Klíčová rozhodnutí Soudního dvora EU

Základní zásady unijního práva

Van Gend en Loos

Rozsudek Van Gend en Loos (1963) je pravděpodobně nejznámějším rozhodnutím Soudního dvora EU.

Nizozemský soud se Soudního dvora dotázal, zda mohou vnitrostátní soudy samy aplikovat unijní právní předpisy, které zakazují členským státům zvyšovat cla uplatňovaná v obchodních vztazích v rámci Unie. Nizozemské orgány zvýšily cla na určité chemikálie. Dopravní společnost Van Gend en Loos, která měla tato vyšší cla zaplatit při dovozu chemikálií z Německa do Nizozemska, podala žalobu k vnitrostátnímu soudu. Soudní dvůr rozhodl, že vnitrostátní soud musí aplikovat unijní právo. To vedlo ke zrodu doktríny „přímého účinku“. Podle ní se mohou jednotlivci přímo dovolávat určitých ustanovení unijního práva ve sporech před vnitrostátními soudy.

Costa v. ENEL

O rok později Soudní dvůr v rozsudku Costa v. ENEL (1964) zakotvil další důležitou zásadu.

Italský soud se obrátil na Soudní dvůr s žádostí o vyjasnění otázky rozporu mezi unijním právním předpisem a pozdějším italským zákonem o znárodnění energetické společnosti. Soudní dvůr rozhodl, že v případě rozporu má unijní právo „přednost“ a vnitrostátní právní předpis nesmí být použit. Tato zásada se označuje jako doktrína „nadřazenosti“ nebo „přednosti“ unijního práva.

Doktríny přímého účinku a přednosti jsou společně základními pilíři unijního práva.

Francovich

V následujících letech Soudní dvůr dále formoval důležité zásady unijního práva. Ve věci Andrea Francovich a další v. Italská republika (1991) zavedl zásadu „odpovědnosti státu“.

Skupina italských zaměstnanců nedostala mzdu z důvodu úpadku jejich zaměstnavatele. Existovala sice unijní směrnice, která měla zaměstnance v takových případech chránit, avšak Itálie ji neprovedla do svého vnitrostátního právního řádu. Zaměstnanci tvrdili, že v důsledku nesplnění povinnosti ze strany Itálie jim vznikla škoda. Soudní dvůr prohlásil, že jednotlivci mohou podat proti členskému státu EU žalobu na náhradu škody, která jim vznikla v důsledku nedodržení unijního práva.

Volný pohyb zboží

Dassonville

Soudní dvůr také sehrál zásadní roli při utváření zásad volného pohybu zboží v rámci Unie. Ve věci Procureur du Roi v. Benoît a Gustave Dassonville (1974) formuloval zásadu známou jako „Pravidlo Dassonville“.

Podle unijního práva jsou množstevní omezení dovozu mezi členskými státy EU zakázána. Totéž platí i pro vnitrostátní opatření „s rovnocenným účinkem“. Gustave Dassonville, velkoobchodník se sídlem ve Francii, a jeho syn Benoît, který vedl pobočku podniku v Belgii, nakoupili ve Francii láhve whisky značek „Johnnie Walker“ a „Vat 69“, které chtěli prodávat v Belgii. Belgie však požadovala pro skotskou whisky osvědčení o původu. Vzhledem k tomu, že ve Francii žádné takové osvědčení vyžadováno nebylo, nemohli jej předložit. Kvůli tomu byli v Belgii trestně stíháni.

Soudní dvůr rozhodl, že vnitrostátní předpisy, které přímo či nepřímo omezují obchod v Unii, mají rovnocenný účinek jako množstevní omezení dovozu.

Cassis de Dijon

Argumentace použitá v rozsudku Dassonville byla dále rozvinuta ve věci Rewe-Zentral AG v. Bundesmonopolverwaltung für Branntwein (1979), rovněž známé jako Cassis de Dijon.

Německo zakázalo dovoz likéru „Cassis de Dijon“ z Francie a jeho prodej v Německu, jelikož nesplňoval německé normy pro obsah alkoholu. Aby mohl být nápoj v Německu prodáván jako likér, musel mít obsah alkoholu vyšší než 25 %. Cassis de Dijon obsahoval jen 16 % alkoholu. Německý maloobchodní řetězec Rewe-Zentral napadl toto pravidlo u vnitrostátního soudu, který se následně obrátil na Soudní dvůr s otázkami. Soudní dvůr rozhodl, že výrobky, které jsou v jednom členském státě EU legálně vyrobeny a uvedeny na trh, musí být povoleny i na trzích ostatních členských států. Tento princip je označován jako zásada „vzájemného uznávání“.

Volný pohyb osob

Grzelczyk

Kromě uznání volného pohybu zboží potvrdil Soudní dvůr i volný pohyb osob v rámci Unie, například ve věci Rudy Grzelczyk v. Centre Public d'Aide Sociale d’Ottignies-Louvain-la-Neuve (2001).

Francouzský student, který žil v Belgii a během prvních tří let studia si sám hradil životní náklady, požádal ve čtvrtém roce studia o příspěvek na minimální životní úroveň. Jeho žádost však byla zamítnuta z důvodu, že byl cizím státním příslušníkem. Soudní dvůr shledal tento postup nespravedlivým, neboť občané Unie mají právo na rovné zacházení bez ohledu na svou státní příslušnost.

Ruiz Zambrano

O deset let později, ve věci Ruiz Zambrano (2011), Soudní dvůr rozvinul pojem občanství Unie.

Tato věc se týkala dvou dětí narozených v Belgii, které měly belgickou státní příslušnost. Rodiče těchto dětí byli kolumbijští státní příslušníci. Rodičům hrozilo vyhoštění, což by znamenalo, že i děti by musely opustit Unii. Soudní dvůr rozhodl, že členské státy EU musí udělit rodičům ze třetích zemí, jejichž nezletilé a finančně závislé děti mají státní příslušnost dané země, povolení k pobytu a pracovní povolení. Odepření těchto práv by totiž jejich dětem znemožnilo plně využívat práv, která požívají jako občané Unie. Tento rozsudek upevnil princip, že práva plynoucí z občanství Unie se vztahují nejen na jednotlivce, ale i na jejich rodinné příslušníky.

Individuální práva

Internationale Handelsgesellschaft

Soudní dvůr se zabýval otázkou ochrany individuálních práv ve věci Internationale Handelsgesellschaft (1970).

Německá společnost Internationale Handelsgesellschaft napadla unijní systém vývozních licencí na zemědělské produkty. Tvrdila, že tento licenční systém omezuje její svobodu podnikání, která je zaručena německou ústavou.

Německý soud, který měl rozhodnout o této žalobě, se obrátil na Soudní dvůr s otázkou, zda je Unie povinna respektovat určité standardy v oblasti lidských práv. Soudní dvůr rozhodl, že ochrana základních práv je nedílnou součástí obecných zásad unijního práva, jejichž dodržování má Soudní dvůr zajišťovat.

Defrenne

Tato zásada byla dále rozvinuta ve věci Defrenne v. SABENA (1976).

Letuška A. Defrenne podala žalobu proti svému bývalému zaměstnavateli, belgické letecké společnosti SABENA, na náhradu škody, pokud jde o mzdu a jiné nároky, která jí vznikla v důsledku nerovného odměňování ženských a mužských členů posádky letadla vykonávajících stejné úkoly. Soudní dvůr rozhodl, že zásada rovné odměny za práci pro muže a ženy může být uplatněna před vnitrostátními soudy ve sporech mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Paní Defrenne se tak mohla ve sporu s leteckou společností, která byla jejím zaměstnavatelem, před vnitrostátním soudem opřít o unijní právo, aby prosadila rovnost mužů a žen v oblasti zaměstnání a povolání.

Závěr

Tato důležitá rozhodnutí Soudního dvora výrazně ovlivnila vývoj unijního práva a ochranu práv občanů. Jsou důkazem toho, že Evropská unie usiluje o spravedlnost, rovnost a dodržování zásad právního státu, a formují právní prostředí pro všechny členské státy a jejich občany.