íránu byl z důvodu své konverze vystaven osobnímu pronásledování, přiznal mu nicméně postavení osoby požívající doplňkové ochrany a právo na pobyt na dobu určitou.
V září 2020 Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud, Rakousko) vyhověl žalobě, kterou JF podal proti tomuto rozhodnutí. Tento soud měl za to, že žádost nemá zneužívající povahu a neexistence důkazů prokazujících, že by konverze JF byla vyjádřením a pokračováním přesvědčení, které měl již v zemi původu, nepostačuje k tomu, aby bylo možné odůvodnit odmítnutí přiznat postavení uprchlíka. Příslušný rakouský orgán podal proti tomuto rozsudku opravný prostředek Revision k předkládajícímu soudu.
Za těchto podmínek se tento soud rozhodl předložit Soudnímu dvoru otázku, zda čl. 5 odst. 3 směrnice 2011/95(3) brání vnitrostátní právní úpravě, která podmiňuje přiznání postavení uprchlíka v návaznosti na následnou žádost, která byla podána na základě nebezpečí pronásledování, jež vyplývá z okolností, které vyvolal sám žadatel po opuštění země původu, dvojí podmínkou, a sice že tyto okolnosti patří mezi činnosti, které jsou v dotyčném členském státě povoleny, a představují vyjádření a pokračování přesvědčení, které bylo zastáváno již v zemi původu.
Závěry Soudního dvora
Soudní dvůr nejprve zdůrazňuje, že čl. 5 odst. 3 směrnice 2011/95 má povahu výjimky ze zásady stanovené v odstavcích 1 a 2 tohoto článku(4), protože umožňuje, aby nebezpečí pronásledování uplatněné na podporu následné žádosti a založené na okolnostech, které vyvolal sám žadatel po opuštění země původu, „obvykle“ vedlo k vyloučení přiznání postavení uprchlíka. Možnost, kterou toto ustanovení přiznává členským státům, musí být tedy vykládána restriktivně.
Soudní dvůr má dále za to, že odmítnutí přiznat postavení uprchlíka v návaznosti na následnou žádost na základě tohoto ustanovení má sankcionovat zneužívající úmysl žadatele, který „vykonstruoval“ okolnosti, na nichž je založeno riziko pronásledování, kterému by byl vystaven v případě návratu do země původu, a tím účelově využil příslušné řízení o udělení mezinárodní ochrany.
Otázka, zda uváděné okolnosti svědčí o zneužívajícím záměru a o účelovém využití příslušného řízení, vyžaduje individuální posouzení této žádosti na základě všech okolností daného případu příslušnými orgány členských států podle čl. 4 odst. 3 směrnice 2011/95. Soudní dvůr v této souvislosti připomíná, že provedení čl. 5 odst. 3 této směrnice do vnitrostátního práva neumožňuje členským státům zavést domněnku, podle níž je každá následná žádost založená na okolnostech, které vyvolal sám žadatel po opuštění země původu, podána se zneužívajícím úmyslem a se záměrem účelově využít řízení o udělení mezinárodní ochrany. Opačný výklad by totiž ustanovení článku 4 směrnice 2011/95, která se vztahují na všechny žádosti o mezinárodní ochranu bez ohledu na důvody pronásledování uváděné na podporu těchto žádostí, zbavil užitečného účinku.
Pokud je proto po individuálním posouzení následné žádosti konstatováno, že okolnosti, které žadatel uplatňuje, svědčí o zneužívajícím úmyslu a účelovém využití příslušného řízení, je dotyčný členský stát podle čl. 5 odst. 3 směrnice 2011/95 oprávněn stanovit, že se tomuto žadateli v zásadě nepřizná postavení uprchlíka ve smyslu čl. 2 písm. e) této směrnice(5) . Výraz „aniž je dotčena Ženevská úmluva(6)“, který je uveden v čl. 5 odst. 3 této směrnice, nicméně vyžaduje, pokud příslušný vnitrostátní orgán konstatuje, že v případě návratu žadatele do země původu mu pravděpodobně hrozí nebezpečí pronásledování, aby tento žadatel mohl v dotčeném členském státě uplatnit ta práva zaručená touto úmluvou, která nesmí být předmětem výhrady. Mezi tato práva patří zejména zásada nenavracení zakotvená v čl. 33 odst. 1 úmluvy.
Soudní dvůr konečně uvádí, že výraz „aniž je dotčena Ženevská úmluva“ nebrání podmínce stanovené vnitrostátním právem, podle níž činnosti zakládající nebezpečí pronásledování, na které se žadatel odvolává, musí být v hostitelském členském státě povoleny. V této souvislosti připomíná, že článek 2 Ženevské úmluvy stanoví, že „každý uprchlík má povinnosti vůči zemi, ve které se nachází, což znamená v zásadě, že se musí podrobit zákonům a nařízením, jakož i předpisům týkajícím se udržování veřejného pořádku této země“.
S ohledem na výše uvedené má Soudní dvůr za to, že čl. 5 odst. 3 směrnice 2011/95 brání vnitrostátní právní úpravě, která podmiňuje přiznání postavení uprchlíka v návaznosti na následnou žádost, která byla podána na základě nebezpečí pronásledování, jež vyplývá z okolností, které vyvolal sám žadatel po opuštění země původu, podmínkou, že tyto okolnosti představují vyjádření a pokračování přesvědčení, které měl žadatel již v této zemi.