Studentská práva

Práva studentů

S narůstajícím počtem studentů zapojených do přeshraničních vzdělávacích programů, jako je Erasmus+, řeší Soudní dvůr četné spory týkající se práv studentů. Mezi hlavní otázky patří:

• Je diskriminační omezovat přístup studentů na univerzity v jiných členských státech?
• Může jeden členský stát odepřít finanční podporu studentům z jiných členských států?
• Mají děti přeshraničních pracovníků práva v členském státě, kde jejich rodiče pracují?
• Lze při vstupu zahraničních studentů do členského státu za účelem studia stanovit dodatečné podmínky?

Přístup k vysokoškolskému vzdělání

Na počátku 21. století Evropská komise podnikla kroky proti Belgii a Rakousku kvůli tomu, že ztížily studentům z jiných členských států Unie přístup na své univerzity. Tyto země čelily nárůstu počtu studentů z jiných členských států EU, především těch, kde se mluví stejným jazykem. Zahraniční studenti museli doložit nejen, že splňují podmínky pro přijetí na univerzitu v Belgii nebo Rakousku, ale také že splňují kritéria přijetí na stejný studijní program ve své domovské zemi. V rozsudcích z roku 2004 (C‑65/03 Komise v. Belgie) a z roku 2005 (C‑147/03 Komise v. Rakousko) Soudní dvůr rozhodl, že postup obou států je diskriminační. Taková diskriminace může být podle Soudního dvora odůvodněná pouze tehdy, je-li přiměřená a není cílena výhradně na státní příslušníky jiných členských států EU.

Příklad takového odůvodnění se objevil později, když se belgický soud obrátil na Soudní dvůr s žádostí o výklad pravidla zavedeného Francouzským společenstvím v Belgii. Toto pravidlo omezovalo počet studentů z jiných členských států, kteří se mohli zapsat do určitých vysokoškolských lékařských studijních programů. Soudní dvůr rozhodl, že i když takovéto omezení nepřímo diskriminuje studenty na základě státní příslušnosti, může být odůvodněno potřebou členských států chránit veřejné zdraví. Soudní dvůr uložil belgickému soudu, aby posoudil, zda by dané omezení mohlo přispívat ke zvýšení počtu absolventů, kteří budou moci poskytovat zdravotní péči ve Francouzském společenství, nebo zda by stejného cíle mohlo být dosaženo méně omezujícími opatřeními (C‑73/08 Bressol a další).

Financování studia a stipendia

Dany Bidar byl francouzský student, který tři roky žil a studoval ve Spojeném království. Poté začal studovat na University College London. Jeho žádost o studentskou půjčku byla zamítnuta, neboť ve Spojeném království neměl status „usazené“ osoby. V roce 2005 Soudní dvůr rozhodl, že členský stát nemůže odepřít půjčky nebo finanční podporu studentům, kteří žijí v členském státě a splňují podmínky pro pobyt v tomto státě. Aby se však předešlo tomu, že se zahraniční studenti stanou nepřiměřenou zátěží pro stát, mohou být stanoveny určité podmínky. Jednou z nich může být požadavek, aby student v dané zemi pobýval po určitou dobu před zahájením studia, což by svědčilo o určité míře jeho integrace do společnosti daného členského státu. Avšak vzhledem k tomu, že zahraniční studenti v té době nemohli získat status „usazené“ osoby během studia, bylo toto pravidlo v rozporu s unijním právem (C‑209/03 Bidar).

V rozsudku z roku 2008, který se týkal německé studentky v Nizozemsku, jíž bylo odňato stipendium na životní náklady, Soudní dvůr potvrdil, že požadavek alespoň pětiletého pobytu studentů v zemi před zahájením studia je přiměřený (C‑158/07 Förster).

O několik let později podala Komise žalobu proti Rakousku kvůli pravidlům, která vedla k tomu, že rakouští studenti platili méně za veřejnou dopravu. Rakousko poskytovalo zlevněné jízdné dětem, jejichž rodiče pobírali v Rakousku rodinné přídavky, což byla podmínka, kterou mohli mnohem snáze splnit rakouští občané. Soudní dvůr shledal tato pravidla diskriminačními (C‑75/11 Komise v. Rakousko).

V roce 2011 se dva německé soudy obrátily na Soudní dvůr s dotazem ohledně dvou německých studentů, kterým bylo odepřeno financování celého studijního cyklu v zahraničí, protože nemohli doložit, že v Německu žili alespoň tři roky před zahájením studia. Oba studenti se narodili v Německu, poté však s rodiči několik let žili v zahraničí a do Německa se vrátili jen pár let před začátkem studia. Jeden z nich se však vrátil dva roky a osm měsíců předem a druhý nedokázal tříletý pobyt v Německu doložit. Soudní dvůr rozhodl, že podmínit přiznání nároku na financování studia jediným kritériem v této podobě je v rozporu se zásadou volného pohybu občanů Unie. Taková podmínka nespravedlivě vylučovala studenty, kteří i přes její nesplnění měli k německé společnosti pevné sociální a hospodářské vazby (C‑523/11 Prinz).

Děti přeshraničních pracovníků

Podmínky pobytu lze sice použít k určení nároku na financování studia, mohou však mít nepříznivý dopad na děti přeshraničních pracovníků. Tyto děti žijí v jedné zemi, zatímco jejich rodiče denně dojíždějí za prací do jiného členského státu, kde odvádějí příspěvky na sociální zabezpečení.

V roce 2009 podala Komise žalobu proti Nizozemsku z důvodu, že na finanční podporu ke studiu v zahraničí měli nárok pouze studenti, kteří v Nizozemsku žili alespoň po dobu tří z posledních šesti let. Podle Soudního dvora byla tato podmínka pobytu příliš restriktivní a představovala nepřímou diskriminaci (C‑542/09 Komise v. Nizozemsko).

O několik let později se lucemburský soud dotázal Soudního dvora, zda členský stát může odepřít stipendium dětem přeshraničních pracovníků. Soudní dvůr potvrdil, že takováto podmínka představuje nepřímou diskriminaci. Soudní dvůr však uvedl, že k tomu, aby se zabránilo „stipendijní turistice“, může být poskytnutí stipendia podřízeno podmínce, aby rodič studenta pracoval v dotyčném členském státě po minimální stanovenou dobu (C‑20/12 Giersch a další).

Zahraniční studenti

V roce 2013 se německý soud obrátil na Soudní dvůr s žádostí o výklad ve věci týkající se tuniského státního příslušníka, jehož žádost o německé studentské vízum byla opakovaně zamítnuta, přestože splňoval všechny podmínky pro přijetí a nepředstavoval hrozbu pro veřejný pořádek, veřejnou bezpečnost nebo veřejné zdraví. Soudní dvůr uvedl, že členské státy musí přijmout na své území státní příslušníky třetích zemí, kteří hodlají na jejich území pobývat déle než tři měsíce za účelem studia, pokud splňují unijní podmínky přijetí. Uložením dalších podmínek by mohla být ohrožena snaha Unie podporovat mobilitu zahraničních studentů a stát se světovým centrem pro studium a odborné vzdělávání (C‑491/13 Mohamed Ali Ben Alaya v. Německo).

Závěr

Tyto rozsudky společně dokládají odhodlání Soudního dvora EU chránit práva mladých lidí a podporovat mobilitu studentů napříč Unií.