Úřední jazyky Evropské unie a úřední jazyky členských států

Množina 24 úředních jazyků Unie, jejichž výčet je uveden v nařízení č. 1/58, neodpovídá úředním jazykům členských států. Některé z těchto jazyků, jako například lucemburština (úřední jazyk Lucemburska vedle francouzštiny a němčiny), totiž nejsou úředními jazyky Unie.

Každý budoucí členský stát před vstupem do Unie určí, který jazyk chce v rámci Unie používat jako úřední jazyk. Seznam úředních jazyků se proto vyvíjí. Při vstupu nových členských států se jazyky přidávají a v případě vystoupení z Evropské unie mohou jazyky postavení úředního jazyka ztratit. Do dnešního dne bylo ustanovení o vystoupení z Unie použito jen jednou, a to Spojeným královstvím, jehož úředním jazykem v Unii byla angličtina. Tento jazyk ovšem neztratil své postavení úředního jazyka Unie, protože je vnitrostátním úředním jazykem dvou členských států (Irsko a Malta) a navíc se často používá jako společný dorozumívací jazyk (lingua franca) v evropských orgánech
a v mezinárodním styku: jednomyslné hlasování členských států v Radě Evropské unie, které je nezbytné pro odejmutí takového postavení, nebylo proto ani zvažováno.

Každému z úředních jazyků Unie je přidělen kód ISO (International Organization for Standardization), který se používá mimo jiné k identifikaci různých jazykových verzí téhož dokumentu: