Rovnost žen a mužů v oblasti zaměstnání a povolání

Úvod

Rovnost žen a mužů na pracovišti je základní zásadou unijního práva. Soudní dvůr prostřednictvím svých rozsudků tuto obecnou zásadu opakovaně posiloval, aby zajistil spravedlivé zacházení s muži a ženami v profesním životě. Mezi klíčové otázky patří:

• Jak vykládat a aplikovat unijní zásadu rovného zacházení s muži a ženami na pracovišti?
• Je dovolena pozitivní diskriminace?
• Co se stane, když se pravidla zdají být genderově neutrální, ale ve skutečnosti mají na jedno pohlaví větší dopad než na druhé?
• Vztahují se stejná pravidla na dávky, jako jsou důchody nebo rodičovská dovolená?
• Jaká jsou práva těhotných zaměstnankyň podle unijního práva?
• Jak je prosazována unijní zásada rovného zacházení s muži a ženami v souvislosti se zaměstnáním v ozbrojených silách?

Rovnost žen a mužů v oblasti zaměstnání a povolání: obecné zásady

Věc Defrenne byla první významnou věcí, ve které se Soudní dvůr zabýval otázkou genderové rovnosti. Tuto věc předložil v roce 1975 belgický soud, jenž projednával žalobu, kterou podala letuška paní Defrenne proti belgické letecké společnosti SABENA. Stěžovala si, že byla nucena odejít do důchodu ve věku 40 let, kdežto mužští členové palubní posádky mohli pracovat déle. Pobírala navíc po dlouhou dobu nižší mzdu než její mužští kolegové, kteří vykonávali stejnou práci. Soudní dvůr rozhodl, že zásada rovného odměňování mužů a žen má „přímý účinek“. To znamená, že se na tuto zásadu lze odvolávat u vnitrostátních soudů ve sporech mezi zaměstnanci a jejich zaměstnavateli. Paní Defrenne se mohla ve sporu s leteckou společností, která byla jejím zaměstnavatelem, opřít o unijní právo a požadovat stejnou odměnu za stejnou práci (43/75 Defrenne).

V roce 2019 se na Soudní dvůr obrátil soud Spojeného království s otázkou týkající se zaměstnanců britského maloobchodního řetězce Tesco, kteří tvrdili, že za rovnocennou práci nepobírali stejnou odměnu. Žalobu podali zaměstnanci, kteří pracovali v prodejnách maloobchodního řetězce a měli nižší mzdy než zaměstnanci převážně mužského pohlaví pracující ve skladech této společnosti. Vzhledem k tomu, že práce nebyla totožná, vyvstala otázka, zda i zásada stejné odměny za rovnocennou práci má přímý účinek a lze se jí dovolávat před vnitrostátními soudy. Společnost Tesco tvrdila, že tomu tak není a že se zaměstnanci nemohou domáhat uplatnění této zásady v řízení před vnitrostátním soudem. Soudní dvůr s tvrzením společnosti Tesco nesouhlasil a rozhodl, že unijní právo v oblasti rovného odměňování se vztahuje nejen na případy „stejné práce“, ale i na „rovnocennou práci“ (C‑624/19 Tesco Stores).

Pozitivní diskriminace

Soudní dvůr byl rovněž dotázán, zda je dovolena pozitivní diskriminace. Pan Marschall, učitel, usiloval o povýšení, ale bylo mu sděleno, že přednost bude mít uchazečka ženského pohlaví. Vycházelo to z pravidla, které při povyšování upřednostňovalo ženy v případě, že všichni uchazeči měli stejnou kvalifikaci, zejména v odvětvích veřejných služeb, kde vysoce placené pozice zastávalo méně žen než mužů. Soudní dvůr potvrdil, že tento druh pozitivní diskriminace, který je zaměřen na řešení nerovnosti na pracovišti, je podle unijního práva dovolen, pokud není automatický. Uchazeči mužského pohlaví nemohou být a priori vyloučeni a každý uchazeč musí být posuzován objektivně (C‑409/95 Marschall).

Nepřímá diskriminace

V roce 1986 se německý soud obrátil na Soudní dvůr s otázkou týkající se paní Weber, která 15 let pracovala na částečný úvazek v německém obchodním domě Bilka-Kaufhaus. Nebyl jí vyplácen důchod, protože podle své smlouvy by tam musela pracovat po dobu 15 let na plný úvazek. Paní Weber namítala, že jelikož na částečný úvazek pracují více ženy, je toto pravidlo diskriminační a ženy znevýhodňuje. Soudní dvůr uvedl, že jakékoli pravidlo vylučující zaměstnance pracující na částečný úvazek z důchodových systémů může vést k nepřímé diskriminaci, pokud se dotýká mnohem většího počtu žen než mužů. Takové pravidlo může být odůvodněno pouze tehdy, je-li založeno na objektivních důvodech (170/84 Bilka).

V roce 2016 se řecký soud obrátil na Soudní dvůr s otázkou týkající se požadavku minimální výšky pro přijetí na policejní akademii. Paní Kalliri nebyla povolena účast v přijímacím řízení na řeckou policejní akademii, neboť měřila méně než 1,70 metru. Paní Kalliri namítala, že toto pravidlo diskriminuje ženy. Soudní dvůr se s tímto ztotožnil, neboť pravidlo zřejmě znevýhodňovalo mnohem více žen než mužů. Požadavek na výšku může být odůvodněný, pokud je přiměřený k dosažení legitimního cíle. V tomto případě se však požadavek na výšku jevil jako zbytečný: fyzická zdatnost vyžadovaná pro práci policisty nesouvisí s určitou minimální výškou a úkoly policisty lze posuzovat spravedlivěji za použití metod, které ženy poškozují méně (C‑409/16 Kalliri).

Dávky

Řecký soud se v roce 2014 obrátil na Soudní dvůr s otázkou, zda lze řeckému soudci panu Maïstrellisovi odepřít placenou rodičovskou dovolenou z důvodu, že jeho manželka v té době nepracovala. V Řecku měly státní zaměstnankyně, které měly děti, vždy nárok na placenou rodičovskou dovolenou. Státní zaměstnanci mužského pohlaví však mohli tento nárok získat pouze v případě, že matka jejich dítěte pracovala. Soudní dvůr odpověděl, že vnitrostátní právo nemůže zbavit státní zaměstnance mužského pohlaví práva na placenou rodičovskou dovolenou na základě profesní situace jejich manželek. Uvedený požadavek představoval přímou diskriminaci na základě pohlaví. Kromě toho posiloval tradiční rozdělení rolí mezi muži a ženami tím, že péči o děti v rámci rodičovských povinností přisuzoval především ženám a pouze podřadně mužům (C‑222/14 Maïstrellis).

O čtyři roky později se na Soudní dvůr obrátil španělský soud v souvislosti s věcí týkající se zvýhodněného zacházení se ženami, které měly dvě nebo více dětí. Tyto ženy pobíraly příplatek k důchodu, jehož cílem bylo uznat demografický přínos žen pro sociální zabezpečení. Otec dvou dětí požádal o příplatek, ale jeho žádost byla zamítnuta. Soudní dvůr konstatoval, že toto pravidlo je přímo diskriminační a porušuje unijní právní předpisy v oblasti rovnosti žen a mužů. Soudní dvůr uvedl, že demografický přínos žen pro sociální zabezpečení sám o sobě nestačí k odůvodnění nerovného zacházení (C‑450/18 WA v. INSS).

Těhotné zaměstnankyně

V roce 1988 byly Soudnímu dvoru položeny dvěma vnitrostátními soudy – nizozemským a dánským – otázky týkající se odmítnutí zaměstnat těhotné ženy a jejich propuštění.

V první věci nebyla paní Dekker vybrána na pracovní místo ve vzdělávacím středisku poté, co oznámila, že je ve třetím měsíci těhotenství, a to i přesto, že jí bylo sděleno, že byla nejvhodnější kandidátkou na toto pracovní místo. Zaměstnavatel vysvětlil, že paní Dekker nemůže zaměstnat, protože by pojištění vzdělávacího střediska nepokrývalo její denní dávky během mateřské dovolené (C‑177/88 Dekker).

Ve druhé věci byla paní Hertz propuštěna ze zaměstnání na částečný úvazek ve společnosti Aldi poté, co čerpala pracovní volno z důvodu nemoci kvůli komplikacím způsobeným těhotenstvím. Společnost Aldi oznámila paní Hertz, že její pracovní smlouvu ukončí, neboť propouštění pracovníků, kteří jsou často nepřítomni z důvodu nemoci, je „běžnou praxí“ (C‑179/88 Handels- og Kontorfunktionærernes Forbund).

Soudní dvůr rozhodl, že jednání obou zaměstnavatelů je diskriminační, protože odmítnutí zaměstnat nebo propustit ženu z důvodu těhotenství je v rozporu se zásadou rovného zacházení s muži a ženami.

Soudní dvůr dále rozvinul judikaturu týkající se propouštění zaměstnankyň z důvodu těhotenství v pozdějších rozsudcích.

• Soudní dvůr objasnil, že zákaz propuštění těhotné zaměstnankyně se vztahuje jak na pracovní smlouvy na dobu určitou, tak na pracovní smlouvy na dobu neurčitou. Rozhodl, že neobnovení smlouvy na dobu určitou může být diskriminační, pokuj jeho důvodem je těhotenství zaměstnankyně (C‑438/99 Jiménez Melgar a C‑109/00 Tele Danmark A/S).
• Soudní dvůr uznal, že propuštění zaměstnankyně během těhotenství kvůli nepřítomnosti z důvodu nemoci související s těhotenstvím představuje diskriminaci na základě pohlaví (C‑394/96 Brown).
• Soudní dvůr rozhodl, že propuštění zaměstnankyně z důvodu těhotenství nebo narození dítěte je v rozporu s unijním právem, i když byla zaměstnankyně o propuštění informována až po návratu z mateřské dovolené (C‑460/06 Paquay).
• Soudní dvůr konstatoval, že těhotná zaměstnankyně musí mít přiměřenou lhůtu k tomu, aby mohla své propuštění napadnout u soudu. Krátká lhůta, jako jsou např. dva týdny, není dostatečná na to, aby si zajistila právní pomoc a propuštění napadla (C‑284/23 Haus Jacobus).

V roce 2008 se na Soudní dvůr obrátil německý soud se žádostí o výklad ve věci týkající se paní Mayr, číšnice, která byla propuštěna ze zaměstnání v době, kdy se nacházela v pokročilém stadiu oplodnění in vitro. Soudní dvůr rozhodl, že ženy podstupující oplodnění in vitro jsou chráněny unijním právem proti diskriminaci na základě pohlaví, neboť tyto druhy lékařských postupů se týkají pouze žen (C‑506/06 Mayr).

Práce v ozbrojených silách

V roce 1997 předložil soud Spojeného království Soudnímu dvoru věc týkající se rovnosti žen a mužů v oblasti přístupu k zaměstnání v armádě. Žádost paní Sirdar, kuchařky v britské armádě a Královském dělostřelectvu, o přeřazení do Královské námořní pěchoty byla zamítnuta, jelikož posledně uvedená v té době ženy nepřijímala. Soudní dvůr uznal, že unijní právo umožňuje, aby byl přístup k určitým jednotkám, jako jsou úderné speciální jednotky, vyhrazen pro muže z důvodu zvláštních podmínek nasazení. Tyto výjimky však musí být úzce vymezeny. Soudní dvůr zdůraznil, že obecná organizace a správa ozbrojených sil musí respektovat unijní zásadu rovného zacházení s muži a ženami (C‑273/97 Sirdar).

Rok poté se na Soudní dvůr obrátil německý soud s otázkou, zda je možné ženám bránit ve výkonu funkcí v armádě, které vyžadují zacházení s palnými zbraněmi. Paní Kreil nebyla přijata do útvaru pro údržbu elektroniky zbraní v německé spolkové armádě, protože podle tehdejší právní úpravy mohly ženy působit v armádě pouze jako dobrovolnice v útvarech zdravotnické služby a vojenské hudby. Soudní dvůr rozhodl, že obecný zákaz výkonu funkcí v armádě, které vyžadují zacházení se zbraněmi, pro ženy je v rozporu s unijním právem. Takovýto zákaz, který se vztahuje na téměř všechna pracovní místa v německé spolkové armádě, nelze odůvodnit zvláštní povahou úkolů nebo činností (C‑285/98 Kreil).

Závěry

Tyto rozsudky společně vyzdvihují odhodlání Soudního dvora chránit rovnost žen a mužů na pracovišti v souladu s požadavky unijního práva. Soudní dvůr zajišťuje, aby v každé projednávané věci byly odstraněny diskriminační praktiky a aby zásada rovného zacházení byla uplatňována jako jeden ze základních principů unijního práva.