STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
NIILA JÄÄSKINENA
přednesené dne 16. prosince 2010(1)
Věc C‑391/09
Malgožata Runevič‑Vardyn
Łukasz Wardyn
proti
Vilniaus miesto savivaldybės administracija
Lietuvos Respublikos teisingumo ministerija
Valstybinė lietuvių kalbos komisija
Vilniaus miesto savivaldybės administracijos Teisės departamento Civilinės metrikacijos skyrius
[Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Vilniaus miesto 1 apylinkės teismas (Litva)]
„Občanství Unie − Zásada zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti − Svobody pohybu a pobytu − Články 12 ES a 18 ES − Zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ − Směrnice 2000/43 − Právní úprava členského státu ukládající přepis jmen a příjmení výlučně s použitím písmen, která obsahuje oficiální jazyk uvedeného státu, v dokladech o osobním stavu vystavených tímto státem − Přepis jmen a příjmení osob pocházejících z jiného členského státu“
I – Úvod
1. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, která byla předložena Soudnímu dvoru, byla podána v rámci sporu mezi litevskou státní příslušnicí polského etnického původu(2) Malgožatou Runevič‑Vardyn a jejím manželem, polským státním příslušníkem, Łukaszem Pawełem Wardynem na jedné straně a oddělením matriky při právním odboru Magistrátu města Vilnius (Litva) na straně druhé, který vznikl poté, co uvedené oddělení odmítlo změnit jména a příjmení dotčených osob uvedená v rodném listu a oddacím listu, jež vydalo toto oddělení.
2. Platné litevské právní předpisy stanoví, že jména a příjmení fyzických osob musí být přepisovány(3) v dokladech o osobním stavu do podoby, která dodržuje pravidla grafického záznamu vlastní státnímu úřednímu jazyku. Z toho vyplývá, že je povoleno používat pouze písmena latinky, přičemž jsou vyloučena diakritické znaménka(4), ligatury(5) nebo jakékoliv grafické změny písmen latinky, které jsou používány v jiných jazycích, ale neexistují v litevském jazyce.
3. Předkládající soud Vilniaus miesto 1 apylinkės teismas (soud pro obvod 1 města Vilniusu) si klade otázku, zda ustanovení čl. 2 odst. 2 písm. b) směrnice Rady 2000/43/ES ze dne 29. června 2000, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ(6), která ještě nikdy nebyla vyložena v rámci řízení o předběžné otázce, nebo ustanovení článků 12 ES a 18 ES, brání takové vnitrostátní právní úpravě.
4. Soudnímu dvoru byly již několikrát předloženy předběžné otázky týkající se osobního stavu občanů Evropské unie a zvláště jejich příjmení(7). V judikatuře z poslední doby Soudní dvůr zvolil dost příznivý postoj vůči jednotlivcům, kteří zpochybňovali správní praxi týkající se zapisování příjmení do dokladů o osobním stavu. V projednávané věci je Soudní dvůr žádán o to, aby především určil, zda se osoba příslušející k etnické menšině nebo státní příslušník jiného členského státu mohou dovolávat práva Unie za tím účelem, aby orgánům členského státu bylo uloženo použití jejich mateřského jazyka, a to v rozporu s ústavními zásadami platnými v uvedeném státě, které chrání státní úřední jazyk.
5. Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ukazuje, že problematiky vznesené v této věci vyvolávají poměrně živé emoce jak u účastníků původního řízení, tak v dotčených členských státech(8). Je pravda, že projednávaná věc se týká citlivých historických a geopolitických aspektů. V oblasti Vilniusu došlo k obtížnému politickému konfliktu v Evropě v období mezi dvěma válkami a osud obyvatelstva polského původu žijícího v této oblasti nepřestal působit mezi Litevskou republikou a Polskou republikou, tj dvěma členskými státy, které jsou spojeny dlouhou společnou historií od roku 1386 do roku 1918 jak v rámci Polsko-litevské unie, tak v rámci Ruského carství, politické napětí.
6. Jména a příjmení mají značný význam jak z hlediska jednotlivců, tak států. Jméno a jeho grafické vyjádření může představovat pro osobu základní faktor psychologické nebo etnické identity, či dokonce identity spojené se státní příslušností(9). Jako příklad tohoto fenoménu bych zmínil dobrovolné změny příjmení „zahraničního“ původu, k nimž došlo ve velkém rozsahu ve Finsku začátkem 20. století. V historii také více či méně nacionalistické důvody daly podnět k nuceným, a nikoliv zvoleným změnám příjmení národnostních nebo etnických menšin, k nimž došlo v několika evropských zemích, jakož i k právní úpravě ukládající psaní podle vnitrostátní varianty s vyloučením cizích podob jmen v dokladech o osobním stavu. Osobní svoboda v této oblasti je omezena v různých zemích také odkazem na důvody veřejného pořádku(10). Napětí mezi individuálními zájmy a zájmy států v oblasti jmen a příjmení(11) si lze všimnout i v judikatuře Soudního dvora, jakož i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva.
II – Právní rámec
A – Mezinárodní právo
1. Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod
7. Článek 8 uvedené úmluvy podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“) zní takto:
„1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.
2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“
2. Úmluva ICCS č. 14 o uvádění příjmení a jmen v matrikách
8. Úmluva podepsaná v Bernu dne 13. září 1973 pod záštitou Mezinárodní komise pro osobní stav (dále jen „Úmluva ICCS“) o uvádění příjmení a jmen v matrikách vstoupila v platnost dne 16. února 1977(12).
9. Článek 2 uvedené úmluvy zní:
„Pokud má být orgánem státu, který je smluvní stranou, učiněn zápis v matrice a byl za tímto účelem předložen opis dokladu o osobním stavu nebo výpis z něj nebo jiný dokument prokazující příjmení a jména psaná stejnými znaky, jako jsou znaky jazyka, v němž má být zápis učiněn budou tato příjmení a jména převzata doslovně, bez změny či překladu.
Diakritická znaménka, která obsahují tato příjmení a jména, budou také převzata, i když neexistují v jazyce, v němž má být zápis učiněn.“
B – Právo Unie
1. Smlouva o EU
10. Článek 4 odst. 2 Smlouvy o EU stanoví:
„Unie ctí rovnost členských států před Smlouvami a jejich národní identitu […]“
2. Listina základních práv Evropské unie
11. Článek 7 Listiny základních práv Evropské unie(13) zní takto:
„Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a komunikace.“
3. Smlouva o ES(14)
12. Článek 12 první pododstavec ES stanoví:
„V rámci použití této smlouvy, aniž jsou dotčena její zvláštní ustanovení, je zakázána jakákoli diskriminace na základě státní příslušnosti.“
13. Článek 18 odst. 1 ES stanoví:
„Každý občan Unie má právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států s výhradou omezení a podmínek stanovených ve Smlouvách a v opatřeních přijatých k jejich provedení.“
4. Směrnice 2000/43
14. Směrnicí 2000/43, která byla přijata na základě článku 13 ES, se zavádí zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ.
15. Článek 2 odst. 2 písm. b) této směrnice stanoví:
„Nepřímou diskriminací [se] rozumí případ, kdy by v důsledku navenek neutrálního předpisu, kritéria nebo zvyklosti byla znevýhodněna osoba určité rasy nebo etnického původu v porovnání s jinými osobami, ledaže uvedený předpis, kritérium nebo zvyklost je objektivně odůvodněn legitimním cílem a ledaže prostředky k dosažení tohoto cíle jsou přiměřené a nezbytné.“
16. Článek 3 směrnice 2000/43 definuje její oblast působnosti takto:
„V rámci pravomocí svěřených Společenství se tato směrnice vztahuje na všechny osoby z veřejného i soukromého sektoru včetně veřejných subjektů, pokud jde o
h) přístup ke zboží a službám, které jsou k dispozici veřejnosti, včetně ubytování, a jejich dodávky.
2. Tato směrnice se netýká rozdílů v zacházení na základě státní příslušnosti a nejsou jí dotčeny předpisy a podmínky upravující vstup a pobyt státních příslušníků třetích zemí a osob bez státní příslušnosti na území členských států, a dále se netýká rozdílů v jakémkoli zacházení souvisejícím s právním postavením dotčených státních příslušníků třetích zemí a osob bez státní příslušnosti.“
C – Litevské právo
1. Ústava
17. Článek 14 Litevské ústavy stanoví, že úředním jazykem je litevština.
2. Občanský zákoník
18. Článek 2.20 odst. 1 litevského občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) uvádí, že „každá osoba má právo mít jméno. Toto právo se vztahuje na příjmení, jedno nebo několik jmen a pseudonym“.
19. Článek 3.31 občanského zákoníku stanoví:
„Každý z manželů má právo ponechat si příjmení, které měl před sňatkem, zvolit si příjmení svého manžela nebo manželky jako společné příjmení nebo si zvolit obě příjmení, přičemž jméno manžela nebo manželky se připojí k vlastnímu jménu.“
20. Článek 3.281 občanského zákoníku stanoví, že doklady o osobním stavu jsou vystavovány, obnovovány, měněny, doplňovány nebo opravovány v souladu s pravidly upravujícími osobní stav vyhlášenými ministerstvem spravedlnosti.
21. Článek 3.282 občanského zákoníku stanoví, že „záznamy v dokladech o osobním stavu musí být provedeny v litevštině. Jméno, příjmení nebo toponymum se uvádějí v souladu s pravidly litevského jazyka“.
3. Pravidla upravující osobní stav
22. Bod 11 nařízení litevského ministra spravedlnosti č. IR‑294 ze dne 22. července 2008 o potvrzení pravidel upravujících osobní stav(15) stanoví, že záznamy v dokladech o osobním stavu jsou prováděny v litevštině.
III – Spor v původním řízení, předběžné otázky a řízení před Soudním dvorem
23. Malgožata Runevič‑Vardyn, která se narodila dne 20. března 1977 ve Vilniusu, je litevskou státní příslušnicí polského etnického původu. Prohlašuje, že její rodiče jí dali polské jméno „Małgorzata“ a příjmení po otci „Runiewicz“.
24. Podle předkládajícího soudu v rodném listě, který jí byl vydán dne 14. června 1977, byly její jméno a příjmení zapsány v litevské podobě, a sice jako „Malgožata Runevič“. Stejné jméno a příjmení je uvedeno v novém rodném listě vydaném dne 9. září 2003 oddělením matriky města Vilnius, jakož i v litevském cestovním pase, který jí vydaly příslušné orgány dne 7. srpna 2002.
25. Naproti tomu z vyjádření žalobců v původním řízení vyplývá, že rodný list vystavený v roce 1977 byl sepsán azbukou(16) a jméno a příjmení v podobě „Malgožata Runevič“ jsou uvedeny až ve znění uvedeného listu vydaného v roce 2003, jakož i v cestovním pase, který obdržela v roce 2002. Dotčená osoba se dovolává toho, že na svou žádost dosáhla toho, aby její polská „národnost“ byla uvedena ve zmíněném cestovním pase(17). Dodala, že na základě polského práva jí oddělení matriky města Varšavy (Polsko) vydalo dne 31. července 2006 rodný list, v němž bylo uvedeno jméno a příjmení „Małgorzata Runiewicz“.
26. Poté, co žila a pracovala určitou dobu v Polsku, se žalobkyně v původním řízení dne 7. července 2007 vdala ve Vilniusu za Łukasze Paweła Wardyna, který je polským státním příslušníkem. V oddacím listě vydaném oddělením matriky města Vilniusu je „Łukasz Pawel Wardyn“ přepsán velkými písmeny do podoby „LUKASZ PAWEL WARDYN“, a sice latinkou bez diakritického znaménka, zatímco příjmení jeho manželky je uvedeno v podobě „MALGOŽATA RUNEVIČ‑VARDYN“, a sice s použitím pouze litevských písmen, k nimž nepatří písmeno „W“. Žalobci v původním řízení uvádějí, že v roce 2008 obdrželi polský oddací list, v němž jsou jejich jména a příjmení zapsána v polské podobě(18). V současnosti dotčené osoby žijí v Belgii s dítětem, které se narodilo z tohoto svazku.
27. Dne 16. srpna 2007 předložila žalobkyně v původním řízení oddělení matriky města Vilnius žádost o to, aby její jméno a příjmení, jak jsou uvedeny v rodném listě, a sice „Malgožata Runevič“, byly změněny na „Małgorzata Runiewicz“ a dále o to, aby její jméno a příjmení, jak jsou uvedeny v oddacím listě, a sice „Malgožata Runevič‑Vardyn“, byly změněny na „Małgorzata Runiewicz‑Wardyn“.
28. Odpovědí ze dne 19. září 2007 uvedené oddělení informovalo M. Runevič-Vardyn, že podle právní úpravy platné v Litvě nelze záznamy v dokladech o osobním stavu změnit.
29. Z předkládacího rozhodnutí také vyplývá, že M. Runevič-Vardyn a Ŀ. Wardyn podali žalobu, kterou se domáhají, aby oddělení matriky města Vilnius byla uložena povinnost vydat nový rodný list a nový oddací list v souladu s žádostmi, které M. Runevič‑Vardyn předložila uvedenému oddělení.
30. Vzhledem k tomu, že Vilniaus miesto 1 apylinkės teismas měl za to, že nemůže jednoznačně zodpovědět otázky týkající se výkladu a použití práva Společenství, které byly vzneseny v rámci sporu, jenž mu byl předložen, rozhodl se přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Musí být s ohledem na ustanovení směrnice […] 2000/43/ES […] čl. 2 odst. 2 písm. b) uvedené směrnice vykládán v tom smyslu, že zakazuje, aby členské státy nepřímo diskriminovaly osoby na základě jejich etnické příslušnosti v případě, kdy vnitrostátní právní úprava stanoví, že jména a příjmení mohou být v dokladech o osobním stavu uváděna pouze s použitím znaků státního jazyka?
2) Musí být s ohledem na ustanovení směrnice […] 2000/43/ES […] čl. 2 odst. 2 písm. b) uvedené směrnice vykládán v tom smyslu, že zakazuje, aby členské státy nepřímo diskriminovaly osoby na základě jejich etnické příslušnosti v případě, kdy vnitrostátní právní úprava stanoví, že jména a příjmení osob odlišného národnostního původu nebo státní příslušnosti musí být v dokladech o osobním stavu uváděna latinkou, bez použití diakritických znamének, ligatur nebo jiných úprav latinky, jež jsou používány v jiných jazycích?
3) Musí být s ohledem na čl. 18 odst. 1 ES, který stanoví, že každý občan Unie má právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, a s ohledem na čl. 12 první pododstavec ES, který zakazuje diskriminaci na základě státní příslušnosti, vykládána tato ustanovení v tom smyslu, že brání členským státům, aby ve vnitrostátní právní úpravě stanovily, že jména a příjmení mohou být v dokladech o osobním stavu uváděna pouze s použitím znaků státního jazyka?
4) Musí být s ohledem na čl. 18 odst. 1 ES, který stanoví, že každý občan Unie má právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, a s ohledem na čl. 12 první pododstavec ES, který zakazuje diskriminaci na základě státní příslušnosti, vykládána tato ustanovení v tom smyslu, že brání členským státům, aby ve vnitrostátní právní úpravě stanovily, že jména a příjmení osob odlišného národnostního původu nebo státní příslušnosti musí být v dokladech o osobním stavu uváděna latinkou, bez použití diakritických znamének, ligatur nebo jiných úprav latinky, jež jsou používány v jiných jazycích?“
31. V projednávané věci podaly jak písemné, tak ústní vyjádření M. Runevič‑Vardyn a Ŀ. Wardyn, litevská, estonská, lotyšská a polská vláda, jakož i Evropská komise. Česká, portugalská a slovenská vláda předložily pouze písemná vyjádření.
IV – Analýza
A – K přípustnosti předběžných otázek
32. Litevská vláda vznesla námitku nepřípustnosti, pokud jde o část předběžných otázek. Vyvodila z toho, že Soudní dvůr je zjevně nepříslušný k odpovědi na tuto část. Na podporu svých tvrzení se dovolává dvou kategorií námitek.
33. Ohledně druhé a čtvrté předběžné otázky uvedená vláda tvrdí, že jsou nepřípustné z důvodu, že nemají vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, pokud jde o Ŀ. Wardyna.
34. Pokud jde o všechny předběžné otázky, litevská vláda, jejíž názor sdílí také česká vláda, tvrdí, že jsou nepřípustné v rozsahu, v němž se týkají vnitrostátních pravidel upravujících grafické vyjádření jména a rodného příjmení M. Runevič‑Vardyn, a to z důvodu, že se tato pravidla týkající se grafického vyjádření vztahují k čistě vnitrostátní situaci v Litvě, a netýkají se tedy jiných členských států.
35. Pokud jde o první námitku týkající se procesního postavení Ŀ Wardyna, uvedu, že z judikatury vyplývá, že výraz „účastníci řízení“ uvedený v čl. 23 odst. 1 statutu Soudního dvora Evropské unie se vztahuje na osoby, které mají toto postavení v řízení před vnitrostátním soudem, jenž předložil žádost o rozhodnutí o předběžné otázce a na žádnou jinou osobu(19).
36. Pokud jde o přípustnost předběžné otázky v případě, že nemá vztah k předmětu sporu nebo se jedná o hypotetickou otázku, připomínám, že podle ustálené judikatury(20) platí, že v rámci řízení o předběžné otázce je vnitrostátní soud s ohledem na zvláštnosti věci nejlépe schopen posoudit nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání svého rozsudku, jakož i relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru. Jestliže se tedy položené otázky týkají výkladu práva Unie, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout.
37. V projednávané věci vnitrostátní soud ve svém předkládacím rozhodnutí uvádí, že žalobu mu společně předložili Malgožata Runevič‑Vardyn a Łukasz Paweł Wardyn, které tento soud kvalifikuje jako „žalobce“. Vzhledem k tomu, že Ŀ. Wardyn je účastníkem původního řízení, je také účastníkem řízení před Soudním dvorem. Předběžné otázky v rozsahu, v němž se jej týkají, tedy nejsou nepřípustné, přestože se zdá, že předmět žaloby podané předkládajícímu soudu je omezen na situaci M. Runevič‑Vardyn.
38. Soud měl za to, že zahrnutí skutkových a právních poznatků týkajících se Ŀ. Wardyna do předběžných otázek je nezbytné k tomu, aby mohl rozhodnout, a zároveň je právně relevantní. Z výše uvedené judikatury vyplývá, že Soudní dvůr může odmítnout rozhodnutí o předběžné otázce položené vnitrostátním soudem pouze tehdy, je-li zjevné, že žádaný výklad práva Unie nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, nebo jedná-li se o hypotetický problém. Mám za to, že tomu tak v daném případě není.
39. Pokud jde o druhou námitku týkající se tvrzení, že předmět předběžných otázek má čistě vnitrostátní charakter, neboť se vztahuje ke jménu a rodnému příjmení M. Runevič‑Vardyn, s ohledem na judikaturu Soudního dvora připomínám (21), že tato problematika nespadá do námitky nepřípustnosti, ale je meritorní otázkou, která bude zkoumána později.
40. Proto je třeba odpovědět na všechny předběžné otázky, včetně otázek týkajících se osobního stavu M. Runevič‑Vardyn předcházejícímu uzavření manželství.
B – K věci samé
1. Úvodní poznámky
a) K rozdělení pravomocí
41. Právo Unie nezasahuje do pravomoci členských států uspořádat jejich systémy uvádění jmen a příjmení v dokladech o osobním stavu(22). Jelikož nedošlo k harmonizaci pojmu osobní stav na úrovni Unie(23), přísluší právním předpisům každého členského státu, aby určily podmínky přidělení, změny nebo přepisu takových skutečností v příslušných matrikách.
42. Nicméně platí, že při výkonu pravomoci, která jim byla vyhrazena, musí členské státy dodržovat právo Unie a v projednávaném případě zvláště ustanovení týkající se zásady zákazu diskriminace, evropského občanství či volného pohybu osob(24).
b) K časovým aspektům sporu v původním řízení
43. Dva časové faktory mohou působit problém, pokud jde o rodný list M. Runevič‑Vardyn, který nejdříve v roce 1977 sepsaly orgány sovětské Litvy(25) v azbuce a poté byl v roce 2003 vydán v nové verzi v litevském jazyce. Poté, co Litevská republika nabyla v roce 1990 znovu svou nezávislost, přistoupila k Evropské unii, avšak až 1. května 2004. Obdobně M. Runevič‑Vardyn využila výsad zaručených právem Unie, zejména práv na pohyb a pobyt spojených s evropským občanstvím, až několik let po zapsání jejího jména a příjmení.
44. Vyvstává tedy otázka časové působnosti ustanovení práva Unie uvedených v předkládacím rozhodnutí, a to ze dvou hledisek, z obecného a individuálního.
45. Z obecného hlediska lze připomenout, že přistoupením k Evropské unii se má o dotčeném členském státě za to, že začlenil do svého právního řádu acquis communautaire, jak vyplývalo zejména ze směrnice 2000/43 a ustanovení Smlouvy o ES, která jsou uvedená v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce a že od přistoupení byla Litevská republika povinna dodržovat a zajistit dodržování uvedených norem. Podle mého názoru však z tohoto závazku nevyplývá povinnost se zpětným účinkem změnit obsah správních aktů, které existovaly předtím, než se stal dotčený stát členem Unie, a jež se týkají skutečností, k nimž došlo před tímto datem.
46. Z individuálního hlediska je třeba mít za to, že přeshraniční situace M. Runevič‑Vardyn byla zajisté vytvořena dávno poté, co byla určena její totožnost ve sporném dokladu o osobním stavu, ale požadováno je použití práva Unie za účelem vyvodit z něj relevantní důsledky s ohledem na tuto situaci, jakož i s ohledem na jakoukoliv jinou situaci, která již vznikla a napříště by spadala do tohoto práva, a to ode dne vstupu předmětných ustanovení v platnost v uvedeném členském státě.
47. Podle mého názoru přitom právo Unie nemůže vyžadovat, aby rodný list vystavený před přistoupením k Unii, byl změněn se zpětným účinkem. Naproti tomu není vyloučeno, aby právo Unie stanovilo právo jednotlivce požadovat, aby mu členský stát vydal akt o osobním stavu, který by osvědčil údaje obsažené v rodném listu, ale použil by jiné grafické vyjádření totožnosti jeho jména a příjmení, jak učinily litevské orgány ve vztahu k M. Runevič‑Vardyn v roce 2003.
c) K přeshraničním aspektům sporu v původním řízení
48. Litevská vláda se dovolává skutečnosti, že všechny aspekty některých stránek sporu v původním řízen jsou soustředěny výhradně na jejím území. Má za to, že žádosti M. Runevič‑Vardyn týkající se změny jejího jména a příjmení v rodném listě nespadají do působnosti ustanovení práva Unie, jelikož uvedený doklad byl vydán v Litvě a týká se litevské státní příslušnice. Připomínám, že se jedná o meritorní otázku, nikoliv o otázku spadající do námitky nepřípustnosti.
49. Naproti tomu není pochyb o tom, že jiné aspekty sporu, a sice aspekty týkající se uvedení jmen žalobců v původním řízení v jejich oddacím listu, spadají do práva Unie, neboť se jedná o manžele různých státních příslušností, z nichž každý využil svého práva na volný pohyb v rámci Unie.
50. Pokud jde o směrnici 2000/43, je třeba uvést, že zavádí zásadu zákazu diskriminace na základě rasy nebo etnického původu, která je zakotvená v čl. 13 odst. 1 ES. Působnost této zásady není omezena tím, zda má dotčená situace vnitrostátní charakter nebo nikoliv, ale je omezena v obecné rovině omezením pravomocí přiznaných Společenství (nebo Unii) a konkrétně působností směrnice 2000/43, jak je definována samotnou směrnicí, přičemž poznamenávám, že podle mého názoru pojímá i čistě vnitrostátní situace(26).
51. Pokud jde o použitelnost článků 12 ES a 18 ES, závisí na tom, zda situace spadá do působnosti Smlouvy o ES či nikoliv. Jak jsem již uvedl, otázky spojené s oddacím listem jasně mohou spadat do působnosti právních ustanovení Unie týkajících se základních svobod. Co se týče rodného listu vydaného M. Runevič‑Vardyn v roce 2003, připomínám, že zmínila řadu praktických obtíží, které jí podle jejího tvrzení vznikly v Polsku a Belgii z důvodu rozdílného grafického vyjádření jejího příjmení v litevských dokladech o osobním stavu a v polských dokladech o osobním stavu, jež se týkají její rodiny a jí samotné. Podle mého názoru situace občana Unie, který využije své svobody pohybu a vdá se za státního příslušníka jiného členského státu, nemůže být s ohledem na doklady o osobním stavu vydané v jeho zemi původu kvalifikována jako čistě vnitrostátní, jestliže právní předpisy této země vedou k tomu, že společné jméno manželů nemůže být psáno stejným způsobem v dokladech o osobním stavu, které se týkají obou z nich. Taková situace spadá do působnosti Smlouvy o ES.
52. Je pravda, že v projednávaném případě existují skutkové okolnosti sporu v původním řízení, které jsou omezeny na území Litevské republiky. Soudní dvůr nicméně v souladu s ustálenou judikaturou nemůže odmítnout rozhodnout pouze z tohoto důvodu(27). Rozhodujícím kritériem je zjištění, zda požadovaný výklad má vztah ke sporu v původním řízení či nikoliv. Lze přitom poznamenat, že v praxi obsah rodného listu M. Runevič-Vardyn může sloužit jako základ pro údaje uvedené v jiných dokladech, jako jsou cestovní pas nebo oddací list dotčené osoby, které jsou také předmětem uvedeného sporu. Přestože určité skutečnosti jsou soustředěny na vnitrostátním území, může být odpověď pro předkládající soud užitečná.
53. Proto mám za to, že Soudní dvůr je povinen odpovědět na předběžné otázky, které mu byly položeny.
2. K použitelnosti směrnice 2000/43
54. Pokud návrhy podané v rámci sporu v původním řízení, které se týkají existence nepřímé diskriminace na základě etnickém původu(28) ve smyslu směrnice 2000/43, nespadají do působnosti ustanovení směrnice, není Soudní dvůr ratione materiae příslušný k odpovědi na první a druhou předběžnou otázkou položenou předkládajícím soudem.
55. Valná většina účastníků řízení, kteří předložili vyjádření, mají za to, že směrnice 2000/43 nemá být v projednávané věci použita. Výjimkou jsou pouze žalobci v původním řízení a portugalská vláda(29).
56. Žalobci v původním řízení poukazují na to, že věcná působnost uvedené směrnice je velmi široká a zahrnuje mnohé aspekty společenského života. Na rozdíl od jiných směrnic týkajících se zavedení zásady rovného zacházení, působnost směrnice 2000/43 zahrnuje, jak měl v úmyslu zákonodárce(30), více než jen oblast zaměstnávání a odborného vzdělávání.
57. Je pravda, že v rozporu se směrnicí Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání(31), směrnice 2000/43 ze své působnosti výslovně nevylučuje otázky osobního stavu. Návrh, který vedl k přijetí směrnice 2000/43, nicméně uvádí, že oblasti, na které se směrnice vztahuje, spadají do její působnosti pouze v rozsahu, v němž jsou v mezích pravomocí, které Smlouva o ES svěřila Společenství(32). Článek 3 uvedené směrnice připomíná, že při jejím přijetí byly zohledněny tyto meze. Jak jsem přitom poukázal, zapisování jmen a příjmení v matrikách, není součástí pravomocí Unie.
58. Kromě toho čl. 3 odst. 1(33) směrnice 2000/43, který stanoví věcnou působnost této směrnice taxativně, podle mého názoru nezahrnuje žádnou skutečnost, která by se týkala specifických oblastí, jako jsou osobní stav a vystavování dokladů s ním souvisejících. K oblastem, v nichž je diskriminace na základě rasy a etnického původu zakázána, patří „přístup ke zboží a službám, které jsou k dispozici veřejnosti, včetně ubytování, a jejich dodávky“ uvedený v písm. h) uvedeného odstavce. Jedná se o jedinou část, která by mohla být relevantní v projednávané věci, jelikož ostatní odkazují na pracovní, sociální a vzdělávací aspekty, které nemají žádný vztah k předmětu sporu v původním řízení. Nelze mít přitom za to, že právní úprava týkající se grafického vyjádření jmen a příjmení v dokladech o osobním stavu spadá přímo pod pojem „služba“ ve smyslu této směrnice(34).
59. Žalobci v původním řízení tvrdí, že jejich situace spadá do působnosti těchto ustanovení z důvodu, že je nezbytné předložit doklad totožnosti a různé jiné typy dokladů, osvědčení nebo diplomy k tomu, aby bylo možné požívat určitých práv, jakož i mít možnost používat zboží a využívat služby, na něž se vztahuje čl. 3 odst. 1 směrnice 2000/43.
60. Takové odůvodnění mě však nepřesvědčuje. Důvodová zpráva k uvedené směrnici(35) uvádí, že čl. 3 odst. 1 písm. h) této směrnice vyžaduje, aby „rozhodnutí“ týkající se přístupu ke zboží a službám nebo dodávkám nebyla založena na rase a etnickém původu. Pro ilustraci toho, co může být diskriminací v přístupu ke zboží a službám, která omezuje hospodářskou a sociální integraci, Komise uvedla jako příklad přístup k finančním prostředkům vyplývajícím z rozhodnutí přijatých v oblasti půjček malým podnikům nebo hypotečních úvěrů(36). Vztah mezi přijatým rozhodnutím a přístupem k požadované službě je v tomto případě přímý a zřejmý. Naproti tomu se mi nejeví, že se opatření, která jsou předmětem sporu v původním řízení, mohou vyznačovat takovou příčinnou souvislostí.
61. Přístup žalobců v původním řízení lze přijmout pouze tehdy, když se zohlední nepřímé účinky právních předpisů týkajících se grafického vyjádření jmen a příjmení, nikoliv vyslovený nebo skrytý cíl, který by tyto právní předpisy mohly mít, ale praktický důsledek omezení přístupu dotčených osob k některému zboží nebo službám, jako je například koupě letenek, otevření bankovního účtu nebo uskutečnění jakéhokoliv administrativního kroku, zatímco jiní manželé nacházející se v rovnocenné situaci by se nesetkali s takovými překážkami, které by je potenciálně mohli odradit(37).
62. Nesouhlasím s touto argumentací. Pokud by došlo k jakékoliv diskriminaci ve výše uvedených situacích, vyplývala by nikoliv ze samotné dotčené právní úpravy, ale z reakcí dodavatelů zboží a poskytovatelů služeb na doklady o osobním stavu, které by jim byly předloženy. Takové jednání soukromých osob musí být odlišeno od opatření přijatých orgány veřejné správy.
63. Navíc nelze a priori rozhodnout, zda diskriminace na základě etnického původu způsobená dodavateli zboží a poskytovateli služeb by mohla vyplynout z uvedení takového původu, buď přímo (jako takového), nebo nepřímo (prostřednictvím grafického vyjádření jmen a příjmení) v dokladech o osobním stavu nebo by mohla spíše vyplynout z opomenutí tohoto uvedení. Za okolností sporu v původním řízení se M. Runevič-Vardyn dovolává obtíží, které jí vznikly z důvodu, že písmena polské abecedy nejsou povolena v dokladech o osobním stavu týkajících se litevských státních příslušníků. V jiném kontextu by osoba mohla být diskriminována, pokud by z dokladů o osobním stavu vyplynul její menšinový etnický původ(38). Připomínám, že o nepřímou diskriminaci se jedná, pokud by v důsledku navenek neutrálního kritéria byla znevýhodněna skupina osob v porovnání s jinými osobami. Je zakázáno, aby členský stát používal takové kritérium, ledaže by mohl poskytnout přiměřené odůvodnění. Výklad práva Unie nesmí vést k tomu, aby dva případy uvedené v projednávané věci, které jsou alternativní a vzájemně se vylučující, mohly být vytýkány členskému státu jako diskriminační.
64. Konkrétní problémy, které uvádí M. Runevič‑Vardyn a Ł. Wardyn jsou výsledkem rozdílného grafického vyjádření jejich jmen a příjmení uvedených v litevských a polských dokladech o osobním stavu, a nikoliv samotného použití grafického vyjádření. Není totiž pochyb o existenci svazku mezi „MALGOŽATOU RUNEVIČ-VARDYN“ a „LUKASZEM PAWELEM WARDYNEM“, jak je písemně uvedeno velkými písmeny v dokladu, s ohledem na jejich litevský oddací list. Vznesená problematika tedy nemá žádný vztah k diskriminačním faktorům stanoveným směrnicí 2000/43.
65. Podle mého názoru v současné době Soudní dvůr nemůže připustit, aby v případech, kdy existence manželství má svůj význam pro přístup ke zboží nebo službám, mohla být tato skutečnost vyvozena z totožnosti jmen manželů nebo být vyloučena, pokud jména nejsou totožná. V projednávaném případě, stejně jako ve všech obdobných situacích, může prokázat existenci manželského svazku bez jakýchkoliv pochyb pouze oddací list nebo doklad o osobním stavu stejného typu.
66. Jen pro úplnost zdůrazňuji, že pokud by Soudní dvůr přijal široké pojetí působnosti čl. 3 odst. 1 písm. h) směrnice 2000/43 v tom smyslu, že by zahrnovala nepřímé účinky, které by mohla mít právní úprava týkající se grafického vyjádření jmen a příjmení, jež musí být používáno v dokladech o osobním stavu, ve vztahu k přístupu ke zboží a službám, vyvolalo by to problémy spojené s použitím této směrnice s ohledem na podniky, jež jasně spadají do její působnosti. Například pokud by kvalifikace nepřímé diskriminace na základě etnického původu byla spojena s omezeními týkajícími se používání znaků v dokladech o osobním stavu, umožnil by takový výklad tvrzení, že dochází k diskriminaci ze strany všech poskytovatelů služeb, kteří jsou z důvodu technických překážek nebo normalizace, povinni používat poměrně omezený výběr grafémů a znamének v dokumentech a komunikaci týkajících se svých klientů, které vydávají(39). Mám za to, že kvalifikovat taková jednání jako jednání, která mají diskriminační účinek, i když jen potenciálně, je nepřiměřené a neodůvodněné.
67. S ohledem na výše uvedené mám za to, že taková vnitrostátní právní úprava, jako je právní úprava dotčená v původním řízení, nespadá do věcné působnosti směrnice 2000/43.
3. K otázkám týkajícím se diskriminace na základě státní příslušnosti a evropského občanství
68. Podle článku 17 ES má každá osoba, která má státní příslušnost členského státu, postavení občana Unie, ze kterého vyplývají práva a povinnosti stanovené Smlouvou o ES, k nimž patří právo dovolávat se zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti stanoveného v čl. 12 prvním pododstavci ES, jakož i svobody pohybu a pobytu v členských státech stanovené v čl. 18 odst. 1 ES, a to ve všech situacích spadajících do působnosti ratione materiæ práva Unie(40).
a) K výkladu článku 12 ES s ohledem na jednotlivé návrhy na změnu v dokladech o osobním stavu
69. S ohledem na údaje o sporu v původním řízení mám za to, že pro účely odpovědi na třetí a čtvrtou otázku je třeba rozlišovat tři kategorie návrhů podaných žalobci v původním řízení, a sice návrh M. Runevič‑Vardyn na změnu jejího rodného listu, dále návrh Ŀ. Wardyna týkající se oddacího listu a konečně návrh týkající se příjmení přijatém po manželovi M. Runevič‑Vardyn uvedeného v oddacím listu.
70. Pokud jde o jméno a rodné příjmení uvedené v rodném listu M. Runevič‑Vardyn vystaveném oddělením matriky města Vilnius v souladu s litevskou právní úpravou, jsem toho názoru, že tato situace nespadá do působnosti článku 12 ES. Nemůže se zde totiž jednat o diskriminaci na základě státní příslušnosti, jelikož M. Runevič‑Vardyn je státní příslušnicí členského státu, jehož právní úprava je zpochybňována. Kromě toho poznamenávám, že znění uvedeného článku v německém jazyce(41), které se nezměnilo od vstupu Římské smlouvy v platnost v roce 1957, ukazuje, že diskriminace na základě státní příslušnosti odkazuje na diskriminaci státních příslušníků různých členských států, a nikoliv na diskriminaci na základě příslušnosti k etnické menšině.
71. Pokud jde o návrh na změnu oddacího listu předložený Ŀ. Wardynem, upřesňuji, že tento návrh se netýká jeho příjmení, které bylo zapsáno beze změny oproti své původní podobě, ale týká se jeho jmen, která byla přepsána do litevské podoby („Lukasz Pawel“), to znamená bez diakritických znamének („Łukasz Paweł“), která obsahuje jazyk státu, v němž se narodil a jehož je státním příslušníkem, a sice Polské republiky. Krom toho Ł. Wardyn má za to, že osobně byl předmětem diskriminace na základě polské státní příslušnosti, jelikož na rozdíl od litevských státních příslušníků, kteří uzavřou sňatek, neměl možnost předat své manželce své skutečné jméno, a sice „Wardyn“, jelikož toto jméno bylo u jeho manželky přepsáno do litevské podoby „Vardyn“.
72. Co se týče této situace, účastníci řízení, kteří předložili vyjádření Soudnímu dvoru, ve velkém rozsahu připustili použitelnost článku 12 ES a já se přidávám k tomuto postoji. Łukasz Wardyn, polský státní příslušník, totiž uzavřel přeshraniční sňatek, když si v Litvě vzal za manželku státní příslušnicí tohoto jiného členského státu. Kromě toho v současné době žije ve svou manželkou a dítětem narozeným v tomto svazku mimo litevské a polské území, a sice v Belgii, kde, jak tvrdí, se setkal s obtížemi z důvodu rozdílu mezi jeho příjmením a příjmením, které litevské orgány přidělily jeho manželce.
73. Pokud jde o požadavky stanovené článkem 12 ES, pouze Litevská republika a Česká republika mají za to, že uvedený článek nebrání takové právní úpravě, jako je právní úprava dotčená v původním řízení. Jsem opačného názoru z důvodu, které vysvětlím později. Úvodem uvedu, že se mi zdá, že došlo k nepřímé diskriminaci na základě státní příslušnosti, tedy k porušení článku 12 ES, vůči občanovi Unie, který se rozhodl uzavřít manželství v jiném členském státě než v tom, jehož je státním příslušníkem, a pouze z tohoto důvodu mu byla změněna původní jména v oddacím listu.
74. Naproti tomu podle mého názoru se nejedná o diskriminaci, která by mohla vyplynout ze skutečnosti, že státní příslušník členského státu neměl možnost předat své manželce své příjmení v původní podobě, neboť domnělé „právo“ se mi jeví jako neslučitelné se zásadou rovného zacházení s pohlavími, která je zakotvená mimo jiné v právu Unie(42). Každá osoba, muž či žena, musí mít při uzavření sňatku volbu mezi různými možnostmi, jako jsou zachování svého příjmení, přijetí příjmení svého manžela nebo manželky(43), přijetí složeného jména, pokud to umožňují právní předpisy použitelné na tento sňatek. Pokud je pravda, že M. Runevič‑Vardyn měla k dispozici takovou volbu(44), nemůže se Ł. Wardyn domáhat možnosti předat jí své příjmení.
75. Mám za to, že v projednávaném případě je porušena obecná zásada rovného zacházení, protože s vnitrostátními státními příslušníky, kteří mají obecně jméno a příjmení, jehož grafické vyjádření je v souladu s litevským jazykem, je zacházeno lépe, než se státními příslušníky jiných členských států, kteří mají jména, která se píšou s písmeny a diakritickými znaménky, jež se v uvedeném jazyce(45) nevyskytují. Vyvstává tedy otázka, zda takové porušení, které by mohlo představovat nepřímou diskriminaci na základě státní příslušnosti, je nicméně odůvodněno legitimním cílem, jakož i přiměřenými prostředky k jeho dosažení.
76. Legitimním cílem, kterého se lze užitečně dovolávat na podporu zpochybněné právní úpravy, je zajištění ochrany oficiálnímu jazyku za účelem zachování národní jednoty a společenské soudržnosti.
77. V tomto ohledu je třeba uvést judikaturu Evropského soudu pro lidská práva v dané oblasti, k níž musí být nezbytně přihlédnuto(46), a to tím spíše, že z vysvětlující poznámky k Listině základních práv Evropské unie(47) vyplývá, že práva zaručená v článku 7 této Listiny odpovídají právům stanoveným v článku 8 EÚLP a jejich omezení, která mohou být legitimně učiněna, jsou stejná, jako omezení tolerována v rámci čl. 8 odst. 2 uvedené Úmluvy(48).
78. Je pravda, že EÚLP neobsahuje žádné ustanovení výslovně uvádějící právo osoby na ochranu jejího jména a osobní identity. Evropský soud pro lidská práva, který přijal extenzivní výklad článku 8 EÚLP, nicméně rozhodl, že jméno jednotlivce se týká jeho osobního a rodinného života, vzhledem k tomu, že představuje způsob osobní identifikace a vztah k rodině(49).
79. Zdůrazňuji, že Evropskému soudu pro lidská práva byla předložena podobná věc, jako je spor v původním řízení, v rámci níž žalobkyně zpochybňovala „nucené polotyšsťování“ svého příjmení. Evropský soud pro lidská práva zamítl tuto žalobu jako zjevně neopodstatněnou, rozhodl přitom, že i když předmětná praxe spočívající v transliteraci příjmení může způsobit zásah do soukromého a rodinného života dotčené osoby, neporušuje nicméně požadavky EÚLP, protože tato praxe je zaprvé stanovena zákonem, zadruhé sleduje jeden nebo několik legitimních cílů s ohledem na čl. 8 odst. 2 EÚLP a zatřetí je nezbytná v demokratické společnosti k jejich dosažení(50). Uvedený soud nedávno připomněl, že v této oblasti je třeba zohlednit především odůvodnění podaná orgány a potvrzená vnitrostátními soudy k posouzení toho, zda „nezbytnost“ uloženého omezení práva na respektování soukromého a rodinného života byla přesvědčivě prokázána(51).
80. Podle mého názoru rovněž právo Unie samo o sobě nezakazuje členským státům, aby uložily pravidla grafického záznamu jmen a příjmení, která mají za cíl respektování vnitrostátního jazyka. Zdůrazňuji, že podle čl. 4 odst. 2 Smlouvy o EU ctí Unie národní identitu členských států.
81. Nicméně základní otázkou je určit, zda litevská právní úprava dodržuje zásadu proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli ochrany úředního jazyka(52).
82. Estonská vláda má za to, že požadavky týkající se jak přiměřených, tak nezbytných prostředků by byly splněny, kdyby existoval systém, který by obsahoval opatření zajišťující v praxi a bez velkých problémů porovnání podob jmen, jakož i možnost vyhledání původní podoby.
83. Litevská vláda kromě toho upozorňuje na to, že předložila Litevskému parlamentu návrh zákona, který by měl umožnit psát jména a příjmení určitých kategorií osob nejen znaky úředního jazyka, ale také jinými znaky latinky (s diakritickými znaménky nebo bez nich)(53).
84. Tyto skutečnosti ukazují, že lze použít mírnější prostředek, než je prostředek stanovený v právní úpravě dotčené v původním řízení, a že prostředky používané v současnosti k dosažení cíle sledovaného Litevskou republikou jsou nepřiměřené.
85. V tomto ohledu by Úmluva ICCS č. 14(54) mohla být podle mého názoru použita jako užitečný zdroj inspirace při výkladu Smlouvy o ES, neboť tato úmluva zakotvuje pokročilejší normu mezinárodního práva, pokud jde o uvádění jmen a příjmení v matrikách(55).
86. Zvláště článek 2 Úmluvy ICCS č. 14 stanoví, že pokud má být orgánem státu, který je smluvní stranou, učiněn zápis v matrice a byl za tímto účelem předložen opis dokladu o osobním stavu nebo výpis z něj nebo jiný dokument prokazující příjmení a jména psaná stejnými znaky, jako jsou znaky jazyka, v němž má být zápis učiněn, budou tato příjmení a jména převzata doslovně, bez změny či překladu, přičemž budou převzata také diakritická znaménka, a to i když neexistují v uvedeném jazyce. Vysvětlující zpráva, která je přílohou této úmluvy upřesňuje ve vztahu k tomuto článku, že „pravidlo doslovného převzetí se použije i u diakritických znamének“ a že tato znaménka „musí být převzata, i když neexistují v jazyce, v němž má být zápis učiněn“ a že „[pokud] je zápis učiněn na psacím stroji, diakritická znaménka jsou případně dopsána ručně“.
87. S ohledem na výše uvedené mám za to, že podle článku 12 prvního pododstavce ES musí orgány členského státu zapsat skutečnosti týkající se totožnosti státních příslušníků jiných členských států doslovně, včetně diakritických znamének, která jsou v uvedených státech připuštěna.
b) K výkladu článku 18 ES s ohledem na jednotlivé návrhy na změnu dokladu o osobním stavu
88. Článek 18 odst. 1 ES, který má přímý účinek(56), zaručuje každému občanovi Unie právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států.
89. Dřívější judikatura Soudního dvora týkající se právní úpravy uvádění jmen a příjmení v dokladech o osobním stavu může být stručně shrnuta následujícím způsobem(57). Vzhledem k tomu, že daná oblast je vyhrazena pravomoci členských států, jedná se o překážku svobody pohybu upravené v článku 18 ES pouze tehdy, když je prokázána existence vážných problémů. Případné odůvodnění takové překážky předpokládá existenci legitimních důvodů spočívajících v důvodech veřejného pořádku, a nikoliv v pouhém administrativním usnadnění, a dále prostředků přiměřených tímto sledovanému cíli(58).
90. V projednávaném případě jsem stran situace M. Runevič‑Vardyn ve vztahu k jejímu jménu a příjmení v rodném listě, jako většina účastníků řízení, kteří předložili vyjádření, toho názoru, že spadá do působnosti ustanovení článku 18 ES, neboť dotčená osoba využila práv stanovených v tomto ustanovení, jelikož se usadila a pracovala v jiných členských státech, než je stát jejího původu.
91. Malgožata Runevič‑Vardyn tvrdí, že z výše uvedených rozsudků Garcia Avello, jakož i Grunkin a Paul jasně vyplývá, že litevská právní úprava nepřiměřeně zasahuje do její svobody pohybu jakožto občanky Unie. Dovolává se skutečnosti, že přepsáním jmen a příjmení, která nejsou litevského původu, s použitím litevských písmen, je vytvořena nová osobní totožnost, což brání osobám žijícím v jiných státech Unie, jako je ona, aby byly identifikovatelné na základě svého původního jména a příjmení, a vede k tomu, že musí čelit vážným obtížím ve svém soukromém a pracovním životě.
92. Naopak mám za to, že pokud jde o rodný list M. Runevič-Vardyn, problémy, kterých se dovolává, nejsou opodstatněné, jelikož její jméno a rodné příjmení, které jí byla přiděleny v členském státě, v němž se narodila, se od narození nezměnily a jsou uvedeny přesně v této podobě v jejím cestovním pase. Kromě toho ustanovení předmětné právní úpravy nejsou méně příznivá pro některé státní příslušníky pouze z důvodu, že poté využili své svobody pohybu a pobytu v jiném členském státě.
93. Pokud jde o situaci Ł Wardyna ve vztahu k jeho jménům v oddacím listě, účastníci řízení, kteří předložili vyjádření, jsou jednomyslně za to, stejně jako já, že článek 18 ES je použitelný.
94. Sdílím názor Komise, která s odkazem na výše uvedený rozsudek Konstantinidis zdůrazňuje, že je třeba učinit vše k tomu, aby bylo zajištěno, že jména a příjmení všech občanů Unie budou pevně a trvale stanovena způsobem, který jim bez překážek umožní využít práv vyplývajících z občanství Unie.
95. Litevská vláda uvádí, že v takových dokumentech, jako jsou povolení k pobytu nebo doklady o osobním stavu (rodný list, oddací list, úmrtní list), která jsou vydávána v Litvě státním příslušníkům jiných členských států, jsou jména a příjmení psána písmeny latinky a je respektováno grafické vyjádření přijaté ve státě původu, včetně písmen „w“, „x“ a „q“, která se v litevské abecedě nenacházejí, avšak bez použití diakritických znamének.
96. Mám za to, že taková právní úprava porušuje právo Ł. Wardyna svobodně se pohybovat a pobývat v jiném členském státě pouze částečně. Jak jsem již uvedl, v každodenním životě mezinárodního obchodu jsou diakritická znaménka často opomíjena především z důvodu, že počítačové systémy umožňují používání pouze anglické abecedy. Používá se to nejen u letenek, ale také často u digitálních formulářů nebo kreditních karet. Pro osobu, která neovládá cizí jazyk, je význam diakritických znamének často neznámý a ani si jich nevšímá. Podle mého názoru je málo pravděpodobné, a tady se vyjadřuji na základě své osobní zkušenosti, že by neuvedení diakritických znamének mohlo samo o sobě vést k povinnosti odůvodnit, proč má osoba dvojí totožnost. Zdá se mi, že je vyloučena možnost skutečného a vážného problému, která by vyplynula z takového neuvedení.
97. Naproti tomu si myslím, že odmítnutí použít v dokladech o osobním stavu státních příslušníků jiných členských států písmen latinky, která neexistují ve vnitrostátní abecedě, by mohlo způsobit těmto státním příslušníkům dostatečně závažný problém, který by je mohl odradit od využití své svobody pohybu. Jeví se mi nicméně, že to není případ Litvy, jelikož podle informací litevské vlády mohou být jména a příjmení státních příslušníků jiných členských států přepsána s použitím těchto písmen, jak tomu bylo v projednávaném případě, neboť příjmení Ł. Wardyna bylo v litevském oddacím listu napsáno s „W“.
98. Pokud jde o M. Runevič‑Vardyn, ve vztahu k jejímu příjmení převzatému po manželovi v oddacím listě, podle mého názoru je použitelný článek 18 ES a může bránit takové právní úpravě, jako je právní úprava dotčená v původním řízení, jak uvádí většina účastníků řízení, kteří předložili vyjádření.
99. Polská vláda zdůrazňuje, že změna přepisu jména nebo příjmení vážně porušuje práva osob, jejichž jména nebo příjmení jsou změněna. Doklady o osobním stavu a písemnosti jsou používány nejen na území státu, který je změnil podle pravidel svého jazyka, ale také na území všech dalších členských států Unie a mimo Unii. Má za to, že občan jiného členského státu, který nezná znaky jazyka ani pravidla jejich čtení může mít problém zjistit, zda dvě jména uvedená na dvou různých dokumentech představují ve skutečnosti jedno a to samé jméno. Jak jsem již nicméně uvedl, zdá se mi, že Soudní dvůr se nemůže opřít o předpoklad, že o rodinném vztahu mezi dvěma manželi se má za to, že existuje, nebo naopak je vyloučen, pouze na základě skutečnosti, že mají totožné nebo různé příjmení.
100. K odůvodnění takové překážky se litevská vláda dovolává zájmů a tradic litevského jazyka. Je pravda, že ochrana státního jazyka může představovat objektivní důvod obecného zájmu ve smyslu práva Unie. Jak nicméně zdůraznil generální advokát F. G. Jacobs, přičemž odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva(59), široký prostor pro uvážení, který mají členské státy v oblasti grafického záznamu jmen a příjmení, nemůže mít za účinek nepřiměřené omezení práva občanů Unie pohybovat se a pobývat ve všech členských státech. Tito občané totiž bez ohledu na to, z jakého státu pocházejí, nesmí být poškozeni pouze z důvodu, že využili tohoto práva(60). V projednávaném případě je M. Runevič‑Vardyn zbavena práva přiznaného litevským státním příslušníkům mít jméno svého manžele ve stejné podobě, jako je jeho původní grafické vyjádření, z důvodu, že se vdala za státního příslušníka jiného členského státu, kterého potkala, když využívala svého práva na volný pohyb.
101. Podle mého názoru litevská ustanovení nepředstavují přiměřený a nezbytný prostředek k dosažení cíle ochrany státního jazyka. Jsou možná jiná řešení, která méně omezují práva dotčené osoby. Stačí totiž konstatovat, že litevské právní předpisy již připouštějí, aby znaky, které neexistují ve státním jazyce, byly použity v dokladech o osobním stavu týkajících se státních příslušníků jiného členského státu, jako je Ł. Wardyn. Z toho je možné vyvodit, že ochrana tohoto jazyka by nebyla vážně ohrožena použitím písmena „W“ i v zápisu jména jeho manželky.
V – Závěry
102. S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby odpověděl na předběžné otázky položené Vilniaus miesto 1 apylinkės teismas takto:
„Článek 2 odst. 2 písm. b) směrnice Rady 2000/43/ES ze dne 29. června 2000, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ, musí být vykládán v tom smyslu, že není použitelný na taková vnitrostátní ustanovení, jako jsou vnitrostátní ustanovení dotčená v původním řízení.
V kontextu věci v původním řízení musí být čl. 12 první pododstavec ES, který zakazuje diskriminaci na základě státní příslušnosti, vykládán v tom smyslu, že nezakazuje členskému státu, aby v právních předpisech stanovil, že jméno a příjmení jednoho z jeho státních příslušníků musí být v dokladech o osobním stavu uvedeny pouze s použitím znaků státního jazyka bez použití diakritických znamének, ligatur nebo jiných grafických změn znaků latinky používaných v jiných jazycích. Naproti tomu uvedený článek zakazuje takou praxi u státního příslušníka jiného členského státu.
V kontextu věci v původním řízení musí být čl. 18 odst. 1 ES, který stanoví, že každý občan Unie má právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, vykládán v tom smyslu, že zakazuje členskému státu, aby v právních předpisech stanovil, že jméno a příjmení státního příslušníka jiného členského státu nebo jméno převzaté po manželovi nebo manželce, které se rozhodl přijmout jeden z jeho státních příslušníků, jenž uzavřel sňatek se státním příslušníkem jiného členského státu, musí být v dokladech o osobním stavu uvedena pouze s použitím znaků vnitrostátního jazyka. Naproti tomu uvedený článek nevyžaduje, aby členský stát používal diakritická znaménka, ligatury nebo grafické změny znaků latinky, které jsou používány v jiných jazycích.“