Sport

Úvod

Sport v Evropě je často přeshraniční činností, která zahrnuje přestupy sportovců, organizaci soutěží a sportovní vysílání, do níž je často zapojeno více zemí. Soudní dvůr EU několikrát objasnil, jak se unijní právo uplatňuje na různé aspekty sportu. Mezi klíčové otázky patří:

• Jaká jsou práva sportovců jako pracovníků, pokud jde o jejich svobodu pohybu?
• Jsou pravomoci sportovních federací – zejména jejich pravomoc schvalovat organizaci všech mezinárodních soutěží – v rozporu s unijním právem hospodářské soutěže?
• Mohou být výhradní vysílací práva omezena, aby se zajistilo, že veřejnost bude moci sledovat významné sportovní události ve volně dostupném televizním vysílání?

Volný pohyb sportovců

Snad jednou z nejznámějších soudních věcí všech dob je věc Bosman. Název „Bosman“ vstoupil do obecného sportovního slovníku a vytvořil zcela novou kategorii přestupů mezi fotbalovými kluby. Za touto věcí a zásadami, které v ní byly formulovány, stál skutečný lidský příběh.

Jean-Marc Bosman byl fotbalistou belgického klubu RFC Liège. Poté, co v roce 1990 skončila platnost jeho smlouvy, chtěl změnit tým a přestoupit do francouzského klubu Dunkerque. Přestup však byl zablokován, protože klub Dunkerque nechtěl zaplatit odstupné požadované klubem RFC Liège. Klub RFC Liège zastavil činnost J.-M. Bosmanovi, který se rovněž dostal na černou listinu všech evropských klubů, které ho mohly zaměstnat, takže zůstal nejen nezaměstnaný, ale i nezaměstnatelný.

Belgický soud předložil tuto věc Soudnímu dvoru, který rozhodl, že pravidla o odstupném za přestupy omezují volný pohyb hráčů, kteří chtějí hrát v jiném členském státě, tím, že jim brání nebo je odrazují od opuštění mateřského klubu dokonce i po skončení platnosti jejich smluv. Soudní dvůr rovněž uvedl, že fotbalové ligy nemohou stanovit omezení počtu zahraničních hráčů z Unie, které kluby nominují k zápasům. Rozhodnutí ve věci Bosman zavedlo éru volných přestupů, což umožnilo větší pohyb hráčů v celé Unii (C‑415/93 Bosman).

Dopad rozhodnutí ve věci Bosman přesáhl rámec fotbalu a ovlivnil i další sporty, jako je basketbal, házená a kriket. V pozdějších věcech Soudní dvůr tuto zásadu dále rozvinul, přičemž konstatoval, že se vztahuje i na některé sportovce mimo Unii. Pokud sportovec pocházel ze země, která měla s Unií uzavřenou dohodu zahrnující pravidla o volném pohybu osob, vztahovaly se na něj stejné zásady. Mezi tyto věci patřila i věc Kolpak (C‑438/00 Deutscher Handballbund), která se týkala slovenského házenkáře před tím, než se Slovensko stalo členským státem, a Simutenkov, což byl ruský fotbalista hrající ve Španělsku (C‑265/03 Simutenkov).

V roce 2008 se francouzský soud obrátil na Soudní dvůr s žádostí o poskytnutí vodítek ke smlouvě „nadějného hráče“. Olivier Bernard podepsal takovou smlouvu s fotbalovým klubem Olympique Lyonnais. Ve smlouvě se zavázal, že bude s klubem absolvovat výcvik a podepíše s ním první profesionální smlouvu, pokud mu ji klub nabídne. O. Bernard však namísto toho po skončení výcviku podepsal smlouvu s klubem Newcastle United a klub Olympique Lyonnais požadoval náhradu škody. Soudní dvůr souhlasil s tím, že tyto smlouvy omezují volný pohyb hráčů. Fotbalové kluby však mohly legálně požadovat za výcvik mladých hráčů, kteří poté podepsali první profesionální smlouvu s klubem z jiného členském státě, náhradu, jejíž výše je závislá na skutečných nákladech na výcvik (C‑325/08 Olympique Lyonnais).

V roce 2022 belgický soud předložil Soudnímu dvoru věc týkající se bývalého profesionálního fotbalisty žijícího ve Francii, který napadl některá pravidla FIFA týkající se přestupu hráčů. Tvrdil, že mu brání v tom, aby byl angažován belgickým fotbalovým klubem. V těchto pravidlech bylo uvedeno, že pokud hráč předčasně a bez „oprávněného důvodu“ ukončí smlouvu, musí hráč i jeho nový klub bývalému klubu zaplatit náhradu újmy. Nový klub mohl být také vystaven sankcím a dalším negativním důsledkům, jako je dočasný zákaz přestupů a prodlení při vydávání mezinárodních osvědčení o přestupu. Soudní dvůr rozhodl, že pravidla FIFA jsou v rozporu s unijním právem, když brání volnému pohybu profesionálních fotbalistů, kteří chtějí vylepšit své dovednosti tím, že odejdou do angažmá v novém klubu (C‑650/22 FIFA).

Sportovní federace a právo hospodářské soutěže

Ve dvou věcech, o nichž bylo rozhodnuto na konci roku 2023, Soudní dvůr zkoumal vzájemný vztah mezi právem hospodářské soutěže a regulací sportu. Právo hospodářské soutěže zakazuje zneužití dominantního postavení na trhu. Sport je však často řízen jedinou organizací, která stanoví pravidla a sport organizuje.

První věc se týkala Mezinárodní bruslařské unie (ISU), která schvaluje všechny mezinárodní bruslařské soutěže. ISU má pravomoc zakázat sportovcům účast ve všech soutěžích, pokud se účastní neschválených závodů (C‑124/21 P International Skating Union v. Komise).

Druhá věc vycházela z reakce FIFA a UEFA na Evropskou superligu, kdy hrozily sankce všem klubům nebo hráčům, kteří se jí zúčastní (C‑333/21 European Superleague Company).

V obou věcech Soudní dvůr rozhodl, že taková pravidla jsou protiprávní. Pravomoci FIFA, UEFA a ISU nepodléhaly žádným kritériím a podmínkám, které by zajišťovaly, že jsou tyto pravomoci transparentní, objektivní, nediskriminační a přiměřené. Z toho důvodu bránily volné hospodářské soutěži na unijním trhu. Soudní dvůr rovněž uvedl, že pravidla poškozují hráče a sportovce tím, že jim brání v účasti v nových a inovativních soutěžích. Poškozovala rovněž média a diváky, které připravovala o možnost sledovat tyto soutěže.

V roce 2021 rovněž belgický soud požádal Soudní dvůr, aby se vyjádřil k případu týkajícímu se fotbalisty a belgického fotbalového klubu, kteří napadli pravidla týkající se „domácích hráčů“. Cílem těchto pravidel je podpořit rozvoj místních talentů. Soudní dvůr shledal, že tato pravidla by mohla být protiprávní podle unijního práva hospodářské soutěže, neboť omezují schopnost klubů vzájemně si konkurovat náborem talentovaných hráčů bez ohledu na to, kde „absolvovali domácí výcvik“. Soudní dvůr rovněž rozhodl, že pravidla by mohla nepřímo diskriminovat hráče pocházející z jiných členských států. Soudní dvůr však ponechal na belgickém soudu, aby určil, zda jsou tato pravidla odůvodněna cílem podpořit na místní úrovni nábor a přípravu mladých profesionálních fotbalistů (C‑680/21 Royal Antwerp Football Club).

Sledování sportu

Držitelé práv ke sportovním událostem mohou v zásadě volně prodávat vysílací práva komukoli podle libosti. Podle unijního práva však členské státy mohou trvat na tom, že určité události „zásadního společenského významu“ musí být vysílány na volně dostupných kanálech. To omezuje peněžní částku, které mohou držitelé práv získat za vysílací práva. Spojené království a Belgie uvedly na seznamu všechny zápasy mistrovství světa ve fotbale a Spojené království uvedlo rovněž všechny zápasy mistrovství Evropy ve fotbale jako události „zásadního významu“. FIFA a UEFA tvrdily, že mnoho zápasů nemělo pro tyto země zásadní význam. Například zápasy ve skupině, kterých se neúčastní týmy ze Spojeného království nebo Belgie, by neměly být považovány za významné. Tribunál dal Spojenému království i Belgii za pravdu. Uznal, že členské státy mohou všechny zápasy na těchto turnajích klasifikovat jako významné společenské události. Tribunál poznamenal, že i „běžné“ zápasy mohou ovlivnit postup národních týmů i celou soutěž. Přestože vysílání těchto zápasů ve volně dostupném televizní vysílání může omezit výhradní vysílací práva FIFA a UEFA, Tribunál konstatoval, že tato omezení lze odůvodnit potřebou chránit právo veřejnosti na informace a zajistit volný přístup k událostem společenského významu (T‑385/07, T‑55/08, T‑68/08, FIFA a UEFA v. Komise).

V roce 2008 se soud ze Spojeného království obrátil na Soudní dvůr s dotazem týkajícím se způsobu prodeje vysílacích práv k anglické Premier League. Každá vysílající organizace směla vysílat zápasy pouze v určité oblasti. To znamenalo, že televizní diváci mohou sledovat pouze zápasy Premier League vysílané vysílajícími organizacemi členského státu, v němž žijí. Některá restaurační zařízení ve Spojeném království nakoupila dekódovací karty z Řecka, které jim umožnily přístup k zápasům Premier League a jejich promítání. Soudní dvůr uvedl, že jakékoli licenční systémy, které poskytují vysílajícím organizacím výhradní práva v rámci členského státu a zakazují divákům sledovat vysílání s dekódovací kartou v jiných členských státech, jsou v rozporu s unijním právem. Soudní dvůr však rozhodl, že promítání zápasů na veřejných místech, jako jsou restaurační zařízení, vyžaduje povolení, pokud vysílání obsahuje prvky chráněné autorským právem, jako je zahajovací videosekvence nebo hudba (C‑403/08 a C‑429/08 Football Association Premier League a další, Murphy).

V další věci Soudní dvůr rozhodoval o používání krátkých klipů ze sportovních událostí ve zpravodajských pořadech. Podle unijních pravidel musí být subjektům televizního vysílání umožněno používat klipy v krátkých zpravodajských příspěvcích o událostech veřejného zájmu, i když se na tyto události vztahují výhradní vysílací práva. Zpravodajské organizace sice mohou být požádány o platbu, ta však musí být omezena na technické náklady na přístup k signálu. Společnost Sky Österreich, která byla držitelkou výhradních práv k některým sportovním událostem, tvrdila, že se tím přehlížejí širší náklady spojené s licencemi a produkcí. Soudní dvůr však potvrdil, že náhrada za poskytnutí přístupu k vysílání může být omezena na technické náklady přímo spojené s poskytováním signálu. Toto omezení chrání základní právo občanů na informace a zajišťuje přístup veřejnosti ke klíčovým informacím o významných událostech, jako jsou fotbalové zápasy, navzdory dohodám o výhradních právech (C‑283/11 Sky Österreich).

Závěry

Těmito rozsudky Soudní dvůr a Tribunál zajistily, že každý může využívat práva na volný pohyb a ochrany poskytované unijními pravidly pro hospodářskou soutěž, přičemž uznaly zvláštní místo, které sport zaujímá v naší společnosti.