Věc C‑351/21
ZG
v.
Beobank SA
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná justice de paix du canton de Forest (smírčí soud kantonu Forest, Belgie)]
Rozsudek Soudního dvora (pátého senátu) ze dne 16. března 2023
„Řízení o předběžné otázce – Sbližování právních předpisů – Platební služby na vnitřním trhu – Směrnice 2007/64/ES – Článek 47 odst. 1 písm. a) – Informace pro plátce po přijetí jeho platebního příkazu – Články 58, 60 a 61 – Odpovědnost poskytovatele platebních služeb za neautorizované transakce – Povinnost tohoto poskytovatele vrátit tomuto plátci neautorizované transakce – Rámcové smlouvy – Povinnost uvedeného poskytovatele poskytnout uvedenému plátci informace o dotčeném příjemci“
1. Sbližování právních předpisů – Platební služby na vnitřním trhu – Směrnice 2007/64 – Odpovědnost poskytovatele platebních služeb za neautorizované platební transakce – Žaloba o určení odpovědnosti podaná uživatelem platebních služeb – Žaloba domáhající se vrácení platebních transakcí – Žaloba podaná z toho důvodu, že poskytovatel dotčené služby nedodržel svou informační povinnost – Nepřípustnost
[Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/64, čl. 47 odst. 1 písm. a), články 58 a 59, čl. 60 odst. 1 a čl. 86 odst. 1]
(viz body 37–40)
2. Sbližování právních předpisů – Platební služby na vnitřním trhu – Směrnice 2007/64 – Rámcové smlouvy – Informace pro plátce o jednotlivých platebních transakcích – Informace o příjemci – Povinnosti poskytovatele platebních služeb příjemce – Povinnost poskytnout informace umožňující plátci identifikovat fyzickou nebo právnickou osobu, která obdržela platební transakci, která byla odepsána z účtu tohoto plátce
[Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/64, čl. 47 odst. 1 písm. a)]
(viz body 53, 56–60, 64 a výrok)
Shrnutí
ZG, belgický rezident, je majitelem bankovního účtu u Beobank v Belgii, k němuž má debetní kartu. V noci z 20. na 21. dubna 2017 zaplatil v určitém zařízení ve Valencii (Španělsko) prostřednictvím této karty 100 eur. Následně byly prostřednictvím této karty na totožném terminálu provedeny dvě další platby v částkách 991 euro a 993 eura.
ZG se u předkládajícího soudu domáhá zejména vrácení těchto dvou posledně uvedených plateb, které považuje za „neautorizované“. Uvádí, že si nepamatuje název ani adresu této provozovny ani co se odehrálo po konzumaci v dotčené provozovně, a tvrdí, že se stal obětí podvodu, jehož spáchání bylo umožněno v důsledku podání drogy. Beobank odmítá tuto úhradu provést, neboť má za to, že tyto platby byly autorizované nebo že se ZG dopustil přinejmenším „hrubé nedbalosti“.
Následně tato bankovní instituce poskytla ZG pouze referenční číslo a zeměpisnou polohu použitého platebního terminálu, aniž by uvedla totožnost příjemce sporných plateb jinak než označením: „COM SU VALENCIA ESP“. Bankovní instituce příjemce sporných plateb odmítá sdělit Beobank identifikační údaje příjemce sporných plateb.
V této souvislosti si předkládající soud klade otázku ohledně rozsahu povinnosti poskytovatele platebních služeb, stanovené v ustanovení směrnice 2007/64(1), poskytnout „tam, kde je to vhodné“ plátci údaje týkající se příjemce platební transakce. Odpověď Soudního dvora na tuto otázku by umožnila předkládajícímu soudu vyvodit závěry ohledně povinnosti Beobank vrátit sporné platby.
Soudní dvůr ve svém rozsudku rozhodl, že poskytovatel platebních služeb plátce je povinen poskytnout tomuto plátci informace umožňující identifikovat fyzickou nebo právnickou osobu, která obdržela platební transakci, jež byla odepsána z účtu tohoto plátce, a nikoli toliko informace, které má tento poskytovatel po vynaložení veškerého úsilí k dispozici v souvislosti s touto platební transakcí.
Závěry Soudního dvora
Soudní dvůr úvodem připomněl, že režim odpovědnosti poskytovatelů platebních služeb v případě neautorizovaných transakcí stanovený v čl. 60 odst. 1 směrnice 2007/64 byl předmětem úplné harmonizace. Souběžný režim odpovědnosti pro tutéž skutečnost zakládající vznik odpovědnosti a také konkurenční režim odpovědnosti, který by uživateli platebních služeb umožňoval, aby uplatňoval tuto odpovědnost na základě jiných skutečností zakládajících vznik odpovědnosti.
Vnitrostátní soud přitom nemůže ponechat bez povšimnutí, že v uvedené směrnici je stanoveno odlišování platebních transakcí, podle toho, zda jsou autorizované, či nikoli. Takový soud tudíž nemůže rozhodnout o nároku na vrácení takových plateb, jako jsou platby dotčené ve věci v původním řízení, bez předchozí kvalifikace těchto plateb jako autorizovaných či neautorizovaných. Článek 60 odst. 1 směrnice 2007/64(2) ve spojení s jejím čl. 86 odst. 1 totiž brání tomu, aby uživatel platebních služeb mohl vůči poskytovateli těchto služeb uplatnit odpovědnost z důvodu, že tento poskytovatel nesplnil informační povinnost stanovenou v čl. 47 odst. 1 písm. a) uvedené směrnice, a to v rozsahu, v němž se tato odpovědnost týká vrácení peněžních prostředků z platebních transakcí.
Nicméně vzhledem k tomu, že předkládající soud považuje v rámci posouzení skutečnosti, zda byly platby dotčené ve věci v původním řízení autorizované či nikoli, za nezbytné znát povahu a rozsah informací, které musí poskytovatel platebních služeb dotčeného plátce tomuto plátci poskytnout na základě čl. 47 odst. 1 písm. a) směrnice 2007/64, nelze relevanci předběžných otázek pro řešení sporu v původním řízení zpochybnit.
Pokud jde konkrétně o povahu a rozsah informačních povinností stanovených v tomto ustanovení, Soudní dvůr má s ohledem na skutečnost, že směrnice 2007/64 stanovuje úplnou harmonizaci, za to, že tyto povinnosti jsou nutně povinnostmi, které musí členské státy provést, aniž by se od nich mohly odchýlit nebo je zmírnit tak, že by je kvalifikovaly jako povinnosti týkající se prostředků, a nikoli jako povinnosti dosáhnout výsledku. Ze systematiky tohoto článku 47 nevyplývá nic, co by nasvědčovalo tomu, že unijní normotvůrce stanovením povinností, které přesně uvádějí, jaké úkony mají být v tomto ohledu uskutečněny, usiloval pouze o to, aby bylo v tomto ohledu vynaloženo úsilí.
Mimoto vsuvku „tam, kde je to vhodné“ uvedenou v čl. 47 odst. 1 písm. a) směrnice 2007/64 je třeba chápat v tom smyslu, že znamená, že informace o příjemci platební transakce, které poskytovatel těchto platebních služeb musí poskytnout dotyčnému plátci poté, co byla částka platební transakce odepsána z účtu tohoto plátce nebo v okamžiku sjednaném podle čl. 47 odst. 2 této směrnice, zahrnují informace, které má tento poskytovatel platebních služeb k dispozici nebo by měl mít k dispozici v souladu s unijním právem. Tento výklad je podpořen cílem sledovaným uvedenou směrnicí, který spočívá zejména v zajištění toho, aby uživatelé těchto služeb mohli snadno identifikovat platební transakce tím, že by měli příslušně obdržet „jasné informace na stejně vysoké úrovni“. S cílem zajistit plně integrované a automatizované zpracování dotčených transakcí a zlepšit efektivnost a rychlost plateb by tyto informace měly být jednak nezbytné a zároveň postačující, jak pokud jde o smlouvu o platebních službách, tak o samotné platební transakce, a přiměřené potřebám těchto uživatelů.
Ke splnění požadavků v projednávané věci musí být informace, které byl poskytovatel platebních služeb povinen poskytnout dotčenému plátci na základě čl. 47 odst. 1 písm. a) směrnice 2007/64, dostatečně přesné a relevantní. V případě nedodržení těchto náležitostí by totiž tento plátce nebyl schopen na základě těchto informací dotčenou platební transakci přesně identifikovat. „Odkaz umožňující plátci identifikovat každou platební transakci“, který je uveden v první části věty čl. 47 odst. 1 písm. a) směrnice 2007/64 přitom neumožňuje dotčenému plátci přiřadit uvedený odkaz k určité platební transakci. Dotčený poskytovatel platebních služeb plátce je proto povinen poskytnout uvedenému plátci informace, jež jsou třeba k úplnému splnění požadavků vyplývajících z tohoto ustanovení, nezbytně právě na základě dodatečného prvku, jenž je uveden ve druhé části první věty čl. 47 odst. 1 písm. a), totiž uvedením „údajů týkajících se příjemce“.