Soudní činnost

Německý občan napadl u německého soudu odmítnutí města Wiesbaden vydat mu nový průkaz totožnosti bez otisků prstů. Německý soud požádal Soudní dvůr, aby ověřil platnost evropského nařízení, podle něhož musí být do průkazu totožnosti vloženy dva otisky prstů. Soudní dvůr rozhodl, že tato povinnost, odůvodněná potřebou bojovat proti výrobě falešných průkazů totožnosti a krádežím identity, je slučitelná se základními právy na respektování soukromého života a ochranu osobních údajů. Nicméně zrušil nařízení, přijaté na základě chybného právního základu, přičemž zachoval jeho účinky do 31. prosince 2026, aby bylo možné přijmout nové znění. Nařízení se totiž nesprávně zakládalo na čl. 21 odst. 2 SFEU (volný pohyb občanů), namísto čl. 77 odst. 3 SFEU (prostor svobody, bezpečnosti a práva), který vyžaduje jednomyslnost v Radě.

Rozsudek Landeshauptstadt Wiesbaden ze dne 21. března 2024 (C‑61/22).

V Bulharsku byla jistá osoba zapsána do policejního registru v rámci vyšetřování pro křivou výpověď. Byla odsouzena k podmíněnému trestu odnětí svobody na jeden rok a po odpykání tohoto trestu požádala o vymazání jejích údajů z policejního registru. Podle bulharského práva jsou její údaje uchovávány v tomto registru bez jakéhokoli časového omezení, s výjimkou smrti uvedené osoby. Bulharský Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru předběžné otázky ohledně slučitelnosti uvedené právní úpravy s unijním právem. Soudní dvůr odpověděl, že obecné a nerozlišující uchovávání biometrických a genetických údajů osob, které byly odsouzeny za úmyslný trestný čin, až do jejich smrti je v rozporu s unijním právem. Vnitrostátní právní úprava musí stanovit povinnost správce údajů pravidelně ověřovat, zda je toto uchovávání stále nezbytné, a přiznat dotyčné osobě právo na výmaz těchto údajů, pokud tomu tak již není.

Rozsudek Direktor na Glavna direkcia „Nacionalna policia“ pri MVR – Sofia ze dne 30. ledna 2024 (C‑118/22)

Soudní dvůr ve dvou samostatných rozsudcích poskytl zásadní upřesnění ohledně vyšetřovacích pravomocí orgánů.

Ve věci týkající se francouzského nařízení, které se týká ochrany děl, na které se vztahuje autorské právo nebo právo s ním související, před trestnými činy páchanými na internetu Soudní dvůr uvedl, že členské státy mohou poskytovatelům internetových služeb uložit povinnost plošného a nerozlišujícího uchovávání IP adres, aby mohl příslušný orgán veřejné moci identifikovat osobu podezřelou ze spáchání trestného činu. Takové uchovávání však nesmí umožnit vyvodit přesné závěry o soukromém životě subjektu údajů. Za účelem dosažení takového výsledku musí způsob uchovávání údajů zaručit skutečně úplné oddělení jednotlivých kategorií uchovávaných údajů. V případě, že v netypických situacích zvláštnosti vnitrostátního řízení umožňují prostřednictvím propojení shromážděných údajů a informací vyvodit přesné závěry o soukromém životě subjektu údajů, musí přístup podléhat předchozímu přezkumu ze strany soudu nebo nezávislého správního orgánu.

Rozsudek La Quadrature du Net II ze dne 30. dubna 2024 (C‑470/21)

V rakouské věci se policie pokusila odblokovat mobilní telefon příjemce zásilky, která obsahovala konopí. Soudní dvůr na předběžnou otázku ohledně platnosti tohoto vyšetřování s ohledem na směrnici o ochraně osobních údajů používaných policejními a soudními orgány uvedl, že přístup k údajům obsaženým v mobilním telefonu není nutně omezen pouze na případy boje proti závažné trestné činnosti. Pokud by tomu tak nebylo, vyvstalo by riziko beztrestnosti páchání trestných činů obecně, a tedy riziko pro utváření prostoru svobody, bezpečnosti a práva v Unii. Takový přístup, který představuje závažný zásah do práv subjektů údajů na ochranu jejich osobních údajů, však předpokládá předchozí souhlas soudu nebo nezávislého orgánu a musí být přiměřený. Vnitrostátní zákonodárce musí navíc vymezit skutečnosti, které je třeba vzít v úvahu při posuzování umožnění takového přístupu, jako je například povaha dotčených trestných činů, a majitel telefonu musí být informován, jakmile to již nemůže ohrozit vyšetřování.

Rozsudek Bezirkshauptmannschaft Landeck ze dne 4. října 2024 (C‑548/21)

Zaměstnanec veřejné správy obce Copertino (Itálie) se po odchodu do předčasného důchodu domáhal finanční náhrady za nevyčerpané dny placené dovolené za kalendářní rok. Italské právní předpisy však toto právo zaměstnanců veřejného sektoru vylučují. Soudní dvůr na předběžnou otázku týkající se výkladu směrnice o pracovní době potvrdil, že pracovník má nárok na finanční náhradu, pokud nevyčerpal všechny dny dovolené před skončením smlouvy, a to i v případě dobrovolného ukončení pracovního poměru. Úvahy ekonomické povahy, jako je kontrola veřejných výdajů, nemohou odůvodnit odnětí tohoto práva. Výjimku lze přiznat pouze tehdy, když pracovník dny dovolené nečerpal záměrně a když jej zaměstnavatel dostačujícím způsobem informoval o riziku, že o ně přijde, a podnítil jej k jejich čerpání.

Rozsudek Comune di Copertino ze dne 18. ledna 2024 (C‑218/22)

Evropská komise podala u Soudního dvora žaloby proti České republice a Polsku, protože tyto členské státy vyhrazují právo vstoupit do politické strany pouze vlastním občanům. Podle Komise tato situace staví občany Unie s bydlištěm v těchto dvou státech, kteří nejsou jejich státními příslušníky, do méně výhodného postavení, pokud jde o volitelnost v obecních volbách a ve volbách do Evropského parlamentu. Soudní dvůr dal za pravdu Komisi a dospěl k závěru, že Česká republika a Polsko porušily povinnosti, které pro ně vyplývají ze Smluv. Občané s bydlištěm v členském státě, kteří nemají státní příslušnost tohoto státu, musí mít rovný přístup k prostředkům, jimiž disponují státní příslušníci tohoto členského státu, včetně členství v politické straně, aby mohli účinně vykonávat svá volební práva. Soudní dvůr rozhodl, že toto rozdílné zacházení nemůže být ospravedlněno důvody týkajícími se respektování národní identity Polska nebo České republiky.

Rozsudky Komise v. Česká republika (C‑808/21) a Komise v. Polsko (C‑814/21) ze dne 19. listopadu 2024.

Německé sdružení spotřebitelů napadlo u německého soudu reklamu řetězce supermarketů. Aldi Süd o snižování cen. Podle sdružení není společnost Aldi Süd oprávněna vypočítat snížení ceny na základě ceny bezprostředně předcházející nabídce, ale v souladu s právem Evropské unie tak musí učinit na základě nejnižší ceny účtované v posledních 30 dnech. Soudní dvůr v odpověď na předběžnou otázku německého soudu potvrdil, že inzerované snížení ceny musí být vypočteno na základě nejnižší ceny za posledních 30 dní. Obchodníci tedy nemohou spotřebitele uvádět v omyl tím, že zvýší cenu uplatňovanou před oznámením slevy, a následně inzerují nepravdivou výši slevy.

Rozsudek Aldi Süd ze dne 26. září 2024 (C‑330/23)

Evropská směrnice zakazuje od roku 2019 uvádět na trh výrobky z oxo-rozložitelných plastů, které se vlivem oxidace rozpadají. Britské společnosti, které vyrábí prooxidační přísadu, jejíž použití podle nich umožňuje rychlejší biologický rozklad plastů než oxo-rozložitelné plasty, se obrátily na Tribunál Evropské unie. Žádaly o náhradu škody utrpěné v důsledku toho, že zákaz uvádění oxo-rozložitelných plastů na trh se vztahuje i na plasty, které označují jako „oxo-biologicky rozložitelné“. Tribunál žalobu zamítl s tím, že evropský normotvůrce se nedopustil zjevného pochybení. Podle vědeckých studií je totiž úroveň biologického rozkladu plastů obsahujících prooxidační přísadu nízká, nebo dokonce žádná. Tento typ plastu se navíc nehodí k žádné formě kompostování. A konečně jeho recyklace se jeví problematickou, jelikož technologie, které jsou v současné době k dispozici, neumožňují identifikaci plastu obsahujícího prooxidační přísadu a jeho izolaci od běžného plastu.

Rozsudek Symphony Environmental Technologies a Symphony Environmental v. Parlament a další ze dne 31. ledna 2024 (T‑745/20)

Italský zákon uložil poskytovatelům on-line služeb usazeným mimo Itálii, jako jsou Airbnb, Expedia, Google a Amazon, administrativní povinnosti s deklarovaným cílem zajistit účinné uplatňování unijního práva. Uvedení poskytovatelé se musí zejména zapsat do zvláštního rejstříku, podávat hospodářské zprávy a platit finanční příspěvky. Italský soud se obrátil na Soudní dvůr, který rozhodl, že tato opatření nejsou slučitelná s unijním právem. Připomněl, že poskytovatelé on-line služeb podléhají především právním předpisům členského státu, v němž jsou usazeni, v tomto případě Irska nebo Lucemburska. Členské státy, jako je Itálie, kde vykonávají svou činnost, jsou vázány zásadou vzájemného uznávání a zpravidla nemohou ukládat další povinnosti, které by mohly omezit volný pohyb těchto služeb.

Rozsudky Airbnb Ireland a Amazon Services Europe (spojené věci C‑662/22 a C‑667/22), Expedia (C‑663/22), Google Ireland a Eg Vacation Rentals Ireland (spojené věci C‑664/22 a C‑666/22), Amazon Services Europe (C‑665/22) ze dne 30. května 2024

Bytedance Ltd je společnost, která prostřednictvím svých dceřiných společností poskytuje platformu pro on-line sociální síť TikTok. Komise označila společnost Bytedance za strážce přístupu k hlavní službě platformy na základě evropského nařízení o digitálních trzích (Digital Market Act), takže uvedená společnost musí dodržovat cílený soubor právních povinností, jejichž cílem je umožnit jiným podnikům soutěžit se strážcem přístupu a zabránit určitým nekalým praktikám. Společnost Bytedance proti tomuto rozhodnutí podala žalobu k Tribunálu Evropské unie, který připomněl, že unijní normotvůrce přijal evropské nařízení o digitálních trzích s cílem zlepšit fungování vnitřního trhu. Tribunál konstatoval, že kritéria stanovená v nařízení, zejména celosvětová tržní hodnota a počet uživatelů, byla v tomto případě splněna, a dospěl k závěru, že Komise správně považovala společnost Bytedance za správce přístupu, a proto žalobu zamítl.

Rozsudek Bytedance v. Komise ze dne 17. července 2024 (T‑1077/23)

Projekt pevného spojení přes Fehmarnskou úžinu zahrnuje tunel pod Baltským mořem mezi městy Rodby na dánském ostrově Lolland a Puttgarden v Německu. Dánská veřejnoprávní entita Femern A/S je pověřena jeho financováním, výstavbou a provozem. Komise rozhodla, že finanční opatření poskytnutá Dánskem společnosti Femern A/S představují státní podporu, která je však slučitelná s vnitřním trhem. Dánsko a dva provozovatelé trajektů, Scandlines Danmark a Scandlines Deutschland, se u Tribunálu Evropské unie domáhali zrušení uvedeného rozhodnutí. Tribunál žalobu zamítl, protože selektivní výhoda poskytnutá společnosti Femern A/S posílila její postavení na trhu dopravních služeb oproti ostatním společnostem na trhu a ovlivnila obchod mezi členskými státy. Projekt pevného spojení je však ve společném evropském zájmu a významně přispívá k cílům dopravní politiky Unie.

Rozsudky Scandlines Danmark a Scandlines Deutschland v. Komise; Dánsko v. Komise a Scandlines Danmark a Scandlines Deutschland v. Komise ze dne 28. února 2024 (T‑7/19, T‑364/20 a T‑390-20)

V září 2021 podala společnost Escobar Inc. (Portoriko, Spojené státy) u Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO) žádost o zápis slovního označení Pablo Escobar jako ochranné známky Evropské unie. Kolumbijec Pablo Escobar, který zemřel v roce 1993, je považován za drogového barona a narkoteroristu, jenž založil Medellínský kartel (Kolumbie). EUIPO odmítl zapsat ochrannou známku, neboť měl za to, že je v rozporu s veřejným pořádkem a dobrými mravy. Tribunál Evropské unie, k němuž společnost Escobar podala proti tomuto zamítnutí žalobu, rozhodnutí EUIPO potvrdil a zdůraznil, že jméno Pablo Escobar je spojováno s nelegálním obchodem s drogami a narkoterorismem, takže taková ochranná známka by byla vnímána jako odporující základním morálním normám a nedělitelným a univerzálním hodnotám, na nichž je Unie založena.

Rozsudek Escobar v. EUIPO (Pablo Escobar) ze dne 17. dubna 2024 (T‑255/23)

V roce 2019 byly dohody mezi EU a Marokem o rybolovu a zemědělských produktech rozšířeny na území Západní Sahary bez výslovného souhlasu jejího obyvatelstva. Fronta Polisario, kterou OSN uznala jako privilegovaného zástupce Saharawinců (lidu Západní Sahary), napadla rozhodnutí Rady Evropské unie o schválení těchto dohod u Tribunálu Evropské unie, který je zrušil. Soudní dvůr rozhodující o kasačním opravném prostředku proti rozsudkům Tribunálu rozhodl, že dohody porušují mezinárodní právo, protože nebyly řádně konzultovány s lidem Západní Sahary, který má právo na sebeurčení. Nelze ani předpokládat jeho souhlas, neboť dohody nepřinesly lidu Západní Sahary žádný konkrétní prospěch v podobě přiměřené finanční kompenzace s přihlédnutím k využívání přírodních zdrojů Západní Sahary a přilehlých vod.

Rozsudky Komise a Rada v. Fronta Polisario ze dne 4. října 2024 (spojené věci C‑778/21 P a C‑798/21 P; spojené věci C‑779/21 P et C‑799/21 P)

Francouzský svaz zemědělců napadl u francouzských orgánů označování melounů a rajčat pěstovaných v Západní Sahaře. Tyto produkty byly do Evropské unie vyváženy s uvedením Maroka jako země původu, což Confédération paysanne odsoudila jako klamavé a v rozporu s mezinárodním právem. Vyzval ke specifickému označování s uvedením jejich skutečného původu. Soudní dvůr rozhodl, že Západní Sahara je území odlišné od Maroka ve smyslu unijního práva. V důsledku toho musí být na výrobcích z tohoto území uveden jejich skutečný původ, tj. Západní Sahara, aby byla zajištěna transparentnost informací a nedocházelo ke klamání spotřebitelů. Soudní dvůr však také rozhodl, že členské státy, jako je Francie, nemohou jednostranně přijímat zákazy dovozu nesprávně označených výrobků. Taková pravomoc náleží výlučně Unii v rámci její společné obchodní politiky.

Rozsudek Confédération paysanne (Melouny a rajčata ze Západní Sahary) ze dne 4. října 2024 (C‑399/22)

Podle kvalifikační směrnice jsou osoby registrované u Agentury Organizace spojených národů pro pomoc a práci ve prospěch palestinských uprchlíků na Blízkém východě (UNRWA) vyloučeny ze statusu uprchlíka v Evropské unii. Těmto osobám však musí být v zásadě přiznáno postavení uprchlíka, pokud již není pomoc od uvedené agentury dále poskytována. V rámci sporu týkajícího se osob bez státní příslušnosti palestinského původu se bulharský soud obrátil na Soudní dvůr za účelem vyjasnění kritérií umožňujících mít za to, že tato pomoc není dále poskytována. Soudní dvůr zdůraznil, že vzhledem k situaci panující v pásmu Gazy představuje neschopnost UNRWA zajistit důstojné životní podmínky nebo minimální bezpečnostní podmínky v dotčené oblasti takové ukončení pomoci.

Rozsudek Zamestnik-predsedatel na Daržavna agencia za bežancite (Postavení uprchlíka – osoby bez státní příslušnosti palestinského původu) ze dne 13. června 2024 (C‑563/22)

V roce 2008 zahájila Evropská unie civilní misi Eulex Kosovo, která měla vyšetřit trestné činy související s osobami, které v Kosovu v roce 1999 zmizely nebo byly zabity. V následujícím roce zřídila kontrolní komisi projednávající stížnosti na porušování lidských práv, kterého se dopustila Eulex Kosovo při plnění svého mandátu. Na základě stížností KS a KD, blízkých rodinných příslušnic osob pohřešovaných nebo zabitých v Kosovu, uvedená komise konstatovala, že bylo porušeno několik základních práv. Následně se KS a KD obrátily na Tribunál Evropské unie s žádostí o náhradu újmy, která jim údajně vznikla v důsledku vyšetřování, jež byla prováděna během mise. Tribunál se prohlásil za zjevně nepříslušný.

V řízení o kasačním opravném prostředku Soudní dvůr upřesnil pravomoc unijních soudů v souvislosti se společnou zahraniční a bezpečnostní politikou (SZBP). Rozhodl, že má pravomoc vykládat nebo přezkoumávat legalitu aktů nebo opomenutí týkajících se SZBP, které přímo nesouvisejí s politickými nebo strategickými rozhodnutími (jako jsou například akty týkající se náboru zaměstnanců Eulex Kosovo). Zdůraznil, že takovýto striktní výklad výjimky z jeho soudní pravomoci v oblasti SZBP je v souladu s právem na účinnou soudní ochranu a odkázal v této souvislosti na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Soudní dvůr tudíž částečně zrušil rozhodnutí Tribunálu a rozhodl, že unijní soudy mají pravomoc rozhodovat o některých aktech nebo jednáních, na něž navrhovatelky odkazovaly v návrhu na náhradu újmy.

Rozsudek KS a KD v. Rada a další ze dne 10. září 2024 (spojené věci C‑29/22 P a C‑44/22 P)

 V oblasti SZBP Tribunál Evropské unie dále potvrdil legalitu zákazu poskytovat právní poradenské služby ruské vládě a právnickým osobám, subjektům a orgánům usazeným v Rusku, který přijala Rada Evropské unie (k témuž rozsudku viz též rubrika „Základní práva“ a kapitola „Judikatorní novinky“).

Rozsudek Ordre néerlandais des avocats du barreau de Bruxelles a další v. Rada (T‑797/22, T‑798/22, T‑828/22)