Soudní činnost

Operátorka stanice metra opakovaně žádala svého zaměstnavatele o přidělení na pracovní místo s pevným rozvržením pracovní doby. Svou žádost odůvodnila potřebou péče o syna s těžkým zdravotním postižením a úplnou invaliditou. Zaměstnavatel jí dočasně povolil určitou úpravu pracovních podmínek. Odmítl však, aby se tato úprava stala trvalou. Operátorka toto odmítnutí napadla a věc byla předložena italskému Nejvyššímu kasačnímu soudu. Tento soud se obrátil na Soudní dvůr, neboť měl pochybnosti o výkladu unijního práva v oblasti ochrany před nepřímou diskriminací zaměstnance, který pečuje o nezletilé dítě s těžkým zdravotním postižením a není sám zdravotně postiženou osobou. Soudní dvůr odpověděl tak, že zákaz nepřímé diskriminace na základě zdravotního postižení se ve smyslu rámcové směrnice o rovném zacházení v zaměstnání a povolání vztahuje rovněž na zaměstnance, který je obětí této diskriminace z důvodu pomoci, již poskytuje svému zdravotně postiženému dítěti.

rozsudek ze dne 11. září 2025 ve věci Bervidi (C‑38/24)

Cílem dánského zákona o veřejném bydlení je snížit podíl veřejných rodinných bytů v „oblastech v transformaci“. Tyto oblasti se vyznačují mimo jiné tím, že v nich podíl „přistěhovalců a jejich potomků z nezápadních zemí“ přesáhl v posledních pěti letech 50 %. Na základě tohoto zákona byla část nájmů veřejných rodinných bytů ve dvou rezidenčních oblastech měst Slagelse a Kodaň vypovězena nebo měla být v blízké budoucnosti vypovězena. Dánský soud, který projednává spory týkající se těchto výpovědí, si klade otázku, zda dotčená právní úprava představuje přímou či nepřímou diskriminaci na základě etnického původu. Soudní dvůr v rozsudku upřesnil, které situace mohou představovat diskriminaci na základě etnického původu. Soudní dvůr zdůraznil, že etnický původ je dán více faktory. Samotné jedno kritérium, jako státní příslušnost nebo země narození, nemůže určovat příslušnost k etnické skupině. Při posuzování případné přímé diskriminace bude muset vnitrostátní soud ověřit, zda kritérium související s podílem přistěhovalců a jejich potomků je skutečně založeno na etnickém původu většiny obyvatel „oblastí v transformaci“, a zda je s nimi proto zacházeno méně příznivě v tom smyslu, že jsou vystaveni zvýšenému riziku předčasného ukončení nájemních smluv. Jestliže předkládající soud zjistí případnou nepřímou diskriminaci, bude muset ověřit, zda je odůvodněná. V souvislosti s tím se bude muset zejména ujistit, že dotčený zákon sleduje přiměřeným způsobem cíl obecného zájmu a ctí zejména základní právo na respektování obydlí.

rozsudek ze dne 18. prosince 2025 ve věci SlagelseAlmennyttige Boligselskab, Afdeling Schackenborgvaenge (C‑417/23)

Polský Ústavní soud ve dvou nálezech prohlásil některá ustanovení Smluv, jak je vykládá Soudní dvůr, za neslučitelná s vnitrostátní ústavou a výslovně konstatoval, že judikatura Soudního dvora týkající se práva na účinnou soudní ochranu překračuje pravomoci, které byly Soudnímu dvoru svěřeny (ultra vires). Komise, která má za to, že uvedené nálezy jsou v rozporu s několika základními zásadami unijního práva, včetně zásady jeho přednosti, podala proti Polsku k Soudnímu dvoru žalobu pro nesplnění povinnosti. Soudní dvůr této žalobě vyhověl a rozhodl, že Polsko nesplnilo své povinnosti, protože jeho Ústavní soud porušil zásadu účinné soudní ochrany a nerespektoval přednost, autonomii, účinnost a jednotné uplatňování práva Unie, jakož i závaznost rozhodnutí Soudního dvora. Soudní dvůr rovněž vyhověl žalobě Komise v rozsahu, v němž se týkala závažných nesrovnalostí provázejících jmenování tří soudců polského Ústavního soudu a jeho předsedkyně, které zpochybňují postavení tohoto Ústavního soudu jakožto nezávislého a nestranného soudu zřízeného zákonem ve smyslu unijního práva.

rozsudek ze dne 18. prosince 2025 ve věci Komise v. Polsko (Přezkum judikatury Soudního dvora ultra vires — Přednost unijního práva) (C-448/23)

V návaznosti na vojenskou agresi Ruska vůči Ukrajině v roce 2022 přijala Evropská unie řadu omezujících opatření. V roce 2023 Rada Evropské unie rozšířila kritéria, na základě nichž se tato opatření mohou vztahovat na osoby nebo subjekty. Nové kritérium umožňuje zmrazit finanční prostředky a hospodářské zdroje subjektů působících v ruském odvětví informačních technologií, které jsou držiteli licence udělené Střediskem pro udělování licencí, certifikaci a ochranu státního tajemství působícím v rámci ruské Federální bezpečnostní služby (FSB) nebo licence týkající se ‚zbraní a vojenského vybavení‘ udělené ruským ministerstvem průmyslu a obchodu. Positive Group PAO, ruská společnost působící v oblasti kybernetické bezpečnosti, je držitelem takové licence prostřednictvím své dceřiné společnosti a byla zařazena na sankční seznam. Uvedená společnost se domáhala zrušení tohoto zařazení, ale Tribunál její žalobu zamítl. Tribunál měl za to, že použité kritérium je jasné, právně předvídatelné a přiměřené sledovaným cílům, které spočívají ve vyvíjení tlaku na Moskvu a omezování její schopnosti provádět válečné akce, a to i v informační oblasti. Rada mohla mít za to, aniž pochybila, že společnost musí být zařazena na sankční seznam z důvodu závislosti na licenci FSB, i když držitelem této licence je její dceřiná společnost.

rozsudek ze dne 10. září 2025 ve věci Positive Group v. Rada (T‑573/23)

Státnímu příslušníkovi třetí země může být ve zrychleném řízení na hranicích zamítnuta žádost o mezinárodní ochranu, pokud je země jeho původu členským státem označena za „bezpečnou“. Soudní dvůr upřesnil, že toto označení může být provedeno legislativním aktem pod podmínkou, že tento akt může podléhat účinnému soudnímu přezkumu. Zdroje informací, z nichž toto označení vycházelo, musí být přístupné žadateli a vnitrostátnímu soudu. Členský stát nicméně nesmí zařadit zemi na seznam bezpečných zemí původu, pokud tato země neposkytuje dostatečnou ochranu všem svým obyvatelům.

rozsudek ze dne 1. srpna 2025 ve spojených věcech Alace a Canpelli (C‑758/24 a C‑759/24)

Dva žadatelé o azyl v Irsku byli nuceni žít v nedůstojných podmínkách poté, co jim stát, s odvoláním na naplnění kapacity svých zařízení, odmítl poskytnout ubytování. Soudní dvůr měl za to, že tento druh odmítnutí, a to i v kontextu masivního a nepředvídatelného přílivu žadatelů o mezinárodní ochranu, představuje závažné porušení unijního práva a může založit odpovědnost státu. Soudní dvůr připomněl, že členské státy jsou podle směrnice „o přijímání“ povinny zaručit žadatelům o mezinárodní ochranu podmínky přijetí zajišťující odpovídající životní úroveň, ať již prostřednictvím ubytování, finanční pomoci, poukázek nebo kombinací těchto forem podpory důstojného života.

rozsudek ze dne 1. srpna 2025 ve věci The Minister for Children, Equality, Disability, Integration and Youth a další (C‑97/24)

Muž pocházející z Iráku požádal o azyl v Řecku, přičemž tvrdil, že jeho život je skutečně ohrožen. Jeho žádost byla zamítnuta a následně byl jeho opravný prostředek prohlášen za „zjevně neodůvodněný“ pouze proto, že se osobně nedostavil na jednání k příslušné komisi. Řecké právní předpisy totiž stanovily pro takový případ automatickou domněnku zneužití opravného prostředku. Soudní dvůr rozhodl, že toto pravidlo je v rozporu s unijním právem. Požadavek, aby se dotčená osoba dostavila osobně k projednání opravného prostředku, je nepřiměřený, neboť slouží pouze k ověření přítomnosti dotčené osoby, nikoli k jejímu skutečnému vyslechnutí. Řecko mělo za účelem zajištění skutečného přístupu k účinnému opravnému prostředku poskytnout jiná méně omezující řešení, jako je zastoupení advokátem, dostavení se k místnímu orgánu nebo prostý důkaz přítomnosti.

rozsudek ze dne 3. července 2025ve věci Al Nasiria (C‑610/23)

Německá společnost prodávala doplněk stravy na bázi šafránu a melounové šťávy, přičemž tvrdila, že zlepšuje náladu a snižuje stres a únavu. Profesní sdružení tuto reklamní praktiku napadlo soudní cestou, neboť mělo za to, že se jedná o zdravotní tvrzení, která jsou v rozporu s unijním právem. Soudní dvůr rozhodl, že dokud Komise nedokončí vědecké hodnocení zdravotních tvrzení týkajících se rostlinných látek a nezařadí je na úřední seznamy, nelze tato tvrzení používat v reklamě, ledaže se na ně vztahuje přechodný režim, což v tomto případě neplatilo.

rozsudek ze dne 30. dubna 2025 ve věci Novel Nutriology (C‑386/23)

V roce 2019 podala italská společnost Nero Lifestyle u Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO) přihlášku slovní ochranné známky NERO CHAMPAGNE. Comité interprofessionnel du vin de Champagne a Institut national de l’origine et de la qualité (INAO) podaly proti jejímu zápisu námitky. Tvrdily, že ochranná známka může neoprávněně těžit z dobré pověsti výrobků CHOP Champagne, jejichž ochrana skýtá záruku jakosti, která je dána jejich zeměpisným původem. EUIPO námitky částečně zamítl, načež se profesní organizace obrátily na Tribunál. Tribunál v rozsudku zrušil rozhodnutí EUIPO a námitkám vyhověl. Přihláška ochranné známky NERO CHAMPAGNE byla tedy zamítnuta.

rozsudek ze dne 25. června 2025 ve věci Comité interprofessionnel du vin de Champagne a INAO v. EUIPO — Nero Lifestyle (NERO CHAMPAGNE) (T‑239/23)

Rubik’s Cube nemůže být chráněna jako ochranná známka Evropské unie. Tribunál potvrdil zrušení ochranných známek zapsaných pro tento slavný trojrozměrný hlavolam. EUIPO měl za to, že tvar kostky, její mřížková struktura a rozlišení stran odpovídají technickým prvkům nezbytným pro její fungování, což znemožňuje jejich ochranu podle práva ochranných známek. Společnost Spin Master, vlastník dotčených ochranných známek, tvrdila, že některé prvky, zejména barvy, nejsou technické. Tribunál tyto argumenty odmítl a vysvětlil, že barvy jsou pouze druhotným detailem, který slouží k odlišení stran, a že podstata tvaru — čtverce, mřížková struktura a rozlišení stran — odpovídá technické potřebě umožnit rotaci a identifikaci prvků skládačky. Vzhledem k tomu, že všechny základní vlastnosti kostky souvisejí s její funkcí, nemohou být chráněny jako ochranná známka; rozhodnutí úřadu EUIPO byla tedy potvrzena.

rozsudek ze dne 9. července 2025 ve věcech Spin Master Toys UK v. EUIPO Verdes Innovations (Tvar kostky se stranami, které mají mřížkovou strukturu) (T‑1170/23 až T‑1173/23)

Tribunál zrušil rozhodnutí EUIPO, kterými byla společnosti Ferrari odňata práva ke slovní ochranné známce TESTAROSSA pro automobily, náhradní díly a příslušenství a zmenšené modely poté, co Úřad dospěl k závěru, že ochranná známka nebyla v letech 2010 až 2015 řádně užívána. Tribunál konstatoval, že i když model Testarossa již nebyl od roku 1996 vyráběn, ojeté automobily byly během dotyčného období prodávány autorizovanými prodejci a distributory a toto užívání spolu s certifikační službou poskytovanou společností Ferrari představovalo skutečné užívání ochranné známky s konkludentním souhlasem výrobce. Stejně rozhodl i v případě náhradních dílů a příslušenství, jejichž původ byl ověřen v rámci certifikační služby. Pokud jde o zmenšené modely, Tribunál konstatoval, že ochranná známka byla užívána třetími osobami s označením „oficiální výrobek na základě licence Ferrari“, čímž byl zaručen obchodní původ hraček a bylo prokázáno skutečné užívání s konkludentním souhlasem společnosti Ferrari. Tribunál dospěl k závěru, že společnost Ferrari skutečně zachovala užívání ochranné známky TESTAROSSA pro všechny dotčené výrobky.

rozsudek ze dne 2. července 2025 ve věcech Ferrari v. EUIPO — Hesse (TESTAROSSA) (T‑1103/23 a T‑1104/23)

Společnost Apple si účtuje provizi z prodejní ceny aplikací, které vyvíjí třetí strany a jsou prodávány v jejím App Store. Podle dvou nizozemských nadací, které hájí kolektivní zájmy řady neidentifikovaných, ale identifikovatelných uživatelů zařízení Apple, jsou tyto provize nepřiměřeně vysoké a těmto uživatelům vzniká škoda. Poukázaly na protisoutěžní jednání společnosti Apple a obrátily se na nizozemské soudy. Společnost Apple však zpochybnila příslušnost nizozemského soudu, protože podle jejího názoru nedošlo k tvrzené škodné události v Nizozemsku, konkrétně pak v Amsterodamu. Soudní dvůr v této souvislosti konstatoval, že dotyčná platforma App Store je speciálně koncipována pro nizozemský trh. Škoda údajně vzniklá při nákupech v tomto virtuálním prostoru se tedy může projevit na tomto území, a to bez ohledu na místo, kde se dotyční uživatelé nacházeli v okamžiku nákupu. Nizozemský soud je tedy mezinárodně a místně příslušný.

rozsudekze dne 2. prosince 2025 ve věci Stichting Right to Consumer Justice a Stichting App Stores Claims (C‑34/24)

Bývalá řídící členka ETA, která již byla ve Francii odsouzena k trestu odnětí svobody na 20 let za trestné činy související s terorismem, je ve Španělsku stíhána za tentýž útok spáchaný v roce 1997, což by mohlo vést k prodloužení celkové výše jejího trestu na nejméně 50 let bez zákonem stanovené hranice. Soudní dvůr, na který se obrátil španělský soud s otázkou týkající se uplatnění zásady ne bis in idem, připomněl, že osoba nesmí být v Unii dvakrát stíhána pro tentýž skutek, i když se právní kvalifikace v jednotlivých státech liší. Je věcí španělského soudu ověřit, zda jsou skutky, o nichž bylo rozhodnuto ve Francii, věcně totožné se skutky, pro které je osoba stíhána ve Španělsku.

rozsudek ze dne 11. září 2025 ve věci MSIG (C‑802/23)

Jistá žena zjistila, že na rumunských internetových stránkách www.publi24.ro byl zveřejněn nepravdivý inzerát, v němž se tvrdilo, že nabízí sexuální služby, a který obsahoval fotografie a její telefonní číslo použité bez jejího souhlasu. Společnost Russmedia Digital, provozovatel internetových stránek, inzerát do hodiny odstranila, avšak tento inzerát byl již zkopírován na jiných internetových stránkách. Poté, co v prvním stupni získala náhradu nemajetkové újmy a poté, co byla tato společnost v odvolacím řízení zproštěna odpovědnosti s odůvodněním, že se jedná pouze o poskytovatele hostingových služeb, podala žena odvolání k odvolacímu soudu v Kluži, který se obrátil na Soudní dvůr s otázkou týkající se povinností on-line tržiště podle obecného nařízení o ochraně osobních údajů (GDPR). Soudní dvůr rozhodl, že provozovatel on-line tržiště je odpovědný za zpracování osobních údajů obsažených v inzerátech zveřejněných na jeho platformě a před každým zveřejněním je povinen identifikovat inzeráty, které obsahují citlivé údaje, ověřit totožnost nebo výslovný souhlas subjektu údajů a odmítnout zveřejnění v případě absence tohoto souhlasu. Rovněž upřesnil, že provozovatel musí zavést technická opatření, jež mohou zabránit neoprávněnému zkopírování citlivých inzerátů na jiné internetové stránky, a nemůže se dovolávat zproštění odpovědnosti stanoveného směrnicí o elektronickém obchodu, aby se vyhnul povinnostem uloženým GDPR.

rozsudek ze dne 2. prosince 2025 ve věci Russmedia Digital a Inform Media Press (C‑492/23)

Jisté sdružení napadlo u francouzského orgánu na ochranu osobních údajů povinnost zákazníků SNCF Connect uvést při nákupu on-line údaj „pan“ nebo „paní“, přičemž mělo za to, že toto shromažďování údajů o genderové identitě není s ohledem na obecné nařízení o ochraně osobních údajů (GDPR) nezbytné. Soudní dvůr připomněl, že shromažďovat lze pouze údaje, které jsou nezbytně nutné a zpracování je přípustné pouze tehdy, je-li nezbytné pro plnění smlouvy nebo odůvodněné jasně vysvětleným oprávněným zájmem. Soudní dvůr nakonec upřesnil, že toto zpracování nemůže být odůvodněno oprávněným zájmem, není-li oznámen, překračuje meze toho, co je nezbytně nutné, nebo pokud hrozí zásah do základních práv, zejména v oblasti diskriminace na základě genderu. Shromažďování údajů o oslovení zákazníků není objektivně nezbytné, zejména pokud je jeho účelem personalizace obchodní komunikace.

rozsudek Soudního dvora ze dne 9. ledna 2025 ve věci Mousse (C‑394/23)

Jistá soukromá společnost odmítla uzavřít s rakouskou zákaznicí smlouvu o poskytování telefonních služeb s měsíční platbou ve výši 10 eur poté, co zcela automatizovaným způsobem rozhodla, že není bonitní. Rakouské soudy konstatovaly, že tato společnost nedodržela obecné nařízení o ochraně osobních údajů (GDPR), neboť nevysvětlila, jakým způsobem bylo její rozhodnutí přijato. Soudní dvůr měl za to, že subjekt údajů má v případě zpracování svých osobních údajů právo na srozumitelné vysvětlení. Je třeba uvést, které údaje byly použity a jak ovlivnily výsledek, případně názorně uvést, co by se změnilo v případně odlišných údajů. Společnost se nemůže odvolávat na obchodní tajemství za účelem odmítnutí sdělit tyto informace; v případě uplatnění takového tajemství, je na soudu nebo dozorovém úřadu, aby rozhodl, do jaké míry lze přístup poskytnout.

rozsudek ze dne 27. února 2025 ve věci Dun & Bradstreet Austria (C‑203/22)

Philippe Latombe, francouzský občan, se domáhal zrušení rozhodnutí Evropské komise, kterým se povoluje předávání osobních údajů z Evropské unie do Spojených států. Podle jeho názoru americký systém neposkytuje dostatečnou ochranu, zejména z důvodu nedostatečné nezávislosti „Data Protection Review Court“ (DPRC) a masového shromažďování údajů americkými zpravodajskými službami. Tribunál jeho žalobu zamítl. Měl za to, že Spojené státy posílily od přijetí nového prezidentského dekretu z roku 2022 právní rámec pro ochranu údajů a že DPRC disponuje dostatečnými zárukami nezávislosti. Soudci totiž mohou být odvoláni pouze na základě zákonného důvodu a zpravodajské služby nemohou ovlivňovat jejich činnost. Tribunál měl rovněž za to, že hromadné shromažďování údajů není v rozporu s unijním právem, jelikož soudní přezkum a posteriori zajišťuje DPRC. Mimoto Evropská komise bude i nadále povinna průběžně sledovat dodržování tohoto rámce a bude moci pozastavit účinky rozhodnutí, pokud se ochrana poskytovaná americkým systémem sníží.

rozsudek ze dne 3. září 2025 ve věci Latombe v. Komise (T‑553/23)

Tribunál uložil Evropské komisi povinnost zaplatit 400 eur jako náhradu újmy německému občanovi, jehož osobní údaje byly předány do Spojených států, když se přihlásil na událost na internetových stránkách Konference o budoucnosti Evropy. Využitím možnosti „Sign in with Facebook“ na portálu EU Login byla IP adresa dotčené osoby předána společnosti Meta Platforms bez náležité záruky a při neexistenci základu pro toto předání ve formě rozhodnutí o odpovídající ochraně, platného v dané době. Tribunál měl za to, že toto předání je nutné přičítat Komisi, která nedodržela žádnou z podmínek, kterou unijní právo stanoví pro odeslání údajů do třetí země. Uznal existenci dostatečně závažného porušení právní normy, která přiznává práva jednotlivcům, a nehmotné újmy související s nejistotou, pokud jde o zpracování údajů, což zakládá mimosmluvní odpovědnost Unie.

rozsudek ze dne 8. ledna 2025 ve věci Bindl v. Komise (T‑354/22)

Soudní dvůr určil, že Řecko nesplnilo povinnosti vyplývající z rozsudku z roku 2014, kterým mu bylo nařízeno ukončit provoz skládky nacházející se v národním mořském parku Zakynthos, chráněném stanovišti želvy „Caretta-Caretta“. Navzdory jednáním s Komisí v letech 2014 až 2023 nebyla skládka uzavřena ani upravena v souladu se směrnicemi EU o odpadech a nadále přijímala odpady až do konce roku 2017. Soudní dvůr konstatoval toto přetrvávající neplnění povinností a uložil Řecku penále ve výši 12 500 eur za každý den prodlení až do úplného splnění povinností vyplývajících z rozsudku, jakož i paušální částku ve výši 5,5 milionu eur z důvodu závažnosti a doby trvání protiprávního jednání, jeho rizik pro zdraví a životní prostředí a opakovaných nesplnění povinností ze strany Řecka v oblasti nakládání s odpady.

rozsudek ze dne 9. října 2025 ve věci Komise v. Řecko (Plnění povinností vyplývajících z rozsudku ve věci skládky na ostrově Zakynthos) (C‑368/24)

Novinářka New York Times požádala Evropskou komisi o přístup ke zprávám, které si vyměnila předsedkyně Ursula von der Leyen s generálním ředitelem společnosti Pfizer, protože se domnívala, že tyto zprávy byly použity při jednáních o nákupu očkovacích látek proti covidu-19. Komise žádost zamítla, přičemž tvrdila, že tyto zprávy nemá k dispozici. Tribunál však konstatoval, že poskytnutá vysvětlení jsou neurčitá a měnící se a že Komise jasně neuvedla, kde a jak tyto dokumenty hledala, ani zda byly zprávy odstraněny nebo ztraceny. Novinářka navíc poskytla věrohodné důkazy o tom, že k takové komunikaci s největší pravděpodobností došlo. Tribunál měl za to, že evropský orgán se nemůže spokojit s popřením držení dokumentů, aniž poskytne dostatečné důkazy, zejména pokud jde o tak důležitá veřejná rozhodnutí. Rozhodnutí Komise o odepření přístupu k dokumentům tedy zrušil.

rozsudek ze dne 14. května 2025 ve věci Stevi a The New York Times v. Komise (T‑36/23)